Úvod

Jednou z vlastností osobnosti je její dynamika. Významově vychází z pojmu osobnostní struktura, kdy strukturu lze chápat jako poměrně trvalou soustavu psychických dispozic vyvíjející se od nediferencovaného celku k osobnosti jakožto diferencované soustavy. Co do funkčnosti lze strukturu v tomto významu srovnat s buněčnou strukturou mozku nebo těla. Osobnost pak je nejčastěji definována jako celek duševního života člověka, zejména funkční organizace jeho psychofyzických systémů. Zároveň je osobnost tvořena dynamickými procesy. Do dynamických procesů lze mj. zahrnout sebeurčující tendence, motivy či potřeby, taktéž duševní děje a stavy, fakta a události.

Základní dynamické procesy osobnosti

Dynamice osobnosti a fungování vnitřních procesů a pochodů se věnuje řada psychologů. Proto je jasné, že v této oblasti je celá řada teorií a koncepcí. Existují však kategorie, které jsou v této oblasti zkoumání obecně přijatelné. Patří sem duševní děje, duševní stavy, fakta a události. Duševní děje a duševní stavy mají značný podíl na fungování lidské psychiky a aktivitách člověka.

Podle K. Balcara (1983) souvisí duševní děje s dílčimi psychickými procesy. Jako dynamičtí činitelé děje „ovlivňují průběh změny směřující od nějakého počátečního stavu k nějakému stavu konečnému“. Duševní stavy jsou trvalejší a lze je pojmout jako „právě přítomnou a přechodnou duševní kvalitu“.

V oblasti psychologického bádání se dynamickými pojmy zabýval William James (1890), který rozlišoval duševní stavy (substantivní) a děje (transitivní). Jamesovo vymezení je specifičtější než osobnost a týká se stavu vědomí a jeho aktivity. Substantivní stav charakterizuje poměrný klid a statičnost vědomí. Obsahem substantivních procesů jsou dojmy a představy. Transitivní stav psychiky je dynamické vědomí, v němž dominují mentální vztahy a myšlení.

Další obecné dynamické pojmy v psychologii osobnosti jsou fakta a události. Fakta a události reprezentují intrapsychické a interpsychické relace člověka. K těmto termínů se váže jméno Kurta Lewina. V jeho topologickém pojetí osobnosti fakt označuje základní psychické pochody mající vztah k určitému obsahu pocházejícímu ze životního prostoru člověka. Životní prostor tvoří rozlišné stavy a obsahy. Přitom fakt označuje vždy určitý stav osobnosti, např. aktuální pocit žízně. Fakt je právě tím činitelem, který určuje hodnotu dané oblasti životního prostoru. Žíznivý jedinec prahne po pití, což znamená, že chladný nápoj obsahuje kladnou hodnotu. Avšak hodnota se může změnit v neutrální, kdy člověk zažehná žízeň, zatímco v případě nasycení nastává averze, což z nápoje činí negativní hodnotu. Pro exaktnější označení hodnotové direkce Lewin používá název valence.

Na druhé straně událost indikuje složitější dynamickou kategorii. V tomto smyslu událost tvoří dva nebo více faktů. Událost je komplexní dynamický celek, který funkčně sjednocuje dva nebo více primárních činitelůe osobnostní dynamiky (fakta). Podle Lewina fakta a události poskytují adekvátní psychologický výklad aktuálního stavu osobnosti a pomocí nich také můžeme předvídat budoucí chování člověka.

Níže stručně prodiskutujeme Freudovo velmi rozpracované pojetí osobnostní dynamiky.

Psychoanalytické pojetí dynamiky osobnosti

Freudův psychoanalytický zájem o osobnostní dynamiku zaznívá již z alternativního názvu jeho učení – psychodynamická teorie osobnosti. Z. Freud postuluje, že člověk představuje poměrně uzavřenou energetickou soustavu, ve které působí psychická energie. Psychická energie představuje tu část energie, která je investována do mentálních procesů. Psychickou energii vytvářejí metabolické procesy v organismu a jejím jediným skladištěm je Id. Podle Z. Freuda Id sjednocuje tělesnou a psychickou energii v jediný dynamický systém. Od této skutečnosti se odvíjí veškerá souhra mezi vnitřními složkami osobnosti, kterou Z. Freud označuje pojmem dynamika.

Pro psychoanalytickou explikaci osobnostních procesů vymezuje Z. Freud základní dynamické kategorie – instinkt, rozdělení psychické energie a úzkost.

Instinkt

Instinkt v nejobecnějším pojetí představuje vrozené, biologicky naprogramované puzení k aktivitě. Z. Freud psychologicky upřesnil tetnto dynamický pojem tak, že instinktivní činnost je výsledkem funkčně souvisejících činitelů těla a psychiky. V tom smyslu se instinkt pociťuje v těle jako potřeba a v oblasti psychiky jako chtění anebo přání.  Obě roviny prožívání podléhají biologickému mechanismu homeostázy. Narušení homeostázy vede k aktivaci instinktu, který zahajuje a reguluje příslušnou aktivitu jedince směrem k návratu do předchozího stav rovnováhy. Nosnou motivační příčinou tohoto procesu je odstranění úzkosti, která s neuspokojením aktuální potřeby narůstá. Základní povahou Id je dosažení slasti a odstranění nelibosti. Z toho důvodu Z. Freud označuje Id jako hédonistickou složku osobnosti.

Mezi nejvýznamnější instinkty určující dynamické pochody osobnosti Z. Freud zařazuje instinkt života (Eros) a instinkt smrti (Thanatos). Oba instinkty  reprezentují obecný princip, který platí pro všechny živé organismy – věčný koloběh mezi zrozením a smrtí. Eros a Thanatos podle Z. Freuda mají v psychickém prostoru člověka mají podle Z. Freuda podstatný význam, zejména pokud jde o dynamiku osobnosti.

Ve starořecké mytologii Eros a Thanatos představují bohy lásky a smrti. V psychickém prostoru člověka Eros představuje inherentní psychickou sílu k rozmnožování, tvořivosti, k růstu osobnosti, zatímco Thanatos je síla směřující k destruktivnosti a zániku člověka. Podle Z. Freuda je cílem Thanatos návrat organismu k původnímu, anorganickému stavu.

Eros se utváří v anabolických procesech organismu a jeho základní smysl se realizuje prostřednictvím psychické energie (libida). Přesněji, libido má psychosexuální povahu, neboť směřuje k uspokojení různých tělesných a psychických potřeb jedince. V oblasti těla se libido soustřeďuje na tzv. erotogenní oblasti, zejména kolem úst (orální zóna), konečníku (anální zóna) a pohlavních orgánů (falická zóna). Kromě uspokojení specifických potřeb dílčích erotogenních zón je libido nezbytné i pro poznávací procesy Ega, morální a etické požadavky Superega, včetně individuální účasti v mezilidských a dalších relacích. Část libida směřuje k procesům souvisejícím s uvědomováním vlastní osobnosti (Self). Přehnanou orientaci psychosexuální energie na vlastní osobu Z. Freud označuje pojmem narcistické libido.

Thanatos vzniká v katabolických procesech organizmu. V psychické a sociální rovině působí instinkt smrti jako nevědomá destrukce, primárně zaměřená na vlastní zánik. Tomuto záměru však brání souběžně působící instinkt života. Podle Z. Freuda je instinkt života silnější než instinkt smrti. Z toho důvodu býbá cíl instinktu smrti – sebedestrukce – zablokován nebo přeměněn na méně závažné, různorodé agresivní tendence zaměřené mimo vlastní osobu.

Rozdělení psychické energie

Psychoanalytické pojetí osobnostní dynamiky vychází z předpokladu o omezeném množství psychické energie. Energii nelze libovolně navyšovat. Tato skutečnost se prolíná v psychodynamickém pojetí všech psychických procesů a složek osobnosti včetně Id, Ega a Superega (obr. 1).

Obr. 1. Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti.

Z. Freud postuloval, že psychická energie se nerovnoměrné rozděluje mezi dílčími složkami osobnosti. Proto Id, Ego a Superego soutěží o energetickou dominanci. Zároveň určuje energetická dominance té které osobnostní složky povahu intrapsychických pochodů a také kvalitu interpersonálních vztahů člověka.

Id jako základní složka osobnosti je zároveň sídlem veškeré psychické energie. V časném období vývoje duševní energie slouží k uspokojení hédonistických potřeb dítěte. Avšak dítě, nebo spíše jeho dominující složka Id, není s to účinně uspokojovat vlastní potřeby, neboť jediné, co zná, jsou primitivní představy a fantazie. Východiskem je nalézt vhodné objekty a způsoby uspokojení z fyzického a sociálního světa. K tomuto je nutno přistupovat racionálně a uvědomělé, což jsou funkce vyšší psychické instance, Ega.

Ego se podle Z. Freuda postupně diferencuje z Id. Základní podmínkou pro vývoj Ega je napětí v Id, které se tvoří a stupňuje s neuspokojením primitivních potřeb. Id totiž není s to uspokojovat vlastní potřeby a odstraňovat nepříjemné napětí, neboť k tomuto nestačí fantazie, představy či vrozené reflexy. Na druhé straně objekty a cíle, které mohou uspokojit potřeby Id, se nacházejí v reálném světě, který je přístupný vědomí a poznávacím funkcím. Tyto vlastnosti postupně vyvíjejí Ego. Ego se tak stává vědomým zástupcem instinktivních potřeb Id. K řádnému fungování však potřebuje psychickou energii. Tu si propůjčuje od Id za účelem uspokojení jeho potřeb. Energetická investice ze strany Id je také prospěšná pro Ego, které mj. vytváří další psychické rozměry, zájmy, postoje. Ego používá část energie pro harmonizaci ostatních složek osobnosti, pro adaptaci člověka na měnící se fyzické a sociální prostředí, ale také proti nemorálnímu Id nebo moralizujícímu Superegu.

Superego představuje nejvyšší složku osobnosti, jejímž základem je zkušenost dítěte z období časného vývoje. Jako významné pro vývoj této složky osobnosti psychoanalytikové zdůrazňují modely výchovy a kvalitu emočních vztahů dospělí – dítě. Není jedno, zda rodiče používali odměnu, či trest a zda emočně podporovali dítě, vyvíjeli empatickou blízkost, solidaritu apod. Růst osobnosti dítěte a jeho Superega se podle Z. Freuda zakládá na učení. Zde se nejvíce poukazuje na mechanismus identifikace, pomoci kterého dítě přebírá od vlastních rodičů ty nejvýznamnější aspekty osobnosti, zejména jejich Superego. Tímto způsobem dochází k přenosu rodičovských příkazů, zábran, norem, hodnot, ideálů, postojů apod. do vyvíjejícího se Superega dítěte. Z ctnosti a hodnot dospělých dítě buduje své Já-ideály. Příkazy a zábrany utvářejí jeho svědomí, zatímco pochvaly a kritiky tvoří jádro jeho sebepojetí.

Id, Ego a Superego neustálé soutěží o psychickou energii. To, kdo bude vládcem energie, určuje povahu, zralost a duševní vyrovnanost a zdraví konkrétní osoby. V tom smyslu Z. Freud modeluje tři hypotetické situace – silné Id, silné Ego a silné Superego. Jedná se o dynamické kombinace se zcela specifickým dopadem po osobnost a její psychosociální výraz:

• Pokud energie zůstane v moci Id, osobnost bude hédonistická, netolerantní, morálně zaostalá a v interpersonálních relacích primitivní;
• Energeticky silné Superego se vyznačuje snahou být dokonalý a nepřiměřeným kritizováním všeho, včetně sebe. Nedostatek reality a morální nepružnost způsobují časté interpersonální a osobní problémy, mezi kterými je nejzávažnější vývoj neurotických problémů;
• Osobnost s dominujícím Ego se vyznačuje racionalitou, toleranci, houževnatosti, cílevědomosti, optimizmem a přiměřenou kritičnosti, jak vůči jiným, tak vůči sobě.

Úzkost

Úzkost je druh negativní emoce, strachu, která postrádá příčinu, důvod, objekt. Psychoanalytikové zdůrazňují nevědomou povahu úzkosti a četné obranné mechanismy, které znemožňují individuální vhled do povahy existujícího strachu. Její působení je nebezpečné, kvůli reálnému ohrožení psychického a fyzického zdraví, pracovní činnosti a sociálních vztahů člověka.

Freud dělí úzkost na reálnou, moráloní a neurotickou. Reálná úzkost souvisí s percepcí možného ohrožení v daném prostředí. Jedinec tudíž prožívá nepříjemnost situace, avšak neví z jakého důvodu. Reální úzkost je základem pro vývoj morální a neurotické úzkosti. Morální úzkost souvisí s obavami z vlastního svědomí, které může trestat, a to kvůli porušení morálních norem. Neurotickou úzkost vyvolává strach z možného trestu ze strany jiných osob či institucí kvůli neschopnosti zadržet vlastní primitivní tendence. V dynamickém smyslu pramení morální úzkost z osobnostního vnitra, zatímco neurotická úzkost má externí původ v obavách spojených s mocnou autoritou (obr. 1).

Zdroje a typy Ego úzkosti

Úzkostný člověk se často snaží přizpůsobit se společnosti a kultuře přijetím jejích norem a hodnot. To podle Z. Freuda má za následek vývoj svědomí. Svědomí jako subjektivní morální složka iniciuje a reguluje prosociální cítění, myšlení a projevy osobnosti. K tomuto se navíc obvykle opírá o nepříjemný prožitek viny a o odpovídající výčitky. Na druhé straně má nedostatečná internalizace sociálních či kulturních pravidel za následek nevyvinutou morálku, osobnost rozpolcenou pudovými potřebami a strachem z vnějších autorit.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983.

CAKIRPALOGLU, P. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004.

CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, 1967.

DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 2003.

DRIVER, J. The Penguin Dictonary of Psychology. Middlesex: Harmondsworth, 1978.

JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

JUNG, C.G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995.

JUNG, C. G. Dinamika nesvesnog. Beograd: Matica srpska, 1977.

JUNG, C. G. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi: Výbor z díla. Svazek I. Brno: Nakl. Tomáše Janečka, 1997.

RYCROFT, C. A Critical Dictionary of Psychoanalysis. London: Penguin Books, 1979.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci