Úvod

Už pouhé pojmenování této vědní odnože nám napovídá, co je jejím primárním zájmem. Jedná se o osobnost, pojatou ze všech možných stran a úhlů. Nejvíce pozornosti je věnováno samotnému složení osobnosti, jejím pochodům a tomu, jak se v průběhu času vyvíjí. Abychom zahrnuli všechny činitele, které osobnost ovlivňují, nesmíme opomenout ani vnitřní osobnostní předpoklady. Naopak vnějšími předpoklady jsou vlivy, které vycházejí z kultury a společnosti. Tohle vše se podepisuje na utváření psychicky zdravého, nebo také poškozeného jedince. Někdy může být psychologie osobnosti zaměňována s klinickou psychologií. Je ale mezi nimi značný rozdíl. Prvně zmíněná, psychologie osobnosti, se zabývá „normálními“, „bezproblémovými“ jedinci, zatímco klinická psychologie se zabývá fenomény opačnými, tedy jedinci, kteří se nějakým způsobem odklánějí od normy či obecně přijatého kritéria psychického zdraví, a jjím úkolem je takovýmto jedincům pomoci.

Co je osobnost?

Existuje velké množství nejrůznějších definic pojmu osobnost. Téměř každá psychologická teorie i množství autorů psychologických knih mají svou vlastní. Přesto, nebo možná právě proto, neexistuje teorie osobnosti všeobecně platná a uznávaná. Ve většině těchto definic je však obsaženo, že osobnost představuje souhrn, souvislost či propojení charakteru, temperamentu, schopností a také konstitučních vlastností člověka.

Psychologie však nedospěla k jednotnému pojetí tohoto konstruktu. Již G. W. Alport (1937) analyzoval padesát definic osobnosti. Dnes existuje kolem patnácti reprezentativních koncepcí osobnosti, která ovšem závisí na pojetí psychologie samé, jejího předmětu a její metodologie. Allport (1937) dále uvádí, že v jeho přehledu převažují hlavně pojetí biosociální a biofyzické povahy.

Vymezení biosociální popisuje osobnost jako vyjádření míry společenské přitažlivosti nebo také hodnoty společenské stimulace člověka. To znamená, že pokud osobnost člověka zaujme pozornost ostatních, je taková osobnost podle této definice výraznější. Také by pak bylo možné říci, že introvertům, plachým a uzavřeným lidem osobnost chybí. Biofyzické definice naproti tomu poukazují na intrapsychickou povahu a stavbu osobnosti, jejíž základ je možné měřit a popsat. To pak lze použít k vytvoření osobnostního profilu každého konkrétního jedince.

Obrovský počet psychologických definic předpovídá různorodost duševních pochodů a konkrétních projevů jedince. Každá z nich totiž klade důraz na něco jiného. Mohou to být třeba typické rysy, postoje, schopnosti, motivy, vlastnosti člověka přizpůsobit se anebo jeho hodnoty. Ale také mnoho dalšího. Pokud bychom se ovšem například zaměřili přímo na definici osobnosti z pohledu biologie, převažovalo by něco jiného, jako třeba jednotlivé stavy nálady, emoční odezvy nebo temperament. Definice jedince blízká sociálnímu pojetí by zase vypadala zcela jinak. Zde by stála v popředí třeba etika nebo morálka člověka.

Hans Eysenck (dle Rot, 1994) považuje osobnost za poměrně trvalé a stabilní seskupení charakteru, temperamentu, intelektu a fyzické konstituce jedince, což ovlivňuje způsob a účinnost jeho adaptace. V podobném smyslu také Raymond Cattel (1967) specifikuje osobnost jako „konstrukt, který nám odhaluje způsob, jakým se člověk zachová v konkrétní situaci.“

Definice z oblasti psychometrie zase vše staví na přesvědčení, že osobnost je možno vyjádřit na základě výsledků měření. Jde o reaktivní nebo pasivní koncepci osobnosti, v souznění s deterministickou nebo pozitivisticky orientovanou psychologií snažící se vědeckým způsobem uchopit lidskou psychiku s cílem snadněji předvídat a řídit lidské chování.

V současné době převládávají definice vyzdvihující spíše intrapsychické aspekty osobnosti. R. L. Atkinsonová a spol. (2003) píše, že tím, co vystihuje osobnost, jsou příznačné a charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které určují individuální model interakce jedince s jeho vlastním fyzickým a sociálním prostředím.

Různorodost vnitřních psychických aspektů člověka také zdůrazňuje Carol K. Siglemanová (2003), podle které je osobnost organizovaný systém jedinečných kombinací různých individuálních vlastností, motivů, hodnot a chování. V tom smyslu lze tuto definici označit jako idiosynkratickou, která v tradici G. W. Allporta zdůrazňuje osobnost jako neopakovatelný psychický fenomén vlastní jedinci.

C. S. Hall a G. Lindzey (1997) dospěli k názoru, že obecně platné a objektivní vymezení pojmu osobnost v psychologii není. Podle nich jsou za to zodpovědná vlastní individuální zaměření jednotlivých psychologů na specifické oblasti lidské psychiky. Každý psycholog tak klade důraz na ty složky, které jsou předmětem zájmu jeho specializace, a ostatní složky poněkud zanedbává, věnuje jim jen malou pozornost anebo se jimi nezabývá vůbec. V pozadí takovéto volby působí osobní zaujetí psychologa nebo jeho preference některé z různých teorií osobnosti.

Existují však položky, které se objevují ve většině psychologických definic pojmu osobnost:

• Propojenost anebo jednota všech duševních funkcí;
• Myšlení, prožitky a jednání, které se u jedince vyznačují unikátností anebo osobitostí;
• Relativní nezávislost a stabilita psychosociálního bytí člověka.

V psychologických definicích osobnosti často chybí zdůraznění významného psychického procesu – individuálního vědomí anebo uvědomění si vlastní totožnosti a také sociální zkušenosti konkrétního člověka. Právě tyto psychologické kategorie nejvýrazněji vyjadřují subjektivní a sociální bytí lidského jedince.

• Pro humanistickou a existenciální psychologii jsou typické pojmy Já (self), identita, sebepojetí, sebehodnocení, sebeúcta. Každá osobnost má jádro, jež se skládá ze sebevědomí a intencionality. Oba tyto předpoklady určují duševní zdraví, zralost a pocit pohody u dospělého člověka. Takováto osobnost je pak brána za etickou, sebeurčující a zároveň za schopnou shrnout jednotlivé psychické vlastnosti, procesy, obsahy a tendence ve vlastní unikátní, funkčně sestavený systém. Z toho důvodu C. G. Jung (1995) zdůrazňuje, že osobnost se nemůže rozvinout, pokud člověk vědomě a odpovědně v morálním smyslu nevolí prostředky a cestu vlastního vývoje.
• Na procesu utváření osobnosti, který se vždy odehrává v určitém situačním kontextu, se podílejí ve značné míře primární skupina, společnost a kultura. Osobnost se vyvíjí prostřednictvím interakcí s okolním prostředím. Je zde tedy neopomenutelný vliv člověka na společnost a zpětně pak vliv užší nebo širší společnosti na osobnost každého jednotlivce. Takto popsal vývoj osobnosti sociální psycholog A. Bandura. Společnost, kultura, prostředí, v němž člověk vyrůstá, mu poskytují potřebný prostor a možnosti k osvojení si mnoha nezbytných vědomostí, dovedností, mravních (i jiných) zásad anebo názorů a přístupů; stejně tak se v této situaci, kdy je obklopen lidmi, utváří jeho individuální osobnost.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937.

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003.

BOJANIN, S. Neuropsihologija razvojnog doba. Beograd: ZUNS, 1985.

CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, Harmondsworth, 1967.

HALL, C. S. a G. LINDZEY. Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997.

JUNG, C.G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995.

NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998.

PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997.

PLOTNIK. Introduction to psychology. Belmont: Wadsworth Publ. Co., 1999.

ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994.

SIGELMAN, C. K. a E. A. DODER. Life-Span Human Development. Wodsworth: Belmont, 2003.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci.