Osamělost

Yalom (2006) klasifikuje osamělost v existenciálním kontextu následovně:

• Interpersonální osamělost
  • Všeobecně prožívaná jako samota, týká se izolace od druhých lidí a závisí na mnoha okolnostech – geografická izolace, nedostatek vhodných sociálních dovedností, silně konfliktní pocity ohledně intimity, určitý osobnostní styl (schizoidní, narcistní). To vše a mnoho dalšího může zabraňovat uspokojivé sociální interakci. Významnou roli sehrávají také kulturní specifika. Hovoří se o proměně či úpadku rodiny, nedostatečných komunitních sousedských vztazích, převažující ateizaci společnosti. To vše alespoň v euroamerické kultuře od 19. století zvyšuje mezilidské odcizení (Gennep, 1997; Ariés, 2000; Soukup, 2000, 2004; Sobotková, 2007; Haškovcová, 2010).
• Intrapersonální osamělost
  • Nastává v okamžiku, kdy člověk dlouhodobě potlačuje své vlastní pocity nebo touhy, nedůvěřuje svému úsudku nebo nerealizuje vlastní možnosti. Člověk se tak odcizuje sobě samému. Intrapersonální osamělost je široce používané paradigma a setkáme se s ním v dílech Maslowa (1954), Horneyové (2000), Fromma (1994), Rogerse (1998) či Asperové (2009).
• Existenciální osamělost
  • Znamená zásadní propast mezi člověkem a kýmkoli druhým, mezi člověkem a světem. Jedná se o osamělost, která přetrvává navzdory uspokojivým vztahům s druhými a navzdory dokonalému sebepoznání a integraci (Yalom, 2006). K prožitku existenciální osamělosti zásadně přispívá konfrontace se smrtí a svobodnou volbou. Rovněž tak situace, ve kterých jsme fakticky sami, na neznámých místech a kdy doslova ztratíme „klíče k realitě“, které nám poskytuje kultura, ve které jsme zabydleni („bytující ve světě“). Kulturní antropologové často hovoří o tzv. kulturním šoku, který prožije v podstatě každý začínající antropolog, který se vydá na terénní výzkum do cizí kultury, kde je naplno konfrontován s oním cizím – jiným (Soukup, 2000, 2004). Hovoříme zde o prožitku odcizení – anomie (Asperová, 2009).

Yalom (2006) je toho názoru, že interpersonální a intrapersonální osamělost jsou s existenciální osamělostí úzce propojené. Existenciální osamělost se často drží ve zvladatelných mezích právě pomocí interpersonální náklonnosti. Především interpersonální osamělost s existenciální sdílí společnou hranici. Tento postřeh považujme pro další pojednání za klíčový!

Existenciální osamělost

Heidegger (2002) hovoří o tom, že člověk si za určitých okolností (většinou se jedná o zlomové, kritické zážitky) může intenzivně uvědomit, že je smrtelný, že je nucen se rozhodovat (je svobodný), a že je na světě sám, protože ať se k lidem přiblíží sebevíc, musí přesto čelit životu „na vlastní kůži“.

Takovéto uvědomění dle Heideggera nutně vede k úzkosti, kterou mírníme únikem od sebe k někomu či něčemu.  Jakýkoli přímý návrat k sobě samému nás vede k výše popsanému úzkostnému prožívání, kterého se můžeme buď zbavit únikem, nebo ho můžeme tvořivě využít a dát svému životu smysl skrze osobní rozhodnutí, skrze osobní závazek. Přístup k životu nabývá charakteru svobodné volby s vlastní odpovědností.

Heidegger (2002) velmi dovedně rozpracovává základní východisko existenciální analýzy. Smrt, osamělost, svoboda, odpovědnost a smysl jsou takto propojeny. Yalom (2006, 2008) se domnívá, že výše popsaná reflexe činí člověka pozorným k bytí. Být pozorný k bytí jako celku, znamená být pozorný k otázkám, které člověku klade každodennost. To znamená být odpovědným – schopným odpovídat (Frankl, 1996, 1997).

Heidegger (2002) rozlišuje dva základní způsoby bytí člověka ve světě:

• Každodenní způsob bytí – stav zapomnětlivosti bytí
  • Člověk žije ve světě věcí a vrhá se do každodenních životních zábav. Člověk se vydává všanc každodennímu světu a podléhá starostem o způsob existence věcí. Je pohroužen ve svém okolí a vnímá či obdivuje, jaké co na tom světě je. Většinový člověk žije převážně v tomto stavu. Jedná se o všední způsob existence. Heidegger ho označuje jako neautentický. Člověk si neuvědomuje, že je tvůrcem svého života a světa.
• Ontologický způsob bytí – stav uvědomování si bytí
  • Člověk se nepodivuje nad způsobem existence věcí, ale tomu, že věci jsou. Člověk se pozastavuje a oceňuje zázrak bytí, obdivuje, že něco vůbec je, že něco vůbec existuje, že existuje on sám. Člověk si je vědom svého bytí, je si vědom jeho křehkosti i síly, a je si zároveň vědom jedinečnosti (osamělosti) vlastní bytí.  V tomto stavu existuje autenticky, uvědomuje si sebe jako konstituujícího i konstituovaného. Přijímá své možnosti i omezení a zažívá úzkost, která je pro něj výzvou k existenci. Člověk je tak lépe připraven uskutečnit ve vlastním životě změny. Jeho život je postaven na zapojování, propojenosti, odpovědnosti, svobodě a osamělosti.

Yalom (2006, 2008) k tomu dodává, že krizové (probouzející) zážitky, jak bylo uvedeno výše, nás mohou změnit právě v tom smyslu, že se změní náš postoj k sobě i ke světu. Dostaneme se tak z prvního stavu bytí (stav zapomnětlivosti) do stavu druhého (stav uvědomování si). Jaspers (2000) hovoří o limitních, hraničních situacích. V tomto případě jsou smrt a osamělost prvními v pořadí. Vědomí smrti a osamělosti nám umožňuje žít svůj život autenticky a odpovědně.

Osamělost a vztah

Problém vztahu je problémem splynutí – osamělosti. Na jedné straně se člověk musí naučit komunikovat s druhým člověkem, aniž by podlehl touze stát se součástí druhého, zároveň nesmí druhého člověka redukovat na nástroj proti vlastní osamělosti. Takto velmi často v interpersonálních vztazích vznikají dva extrémy, které způsobují výrazné mezilidské potíže. Člověk se sebou nechá manipulovat či s druhými manipuluje sám. Je na lidech závislý či se snaží o přehnanou nezávislost.

Problematika narušených mezilidských vztahů bývá v popředí mnoha terapeutických zakázek (Yalom, 2006; Sobotková, 2007; Kratochvíl, 2009; Fromm, 2010). Dle našeho názoru nemusí v případě úzkosti z osamělosti být atakována oblast mezilidských vztahů primárně, myslíme si, že problém se může objevit v oblasti závislého chování jako takového. Základní úzkost, kterou Yalom (2006) dává do souvislosti se smrtí a Fromm (2010) s osamělostí, může být redukována i jinými typy závislostí, než je závislost interpersonální – jídlo, psychoaktivní látky, internet, atd.

Uniknout od sebe k někomu či něčemu, znamená vyhnout se základnímu atributu naší existence. Jakýkoli přímý návrat k sobě vede, jak bylo naznačeno výše, k prožitkovému uchopení vlastního bytí ve světě. Slovo existence („ex – ist“) vyjadřuje diferenciaci, proces oddělování, stávání se oddělenou bytostí. Neoddělit se, znamená nevyrůst, ovšem cenou za oddělení, růst a individuaci je osamělost (Fromm, 1993).

Problematika osamělosti nás nutně vede do oblasti mezilidských vztahů, člověk v průběhu svého života hledá různé způsoby, jak ve své osamělosti spočinou. Od ostatních jsme odděleni, každá zkušenost je naše vlastní, nikdo jiný za nás žít nemůže. Žádný vztah nemůže základní (existenciální) osamělost odstranit, může ji pouze mírnit. Každý z nás je v bytí sám.

Paradoxní je, že vědomí odloučenosti nás s druhými lidmi spojuje, protože skrze vědomí vlastní oddělenosti si mohu uvědomit, že ostatní, jsou na tom stejně. V okamžiku takového prožitku mohu mít k ostatním blíže, než tomu bylo před tím. Pokud svou osamělost dokážeme přijmout, dokážeme se také s láskou obracet k druhým lidem. Pokud to nedokážeme, riskujeme, že naše vztahy s druhými budou pouze karikaturami toho, co by mohlo být. Setkání se samotou člověku nakonec umožní navázat hluboký a smysluplný kontakt s druhým člověkem (Yalom, 2006). Pro naše pojednání toto považujeme za druhý klíčový poznatek!

Osamělost a smrt

Poznání vlastní smrti přivádí člověka k pochopení, že nikdo jiný za něj nezemře a nikdo od něj nemůže smrt odejmout. Stejně tak je to s každou zkušeností, kterou v životě učiníme (Yalom, 2006). Umírání je v základní rovině velmi osamělou zkušeností, která nás odděluje od ostatních zdravých, neumírajících lidí. Zdravotníci se snaží tuto osamělost mírnit dostupnými prostředky (Kübler – Ross, 1975, 1992; Hytych, 2002; Kupka, Řehan, 2008; Novák, 2009).

Yalom (2006, 2008) je toho názoru, že smrtelnost je primárním zdrojem úzkosti v životě. Fromm (2010) takto chápal osamělost. Zdůrazňoval pocit bezmoci skrytý v základní odloučenosti člověka. Začátek života každého z nás je velmi dramatickým aktem. Člověk je vyčleněn z jednoty (sounáležitost s matkou) – stává se osamělým (stává se jedincem) a je vystaven zkušenosti vlastní zranitelnosti a tudíž i smrtelnosti (Winnicott, 1991; Grof, 2009). Yalom (2006) se domnívá, že konec života – konec bytí (absolutní konec vědomí) je centrálním strachem ze smrti. Člověk se děsí, že sám sebe ztratí a stane se ničím. Ztratit se sám sobě – zde vidíme zajímavou paralelu k intrapersonální samotě, která byla popsána výše.

Svoboda a osamělost

Frankl (1996) tvrdí, že většina lidí je schopna uvažovat o svobodě ve smyslu „být svoboden od něčeho“, člověk většinou chce, aby od něj bylo něco odejmuto, což se nezřídka skrývá v začátku věty: „kdybych neměl, kdybych nebyl, kdybych nemusel…“ Výše jmenovaný autor tvrdí, že svoboda je jakýsi potenciál, možnost, kterou můžeme či musíme investovat. Zde jde tedy o Franklovu úvahu, ne být svoboden od něčeho, ale být svoboden k něčemu. Proto se také často traduje jeho bonmot z návštěvy USA – konkrétně New Yorku. Když uviděl Sochu svobody, měl se údajně zeptat, kde mají Američané sochu odpovědnosti.

Svoboda a odpovědnost jsou spolu nerozlučně propojeny dvojím způsobem. Jednak v rozhodnutí a tudíž závazku pro něco a také ve schopnosti odpovědět na otázku či otázky, které nám život každý den pokládá, což je opět Franklovo velké téma – život jako rozhovor (Längle, 2002; Lukasová, 2009). Yalom (2006) je toho názoru, že odpovědnost znamená autorství (minimálně spoluautorství) vlastního života. Poznání vlastní odpovědnosti, je zároveň poznáním vlastní svobody a poznání vlastní svobody je poznáním vlastní odpovědnosti.

Člověk je tedy na světě natolik sám, nakolik je odpovědný za svůj život. Znamená to, být sám sobě rodičem, znamená to opustit víru, že existuje někdo jiný, kdo nás vytváří, ochraňuje a za nás rozhoduje. Citelně tuto zkušenost zažije člověk, pokud mu (a to i v pozdějším věku) zemře otec či matka. Můžeme snad říci, že vztah k rodičům nás po jistou dosti dlouhou dobu (v tom lepším případě) chrání před tímto zneklidňujícím, zúzkostňujícím poznáním. Znamená to, že svůj život si utváříme sami.

Restricted Environmental Stimulation Technique – REST

Metoda REST vzniká na konci 70. let 20. století a rozvíjí se především v 80. a 90. letech (Suedfeld, 1974, 1980, 1983; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003). Další alternativní názvy jsou: Dark therapy (Phelps, 2008) nebo Dunkelterapie (Kalwait, 2006). V tuzemské literatuře se vžil název Terapie tmou, Léčba tmou (Brodská, 2008; Krumlová, Hrdličková, 2009). Podstatou metody je účinnost dvou faktorů: sociální izolace a maximální snížení vnější stimulace.

REST se v současnosti používá ve dvou základních modifikacích:

• Chamber REST
  • Člověk přebývá v malé místnosti, která je zařízena velmi jednoduše. K dispozici je postel, křeslo. Dotyčný se nachází v prostředí snížené stimulace (tma a ticho). Jídlo a pití jsou člověku poskytovány dle jeho potřeb. V místnosti je rovněž toaleta. Jedinec zůstává v tomto prostoru zpravidla 24 h či déle. Suedfeld (1980) uvádí, že méně než 10 % jedinců přeruší pobyt na základě nepříjemného prožívání před uplynutím základní doby – tedy 24 h.
• Flotation (Floatation) REST
  • Je realizována ponořením do nádrže s vodou (flotační tank), která má tělesnou teplotu, obsahuje určitou koncentraci látky zvané magnesium sulfát, což umožňuje, aby ponořený člověk mohl ležet bez obav na zádech – je nadnášen. Osoba má v uších ucpávky, které eliminují zvuk. Flotační tank je uzavřený, což vytváří prostředí totálního zatemnění.  V tomto prostoru setrvá jedinec obvykle 1 h.

Výzkum metody REST probíhá především v USA, Kanadě a Švédsku. Ukazuje se, že není potřeba se výrazněji obávat možného psychického poškození a to ani v případech, kdy osoby v takovéto izolaci (experimentální) setrvaly několik dní či týdnů (Chamber REST). Ve skutečnosti pobyt v takovémto prostředí snížené stimulace může být zdraví prospěšný v mnoha oblastech. Jedná se především o redukci stresu, podporu procesu elaborace, tvořivosti, redukci návykového – závislostního chování, snižování hypertenze a chronické bolesti (Zubek, 1969; Suedfeld, 1980, 1983, 1999; Granqvist, Larsson, 2006; Bood, Kjellgren, Norlander, 2009; Malůš et al, 2011).

Suedfeld (1999) je toho názoru, že varianta Chamber REST v kombinaci s dalším terapeutickým působením může příznivě ovlivňovat změny postojů a návyků, které jsou pro dotyčného problematické. Jedná se především o změnu návykového chování: přejídání, konzumace alkoholu a jiných návykových látek včetně tabáku. Modifikovaným způsobem jsou klauzury používány i v ČR v některých terapeutických komunitách, příkladem může být Komunita Fides v Psychiatrické léčebně Bílá Voda (Kalina, 2008). Pozitivní vliv varianty Chamber REST v kombinaci s kognitivně – behaviorální terapií je dokladován také na pacientech s obsedantně kompulzivní poruchou či jinými úzkostnými poruchami (Walker, Freeman, Christensen, 1994).

Jedinec se díky této zkušenosti stává méně zatížený obrannými mechanismy, je více vnímavý k vlastnímu tělu a prožívání. Člověk je schopen si plněji uvědomit vlastní emocionální a myšlenkové vzorce, což je východisko možného přerušení návykového jednání (Borrie, 1990). Tímto způsobem může docházet rovněž ke kultivaci dovednosti, která je v odborné literatuře nazývána všímavost (Benda, 2007).

Jednou z klinických aplikací všímavosti je právě léčba závislosti na návykových látkách. Všímavost byla využita v terapii závislosti na alkoholu (Ostafin, Marlatt, 2008), nikotinu (Davis et al, 2007), hazardních hrách (Toneatto, Vettese, Nguyen, 2007; Lakey et al., 2007) a u zneužívání návykových látek (Bowen et al., 2006). Všímavost je také součástí komplexního programu prevence relapsu návykového chování, v němž se klienti učí reagovat adaptivně na impulzy a nutkání k užití návykových látek (Marlatt, Gordon, 1985). Také empirické výzkumy potvrzují úspěšnost léčby založené na rozvíjení všímavosti u závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách (Bowen et al., 2006; Davis et al, 2007).

V existenciálním kontextu právě zde nacházíme možnou oblast pozitivního účinku. Jak bylo uvedeno výše, interpersonální osamělost s existenciální sdílí společnou hranici. Osamělost interpersonální nám umožní setkat se s osamělostí existenciální. Konfrontovat osamělost, nejprve vyvolá úzkost a posléze může zprostředkovat růst či léčbu (Yalom, 2006). Podobně i Fromm (2010) konstatuje, že schopnost být sám (vydržet sám se sebou) je nutnou podmínkou pro vytváření vztahů s ostatními. Tedy pokud se těžiště problému dotýká mezilidských vztahů (což je v terapii velmi časté), může REST nabídnout vhodné podmínky k emoční korektivní zkušenosti, kterou lze v následující terapii využít.

Yalom (2006) dále tvrdí, že v procesu terapie může být vhodné doporučit klientovi období dobrovolné osamělosti. Výhodu spatřuje v tom, že se může objevit důležitý materiál, který by se v terapii neobjevil. Zde se dostáváme k postřehu Suedfelda (1999), který konstatuje, že pokud se člověk nachází v prostředí snížené vnější stimulace (REST), začne čerpat podněty z vnitřních zdrojů. Další výhodou dle Yaloma (2006) je objevení skrytých osobních zdrojů a odvahy, které vzniknou vždy, když člověk překoná něco pro něj obtížného, což pobyt ve tmě, tichu a samotě bezesporu je.

Shrnutí

Metoda REST se jeví jako účinná při péči o zdraví člověka. Nelze ji vnímat jako náhradu tradičních metod psychoterapie, myslíme si, že především Chamber REST je kompatibilní s řadou terapeutických škol a přístupů, které mají alespoň minimální analytický akcent. Rovněž je podstatné, že při aplikaci REST dochází v řadě případů k úlevě bez použití chemických substancí (Suedfeld, 1980).

Obě varianty REST (Flotation i Chamber) umožňují vznik prostoru pro zklidnění a ztišení, které je v naší kultuře (v běžné každodennosti) pouze obtížně realizovatelné. Člověk je dnes denně zahlcen spoustou podnětů, většina lidí běžně rozděluje pozornost mezi několik aktivit najednou, každý den řešíme různé denní těžkosti a starosti. Jsme intenzivně vystaveni intermitentnímu stresu, který je z dlouhodobé perspektivy zdraví škodlivý, což běžně dokládají studie řady autorů (Šolcová, Kebza, 1998, 1999; Křivohlavý, 2001; Kebza, 2005).

Myslíme si, že díky zkušenosti s metodou REST, byť jednorázovou, může člověk objevit cestu k sobě samému, což mu umožní být všímavější k ostatním. Pokud přijmeme konfrontaci se samotou, může to výrazně změnit náš život k lepšímu. Jedná se především o možnost navazování autentičtějších mezilidských vztahů a redukci závislého chování. Tato zkušenost rovněž může otevřít cestu k hlubšímu uchopení základních atributů lidské existence. Frankl (1997) hovoří o odvaze k samotě, tvůrčím potenciálu samoty a o tvůrčím vytváření prostoru pro samotu, kterou chápe jako příležitost k meditaci či kontemplaci.

Krátkodobá aplikace Chamber REST dle našeho názoru zlepší schopnost učit se. Podobně jako krátkodobý půst vede k větší radosti z jídla a větší chuti k jídlu, tak informační, sociální a senzorický půst aktivuje „hlad“ po informacích a chuť učit se.

Rovněž si myslíme, že pobyt v prostoru snížené vnější stimulace a sociální izolace alespoň krátkodobě zvyšuje schopnost všímavosti (mindfulness), která je definována dle Carmodyho (2009) jako nekonceptuální a jasné uvědomování si a pozorování proudu intrapsychických a senzorických podnětů, odehrávající se v přítomném okamžiku s postojem přijetí, nehodnocení a otevřenosti. Všímavé jednání je potom výsledkem kultivace této dovednosti. Vyznačuje se plným věnováním pozornosti a ponořením se do jedné činnosti bez rozptylování nesouvisejícími myšlenkami či představami a zároveň psychickou flexibilitou a otevřeností vůči různým aspektům této činnosti. Jedná se o zaměření na činnost spíše než na její výsledky.

Jsme rovněž toho názoru, že Chamber REST zvyšuje (pokud je to terapeuticky podporováno) schopnosti sebeodstupu a sebepřesahu. Sebeodstup je definován jako schopnost poodstoupit od sebe samého (od svých citů, přání, představ) a otevřít se tak nezkreslenému vnímání situace. Zde lze najít zajímavou spojnici s výše jmenovanou všímavostí. Sebepřesah je potom vymezen jako schopnost vyjít za hranice sebe sama a vstoupit do vztahu k něčemu či někomu jinému. Tyto dvě jmenované schopnosti jsou v rámci existenciální analýzy řazeny do duchovní oblasti zdraví (Frankl, 1996; Längle, 2002). V současnosti jsou oba výše uvedené předpoklady podrobovány systematickému ověřování.

Sebeodstup a sebepřesah umožňují to, co bylo vymezeno v textu již dříve: rozhodovat se (svoboda) a aktivně jednat – odpovídat a nést důsledky (odpovědnost). Zdravým – uspokojivým výsledkem života je potom prožívaná životní smysluplnost, která je odpovědí na základní úzkost pramenící z vědomí smrtelnosti a osamělosti (Yalom, 2006; Fromm, 2010).

Metoda REST (především Chamber REST) umožní setkat se s existenciální osamělostí. Pokud člověk toto setkání unese a nezůstane v něm sám, je terapeuticky veden, může potom v životě dále vlastní osamělost nést s odvahou. Může pochopit, že je potřeba vytvářet vztahy k lidem, které nebudou poskytovat nějaké produkty, jako je moc, splynutí, ochrana, velikost nebo obdiv.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Ariés, P. (2000). Dějiny smrti I. Doba ležících. Praha: Argo.

Asper, K. (2009). Opuštěnost a sebeodcizení. Praha: Portál.

Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkum a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Bood, S., Kjellgren, A., Norlander, T. (2009). Treating stress-related pain with the flotation restricted environmental stimulation technique: Are there differences between women and men? Pain Research & Management. The Journal of the Canadian Pain Society, 14, 4, 293 – 296.

Borrie, R. A. (1990). The use of restricted environmental stimulation therapy in treating addictive behaviors. International Journal of the Addictions, 25, 8, 995-1015.

Brodská, T. (2008). Tma jako nástroj sebepoznání. Psychologie dnes, 14, 1, 36 – 39.

Bowen, S., Witkiewitz, K., Dillworth, T., Chawla, N., Simpson, T., Ostafin, B., Larimer, M., Blume, A., Parks, G., Marlatt, G. (2006). Mindfulness meditation and substance use in an incarcerated population. Psychology of Addictive Behaviors, 20, 3, 343-347.

Carmody, J. (2009). Evolving Conceptions of Mindfulness in Clinical Settings. Journal of Cognitive Psychotherapy: An International Quarterly, 23, 3, 270 – 280.

Davis, L., W., Strasburger, A., M., Brown, L., F. (2007). Mindfulness: An intervention for

anxiety in schizophrenia. Journal of Psychosocial Nursing & Mental Health Services, 45, 11, 23-29.

Frankl, V., E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.

Frankl, V., E. (1997). Vůle ke smyslu. Brno: Cesta.

Frankl, V., E. (1999). Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada Publishing.

Fromm, E. (1993). Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko.

Fromm, E. (1994). Umění být. Praha: Naše vojsko.

Fromm, E. (2000). Umění naslouchat: Praha, Aurora.

Fromm, E. (2001). Mít, nebo být? Praha: Aurora.

Fromm, E. (2010). Umění milovat. Praha: Český klub.

Gennep, A. (1997). Přechodové rituály. Praha: Lidové noviny.

Granqvist, P., Larsson, M. (2006). Contribution of Religiousness in the Prediction and Interpretation of Mystical Experiences in a Sensory Deprivation, Context: Activation of Religious Schemas. The Journal of Psychology, 140, 4, 319–327.

Grof, S. (2009). Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha: Argo.

Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team.

Heidegger, M. (2002). Bytí a čas. Praha: Oikoymenh.

Horney, K. (2000). Neuróza a lidský růst: zápas o seberealizaci. Praha: Triton.

Hytych, R. (2002). Sociální reprezentace smrti u populace pracovníků onkologie. Československá psychologie, 5, 462 – 471.

Jaspers, K. (2000). Šifry transcendence. Praha: Vyšehrad.

Kalina, K. (2008). Terapeutická komunita: obecný model a jeho aplikace v léčbě závislostí. Praha: Grada.

Kalweit, H. (2006). Léčba tmou. Praha: Eminent.

Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia.

Kratochvíl, S. (2009). Manželská a párová terapie. Praha: Portál.

Krumlová, D., Hrdličková, L. (2009). Tma je měkká jako matčina náruč. Psychologie dnes, 15, 5, 35 – 36.

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

Kupka, M., Řehan, V. (2008). Salutoprotektivní činitelé u zaměstnankyň hospiců a léčeben dlouhodobě nemocných. Československá psychologie, 52, 6, 555 – 566.

Kübler – Ross, E. (1975). Death: The Final Stage of Growth. Englewood Cliffs: Prentice Hall.

Kübler – Ross, E. (1992). Hovory s umírajícími. Nové Město nad Metují: Signum unitatis.

Längle, A. (2002). Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta.

Längle, S. (2007). Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha: Portál, 85 – 95.

Lakey, Ch., E., Campbell, W., K., Brown, K., W., Goodie, A. S. (2007). Dispositional mindfulness as a predictor of the severity of gambling outcomes. Personality

and Individual Differences, 43, 7, 1698-1710.

Lukasová, E., S. (1998). I tvoje utrpení má smysl. Brno: Herder.

Lukasová, E., S. (2009). Základy logoterapie. Bratislava: Lúč.

Malůš, M., Kupka, M., Kavková, V., Řehan, V. (2011). Restricted environmental stimulation therapy. In M. Dolejš, M. Charvát (Eds.), PhD existence I (197 – 211). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Maslow, A. (1954). Motivation and personality. New York:  Harper and Row.

Norlander, T., Kjellgren, A., Archer, T. (2003). Efect of flotation versus chamber restricted environmental stimulation technique (REST) on creativity and realism under stress and non – stress conditions. Imagination, Cognition and Personality, 22, 4, 343 – 359.

Novák, P. (2009). Teorie sociálních reprezentací. E – psychologie, 3, 1, 22 – 29.

Ostafin, B. D., Marlatt, G. A. (2008). Surfing the urge: Experiential acceptance moderates

the relation between automatic alcohol motivation and hazardous drinking. Journal of Social & Clinical Psychology, 27, 4, 404-418.

Phelps, J. (2008). Dark therapy for bipolar disorder using amber lenses for blue light blockade. Medical Hypothese, 70, 224–229.

Rogers, C, R. (1998). Způsob bytí. Praha: Portál.

Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál.

Soukup, V. (2000). Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál.

Soukup, V. (2004). Dějiny antropologie. Praha: Karolinum.

Suedfeld, P. (1974). Psychological research on the effects of social isolation. Canadian Psychologist, 15, 1,1-15.

Suedfeld, P. (1980). Restricted Environmental Stimulation: Research and Clinical Applications. New York: John Wiley and Sons.

Suedfeld, P., Roy, C., Landon, B. (1982). Restricted environmental stimulation therapy in the treatment of essential hypertension. Behavioral research therapy, 20, 553 – 559.

Suedfeld, P., Ballard, E., Murphy, M. (1983). Water immersion and flotation: From stress experiment to stress treatment. Journal of Environmental Psychology, 3, 147-155.

Suedfeld, P. (1989). Perceptual isolation, sensory deprivation, and REST: Moving introductory psychology texts out of the 1950′s. Canadian Psychology 30, 1, 17–29.

Suedfeld, P. (1999). Health and therapeutic applications of chamber and flotation restricted environmental stimulation therapy (REST). The International Journal of the Addictions 14, 861–888.

Šolcová, I., Kebza, V. (1998). Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, 42, 1, 32 – 41.

Šolcová, I., Kebza, V. (1999). Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, 43, 1, 1999, 19 – 36.

Tillich, P. (2004). Odvaha být. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Toneatto, T., Vettese, L., Nguyen, L. (2007). The role of mindfulness in the cognitivebehavioural treatment of problem gambling. Journal of Gambling Issues, 19, 1, 91-100.

Walker, R., W., Freeman, F., R., Christensen, D., K. (1994). Restricting environmental stimulation (REST) to enhance cognitive behavioral treatment for obsessive compulsive disorder with schizotypal personality disorder. Behavior therapy, 25, 709 – 719.

Winnicott, D., W. (1991). Lidská přirozenost. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.

Yalom, I., D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

Yalom, I., D. (2007). Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál.

Yalom, I., D. (2008). Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Zubek, J., P. (Ed). (1969). Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research. New York: Appleton-Century-Crofts.

Klíčová slova: Samota, osamělost, senzorická deprivace, sociální izolace, všímavost, REST.

Keyword: Loneliness, solitude, sensory deprivation, social isolation, mindfulness, REST.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci.