Definice temperamentu

Slovo temperament je latinského původu - temperamentum se dá přeložit jako nálada, letora apod. Současně tento pojem významově navazuje na řecký výraz krasis, kterýžto by se dal v češtině přeložit jako „správné smísení, příp. správný poměr“, v souhrnu tedy „přiměřená směs“. Pojem byl poprvé použit řeckým filozofem a lékařem Hippokratem, jenž jím označoval dokonalou proporci základních složek psychiky a těla.

Na pojem temperament se většinou nahlíží ze dvou různých pozic. Jedna část psychologů popisuje temperament jako vzory chování, způsoby vyjadřování a naše vnější výrazy. Soustředí se tedy spíše na vnější projevy. Mezi tyto psychology patří například P. Říčan, který u temperamentu rozeznává formální vlastnosti, na které vědomí a osobní sklony nemají velký vliv (Říčan, 2007). Jiní psychologové ale vidí temperament spíše jako psychickou a konstituční složku. Jde o vrozenou dispozici, která se projevuje specifickými reakcemi na určité podněty a situace a různým emočním prožíváním. Jedním ze zástupců toho to názoru je i G. Allport, podle kterého je temperament zástupcem emoční povahy jedince, což znamená specifickou citlivost vůči citovým událostem, včetně specifické síly a rychlosti reakce. To vše doprovází určitá, dominující kvalita nálady, která pramení z konstitučních a vrozených základů (Allport, 1961). To, že je temperament vrozenou dispozicí každého jedince, zajišťuje souvislý a autentický projev. Nemůžeme ho kontrolovat a řídit svou vůlí, a dokonce ani naše okolí, výchova anebo učení nemají na temperament velký vliv. Během socializace pouze dochází ke sladění temperamentu a jeho autenticity projevu se sociálními normami a s tím, co je považováno za správné a slušné. Mění se ale pouze vnější projevy, nikoliv prožívání. Proto ačkoli se chování lidí různých národností kvůli jejich odlišným normám různí, jejich vnitřní prožívání může být podobné.

Temperament je dispozice, která osobnost energizuje a zabezpečuje jak její projevy v reakcích navenek, tak i její i specifickou kvalitu emočního prožívání. Temperament přesahuje rovinu pouhé emoční reaktivity, ovlivňuje i ostatní složky psychiky. Zajišťuje všem získaným dispozicím energické pozadí.

Další vlastností temperamentu je jeho specifická reaktivita. Specifická reaktivita znamená vrozený a téměř neměnný způsob reakcí jedince na určité podněty. Podle svého genetického určení je temperament inherentní, jádrovou vlastností osobnosti.

Na rozdíl od ostatních složek osobnosti lze vypozorovat vysoký vliv temperamentu na autentičnost individuálního projevu a prožívání. Přestože sociální a kulturní činitele mění autentickou povahu temperamentu a jeho projevy, jedná se pouze o úpravu vyjádření (exprese) konkrétního projevu. Základní povaha temperamentu zůstává neměnná. Temperament rovněž určuje dlouhodobější emoční kvalitu nebo tzv. základní tón prožívání osobnosti. V tom smyslu si cholerik vždy zachová vlastní základní povahu, a taktéž melancholik, sangvinik nebo flegmatik.

Teorií temperamentu je mnoho a některé jsou dnes již překonané, ale představují určitý zajímavý pohled na člověka a jeho přirozenost. K tomu musíme ještě přičíst nejstarší nepsychologické teorie – teorii Hippokratovu a Galénovu.

Hippokratova teorie temperamentu

Teorie, kterou asi ve 4. století před naším letopočtem vytvořil řecký lékař Hippokrates, zná alespoň v základech téměř každý laik. Hippokrates vycházel z předpokladu, že lidská povaha je ovlivněna poměrem čtyř tekutin v těle - slizu, krve, žluči a černé žluči. Podle toho, která tekutina převládá, se člověk v životě chová. Názvy jednotlivých vyhraněných typů osobnosti, u kterých výrazně převládá jedna z tekutin, takřka zlidověly a jsou používány v běžné mluvě. Sangvinik je veselý, čilý, společenský, optimistický, snadno se k něčemu nadchne; převládá u něj krev. Převaha žluči v těle cholerika způsobuje, že je výbušný, dráždivý, ale jeho hněv se obvykle rychle ztrácí. Oproti tomu flegmatik je klidný, někdy může působit až dojmem, že je mu všechno jedno, bývá pomalejší, ale spolehlivý, není příliš emotivní a jeho pocity rychle vyprchají. Jeho dominantní tekutinou je hlen. Melancholikovou hlavní tekutinou je černá žluč. Vyhranění melancholici jsou většinu času nešťastní, jsou přecitlivělí a neustále je něco trápí.

Dílčí vlastnosti temperamentových typů

Cholerik je neklidný, náročný, lehce vzrušivý, neustále se bouřící a konfliktní člověk. Díky převažující žluté žluči nastupují emoce u cholerika velmi rychle, jsou silné a dlouho trvají. Základní emocí (základním rozpoložením) cholerika je hněv.

Sangvinik je typ družného, milého a vstřícného člověka. Převládající tekutinou je krev, která může vyvolat ostré, ale opatrné emoce, trvající kratší období. V souvislosti s tím se u něho mohou emoce rychle rozvinout i rychle vyhasnout.

Melancholický člověk je rezervovaný a jeho emoce mají delší dobu nástupu. Po svém vzniku ale jsou trvalejší a velmi intenzivní. Převládající emocí je smutek. Hlavní tekutinou je černá žluč, způsobující nízkou reaktivitu a v obecný rysech netečnost.

Flegmatik je rozvážný, jistý, přesto dává malý důraz na city, je otupělý. Podobně jako u melancholika trvá i jeho emocím delší dobu, než nastoupí,  ale jejich intenzita je slabší a trvají kratší dobu. Jeho dominující tekutinou je hlen, který mu dává rysy indiferentnosti.

Hippokratovo rozdělení temperamentu je jedinečné a kategoriální. Představuje soustavu 4 nezávislých povahových typů, které jsou navzájem neslučitelné. Jinak řečeno, jedna a tatáž osoba nemůže být podle Hippokrata zároveň cholerik i sangvinik apod. Ve skutečnosti se však setkáváme s různými kombinacemi těchto typů, z nichž každý má různé zastoupení jednotlivých kategorií. Ať už s Hippokratovou koncepcí temperamentu souhlasíme nebo nikoliv, je jasné, že dodnes slouží jako odrazový můstek pro mnoho další badatelů zabývajících se nejenom temperamentem. V takovém případě jde nejspíše o přístupy zdůrazňující dimenzionální pojetí.

Neurofyziologická teorie temperamentu

Neurofyziologickou teorii temperamentu koncipoval ruský fyziolog I. P. Pavlov na základě experimentálního zkoumání procesu učení u psů. Základním postulátem I. P. Pavlova bylo, že proces tvoření nových asociací, tedy učení klasickým podmiňováním, závisí na činnosti vyšších nervových struktur. Typ nervové soustavy mj. určuje reaktivitu organismu na podněty a situace.

K základním pojmům neurofyziologické teorie temperamentu patří stavy podráždění, tedy podněcování (excitace) a útlumu (inhibice) centrální nervové soustavy (CNS). Podle typu reakce na podnět I. P. Pavlov vymezil dvě skupiny psů - rychle reagující a pozvolně reagující. Prví skupina potřebovala pro vznik nové reakce menší počet opakování než skupina druhá. Experiment rovněž ukázal, že uu první skupiny psů se naučené reakce uchovaly déle než u psů reagujících pomaleji. Z těchto poznatků I. P. Pavlov vyvodil závěr, že učení, reaktivita a projevy organismu jsou povahy konstituční a že přímo souvisí s typem nervové soustavy. Podle R. S. Woodwortha a M. R. Sheehana (1964) je nervová determinace psychiky a temperamentu univerzální a platí také pro lidi.

Z Pavlovových výzkumů vyplývá, že temperament určují tlumivé nebo excitační vlastnosti centrální nervové soustavy a že v zásadě celá psychika, a tudíž i temperament, úzce souvisí s nervovou soustavou. V. Něbylicyn později vymezil 4 funkční typy centrální nervové soustavy a jim odpovídající vlastnosti temperamentu:

• Pohyblivý typ (sangvinik).
• Nevyrovnaný typ (cholerik).
• Nepohyblivý typ (flegmatik).
• Slabý typ (melancholik).

Eysenckova typologie temperamentu

Britský psycholog německého původu H. J. Eysenck při svém studiu temperamentu používal faktorové šetření osobnosti. Navázal na dřívější teorii W. Wundta, podle kterého je temperament dynamická vrozená složka psychiky, kterou určují 2 dvojice dimenzí, a to emocionalita (Emotional) - neemocionalita (Non-Emotional) a stálost (Unchangeable) – proměnlivost (Changeable).  Takto W. Wundt získal čtyři temperamentové typy: slabý (Weak),  silný (Strong), pomalý (Slow) a rychlý (Quick) (obr. 1). H. J. Eysenck konstatoval, že teorie temperamentu W. Wundta a dalších lékařů nebo filozofů jsou v podstatě správné, avšak pouze deskriptivní. Chybějící exaktní základ pak v souladu s vědeckým rozborem osobnosti doplnil faktorovou analýzou výsledků z objektivních testů osobnosti.

Obr. 1. Eysenckovo kategoriální rozložení temperamentu.

H. J. Eysenck postuloval, že individuální variace psychiky a chování je určeno jen několika faktory osobnosti. Primární faktory, které ovlivňují psychiku, jsou:

• Psychoticismus;
• Extroverze;
• Neuroticismus.

Na tomto základu vytvořil teorii PEN (podle začátečních písmen primárních faktorů). Další analýza potvrdila, že extroverze a neuroticismus určují vrozenou povahu osobnosti a temperament. Tyto osobnostní faktory mají 2 póly:

• Extroverze-introverze;
• Psychická stabilita-psychická labilita.

Odtud vyplývá, že temperament je vrozená psychická vlastnost, kterou určují psychická orientace a emocionální rovnováha. Obě tyto osobnostní dimenze mají vrozený neurofyziologický základ, proto je téměř nelze měnit. Emocionálně stabilní jedinci reagují klidně, protože jejich nervová soustava není moc reaktivní. Extroverti mají poměrně nízkou hladinu vzrušivosti, proto stále vyhledávají podněty. Eysenckovo rozdělení temperamentu je podobné Wundtowu a Hippokratovu.

Jeho systém lze představit jako dimenzionální a kategoriální model (obr. 2).

Obr. 2. Eysenckova dimenzionální klasifikace temperamentu.

Při porovnání Eysenckova modelu temperamentu s Wundtovým či Hippokratovým musíme vzít na vědomí, že oba posledně jmenované modely jsou subjektivní, spekulativní a neformální, zatímco H. J. Eysenck ověřoval platnost svých hypotéz formálně logickými kritérii faktorové analýzy a induktivní statistiky.

Podle H. J. Eysencka ovlivňuje typ temperamentu centrální nervová soustava a také limbický systém. Zatímco centrální nervová soustava určuje reaktivitu jedince, limbický systém má vliv na emoční kvalitu prožívání a připravuje vhodné odpovědi na podněty a situace. Jelikož nervový systém je individuální, je jedinečný i lidský temperament. Temperament je relativně stabilní a téměř neovlivnitelný výchovou a kulturou. Základní nastavení jedince je trvalé, ale přeci jen se dá navenek pozměnit a přizpůsobit okolnímu prostředí.

Každá kombinace dvou psychických dimenzí obsahuje řadu primárních faktorů či osobnostních rysů, specifických pro jednotlivý typ temperamentu:

• Sangvinik má typické rysy stabilního extroverta – je společenský, komunikativní, bezstarostný, spokojený, citlivý a vůdčí.
• Melancholik je nestabilní introvert, typická je jeho náladovost, zdrženlivost a nespolečenskost. Melancholik je pesimistický, střízlivý a nepružný.
• Flegmatik v sobě snoubí introverzi a citovou stabilitu, a proto jsou jeho typickými vlastnostmi pasivita, opatrnost, klidnost a spolehlivost. Je vyrovnaný, přemýšlivý a ovládá se.
• Cholerik spojuje rysy emocionální nestability a extroverze. Snadno se urazí, je neklidný, agresivní, vzrušivý, impulsivní a také optimistický a aktivní.

Eysenckova empirická teorie temperamentu má praktický význam. Základní premisy tohoto pojetí zakomponoval do vlastních, hojně používaných dotazníků určených k diagnostickým a jiným psychologickým účelům. Platnost dichotommích kategorií labilita-stabilita a introverze-extroverze včetně teze o konstitučních základech temperamentu navíc byla uznána jejich zavzetím do proslulého osobnostního dotazníku NEO Big Five.

Kretschmerova teorie temperamentu

Psychiatr Ernst Kretschmer přikládal největší význam stavbě těla. Od ní se podle něj odvíjí temperamentové vlastnosti člověka. Přišel také na to, že i u psychicky zdravých jedinců – byť jen v malé míře – se projevují znaky, které při plném propuknutí znamenají duševní poruchu. Podle stavby těla se tedy i řídí to, k jaké psychické nemoci člověk má dispozice. E. Kretschmer rozlišil 3 základní tělesné typy - pyknický, leptosomní a atletický – a ke každému přiřadil specifickou povahu neboli typ temperamentu.

Jako pyknik je označen podsaditý, středně vysoký člověk s kratšími končetinami a často také s pleší. Ten má tzv. cyklotymní temperament. U cyklotyma najdeme mnoho rozporuplných emocí, které se rychle střídají, chvíli je smutný a za moment veselý. Ve společnosti se cítí dobře a je bezprostřední, má smysl pro humor, je aktivní a přizpůsobivý, někdy ale taky pohodlný. Když se cyklotymní vlastnosti u pyknika vystupňují, přechází cyklotymie do cykloidní psychózy (afektivní psychózy), která se vyznačuje střídáním normálního citového ladění s depresemi nebo patologickou rozjařeností.

Astenik je štíhlý, vysoký, má poměrně dlouhé končetiny a na svou výšku mívá dost malou váhu. Jeho temperament se nazývá schizotymní. Schizotym je citlivý až přecitlivělý, někdy naopak chladný, někdy je klidný a nic ho nerozhodí a jindy ho vytočí úplná maličkost. Takové protiklady charakterizují schizoidní typ temperamentu. Schizotym je uzavřený sám do sebe. Nemá příliš rád velkou společnost, raději je sám. Pokud se jeho vlastnosti přehoupnou přes určitou zdravou mez, může u astenika propuknout schizofrenie.

Třetím tělesným typem je atlet. Je to člověk se silnou kostrou obalenou mohutnými svaly. Je hodně pohyblivý a jeho sekundární vlastnosti jsou hodně výrazné. K atletickému typu přiřadil E. Kretschmer viskózní temperament. Lidé s viskózním temperamentem jsou klidní, vyrovnaní, cílevědomí, ale jejich emocionální prožitky nebývají příliš silné. Nemají moc široké zájmy, spíše se intenzivně věnují jedné činnosti. Stejně jako astenik může i atlet začít trpět schizofrenií. Dále se u něj při extrémním projevu temperamentu často objevuje epilepsie.

Později E. Kretschmer přidal další typ postavy – dysplastika. Dysplastik se nedá zařadit do žádné ze zmíněných tří kategorií, protože se u něj nacházejí nejrůznější odchylky od znaků základních tělesných typů.

Sheldonova antropometrická teorie temperamentu

Renesanci konstitučního pojetí psychiky zajistil William Sheldon, který tvrdil, že konstituční vlastnosti temperamentu lze objektivně stanovit použitím specifické metodologie a statistického testu. Sheldonovo konstituční pojetí je molekulární a směřuje k charakteristikám buněčné skladby. Buňka podle něj tudíž není pouhou biologickou entitou, nýbrž také základem psychiky.

Buňka má několik vrstev a to vnitřní (endoderm), střední (mezoderm) a vnější (ektoderm). Tyto vrstvy určují vývoj těla, orgánů a nervové soustavy, což W. Sheldon bere jako materiální část psychofyziologické soustavy osobnosti.

• Endomorf svým fyzickým vzhledem připomíná Kretschmerova pyknika. Je to pojmenování pro tělesný typ, který se vyvíjí z endodermu, z vnitřní vrstvy buňky. Tato vrstva řídí hlavně vývoj vnitřních orgánů, trávicího systému apod.
• Mezomorf se vyvíjí z mezodermu neboli střední vrstvy buňky, která ovlivňuje hlavně vývoj kostry a svalstva. Tento typ postavy je tedy silný, houževnatý a odolný. Shoduje se s Kretschmerovým atletem.
• Ektomorf je spjatý s Kretschmerovým typem astenika. Tento typ těží z vývoje ektodermu, který řídí růst kůže, nervů a smyslových orgánů.

Dle W. Sheldona lze entoderm, mezoderm a ektoderm považovat jak za primární činitele tělesné stavby, tak za biologický základ pro vývoj temperamentu.

Důležitým faktem je, že W. Sheldon (na rozdíl od Kretschmerova klinicko-dedukčního pojetí vztahu tělo-psychika) zvolil objektivní přístup, do kterého zahrnul:

• Fotografování mužského těla;
• Měření výšky, váhy, délky a dalších veličin jednotlivých částí těla;
• Statistický odhad poměru mezi typem těla a typem temperamentu.

W. Sheldon posoudil údaje z antropometrických měření, převedené do číselných hodnot, podle stupnice, která obsahovala sedm bodů, které se dělily ještě dále. Pomocí těchto zpřesnění a srovnání naměřených hodnot konečně identifikoval tři primární somatotypy:

• Endomorfní somatotyp;
• Mezomorfní somatoty;
• Ektomorfní somatotyp.

Dále W. Sheldon dále popsal tzv. sekundární somatické činitele - dysplázii, gynandromorfii a textuální aspekt:

• Dysplázie určuje, na jaké úrovni jsou určité části těla v nesouladu, např. hlava a krk mohiou být částí jiného somatotypu než nohy.
• Gynandromorfie poukazuje na shodu postavy se znaky náležícími druhému pohlaví. Gynandromorfie se nachází mezi póly:
  • Bez g-faktoru.
  • Radikální g-faktor (hermafrodismus).
• Texturální aspekt je označením pro to, jak ladné nebo neohrabané je tělo. Jde hodnocení člověka z hlediska dojmu krásy. Rozlišuje:
  • Primární t-faktor, který znamená ohodnocení prvního dojmu ze setkání.
  • Sekundární t-faktor, vznikající na základě pozdějšího hodnocení ovlivněného dalšími setkáními s jedincem.

Typy temperamentu

W. Sheldon při svém zkoumání označil 650 osobnostních vlastností a z nich vymezil skupinu 50 rysů. Z těchto 50 rysů zkompletoval 3 typy temperamentu - viscerotonii, somatotonii a cerebrotonii:

• Viscerotonický temperament mají lidé společenští, vyrovnaní, tolerantní, kooperativní, pohodlní a hédonističtí.
• Somatotoničtí jedinci jsou houževnatí, někdy dost agresivní, soutěživí, odvážní, aktivní a dobrodružní.
• Cerebrotonický temperament, se vyznačuje zdrženlivostí, introvertností, bojácností a tajuplností.

Souvislost mezi typem těla a typem temperamentu

W. Sheldon koreloval obě řady naměřených hodnot tělesné konstituce a temperamentu, čímž dospěl k významné verifikaci hledaných souvztažnosti mezi druhem somatotypu a specifickou povahou osobnosti (tabulka 1).

Konstituce	Korelace Pearson	Temperament
Endomorfie	+ 0,79	Viscerotonie
Mezomorfie	+ 0,82	Somatotonie
Ektomorfie	+ 0,83	Cerebrotonie

Tabulka 1. Korelace mezi tělesnou konstitucí a temperamentovými rysy osobnosti.

Tyto korelační souvislosti potvrdily jeho výchozí předpoklad, že tělesné a psychické vlastnosti člověka mají společný původ. Sheldon dále inicioval řadu výzkumů, kterými chtěl své pojetí zdokonalit a dokázat jeho praktickou využitelnost. Výsledky posléze dokázaly, že antropometrická teorie temperamentu je skutečně užitečná pro časnou diagnostiku delikvence.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983.

GALEN. On the Natural Faculties. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997.

HAMER, D. a P. COPELAND. Geny a osobnost. Praha: Portál, 2003.

HIPPOCRATES. Writings I. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

MONTE, C. F. Beneath the Mask. New York.: Holt, Rinechart and Winston, Inc., 1986.

ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994.

ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007.

SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principál, 2004.

WOODWORTH, R. S. a M. R. SHEEHAN. Contemporary Schools of Psychology. New York: The Ronald Press Company, 1964.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci