Úvod

Skladba osobnosti je pojem, kterým se snažíme popsat, utřídit a seřadit určité osobnostní prvky. Snaha rozčlenit osobnost na jednotlivé části a položky jasně ukazuje na vliv strukturalismu W. Wundta téměř ve všech známých teorií osobnosti. Připomeňme si, jak W. Wundt (1913) definoval předmět psychologie: jsou to složité duševní jevy či procesy, které lze vědecky uchopit pouze jejich rozložením na dílčí části. Zde W. Wundt inicioval jistý druh kauzálního výkladu, kterým se ve většině teorií osobnost jakožto složitý psychický fenomén odvozuje z dílčích osobnostních prvků. Snad jedinou výjimku představuje typologická teorie osobnosti K. Lewina, který postuloval, že osobnost nelze reprezentovat modelem psychických prvků organizovaných do poměrně statického celku, protože psychika je dynamická, stálem měnící se konstelace psychických faktů a dějů.

Molární, či molekulární povaha osobnostních prvků? Jednotlivé osobnostní prvky se vyznačují ryze individuální povahou a významem. Tato konstatace vyjadřuje molekulární pojetí osobnostní struktury, její jedinečnou povahu a výraz. Na druhé straně téměř u každého dospělého jedince můžeme odhalit rys, temperament, charakter, Id, Ego či Superego, které mají univerzální povahu. Tato konstatace naznačuje modální pojetí osobnostní struktury, jehož konečným cílem je odhalení obecných zásad či zákonů psychiky.

Statická, či dynamická skladba osobnosti? Dynamický projev a působení osobnostních prvků je u každé osobnosti zcela výjimečný a neopakovatelný. Osobnost v psychologii je, v souladu s předchozím tvrzením, chápána jako jedinečná, neopakovatelná a poměrně charakteristická psychická vlastnost člověka. Skladba osobnosstzi také do jisté míry může znamenat určitou stálost osobnosti, tedy v průběhu času stabilní soustavu dílčích psychických vlastnosti a procesů. Tento postup ovšem opět naráží na problém vývoje a také problém evidentní proměnlivosti člověka. Tudíž nelze opominout skutečnost, že systém osobnosti je v neustálém kontaktu se sociálním, fyzickým ale také psychickým prostředím. Jedná se o celoživotní interakci, pomocí které se osobnost neustále mění, vyvíjí a adaptuje. Zároveň člověk vlastními vrozenými a získanými dispozicemi, aktuálními motivacemi anebo také cílevědomě působí na vlastní fyzické, sociální a kulturní prostředí.

Teorie osobnosti Gordona Allporta postuluje, že mezi prvky osobnosti a psychologickými procesy a funkcemi existuje vzájemné propojení. V tom smyslu považuje rysy, dispozice a další morfologické složky osobnosti za dynamické činitele prožívání, myšlení a chování člověka. Takové stanovisko potvrzuje i následující skutečnost – nahlédneme-li do jeho personalistické teorie osobnosti, zjistíme, že v ní chybí kapitola dynamika osobnosti. To podle Allporta není potřeba, neboť každý strukturální prvek osobnosti má také dynamickou povahu.

Bližší určení pojmu skladba osobnosti

Pojem skladba v psychologii osobnosti nejčastěji implikuje:

• Že psycholog přistupuje k osobnosti z pozice modálního principu, což předpokládá osobnost jako hierarchický systém vertikálně uspořádaných psychických složek;
• Strukturu jako jedinečnou psychickou konstelaci konkrétního člověka, jeho zdravých, tvůrčích, nebo nezdravých, patologických vlastností.

Psychologové se v názorech na skladbu osobnosti různí. Tento nesoulad je výsledkem koncepčních a metodologických nesrovnalostí mezi psychology zabývajícími se fenoménem osobnosti. Zatímco Freudovo či Jungovo pojetí osobnosti se zakládá na induktivní logice a kvalitativním šetření (například koncepce ega a superega byla odvozena z pozorování pacientů), H. Eysenk, R. Cattell a jiní psychologové upřednostňují objektivně měřitelné dispozice, jež se mohou postřehnout statistickými postupy. Oba přístupy ovšem musí vyhovovat vědeckým kritériím, která empirický výzkum osobnosti požaduje, a zároveň zajistit, aby bylo dosaženo formálně-logické soudržnosti výkladu. Shodně s tím mají výše zmíněné a další (Allportova, Lewinova) teorie osobnosti solidní empirický základ a logicky sladěné premisy.

Psychoanalytické pojetí skladby osobnosti

Freudovo psychoanalytické pojetí osobnostní skladby předpokládá, že osobnost je systém, v němž se navzájem ovlivňují různorodé a v zásadě protikladné psychické prvky a procesy. Tento systémový a funkční antagonismus se jeví v psychickém a sociálním fungování jak zdravé, tak narušené osobnosti. V souladu s touto tezí Freud vypracoval dva modely osobnostní skladby – topografický a strukturální model. V obou modelech dominuje myšlenka o hierarchickém uspořádání dílčích osobnostních složek a jejích významu pro udržení duševní rovnováhy či vývoji patologických stavů psychiky.

Topografický model osobnosti

Psychoanalytický rozbor narušených osobností vedl Z. Freuda k myšlence, že psychiku člověka tvoří tři hierarchické segmenty: vědomí, předvědomí a podvědomí. Při tom základ osobnosti a veškerého lidského jednání představuje podvědomí. Na opačném konci se nachází vědomí, zatímco oblast psychiky, která nejen spojuje vědomí a podvědomí, ale také hraje významnou roli v celkovém psycho-sociálním fungování jedince, se nazývá předvědomí.

Freud dále podrobněji popisuje skladbu a funkce podvědomí, předvědomí a vědomí.

Podvědomí jako základní složka osobnosti se skládá z minulých zkušeností a emočních zážitků, zejména traumatických, dále ze sociálně zakázaných přání, tendencí apod. Traumatická povaha těchto obsahů a jejích mravní zátěž jsou příčinou toho, že podvědomí je nedostupné bezprostřednímu pozorování či cílevědomé introspekce. To však neznamená úbytek vlivu podvědomí na celkový psychický stav osobnosti. Dynamickou povahu podvědomí a jeho funkce ozřejmují různé situace a prožitky, zejména sny, chybné úkony, přeřeknutí apod. Tyto zážitky a situace zpravidla vyvolávají nevolnost, zejména morální zátěž, kterou jedinec si uvědomuje a zároveň se ji snaží zapomenout.

Předvědomí je oblast psychiky, ve které sídlí různé vzpomínky, prošlé zkušenosti, informace a vše, co kdysi člověk věděl a co aktuálně nepostrádá. V předvědomí se rovněž nacházejí různé podprahové informace, které nebyly zachyceny odpovídajícími smysly, taktéž stopy, jež pocházejí z implicitní paměti apod. Předvědomí zůstává otevřeno pro bezprostřední využití ze strany člověka, který řeší určitý problém, jako zásobárna subjektivních vzpomínek a zkušeností.

Další významnou funkci předvědomí je jeho latentní přítomnost v téměř všech vědomých aktivitách. Takto předvědomí působí jako selektivní a aktivační pozadí vědomých procesů, které vnímá a třídí informace dle jejich významu, kterou v dané situaci pro jedince mají. V případě jejich důležitosti předvědomí jedince alarmuje tím, že aktivuje pozornost a příslušnou činnost jedince podřizuje vědomé kontrole. Např. zkušený řidič za jízdy sleduje okolní přírodu, poslouchá hudbu, připaluje si cigaretu, konverzuje, zatímco řízení probíhá automatizovaně, tedy pod kontrolou předvědomí. Jakmile se vyskytne nebezpečná situace či mimořádná dopravní událost, kdy řízení vozidla vyžaduje vyšší pozornost a kontrolu ze strany vědomí, se souběžně „vypínají“ doprovodné aktivity.

Vědomí se výhradně věnuje adaptační a cílevědomé aktivitě. V tom smyslu Z. Freud zdůrazňuje dvě funkce vědomí – poznávací a výkonnou funkci. Poznávací funkce je zaměřena intro a inter, tedy jako proces vědomého sledování vlastní osoby, subjektivních pochodů a aktivity (introspekce) a zároveň jako hodnocení vnějšího prostředí a sociálních vztahů (extrospekce). Výkonná funkce vědomí spočívá v neustálém plánování budoucích cílů a také optimálních prostředků a postupů k jejich dosažení. V souladu s touto funkcí výkonnost vědomé složky osobnosti souvisí se zralostí a činností korových struktur mozku a také s individuální zkušenosti. Obecná adaptační účinnost vědomí je závislá na selektivním a protektivním působení předvědomí.

Strukturální model osobnosti

Toto novější pojetí osobnostní skladby postuluje tři základní složky: Id, Ego a Superego. Z. Freud dále definuje povahu, vnitřní skladbu, operační princip a posléze specifické role Id, Ego a Superego (obr. 1).

Obr. 1. Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti.

Id je nejstarší a nejprimitivnější složka osobnosti. Id se skládá z vrozených dynamismů, zejména reflexů a pudů. Vnitřní skladbu Id tvoří primární psychické procesy, vytěsněná emoční traumata a libido neboli psychosexuální energie. Podle Z. Freuda Id usiluje o bezprostřední uspokojení aktuálních potřeb. V tom smyslu jej označuje jako hédonistické, iracionální a nemorální, neboť se řídí principem slasti. Nedostatek logického uvažování Id kompenzuje primitivním hodnocením. V tom smyslu Id úspěšně rozlišuje libost a nelibost, zejména ve vztahu k nevědomým obsahům a cílům, které mají sloužit k odstranění napětí a nerovnováhy organizmu vyvolané aktuální potřebou. Potřeby Id se často konfrontují s normami společnosti a vnitřními požadavky Superego. Tento nesoulad často vyvolává další napětí osobnosti a následně příslušnou reakci směřující k návratu do stavu poměrné pohody a klidu.

Ego představuje ústřední složku, která řídí osobnost, integruje všechny její součásti v jeden celek a také komunikuje s vnější, především sociální realitou. Ego se vyvíjí z nevědomého Id jako část psychiky, která hledá vhodné způsoby k uspokojení individuálních potřeb. Tato role vyžaduje kontakt s vnějším světem, který se neustále mění, což předpokládá vyvinuté poznávací funkce jedince. V tom smyslu Z. Freud označuje Ego jako vědomou, poznávací a výkonnou složku osobnosti, která se řídí principem reality. Ústřední postavení Ega uvnitř osobnosti znamená, že neustále hledá vhodné uspokojení primitivních potřeb pudového Id, které neporuší společensko-kulturní normy a morální požadavky Superega (obr. 1).

Superego je hierarchicky nejvyšší složkou osobnosti s obecnou funkcí zdokonalovat osobnost v souladu s normami dané společnosti a kultury. Tato perfekcionistická role směřuje hlavně k tomu, aby Ego a Id přizpůsobily vlastní rozhodování nebo požadavky mravním příkazům a zákazům. V tom smyslu se Superego řídí principem dokonalosti a odpovídajícími směrnicemi o tom, jak někdo má a musí jednat. Tyto směrnice poskytují různi externí modely, zejména významné autority, platné společenské normy a hodnoty dané kultury a rodičů. Superego sestává ze sebepojetí, svědomí a ideálního Já. Sebepojetí je součástí subjektivního obrazu o vlastní osobě, který se formuje v interakci jedince s ostatními osobami v jeho okolí. Hodnocení vlastní osoby a jednání ze strany vnějších pozorovatelů významně ovlivňuje subjektivní obraz o sobě a také reguluje osobu směrem k dokonalosti. Svědomí sestává ze zvnitřnělých morálních norem, které přikazují, co se musí, nebo zakazují, co se nesmí. Svědomí podle Z. Freuda představuje zvnitřnělou morálku významných modelů výchovy jedince, nejčastěji dominantního rodiče. Ideální Já se skládá z představ, jakým chci být. Jedná se o hodnoty, které si dítě osvojuje od rodiče stejného pohlaví.

Funkční souvislost topografického a strukturálního modelu

Strukturální model osobnosti nezamítá topografickou triádu vědomí, předvědomí a podvědomí, nýbrž jí funkčně integruje do složitého dynamického systému, jakým osobnost je (obr. 2).

Obr. 2. Funkční propojenost dvou modelů osobnostní skladby

Z obrázku 2 je zřejmé, že veškeré Id je ponořeno do podvědomí. Naproti tomu Ego je částečně vědomé, racionální a výkonné, ale zároveň komunikuje s předvědomím. Část Ega se nachází v podvědomí, což je vymezeno zejména pro mechanismy obrany Ega. Superego je také částečně vědomé, což se projevuje v morálním hodnocení a sebehodnocení. Tyto hodnotící funkce Superega jsou zčásti ovlivněny „zapomenutými“ pravidly a zkušenostmi, které sídlí v předvědomí. Z obrázku je také zřejmý vliv podvědomí na Superego, zejména zakázaných sexuálních a agresivních tendencí, které v kamuflované podobě mohou ovládnout morální hodnocení a odpovídající činnost člověka.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

CAKIRPALOGLU, P. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004.

CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, 1967.

FREUD, S. Vybrané spisy I: Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: SZN, 1969.

HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997.

The Psychologists: (Volume II). Krawiec, T. S. New York: Oxford University Press, 1974.

WUNDT, W. Grundriss der Psychologie. C. H. Judd. Leipzig: W. Engelmann, 1896.

PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997

PLOTNIK, R. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci