Úvod

Smrt je základní lidské téma. Každá kultura, každá doba se s ním vyrovnává jinak, každá hledá jeho smysl. V podstatě jakéhokoliv náboženství můžeme najít dvě základní otázky: „odkud jdeme“ a „kam se vracíme“? Úzkost ze smrti je matkou všech náboženství, která se pokoušejí muka naší konečnosti mírnit (Yalom, 2008). V tomto kontextu se nutně nabízí otázka, zda má život smysl, když stejně nakonec zemřeme? Má život nějaký smysl, který by nebyl zničen nevyhnutelnou smrtí, jež každého z nás očekává?

Smrt a smysl života

Smrt a smysl života jsou tak nerozlučně propojeny. Ovšem ono propojení by nebylo úplné, pokud bychom z něj vyloučili svobodu, odpovědnost a samotu. Vždyť co jiného, než rozhodnutí a následky, které každá volba přinese, nás vracejí ke smrti a smyslu. Každá volba, kterou učiníme, znamená, že něco se uskuteční, a tudíž něco přežije, zůstane zachováno, a něco jiného nikoli. Náznak smrti zažíváme rovněž prostřednictvím aktu zapomínání (Frankl, 1996, 1997, 1999; Längle, 2002; Yalom, 2006).

S každou volbou se pojí prožitek smyslu – posouzení, zda ona volba byla správná, lépe řečeno smysluplná. Frankl (1996) považuje za orgán smyslu svědomí člověka. Navíc nikdo se nemůže rozhodnout za nás a důsledky každé volby prožíváme opět my sami. Takto se život každého člověka podobá rozhovoru s akcentem osamělosti. Vědomí sebe sama nás od ostatních odděluje a zároveň s ostatními spojuje. Život se nás ptá a my odpovídáme. A odpovídat zároveň znamená pokládat otázku (Längle, 2002).

Technicky orientovaná civilizace, ve které žijeme, se snaží smrt si podrobit, zvítězit nad ní, získat nad ní kontrolu. Konzumní mentalita degraduje smrt na ztrátu možnosti užívat si. Kult mládí, výkonnosti a krásy se odvrací od stáří, smrti a ošklivosti. Smrt jakoby nepatřila k lidem, jejichž zásadní motivací je bavit se a užívat si bez ohledu na následky. Pěstování optimismu za každou cenu odmítá myšlenku na možné utrpení a smrt. Převládá názor, že zabývat se smrtí je morbidní. Kdo tak činí, není v pořádku (Ariés, 2000).

Vzpomínám si na zkušenost ze základní školy, kdy jsem si v 7. třídě vybral k recitaci báseň od Františka Branislava – Naposled. Jednalo se o domácí úkol. O volný výběr básně. Třídní učitelka, nejen že interpretovala výběr básně jako morbidní, ale pozvala si rodiče do školy a informovala je, že si myslí, že nejsem v pořádku a měl bych navštívit nějakého odborníka.

Huxley (2004) popisuje degradaci a bagatelizaci smrti ve světě zkonstruovaném inženýry štěstí. Život je pečlivě naplněn prací a dětinskými zábavami, lidé jsou vedeni k tomu, aby se chovali celý život stejně. Lékařská péče účinně brzdí vnější projevy stárnutí. Umírání je rychlé. Témata smrti, utrpení, tragédie a smyslu jsou dokonale podrobena cenzuře.

U širší laické i odborné veřejnosti převládá mínění, že zabývat se smrtí je nepatřičné či dokonce patologické. Prostě divné. Dle tohoto názoru je třeba od ní odvracet pozornost pacientů, zdravých dospělých a samozřejmě hlavně dětí. Když se nám pak toto téma jednou otevře, má podobu strachu či děsu, před kterým jsme bezbranní (Haškovcová, 2010).

V tomto měli naši předkové nespornou výhodu. Rození i umírání bylo v poměrně ještě nedávné minulosti mnohem spíše chápáno jako přirozená součást životního cyklu. Stálo v centru pozornosti, bylo více na očích. Děti se seznamovaly s rozením i umíráním přímo (Říčan, 2004).

Dnes je smrt i narození člověka zpravidla odsunuto do nějaké instituce mimo okruh rodiny. Dříve se musela rodina postarat o mnoho věcí. Počtem členů byla velká, více­generační. Rodina byla rovněž společenstvím, ve kterém probíhala tvorba. Dnes je rodina považována spíše za společenstvo konzumní (Sobotková, 2007). Potlačení myšlenek na smrt a umírání ovšem neodstraní jejich realitu. Místo toho hrozí oploštění života. Podobně jako v alegorii Konec civilizace, jejímž autorem je zmiňovaný Huxley.

Zde se opět můžeme vrátit k problematice smyslu v životě, který je s tématem individuální smrti nutně spojený. Obyvatelé preindustriálního světa byli obtíženi mnoha životními problémy, avšak zdá se, že neduh bezesmyslnosti mezi nimi nebyl. Smysl se získával různými způsoby. Navíc lidé byli často zaměstnaní úkolem uspokojovat jiné, základnější potřeby pro přežití. Bojovali s nouzí, trpěli a pracovali s minimem volného času, s minimem času pro sebe (Yalom, 2006).

Zdá se, že absence smyslu je nevyhnutelně spojena se snahou potlačit utrpení a těžkosti. Nikoli je přijmout či pochopit, ale odstranit. Je to paradoxní, protože málokdo by si přál v životě trpět a prožívat bolest. Vzhledem k okolní nouzi a utrpení se i psychologie ve 20. století koncentrovala na osvobození se člověka od proměnných, které ho činí nešťastným a omezují jeho život. Psychologie se snažila osvobodit člověka od vnitřních pudových překážek, od strachu před autoritami či od špatného svědomí (Lukasová, 2009).

V druhé polovině dvacátého století se radikálně pozitivně změnila životní situace lidí v euroamerické kultuře. Většina obyvatel byla osvobozena od každodenní nouze. Narůstá množství volného času a snadno dostupné zábavy pro každého (Postman, 2010). Očekávané absolutní štěstí se nedostavuje. Místo toho narůstá počet sebevražd, drogově závislých, kriminálních činů. Zvyšuje se rovněž počet mrzutých, neurotických a depresivních lidí (Lukasová, 2009).

Obyvatelé preindustriálního světa žili blízko Zemi, cítili se být součástí přírody. Orali, seli, sklízeli, vařili a přirozeně zajišťovali své pokračování v budoucnosti prostřednictvím plození a výchovy dětí. Uvědomovali si cyklus, kontext a celek svého života. Jejich každodenní práce byla tvořivá a spojená se základními potřebami. Tito lidé měli díky zemědělství přirozenou sounáležitost se širším celkem (Říčan, 2004).

Obyvatelé dnešního urbanizovaného, technického světa musí čelit životu často bez nábožensky podloženého kosmického významového systému. Jsou odříznutí od spojení s přírodním světem a tím i základním řetězcem života. Máme jednoduše příliš mnoho času klást zneklidňující otázky, navíc většina práce postrádá vnitřní hodnotu a populační exploze relativizuje smysl plození a výchovy dětí (Yalom, 2006).

Nadměrná úzkost ze smrti se velmi často maskuje právě jako absence smyslu v životě. Jinak řečeno, absence smyslu v životě prohlubuje úzkost ze smrti. Na povrchní úrovni by se dalo očekávat, že nespokojení a zklamaní lidé by mohli uvítat odpočinek, který smrt přinese. Opak je pravdou. Pocit naplnění, že člověk život prožil dobře, že jeho život měl smysl, zmírňuje děsivost smrti. Člověk nedokáže čelit vyhlídce na nevyhnutelnou smrt, dokud nepoznal plný život (Yalom, 2008).

Výstižně to popisuje také v úvodu citovaný Jung (1993, 1994), když tvrdí, že existuje spousta mladých lidí, kteří mají strach ze života, kteří se bojí skočit do proudu dravé řeky, po které přece tolik touží. Existuje ovšem snad ještě větší počet stárnoucích lidí, kteří mají týž strach ze smrti. Mladí lidé, kteří se bojí života, trpí později právě tak stejným strachem ze smrti.

Co dodat závěrem této kapitoly? Snad to, že pokud chceme najít cesty vnitřním i vnějším světem, měli bychom být pozorní a všímaví. A k tomu potřebujeme všechny smysly. Co vidím, slyším, cítím, chutnám, hmatám?

Když užíváme naše smysly, je nám důvěrnější, co nás potkává. Co je důvěrnější, se nám otvírá. Co se nám otvírá, nám ukazuje své bytí. Co nám ukazuje své bytí, nám odkrývá kořen smyslu. Když se setkáváme s kořenem smyslu jiných životů, dotýkáme se našeho vlastního pocitu smyslu.

Co to znamená pro konkrétní život? Znamená to nebýt lhostejný! Smysly a smysl patří k sobě, stejně jako život a smrt. Hledání smyslu není pouze duchovním činem, ale zároveň každodenním jednáním celého člověka. Proto je rozdíl, zdali někdo život pouze pozoruje, nebo ho také objímá, zdali poslouchá koncert na kazetě nebo v koncertním sále, zdali zdraví se znuděným ahoj nebo s vřelým stiskem ruky. Kdo jde životem s otevřenými smysly, tomu se otevírá smysl. Můžeme říci, že takový člověk je pozorný, všímavý k bytí vlastnímu i jinému.

Komu se otevírá smysl v životě, tomu se otevírá i cesta ke štěstí, třebas tichému, ne hned viditelnému. Můžeme rovněž uvažovat, že takový člověk žije autenticky a přestává se bát smrti nepřiměřeně (Čálek, 1992, 2010; Batchelor, 2001; Benda, 2007; Lukasová, 2009; Böschemeyer, 2010).

Použitá literatura:

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti I. Doba ležících. Praha, Argo.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti II. Zdivočelá smrt. Praha, Argo.

Batchelor, M. (2001): Zen. Praha, Aurora.

Benda, J. (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129–140.

Böschemeyer, U. (2010): Unsere tiefe ist hell. Műnchen, Kösel Verlag.

Čálek, O. (1992): Psychologie a „přirozený svět“. Československá psychologie, 38, 5, 193–207.

Čálek, O. (2010): Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Československá psychologie, 54, 6, 606–609.

Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1999): Teorie a terapie neuróz. Praha, Grada Publishing.

Haškovcová, H. (2010): Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team.

Huxley, A. (2004): Konec civilizace. Praha, Maťa.

Jung, C. G. (1993): Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Längle, S. (2007): Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta.

Říčan, P. (2004): Cesta životem. Praha, Portál.

Sobotková, I. (2007): Psychologie rodiny. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2007): Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Klíčová slova: Vědomí, vědomí smrti, strach ze smrti, umírání, smysl.

Keywords: Consciousness, awareness of death, fear of death, dying, meaningfulness.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci.