Úvod

Já neboli Self je hlavní součástí osobnosti. S výjimkou behaviorismu se ve všech psychologických teoriích osobnosti řeší původ Já, jeho znaky a vlastnosti, vývoj a funkce. Hlubší zkoumání Já prováděli především představitelé z řad reformátorů klasické psychoanalýzy - H. Hartmann, D. Rapaport, A. Freudová, M. Kleinová – a dále zástupci psychologické školy zabývající se sebepojetím. Hlavními vlastnostmi osobního Já je jeho záměrnost a cílevědomá snaha především předejít nebezpečí a dotvářet vlastní okolí. Já vyjadřuje vědomí o vlastním nepřetržitém bytí a identitě. Já je zcela odlišné od všech jiných námi si uvědomovaných vlastností.

Já je výslednicí vzájemně se ovlivňujících vlastností každé žijící osoby. Tyto vlastnosti determinují náš vztah k ostatním jedincům a objektům. Prožívání osobního Já je ovlivňováno psychickými, sociálními a fyzickými vlivy, může být středem pozornosti, ale taktéž může být na okraji vlastního prožívání. Do středu individuálníchj zájmů přivádí Já intrapsychický spor, zatímco při řešení vnějších záležitostí se Já dostává k periferii našeho vědomí. Umění otevřít sebe – své Já – pro vlastní analýzu a nefalšovaný zájem o vlastní bytí patří mezi nejdůležitější lidské vlastnosti.

Já má vlastní ontogenezi. Jeho základ tvoří soubor vnitřních činitelů, jako je dědičnost a vrozené předpoklady. Kromě nich je vývoj našeho Já ovlivněn množstvím vnějších faktorů, které vytváří prostředí, v němž žijeme, a interakce s ostatními lidmi. Společně pak tyto faktory formují konkrétní podobu našeho Já, naši osobnost. Proces vývoje probíhá po celý život, zahrnuje ovšem spoustu změn jak evolučních, tak involučních. Každý z nás se setkává se změnami různé intenzity a podle toho se také mění naše osobnost - pozvolna a nepatrně, nebo naopak výrazně, pokud v našem životě zažíváme zásadní změny.

Pojmové vymezení

V psychologii existuje několik pojmů, které implicitně nebo explicitně označují funkce a povahu Já. Na prvním místě jde o pojmy Ego, osobnost a organismus.

Já a Ego. Na první pohled jde o dva pojmy mající stejný význam, nicméně můžeme o nich mluvit jen jako o slovech významově si podobných. Oba pojmy v sobě obsahují vědomí, rozumové uvažování a záměrné jednání, oba však zahrnují i charakteristiky vzájemně odlišné. Pojem Ego má původ v psychoanalýze a byl zaveden pro potřeby právě této oblasti psychologie. Naproti tomu Já lze vnímat jako obecnější pojem, kterému lze přiřadit i další znaky z jiných složek osobnosti, než je Ego, například ze Superega, nebo i z jiných koncepcí osobnosti.

Já a osobnost. Ani pojem osobnost nemůžeme označit jako synonymum pro Já. Osobnost je velice komplexní celek duševních dějů člověka, zahrnující jeho vlastnosti, dovednosti, znalosti, názory a motivy.  Tomu neodpovídá definice Já, které představuje součást každé osobnosti, nikoliv však osobnost celou. Osobnost tedy můžeme označit za nadřazený pojem pro různé složky osobnosti, které mimo jiné zahrnují i Já. Tyto jednotlivé složky vzájemně interagují, což se projevuje vnitřními konflikty, rozpory a protiklady.

Já a organismus. Já se od organismu liší svou subjektivitou. Za těchto podmínek lze subjektivní Já vědecky postřehnout pomoci introspekce – zejména v její fenomenologické variantě. Na druhé straně organismus představuje funkční soustavu různých procesů a tuto biologickou entitu lze objektivně sledovat a explikovat. Příkladem neoprávněné redukce subjektivního Já na organismus je časný behaviorismus, který v zásadě bojoval proti všem meta-istickým pojmům v psychologii.

Aspekty psychologického rozboru Já

Lidské Já zahrnuje objektivní a subjektivní vlastnosti. V tom smyslu hovoříme o Já jako o objektu, který mj. znamená vymezení vlastních fyzických, věkových a sociálních atributů, a taktéž o Já jako o subjektu, což zahrnuje širokou škálu sebehodnotících hledisek, zejména hodnocení vlastní způsobilosti, pocitů jedinečnosti, stability, sebeúcty, sebereflexe apod.

Vnímáním jednotlivých částí vlastního těla začíná psychický život dítěte. Tato brzká vizuální a pohybová zkušenost napomáhá k tomu, aby si dítě dokázalo vytvořit mentální obraz svého těla, tzv. tělesné schéma, tělesné Já či Já jako objekt. Vývoj tělesného schématu je těsně spjat s vývojem kognitivních schopností jedince – dítě začíná mít větší zájem o svět kolem něj i o vlastní osobu. Základem jeho totožnosti se stává jeho jméno, na které začíná kladně reagovat. Ve věku 11 měsíců se dítě pozná v zrcadle, v 15 měsících už rozezná samo sebe na fotografii. Fyzickými vlastnostmi sebepoznání jsou uvědomování si vlastního pohlaví, nynějšího stavu těla a elementárních emocí. Vývoj vlastní identity je dlouhodobý a spletitý proces, při němž se od dítěte vyžaduje schopnost rozeznávat a škatulkovat jednotlivé aspekty vlastního bytí do příslušných skupin.

Vývoj sebepojetí začíná v zaměřenosti na vlastní osobu a postupně se mění a přechází v sociální bytí. Původní pudové potřeby a přání, které byly pro dítě neodkladné a zcela prioritní, jsou nahrazovány chováním, které očekává společnost, ve které dítě žije. Nutným předpokladem pro tento vývoj je dostatečné zlepšování duševních a pohybových vlastností dítěte, jeho poznávacích schopností a v neposlední řadě příspívá k rozvoji i rodičovský zájem o dítě, jejich trpělivost a důslednost. Dítě si v průběhu času o sobě vytváří stále jasnější představu a identifikuje se s ní. Narůstá také schopnost přizpůsobení se situaci, což ilustruje například fakt, že dítě dokáže odkládat své potřeby a přání na pozdější dobu.

V průběhu prvního roku života probíhá postupná diferenciace Já. Je to umožněno prudkým vývojem řeči, verbální komunicace a schopnosti pojmenovávat pozorované vlastnosti. Dítě předškolního věku dokáže na obecné dotazy adekvátně odpovídat (např. „Kdo jsi?“ – „Jsem holka.“). Dochází k vzájemnému prolínání a ovlivňování procesů definování vlastního Já a klasifikace pozorovaných vlastností. Pohlaví, věk, mentální pochody, náladu, potřeby, cíle, kamarády anebo předměty dokáže dítě velmi dobře rozpoznat již v předškolním věku. Tzv. kategorické Já se rozvíjí spolu se schopnostmi zařazovat sebe do určitých sociálních skupin.

Kategorické Já reflektuje schopnost dítěte zařazovat vlastní osobu do obecnějších fyzických kategorií, zejména pohlaví, věku, barvy pleti, sociálního stavu apod. Tento proces není u všech dětí stejně rychlý. Podle některých výzkumů se předpokládá, že na něj má mimo jiné vliv i sociální a etnický původ dítěte, přičemž problémy či poněkud opožděný vývoj kategorického Já mohou mít jedinci pocházející z nedoceňovaných sociálních či etnických skupin.

Dítě školního věku samo sebe posuzuje z hlediska školní úspěšnosti, fyzických a sociálních vlastností a dovedností, schopnosti regulovat vlastní chování atd. S. Hymel (1999) zjistil, že se v tomto věku jedinec začíná hodnotit abstraktněji a komplexněji, zároveň se sociálně srovnává se svými vrstevníky. Díky vědomí o svých kladných hodnotách dochází k rozvoji sebeúcty, sociálního cítění, spolupráce a zodpovědnosti dítěte.

Ve věku 13 let lze u dítěte pozorovat základy autonomní morálky a respektu vůči sociálním konvencím. Dochází ke zvýšení kritičnosti vůči sobě a ke své volní činnosti. Snadno rozlišuje různé projevy žádoucího Já od nežádoucího Já (Já jako poctivý, krásný vs. Já jako záškolák, ošklivý), přičemž dítě dokáže vzdorovat pocitu napětí, který je vyvolaný neuspokojením aktuálních potřeb.

Velmi dramatické a výrazné změny ve všech oblastech lidského života zaznamenáváme v období puberty. Vývoj myšlení, které dosud bylo spíše konkrétního charakteru, přechází ve schopnost myslet a uvažovat abstraktně, za pomoci symbolů. Dítě je také schopno vcítit se do druhého člověka, tedy odhadnout, jak se asi druhý člověk cítí, přestože dítě samotné jeho pocity nesdílí. Sebepojetí se stále upevňuje a rozvíjí.

Adolescence je dalším krokem k vývoji individuálního myšlení, cítění a jednání. Dochází k odpoutání se od společenského srovnání vlastní osoby a mladý člověk se začíná řídit vlastními zásadami. Důležitým faktorem je členství v určité referenční skupině, kdy má člověk možnost aktivně se zapojit do chodu této skupiny – jedinec tedy nabývá sociální zkušenosti s vrstevníky stejných zájmů. Dochází k zvnitřnění skupinových norem a hodnot jedince. Vztahy mezi adolescenty jsou podložím pro rozvoj prosociálních vlastností, jakými jsou například porozumění, tolerance a sympatie vůči jiným osobám. Členství v referenční skupině zlepšuje sebepojetí a poskytuje člověku vizi o jeho funkci ve společnosti.

Já jako subjekt

Každý člověk zaujímá určitý postoj sám k sobě. Ten se formuje z několika hledisek, například z hodnocení vlastní kompetence či stálosti identity. Základem pro zdravou mysl a psychickou pohodu je soulad mezi hodnocením vlastní způsobilosti a vědomím o unikátnosti a o nepřetržité existenci.

Pocit vlastní způsobilosti označuje důvěru ve schopnost vypořádat se s každodenními úkoly a problémy. Je to jeden z významných pojmů pocházejících ze sociálně-kognitivní teorie Alberta Bandury. Ten říká, že na modelování osobnosti se podílí prostředí, ve kterém žijeme, a dále naše aktivita a poznávací procesy. Stupeň pocitu důvěry ve vlastní kompetenci ovlivňuje náš výkon, náladu apod., a to jak v kladném (motivace), tak záporném (rezignace) slova smyslu. Jinými slovy člověk, který si věří a jde si za svým cílem, ho dosáhne spíše a snadněji než ten, kdo se podceňuje a všude vidí překážky. Pocit vlastní způsobilosti má kořeny už v raném dětství a od té doby se neustále vyvíjí. Mezi činitele, kteří určuji stav pocitu vlastní způsobilosti, patří předešlý výkon, pozorování chování jiné osoby, sociální mínění a řada fyziologických a emočních podmínek. Výsledek vlastního jednání pak vede ke kladnému či zápornému sebehodnocení; pozorování úspěšnosti jiných osob způsobuje napodobování pozorovaného modelu za účelem dosažení podobného zisku, ale také vyhnutí se nepříjemnostem.Okolí zde hraje významnou korigující roli – pokud nás podpoří, zvyšuje se pravděpodobnost, že daný úkol zvládneme, a naopak.

Dlouhodobá frustrace anebo špatné sociální zkušenosti negativně ovlivňují i děti, přičemž pocit o vlastním selhání či nedostatečné výkonnosti se u nich projevuje výrazněji než u dospělých a může mít i závažnější důsledky. Je to způsobeno nestabilitou dětské osobnosti, která je křehká a snadno zranitelná. Obranné mechanismy pro její ochranu ještě nejsou tak silně vyvinuty, jako v pozdějším věku. Navíc dítěti velmi záleží na reakcích okolí, snaží se vyhovět požadavkům ze strany rodičů a jiných autorit a očekává odezvu na své jednání. Pokud přijde kladná odezva, pochvala či odměna, dochází k posilování osobnosti dítěte a jeho sebedůvěry, naopak časté neúspěchy a negativní odezvy, jako např. křik nebo tresty, dítěti neprospívají. Může se stát, že se kvůli pocitu vlastní nevýkonnosti rozvinou známky neurotismu nebo naučené bezmocnosti – tedy přesvědčení, že v situaci, ve které selhali, budou neúspěšní vždy, a proto už se o její zvládnutí ani nepokusí. Dle A. Bandury a jeho kolegů dosahují děti, které mají jistotu, že mohou ovlivňovat vlastní učení a aktivitu, lepších výsledků ve škole. To potvrzují i novější výzkumy, podle kterých víra ve vlastní akademickou způsobilost motivuje a posiluje účinnost myšlení.

Pocit jedinečnosti znamená schopnost oddělovat vlastní osobu od ostatních lidí a okolního světa. Důležité je uvědomovat si charakteristické vlastnosti typické pro mě jako jedinečnou osobu, tzn. fyzické, duševní a sociální aspekty svého bytí. Tento obraz sebe sama se formuje v průběhu věku na základě zkušeností.

V průběhu vývoje se pocit vlastní jedinečnosti dítěte stává ucelenějším a soudržnějším. Vědci zjistili, že předškoláci svou osobu vymezují jménem, tělesnými vlastnostmi, rodinnou příslušností a také věcmi, které vlastní. V pozdějším věku jsou tyto atributy nahrazeny prvky abstraktního,  psychického, sociálního či morálního významu. M. W. Eysenck (2004, s.552) udává, že desetileté dítě se popisuje pomocí srovnání vlastní výkonnosti s výkonností ostatních vrstevníků (např. jsem nejlepší v matematice, protože jsem jako jediný dostal jedničku). V pozdějším věku se jedinec začíná zaměřovat spíše na psychické a sociální hodnoty, takže hodnotí, zda je dostatečně kamarádský, apod., v adolescenci pak člověk hodnotí hlavně vlastnosti, které u sebe považuje za jedinečné, a názory, s kterými se ztotožňuje, jako například názor na potraty, apod.

Pocit stability zahrnuje vědomí o kontinuitě vlastní totožnosti a týká se období od narození po současnost až do smrti. Mnoho lidi věří, že Já po smrti stále pokračuje ve své existenci.

Kontinuitu identity určují tyto dílčí vlastnosti a atributy:

• Inherentní základ každého jsoucna (existenciálie) představuje jméno, konstituce, pohlaví, etnická či rasová příslušnost. Zásah vůči existenciáliím vyvolává diskontinuitu Já a odcizení osobnosti (např. změna pohlaví, barvy kůže, rasové příslušnosti…).
• Identita Já je masivně ovlivňována hodnocením vnějších pozorovatelů. Radikální změna externího hodnocení způsobuje rozumový chaos a úbytek sebevědomí u hodnoceného člověka. Dle M. Bubera se jedná se o roztříštění vztahu Já-Ty nebo Já-ostatní lidé, což může poškodit psychické, tělesné i sociální funkce člověka.

Pocit ukotvenosti vlastního Já je u malých dětí závislý na očividných, fyzických vlastnostech. U starších dětí a adolescentů jsou důležitější uvědomělé psychické a sociální vlastnosti.

Uvažování o vlastním Já označuje unikátní schopnost člověka uvažovat o sobě samém a hodnotit vlastní osobu. Tento jev nenajdeme u žádného jiného živočišného druhu. To, že my jako lidé jsme toho schopni, souvisí s vývojem tzv. terciární oblasti mozkové kůry, kde se rozvíjí vyšší poznávací procesy. Tato oblast začíná být plně funkční v období puberty, proto i schopnost sebereflexe sama vzniká v této době, kdy je již člověk schopen abstraktního myšlení.

Neuropsychologické evidence zdůrazňují význam zrání terciální oblasti kortexu pro vyvíjející se schopnost myslet abstraktně a hypoteticky. Přemýšlení o vlastním Já evokuje příslušný emocionální doprovod, nebolí Self-sentiment. V tom smyslu Self-sentiment odráží obecné pojetí o vlastní osobě, sebeúctu, sociabilitu a duševní zdraví člověka.

Sebeúcta je komplexním psychickým procesem, který vyjadřuje přesvědčení, že moje vlastnosti a projevy jsou přijatelné a žádoucí. Je kompozitem emočních postojů vůči vlastní osobě, které se vyskytují jak u zdravé, tak u narušené osobnosti.

Sebeúcta je důležitá zásobárna motivace, pocitu pohody a mentálního zdraví jedince. Výkonnost i úspěšnost jsou doprovázeny pocity pohody, štěstí a zvýšením sebeúcty. Tato souvislost byla potvrzena jak v dětském, tak adolescentním věku. Podle některých psychologů (Dusek, 2000, Kling, 1999 aj.) vyšší míra empatie, společenskosti či nonkonformismu se pravidelně vyskytovala u dětí s dostatečnou sebeúctou. Naopak pro děti a adolescenty s nízkou sebeúctou je často typické nepřizpůsobivé chování. Jinými slovy, špatné hodnocení sebe sama je u dětí doprovázeno adaptačními problémy a sociální izolací, obecným poklesem motivace a také školní výkonnosti.

Vývoj sebeúcty představuje postupný proces související se zráním kognitivních a emočních procesů. Každopádně před navršením osmého roku života dítěte nelze očekávat zřetelnější projev sebeúcty. Mladší dítě dokáže hodnotit sebe a své chování pouze v rovině fragmentárních, neucelených představ. Dítě je schopno z  dílčích hodnot o vlastním Já vytvořit ucelené sebehodnocení a prožit komplexní pocit sebeúcty až ve věku 8 let.

Atributy podílející se na míře sebeúcty, jsou:

• Míra úspěšnosti člověka, zejména u vysoko hodnocených cílů;
• Součinnost mezi prožitkem vlastního úspěchu/neúspěchu a pozitivního/negativního hodnocení jedince ze strany vnějších pozorovatelů.

Na stav sebeúcty výrazně působí následující činitele: Aspirační úroveň jedince, podpora a solidarita ze strany referenčních skupin či významných jedinců, percepce vlastního těla, míra sociální a estetické přitažlivosti jedince, etnická a pohlavní totožnost atd.

Obranné mechanismy Já

Člověk je tvor společenský, žije ve společnosti s mnoha dalšími lidmi, což s sebou přináší nutnost chovat se podle určitých norem a obyčejů, které daná společnost přijímá. Jde vlastně o jakýsi altruismus – jednání ve prospěch celé společnosti, kdy člověk zároveň musí omezovat některé své egoistické potřeby. Aby se člověk dokázal dobře vyrovnat se společenskými konvencemi a přesto si zachovat vnitřní rovnováhu mezi složkami Id, Ego a Superego, potřebuje nějaký vyrovnávací mechanismus. Bez něj by hrozila vysoká úzkost vyvolaná napětím mezi protikladnými složkami Id, které prosazuje uspokojení vlastních potřeba, a Superega, tedy moralizující složky. Psychologové upozorňují, že tato úzkost může být nebezpečná pro duševní zdraví člověka. Proto se člověk prostřednictvím obraných mechanismů snaží toto napětí a jím vyvolanou úzkost co nejvíce zmírnit a přizpůsobit se společnosti, která omezuje jeho vlastní potřeby, s co  nejmenšími obtížemi.

Úzkost sama o sobě není vždy nežádoucí a špatná. Z. Freud tvrdí, že pokud nepřekročí určitou kritickou hladinu, může být dokonce prospěšná a zvyšovat naši motivaci a schopnost řešit problémy. Ovšem opravdu jen do určité míry, poté naopak veškerou naši snahu hatí. Vysoká tenze způsobuje problémy nejen v oblasti naší psychiky, ale může způsobit i řadu fyzických obtíží. Proto v situaci, kdy se naše osobnost nachází ve stavu ohrožení ze strany této úzkosti, Ego přichází na pomoc s jedním z obranných mechanismů, jehož volba pro nás většinou bývá nevědomá, stejně tak jako jsou nevědomé příčiny úzkosti. To znamená, že hranice Ega a nevědomí se prolínají a Ego má do nevědomí částečný přístup.

Obranné mechanismy jsou zaměřeny na snížení nebo odvrácení úzkosti. Používání obranných mechanismů je pro lidi naprosto běžné – pomáhají snižovat úzkost jedince, chrání jeho sebepojetí a pomáhají mu adaptovat se na okolnosti. Jednorázové či krátkodobé použití obranných mechanismů hodnotíme jako přínosný proces, avšak nadměrně používaná obrana má za následek snížení adaptačních schopností člověka, omezení jeho vhledu, porozumění a sebekritičnosti.

U neurotických osob vede psychická obrana k neadekvátní interpretaci skutečnosti. Ohrožující úzkost související s danou situací vede k jejímu popření, logickému zdůvodňování vlastní neadekvátní volby nebo činnosti, k tendenci vnímat vlastní nedostatky u jiných osob apod. Mezi nejčastější obranné mechanizmy patří vytěsnění, regrese, projekce, racionalizace, přesun, sublimace atd.

• Vytěsnění neboli represe slouží k udržení nepřijatelných psychických obsahů mimo vědomí.
• Regrese představuje návrat osobnosti do dřívějšího, bezpečného období vývoje.
• Pomocí projekce člověk připisuje vlastní neúspěchy, vinu a další neúnosné vlastnosti okolní situaci, osobám nebo předmětům.
• Racionalizace snižuje úzkost pomocí vykonstruovaných důvodů, které mají ospravedlnit selhání jedince.
• Přesun snižuje úzkost osoby zaměřením její agresivity na méně nebezpečné, zástupné cíle.
• Sublimace mění sociálně nepřijatelné agresivní nebo sexuální tendence člověka v prospěšné jednání, motivy či pocity.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ADAMS, S. K., J. KUN a J. RHODES. Self-Esteem Changes in the Middle School Years. 2006. Research in Middle Level Education Online: Vol. 29, Issue 6, 1 – 9.

BANDURA, A., C. BARBARANELLI, G. V. CAPRARA a C. PASTORELLI. Multifaceted impact of Self-efficacy beliefs on academic functioning. Child Development. č. 67, s. 1206-1222.

CAKIRPALOGLU, S. Obranné mechanizmy: In J. Bouček a kol. Lékařská psychologie. Olomouc: UP, 2006.

DWECK, C. S. a E. S. ELLIOTT. Achievement motivation. New York: Wiley, 1983, 643 – 691. Handbook of child psychology: Socialization, personality, and social development, IV.

FELSON, R. B. The (somewhat) social Self: How others affect Self-appraisals. In: SULS, J. Psychological perspectives on the Self. Hillsdale: NJ: Erlbaum, 1993, 1 – 26. 4.

HARTER, S. The development of self-representations. In: DAMON (SERIES ED.), W. a N. EISENBERG (VOL. ED.). Handbook of child psychology: Vol. 3, Social, emotional, and personality development. New York: Wiley, 1998. 5.

HARTER, S. The construction of the Self: A developmental perspective. New York: Guilford Press, 1999.

HYMEL, S., L. LEMARE, E. DITNER a E. Z. WOODY. Assessing Self-concept in children: Variations across Self-concept domains. Merrill-Palmer Quartertly. 1999, roč. 45, 602 – 623.

JAMES, W. The Principles of Psychology. Chicago: Encyclopedia Britannica, Inc., 1996.

KLING, K. C., J. S. HYDE, C. J. SHOWERS a B. N. BUSWELL. Gender differences in Self-esteem: A meta-analysis. Psychological Bulletin. 1999, č. 125, 470 – 500.

ZIMMERMAN, M. A., L. A. COPELAND, J. T. SHOPE a T. E. DIELMAN. A longitudinal study of Self-esteem: Implications for adolescent development. Journal of youth and Adolescence. č. 26, 117 – 142.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci