Úvod

Vnitřní neboli intrapsychický konflikt je pojem označující nesoulad mezi vnitřními složkami osobnosti. Jedná se především o disharmonický proces, jehož jádro tvoří aktuálně působící a zároveň protikladné potřeby, cíle anebo prostředky. Intrapsychický konflikt se podobá interpersonálnímu konfliktu v tom, že má podobný emoční doprovod ve smyslu přítomnosti tíživého pocitu frustrace a úzkosti. Intrapsychický a interpersonální konflikt mohou mít i podobný původ, který pramení ze sociální zkušenosti, a také následky, které směřují k určité sociální konstelaci. To, v čem se liší, je specifická dynamika průběhu konfliktu. Zatímco interpersonální konflikt ozřejmuje nesrovnatelnost různorodých zájmů, sociálních pozic anebo moci mezi jednotlivými aktéry, intrapersonální konflikt indikuje kolizí mezi dílčími složkami a dispozicemi osobnosti. V dalším textu se budeme věnovat intrapsychickému konfliktu. Interpersonální konflikt je téma, kterou řeší sociální psychologie.

Vnitřní konflikt je specifický druh psycho-fyziologické zátěže vyvolané neslučitelnými motivačními tendencemi jedince. Pojem jedinec je obecný a kromě člověka zahrnuje vyšší živočichy, u kterých zoopsychologové konflikt a jeho dílčí tělesné a psychické projevy experimentálně studovali. Nedílnou součástí těchto výzkumů je zájem o to, jak jedinec na konflikt reaguje, a způsoby, kterými tyto tíživé situace řeší. Zde se pravidelně operuje s dynamickými pojmy frustrace a úzkost. Frustrace představuje specifický emoční prožitek související s pocitem vlastní neúspěšnosti, zatímco úzkost je druh negativní emoce strachu, tudíž strach zbavený konkrétního objektu.

Typy intrapsychických konfliktů

V experimentální psychologii se vnitřními konflikty zabýval Kurt Lewin. Vnitřní konflikt podle K. Lewina vyjadřuje psychický stav způsobený působením přibližně stejných protikladných sil, které na člověka působí v daném fyzickém, psychickém anebo sociálním poli. Když ke konfliktu dojde, v lidských silách obvykle není soudně vyhodnotit situaci a najít vhodnou cestu k vyřešení problému. Konflikt pak vzniká vlivem různých potřeb, cílů anebo prostředků, kterými chceme cíle dosáhnout. K. Lewin empiricky vymezil 3 typy intrapsychických konfliktů:

• Konflikt apetence-apetence;
• Konflikt negace – negace;
• Konflikt apetence-negace (ambivalence).

Konflikt apetence-apetence se řadí mezi nejméně závažné konfliky, neboť subjekt je nucen volit mezi dvěma a více kladnými hodnotami. Zde platí pravidlo, že čím jsou si cíle podobnější, tím je rozhodování těžší. Člověk se má například rozhodnout mezi tím, zda bude hrát tenis, či dívat se na film, zda si má objednat pizzu, či špagety, vzít si modrý svetr, nebo šedé sako atd. Podstatou konfliktu je subjektivní přání, tedy chtění.

Konflikt negace-negace vzniká, když člověk čelí dvěma negativním vlivům, kterým se nelze nějak vyhnout.  Například člověk bez zaměstnání se má rozhodnout, zda přijmout ponižující pracovní nabídku, či nadále zůstat bez práce, nebo zda má trpět bolesti zad, či přistoupit k operaci atd. Podstatou konfliktu je subjektivní odpor, tudíž vynucené musím.

Ambivalentní konflikt typu apetence-negace vzniká, když člověk zaujímá protikladný postoj vůči totožné situaci, která budí protichůdné emoce. Stejný cíl přitahuje, a zároveň odpuzuje. Například člověka láká myšlenka zbohatnout na burze, zároveň má strach, že přijde o vlastní investice, nebo ho přitahuje rande s atraktivní osobou, a zároveň má obavy, že bude odmítnut atd. Z hlediska průběhu a možnosti jeho řešení jde o nejzávažnější typ konfliktu.

Frustrace

Dlouhotrvající konfliktní situace vyvolává stavy frustrace a úzkosti. Dynamické pozadí frustrace tvoří aktuální potřeba dané intenzity a překážka. Pro vznik a trvání frustračního stavu je nezbytné působení obou těchto podmínek. Stav bez potřeby anebo potřeba nízké intenzity nemotivují jedince k dosažení určitého cíle. Ani fyzická, ani jiná překážka sama o sobě nemají frustrující účinek. Na druhé straně narůstající prožívání nějaké potřeby nebude frustrovat, pokud dosažení cíle nebrání žádná překážka nebo, když ano, tak taková, která se dá snadno zdolat anebo obejit. Frustrace je významným zdrojem stresu. Dalšími stresujícími okolnostmi jsou vnitřní konflikty, nečekané změny a nátlak.

Jedinec reaguje frustrací na chybění, nebo nadbytek některých důležitých faktorů. Těmito faktory mohou být nesplněné fyzické potřeby, sociální potřeby a další. Chybění, nebo nadbytek jedinec prožívá jako neklid a potřebu. Nové podněty spustí potřebu jedince dojít k cíli, jímž je odstranění neklidu. Tento homeostatický mechanismus je součástí velkého dynamického procesu motivace. Hladovějící lidé jsou frustrování nedostatkem jídla, zamilovaní lidé jsou frustrováni, když jejich láska není opětována, současná ekonomická krize může frustrovat jednu celé společenské vrstvy.

Frustrační napětí

Při dlouhotrvající frustraci se objevuje stav vnitřního napětí. Na intenzitě frustrace se podílí jak motiv, tak překážka. Síla vnitřního napětí závisí na tom, jak naléhavé jsou motivy anebo jak účinně působí překážka. Napětí má kumulativní povahu, zejména pokud může brát zdroj z různých frustrujících zkušeností. Jako takové může negativně ovlivňovat různé psychické, pracovní a sociální funkce. Dlouhotrvající napětí snižuje adaptační kapacitu jedince a vede k naučené bezmocnosti. Na zmírnění negativních účinků frustrace mohou působit vrozené dispozice jedince, jeho zkušenost a sociální okolí. V tom smyslu lze hovořit o frustrační toleranci. Odtud se odvíjejí související strategie jedince, jak řešit konfliktní situace a frustrující stavy.

Frustrační tolerance

Frustrační tolerance je subjektivní mírou vytrvalosti a psychické, sociální a pracovní způsobilosti v podmínkách narůstajícího frustrujícího napětí. Tato subjektivní hranice se v psychofyzice označuje pojmem práh snesitelnosti. Frustrační tolerance závisí na intenzitě a trvání aktuální potřeby, předchozí zkušenosti s podobnými situacemi, psychofyzickém stavu člověka, jeho inteligenci apod. Existují okolnosti, kdy je jedinec citlivý na malé množství frustrace, zatímco za jiných okolností je schopoen jí snést neuvěřitelné množství. Záleží na hodnocení situace a postoji, který člověk vůči frustraci zaujímá. Například někteří lidé vnímali záplavy z roku 1997 katastroficky, což vedlo k obecné dekompenzaci jejích osobnosti, zatímco jiní k této události zaujali odvážnější postoj, který je motivoval angažovat se v záchranné práci. Frustrační tolerance určuje pravděpodobnost, s jakou se člověk s danou situací vyrovná.

Způsoby řešení frustrace

Podle D. Kreche a R. S. Cruthfielda (1983) frustrace vyvolává různorodé odpovědi jedince. Starategii odpovědí lze klasifikovat do dvou skupin (copingové strategie) - konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní řešení frustrace zahrnuje zvýšené úsilí, změnu prostředků, volbu alternativního cíle, novou definici situace a posléze odstoupení od cíle:

• Zvýšené úsilí. První neúspěch nemá jen negativní význam. Působí jako výzva k tomu, aby se pokus opakoval. Motivace ke zlepšení výkonu se projeví zvýšením úsilí o dosažení cíle. Mezidobí bývá být využito k nárůstu úsilí. Během mezidobí se zvyšuje intenzita působení iniciální potřeby a touha prožít uspokojení.
• Změna prostředků. Někdy však přes všechny snahy cíle nedosáhneme, ať už pro vlastní neschopnost, nebo kvůli vnějším nepříznivým vlivům. Pak je třeba změnit přístup a zvolit vhodnou alternativu dalšího postupu, který účinně povede k cíli a následně zvýší sebeúctu subjektu.
• Volba alternativního cíle. Nemusí se změnit jen prostředek, ale také cíl. Souběžně se stupňujícím se napětím kvůli neukojení potřeby také roste motivace k nalezení alternativního cíle.
• Redefinice situace. Může se stát, že ani zvýšené úsilí, ani záměna prostředků anebo cíle tíživý problém a frustraci neodstraní. Dlouhodobé neuspokojení potřeby zvyšuje vnitřní napětí, které pak ohrožuje tvořivé schopnosti jedince. Jedinec, který si stále kompenzuje své potřeby, může situaci nově vyhodnotit a díky novým vztahům dojít k jejímu správnému řešení. K redefinici může člověk dospět prostřednictvím „aha“ zážitku, nebo po racionální úvaze.
• Odstoupení od cíle. Úvaha o frustrující situaci a analýza předchozích neúspěšných pokusů, jak uspokojit danou potřebu, může dozrát k rozhodnutí vzdát se vytouženého cíle. Vědomí, že vybraný cíl je nedosažitelný, že stávající schopnosti jsou nedostatečné, nebo nahrazení cíle novými zájmy, plány apod. mají za následek postupné znehodnocení dosavadního projektu.

Mezi destruktivní frustrační reakce patří omezení kognitivních funkcí, závažný pokles tolerance, agrese, únik ze situace anebo obecná dezorganizace osobnosti.

• Redukce poznávacích schopností. Frustrace vede ke snížení tolerance a ke kumulaci psychického napětí. V první řadě trpí poznávací funkce, člověk ztrácí nadhled nad situací, stává se dezorientovaným, méně adaptabilním a obecně rezignuje. To zpětně vyvolává méněcennost a ztrátu sebeúcty.
• Agrese. Mezi nejtypičtější projevy frustrace patří agrese. Zde lze použít hydraulický model A. Freudové, podle které se napětí vyvolané častými frustracemi hromadí a nebezpečně ohrožuje hladinu individuální snesitelnosti. V tomto dynamickém stavu stačí nepatrný podnět, který může spustit agresivitu jedince, nepřiměřenou jednak spouštěcímu podnětu a jednak zvolenému cíli. Tak například jedinec obvykle ventiluje napětí útokem na slabšího jedince, objekt apod.
• Únik. Neúspěch a následná dekompenzace se často projevují tendencí jedince opustit frustrující situaci. Únik představuje přirozenou odpověď organismu naohrožující situaci. V tomto smyslu má únik rozhodující adaptační význam, který lze pozorovat u dětí a některých živočichů, zatímco u dospělé osobnosti únik indikuje regresivní volbu jako jeden z obranných mechanizmů.
• Dezorganizace chování. Chaotičnost v lidském jednání je přímo závislá na stupni frustračního napětí. Selhání kognitivních a volních kapacit pod vlivem stupňujícího se frustračního napětí má za následek přechod k nižším adaptačním a stereotypním mechanizmům. Učení vhledem bývá nahrazeno učením dle pokusů a omylů, což nemůže přinést požadovaný výsledek. Další frustrace vyvolává roztržitost, agresivitu, neurotické potíže, úzkost, může vést k manifestaci onemocnění apod.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

LEWIN, K. Dynamic theory of personality. New York: Mc Graw-Hill, 1935.

KRECH, D. a R. S. CRUTHFIELD. Elements of Psychology. New York: Knopf., 1982.

MYERS, D. G. Psychology. New York: Worth Publishers, 1995.

DREVER, J. The Penguin Dictionary of Psychology. Middlesex: Harmondsworth, 1978.

REBER, A. S. a E. S. REBER. The Penguin Dictionary of Psychology. London; New York: Penguin Books, 2001.

WEITEN, W., D. S. DUNN a E. Y. HAMMER. Psychology Applied to Modern Life: Adjustment in the 21st Century. London: Wadsworth Publishing, 2005.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci.