Uvedení do problematiky

V současné psychologii je stále aktuálnlí problém životní smysluplnosti. Je vnímán jako důležitá dimenze osobní duševní pohody (Ryff, Keyes, 1995), bývá dáván do souvislosti se spirituálním rozměrem zdraví a nemoci (Křivohlavý, 2001; Kebza, 2005) a samozřejmě s možným vznikem psychopatologických reakcí při jeho ztrátě (Frankl, 1996; Längle, 2002, Lukasová, 1998, 2009, Yalom, 2006).

Problematiku smyslu etabloval v psychologii a psychoterapii Frankl a jeho následovníci, především Lukasová a Längle. Frankl vnímá prožívanou životní smysluplnost jako vedlejší produkt určitého způsobu života. Cesta ke smyslu je dle jeho názoru trojí – skrze tvorbu, prožitek a postoj. Vůle ke smyslu je základní motivační silou a Frankl vnímá život jako rozhovor, ve kterém je člověk tím, který je dotazován a musí hledat odpovědi na velké i malé otázky. Člověk je svobodný z hlediska možností, které má k dispozici a zároveň je odpovědný za svá rozhodnutí. Tudíž každá odpověď člověka vede k novým otázkám ze strany života – ze strany toho, čemu říkáme realita. Kabat – Zinn (1996) má na věc obdobný názor, když tvrdí, že ve spirituálních systémech východu i západu je realita pojímána jako základní učitel člověka. Zde tedy nacházíme shodu s Franklem, který vnímá jedince nejen jako dotazovaného, ale především odpovídajícího – prácí, prožitkem a postojem.

V téměř v každém okamžiku našeho života se rozhodujeme, volíme, hledáme cestu, ptáme se po smyslu. Jinak řečeno, odpovídáme na otázku, kterou dostáváme. Třeba právě teď, když čtete tento text, se rozhodujete, zda ho budete číst dál. Otázkou zůstává, v jakém stavu mysli se rozhodujeme? Rozhodujeme se s plným vědomím a bdělostí? Volíme správně? Nerozhodujeme se náhodou (neodpovídáme) někdy automaticky a stereotypně bez vztahu k tomu, co je nyní? Dokážeme vnímat proud řeky našeho života? Dokážeme poodstoupit od sebe a uchopit přítomnost v její momentální jedinečnosti?

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na vzájemné propojení konceptu všímavosti a prožívané životní smysluplnosti. Smyslem příspěvku je znázornění myšlenky, že schopnost být přítomný – vnímat přítomný okamžik, je velmi dobrým východiskem pro rozpoznání a uchopení smyslu – skrze postoj, prožitek anebo tvorbu. Vždyť pokud je možno náš život připodobnit k rozhovoru, není náhodou důležité být pozorný k tomu, s kým hovoříme?

Všímavost

Všímavost (angl. mindfulness, někdy též překládáno jako bdělost, bdělá pozornost nebo plné uvědomování) je specifický způsob pozornosti charakterizovaný záměrným, bdělým uvědomováním si jevů odehrávajících se v přítomném okamžiku s postojem přijetí a nehodnocení (Kabat-Zinn, 1990). Jedná se o zvýšenou pozornost přítomného okamžiku, která se vyznačuje jasností, bdělostí či živostí (Brown, Ryan, 2003).

Všímavost bývá dávána do protikladu ke stavům, ve kterých je uvědomování si přítomného okamžiku nějakým způsobem omezeno (například pokud je pozornost rozptylovaná a zahlcená vzpomínkami, denním sněním, plánováním či starostmi) nebo ke stavům, ve kterých člověk jedná kompulzivně či automaticky bez uvědomování si toho, co dělá. Tento stav mysli označujeme jako bezmyšlenkovitost (nevšímavost) – mindlessness (Brown, Ryan, 2003).

V kontextu každodenního života pojem všímavost odkazuje na zaměření pozornosti na přítomnost, na to, co právě děláme či prožíváme, na otevřenost vůči prožívané zkušenosti a na snížený vnitřní monolog (Kabat – Zinn, 1996).

Všímavost je tedy nekonceptuální a jasné uvědomování si a pozorování proudu intrapsychických a senzorických podnětů, toho co se odehrává v přítomném okamžiku s postojem přijetí, nehodnocení a otevřenosti. Proto bývá všímavost popisovaná jako volně plynoucí pozornost, kdy vynořující se podněty jsou receptivně registrovány bez ulpívání na jakýchkoliv konkrétních jevech (Martin, 1997).

Výsledkem tohoto stavu mysli je všímavé jednání. Vyznačuje se plným věnováním pozornosti a ponořením se do jedné činnosti bez rozptylování nesouvisejícími myšlenkami či představami a zároveň psychickou flexibilitou a otevřeností vůči různým aspektům této činnosti. Jde vlastně o zaměření se na činnost spíše než na její výsledky (Frýba, 2008).

Historie a současnost pojmu

Koncept všímavosti má své kořeny v buddhistické filozofii a psychologii (abhidhamma) a je v jejím rámci rozvíjen již více než 2500 let. V ČR se této koncepci věnoval především Mirko Frýba, který vytvořil terapeutický směr Satiterapie (sati znamená v jazyce páli všímavost).

V posledních desetiletích získal tento koncept rostoucí zájem v psychologickém výzkumu i v klinické praxi. V klinickém kontextu jsou využívány techniky rozvíjení všímavosti bez jejich filozofického a náboženského přesahu, což umožňuje využití jejich léčebného potenciálu i u lidí, kteří nemají zájem o buddhistickou filozofii (Benda, 2007).

V klinické souvislosti získává koncept všímavosti specifický význam, který je často úzce spojen se záměrným navozováním stavu všímavosti prostřednictvím meditace všímavosti. V klinickém kontextu je všímavost chápána jako záměrná regulace pozornosti na přítomnost a zvýšené neselektivní uvědomování si celé škály jevů odehrávajících se v přítomnosti (Marlatt, Kristeller, 1999).

Jedinec je otevřen všemu, co vstupuje do pole vědomí, aniž by se nechal psychickými obsahy strhnout či unést, anebo aniž by na ně musel jakkoliv reagovat (Baer, Smith, Allen, 2004). Jelikož všímavost znamená receptivní uvědomování si všeho, co prožíváme, je její nezbytnou vlastností přijetí a otevřenost ke všemu, co vstupuje do pole vědomí, bez ohledu na to, jak příjemné nebo nepříjemné to je. Proto je také podstatnou vlastností všímavosti indiferentní či nestranný postoj k vlastní zkušenosti, tedy postoj otevřenosti, zájmu a přijetí vlastních prožitků bez vytváření hodnotících soudů, které bývají často kritické – ať už směrem k sobě či k okolí (Bishop et al., 2004).

Terapeutické možnosti

Stav pozornosti a vědomí charakteristický pro všímavost má za následek řadu psychologických důsledků působících terapeuticky. Základním principem léčby prostřednictvím nácviku všímavosti je změna vztahu k intrapsychickým prožitkům namísto změny jejich obsahu (Hayes, 2004).

Klienti se učí vědomě sledovat své aktuální prožitky s odstupem, bez hodnocení či analyzování a s akceptujícím postojem. Impulzy k jednání jsou pozorovány jako ostatní psychické fenomény, aniž by na ně klient automaticky a habituálně reagoval. Hlavní terapeuticky účinné faktory všímavosti jsou následující: vhled do psychických procesů, dezidentifikace či odstup od intrapsychických jevů („já nejsem mé myšlenky“), deliteralizace („myšlenky nejsou skutečnost“), deautomatizace (snížení habituálních a automatických vzorců jednání a myšlení), zvýšení tolerance k nepříjemným psychickým stavům (interoceptivní expozice), relaxace, zlepšení pozornosti a koncentrace, snížení ruminací a vnitřního dialogu a přijetí jako opak potlačování či vytěsňování nepříjemných psychických obsahů (Segal, Williams, Teasdale, 2002; Baer, 2003; Hayes, 2004; Brown, Ryan, Creswell, 2007).

Meditace všímavosti

Výše popsané terapeutické efekty jsou dosahovány prostřednictvím široké škály metod a technik, o které blíže charakterizuje např. Benda (2007) nebo Frýba (2008). Významným prostředkem k nácviku a rozvoji všímavosti je především meditace všímavosti. Ta vychází z buddhistické meditace vipassana, která je založena na systematické kultivaci všímavosti, která je základem meditace (Kabat – Zinn, 1996).

Prvním a nejzákladnějším krokem, jak pro pokrok v meditaci a pro duševní zdraví, tak pro úspěšné zvládání každodenních životních situací, je pevné zakotvení všímavosti a pozornosti v tělesném prožívání. Předpokladem pro úspěšné praktikování meditace je také rozhodnutí žít šťastně a pomáhat druhým na jejich cestě ve stejném směru. Meditace umožňuje rozvoj všímavého prožívání, které spočívá v plynulém (příjemném nebo nepříjemném) cítění, jež není blokováno ani pozitivní ani negativní žádostí. To je emancipační podmínkou zvládání života (Frýba, 2008).

Meditace všímavosti je formální meditační praxe, během níž jedinec tiše sedí po dobu až 45 minut a usměrňuje svou pozornost určitým způsobem. Jiná cvičení jsou kratší anebo méně formální. Základem techniky podporujících všímavost v každodenním životě, je vnášení bdělého uvědomování do běžných, každodenních činností, jako je chůze, sezení, mytí, přijímání potravy (Kabat-Zinn, 1990; Segal, Williams, Teasdale, 2002).

Meditace všímavosti a různá cvičení rozvíjející všímavost v každodenním životě mají přes jisté rozdíly určité společné prvky. Základním prvkem je vždy zaměření pozornosti na právě probíhající činnost a její bedlivé pozorování. Kdykoliv se pozornost odkloní od této činnosti jinam (myšlenek, vzpomínek, emocí, fantazií), což je přirozené, je tento odklon krátce povšimnut a poté je pozornost nenásilně opět navrácena k primárnímu objektu pozorování. Pokud se v průběhu cvičení objeví nějaké intenzivní tělesné pocity nebo emocionální stavy, je cvičící veden k tomu, aby si jich pozorně všiml a uvědomil si jejich charakteristiky: kde v těle se projevují, jak se mění v průběhu cvičení (Frýba, 2008).

Jako objekty pozornosti jsou podobně vnímány i nutkání či pobídky k nějaké reakci (změna polohy či poškrábání). Tyto pobídky k činnosti jsou pečlivě sledovány, avšak aniž by se na ně nutně reagovalo určitým chováním (Kabat – Zinn, 1996).

Meditace všímavosti je tedy soubor technik založených na záměrném bedlivém pozorování různých aspektů zvoleného objektu pozornosti (senzorické vjemy či intrapsychické procesy) se záměrným omezením jejich dalšího kognitivního zpracování (analýza, evaluace) a behaviorálních reakcí na vnímané podněty. Předmětem pozorování jsou také nevyhnutelné oscilace pozornosti, které jsou pouze nezaujatě registrovány, a následně je pozornost navrácena zpět k primárnímu objektu pozornosti (Frýba, 2008).

Meditační techniky byly rozvíjeny především na východě – Indie, Čína, Japonsko, Korea, Srí Lanka, Thajsko, Barma, Laos, Tibet, Nepál atd. Později ovšem také v USA a Evropě. Nutno podotknout, že jsou známy také meditace křesťanské, o kterých podrobněji píše například Wilfrid Stinissen (Honzík, 2010; Stinissen, 2007).

Meditativně žít – křesťanský pohled na věc

Wilfrid Stinissen (2007) uvádí ve své knize Křesťanská hlubinná meditace následující charakteristiky meditativního života, jinak bychiom řekli všímavého přístupu k životu. Jeho postřehy jsou velmi podobné výše uvedenému, jež čerpá především z abhidhammy. Pro názornost uvádíme dále názory tohoto autora.

• Nový vztah k věcem
  • Je třeba se znovu učit vnímat události a věci v jejich prvotním stavu, aniž bychom k nim přidávali vlastní úsudek, vzpomínky, očekávání či zkušenosti. Pokud tak činíme, stává se svět jednoznačným objektem našeho vlastnění, chtění, ovládání a manipulace. Umět věci pragmaticky použít je jistě výhodné a nutné, zajímavé je ovšem také objekty vnímat v jejich přirozenosti (v jejich „takovosti“).
• Naučit se nově dívat a stát se čirým nasloucháním:
  • Znamená to zastavit se a odložit své rozumování, své myšlení v kontaktu s něčím. Počkat a zůstat u objektu, co sám ze sebe odhalí. Tento přístup platí vlastně pro všechny naše smyslové modality. Pokud to dokážeme, světem ani životem se neunavíme, každé ráno je novým stvořením.
• Nový vztah k člověku
  • Téměř všichni jsme si zvykli vzájemně se posuzovat, nalepujeme lidem různé etikety, zařazujeme je do různých kategorií. Dokážeme k druhému přistoupit s láskou a s otázkou „Kdo jsi?“ Každý člověk je vždycky víc, než o něm dokážeme říci, než ho dokážeme popsat. Každý člověk je zároveň vždy víc, než sám o sobě ví. To nejhlubší v bytosti druhého popisem nikdo vystihnout nedokáže. Je nutno vzdát se jakékoli definitivní kategorizace, pokusme se ponechat lidem jejich možnosti a šance.
• Meditativně pracovat
  • Aktivita by měla být integrována do meditace a meditace do aktivity. Jde o překonání konfliktu, který pramení z duality vnímání a rozdělení světa na pracovní a mimopracovní oblast. Jde také o to, jakým způsobem práci realizujeme.
• Odevzdání se
  • Je důležité věnovat se práci a zapomenout na sebe. Kdo chce ze své práce učinit meditaci, měl by se při ní pokusit zapomenout na sebe. Tedy chcete-li pracovat s lehkostí, nechte vlastní já doma. Jestli je něco zajímavé, nezávisí to na obsahu činnosti, ale způsobu, jak k činnosti přistoupíme. Jakmile začínáme hovořit o užitku a efektivitě, mění se zábava v práci. Důležité je pracovat tak, aby nám nezáleželo na výsledku, vlastní odměně a velikosti, ale vykonaném. To může být vedlejším produktem, nikoli cílem.
• Měnit svět a měnit sebe
  • Kdo chce měnit svět, měl by nejdříve změnit sebe. Kdo mění sám sebe, všímá si, jak se mění jeho vztah ke světu. Svět se najednou zdá být jiný. Jedná se o poznání, že ovládnutí světa není jediným měřítkem vlastní síly. Úkolem člověka je také vnitřní proměna. Svět se člověku jeví takový, jaké těžiště – východisko si zvolil. Svět se utváří v daném okamžiku a ten je nekonečný.

Životní smysluplnost

Prožívání vlastních událostí a vlastních činů ve svém životě jako smysluplných, naplňujících životní hodnoty, je závažným činitelem ve vztahu k duševní vyrovnanosti, citové pohodě a duševnímu i tělesnému zdraví, kvalitě života jako takové. Význam smysluplnosti v plnohodnotném a kvalitním životě člověka se nyní stává předmětem mnoha teoretických i výzkumných studií (Halama, 2000, 2007).

U každé lidské činnosti můžeme klást otázku po smyslu. Hovoříme-li o smyslu, máme na mysli směr, který vede život k určité hodnotě za daných okolností. To, co směřuje k tomuto cíli, je smysluplné. S otázkou po smyslu života se snad nejvíce spojuje jméno V. E. Frankl.

Frankl ve svém pojetí od sebe odlišuje dvě základní východiska. Při tom prvním zde stojí člověk, který se ptá jaký smysl má určitá situace v jeho životě. Druhá možnost je ta, že člověk je prostřednictvím určité situace dotazován. Život sám mu klade otázku. Odpověď je vyžadována nejen slovy, ale především skutky. Každý náš čin je tedy neustálým odpovídáním životu. Takovýto způsob žití vytváří pocit smysluplnosti (štěstí a naplnění) jako vedlejší produkt (Lukasová, 2009).

Je vždy potřeba si uvědomit, pro co se rozhoduji a vzít na sebe prostřednictvím rozhodnutí odpovědnost. Osobní rozhodnutí je vždy posláním. Právě tímto způsobem dodává člověk svému životu rozměr jedinečnosti (Yalom, 2006).

Naplňování určitých hodnot je odpovědí, která se týká konkrétního člověka, čímž odpovídá na životní tázání, přebírá za svá rozhodnutí odpovědnost a dodává svému životu rozměr smysluplnosti. V životě člověka je žádoucí, aby nezůstal stát jen před jednou skupinou hodnot. Otázky, které člověku klade život, se týkají rozsáhlého spektra. Člověk by měl být dostatečně obratný k tomu, aby dokázal přejít k jiné skupině hodnot, pokud je to třeba a pokud se jen zde objeví možnost hodnotové realizace. Život vyžaduje od člověka vyslovenou elastičnost, pružné přizpůsobování se šancím, které se mu naskýtají. Přitom není důležité, jak velké jsou životní úkoly člověka. Jak velký je jeho akční rádius. Je potřeba zdůraznit, že důležité je pouze to, plní-li člověk okruh svých životních úkolů (Frankl, 1996, 1997).

Hodnotové realizace

Frankl (1997), Längle (2002) a Lukasová (2009) hovoří o následujících možnostech realizace smyslu skrze hodnoty, které jsou klasifikovány do třech skupin.

Tvůrčí hodnoty: realizujeme je prostřednictvím činnosti, obohacujeme jimi svět kolem nás. Nemusí jít nutně o nic velkého. Podstatné je, že dotyčný bere svou aktivitu vážně. Člověk se stává prostřednictvím tvůrčí činnosti dárcem.

Zážitkové hodnoty: jsou realizovány v prožívání světa. Jedná se o ponoření se do krásy přírody, umění, momentálního okamžiku. Tyto hodnoty jsou realizovány prožitkem. Zážitkové hodnoty se týkají také lidí kolem nás. Může se jednat o prožitek citu ke konkrétnímu člověku. Tam, kde jde o zážitkové hodnoty, jsou lidé příjemci. Zážitkové hodnoty nám dávají prožít hluboké emocionální záchvěvy, radost a potěšení. Obohacují náš život.

Postojové hodnoty: život může zůstat smysluplným i v případě, že člověk nemůže z nějakého důvodu naplňovat dvě předchozí kategorie hodnot. Je mu tedy odepřena jak možnost prožitku, tak realizace tvořivé činnosti. Realizace postojových hodnot spočívá v tom, jak se člověk staví k omezení svého života. Člověk se může dostat do situace, že mu nezbude nic jiného, než danou situaci vydržet nebo změnit sebe. A tento postoj může být vzorem pro ostatní. Ať už jsou možnosti člověka omezeny jakkoli, realizovat postojové hodnoty zůstává vždy možné.

Životní smysluplnost a zdraví

Otázka životní smysluplnosti se stává v současné psychologii důležitým konstruktem. Pokud jedinec zakouší nenaplněnost vlastního života (existenciální frustrace) vyskytují se u něj častěji poruchy na úrovni duševní a tělesné. Subjektivní stav člověka ve smyslu prožívané citové pohody, je nedostatkem prožívané smysluplnosti mařen (Balcar, 1995a-b).

Stav tělesného a duševního zdraví vykazuje k této proměnné v rámci existenciální analýzy dvojí vazbu. Na jedné straně zdravotní poruchy omezují možnosti naplňování některých významných životních hodnot, a také v podobě jiných onemocnění, bývají jedním z následků existenciální frustrace a z ní vyplývajícího citového stresu. Na straně druhé představují zdravotní nesnáze výzvu k mobilizaci duchovního potenciálu a mnohdy, třeba v podobě statečného vzdorování vlastnímu postižení či nějaké chorobě, naopak dodávají člověku příležitost naplnit takto svůj život další možností uskutečňování jeho smyslu (Längle, 2002; Yalom, 2008).

Ukazuje se také, že lidé, kteří prožívají existenciální frustraci, propadají různým druhům závislosti – nikotin, alkohol, ostatní návykové látky. Totéž potvrzuje i Balcar (1995a), stav existenciální frustrace souvisí se sklonem k závislosti a antisociálnímu jednání. Drogová závislost je významným patologickým alternativním pokusem o vyrovnání se s existenciální frustrací, v případech kde z nějakého důvodu člověk nedokáže najít kladné hodnotové životní zakotvení, stejně tak můžeme posuzovat sklon k antisociálnímu jednání.

Dá se tedy konstatovat, že člověk, který prožívá existenciální vakuum, bude mít větší sklon k rizikovému způsobu života. Pokud člověk vede rizikový způsob života, je velmi pravděpodobné, že takto negativně ovlivňuje své zdraví, což potom nutně povede k zúžení hodnotového pole a tím i k prohloubení pocitů frustrace. V takovém případě klesá kvalita života a samozřejmě i prožitek spokojenosti se životem. Tím se uzavírá bludný kruh cirkulární kauzality (Křivohlavý, 2001).

Existenciální frustrace je zdrojem citového stresu, který bezesporu negativně ovlivňuje zdraví člověka. Tento negativní emoční prožitek může vést k rozvoji neurotické symptomatologie.

Životní události, které na nás nutně působí, jsou leckdy zatěžující. To, do jaké míry dokážeme negativní působení zátěžové situace minimalizovat, souvisí se způsobem, jak vidíme a chápeme svět kolem nás. Tedy zda podněty se kterými se setkáváme, jsou pro nás smysluplné a zda jsme přesvědčeni, že i těžkosti mají v životě místo. Pokud tomu tak není, jsme nutně vydáni životu v šanc. Necítíme se jistí, nechápeme smysl toho, co se kolem nás děje a necítíme potřebu se jakkoli angažovat při řešení vzniklých problémů (Frankl, 1999).

Aktivity poskytující pocit smyslu

Yalom (2006) shrnuje různé konkrétní aktivity, které lidem poskytují smysl v životě. Ukazuje tak různá životní zaměření, která mohou prožitek naplnění vlastního života smyslem poskytnout. Jeho přístup je kompatibilní s výše uvedenou trojí cestou ke smyslu, kterou v níže uvedených kategoriích můžeme nalézt.

• Altruismus
  • Zpříjemnit život druhým, sloužit druhým. Realizovat smysl v životě skrze službu, skrze příklad, skrze pomoc. Přesvědčení, že je dobré druhým dávat, být užitečný, zlepšovat svět, to vše je mocným zdrojem smyslu.
• Zapálení pro věc
  • S nadsázkou můžeme uvažovat takto – čím člověk je, tím se stal prostřednictvím věci, kterou pojal za vlastní, se kterou se ztotožnil a pro kterou žil.
• Tvořivost
  • Tvořivý přístup se dá v životě realizovat prakticky ve všech oblastech – hra, vaření, láska, práce, studium…Nutno ovšem podotknout, že pracovní situace, které potlačují tvořivé možnosti a mění člověka v bezduchý automat, budou téměř vždy, bez ohledu na peníze, plodit nespokojenost a nepohodu. Další stránkou tvořivosti je také sebeobětování. Tvořivost se rovněž překrývá s altruismem, mnozí lidé se snaží být tvořiví, aby zlepšili svět, objevili krásu a ukázali ji druhým.
• Hédonistické řešení
  • Smyslem života je v tomto případě žít plně, uchovat si svěží pohled, který se týká zázraku života, vrhnout se do přirozeného rytmu života, radovat se z něj a z toho, co nabízí. Rovněž všechny předešlé činnosti, které byly zmíněny, přinášejí (mohou přinášet) potěšení a radost.
• 5. Seberealizace
  • Tento přístup poukazuje na skutečnost, že hlubokým zdrojem smyslu může být uskutečnění vlastního bytí, realizace vlastního potenciálu. Dle Maslowa (1954) jsou seberealizační potřeby následující – poznání, vhled, moudrost (kognitivní komponenta) a symetrie, soulad, celistvost, krása, rozjímání, tvořivost, harmonie (estetická komponenta). Maslow je toho názoru, že člověk je utvářen způsobem, kdy usiluje o stále plnější bytí, což znamená usilovat o to, co by většina lidí nazvala dobrými hodnotami: vyrovnanost, laskavost, odvaha, poctivost, láska, nesobeckost, dobrota.
• 6. Sebetranscendence
  • Jedná se o cestu, která vede člověka k sebepřesahu. Člověk může hledat svou cestu v životě a posléze na sebe zapomenout. Vnoří se do světa a přestává sebou se příliš zaobírat. Čím víc se člověk soustředí na vlastní prospěch, tím méně spokojenější bude a o to více se může vlastní libou bilanci snažit navyšovat.  Maslow (1954) má na věc následující názor – plně aktualizovaný člověk se příliš nezabývá sebevyjádřením, má totiž pevné pojetí vlastního já a o druhé spíše pečuje. Lidé, kteří směřují k seberealizaci, věnují často svou životní energii do úkolů, které je přesahují.

Jak smysl objevit?

Výše citovaní autoři, např. Frankl (1996), Lukasová (1998, 2009) a Längle (2002), jsou toho názoru, že prožívaná životní smysluplnost vzniká jako vedlejší produkt určitého způsobu života. Můžeme snad říci na základě určitého vztahu se životem. Především Frankl (1996, 1997) tvrdí, že člověk musí vycházet z pozice dotazovaného. Lukasová (2009) vnímá cestu ke smyslu v životě skrze úkoly, které jsou vždy osobní – co mohu prožít, vytvořit (nevytvořit) či vykonat nebo čím mohu dát příklad ostatním, jak mohu změnit sebe, pokud nemohu změnit situaci?

Smysl nelze dostat přímo, nemůže mi ho nikdo poskytnout. Stejná úvaha se týká prožitku štěstí, radosti a naplnění. Tyto emoce mají primární vazbu na smysl a mohou vznikat souběžně s jeho realizací.

Frankl (1996) je toho názoru, že člověk neustále ukazuje a je směřován v životě k něčemu jinému, než je on sám (sebepřesah). Dle jeho názoru cílené usilování o vlastní blaho, prospěch či slast je destruktivní. Čím víc člověk štěstí hledá, tím snáze mu štěstí (slast) uniká. Jedná se o tzv. hédonistický paradox. Štěstí je vedlejším produktem při cestě za smyslem. Cesta ke smyslu je vždy spojena s realizací hodnot, tedy s něčím, co člověka přesahuje a čeho je zároveň součástí. Člověk je takto ze světa vyčleněn a zároveň je s ním spojen. Jinak řečeno, každý člověk je ve vztahu se světem, s realitou, s každodenností.

Längle a spol. (2001) popisují cestu ke smyslu následujícím způsobem:

• Vnímání objektivní skutečnosti
  • Schopnost poodstoupit od sebe samého (od svých citů, přání, představ) a otevřít se tak nezkreslenému vnímání situace.
• Cítění hodnoty
  • Schopnost vyjít za hranice sebe sama a vstoupit do citového vztahu k něčemu nebo někomu jinému.
• Volba z možností (rozhodování)
  • Schopnost rozhodnout se pro možnosti podle jejich subjektivního ocenění.
• Vstup do situace angažovaným způsobem
  • Schopnost aktivně jednat a nést důsledky.

Na základě výše uvedeného lze nabídnout Längleho (2002) „návod“ jak objevit smysl (to důležité osobní) v každé situaci:

1. Výchozí otázka: oč teď jde, k čemu je tato chvíle, co je teď třeba, co je zapotřebí ode mne, co mohu konkrétně udělat
   • Zážitkové hodnoty? (je něco krásného, jedinečného pro tuto chvíli?)
   • Tvůrčí hodnoty? (mohu vykonat, něco důležitého, hodnotného?)
   • Postojové hodnoty? (v situacích, které změnit nelze, lze změnit sebe?)
2. Otázka hodnoty: je to, co jsem poznal, procítil důležité, co by se stalo, kdybych to neudělal?
3. Otázka svobody: musím to udělat, dokázal bych si představit, že to neudělám, kdo či co mne nutí, je to dobrovolné?
4. Otázka odpovědnosti: pro co a pro koho to vlastně dělám, mám to v této situaci udělat, kdo říká, že to mám udělat, cítím jako správné, když to udělám?

Zjednodušená varianta vypadá následovně:

1. Co je nyní důležité, co lze nyní učinit, prožít, čím je tato chvíle významná, jak se zachovat?
2. Jaké emoce prožívám v souvislosti s předchozí otázkou?
3. Rozhodnutí s vnitřním závazkem.
4. Čin s vazbou k odpovědnosti.

Existenciální vakuum a existenciální neuróza

Neúspěch při hledání životního smyslu je obecně nazýván existenciální nemoc nebo existenciální frustrace. Salvatore Maddi (in Yalom, 2006) hovoří v tomto případě o prožitku, který lze charakterizovat jako neschopnost uvěřit v pravdivost, důležitost, užitečnost či zajímavost čehokoli, co člověk dělá nebo si dokáže představit, že by dělal.

Frankl tvrdil (1996), že lidé, kteří ve svém životě prožívají hluboký smysl, žijí plněji a čelí těžkostem s menším zoufalstvím než ti, jejichž život tento prožitkový rozměr postrádá. Zdá se rovněž, pokračuje Frankl (1999), že žít život bez cíle, hodnoty či ideálu vyvolává značné problémy, které mohou mít odezvu v podobě řady komplexních symptomů ve smyslu současného paradigmatu zdraví – nemoc.

Yalom (2006) považuje hledání smyslu za hledání soudržnosti a vztahů. Při úvaze o smyslu života se nevyhneme dvěma přístupům. První se týká celkového smyslu. Můžeme hovořit o „smyslu všeho smyslu“. Vycházíme z otázky, jaký má život smysl – jaký je smysl života? Yalom tuto otázku spojuje s tzv. „kosmickým – nadosobním – náboženským smyslem“.

Druhý přístup souvisí s osobním rozměrem života a vycházíme v tomto případě z otázky: jaký je smysl mého života, jaký je smyl tohoto okamžiku, toho, co právě teď dělám, toho, co se právě teď děje? Zde Yalom hovoří o tzv. „pozemském – osobním – sekulárním smyslu“.

Frankl (1997) rozlišuje dvě stádia syndromu ztráty smyslu: existenciální vakuum a existenciální neurózu.  Existenciální vakuum (existenciální frustrace) je v současnosti běžný jev, který se vyznačuje subjektivním stavem nudy, apatie, prázdnoty a únavy. Člověk se stává cynickým, postrádá životní směr a zpochybňuje smysl většiny životních aktivit. Řada lidí prožívá podobné emoce na konci pracovního týdne (nedělní neuróza).

Pokud se u člověka navíc rozvine zjevná klinická neurotická či depresivní symptomatologie, pak můžeme hovořit o existenciální neuróze (někdy také nazývanou noogenní). Frankl (1999) se domnívá, že pokud existuje noogenní vakuum, symptomy jej rychle zaplní. Můžeme se tak setkat s typickými projevy alkoholismu, toxikománie, delikvence, deprese, úzkosti, závislosti.

Frankl (1999), Längle (2002), Lukasová (2009) hovoří o tom, že dvě základní emočně behaviorální reakce na ztrátu smyslu jsou konformita (dělám to, co dělají druzí) a totalitarismus (dělám to, co si přejí druzí).

Maddi (in Yalom, 2006) se domnívá, že značná část psychopatologie pochází právě ze ztráty životního smyslu a popisuje tři nejtypičtější reakce na ztrátu smyslu:

• Křižáctví
  • Vyznačuje se silným sklonem vyhledávat dramatické a konfliktní aktivity, které mají sociální akcent. Tento druh reakce na prožívanou existenciální frustraci je dle Maddiho reaktivním výtvorem, člověk se kompulzivně angažuje v aktivitách v rámci své hluboké bezcílnosti.
• Nihilismus
  • Vyznačuje se aktivní energickou tendencí znevažovat činnosti, o kterých druzí tvrdí, že mají smysl. V takovémto jednání lze objevit potěšení z ničení. Někdy se nihilismus dokáže manifestovat jako vysoce osvícený, sofistikovaný přístup k životu. Frankl hovoří v souvislosti s touto tendencí o tzv. hyperanalýze.
• Vegetování
  • Člověk upadá do těžkého stavu bezcílnosti a apatie, který má kognitivní, emoční a behaviorální složku. V kognitivní rovině se jedná o chronickou neschopnost uvěřit (pochopit) v užitečnost nebo hodnotu nějaké aktivity. Emoční rovina otevírá nedozírný prostor pro nudu, lhostejnost, apatii. Prožitkově se jedná vlastně o rekurentní depresivní prožívání. Celková úroveň chování je nízká. Typické také je, že člověku nezáleží na tom, jaké aktivity provozuje (pokud vůbec nějaké provozuje). Člověk s tímto způsobem přežívání může vyhledat terapeutickou pomoc. V procesu terapie se potom objevují typická témata: proč celý život pracovat, chodit do školy, když nakonec stejně zemřeme, proč se ženit – vdávat, nejsou náhodou všechny hodnoty relativní a cíle iluzorní?

Yalom (2006) přidává navíc:

• Nutkavé činnosti
  • U jedinců, kteří bojují se ztrátou smyslu, se objevuje vzorec horečnaté aktivity, který natolik spotřebovává energii člověka, že otázka smyslu ztrácí svou naléhavost. Jedná se o tzv. falešné zaměření života, které může zahrnovat např. projevy workoholismu.

Smysl života a kulturní podmíněnost

Západní pojetí smyslu v životě je významně spojeno s usilováním, cílem, hodnotou, výkonem, tvořením. Obyvatel západu je analyzující a objektivní, snaží se přírodě i životu často porozumět kategorizací, analýzou a vykořisťováním.

Východní přístup je naopak subjektivní, holistický a syntetizující. Jedná se především o hledání vztahu skrze souznění. Kontrast je možno nalézt mezi hledajícím – akčním přístupem a harmonizujícím – propojujícím přístupem, což lze vyjádřit také v pojmech dělání versus bytí (Fromm, 1994, 2001).

Výše uvedený popis nelze přímo ztotožňovat s geografickým zakotvením východ – západ. I ve středověké mystice či biblických evangeliích lze najít podobné myšlenky a přístupy, které mají charakter spíše holistický – sjednocující. Spíše renesanční člověk a období osvícenství etabluje do euroamerické kultury pojetí smyslu skrze práci a výkon. Západní svět tak jednostranně přijal názor, že veškeré lidské konání musí mýt nějaký smysl či účel. Zde lze rovněž upozornit na to, že smysl a účel (výsledek) nejsou totožné pojmy. Přesto může docházet a dochází k jejich zaměňování. Vše se tak může stát a stává přípravou pro něco jiného. Takto vedený život není přítomný, ale prakticky vždy budoucí – nastávající. Život se tak může stát přípravou na něco, co nikdy nenastane. Za těchto okolností mohou snadno vznikat pocity nesmyslnosti a bezúčelnosti (Yalom, 2006).

Přesvědčení, že život má nutně nějaký cíl a bez jeho dosažení je neúplný, je západním mýtem, který vzniká v osvícenství. Východní a raně křesťanský svět nikdy nepředpokládá, že život má nějaký smysl, že je to vlastně problém, který se má vyřešit. Tento přístup vnímá život a existenci jako tajemství, jako něco, co má být prožito, čím se má projít určitým způsobem a ne za nějakým abstraktním cílem. Existence tak nemusí mít nutně cíl, je to cesta, která může být krásná, či alespoň zajímavá pro toho, kdo je všímavý a kdo je ochoten být pozorný (Fromm, 1994, Kabat – Zinn, 1996).

Již dříve byl zmíněn tzv. hédonistický paradox – čím více hledáme potěšení, tím více nám uniká. Potěšení, štěstí, uspokojení je totiž vedlejším produktem realizace smyslu. Člověk by měl své hledání zaměřit k objevení vlastní cesty – vlastního smyslu. Ono hledání je také paradoxní, čím více je rozumově zakotvené, čím více hledáme rozumem, tím méně nacházíme. Ptát se tedy, jaký má život smysl, je bezúčelné. Klást si otázky po smyslu života, není účelné, smyslu se takto nedobereme. Člověk musí skočit do proudu řeky života a tuto otázku nechat odplavat (Yalom, 2006).

Shrnutí

Cílem tohoto pojednání bylo poukázání na vzájemnou spřízněnost konceptu všímavosti a životní smysluplnosti. Klíčovou podobnost lze nalézt ve vytváření vztahu k tomu, co považujeme za vnější. Toto vnější má celou řadu aspektů, které mohou být velmi konkrétní či velmi abstraktní. Frankl (1996, 1997) hovoří o životě či realitě, přičemž jak bylo řečeno výše, ve východních i západních spirituálních systémech byla realita „učitelem“ člověka. Člověk je ve vztahu, v rozhovoru s tímto aspektem bytí, je tímto „vnějším“ dotazován. Dle existenciálních analytiků je charakter tohoto vztahu klíčový proto, aby člověk mohl objevit cestu životem, aby byl schopen prožívat vlastní činy a myšlenky jako smysluplné.

Všímavost byla definována v úvodu jako specifický způsob pozornosti charakterizovaný záměrným, bdělým uvědomováním si jevů (vnějších či vnitřních) odehrávajících se v přítomném okamžiku s postojem přijetí a nehodnocení. Jedná se o zvýšenou pozornost přítomného okamžiku, která se vyznačuje jasností, bdělostí či živostí (Brown, Ryan, 2003; Kabat-Zinn, 1990).

Výsledkem takto zaměřené pozornosti je všímavé jednání, které je charakteristické plnou pozorností a ponořením se do jedné činnosti bez rozptylování nesouvisejícími myšlenkami či představami a zároveň psychickou flexibilitou a otevřeností vůči různým aspektům této činnosti. Jde vlastně o zaměření se na činnost spíše než na její výsledky (Frýba, 2008).

Längle (2002) vnímá cestu ke smyslu ve shodě s Franklem (1996). Oba uvažují o specifických schopnostech člověka, které nazývají sebeodstup a sebepřesah. Ty jsou zásadními podmínkami pro nalezení smyslu. Vnímání objektivní skutečnosti (sebeodstup) je schopnost poodstoupit od sebe samého (od svých citů, přání, představ) a otevřít se tak nezkreslenému vnímání situace. Cítění hodnoty (sebepřesah) je potom schopnost vyjít za hranice sebe sama a vstoupit do citového vztahu k něčemu nebo někomu jinému (Längle et al., 2001).

Nyní je paralela zřejmá. Vnímání přítomného okamžiku může znamenat jasnou výchozí pozici pro nalezení smyslu skrze otevření se mnoha možnostem tohoto konkrétního teď a tady. Poodstoupit od sebe samého a otevřít se přítomnosti a zároveň vstoupit do citového vztahu k něčemu či někomu. Být schopen poznat, co k nám přichází, co k nám promlouvá.

Snížené uvědomování přítomnosti sebou přináší mnoho problémů, které vznikají v důsledku neuvědomovaného a automatického jednání. Tyto problémy mohou časem narůstat, a pokud jim nevěnujeme pozornost, může v nás vzniknout pocit, že jsme v koncích, že náš život nemá smysl, že nevíme jak dál (Kabat – Zinn, 1996).

Později můžeme rovněž ztratit víru ve vlastní schopnost žít takovým způsobem života, který vede ke štěstí vlastnímu i ke štěstí a prospěchu ostatních. Tento aspekt se pochopitelně dotkne prožitku smyslu a celkově našeho zdravotního stavu, což bylo již také výše diskutováno.

Všímavost je dle mého názoru těsně spojena s mírou sebeodstupu i sebepřesahu. Být všímavý znamená převzít kontrolu (odpovědnost) nad směřováním vlastního života, včetně rodinných, pracovních i širších sociálních a environmentálních vazeb.

Vztah s přítomným okamžikem je výchozím bodem. Minulost již není a budoucnost ještě nenastala. Udržování vztahu s přítomným okamžikem je přesným opakem přístupu k životu jako k něčemu samozřejmému. Zvyk ignorovat přítomnost ve prospěch toho, co bylo nebo toho, co teprve má přijít, vede k neschopnosti uvědomovat si souvislosti životních okolností, v nichž se nacházíme (Kabat – Zinn, 1996).

Pokud chceme najít cesty vnitřním i vnějším světem, měli bychom být pozorní a všímavý. A k tomu potřebujeme všechny smysly. Co vidím, slyším, cítím, chutnám, hmatám, myslím?

Když užíváme naše smysly, je nám důvěrnější, co nás potkává. Co je důvěrnější, se nám otvírá. Co se nám otvírá, nám ukazuje své bytí. Co nám ukazuje své bytí, nám odkrývá kořen smyslu. Když se setkáváme s kořenem smyslu jiných životů, dotýkáme se našeho vlastního pocitu smyslu. Co to znamená pro konkrétní život? Znamená to nebýt lhostejný. Smysly a smysl patří k sobě. Hledání smyslu není pouze duchovním činem, ale zároveň každodenním jednáním celého člověka. Proto je rozdíl, zdali někdo život pouze pozoruje, nebo ho také objímá, zdali poslouchá koncert na kazetě nebo v koncertním sále, zdali zdraví se znuděným ahoj nebo s vřelým stiskem ruky. Kdo jde životem s otevřenými smysly, tomu se otevírá smysl. Můžeme říci, že takový člověk je pozorný, všímavý k bytí vlastnímu i jinému.  Komu se otevírá smysl v životě, tomu se otevírá i cesta ke štěstí, třebas tichém, ne hned viditelnému (Bőschemeyer, 2010).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu:

Baer, R., A. (2003). Mindfulness training as a clinical intervention: A conceptual and

empirical review. Clinical Psychology: Science and Practice, 10, 2, 125-143.

Baer, R., A., Walsh, E., Lykins, E., L. (2009). Assessment of mindfulness. In: Didonna, F. (Ed.), Clinical handbook of mindfulness. New York: Springer, 153-168.

Balcar, K. (1995a). Životní smysluplnost, duševní pohoda a zdraví. Československá psychologie, 39, 5, 420 – 424.

Balcar, K. (1995b). Životní smysluplnost a osobnost. Československá psychologie, 39, 5, 496 – 502.

Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Bishop, S., R., Lau, M., Shapiro, Sh., Carlson, L., Anderson, N. D., Carmody, J., Segal, Z., Abbey, S., Speca, M., Velting, D., Devins, G. (2004). Mindfulness: A proposed operational definition. Clinical Psychology: Science and Practice, 11, 3, 230-241.

Bőschemeyer, U. (2010). Unsere tiefe ist hell. Műnchen: Kősel Verlag.

Brown, K., W., Ryan, R., M. (2003). The benefits of being present: Mindfulness and its role in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 4, 822-848.

Brown, K., W., Ryan, R., M., Creswell, J., D. (2007). Mindfulness: Theoretical foundations and evidence for its salutary effects. Psychological Inquiry, 18, 4, 211-237.

Frankl, V., E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.

Frankl, V., E. (1997). Vůle ke smyslu. Brno: Cesta.

Frankl, V., E. (1999). Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada Publishing.

Fromm, E. (1994). Umění být. Praha: Naše vojsko.

Fromm, E. (2001). Mít, nebo být? Praha: Aurora.

Frýba, M. (2008). Buddhova meditace všímavosti a vhledu. Brno: Albert.

Halama, P. (2000). Teoretické a metodologické přístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie, 44, 3, 216 – 233.

Halama, P. (2007). Zmysel života z pohľadu psychologie. Bratislava: Slovak Akademic Press.

Hayes, S., C. (2004). Acceptance and Commitment Therapy and the new behavior therapies: Mindfulness, acceptance, and relationship. In: Hayes, S., C., Follette, V., M. Linehan, M. (Eds.), Mindfulness and acceptance: Expanding the cognitivebehavioral tradition. New York: Guilford Press, 1-29.

Honzík, J. (2010). Jednota v rozmanitosti. DharmaGaia: Praha.

Kabat-Zinn, J. (1990). Full catastrophe living: Using the wisdom of your body and mind to face stress, pain, and illness. New York: Delta Trade Paperback/Bantam Dell.

Kabat-Zinn, J. (1996). Vědomí přítomnosti: Meditace bdělosti v každodenním životě.

Olomouc: Votobia.

Kebza (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

Längle, A., Orglerová, Ch., Kundi, M. (2001). ESK – Existenciální škála. Praha: Testcentrum.

Längle, A. (2002). Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta.

Lukasová, E., S. (1998). I tvoje utrpení má smysl. Brno: Herder.

Lukasová, E., S. (2009). Základy logoterapie. Bratislava: Lúč.

Marlatt, G., A., Kristeller, J., L. (1999). Mindfulness and meditation. In: Miller, W. R.

(Ed.), Integrating spirituality into treatment: Resources for practitioners. Washington: American Psychological Association, 67-84.

Martin, J. R. (1997). Mindfulness: A proposed common factor. Journal of Psychotherapy Integration, 7, 4, 291-312.

Maslow, A. (1954): Motivation and personality. New York, Harper and Row.

Raban, M. (2008): Duchovní smysl člověka dnes. Praha: Vyšehrad.

Ryff, C., D., Keyes, L., M. (1995). The structure of psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 69, 2, 280-287.

Segal, Z., Williams, J., Teasdale, J. (2002). Mindfulness-Based Cognitive Therapy

for depression: A new approach to preventing relapse. New York: Guilford Press.

Stinissen, W. (2007). Křesťanská hlubinná meditace. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

Yalom, I., D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

Yalom, I., D. (2008). Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Klíčová slova: Vědomí, uvědomování, všímavost, smysluplnost, hodnotová orientace, existence.

Keywords: Consciousness, awareness, mindfulness, meaningfulness, value orientation, existence.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci.