Zpracovala: Martina Cichá, Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci

Úvod

Citový život člověka, jeho emoční reakce, jeho sexualita (pohlavní a rozmnožovací funkce), chování směřující k příjmu potravy, sociální chování, a do jisté míry i paměť jsou (mimo jiné) ovlivňovány a řízeny limbickým systémem (obr. 1-3). Limbický systém je složitou soustavou útvarů šedé hmoty mozkové umístěných v hloubi mozku a propojené dráhami:

• s frontálními laloky koncového mozku,
• s hypothalamem, který řídí činnost autonomního nervstva a funkci vnitřních orgánů nezávislých na vůli člověka, tj. dýchání, kardiovaskulární aparát, trávicí trakt a žlázy s vnitřní sekrecí, a
• se soustavou smyslů.

Obr. 1 – Limbický systém a prefrontální mozková kůra (Systéme Limbique – Images).

Obr. 2. Schéma limbického systému (Systéme Limbique – Images).

Obr. 3. Prostorové schéma limbického systému (Systéme Limbique – Images).

V textu je použito mnoho odborných pojmů včetně latinských termínů. V závěru článku proto uvádíme jejich slovníček.

Limbický systém a emoce

Ačkoli limbický systém zdaleka není jediným faktorem ovlivňujícím výše uvedené funkce, je třeba jej považovat za jednu z klíčových biologických determinant prožívání a chování člověka.

Informacím, které přicházejí od smyslových orgánů (souvisejících s čichem, zrakem, sluchem, hmatem, chutí), ale i z vnitřního prostředí, a o dokonce i ze samotného mozku, dodává limbický systém emoční ráz v tom smyslu, že informace pak jsou vnímány jako vjemy a pocity libé, či nelibé, příjemné, nebo nepříjemné, milé, nebo nemilé. Podle toho pak frontální laloky koncového mozku (kam se informace příslušnými dráhami přenese, aby zde byla zhodnocena) rozhodnou o tom, jak na tyto podněty reagovat (např. úzkostí, strachem, agresí, útěkem, radostí apod.).

Složky emocí

Přesná a obecně všemi obory odsouhlasená vědecká definice emocí zatím nebyla stanovena.

Emoce zřejmě mají svůj původní základ v podvědomých reakcích na ohrožení anebo na příležitost něco získat. Např. při spatření zvířete, které by znamenalo ohrožení, se organismus automaticky připravuje na útěk anebo na obranu. S emocemi souvisí řada dalších pojmů, jako jsou city, afekty, nálady, pocity, vášně, citové vztahy, sexuální prožitky. Pojmy emoce a city se někdy ve svém významu směšují, někdy rozlišují.

Fyziologické projevy emocí svědčí o jejich biologické účelnosti a významu. Vztah emocí a tělesných reakcí je evidentní – pláčeme, protože jsme smutní, utíkáme, protože máme strach, svíráme pěsti, máme-li vztek anebo zuříme.

Širší pojetí emocí říká, že emoce má stránku zážitkovou, fyziologickou a behaviorální. Nakonečný (1998, s. 416) uvádí názor Kreche a Crutchfielda, že emoce jsou stavem vzrušení organismu, který se projevuje třemi způsoby:

1. Zážitkem;
2. Fyziologickými změnami;
3. Chováním.

Např. hněv nebo vztek je jednak zážitek, jednak výraz vzteku v mimickém svalstvu, jsou to také fyziologické změny – ve smyslu zvýšené produkce adrenalinu, zrychlení srdeční frekvence, dechu, rozšíření zornic atd., a v podstatě jde o agresivní chování. Emoce tedy působí na psychický stav člověka a ovlivňují tak i jeho chování a jednání (Nakonečný, 1998, s. 416).

Emoce a paměť, emoce a učení

Emoce také mají významný vztah k učení, zapamatování a paměti. Podle Szewczuka si jedinec může zapamatovat jakékoli složení podnětů pouze tehdy, je-li tato soustava podnětů začleněna do jeho konání, přičemž konáním se rozumí praktická činnost, v níž se uplatňuje opakování zapamatovaného. Tento autor také stanovil základní zákony zapamatování:

• Jedinec si může zapamatovat pouze to, co je předmětem jeho pozornosti (motivované vnímání);
• Jedinec si může zapamatovat pouze to, co souvisí se zkušeností druhovou (nepodmíněnou) nebo individuální (podmíněnou, získanou);
• Jedinec si může zapamatovat pouze to, co vyvolává emocionální reakci. Především zde se projevuje souvislost funkce limbického systému (zejména hippocampu – viz níže) s učením a pamětí.

Společným jmenovatelem výše uvedených tří zákonů je činitel významu – jedinec si zapamatovává to, co má pro něho význam a co je z jeho pohledu smysluplné (in Nakonečný, 1998, s. 384).

Klasifikace emocí

Emoce můžeme klasifikovat podle subjektivního vnímání a hodnocení na:

• Libé (např. radost, uspokojení);
• Nelibé (např. strach, bolest, žal).

Emoce můžeme klasifikovat podle jejich pozorovatelnéhio efektu, který vyvolávají, na:

• Mobilizující (např. zlost a jiné projevy agresivity);
• Demobilizující (např. smutek, žal).

Emočně podmíněná reakce hypothalamu a vegetativního nervstva (tj. sympatiku a parasympatiku) pak vede k různým somatickým projevům, např. změnám krevního tlaku, prokrvení, střevní peristaltiky, pocení, reakcím zornic a mimického svalstva (Trojan et al., 1996, s. 452).

Původ a základy fyziologie emocí

Emoce se vyvinuly během stovek miliónů let. Rozezná-li jedinec pomocí svých smyslů ohrožující podnět, vyprovokuje se přes thalamus (příjemce dostředivých drah) vznik různých, na vůli nezávislých somatických projevů (rozbuší se srdce, vyschne v ústech, zvýší se prokrvení svalstva, dojde k změnám metabolismu atd.). Že jde o ohrožení, může jedinec poznat na základě své předchozí zkušenosti. V takovém případě jde o chování podmíněné získanými, resp. naučenými mechanismy. Stejně tak se uplatňují mechanismy vrozené, geneticky podmíněné. Aktivovaný limbický systém výsledně vytváří, resp. vyvolává pocity radosti, slasti, nebo naopak úzkosti, strachu a zlosti s následnou obrannou reakcí.

Koukolík (1995, s. 36) představuje limbický systém jako trojúhelník, kde:

• Jedním ramenem je smyslová soustava, trvale informující o zevním a vnitřním prostředí, o tom, zda cítíme, vidíme anebo slyšíme něco nebezpečného, nebo naopak milého, zda máme hlad, nebo jsme sytí, zda potřebujeme sexuálního partnera atd. Limbický systém těmto informacím přiřadí citový význam (zda je to příjemné, nepříjemné, zda jsme klidní, vystrašení, nebo zuřiví apod.);
• Druhým ramenem je spojení limbického systému s frontálními mozkovými laloky, které „rozhodnou“, jak s přijatými informacemi naloží, zda vyvinou nějakou činnost (reakci), nebo ji naopak nevyvinou;
• Třetím ramenem je spojení limbického systému s vnitřními orgány, jednak přímo – prostřednictvím nervových vláken, jednak zprostředkovaně (přes hypothalamus) – prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí.

Funkce limbického systému je vázána na miliardy buněk v jádrech v něm umístěných a na spojích mezi nimi. Tato složitá, v živočišné říši stamiliony let stará a během fylogeneze se vyvíjející soustava mozkových buněk nás připravuje na boj anebo útěk, a slouží tak především k přežití jedince.

Emoce se vyvinuly z prastarých, evolucí podmíněných programů. Označujeme je jako evolučně preformované programy chování. Tyto programy živočichy chránily, tedy odváděly „od věcí“, jež by jim mohly ublížit, „k věcem“ potřebným k přežití. Chemické látky, které se v lidském těle vytvářejí ve chvíli ohrožení (např. při napadení, havárii apod.), se téměř neliší od látek vzniklých v těle pokusných zvířat, vyskytnou-li se v podobné kritické situaci (např. u myši, když spatří svého predátora). I reakce, tj. jednání a chování, jsou ovlivňovány obdobně, tak, že prefrontální kůra tyto reakce u člověka vždy nějak modifikuje a emocemi vyvolané reakce jistým způsobem zmírňuje.

Anatomie a funkce limbického systému

Vzhledem k složitosti limbického systému není možné se obejít bez základních anatomických a fyziologických informací, které jsou pro pochopení celé problematiky nezbytné. Proto níže uvedeme to nejpodstatnější z anatomie a fyziologie limbického systému, abychom se posléze mohli věnovat širším, psychologickým a sociokulturním souvislostem těchto mozkových struktur.

K limbickému systému se řadí některé korové oblasti, jádra v telencefalonu, diencephalonu, mesencephalonu a v pontu a tzv. aminergní vlákna v telencephalonu a v mozkovém kmeni. Tento výčet struktur limbického systému je stále diskutovaná otázka, v níž není obecně shodná odpověď. Výčet zde uvedený (podle Čiháka 1997, s. 396) vychází ze širšího pojetí limbického systému.

Součásti limbického systému jsou v raných fázích fylogenetického a embryonálního vývoje v mozku uloženy těsně vedle sebe, proto jsou některé dráhy krátké. Při vývoji koncového mozku (telencephalonu) se však systémy od sebe oddálily, a mezi nimi tak vznikly dlouhé a spletité nervové dráhy.

Korové oblasti limbického systému

Korové oblasti limbického systému dělí Čihák (1997, s. 397) na:

• Vnitřní pásmo
  • tj. gyrus dentatus, hippocampus, subiculum a indusium griseum;
• Zevní pásmo
  • tj. area entorhinalis, lobus piriformis, gyrus cinguli et cingulum, area subcallosa, area subtorhinalis;
• Paralimbickou kůru
  • tj. mediální a orbitální oblast frontálního laloku hemisféry, kůra insuly a kůra temporálního pólu hemisféry.

Z uvedeného je patrné že limbické korové oblasti zahrnují okrsky paleokortexu, peripaleokortexu, archikortexu i neokortexu (paralimbická kůra je součástí neokortexu).

Dřívější představa, jak uvádí Trojan (1996, s. 549), byla taková, že limbický systém zpracovával čichové informace (odtud jeho starší, nyní již opuštěný název čichový mozek - rhinencephalon). „Čichovému mozku“ bylo u primitivních savců přisuzováno řízení základních živočišných funkcí, např. sebezáchovných aj.

Spojení limbických korových oblastí a oblastí čichového mozku vyplývá z fylogenetického vývoje, kdy u nižších savců byl čich hlavním zdrojem informací a smyslových podnětů a na čichové podněty bezprostředně navazovaly procesy agresivity, reakce bázně, sexuální a výživové aktivity.

S postupnou redukcí čichových funkcí došlo u člověka k rozdělení čichových a ostatních limbických funkcí, i když anatomické spojení přetrvává. Čichové podněty jsou vedeny přímo do limbických a korových struktur, na rozdíl od ostatních smyslových podnětů, jejichž podněty směřují do kůry přes thalamus. Proto mají čichové podněty tak silnou emoční odezvu.

Pro pochopení biologických mechanismů, které podmiňují odezvu emocí v chování, včetně tolerance anebo intolerance, je nezbytné zmínit se také o tzv. asociativním kortexu, který patří k vývojově nejmladším mozkovým okrskům. Někdy je označován za tzv. sociokulturní mozek. Pro naše téma je zajímavý zvláště již zmíněný čelní lalok (lobus frontalis), především jeho část, tzv. prefrontální kortex (přesněji orbitální část lobus frontalis), který je sídlem vyšších duševních schopností. Zde je limbické emoční hodnocení přezkoušeno z hlediska správnosti, oprávněnosti, užitečnosti a použitelnosti. Původní emoce limbického systému zde mohou být korigovány, pozměněny nebo úplně změněny (Janata, 1999, s. 29).

Podkorové útvary limbického systému

Podkorovými útvary limbického systému jsou hippocampus (z čehož vyplývá, že hippocampus je v oblasti pod kůrou mozkovou, současně však zasahuje do oblasti mozkové kůry – viz výše), corpus amygdaloideum (amygdala) s jeho přívodnými a odvodnými drahami, thalamus (jeho přední jádra), hypothalamus a gyrus paraterminalis (septum verum) (obr. 4).

Obr. 4. Podkorové útvary limbického systému 1 (Systéme Limbique – Images).

Jádra limbického systému

Jádra limbického systému jsou uložena v telencephalonu, v diencephalonu, v mesencephalonu a vesměs jsou párová.

Dráhy limbického systému

Mezi korovými okrsky a jádry limbického systému jsou svazky drah (fornix, striae longitudinales corporis callosi, cingulum, tractus temporohippocampalis perforans a alveolaris, commissura anterior, tractus mamillothalamicus, tractus mamillotegmentalis, tractus nuclei diagonalis, stria terminalis aj.).

Funkce struktur limbického systému

Neméně složitá jako stavba limbického systému je také jeho funkce, která je podkladem citového života člověka a podílí se na chování a jednání člověka. Jak již bylo uvedeno, tento systém je odpovědný za vznik emocí a reakcí na ně, včetně vegetativního doprovodu emocí a reakcí nitra těla. Některé oddíly limbického systému také mají vztah k učení a paměti.

Hippocampus zpracovává informace (signály) z jiných oddílů limbického systému a z mozkové kůry a směruje je do předních jader thalamu, do hypothalamu a do dalších částí limbického systému. Jak už bylo uvedeno, hippocampus také patřil k čichovému analyzátoru. Na základě čichových podnětů se tvořila rozhodnutí v souvislosti s příjmem potravy, o sexuálním chování, o reakci na nebezpečí apod. Hippocampus se spolu s ostatními součástmi limbického systému a s mozkovou kůrou také podílí na učení a na střednědobé paměti. Registruje („zapisuje“) paměťové stopy. Epizodické vzpomínky obsahují i emoční složku, takže při vybavování vzpomínek může dojít k znovuprožívání starých emocí.

Amygdala (mandlové jádro) se skládají z několika jader a pomocí svých spojení (drah) jsou schopny integrovat smyslové (senzorické) informace a také další podněty ze zevního i vnitřního prostředí organismu, a ovlivňovat tak somatomotorické a visceromotorické reakce (obr. 5 a 6).

Obr. 5 – Podkorové útvary limbického systému 2 (Systéme Limbique – Images).

Obr. 6 – Podkorové části limbického systému 3 (Systéme Limbique – Images).

Prapůvodně byla amygdala považována jen za centrum agrese a strachu. Pozdější objevy ukázaly, že hraje klíčovou roli též ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky a že má také význam v rozpoznávání nových podnětů a adaptacích na ně. Z posledních výzkumů vyplývá, že amygdala významně souvisí i se sexuální apetencí (Honzák, 2007, s. 681).

Každá z amygdal je uložena v hloubi spánkového laloku pod mozkovou kůrou. Ve vztahu k výše uvedeným emocím jde především o vývojově mladší, bazolaterální skupinu jader, která se objevuje až u primátů. Prostřednictvím neuronů jsou propojena se všemi mozkovými oblastmi. Pomocí těchto spojů mohou mandlová jádra zpracovávat i vyšší emoce. Analyzují dodané informace, extrahují z nich emocionální význam a vracejí je zpět do mozkové kůry, kde je můžeme dále využít (Janata, 1999, s. 26-28).

Trojan uvádí (1996, s. 551), že díky své pozici mezi mozkovou kůrou a ostatními částmi limbického systému amygdaly představují „okno, kterým limbický systém pozoruje místo člověka v okolním světě“. Na polovědomé úrovni uvádí v soulad skutečné postavení a možnosti konání jedince s jeho vlastními představami a motivačním úsilím. Vzájemné působení těchto dvou sfér je zdrojem celého spektra emočních reakcí. Projekce do hypothalamu pak současně spouští vegetativní doprovod emocí. Souhrnně řečeno, amygdaly „ochutnávají“ podněty a signály z jiných oblastí mozku a vytvářejí odpovídající emoční reakci.

V experimentu na zvířatech vede vyřazení jader amygdaly k vymizení reakce úzkosti a strachu, též agrese. Ve skutečnosti jedinec ztrácí schopnost emočního doprovodu chování a emoční formy komunikace. Např. u šimpanzů vedlo vyřazení amygdaly z činnosti ke ztrátě sociálního postavení a ke společenské izolaci.

Dráždění amygdaly naopak vede k strachu a útěku, nebo k agresivitě, nenávisti apod. Stimulace amygdaly též navozuje smyslové vjemy s emočním doprovodem, jevy charakteru halucinací, a také jiný známý jev – prožitek „již viděného“ (illusion du déjà vu). V amygdale jsou senzorické informace porovnány s paměťovými záznamy starších informací. Porovnáním získávají nové informace emoční význam. Dochází k aktivaci vzorců chování, které se v minulosti osvědčily (Janata, 1999, s. 26-28).

Další podkorové části limbického systému jsou uloženy v mezimozku (diencephalon), který je uložen v hloubce mozku. Je zcela překryt mozkovou kůrou a hmotou hemisfér a není při pohledu na mozek viditelný. Řadíme k němu epithalamus (nejdorzálnější část), thalamus, metathalamus a hypothalamus, jehož spodina je patrná na mozkové bázi.

Thalamus je velmi složitá struktura šedé hmoty v mezimozku, která slouží jako přepojovací mezičlánek řady systémů jak aferentních (senzitivních, senzorických), tak eferentních (motorických). V aferentních systémech představuje poslední mezičlánek před vstupem do mozkové kůry. Je tedy distribučním centrem pro příchozí informace (podněty), a proto se větší nebo menší měrou podílí na každé činnosti. Thalamus ovšem není pouze přepojovacím centrem, ale podílí se významně i na senzorické, motorické a vegetativní aktivitě. V tomto smyslu logicky úzce souvisí s naším tématem.

Z hlediska funkce se thalamická jádra dělí na následující tři skupiny; konkrétní názvy těchto jader a drah přesahují rámec tohoto sdělení a zájemce se s nimi může obeznámit v základních učebnicích anatomie a fyziologie (např. Čihák, 1997, s. 254; Trojan, 1996, s. 553 a další):

• Specifická jádra zpracovávají a přepojují vzruchy ze smyslových receptorů před vstupem do příslušných oblastí mozkové kůry. Kromě toho se podílejí na motorických funkcích tím, že přebírají vzruchy z bazálních ganglií a z mozečku, a tak přispívají k přípravě pohybu, jeho kontrole a jemnosti jeho provedení;
• Nespecifická jádra jsou vlastně nejkraniálnější částí retikulární formace a zabezpečují zaměření a soustředění pozornosti a bdělosti;
• Asociační jádra nemají přímé spojení s periférií, ale dodávají různým senzorickým vstupům emoční zabarvení, podle něhož se modifikuje korová reakce.

Hypotalamus je nejvíce ventrálně uložená složka mezimozku, bezprostředně související s III. mozkovou komorou. Je to relativně drobná část mozku, přesto však významně ovlivňuje mnoho jiných oblastí CNS a má ústřední postavení v řízení hormonální soustavy. Anatomická struktura jader hypothalamu a jejich drah je složitá. Dělí se na zónu periventrikulární, zónu mediální a zónu laterální (blíže viz Čihák, 1997, s. 367-370; Trojan, 1996, s. 551-552).

Hypothalamus řídí funkce pro život nezbytného autonomního (vegetativního, útrobního) nervstva adrenergního (tj. sympatikus) a cholinergního (tj. parasympatikus) a má úzký vtah k jejich emočnímu doprovodu. Je spoluodpovědný za pocity libosti (např. nasycení, uhašení žízně) a za některé tělesné biorytmy. Je také propojen s prodlouženou míchou a podílí se na řízení kardiovaskulárních funkcí, dýchání a termoregulace. Jeho činnost dále úzce souvisí s mechanismy paměti. Sestupné hypotalamické dráhy integrují, ovlivňují a kontrolují činnost životně důležité oblasti zadního laloku hypofýzy a kmene (obr. 7), tj.:

• Neurosekreční činnost (tzv. releasing faktory);
• Přenos aktivit emočních reakcí limbického systému;
• Vliv na sexuální chování a reprodukci;
• Regulaci příjmu potravy;
• Regulaci příjmu vody;
• Regulaci tělesné teploty;
• Biologické rytmy.

Obr. 7. Podkorové části limbického systému 4 (Systéme Limbique – Images).

Limbický systém, emoce a chování

Emoce, významně ovlivňované limbickým systémem, mají význam pro člověka jako sociobiologickou jednotku. Nakonečný (1998, s. 413) v této souvislosti cituje výrok Wilsona z roku 1984: „Vlastního člověka je třeba hledat nikoliv v mozkové kůře, ale v limbickém systému, neboť čistě racionální zóny kortexu jsou spíše computerem, avšak proces, který z nás činí lidi, který nás vyzbrojuje pohnutkami a intencionalitou, pochází ze systému odměn, jenž je umístěn v limbickém systému a přivádí ducha k tomu, aby jednání a zážitky byly stále v souladu se schématy“. Tato schémata je pak třeba chápat jako vrozené programy, které ze sebe vydala evoluce. Funkce emocí měla z tohoto evolucionistického pohledu zásadní význam pro přežití.

Základními biologickými determinantami obecně, jejichž souhrn se označuje jako konstituce, tj. vrozené uspořádání organismu, jsou evolučně preformované programy chování a dědičnost (Nakonečný, 1993, s. 15).

Evolučně preformované programy chování jsou tvořeny systémem vrozených reflexů, resp. instinktů, které člověku umožňují přizpůsobit se základním životním podmínkám. Jak uvádí Sokol (2002, s. 30), zejména etologická bádání jednoznačně prokázala, že člověk nemá méně vrozených vzorců chování než jeho nejbližší živočišní příbuzní. Většina lidských vzorců je těm zvířecím dokonce nápadně podobná a dá se z nich evolučně odvodit. Instinktivní chování lze tedy chápat jako protiklad naučeného chování.

Nakonečný (1993, s. 15) v této souvislosti uvádí, že u člověka se uchovávají určité instinktivní tendence, byť v reziduálních formách, obsažené v různých způsobech sociálního chování (agrese, obrana osobního teritoria, imponování mužů při ucházení se o sexuální partnerky, sexuální reakce a další). Podle Leyhausena mají vrozené základy takové způsoby chování, jako jsou líbání a různé druhy kontaktních pozdravů (podání ruky), objímání se, péče o partnera a dítě, také podněty pro sexuální chování a agresi, ale i ochrana osobního teritoria, označování sociálního statusu a mnohé další (Nakonečný, 1993, s. 35).

Můžeme oprávněně předpokládat, že základem našich emocí jsou obecně lidské vrozené nervové mechanismy regulace programů chování, především vrozené spouštěcí mechanismy. Jednotlivé vrozené „pohotovosti“ k různým citům jsou ve skutečnosti vrozenými formami evoluční zkušenosti. Odpovídají fylogeneticky naprogramovaným normám lidského chování, které možná byly u různých kultur trochu odlišně překryty tradicí. Kdyby naprogramované normy instinktivního chování nepůsobily, pak by podle Lorenze (1997, s. 69-75) celý aparát lidského rozumu postrádal jakýkoli dynamický podnět. To potvrzují i Michel a Mooreová (1999, s. 190), když tvrdí, že cosi v genotypu určuje výsledek vývoje – nikoli přesně, protože prostředí může výsledek pozměnit, ale v rámci poznatelných hranic, které jsou určeny geneticky.

Pro pochopení biologických mechanismů, které podmiňují odezvu emocí v chování, včetně tolerance anebo intolerance, je nezbytné zmínit se také o tzv. asociativním kortexu, který patří k vývojově nejmladším mozkovým okrskům. Někdy je označován za tzv. sociokulturní mozek. Pro naše téma je zajímavý zvláště již zmíněný čelní lalok (lobus frontalis), především jeho část, tzv. prefrontální kortex (přesněji orbitální část lobus frontalis), který je sídlem vyšších duševních schopností. Zde je limbické emoční hodnocení přezkoušeno z hlediska správnosti, oprávněnosti, užitečnosti a použitelnosti. Původní emoce limbického systému zde mohou být korigovány, pozměněny nebo úplně změněny (Janata, 1999, s. 29).

V této souvislosti je vhodné zmínit se i o lidském podvědomí, vědomí a „svědomí“ v duchu Freudovy teorie o „id – ego – superego“. Wright (1995, s. 339) označuje Freudovo id za „v hloubi skryté zvíře“, které se v nás někdy probouzí. V jádru jsme smyslní, draví a většinou sobečtí, musíme ale vyjít s ostatními lidmi, musíme s nimi spolupracovat, ustupovat jim, sebeovládat se. Z tohoto poznání vyšla Freudova základní představa o lidské psychice jako o místě zápasu mezi zvířecími pohnutkami a společenskou realitou.

Také podle Eibla-Eibesfeldta lidi spojuje jejich biologická jednota v „předprogramování“. Lidské chování je podle něj v určitých oblastech předprogramováno fylogenetickým přizpůsobováním, tzn., že nejen zvířata, ale i člověk se za určitých okolností chová pod vlivem vrozených programů činnosti. Domnívá se, že člověk je vyzbrojen nejen vrozenými způsoby pohybů a učení, ale také vrozenými schopnostmi, postoji, způsoby reagování, způsoby poznávání a motivacemi (Nakonečný, 1993, s. 34-35).

I Wilson (in Soukup, 1996, s. 185) předpokládá existenci geneticky daných neměnných univerzálních vlastností lidské přirozenosti, které vznikly pod vlivem přírodního výběru a specifického přírodního prostředí již před několika milióny let. Proto je také přesvědčen, že takové obecné kategorie lidského chování, jakými jsou dominantní postavení mužů, incestní tabu, mimické výrazy obličeje (emoce strachu, averze, hněvu, překvapení a štěstí) a projevy teritorialismu, nejsou pouze produkty kulturního determinismu, ale do jisté míry podléhají genetické kontrole a jako takové představují invariantní charakteristiky všech lidských bytostí. Wilson tvrdí, že chování člověka je ovlivňováno geny již tím, že geny působí na mozek, a ovlivňují tak zpracovávání informací ve směru evolučních programů (Nakonečný, 1993, s. 17).

V této souvislosti je vhodné zmínit se i o lidském podvědomí, vědomí a „svědomí“ v duchu Freudovy teorie o „id – ego – superego“. Wright (1995, s. 339) označuje Freudovo id za „v hloubi skryté zvíře“, které se v nás někdy probouzí. V jádru jsme smyslní, draví a většinou sobečtí, musíme ale vyjít s ostatními lidmi, musíme s nimi spolupracovat, ustupovat jim, sebeovládat se. Z tohoto poznání vyšla Freudova základní představa o lidské psychice jako o místě zápasu mezi zvířecími pohnutkami a společenskou realitou.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

CICHÁ, M. Determinanty rasismu a xenofobie z pohledu současné antropologie a jejich význam pro pedagogickou praxi. Disertační práce (vedoucí: doc. RNDr. Jan Šteigl, CSc.). Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 180 s.

CICHÁ, M. Proč by antropologie měla být integrální. In Biologická a sociální dimenze člověka, s. 98-104. Ústí nad Labem: Nakladatelství a vydavatelství Vlasty Králové, 2005. 104 s. ISBN 80-87025-02-4.

CICHÁ, M. Biologická antropologie. Olomouc: Hanex, 2011. ISBN 978-80-7409-039-4.

ČIHÁK, R. Anatomie 3. Praha: Grada – Avicenum, 1997. 672 s. ISBN 80-7169-140-2.

JANATA, J. Agrese, tolerance a intolerance. Praha: Grada Publishing, 1999. 220 s. ISBN 80-7169-889-X.

HONZÁK, R. Amygdala a sexuální apetence. In Vesmír 86, listopad 2007, s. 681 (on-line). Praha: Vesmír, s. r. o. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/amygdala-a-sexualni-apentence. [cit. 4. 3. 2013]

KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Praha: Makropulos, 1995. 223 s. ISBN 80-901776-1-1.

LANGMEIER, M., MAREŠOVÁ, D., MOUREK, J., TROJAN, S. Amygdala (morfologie, funkce, klinika). In Psychiatrie Supplementum 2, ročník 10, 2006, s. 28-31. Praha: TIGIS. ISSN 1212-6845.

LOEWENSTEIN, B. W. My a ti druzí. Brno, Doplněk, 1997. 354 s. ISBN 80-85765-64-0.

LORENZ, K. Odumírání lidskosti. Praha, Mladá fronta, 1997. 195 s. ISBN 80-204-0645-X.

MICHEL, G. F., MOOREOVÁ, C. L. Psychobiologie. Biologické základy vývoje chování. Praha: Portál, 1999. 480 s. ISBN 80-7178-116-9.

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie osobnosti. Praha: Management Press, 1993. 232 s. ISBN 80-85603-34-9.

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. 590 s. ISBN 80-200-0689-3.

RIDLEY, M. Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti. Praha: Portál, 2007. 315 s. ISBN 978-80-7367-135-8.

ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha, Portál, 1998.143 s. ISBN 80-7178-250-5.

SOKOL, J. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Praha, Portál, 2002. 222 s. ISBN 80-7178-627-6.

SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha, Univerzita Karlova (Karolinum), 1996. 303 s. ISBN 80-7184-158-7.

SUSMAN, E. et al. Experience and neuroendocrine parameters of development: aggressive behavior and competencies. In Aggression and Violence: Genetic, Neurobiological, and Biosocial Perspectives. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers Mahwah, 1996, s. 267-289.

TROJAN, S. et al. Lékařská fyziologie. 3. přepr. a dopl. vyd. Praha: Grada – Avicenum, 1999. 612 s. ISBN 80-7169-788-5.

VEVERA, J., ČERNÝ, M., KRÁL, P. Agrese a násilné chování. In Postgraduální medicína (on-line). Dostupné z:

<http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/agrese-a-nasilne-chovani-457912>. [cit. 3. 4. 2013]

WRIGHT, R. Morální zvíře. Praha: Lidové noviny, 1995. 478 s. ISBN 80-7106-127-1.

ZIMMER, C. Jak se duše stala tělem. Výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, 2006. 291 s. ISBN 80-7262-332-X.

Zdroje obrázků: (1) Système Limbique – Images (on-line). Dostupné z: <http://fr.search.yahoo.com/search;_ylt=A7x9QX.Vl1BRYncA0VFjAQx.?p=syst%C3%A8me+limbique+images&fr2=sb-top&fr=yfp-t-703&type_param=&rd=r1>. [cit. 25. 3. 2013]

(2) VEVERA, J., ČERNÝ, M., KRÁL, P. Agrese a násilné chování. In Postgraduální medicína (on-line). Dostupné z: <http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/agrese-a-nasilne-chovani-457912>. [cit. 3. 4. 2013]

 

Kontakt:

doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D.

Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie

Filozofická fakulta UP v Olomouci

Třída Svobody 26

771 47 Olomouc

 

E-mail: martina.cicha@upol.cz

martina.cicha@post.cz

 

Příloha

SLOVNÍČEK CIZÍCH POJMŮ

Adrenergní – ve smyslu neuronů, které jako přenašeč signálu využívají noradrenalin (oproti cholinergním neuronům, kde je přenašečem acetylcholin), přičemž adrenergní neurony převažují v sympatické nervové tkáni, zatímco cholinergní neurony v parasympatiku (viz níže)

Aferentní – zajišťující přívod (např. vzruchů), přívodný

Aminergní – vztahující se k chemické látce aminové povahy, která na nervových spojích funguje jako přenašeč vzruchu – tzv. neurotransmiter, např. dopamin – tedy dopaminergní receptor nebo vlákno, resp. vlákna

Amygdala – z řeč. amygdale = mandle, v našem textu mandlovitá jádra v limbickém systému – viz též corpus amygdaloideum či corpora amygdaloidea

Area – okrsek, plocha (např. area entorhinalis, area subcallosa, area subtorhinalis apod.)

Autonomní (ve smyslu autonomního nebo také vegetativního nervstva) – fungující nezávisle na naší vůli, prostřednictvím sympatických a parasympatických nervových vláken a drah

Báze – spodina, např. lebeční báze

Bazolaterální – umístěný dole po stranách

Bazální ganglia – drobné struktury šedé hmoty mozkové, nacházející se zevně od thalamu; vývojově starší; podílejí se na vytváření a koordinaci pohybů, jejich automatizaci, zejména na synchronizaci pohybu končetin, též na koginitivních funkcích a funkcích limbického systému

Corpus – v doslovném překladu z lat. tělo, těleso, např. corpus amygdaloideum, v českém překladu tzv. mandloňovité jádro (v množ. č. corpora amygdaloidea), ale také corpus callosum, tj. kalózní těleso, spojující obě hemisféry

Cingulum – struktura bílé hmoty mozku (z lat. cingo = opásat)

Diencephalon – mezimozek, viz též thalamus a hypothalamus

Dorzální – hřbetní, zadní (z lat. dorsalis)

Eferentní – zajišťující odvod (např. vzruchů), odvodný

Embryonální – zárodečný, týkající se zárodku

Epithalamus – část mezimozku, kde se mimo jiné nachází epifýza – šišinka

Fornix – oblouk v klenbě

Frontální – z lat. frontalis = čelní (např. frontální lalok koncového mozku)

Fylogenetický – druhový, týkající se vývoje druhu

Gyrus – závit (např. gyrus dentatus, gyrus cinguli, gyrus paraterminalis apod.)

Hippocampus – obloučkový závit ve spodní části mozku, součást limbického systému

Homeostáza – stálost vnitřního prostředí organismu

Hypothalamus – součást diencephalonu (mezimozku); v češtině původně označován jako tzv. podhrbolí; velikosti přibližně článku malíčku, hmotnosti cca 4 g, nicméně funkčně velmi významný – obsahuje četná jádra, ovlivňující vegetativní funkce, mimo jiné i srdeční činnost, činnost zažívacího ústrojí, též spánek, sexualitu, homeostázu a produkci hormonů

Indusium griseum – útvar, který je součástí limbického systému

Inhibice – blokování, zablokování

Insula – doslova ostrov, ostrůvek; část mozkové kůry ležící v hloubi postranní brázdy mozkové; překrytá čelním, temenním a spánkovým lalokem

Kardiovaskulární – srdečněcévní

Kortex – z lat. cortex = kůra, např. paleokortex, peripaleokortex, archikortex i neokortex – termíny označující části mozkové kůry, které se ve fylogenetickém vývoji člověka vyvíjely postupně (od vývojově nejstarší po vývojově nejmladší část)

Kortikální – související s kůrou (myšleno mozkovou)

Kraniální – z lat. cranium = lebka, tj. lebeční, též označující směr „k lebce“

Laterální – vnější, směřující od středu

Lobus – lalok (např. lobus piriformis)

Mediální – středový, resp. umístěný blíže středu

Motorika – pohyb

Mesencephalon – střední mozek; je součástí tzv. mozkového kmene, spolu s prodlouženou míchou a Varolovým mostem; na střední mozek navazuje mezimozek – viz též thalamus a hypothalamus; umožňuje zprostředkování důležitých reflexů

Neuron – nervová buňka

Orbitální – očnicový, týkající se očnice (orbity)

Para … – nacházející se mimo …, např. paralimbická část – část nacházející se mimo limbický systém

Parasympatikus – část autonomního (vegetativního) nervstva; parasympatické vegetativní nervy vystupují z hlavy a křížové míchy (např. X. hlavový, tzv. bloudivý nerv = nervus vagus obsahuje vlákna visceromotorická, somatomotorická, somatosenzitivní, viscerosenzitivní a vlákna chuťová, přičemž ovlivňuje činnost řady orgánů, včetně jazyka, hltanu, hrtanu, příklopky hrtanové, orgány hrudníku i břicha

Periventrikulární – v blízkosti komor, v našem případě mozkových komor

Pons (2. pád „pontu“) – most (v oblasti mozkého kmene tzv. Varolův most, nacházející se mezi prodlouženou míchou a středním mozkem)

Prefrontální – nacházející se před čelní oblastí

Retikulární formace – síť vzájemně propojených neuronů, prostupující mozkovým kmenem, pokračující do hypothalamu a thalamu, mající významnou funkci integrační, koordinační a aktivační

Rhinencephalon – tzv. čichový mozek

Senzitivní – citlivý, týkající se citlivosti

Senzorický – smyslový, týkající se smyslů

Septum – přepážka (např. septum verum)

Somatický – tělesný

Somatomotorický – týkající se motoriky (pohybu) ve vztahu k povrchovým strukturám těla, tj. zejména motoriky kosterního svalstva

Stria (mn. č. striae) – vláknitá struktura v mozkové tkáni (např. stria terminalis, striae longitudinales aj.)

Subiculum – další útvar, který je součástí limbického systému

Sympatikus – část autonomního (vegetativního) nervstva; sympatické vegetativní nervy vystupují z krční, hrudní a bederní míchy; jsou v hladkém svalstvu trávicí trubice, průdušnice, průdušek a urogenitálního ústrojí

Temporální – spánkový, ležící ve spánkové oblasti

Thalamus – spolu s hypothalamem součást diencephalon (mezimozku), v češtině původně označován hrbol mezimozkový; jde o párovou strukturu, připomínající dvě vedle sebe ležící vejce, jejichž špičky směřují dopředu; velikosti 3 x 1,5 cm; mezi nimi se nachází třetí mozková komora, vyplněná mozkomíšním mokem; obsahuje desítky důležitých jader, v nichž se soustřeďují především senzitivní informace – zrakové, sluchové, hmatové, bolestivé a motorické; bývá označován též jako brána vědomí

Telencephalon – koncový mozek; je největší částí lidského mozku; skládá se ze dvou polokoulí (hemisfér) oddělených od sebe hlubokou štěrbinou, do které se vnořují mozkové obaly – tzv. pleny mozkové; propojení obou polokoulí zprostředkovává tzv. vazník nebo také kalózní těleso (corpus callosum), který svými asi 200 milióny vláken spojuje různá místa v obou polokoulích; povrch mozkových hemisfér tvoří mozková kůra (cortex cerebri), která je zbrázděna a rýhována (tzv. gyrifikace mozkové kůry)

Tractus – dráha v centrálním nervovém systému (např. tractus temporohippocampalis perforans a alveolaris, tractus mamillothalamicus, tractus mamillotegmentalis, tractus nuclei diagonalis apod.)

Transmiter – chemická látka působící jako přenašeč na synapsích – nejčastěji nervových spojích, proto také tzv. neurotransmiter

Vegetativní – viz též autonomní, tj. týkající se vegetativního nervstva, též vegetativní projevy jako jsou zčervenání nebo zblednutí obličeje, sucho v ústech, bušení srdce, pocení apod.

Ventrální – přední, směřující k břišní straně

Visceromotorický – týkající se motoriky (pohybu) ve vztahu k vnitřním orgánům (útrobám), tj. např. motorická činnost trávicí trubice, zejména střev