Úvod

Moderní neurověda nevyřazuje vědomí z vědeckého zkoumání, ale opatrně se vyhýbá jeho definování. Ve snaze studovat a pochopit tento psychický fenomén mohou poznatky změněných (mimořádných) stavů vědomí vnést do dosavadních koncepcí vědomí nový rozměr.

Šíře významu pojmu vědomí je patrná z etymologických souvislostí se slovy věděti, viděti, býti si něčeho vědom, vědomost, ale také svědomí. V psychiatrii se užívá pojmu vědomí ve dvou významech:

• Prvním je bdělost (vigilita = stav bdění, stav protikladný spánku; stav, kdy jsme při vědomí, nespíme, nejsme ani v bezvědomí; přítomnost mysli; stav připravenosti a pohotovosti vědomě reagovat na podněty);
• Druhým je uvědomování si okolí a sebe sama (consciousness, lat. constientia).

Mezi fyziologické změny vědomí patří pouze spánek a hypnóza. Hypnóza je uměle navozenou změnou vědomí, kdy hypnabilní osoba ztrácí vědomí vnějšího světa. Kontakt se zevním světem je zprostředkován hypnotizérem (Pavlovský in Raboch, Zvolský et al., 2001). Obě metody lze použít při léčbě psychosomatických onemocnění a psychoterapii, ale od prožitku holotropního dýchání se hypnóza liší v mnoha aspektech. Na prožitky v hypnotickém stavu je na rozdíl od prožitků při holotropním dýchání (HD) amnézie, při HD kontakt s realitou nezprostředkovává ani nemění jiná osoba, při HD nejsou osoby ovlivňovány žádnými slovními sugescemi.

Pavlovský upozorňuje, že „pro správné fungování vědomí je nezbytná účast všech psychických dějů v daném okamžiku, mimořádně důležitá se však jeví úloha paměti a řečových funkcí“ (in Raboch, Zvolský et al., 2001, s. 117). Právě tato vazba běžného stavu vědomí na řeč může vysvětlit terapeutický efekt metod mimořádných stavů vědomí. Aniž bychom se drželi konceptu transpersonální psychologie, tak rané vzpomínky a především traumata lze jen stěží uchopit slovy a zpracovat čistě verbální cestou.

Změněné (mimořádné) stavy vědomí

Mimořádné stavy vědomí, nebo také změněné stavy vědomí, zahrnují široké spektrum stavů, kdy je změněna kvalita vědomí. Psychiatrie zatím nerozlišuje hluboké změny vědomí v důsledku různých patologických procesů. Příčinami patologických změn vědomí může být intoxikace jedovatými látkami, poranění mozku, infekce nebo degenerativní procesy. Taková poškození se často manifestují jako deliria nebo organické psychózy, při nichž jsou lidé dezorientováni v čase i prostoru, dokonce často nevědí, kdo jsou.

Předmětem zájmu transpersonální psychologie je ta část mimořádných stavů vědomí, která nese léčivý, transformační, evoluční, ale také heuristický potenciál. Tyto mimořádné stavy vědomí, mezi které patří i prožitky při holotropním dýchání, na rozdíl od výše uvedených změn vědomí v důsledku patologických procesů, není spojen s narušením intelektuální funkce ani s amnézií na zážitky v mimořádném stavu vědomí.

Tradiční psychiatrie sice neřadí všechny odchylky od běžného „normálního“ stavu vědomí do patologií, jak uvádí Grof (2007a), ale nemá pojmenování pro výše uvedenou kategorii mimořádných stavů vědomí, kterou se zabývá transpersonální psychologie. Pro jejich odlišení od ostatních změněných stavů vědomí vytvořil Stanislav Grof označení „holotropní“ (dále jen HS = holotropní stav). Tento pojem se skládá z řeckého holos (celek, celistvý) a trepein (pohybující se ve směru něčeho nebo směrem k něčemu), takže holotropní doslova znamená „orientovaný k celistvosti“ nebo „pohybující se směrem k celistvosti“ (Grof, 2007b, s. 14).

Transpersonální psychologie předpokládá, že lidé západní industriální společnosti jsou běžně v kontaktu jen s částí své podstaty. Běžný stav vědomí nám umožňuje prožívat jen zlomek toho, kým skutečně jsme. Během HS není vědomí porušeno jako u organických psychóz nebo delirií, ale dochází k jeho fundamentální, velmi hluboké a kvalitativní změně. Je nesmírně obtížné vysvětlit tuto skutečnost lidem, kteří ji nikdy neprožili. Výstižná je analogie s televizí. První formu HS, zážitek imanentního božství, kdy se jemně ale hluboce mění vnímání běžné reality a dostává nový rozměr, lze přirovnat ke změně černobílého obrazu na barevný. Druhá forma HS, zážitek transcendentního božství, odhaluje nové prvky z jiné úrovně reality, archetypální bytosti a říše, které jsou v běžném stavu vědomí nedostupné. V analogii s televizí by se tyto zážitky daly přirovnat k objevu nových kanálů, o kterých jsme nevěděli, protože jsme byli přesvědčeni, že existuje jediný kanál, který sledujeme. Tato forma HS tvoří zásadní zdroj kosmologií, mytologií a filozofií. Důležité je, že ačkoliv při HS člověk intenzivně prožívá další rozměry existence, tak je stále schopen se orientovat v časoprostoru. Neztrácí kontakt se všední realitou, a tak prožívá současně dvě rozdílné reality.

Západní průmyslová společnost je snad jedinou kulturou, která s HS nepracuje a dokonce je zavrhuje jako projevy patologie. Starověké, předindustriální a domorodé kultury měly HS ve velké úctě a rozvíjely účinné techniky, které měnily vědomí. HS lidé po tisíciletí užívají jako základní nástroj pro rituální a duchovní život, pro diagnózu a terapii. Kromě přírodních léčebných prostředků se k léčení užívalo HS, které byly vyvolávány u pacienta, u léčitele nebo u obou současně, někdy dokonce u celého společenství. HS měly svoji roli i v řešení praktických záležitostí, kde napomáhal jejich vliv na rozvoj intuice a mimosmyslového vnímání. Mezi starodávné a domorodé techniky vyvolávání HS patřila přímá nebo nepřímá práce s dechem, zvukové techniky, tanec a jiné formy pohybu, sociální a smyslová deprivace, přetěžování smyslů, fyziologické prostředky, meditace a další duchovní techniky, psychedelické látky zvířecího a rostlinného původu (Grof, 2007a, s. 22). Většina klinických pracovníků zná využití změněných stavů vědomí v hypnoterapii nebo hluboké relaxaci. Mezi průkopníky výzkumu metod navozování HS patřili Elmera a Alyce Greenových, kteří pracovali s metodou biofeedbacku, Michael Harner s metodou šamanského bubnování nebo Christina a Stanislav Grofovi, kteří vyvinuli právě metodu holotropního dýchání (Vaughanová, 2011).

Holotropní dýchání

Holotropní dýchání vyvinul Stanislav Grof se svou ženou Christinou na Esalen Institutu v Big Sur v Kalifornii  jako jednu z metod k dosažení změněných stavů vědomí bez využití drog. Stanislav Grof zahájil výzkum mimořádných stavů vědomí již v 60. letech v Československu, pokračoval v nich v USA. Na základě svých zkušeností věnoval především třem typům HS. HS vyvolané psychedeliky, holotropním dýcháním a psychospirituální krizí.

Holotropní dýchání je prožitková metoda sebezkoumání a psychoterapie, která vyvolává hluboké HS kombinací zrychleného dýchání, evokativní hudby a techniky práce s tělem. Využívá léčivého a transformačního potenciálu holotropních stavů vědomí. S gestalt terapií a neo-reichianskými přístupy sdílí důraz na práci s tělem a emoční vyjádření (Grof, 2007b).

Tato účinná metoda sebepoznání v sobě slučuje poznatky z moderního výzkumu vědomí, hlubinné  psychologie a různých spirituálních praktik. Zážitky při HD přesahují obvyklou zkušenost prostoru, času a hranic ega.

Holotropní dýchání a studium holotropních stavů přineslo posun od verbálních metod psychoterapie k prožitkovým metodám, posun od řídící úlohy terapeuta k aktivaci a využití sebeléčivého potenciálu klienta.

Proces sebezkoumání a terapie probíhá spontánně, resp. je „řízen vnitřní inteligencí dýchajícího spíše než zásahy terapeuta uplatňujících principy některé specifické psychoterapeutické školy“ (Grof & Grofová, 2011, s. 45).

Zážitky z HD jsou v rámci transpersonální psychologie chápány jako kontakt s nevědomím. Transpersonální psychologie pracuje s rozšířenou mapou psýché, která vedle biografické oblasti zahrnuje do nevědomí také perinatální a transpersonální domény.

Vedle postnatální historie předpokládá v osobním nevědomí i vzpomínky a emoce vázané na období perinatální, prenatální. Do nevědomí zahrnuje také kolektivní nevědomí. Zážitky při HS, které se vážou k postnatální biografii, mají zcela jinou kvalitu než při verbálních terapiích. Nejde jen o vybavení si vzpomínek, ale o plné prožití včetně původních emocí, fyzických pocitů a senzorických vjemů. Během znovuprožívání traumatu má člověk „tělesný obraz“ (body image) a emoce, které odpovídají věku, ve kterém trauma prožil.

Perinatální oblast nevědomí se váže k traumatu biologického porodu. Z transpersonální části nevědomí pochází fenomény typu identifikace s jinými živými bytostmi, rostlinami, archetypy, mytologickými bytostmi a dokonce i s univerzální myslí. Zahrnuje rodové a rasové zážitky (Grof, 2007b).

Prožitky z různých etap postnatální, perinatálních a nitroděložních historie i transpersonálních oblastí nevědomí mají shodnou základní esenci. Grof vytvořil pojem COEXových systémů[1], kterým označuje „mnohovrstevnaté dynamické konstelace“ (Grof & Grofová, 2011, s. 34), do kterých se spojuje nevědomý materiál podobnou kvalitou vzájemně sdílených emocí nebo fyzických pocitů. Systémy kondenzovaných zážitků neboli COEXové systémy jsou tvořeny nevědomými obsahy s podobnou bazální esencí, která souvisí se současnými potížemi. Proces sebeobjevování, při kterém se dýchající noří stále hlouběji do nevědomí v čase i v prostoru, se tak podobá „svlékání cibulových slupek“.

Průběh holotropního dýchání (HD)

Semináře HD většinou probíhají ve skupinách, které se rozdělí na „dýchající páry“. Jednotlivé části semináře HD tvoří funkční celek, kde každá fáze má své místo. V úvodní části se účastníci navzájem seznámí, terapeut je informuje o průběhu celého semináře a technice HD. Terapeuti také v rámci seminářů HD věnují více či méně podrobné teoretické přípravě účastníků, představují jednotlivé matrice apod. Nedílnou součástí je posouzení tělesných a psychických kontraindikací. Důležitá je atmosféra důvěry, která umožňuje se během samotného procesu HD otevřít přirozenému procesu a uvolnit kontrolu intelektu.

Samotné HD, které se na většině seminářů odehrává až následující den, probíhá ve dvojicích. Proces výběru partnera do dvojice vnímavému účastníkovi poskytuje mnoho informací o jeho sociálních interakcích. Při HD se ocitá účastník jak v roli dýchajícího, tak v roli sittera. Prožívá tedy zkušenost péče z obou stran a pro mnohé účastníky je možnost odevzdat se plně péči někoho, kdo respektuje jeho hranice novým zážitkem.

Před samotným HD se účastníkům znovu opakují praktické pokyny k vedení procesu HD, následuje navození uvolněného stavu s plnou pozorností prostřednictvím relaxace. Při HD by dýchající měl dosáhnout kvality pozornosti, se kterou se pozorují vnitřní prožitky při buddhistické meditaci vipassaná.

Plná pozornost je nepřetržitě zaměřena na tělo, pocity, myšlenky, prožitky pozoruje. Základním principem je zaujetí bdělé mysli (sati). (Grof & Grofová, 2011). Během HD je dýchající podporován sitterem a facilitátorem a proces je řízen z nitra dýchajícího. Stejně jako při meditaci je úporná snaha dosáhnout cíle na překážku. Nejlepší cestou je vzdát se myšlenek na výsledek a soustředit se vždy na momentálně prožívanou část procesu. Intelektuální úvahy odvádějí pozornost, proto je vhodné je eliminovat. Emočním a tělesným projevům by naopak měli dýchající uvolnit prostor v maximální možné míře. V této souvislosti se vracíme k bezpečnému prostředí jako základní podmínce HD.

Během HD je pozornost dýchajícího zaměřena na procesy, které probíhají v nitru. Široké spektrum obsahu i formy prožitků neodpovídá teorii o stereotypní reakci při hyperventilačním syndromu. Obsah HD odráží psychosomatickou historii dýchajícího.

Po ukončení HD vyjadřují dýchající své zážitky malováním mandal. Sitteři jsou i v této době v případě potřeby připraveni poskytnout adekvátní péči člověku, ve kterém ještě doznívají prožitky při HD. Podle potřeby následují individuální rozhovory pro úspěšné ukončení a integraci zážitků. Po odpočinku následuje výměna rolí sittera a dýchajícího a celý proces se opakuje.

Při závěrečném sdílení prožitků HD (užívá se pojmenování převzaté z angličtiny – sharing) má každý z účastníků prostor sdílet s ostatními své prožitky a vyslechnout, jak tyto velice intenzivní okamžiky prožívali ostatní. Pro semináře HD platí stejně jako ve skupinové psychoterapii pravidlo mlčenlivosti o všem, co se týká ostatních účastníků.

Složky holotropního dýchání

Ze závěrečných slov relaxace, kterou uváděla Christina Grofová dýchající do procesu HD, vyplývá, že základní složky HD tvoří léčivá síla dechu a léčivý potenciál hudby. Dalšími složkami HD jsou cílená práce s tělem (bodywork), podpůrný tělesný kontakt a kresba mandal.

V preinduistrálních kulturách hrál dech důležitou roli v rituální, duchovní i léčitelské praxi.   Ostatně sama etymologická příbuznost slov duch a dech se opakuje v různých světových jazycích. K dosažení holotropních stavů pro náboženské a léčebné účely vyvinuly specifické dechové techniky. Při svých experimentech vycházeli Grofovi z dechových cvičení dávných duchovních tradic i z technik vyvinutých západními terapeuty. Při experimentech i následné praxi HD se opakovaně potvrdila zkušenost W. Reicha s vazbou mezi psychologickým odporem a omezeným dýcháním (Grof & Grofová, 2011).

Základ Reichova pojetí psychoterapie spočívá v uvolňování „svalového pancíře“, který se utváří chronickým svalovým napětím provázeným poruchou rytmu dýchání. (Kratochvíl, 1997). Při hledání co nejúčinnější a nejjednodušší metody využívající léčivou sílu dechu opustili Grofovi model specifických dechových technik a zaměřili se na pohloubení a zrychlení dechu nad obvyklou míru.

Hudba v nejširším slova smyslu byla stejně jako dech užívána po tisíciletí v rituální a duchovní praxi. V současné psychoterapii se užití hudební složky při HD nejvíce blíží psychodynamický přístup v muzikoterapii.

Předmětem Psychodynamicky orientované muzikoterapie je hledání obsahů spojených s intrapsychickými konflikty, jež determinují současné prožívání a chování. Aby bylo dosaženo vynoření nevědomých obsahů užívají se různé postupy, např. imaginaci při hudbě, spontánní poslech hudby nebo instrumentální improvizace (Lipský, 2009).

Podle Petersové (2005, in Lipský, 2009) je hudba efektivnějším nástrojem pro kontakt s nevědomou oblastí psýché než verbální forma komunikace. Při HD se užívá hudba intenzivní, evokativní a nápomocná k pozitivnímu prožitku. Vyhýbá se nepříjemné hudbě, která vyvolává úzkost, písním v jazyce, který účastníci znají. Terapeuté mají předem připravenou hudbu, ale vhodnější je vybírat hudbu během dýchání. Terapeut musí při výběru hudby citlivě reagovat na fázi, intenzitu a obsah prožitků účastníků. Hudba sleduje vývoj prožitků během HD, přechází z aktivující přes průlomovou do konejšivé a meditativní.

Psychosomatické projevy, které provází zrychlené dýchání, mohou mít podobu křečí, napětí, které se stupňuje až k vyvrcholení, které se svojí podstatou blíží orgasmu. Šíře podob fyzických projevů opět neodpovídá schématu hyperventilačního syndromu s karpopedálními spasmy (Grof & Grofová, 2011).

Napětí v těle se uvolňuje dvěma způsoby. První uvolňuje potlačenou fyzickou energii prostřednictvím třesů, záškubů, kašláním a zvracením (srov. Kavenská, 2008, s. 36), pláčem, křikem, vokálními projevy. Pro druhý způsob jsou typické silné svalové stahy různého trvání. Pokud tento proces sám nevede postupně k uvolnění, nabídne terapeut specifickou formu práce s tělem (bodywork). Terapeut pomáhá zintenzivnit stávající pocity přiměřeným zásahem zvenčí.

Metodu podpůrného fyzického kontaktu během holotropních stavů vytvořily Paulien McCriricková a Joyce Martinová. Užívaly podpůrného fyzického kontaktu pod názvem „fusion therapy“ na svých pacientech s LSD, pomáhaly tak léčit traumata opuštění, odmítnutí a emočních deprivací z raného dětství. Dotek terapeuta, který je ve většině terapeutických přístupů nepřípustný, nabízí „korekční prožitek“, který doplní nedostatek pozitivních zážitků potřebných ke zdravému emočnímu vývoji (Grof, 2007b).

Kreslení mandal, které následuje po úspěšně zakončeném HD, podporuje uzavření a integraci zážitku. Mandala v sanskrtu znamená „kruh“ nebo „dokončení“ (Grof, 2007b). Kruh, jako základní tvar, vede k uzavření bez začátku a konce. Kruh je alternativou k lineárnímu pojetí, nabízí synergii jako alternativu ke kauzálnímu pojetí světa. V mandale se zážitek HD uzavírá a zároveň pokračuje.

Úloha facilitátora

Úlohou facilitátora je „pomoci dýchajícím zesílit jejich právě prožívané pocity a usnadnit jim průchod k plnému vyjádření v hloubi skrytých blokovaných emocí a tělesných energií“ (Grof & Grofová, 2011, s. 97).

V průběhu HD facilitátor nabízí pomoc klientům s reziduálními symptomy nebo se stavem uvíznutí v emočním či tělesném nepohodlí. Pomoc facilitátora má většinou podobu práce s tělem, která je zmíněna výše. Cílem je napomoci realizaci sebeúzdravného potenciálu. Symptomy se nesnaží tlumit, naopak pomáhá uvíznutým emocím a zablokované tělesné energii uvolnit cestu k povrchu.

Vychází z předpokladu, že v symptomech se svým způsobem projevuje sebeléčebný impulz, kterým každý člověk disponuje. Facilitátor povzbuzuje dýchajícího k plnému soustředění na vjemy a pocity v problematické oblasti, k plnému vyjádření prostřednictvím spontánní reakce.

Praxe HD klade na terapeuty vysoké nároky, vyžaduje patřičné vzdělání a zkušenosti, etiku, odhodlaný a ukázněný proces osobního růstu a vzdělávání v psychologii i v dalších oborech. Účastníci certifikačního programu absolvují mimo jiné více než šest set hodin výcviku rozložených do období minimálně dvou let (Grof & Grofová, 2011, s. 77).

Kontraindikace HD vyplývají z možné emoční a fyzické náročnosti. HD se nedoporučuje lidem závažněji nemocným, konkrétně lidem s nemocemi kardiovaskulárního systému, s hypertenzí, s epilepsií, s glaukomem, s astmatem, s cévním aneuryzmatem a se závažným duševním onemocněním. HD není určeno také těhotným ženám, lidem s nezhojenými poúrazovým stavem.

Role asistenta („sittera“)

Člověk, který pečuje o dýchajícího během HD, se označuje slovem převzatým z angličtiny – „sitter“. Je s dýchajícím po celou dobu HD a stará se o uspokojení jeho potřeb, které mu na základě předem domluvených signálů dává najevo.

Zvláště důležité je stanovení formy fyzických doteků a hranic fyzického kontaktu, který nesmí mít sexuální charakter. Důležitým prvkem péče je plná pozornost, kterou věnuje dýchajícímu, přestože se na venek může zdát, že ji nevnímá. Sitter má možnost prožít pocit, že na něj někdo plně spoléhá, že mu důvěřuje. Sitterova péče se však neřídí jeho předpoklady, ale signály dýchajícího případně pokyny facilitátora. Někdy dýchající prochází zjevně velmi bolestnými prožitky, sitter se ho v takovém případě nesnaží „zachránit“ a tlumit intenzitu jeho prožitků. Naopak podporuje vše, co během HD přichází s plnou důvěrou v proces a kompetence facilitátora, vyjma okamžiků, kdy je dýchající fyzicky ohrožen. Dýchající od sittera dostává podporu, přijetí a péči. Pro mnoho lidí je potvrzení svých prožitků, které se nikdo nesnaží tlumit nebo měnit, novým zážitkem (Grof & Grofová, 2011).

Zpracování zážitku holotropního dýchání

V případě, že holotropní stav uvolnil nadměrné množství blokované tělesné energie, doporučuje Grof cílenou práci s tělem, fyzické cvičení a aktivity jako je plavání, běh nebo expresivní tanec. Další vhodnou metodou mohou být výtvarné aktivity, které se nezaměřují na zhotovení výtvarného objektu, ale na samotný proces. Grof (2007) doporučuje také psychodramatu Jacoba Morena[2].

Přínosným, pro zpracování holotropního zážitku, se jeví silná citová angažovanost a agování při hraní role. Uvedené metody mohou nejen pomoci zpracovat nadměrnou energii, ale také podpořit pokračování léčebného procesu, který nastal během HD. Uchopení zážitku do slov je obtížné a nutně vede k jeho redukci, přesto má svůj význam. Tvoří jakýsi most mezi holotropními stavy a všední realitou, pomáhá prožitek uchopit, uzavřít a přenést některé významné prvky do běžného života. Tato komplexní léčba pomáhá člověku v léčebném procesu, doprovází ho na cestě k emočnímu a psychosomatikému uzdravení a trvalé změně osobnosti (Grof, 2007b). K diferenciaci vhledu do prožitku HD může pomoci také gestallt terapie Fritze Perlse nebo hra v písku, kterou vytvořila žákyně C. G. Junga, Dora Kalffová (Grof, 2007b).

Holotropní dýchání v ČR

Holotropní dýchání se u nás oficiálně objevilo počátkem devadesátých let, kdy zde pořádal setkání Stanislav Grof. V roce 1992 získal MUDr. Kudrle, jako první Čech certifikát manželů Grofových. V současnosti v ČR pořádá semináře HD několik certifikovaných instruktorů, kteří jsou žáky Stanislava Grofa[3]. Mnozí z nich jsou lékaři – psychiatři a kliničtí psychologové. Metoda HD byla také dobrovolnou součástí léčby na psychiatrické klinice FN v Plzni.

MUDr. Stanislav Kudrle je psychiatr s třicetiletou praxí v oboru. V roce 1992 ukončil výcvik Holotropního dýchání vedený manželi Grofovými. Na počátku 90. let zakomponoval do programu odvykací léčby na Psychiatrické klinice v Plzni. Zážitky z HD byly dále v terapeutické skupině zpracovávány se záměrem co nejvíce je kotvit v každodenní realitě. V roce 2001 otevřel soukromou praxi, kde vede malé skupinky účastníků HD. Od r. 2006 slouží tato soukromá praxe také psychiatrické ambulantní léčbě a psychoterapii duševních poruch, vztahových problémů a ambulantní léčbě návykových nemocí. V posledních letech se věnuje zejména léčení syndromu závislostí s využitím poznatků transpersonální psychologie (Kudrle, 2005).

Kritika holotropního dýchání

První setkání s mimořádnými stavy představovalo z intelektuálního i emočního hlediska náročnou výzvu. (…) Po pravdě řečeno, prožíval a pozoroval jsem věci, které v rámci vědeckého světového názoru, k němuž jsem byl vychováván, byly považovány za nemožné a vůbec se neměly stát, a přesto se neustále děly (Grof, 2007a, str. 12).

Grof upozorňuje na rozpory mezi prožitky HS a většinově uznávanými vědeckými principy. Kritika HD zpochybňuje jeho terapeutické účinky a především výklad zážitků při HD prizmatem transpersonální psychologie. Kritici varují před nebezpečím metody HD z důvodu hyperventilace, ztráty kontaktu s realitou a předpokládají u HD podobné riziko negativních účinků jako při užití LSD.

Stavy při HD bývají srovnávány s holotropními stavy při užívání psychedelik (LSD). LSD se dříve experimentálně užívalo k doplnění léčby úzkostí, sexuálních poruch a také závislosti na alkoholu. Atkinsonová (2003, s. 220) uvádí, že ztráta orientace v realitě po požití LSD může vést k „vysoce iracionálnímu a dezorientovanému chování“. Výzkumy terapie pomocí LSD byly ukončeny a v roce 1967 bylo LSD spolu s ostatními psychedeliky prakticky celosvětově zakázáno.

Důvodem bylo nebezpečí vyvolání psychóz, sebevražedných pokusů a panických strachů. I v případě, že bychom přijali, že užití LSD je tak nebezpečné, tak stále zůstává rozdíl v navození HS – při HD se holotropní stav nenavozuje přítomností cizí látky v organismu. Na průběh holotropních stavů má vliv prostředí, proto klade HD důraz na bezpečné prostředí, kde se dýchající cítí dobře, bezpečně a uvolněně.

Dalším argumentem kritiků HD jsou obavy, že je spouštěčem psychospirituální krize a psychóz. Nebyl ovšem dosud zdokumentován jediný případ, kdy by se v důsledku HD spustila psychóza. A rámci MKN-10 není psychospirituální krize uznána jako samostatná diagnostická jednotka (Vančura, 2009).

Kritika HD také bývá často založena na spojení této metody s transpersonální psychologií, s rozšířenou mapou psýché a přesahem do dalších věd. Samotná metoda HD nevzbuzuje tolik nevole, jako „nevědecké“ vysvětlení těchto zážitků. Empirickou vědou jsou zážitky holotropních stavů často považovány za projev mentální choroby, důsledek intoxikace nebo patologických produktů mozku.

Obava některých psychiatrů z přeceňování sebeúzdravného potenciálu je pochopitelná. Přehlédnout příznaky rozvíjející se psychózy a oddálit tak zlepšení stavu farmakoterapií může být stejně kontraproduktivní a nebezpečné jako tlumení transformačního procesu, který je spojený se změnou hodnot a prožívání smysluplnosti života, ať už jej nazýváme spirituální krizí, existenciální neurózou nebo osobním růstem. Vymezení role terapeuta při HD v podstatě ohrožuje koncept terapie dle ostatních psychoterapeutických škol: „Stačí, když bude podporovat vše, co se spontánně každým okamžikem objevuje, a přitom si s důvěrou uvědomovat, že celý proces je řízen inteligencí, jež zdaleka přesahuje intelektuální chápání, jehož je možné dosáhnout během svého profesionálního výcviku ve kterékoliv psychoterapeutické škole“ (Grof & Grofová, 2011, s. 38).

Paralelu lze najít u Junga, který užíval metodu aktivní imaginace, kdy proces neřídí intelekt, ale bytostné Já. Bytostné Já vede jednotlivce v procesu individuace k řádu a sjednocení, k vrcholné jednotě. Podle Junga psychoterapeut může vytvořit podpůrné prostředí k dosažení psychospirituální transformace a nabídnout metody, které zprostředkují kontakt mezi vědomým egem klienta a jeho vyšší složkou – bytostným Já (Jung, 1993).

O negativním přístupu části vědecké obce v ČR k HD svědčí Bludný balvan, který spolek skeptiků Sisyfos udělil právě Stanislavu Grofovi[4] hned dvakrát. V roce 2000 bronzový Bludný balvan za „přetavení šamanských praktik hyperventilace do tzv. holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky“ (Sisyfos, 2006). Kritika bohužel postrádá věcné argumenty. O hodnotové orientaci a vědeckém přístupu kritiků z klubu Sisyfos (2006) si můžeme učinit představu na základě jejich komentáře k metodě HD: „Teoreticky by měla být levná, protože vzduch je zadarmo, to se ale vůbec nedá říci o „kurzech“, které tento guru nabízí svým žákům. Ti se mohou naštěstí zahojit na dýchačích, kteří mohou nadužívat vzduch jen pod vedením těchto zasvěcenců, poté co zaplatí tučný honorář.“ A takto zhodnotila komise složená z českých vědců přínos uznávaného psychiatra, který stojí spolu s dalšími vynikajícími vědci (např. A. Maslow) u zrodu jednoho z celosvětově rozšířených psychoterapeutických přístupů: „Dr. Grof je také spoluzakladatel kočkopsa – disciplíny „transpersonální psychologie“, která se snaží sjednotit vědu a spiritualitu.“ (Sisyfos, 2006). Popisy intimních prožitků při HD členové Českého klubu skeptiků nazývají „blábolivé výpovědi přiotrávených hyperventilantů“ (Sisyfos, 2006).

Komise pro udělování Bludných balvanů při Českém klubu skeptiků SISYFOS se rozhodla po sedmi letech znovu „ocenit“ Prof. MUDr. Stanislava Grofa, M. D., Ph.D., tentokrát rovnou Jubilejním Diamantovým Bludným Arcibalvanem v kategorii jednotlivců, a to „za navozování a zkoumání stavů holotropního vědomí, které láme pouta časoprostoru a dokáže tudíž kdykoli a kamkoli vlézt“ (Sisyfos, 2008).

Krátce před tímto oceněním klubu Sisyfos, dostal Grof prestižní Cenu VIZE 97. Od roku 1999 uděluje Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 v souladu se svým posláním tuto Cenu význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence.

Metoda HD je užívána již půl století a nebezpečí spuštění psychóz nebo poškození mozku hyperventilací se nepotvrdily. Ať už by negativní účinky HD působily hned nebo až s odstupem času, projevily by se jistě na samotných facilitátorech, protože instruktoři HD musí během výcviku absolvovat kolem čtyřiceti sezení.

Bezpečnou je tato metoda pro zdravé klienty pod vedením zkušeného a kvalifikovaného facilitátora. U každého onemocnění musí být předem pečlivě zvážena vhodnost metody.  HD se může stát nebezpečným, pokud se do role facilitátora dostane nezaškolený amatér bez adekvátních znalostí a zkušeností. Kompetence facilitátora musí obsáhnout také dovednost poskytnout oporu při znovuprožívání traumatických událostí a individuální zvážení vhodnosti užití metody HD (Grof & Grofová, 2011).

Použitá literatura a literatura pro další studium:

Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.

Grof, S. (2007a). Psychologie budoucnosti: Poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo.

Grof, S. (2007b). Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii: Pozorování z moderního výzkumu vědomí. Praha: Knihovna ceny nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.

Grof, S., & Grofová, Ch. (2011). Holotropní dýchání: Nesnadná cesta k sebeobjevování a léčení. Opava: HOLOS.

Jung, C., G. (1993). Analytická psychologie: její teorie a praxe. Praha: Academia.

Kavenská, V. (2008) Existenciální kontext závislosti na alkoholu. (Nepublikovaná diplomová práce). Univerzita Palackého v Olomouci.

Kavenská, V. (2009). Smysl života v kontextu závislosti na alkoholu. E-psychologie, 3(1). Získáno 6.11.2012 z http://e-psycholog.eu/pdf/kavenska.pdf

Kratochvíl, S. (1997) Základy psychoterapie. Praha: Portál.

Kudrle, S. (2005). Holotropní dýchání v terapii závislých. Adiktologie, 5(2), 178-185.

Lipský, M. (2009). Muzikoterapie a psychoterapie. Arteterapie 19, Praha: Portál.

Raboch, J., Zvolský, P., et al. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén.

Sisyfos (2006). Bronzový Bludný balvan v kategorii jednotlivců za rok 2000 – MUDr. Stanislav Grof . Získáno 6. 11. 2012 z  http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1154533007

Sisyfos (2008). Jubilejní Diamantový Bludný Arcibalvan – Prof. MUDr. Stanislav Grof, M.D., Ph.D. Získáno 6. 11. 2012 z  http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1205049204

Vančura, M. (2009). Psychospirituální krize. In B. Baštecká (Ed.), Psychologická encyklopedie: aplikovaná psychologie (301 – 306). Praha: Portál.

Vaughanová, F. (2011). Léčení a celost: transpersonální psychoterapie. In R. Walsh, R. & F. Vaughanová (Eds.), Cesty přesažení ega: transformační vize (240-246). Praha: Triton.

Klíčová slova: Vědomí, změněné stavy vědomí, holotropní stavy vědomí, holotropní dýchání.

Keywords: Consciousness, altered states of consciousness, holotropic states of consciousness, holotropic breathing.