Uvedení do problematiky

Yalom (2006, 2008; Längle, 2002) vycházejí z předpokladu, že značná část psychopatologie je vlastně reakcí na úzkost. Bytí člověka jako takové můžeme v tomto kontextu chápat jako adaptivní či maladaptivní. Existenciální paradigma předpokládá, že úzkost pramení z konfrontace člověka se základními záležitostmi bytí, kterými jsou smrt, samota, smysl, svoboda a odpovědnost. Přičemž za primární zdroje lze považovat právě smrt a osamělost (Yalom, 2006; Fromm, 2010).

Primární úzkost je vždy latentní. Díky tomu může nabývat rozmanité manifestní podoby, které se ve většině případů dotýkají našeho sebepojetí. Úzkost usiluje o to, stát se strachem (Tillich, 2004). Längle (2007) spojuje prožívání úzkosti s nebezpečnými situacemi. Ty mohou být nebezpečné konkrétně či potencionálně. Úzkost nám tak zprostředkovává zkušenost útoku na vlastní bytí, ukazuje nám, že jsme zranitelní, že můžeme zemřít.

Situace ohrožení se netýkají pouze přežití fyzického. V naší kultuře nejsou lidé často vystaveni momentům, které by ohrožovaly jejich život bezprostředně. Většina běžného nebezpečí se týká našeho sebepojetí. Takto posléze vzniká rovněž anticipační úzkost (Frankl, 1996, 1997; Längle, 2002).

Všichni lidé se potkávají s úzkostí ze smrti. Většina z nás si vybuduje adaptivní postupy zvládání, které smrt a vědomí smrti učiní snesitelnými. Zpravidla se jedná o postupy, které jsou založeny na nějaké formě popření skutečnosti – potlačení, vytěsnění, víra ve vlastní všemohoucnost, náboženské zanícení. Lidé se také vždy snažili smrt překonat dosažením symbolické nesmrtelnosti a realizací smysluplných činností (Lifton, 1973).

Následkem mimořádného stresu – mimořádné životní události nebo na základě nefunkčnosti obranných strategií může dojít k vytvoření aktuálního psychopatologického obrazu. Psychopatologie je potom neúčinným způsobem obrany, který je maladaptivní (Yalom, 2006).

Rank i Jung popisují člověka s neurotickými reakcemi podobně. Shodují se v tom, že člověk s neurózou vlastně odmítá konfrontaci se životem, čímž nezíská dostatečnou sílu, aby se mohl posléze konfrontovat se smrtí (in Plháková, 2006). Rovněž Tillich (2004) ve své knize Odvaha být vnímá neurózu jako útěk před bytím, kdy člověk se tak snaží obelstít smrt. Člověk se vyhýbá bytí, a myslí si, že se tak vyhne nebytí.

Problém, na který upozorňuje Yalom (2008), je ten, že čistá úzkost ze smrti nebude snadno zjistitelná. Zde se existenciální analýza potkává s psychoanalýzou. Primární úzkost v její čisté formě je viditelná vzácně. Obranné struktury existují právě za účelem maskování. Povaha ústředního dynamického konfliktu je skryta vytěsněním a dalšími manévry na snížení dysforie.

Tento problém můžeme ilustrovat následujícím příkladem. Člověk se může chránit před úzkostí ze smrti tím, že symbioticky splyne s druhým člověkem v partnerském vztahu, ve kterém pohřbí vlastní ambice, vlastní směřování, vlastní individuaci. Tato rigidní symbióza může být za určitých okolností životaschopná dlouhodobě. Rovněž ovšem může dojít k tomu, že druhý z dvojice začne být ze svého protějšku, který se nikam v životě neposouvá, zklamán až znuděn.

Komunikace mezi oběma lidmi se oploští, život bude jednotvárně předvídatelný a vztah začne selhávat. Nezávislý člověk bude mít tendenci tento pro něj neuspokojivý vztah proměnit či ukončit. U symbiotického partnera se v tomto okamžiku může začít rozvíjet celá plejáda příznaků, která může mít povahu sociální úzkosti s doprovodnou psychosomatickou produkcí.

Tento velmi schematický a jednoduchý příklad ukazuje, že průvodní jevy ústřední konflikt obklopí a odhalení primární úzkosti je problematické. Terapeutické snahy jsou zaměřeny spíše tedy na manifestní než primární úzkost. Terapie vždy začíná na úrovni pacientových starostí (Yalom, 2007).

Psychopatologické paradigma a dvě základní obrany proti smrti

Způsob, jak se dítě vyrovnává s vědomím smrti, je postaven na popření. Dvě hlavní nárazníkové zóny tohoto popření jsou přesvědčení, že člověk je buď osobně neporušitelný (výlučnost), nebo stále a navěky chráněný nějakým absolutním zachráncem. Tato dvě přesvědčení jsou posilována díky událostem v raném dětství a díky kulturně schvalovaným mýtům, jež v sobě zahrnují nesmrtelnost a existenci angažovaného božstva (Yalom, 2006).

Tyto dvě obrany představují rovněž dva základní přístupy k životu a lidskému osudu. Člověk může usilovat buď o splynutí či odloučení. Může se chtít buď schovat, nebo naopak chtít vyčnívat (Fromm, 2001). Yalom (2006) tuto skutečnost jasně dokladuje na některých svých terapeutických kazuistikách. Je toho názoru, že právě životní krize člověka, který se přímo setká s faktem vlastní smrtelnosti, nevyvolá nové obrany (zpravidla), ale spíše zvýrazní stávající způsob bytí, což může vyústit do maladaptivní rigidity. Podobného názoru je rovněž Watzlawick (1998), který popisuje rigidní styl při zvládání obtíží, nazval ho „více téhož“. Místo aby došlo k řešení, tak pokus o řešení problém neustále prohlubuje a člověk se marně pokouší situaci zvládnout, protože vlastně pokusem o řešení problém fixuje a zároveň vytváří. Jedná se tak o cirkulárně kauzální smyčku.

Nyní se podrobněji zaměříme na dvě základní obrany. Je potřeba zdůraznit, že obě mohou mít adaptivní či maladaptivní formu. Každý z nás jde více či méně jednou z níže popsaných cest a tak čelí smrti. Někdy dokonce dokážeme účinně využít obě obrany zároveň.

Výlučnost

Prakticky každý člověk lpí na vlastní jedinečnosti, která může nabývat iracionální povahy v případě, že meze možností, stárnutí, smrti nejsou brány jako osobní záležitosti, ale záležitosti, které se týkají jiných. Řekněme, že „přirozený“ narcismus je vždy frustrován v případech choroby, úrazu či jakékoliv jiné nedostačivosti (Mohapl, 1992).

V hloubi duše je člověk přesvědčen o své vlastní nezranitelnosti. V tom lepším případě je pro každého člověka počátek života obdobím intenzivního egocentrismu, kdy rodiče dítěti věnují maximální pozornost a každá potřeba novorozence je uspokojena bez váhání (Yalom, 2006; Längle, 2006). Erikson (1999) hovoří o vytvoření bazální důvěry ke světu, která je odrazovým můstkem pro další život. Takto vtisknutá výlučnost je první obranou proti úzkosti ze smrti.

Všichni víme, že v základu se náš život neliší od života ostatních. Na vědomé rovině toto nikdo nepopírá. Přesto téměř každý člověk odmítá připustit, že zákon smrti platí konkrétně pro něj (Yalom, 2008).

Když se člověk dozví, že má nějakou vážnou nemoc, první reakce je zpravidla nějaká forma popření (pokud pomineme fázi šoku). Popření je snahou vypořádat se s úzkostí, jež souvisí s ohrožením naší celistvosti – našeho života. Je to ovšem také vyjádření hlubokého přesvědčení o vlastní neporušitelnosti (Kübler – Ross, 1992). Člověk velmi obtížně přijímá, že když přijde na stárnutí a umírání, tak jeho přání, jeho vůle s tím nemají vůbec nic společného (Tillich, 1994).

Přijmout vlastní smrt znamená podívat se na řadu obtížně uchopitelných faktů: jsem konečný a můj život jednou opravdu skončí, svět přetrvá i po mé smrti, jsem jeden z mnoha, vesmír neuznává mou výlučnost a navíc to nemohu nijak ovlivnit – má přání s tím nemají co do činění (Yalom, 2008).

Absolutní zachránce

I tato obrana je spojena s ranými dětskými zkušenostmi. Je opět založena na rodičovské pozornosti a péči. Dítě se učí pohybovat ve světě, kde se ocitlo záhy po porodu. V režii vývojového zrání se rozvíjí jeho motorika a mentální dispozice. Dítě zkoumá svět, odvažuje se někdy příliš daleko, nezná ještě nebezpečí. Od možných úrazů a zranění je zachráněno pozornými rodiči. Rodič je mocným hybatelem i věrným služebníkem zároveň (Yalom, 2006).

Žádná kultura nikdy nevěřila, že lidé jsou sami v lhostejném vesmíru. V každé kultuře nacházíme mýtus o absolutním zachránci – o božstvu, které může být dokonce zlé, kruté, s mnoha vrtochy, může člověka vystavovat zkouškám a pokušením, ale přesto nakonec umožní individuální či kolektivní spásu (Soukup, 2004).

Někteří lidé objevují svého zachránce samozřejmě v sociálním okolí, a ne v nadpřirozeném světě. Může se jednat o politickou ideologii či konkrétního sociálního vůdce. Lidé takto překonávají strach ze smrti, vlastně obětují svou odpovědnost a svobodu (Fromm, 1994).

Yalom (2006) se domnívá, že obrana prostřednictvím důvěry v absolutního zachránce je méně účinná než víra ve vlastní výlučnost. Podobnou úvahu lze nalézt i u Junga (1994), který důvěřuje budování zkušenosti v první polovině života skrze aktivní vstup do rizika, skrze vstup do zkušenosti. Rovněž Adler (1999) spatřuje odvahu jako významný činitel životní spokojenosti a smysluplnosti. Riskování, odvaha či vstup do zkušenosti v tomto případě znamenají vydělení se, cestu k výlučnosti a individuaci. Ve stejném duchu argumentují Frankl (1996), Lukasová (2008) i Längle (2002).

Zůstat vnořený v druhém (neriskovat) vystavuje člověka velkému nebezpečí, které můžeme nazvat ztrátou sebe, ztrátou své cesty. Zde vlastně hovoříme o intrapersonální osamělosti. Prostřednictvím této obrany člověk uniká smrti tím, že odmítá žít (Yalom, 2006).

Použitá literatura a literatura pro další studium:

Adler, A. (1999): Porozumění životu: úvod do individuální psychologie. Praha, Aurora.

Erikson, E., H. (1999): Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha, Lidové noviny.

Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Fromm, E. (1994): Umění být. Praha, Naše vojsko.

Fromm, E. (2001): Mít, nebo být? Praha, Aurora.

Fromm, E. (2010): Umění milovat. Praha, Český klub.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Kübler-Ross, E. (1992): Hovory s umírajícími. Nové Město nad Metují, Signum unitatis.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Längle, S. (2007): Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Lifton, R., J. (1973): The Sense of Immortality: On Death and the Continuity of Life. The American Journal of Psychoanalysis, 33, 3–15.

Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.

Mohapl, P. (1992): Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP.

Plháková, A. (2006): Dějiny psychologie. Praha, Grada.

Soukup, V. (2004): Dějiny antropologie. Praha, Karolinum.

Tillich, P. (2004): Odvaha být. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Watzlawick, P. (1998): Jak skutečná je skutečnost? Hradec Králové, Konfrontace.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2007): Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha, Portál.

Klíčová slova: Vědomí smrti, psychopatologie, existenciální analýza, obrany proti smrti.

Keywords: Consciousness of death, psychopathology, existential analysis, defense against death.

Zpracoval: Martin Kupka, katedra psychologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci.