Úvod

K tomu, abychom v psychologii došli poznání osobnosti, používáme odpovídající vědecké metody šetření.

Pojem metoda můžeme v psychologii vysvětlit jako:

• Mentální soustředění badatele. Metodou nazýváme proces myšlení popisující a vysvětlující zkoumaný jev, kterým může být analýza, syntéza, komparace, deskripce, indukce, dedukce apod.
• Princip (východisko, základna) výzkumu psychických a behaviorálních fenoménů člověka. Před zahájením výzkumu si psycholog stanoví stěžejní ideu šetření a podle ní volí metodu psychologické interpretace. Zde se uplatňují různé principy, zejména materialistický, vývojový, změna kvantity v kvalitu, konkrétnost apod.

Zdroje psychologického studia osobnosti

Přestože všechny zdroje sdílejí společný cíl, kterým je vědecký rozbor osobnosti, lze vymezit tři relevantní prameny poznatků: klinickou zkušenost psychologa, experiment a statistickou analýzu.

• Klinická zkušenost psychologa neboli klinická metoda patří mezi nejpřirozenější a nejstarší vědecké metody. To, co zkoumá, je narušená osobnost, její psychické stavy a projevy. Je zde velmi důležitá či dokonce podstatná role psychologa, který veškeré jevy a obsahy interpretuje. V souvislosti s tím je výklad psychologa značně závislý na jeho vlastní intuici a schopnosti empatie, tedy vcítit se do prožívání jedince.
• Experiment je pro psychologii nepostradatelným pilířem. K jeho uplatnění především přispělo sloučení behaviorismu a psychofyziky. Psychologický experiment se vyvíjel souběžně s psychometrií a objektivními psychologickými testy. Díky experimentální metodě můžeme odhalovat souvislosti mezi psychikou a chováním jak u člověka, tak u ostatních živočichů. Navíc experiment poskytuje relativně objektivní poznatky z oblasti psychických a sociálních jevů a chování.
• Statistická metoda souvisí s výzkumem určité osobnostní vlastnosti anebo širšího souboru vlastností u většího počtu osob. Výsledek statistického šetření může být zobecněn na normy, principy a zákony. Kritéria získaná statistickou metodou zpravidla slouží ke srovnávání zkoumaného jedince s jemu odpovídající skupinou nebo obecnější populací. Statistická metoda má společnou historii s vývojem psychometrie a objektivními psychologickými testy a těší se z úzkého vztahu k matematice. Díky teorii pravděpodobnosti lze určit platnost zjišťovaného vztahu mezi jedincem a zkoumanou populací a pomocí výpočtu korelace lze stanovit směr a intenzitu vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými. Faktorová analýza pomohla proniknout do podstaty inteligence a osobnosti.

Modely výzkumu osobnosti

V psychologii se tradičně používají dva přístupy výzkumu osobnosti: idiografický a nomotetický.

Idiografický přístup. Původ slova idiografický nacházíme v řeckém slovu ιδιος, které lze přeložit jako vlastní, osobní. Pro zdůraznění jedinečnosti každé lidské osobnosti se tento přístup alternativně označuje idiosynkratický. V idiografickém přístupu je zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost člověka a jeho psychických jevů. S tímto vědomím by měl být dotyčný i zkoumán. Idiograficky laděná psychologie osobnosti se zaměřuje na porozumění této jedinečnosti v rámci normálního prožívání, jednání a chování, zatímco klinická psychologie, kde je idiografický přístup nepostradatelný a prakticky na něm celá klinická psychologie stojí, studuje narušenou osobnost a příčiny tohoto narušení.

• Idiografický přístup při rozboru osobnosti lze demonstrovat na příkladu studie Jenny. Většinou ji nalezneme ve spojitosti se jménem G. Allport, ale on sám udává (1961), že autorem je psycholog A. L. Baldwin. Tato studie je analýzou souboru více než sta dopisů ženy, adresovaných jejímu synovi. Vzhledem k tomu, že se v dopisech objevovaly podobné nebo totožné myšlenky, mohl díky nim A. L. Baldwin dopět k osobnostnímu profilu této dámy. Dominovaly v něm posedlost a žárlivost vůči vlastnímu synovi, ale zároveň smysl pro krásu a finanční zodpovědnost. Důležité je, že tato práce obohatila psychologii o idiografickou metodu a ukázala, že díky takovýmto materiálů je možné dojít k statistickému rozboru konkrétní osobnosti. E. H. Erikson a A. Maslow tyto myšlenky výzkumně potvrdili.

Nomotetický přístup. Značení pochází z řeckého slova νομοθετικός, což znamená normu či význam. To nám trochu napovídá, čeho se tento termín týká. Jde o hledání všeobecných norem a obecností ze zkoumání většího počtu osob. Jde tedy o extenzivní přístup, založený na pozitivismu. Jeho cílem je poznat člověka proto, abychom mohli předpovědět jeho další chování, odhadnout ho, anebo ho dokonce ovlivnit. Do nomotetické metodologie patří hlavně experiment, faktorová analýza, psychometrické testy a jiné. Vzhledem k tomu, že jde o kvantitativní přístup, využíváme při něm kvantitativních metod.

• Ukázkou nomotetické metody je výzkum N. Rota, ve kterém zkoumal původ delinkvence. Problém delinkvence u adolescentů je velmi diskutovanou tématikou, která rozděluje psychology na dva tábory. Podle jedněch je delinkvence vrozenou osobnostní vlastností, a podle druhých získanou. Tento rozpor mezi odborníky nebyl čistě teoretického charakteru, protože je spíše zajímala budoucnost výchovy dětí, zejména prevence a úspěšné odstranění sociálně-patologických jevů. Cílem experimentu bylo zjistit, jak samotni účastníci vnímají a hodnotí vlastní rodiče z hlediska výchovy a zda se tato časná subjektivní zkušenost promítá v delinkventním chování. Z faktorové analýzy výzkumníci poté získali tyto nejdůležitější charakteristiky mladistvých delinkventů:
  • Chlapci i dívky z delinkventní skupiny měli specifický vztah k vlastní matce. Představa matky byla idealizována, což se nedalo říct o kontrolní skupině.
  • Dalším významným bodem byla výrazná netolerance delinkventů vůči rodičům stejného pohlaví. U dívek se tato netolerance projevovala jako ambivalence vůči matce.
  • Největším rozdílem mezi těmito dvěma soubory však byl způsob trestu, který používali jejich rodiče. Obě skupiny uváděly, že k trestu ze strany rodičů docházelo, avšak jedinci experimentální skupiny navíc prožívali trauma, protože rodiče při trestu používali nějaký objekt (prut, řemen, …).

Je idiografický přístup spolehlivější než nomotetický?

Psychologický svět byl výhodami a nevýhodami každého z výše zmíněných přístupů rozdělen do dvou táborů. Zatímco zastánci idiografického přístupu vyzdvihovali nenahraditelnou hodnotu osobního přístupu, zaměřeného na individualitu a zkoumání subjektivních prožitků a stavů narušených i zdravých osobností, na kvalitativní poznávací hodnotu a na přirozenost a schopnost proniknout do hloubky dané problematiky, psychologové přistupující nomoteticky poukazovali na nepoužitelnost idiografické explorace v kvantitativním měřítku, kdy je závislost idigrafické metody na dílčích vlastnostech osobnosti badatele anebo jeho schopnostech nevýhodou. Závislost na individuálních vlastnostech prakticky není přítomna v nomotetickém přístupu, v němž se jedná o kvantitativní, statistický a objektivní způsob explorace, kdy je nutno dodržovat určitá pravidla a respektovat stanovené hranice, díky čemuž je poté možné rozpoznat a změřit určité kauzální vztahy za účelem možnosti předvídat nebo řídit psychické stavy jedinců někdy v budoucnu. Obecně vzato hodnotíme klady a zápory těchto dvou přístupů na základě obsahu, metodologie a predikce.

Obsah. Na jedné straně jsou humanističtí, existenciální a další psychologové, kterým jde především o porozumění jedinečnosti člověka, jeho motivů a cílů a o to, jak interpretují skutečnost, kteří jsou zastánci idiografického přístupu. Na druhé straně stojé zastánci nomotetického přístupu, jako jsou biologičtí a kognitivní psychologové, behavioristé a další, kteří se díky metodám využívaným v tomto přístupu snaží najít obecná pravidla a principy psychiky a najít příčinu individuálních odchylek.

Za zmínku ale stojí uvést, že někdy může dojít k jistému nesouladu mezi obsahem studia a použitou metodou. Tak například u psychoanalýzy používáme čistě idiografickou metodu, ale vzhledem k tomu, že tato teorie chápe poznatky o růstu, skladbě a dynamice osobnosti jako univerzální principy a pravdy, vyvstává nám tu po obsahové stránce nomotetický problém.

Použitá metoda. Rozdíl mezi idiografickým a nomotetickým přístupem spočívá v tom, že nomotetický přístup používá kvantitativních metod, jako jsou je experiment, popisná či induktivní statistika, faktorová analýza a další, zatímco idiografický přístup využívá kvalitativní metody, jakými jsou analýza obsahu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování atd.

Predikce. Právě fakt, zda se u dané metody můžeme spolehnout na predikci, ukazuje její vědeckou hodnotu. Predikce je pro psychology například velmi důležitá v klinické praxi, neboť díky ní můžeme lépe zvolit vhodný druh terapie a předpovět její účinek na klienta. V souvislosti s tímto kritériem definoval J. Berger (1979) další podmínky hodnocení validity idiografické a nomotetické metody:

• Vzdálenost predikce. Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti. Statistická metoda je vhodná pro odhad v delší časové perspektivě.
• Obsah predikce. Pro odhad specifických projevů osobnosti je vhodnější klinická metoda, zatímco statistická metoda je spolehlivější při odhadu vývoje obecnějších psychických a behaviorálních kategorií.
• Četnost studovaných událostí. Pro úspěch statistické metody je nezbytné opakování požadované události, zatímco predikce klinická si často vystačí jen s náhodným výskytem daného fenoménu.
• Strukturovanost predikce. U statistické metody se setkáváme s jasně danými možnostmi „ano/ne“. Klinická predikce naopak pracuje se sekvenčním modelem krátkodobých odhadů, a není tedy směrována předem určenými možnostmi.

Psychologická praxe neustále potvrzuje, že k vědeckému zkoumání osobnosti je třeba, aby se nomotetický a idiografický přístup vzájemně doplňovaly. Toto kompromisní řešení je přínosné nejen pro psychologickou epistemologii týkající se poznání osobnosti, ale především pro konkrétního jedince, kterého se daný vědecký přístup nejvíce týká.

Logický status psychologických pojmů

Termíny a klíčové pojmy v psychologii představují další, dlouhotrvající metodologický problém. Jde především o jejich terminologickou a teoretickou nejednoznačnost, což zpochybňuje důvěryhodnost psychologie jako vědy. U řady vrozených anebo získaných dispozic, jakými jsou temperament, motivace, charakter, zájmy, postoje atd., stále nedokážeme podat jednoznačný a uspokojivý výklad, což mnohá zjištění okolo těchto dispozic zpochybňuje. S. Radonjić (1999) zdůrazňuje podmínky, které mohou přispět ke zvýšení logické fundovanosti současných a budoucích psychologických pojmů:

• Upřesnění povahy údajů, z nichž pojmy vycházejí;
• Rozlišení, zda pojem popisuje jen fakta, nebo i vztahy. Pojmy popisující fakta se řadí k empirickým, zatímco pro pojmy označujícící vztahy použíáme hypotetické konstrukty.
• Vymezení myšlenkových nebo logických operací, díky kterým psychologická explorace v vrcholí definováním nových pojmů.

Použitá literatura a literatura pro další studium

ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937.

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

BALDWIN, A. L. Personal structure analysis: : A statistical Metod for investigating the single personality. Journal of Abnormal and Social Psychology. 1942, č. 37, 163 – 183.

BERGER, J. Psihodijagnostika. Beograd: Nolit, 1979.

JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

MEEHL, P. Clinical versus statistical prediction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1954.

CHAPLIN, W. F. a E. J. PHARES. Introduction to Personality. New York: Addison, WesleyLongman, Inc., 1997.

RADONJIĆ, S. Psihologija učenja. Beograd: ZUNS, 1999.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci.