Úvod

Desátá verze Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) poprvé poskytla souhrnný název pro diagnostickou kategorii porucha osobnosti. Rostoucí zájem odborníků o tuto problematiku podnítil její odborné pojmenování a charakterizazi, protože má podíl na vývoji mnoha závažných individuálních a sociálních důsledků. Roku 1987, kdy byl termín poruchy osobnosti použit poprvé, předcházela léta nepřesného a pejorativního používání kategorie psychopatie a sociopatie, což mělo za následek stigmatizaci a marginalizaci takto označeného pacienta. Nový zastřešující termín tedy má potenciál pomoci zkvalitnit vztah mezi terapeutem a jeho klientem právě odstraněním tohoto názvoslovného stigmatu.

Novější definice se také snaží o vykořenění názoru, že člověk s poruchou osobnosti je egocentrickou bytostí s nedostatečně vyvinutou morální složkou osobnosti. Na vytváření pozitivního klimatu, které podpoří léčebný proces a resocializaci pacientů s diagnostikovanou poruchou osobnosti, se podílí i snaha o odstranění stereotypních názorů, které původ tohoto onemocnění spatřují v biologické a dědičné sféře, kde je jakýkoli sociální, výchovný nebo terapeutický zásah marný. Nová definice naopak poukazuje na specifické osobnostní vlastnosti, jimž odpovídají subjektivní potíže a sociální problémy, z kterých porucha osobnosti vyplývá.

Definice pojmu

Americká psychiatrická asociace pracovala s pojmem „zdravá osobnost“, což má být jakési normativní rozmezí osobnostních vlastností. Pokud určité vlastnosti toto rozmezí přesáhnou, jsou považovány za poruchu. Diagnostická jednotka „poruchy osobnosti“ tedy byla vztažena k pojmu „zdravá osobnost“. Diagnostická a statistická příručka – verze IV (DSM- IV) definuje poruchu osobnosti jako: „přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození“ (APA 1994, s. 624).

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) popisuje poruchy osobnosti jako: „hluboce usazené maladaptivní vzorce, které se jeví v širokém spektru vztahů vůči sobě a vlastnímu okolí, a směřují k značnému narušení socioprofesních funkcí a subjektivním problémům; porucha se objevuje v adolescenci nebo dříve, přetrvává v dospělosti a v pozdějším věku postupně ustupuje“ (ICD-10 1992, s. 180).

Chronická maladaptace je alternativní označení poruchy osobnosti, z čehož vyplývá, že se jedná o poměrně trvalé změny, které mají vliv nejen na vlastnosti osobnosti, ale také na vnímání, myšlení, prožívání, morálku a jiné nezanedbatelné psychické funkce. Takto nemocný jedinec ztrácí i na poli individuálních schopností učit se, čerpat z vlastních zkušeností a osvojovat si nové obsahy, vzorce a chování. Mimořádná odolnost charakteristická pro tento stav je negativně nasměrována vůči snahám odstranit nebo nahradit neadekvátní psychické funkce anebo chování sociálně přijatelnějšími a účinnějšími obsahy a modely.

Poruchy osobnosti nemají stejnou intenzitu, ale kolísají ve škále, která je na jedné straně ohraničena mírnými (angl. mild) a na druhé závažnými, těžkými (ang. severe) stavy.

Osobnostní konstelace s problematickými rysy či tendencemi nutně neznamená rozvinutí psychického onemocnění, pokud není její latence probuzena a zintenzivněna stresujícími činiteli. Klíčem k této pomyslné Pandořině skříňce může být nesnesitelný tlak vyvolávající specifickou náladu, změny v percepci a chápání skutečnosti. Možným důsledkem nesnesitelně pociťované zátěže mohou být také problematické psychosociální odezvy.

Stručné shrnutí charakteristik chronické maladaptace obsahuje komponenty jako narušené hodnocení skutečnosti, naroušené hodnocení ostatních lidí i sebe sama, neodpovídající zkušenost, asociální chování, tíživé emoční prožívání a ladění, narušená kontrola impulsů a nedostatečné vnitřní usměrňování.

Výše zmíněný přehled příznaků může vyvolávat klamný dojem, že daná problematika spadá do kategorie duševních nemocí. V rozporu s tímto zařazením je u jedince s poruchou osobnosti zachována schopnost samostatného rozhodování o vlastní osobě, které duševně nemocný není schopen. Dalším odlišením, zvláště u tzv. mírné formy poruchy, je fungování jednotlivce a plnění povinností za standartních podmínek, čehož by nebyl v opačném případě schopen kvůli obecné dekompenzaci své osobnosti.

Dílčí poruchy osobnosti

V tabulce č. 1 je uvedeno deset specifických poruch osobnosti tak, jak je nazývá a kódově označuje Mezinárodní klasifikace nemocí.

KÓD	NÁZEV
F60.0	Paranoidní typ
F60.1	Schizoidní typ
F60.2	Disociální typ
F60.3	Emočně nestabilní typ
F60.30	Impulsivní typ
F60.31	Hraniční typ (Borderline)
F60.4	Histrionický typ
F60.5	Anankastický typ
F60.6	Vyhýbavý typ
F60.7	Závislý typ
F60.8	Jiné specifické poruchy osobnosti
	Narcistický typ
	Pasivně-agresivní typ

Tabulka č. 1. Dílčí poruchy osobnosti.

Paranoidní porucha osobnosti (F 60.0)

Paranoidní porucha je charakteristická podezřívavostí, neustálou ostražitostí a nedůvěrou. Jedinec u svého okolí automaticky předpokládá nepřátelské a odmítavé chování, bývá žárlivý, necitlivý a nedůvěřivý zejména vůči blízkým lidem, dochází k častému testování a ujišťování se o jejich náklonnosti k němu. V chování jiných lidí neustále hledá skrytý význam a záměr, čímž u nich vyvolává negativní pocity a obavy. Jedinec odmítá veškeré logické argumentace a důkazy, jež by mohly ohrozit správnost jeho dosavadních domněnek a předpokladů. Jsou-li mu předloženy argumentace vyvracející oprávněnost jeho názorů a postojů, pokouší se problém externalizovat a svádí vinu na ostatní. Jedinec s paranoidní poruchou osobnosti svým antisociálním chováním a defenzivním laděním negativně narušuje své sociální vztahy včetně vztahů profesních, následkem čehož má problém pracovat v týmu a dosáhnout své plné pracovní výkonnosti.

Lidé s tímto typem poruchy obvykle nevyhledávají odbornou pomoc. Dle odhadů jsou častěji postiženi muži (APA, 1987) a celkové procento výskytu této poruchy u psychiatrických pacientů je 0,7 % až 5 % (Stephens a kol., 1975). Tato čísla však nejsou zcela správná, neboť určitá část těchto poruch zůstává nediagnostikována.

Typickým obranným mechanismem je zde projekce, související s tím, že jedinec vnímá své okolí jako ohrožující. Jedinec připisuje svůj neúspěch a své nedostatky nepříznivému vlivu prostředí (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36).

Projevy paranoidní poruchy osobnosti jsou:

• Bezdůvodný strach z vykořisťování, zneužití či pocit ohrožení;
• Nedůvěra k ostatním, obava z podvedení;
• Hledání skrytého nebezpečí a ohrožení v neutrálních situacích;
• Neustálé ujišťování o přízni blízkých lidí a lidí v okolí;
• Žárlivost, časté ověřování věrnosti partnera;
• Nekontrolované prudké emocionální reakce, náhlé výbuch hněvu;
• Přetrvávající pocit křivdy z dávných urážek a ponížení;
• Neustálá nespokojenost.

Schizoidní porucha osobnosti (F60.1)

Tento typ osobnostní poruchy okrádá člověka o jeden ze zdrojů pohody a životní spokojenosti, jakým jsou emocionálně hlubší a vřelé mezilidské vztahy. Takovýto jedinec je lhostejný vůči interpersonálním kontaktům, neschopen vyjádřit jakékoli city, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Nezájem o přátelské a partnerské vztahy včetně sexuálních zážitků určuje preferenci samoty, a to nejen v osobním, ale také v profesionálním životě. Problémy mohou nastat, pokud je v daném zaměstnání vyžadována účast v týmu. V porovnání s ostatními poruchami je výskyt schizoidní poruchy osobnosti velmi nízký (APA, 1987). Často využívaným obranným mechanismem je u těchto jedinců fantazie a intelektualizace. Útěk do vlastního světa neutralizuje dopady frustrující situace a druhý krok defense vede k vytvoření představy vlastního postoje k dané otázce (Cakirpaloglu, 2006).

Schizoidní porucha osobnosti se projevuje:

• Oploštělostí emocí;
• Absencí přátel;
• Lhostejností vůči pochvalám i kritikám;
• Upřednostňováním nejen samoty, ale také činností, ve kterých bude daný jedinec sám;
• Nezájmem o hlubší lidský kontakt.

Disociální (antisociální) porucha osobnosti (F60.2)

Pro tento typ poruchy je charakteristická nezodpovědnost a různé druhy antisociálního chování. Porucha se projevuje již v dětství různým abnormálním chováním, diagnóza je však ve většině případů stanovena až v dospělosti. V patogenezi poruchy hraje zřejmě roli i negativní citové prostředí v dětství. Některé odhady uvádějí až pětkrát častější výskyt v rodinách s podobným existenčním a sociálním prostředím. Výskyt poruchy je vyšší u mužů se závislostí na alkoholu či s jinými závislostmi. V těchto situacích je nejvíce poškozeno sociální a profesní fungování, zatímco obecné antisociální jednání postižených osob je často řešeno výchovnými a vězeňskými institucemi.

Pro osoby s asociální poruchou je typická nezralost, infantilnost, bezprostřednost, egoismus, neschopnost vhledu do důsledku vlastních činů a obranné mechanismy typu projekce a agování (acting out) používané proti interpersonální zátěži. Podstata agování spočíva v tom, že jedinec přímo vyjádří své nevědomé přání či impuls (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36). Vlastní slabiny a neúspěchy přenáší na druhé osoby právě kvůli nedostatku sebekritiky.

Projevy disociální poruchy osobnosti:

• Přítomnost asociálních a antisociálních projevů již v dětství;
• Absence pocitů viny, soucitu, lítosti;
• Nezodpovědnost, neschopnost přizpůsobit se normám, nezákonné chování;
• Nezájem o bezpečí ostatních ani o své vlastní;
• Nespolehlivost v roli rodiče či pečovatele;
• Sklon k hádkám a k ubližování sobě i ostatním (včetně blízkých osob a dětí), agresivita, podrážděnost;
• Neschopnost soustředit se na práci, nevydrží déle u jedné činnosti, neumí si povinnosti naplánovat;
• Finanční nezodpovědnost, tvorba dluhů;
• Neschopnost udržet dlouhodobý partnerský vztah.

Emočně nestabilní porucha osobnosti (F60.3)

Tato diagnostická kategorie zahrnuje dva typy poruch osobnosti, které budou specifikovány dále, avšak jejich společnými jmenovateli jsou impulsivnost, nízká frustrační tolerance, neschopnost odkládat vlastní uspokojení a přijmout kritiku. Emoční labilita se ve spojení s impulsivním jednáním může projevit jako nával intenzívního hněvu, tzv. ,,behaviorální exploze‘‘, se kterou bývá spojeno i násilí. Charakteristické zbrklé chování je zbaveno subjektivního náhledu o možných následcích.

Impulzivní typ (F60.30)

Jedinec s touto poruchou odmítá jakoukoliv vnější kritiku své osoby, má velmi nízkou frustrační toleranci na jakoukoliv překážku, nezávisle na jejím zdroji. Typické je zkratkovité impulzivní jednání bez ohledu na následky. Náladovost, nevypočitatelnost, výbuchy hněvu a impulzivní jednání má za následek časté konflikty a narušení interpersonálních vztahů včetně vztahů profesních. Jedinec není schopen vydržet delší dobu u jedné pracovní činnosti, zejména pokud nenásleduje okamžitá odměna.

Jako obranné mechanismy při psychické zátěži jsou používány mechanismy agování, projekce a štěpení. Pomocí mechanismu štěpení (splitting) jedinec odděluje kladné a záporné vlastnosti druhé osoby, aby pak dle vlastní úvahy hodnotil danou osobu jen podle některých jejích izolovaných vlastností (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36). Může tedy např. jednu osobu hodnotit kladně, neboť zdůrazňuje jen její dobré vlastnosti, posléze však začne tutéž osobu hodnotit zcela negativně, neboť při své kritice použije jen její špatné vlastnosti. Mezi obranné mechanismy impulzivní osobnosti nepatří mechanismus vytěsnění, jedinec tudíž má ve svém nevědomí jen malé množství frustrujících událostí, a psychická zátěž z nevědomých obsahů se u něj tedy vyskytuje jen zřídka.

Hlavní projevy impulzivního typu poruchy jsou:

• Emoční nestabilita, náladovost;
• Prudké, bezmyšlenkovité jednání bez ohledu na důsledky;
• Nepřátelský postoj k osobám, které jedince kritizují a frustrují;
• Nekontrolované záchvaty hněvu a zuřivosti, nevypočitatelnost;
• Neschopnost vydržet delší dobu u jedné činnosti.

Hraniční typ (Borderline) (F60.31)

Nestálost identity, mezilidských vztahů a základní nálady jsou typické projevy osoby trpící hraniční poruchou osobnosti. Člověk trpící poruchou identity je velmi nejistý v osobních otázkách jako je sexuální orientace, volba zaměstnání, vlastní cíl apod. Při afektivní nestálosti snadno dochází ke krátkodobým depresím, úzkosti nebo podrážděnosti, člověk se cítí prázdný a nudí se, prototakový jedinec není rád sám a má sklony sahat po alkoholu a jiných drogách. Chybějící kontrola častých návalů hněvu, vyhrožování sebevraždou a často také pokus o sebevraždu jsou další charakteristiky této poruchy. Při hraniční poruše osobnosti jsou vážně poškozené socio-profesní funkce jedince.

Tato porucha osobnosti je nejčastější a postihuje 15 % až 20 % psychiatrické populace, častěji jsou pacienti ženy v poměru 2 : 1 až 9 : 1. Při vzniku hraniční poruchy hrají velkou úlohy i rodinné a genetické údaje (Loranger, 1982).
Obranné mechanismy proti vysoké frustraci a psychické zátěži jsou štěpení, které bylo popsáno v předchozích řádcích, a popření, kdy se člověk snaží nevnímat emočně významnou nebo ohrožující situaci tím, že popírá její citovou složku (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 35).

Shrneme-li, hraniční poruchu osobnosti charakterizuje:

• Nestabilita a prudkost mezilidských vztahů, častá idealizace, znehodnocování jiných osob;
• Impulsivita s příznaky sebeohrožujících tendencí (útrata peněz, adikce, krádež atd.);
• Emoční nestabilita se střídavými stavy deprese, úzkosti nebo rozčilení;
• Bezdůvodní hněv, nedostatečná kontrola impulsů;
• Vyhrožování a pokusy sebevraždy, sebeublížení;
• Trvalá porucha identity, nestabilní a nereálná představa o vlastní osobě, vlastních cílech, volby profese aj.;
• Chronický pocit prázdnoty, nuda;
• Obavy z odmítnutí.

Histrionická porucha osobnosti (F60.4)

Tato porucha se vyznačuje teatrálností, nadměrným vyjadřováním emocí, upoutáváním pozornosti, potřebou kladného hodnocení okolím. Typická je nadměrná reaktivita, nízká frustrační tolerance, neschopnost odkládání uspokojení vlastních potřeb, intenzivní a nepřiměřené prožívání emocí a celková osobnostní nezralost. Jedinci se chovají povrchně, určitým situacím dávají erotický podtext, koketují. Jedinci jsou nezralí v partnerských vztazích, sexuálně naivní. Krátkodobé vztahy prožívají jako bouřlivou romantickou lásku, po které však následuje zklamání ze vztahu, jedinci bývají často promiskuitní.

V diferenciální diagnóze je nutno odlišit konverzivní nebo hysterickou neurózu. Mezi těmito jednotkami existují určité rozdíly, které slouží jako vodítka pro správnou diagnózu. Jedním z důležitých diagnostických vodítek je přítomnost úzkosti, která je u hysterické neurózy přítomna ve vysoké míře, u histrionické poruchy osobnosti však přítomná není. Při diferenciální diagnóze se rovněž bere v úvahu sexuální chování jedince. V obou případech se sice projevuje koketování a erotizace kontaktů, jedinec s hysterickou neurózou se však sexuálním kontaktům brání, jedinec s histrionickou poruchou osobnosti naopak o sexuální kontakt usiluje.

Histrionická porucha osobnosti je jednou z nejčastějších poruch u psychiatrických pacientů (7 % až 19 %). Výskyt je výrazně vyšší u žen než u mužů (poměr 8 : 1) (Cooper, 1987).

Obranné mechanismy u histrionické osobnosti jsou velmi primitivní, nejvíce se vyskytuje mechanismus vytěsnění, regrese a konverze. Pomocí vytěsňování jedinec „zapomíná“ své traumatizující zážitky. Prostřednictvím regrese se osoba vrací zpět k primitivnějším způsobům adaptace. Mechanismem konverze se nepřijatelné psychické obsahy přeměňují v různé tělesné symptomy a dysfunkce (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 36- 37).

Typické projevy histrionické poruchy osobnosti:

• Teatrální chování, přehrávání a nadměrné vyjadřování emocí;
• Nespokojenost při nedostatku pozornosti;
• Emoční nestabilita, povrchnost;
• Nutnost uznání a pozitivního hodnocení okolím;
• Nadměrná péče o fyzický vzhled, starost o vlastní atraktivitu;
• Erotizace mezilidských kontaktů;
• Neschopnost odložení uspokojení vlastních potřeb, převaha nižších potřeb.

Anankastická porucha osobnosti (F60.5)

Perfekcionismus, rigidita v oblasti cítění, myšlení a chování, dodržování pravidel, detailismus, usilování o dokonalost i v běžných záležitostech jsou hlavními znaky anankastické poruchy. Osoba vyžaduje, aby se jeho podmínkami řídili i ostatní, přitom sami jsou často nedochvilní. Jsou také velmi pracovití, i když v práci nenacházejí hlubší smysl. Další vlastností je neschopnost vcítit se do prožívání a potřeb druhých lidí. Strach z neúspěchu, přílišná morálnost, konvenční rigidita, kritičnost vůči sobě i ostatním, lakota apod. jsou dalšími charakteristikami jedinců s anankastickou poruchou. Tuto poruchu také provází komplikované interpersonální relace a znehodnocení profesního úsilí.

Anankastická porucha postihuje 2 % (Koenigsberg, 1985) až 22 % psychiatrické populace (Cooper, 1987) a je častější u mužů. Typická pro výskyt této poruchy je rodinná predispozice.

Obranné mechanismy proti frustracím a zvýšené psychické zátěži jsou projekce, emoční izolace a reaktivní výtvor. Projekce byla popsána u paranoidní poruchy osobnosti. Izolování afektu způsobuje upadání do stavu pasivity, jelikož redukuje citové investice. Reaktivní výtvor znamená, že jedinec maskuje původní nevhodnou emoci či tendenci vybudovaným postojem a chováním (srov. S. Cakirpaloglu, 2006, s. 35-36).

Typické projevy anankastické poruchy osobnosti:

• Perfekcionismus a ulpívání na bezvýznamných detailech, což má za následek neefektivní a nízkou pracovní výkonnost;
• Nadměrné a úzkostlivé dodržování pravidel a řádů, zabývání se detaily, důsledkem čehož chybí celkový náhled na situaci;
• Snaha přinutit ostatní dodržovat v práci stejná pravidla, která používá on sám;
• Ostražitost k jiným, moralizování;
• Podceňování možností a schopností druhých lidí;
• Posedlost prací a pracovním výkonem na úkor ostatního společenského života a mezilidských vztahů;
• Neschopnost učinit určitá rozhodnutí či zaujmout určitý postoj a názor na věc;
• Chudé vyjadřování emocí;
• Shromažďování bezvýznamných předmětů, spořivost, lakota.

Vyhýbavá porucha osobnosti (F60.6)

Pro tuto poruchu jsou příznačné nepříjemné pocity, nejistota a napětí v mezilidských interakcích, nepřiměřené obavy z veřejného vystupování. Jedinec touží po kladném přijetí a ocenění, má strach z neúspěchu a vlastního selhání, trpí pocitem méněcennosti, těžce nese negativní hodnocení a kritiku své osoby, častá je úzkost a depresivní pocity. Má problém navazovat sociální vztahy, neboť aby je navázal, potřebuje usnadnění a uvedení do tohoto vztahu. Při neúspěchu v sociálních situacích hledá jedinec chybu v sobě. Jedinec se ocitá v bludném kruhu, neboť je od skupiny izolován a následkem toho se u něj vyvíjí ještě hlubší sociální fobie. Určitými podpůrnými faktory vzniku poruchy jsou frustrující a traumatické situace v dětství. Jako nejčastější obranný mechanismus v psychicky ohrožujících a konfliktních situacích je u této poruchy používán mechanismus inhibice.

Typické projevy vyhýbavé poruchy osobnosti:

• Nadměrné prožívání kritiky a negativního hodnocení okolím;
• Nedostatek přátelských vztahů;
• Vyhýbání se sociálním kontaktům, pokud nemá jistotu pozitivního přijetí;
• Vyhýbání se činnostem s účastí většího množství lidí;
• Uzavřenost, obava z trapné situace na veřejnosti;
• Sociální fobie, nervozita projevující se zarudnutím obličeje, strach z odhalení vlastních negativních pocitů a nekompetentnosti;
• Nadměrné obavy z neobvyklé činnosti.

Závislá porucha osobnosti (F60.7)

Obecný submisivní postoj a velká závislost na ostatních lidech jsou základními projevy závislé poruchy osobnosti. Takový člověk k rozhodování vždy potřebuje radu a podporu jiného jedince a tím na něj zároveň přenáší část své zodpovědnosti za důležitá životní rozhodnutí. Rozhodovací schopnosti a zodpovědnost za svá rozhodnutí u takového člověka prakticky chybí, což lze potvrdit i pocity bezmocnosti, nízkým sebevědomím, strachem z osamocení, sugestibilitou a častým konformováním. To se potom odráží i v profesi závislé osobnosti, kde člověk selhává v plnění samostatného úkolu. Také se vyskytuje redukce sociálních relací takového člověka na symbiotický vztah se silným podporujícím jedincem, při jehož absenci či ztrátě kontaktu a pomoci nastává u závislé osoby úzkost, existenciální hrozbu a deprese. Závislou poruchou osobnosti častěji trpí ženy.

Obranné mechanismy chránící člověka se závislou poruchou osobnosti v těžkých situacích jsou fixace, regrese a idealizace. Citová vazba na pečující osobu je projevem fixace – emocionální zakotvení na orálním stádiu vývoje. Pomoci fixace emocionálně zakotvuje na orálním stádiu vývoje; návrat k předchozím méně dokonalým způsobům přizpůsobení za účelem zmírnit frustraci a úzkost je podstatou regrese; mechanismus idealizování spočívá ve velebení pečující osoby, čímž se zbavuje části své zodpovědnosti a cítí se sám jistější.

Typické projevy závislé poruchy osobnosti:

• Neschopnost samostatného rozhodování;
• Chybění iniciativy, neprojevování vlastních názorů;
• Tendence ke konformitě;
• Nadměrná snaha o získání a udržení náklonnosti jiných osob, strach z odmítnutí;
• Neschopnost nést ztrátu přízně jiné osoby;
• Nadměrná úzkost a strach ze samoty.

Jiné specifické poruchy osobnosti (F60.8)

Osobnostní poruchy, které vyžadují další zkoumání a ověřování jsou zařazeny do této diagnostické kategorie. Momentálně zde patří narcistická a pasivně-agresivní porucha osobnosti.

Narcistická porucha osobnosti

Člověk s narcistickou poruchou osobnosti trpí trvalými pocity vlastního velikášství a důležitosti, přehnaně reaguje na názory jiných, nedokáže se vcítit do ostatních lidí, trpí závistí vůči úspěšným osobám, má sklony k exhibicionismu, panovačnosti a aroganci. Toto všechno však slouží jako ochranná maska skrývající nejistotu, nízké sebevědomí a pocity méněcennosti. Z toho důvodu se narcistické poruše jinak říká dvojvrstvá organizace osobnosti, což zapříčiňuje ochuzení mezilidských vztahů daného člověka. Podle různých odhadů poruchou trpí mezi 2% až 8% psychiatrické populace.

Narcistická osobnost reaguje na pocity úzkosti a frustrace obranným mechanismem idealizace vlastní osobnosti a spoléhá na symbiotický vztah s úspěšným, silným jedincem.

Typické projevy narcistické poruchy osobnosti:

• Nepřijetí vnější kritiky své osoby;
• Zneužívání ostatních, nedostatek empatie;
• Zveličování vlastní důležitosti, očekávání obdivu;
• Očekávání privilegií a výhod;
• Pocit jedinečnosti vlastních problémů, které normální lidé nemohou pochopit;
• Častá manifestace pocitu ponížení, hněvu a hanby;
• Idealizování lásky, moci, dokonalosti;
• Nepřejícnost, závist, pocit, že mu ostatní nepřejí jeho úspěch.

Pasivně-agresivní porucha osobnosti

Jedinec s touto poruchou pasivně odporuje společenským normám a normám kolektivu, jeho profesní a sociální život je tímto chováním velmi narušen. Porucha se projevuje různým „zapomínáním“, pasivitou, otálením, mlčením, nereagováním, tvrdohlavostí apod. Osoba má nedostatečné sebevědomí a sebejistotu, má negativní pohled na budoucnost. Tato porucha patří mezi nejméně časté poruchy osobnosti.

V psychicky náročných situacích je u této poruchy používán mechanismus popření (negace) a racionalizace. Racionalizací se jedinec snaží o logické vysvětlení a ospravedlnění svého jednání a postojů, čímž zmírňuje své psychické napětí.

Typické projevy pasivně agresivní poruchy osobnosti:

Pasivní rezistence vůči společenským a profesním normám a pravidlům;

• Nekvalitní pracovní výkon a výsledky, oddalování a záměrné nedokončování práce, nedodržování stanovených časových termínů;
• Projevy nespokojenosti, v případě zadání subjektivně nepříjemného úkolu;
• Neplnění povinností ospravedlňované zapomnětlivostí;
• Pocit vlastního nadměrné pracovního vytížení, proti kterému protestuje;
• Subjektivní přesvědčení, že podává vyšší výkon, než se zdá;
• Kritika a pomluvy nadřízených osob;
• Odmítá rady ke zkvalitnění a zefektivnění vlastní práce.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

• AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. Diagnostic and statistical manual of mental disorders. Washington, D.C.: Author., 1994. 4.
• CAKIRPALOGLU, S. Obranné mechanizmy: In J. Bouček a kol. Lékařská psychologie. Olomouc: UP, 2006.
• KOENINGSBERG, H. a R. KAPLAN. The Relationship Between Syndrome and Personality Disorders. American Journal of Psychiatry. 1985, č. 142, s. 207.
• COOPER, A. Histrionic, Narcissistic and Compulsive Personality Disorder: In G. Tischler (Ed.) Diagnosis and Classification in Psychiatry. New York: Cambridge University Press., 1987.
• LORANGER, A., J. OLDHAM a E. TULIS. Familial Transmission of DSM-III Borderline Disorders. Archives of General Psychiatry. 1982, roč. 39, s. 795.
• PRAŠKO, J. a kol. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003.
• STEPHENS, D. a M. ATKINSON. Psychiatric Morbidity in Parents and Sibs of Schizophrenics and non-schizophrenics. British Journal of Psychiatry. 1975, č. 127, s. 97.
• The ICD-10 Classification of Menthal and Behavioral Disorders: Clinical descriptions and diagnostic guidelines. Geneva: WHO, 1992.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci