Úvod

Vývoj osobnosti je celoživotní psychosociální proces. G. W. Allport (1961) pokládá vývoj osobnosti za ryze individuální proces, v němž se prolínají vlivy dědičnosti, prostředí a také subjektivní činitelé. Osobnost tudíž chápeme jako subjektivní a idiosynkratický psychický fenomén konkrétního, uvědomělého člověka.

Psychologové nezaujímají jednotné stanovisko pokud jde o význam jednotlivých činitelů v procesu vývoje osobnosti. Zatímco jedni zdůrazňují podstatný vliv vrozených a neochvějných předpokladů vývoje osobnosti, druzí se spíše zabývají kulturními a společenskými činiteli a zdůrazňují mechanismus učení jako podstatný pro úspěšný přenos kulturních a sociálních norem a obsahů na jedince. Posléze, třetí skupina psychologů vyzdvihuje roli subjektivních činitelů, zejména intencionality člověka, ve vývoji jeho osobnosti.

Vnitřní činitelé, zejména dědičnost, a vnější vlivy, zejména kulturní a společenští činitelé bezesporu určují základní podmínky, průběh a rozsah osobnostního vývoje. Obě skupiny činitelů se vzájemně prolínají a tvoří složitou spleť podmínek vývoje dílčích osobnostních dispozic a také řadu sekundárních vlastností, morálku a vyšší hodnoty nevyjímaje. V této složité interakci nelze kvantitativní podíl jedné či druhé skupiny činitelů vývoje jednoznačně určit. Na celý proces nahlížíme z pozice cílevědomého subjektu, který aktivně, v průběhu vlastního růstu a pro vlastní potřeby, modifikuje vnitřní nebo také vnější danost.

Biologičtí činitelé vývoje osobnosti

Zastánci vlivu dědičnosti zdůrazňují, že vrozené potenciály a předpoklady ovlivňují nejen vývoj schopností, temperamentu, ale také osobnost jako celek a rovněž její dílčí aspekty, zejména vytrvalost, pracovitost, trpělivost, ctižádostivost apod. Z tohoto obecného nativistického pohledu veškerý vývoj osobnosti závisí na vrozených, tedy biologicky daných činitelích.  Podstatou vývoje osobnosti je naplnění předem stanoveného, vrozeného programu. Předními představiteli biologického původu osobnosti jsou instinktivisté W. McDougall nebo S. Freud.  Podle R. B. Cattella (1967) tvoří skupinu vnitřních činitelů osobnosti dědičné, vrozené, kongenitální a konstituční vlivy.

Dědičnost zahrnuje všechny predispozice, které jsme dostali od rodičů. Zde musíme vidět rozdíl mezi vrozenými vlivy, které zahrnují vrozené predispozice, a vlivy, které například vznikly genovou mutací. Právě tyto mutace mění dědičné vlohy. Kongenitální vlivy zahrnují změny, jež působily na plod v průběhu těhotenství. Kongenitální změny nejsou vrozené, protože jde o změnu v průběhu těhotenství, ať už jde o matčin stres, nevhodný životní styl, vlivy moderní společnosti (nárůst olova v ovzduší, zvýšená radiace apod.). Jiným vnitřním činitelem jsou konstituční vlivy, což jsou fyziologické změny organismu získávané po narození. Konstituční vlivy podléhají častým změnám a i díky tomu mají významný dopad na vývoj osobnosti.

Hlavními biologickými činitely vývoje osobnosti jsou nervová soustava, endokrinní systém a tělesná konstituce.

Nervová soustava je významný činitel vývoje osobnosti z toho důvodu, že se funkčně prolíná s dědičnými a získanými dispozicemi člověka. Nervová soustava ovlivňuje dispozice inteligence a dalších schopností včetně dispozice temperamentu. Pokud jde o temperament, jeho kvalita a aktivita závisí na funkcích centrální a vegetativní nervové soustavy. Výzkumy H. J. Eysencka (in Gazaniga aspol., 2010) ukazují, že osoby s intenzivnějšími reakcemi vegetativní nervové soustavy jsou aktivnější; méně reaktivní vegetativní nervová soustava vyvolává emoční rozruch (nerovnováhu) a odpovídající subjektivní prožívání.

Endokrinní soustava působí na osobnost a její vývoj prostřednictvím hormonů. Hormony primárně regulují metabolismus a funkce jednotlivých orgánů včetně mozku a regulují také emoce.  Teze o souvislosti mezi hormonální činností a osobností pramení z materialistické Hippokratovy teorie o vlivu tělesných šťáv na vývoj temperamentu. V současné době se o endokrinní „povaze“ osobnosti hovoří v souvislosti s odchylkami v hormonální činnosti (např. štítné žlázy, hypofýzy apod.), které mají značný dopad na osobnost a její vývoj.

Tělesná konstituce jako faktor vývoje osobnosti se v psychologii promítá zejména do konstitučních teorií temperamentu (E. Kretschmer, W. H. Sheldon), ale má svůj význam také v rámci sociální percepce a hodnocení fyzických vlastností jedinců. Psychologové zdůrazňují, že okolí rozdílně vnímá lidi s nestandardním zevnějškem a také na ně rozdílně reaguje. To podle R. J. Gerriga a P. G. Zimbardo (2004) může zpětrně ovlivňovat vývoj určitých osobnostních vlastností, zejména individuální sebepojetí, emoční stabilitu, sociabilitu apod.

Souvislost mezi biologickými činiteli a vývojem osobnosti byla nejvíce zkoumána v souvislosti studiea inteligence a motorických dovedností. Psychologové vesměs souhlasí s tvrzením, že dědičné genové a kongenitální vlivy jsou pro vývoj inteligence významnější než kvalita životního prostředí. Podle C. K. Sigelmana a E. A. Doder (2003) určuje základ inteligence biologie, zejména ve smyslu určení pásma jejího vývoje; kvantitativní vývoj inteligence v rámci biologicky určených pásem pak je určen kvalitou životních okolností, zejména sociální podporou a emočním podněcováním ze strany rodičů, vychovatelů a dalších významných osob. Podobná souvislost existuje i v otázce vývoje motorických aspektů osobnosti. Zatímco biologičtí činitelé určují vývoj jednoduchých senzomotorických aktivit významných pro normální funkce organismu (např. reflexy, chůze apod.), komplexní motorické dovednosti (různé sporty) vyžadují vhodné stimulující fyzické a sociální podmínky a vůli (dlouhodobý nácvik).

Sociální a kulturní činitelé vývoje osobnosti

Zastánci environmentalistického pojetí naproti tomu postulují obecný a celoživotní vliv kultury, společnosti a fyzických podmínek života na vývoj osobnosti. V tomto jednosměrném procesu se osobnost utváří prostřednictvím učení a sociální zkušenosti, zatímco vrození a další vnitřní činitelé mají sekundární, podpůrný význam. Environmentalistické pojetí vývoje osobnosti vychází z filozofie pozitivizmu a její psychologické odnože – amerického behaviorizmu a pragmatizmu. Vnější činitelé jsou v nejobecnějším smyslu vlivy kultury, společnosti a fyzických okolností života. Blíže k jednotlivci a jeho individuální zkušenosti jsou dílčí činitelé neboli agens socializace, zejména primární a sekundární rodina, škola, skupina vrstevníků, formální skupiny (pracovní kolektiv, náboženské, politické a jiné kolektivy), sociální pozice a také instituce společnosti.

Rodina je základní buňkou společnosti, která pro jedince plní základní biologickou, psychologickou i sociální funkci. Rodina a širší společnost tvoří dynamický celek, ve kterém významně působí další činitelé, zejména sociální původ rodičů, jejích etnická, náboženská anebo politická příslušnost, vzdělání apod. Vliv těchto činitelů na vývoj osobnosti je zřetelný v tom, že v totožných kulturních a celospolečenských podmínkách vyrůstají zcela rozdílné jedinečné osobnosti.

Socializační postavení školy je obecně hodnoceno kladně, avšak při bližším pohledu může její působení vypadat poněkud kontroverzně. Není sporu o tom, že škola systematicky a důsledně podněcuje psychiku dítěte a jeho sociální růst. Méně viditelný však je ideologizující vliv školy, jejímž prostřednictvím se společně s obecně přijatelnými vědomostmi, hodnotami a normami do psychiky dítěte dlouhodobě dostává určitý světonázor a další ideologicky preferované obsahy. V tomto smyslu škola slouží jako nástroj pro politickou a ideologickou socializaci (růst) osobnosti. Cílem je vybudovat u mladých lidí společenské povědomí a obecnou znalost o hodnotách vlastní kultury, ale také jistou institucionalizaci psychiky ve smyslu myslet, cítit a jednat v souladu se společensky určenými normami dobra a zla.

Se školou těsně souvisí i členství jedince ve vrstevnické skupině. Vrstevnickou skupinu tvoří členové přibližně stejného věku s podobnými zájmy. Skupinová interakce má zásadní vliv na další průběh vývoje osobností jednotlivých členů a také jejich pozdější zapojení do širší společnosti. Často se stává, že skupina jako celek a každý její člen sdílejí hodnotový žebříček odlišný od hodnotového žebříčku širší společnosti. Hodnotová diskrepance s prvky antisociálních tendencí charakterizuje delinkventí povahu vrstevnických skupin a podobný vývoj osobností jejích členů. Delinkvetní, ale také také neproblémové skupiny vrstevníků poskytují svým členům pocity sounáležitosti, kladné sebehodnocení a naplnění dalších významných potřeb.

Podobná, nikoliv však stejná je formální skupina. Na rozdíl od vrstevnické skupiny nejsou ve formální skupině lidé stejného věku a ani nemusí mít stejné zájmy. Formální skupina zároveň má předem stanovená pravidla a normy, které zabezpečují plnění jejích stanovených cílů, definují role každého člena a také vztahy uvnitř kolektivu. Kromě formální roviny vztahů určuje dynamiku pracovního kolektivu neformální síť kontaktů, solidarita anebo soutěživost, přátelství anebo nepřátelství apod. Na nejobecnější úrovni dochází k bližšímu ztotožnění členů s obecnou politikou a zájmy kolektivu. V případě nesouladu se skupinou se jedinec může dočkat nátlaku, aby přijal její stanovisko. Kolektivní atmosféra pak působí jako trvalý dynamicky činitel dalšího vývoje osobnosti, jejích zájmů, motivů, hodnot, světonázoru apod.

Sekundární rodina nebo partnerský vztah uspokojují důležitou potřebu lidského kontaktu a řadu dalších potřeb. Dospělý jedinec vstupuje do partnerského nebo rodinného vztahu na základě předchozí socializační přípravy, kterou označujeme jako učení partnerské role. Úspěšnost v manželství závisí na řadě obecných činitelů, mj. na statusové, náboženské, etnické anebo kulturní blízkosti. Mezi dalšími předpoklady partnerské koexistence patří sladění různých očekávání dvou dospělých osob, zejména komplementárnost potřeb závislosti, dominance a pomoci. V tom smyslu lze předpokládat nutnost vzájemného přibližování dvou osob, zatímco hledání kompromisu je důkazem další socializace osobnosti. Významným socializačním mezníkem dospělých partnerů je narození dítěte, což aktivuje nové role, rodičovství a v rámci sekundární rodiny stanoví zcela novou dynamiku. V osobnostním smyslu dospělí nahrazují dosavadní egocentrické potřeby altruistickou obětavosti vůči potomkům, jejich ochranou a výchovou.

Subjektivní činitelé vývoje osobnosti

Třetí intelektuální proud v psychologii tvrdí, že vnitřní a vnější činitelé nepůsobí na člověka a jeho osobnost neomezeně. Člověk jako uvědomělá bytost si uvědomuje sebe, vlastní místo ve světě a v souladu s intencionálním snažením svět mění, včetně vlastní osobnosti. Vědomí o vlastní totožnosti, reálné hodnocení životních okolností a anticipace bližší či vzdálenější budoucnosti podněcují, ale také brzdí osobnostní růst.

Člověk volí vlastní cíle a prostředky, kterými realizuje aktuální potřeby a naplňuje vlastní program. Imperativ vůle nahrazuje deterministické imperativy dědičnosti a prostředí. Výsledkem je rozvoj individuálních potenciálů a osobnosti. Subjektivní koncepce vývoje osobnosti je blízká humanistickým, pozitivním a existenciálním psychologům (A. Maslow, M. Seligman, V. E. Frankl), existenciálním psychiatrům (R. Laing, C. Jaspers) a taktéž idealistickým interpretacím fenoménu sebepřesahu (B. Pascal, H. Plessner atd.) nebo pozitivní lidské podstaty (C. Rogers). Stanovisko, že člověk je pouze pasivním účastníkem svého vývoje, odmítá většina psychologů, a dnes už i zastánci behaviorismu považují vývoj osobnosti za sebedeterminující proces. A. Bandura ve své teorii o recipročním determinismu říká, že uvědomělý, prožívající a cílevědomý člověk si sám určuje podmínky prostředí, které zpětně působí na jeho osobnost a projevy. Podobně píše i sociální psycholog N. Rot, podle kterého je člověk nejméně pasivní tvor, zejména pokud jde o formování jeho komplexních vlastností. Člověk cílevědomě ovlivňuje vlastní prostředí a to zpětně modifikuje jeho osobnostní vlastnosti, jednak biologické (temperament) a jednak získané dispozice (charakter, postoje, zájmy, nové motivace atd.) (1994, s. 118).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

CATTELL, R. B. The Scientific Analysis of Personality. Harmondsworth: Penguin Books, Harmondsworth, 1967.

GERRIG, R. J. a P.G. ZIMBARDO. Psychology and Life. New York: Pearson Education, 2004.

GAZANIGA, M. S., T. F HEATHERTON a D. F. HALPERN. Psychological Science. New York: W. W. Norton & Company., 2010.

ROT, N. Psihologija ličnosti. Beograd: ZUNS, 1994.

SIGELMAN, C. K. a E. A. DODER. Life-Span Human Development. Wodsworth: Belmont, 2003.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci