Úvod

Strach ze smrti je všudypřítomný a tak velký, že člověk v průběhu života vynakládá značnou část své životní energie na popírání či vytěsňování smrti a myšlenek na ni. Transcendence smrti je důležitým motivem lidské zkušenosti. Setkáváme se s ní v osobní i společenské rovině (Ariés, 2000; Yalom, 2006).

Nesmrtelnost

Sebetranscendence – sebepřesah je typický právě pro člověka. Člověk začíná u sebe, aby posléze na sebe zapomněl – sám sebe překročil. Právě tak se dle Frankla (1996) i Lukasové (2009) rodí prožitek smyslu. Smrt nutí člověka k sebepřesahu, a tím i ke smyslu. Podobným způsobem lze interpretovat vývojovou teorii, kterou vytvořil Erikson a která je vhodným explanačním modelem pro teorii i klinickou praxi (Smékal, 2005).

Lifton (1973) popsal několik způsobů, jak se člověk pokouší dosáhnout symbolické nesmrtelnosti. Jejich důsledky lze vnímat osobně i celospolečensky.

• Biologický způsob
  • Člověk žije dál prostřednictvím svých dětí, prostřednictvím řetězce biologických návazností.
• Teologický způsob
  • Člověk žije dál na jiné vyšší rovině bytí, důvěřuje, že po smrti bude kontinuita jeho vědomí dále existovat. Většina velkých světových náboženství má ve svém základu tento mýtus obsažen – život smrtí nekončí.
• Tvořivý způsob
  • Člověk po sobě zanechává své dílo a žije dál jeho prostřednictvím. Dílo může být materiální i nemateriální podoby. V případě materiální podoby je věc jasná. Nemateriální podobou je myšlen vliv na ostatní – učitelé, vychovatelé, přátelé, terapeuti.
• Věčný koloběh přírody
  • Člověk se po smrti propojí s věčným koloběhem přírody a stane se tak její součástí.
• Transcendence prožitková
  • Člověk žije v trvalé přítomnosti, ve které mizí čas i smrt. Smrt je dílem okamžiku, stejně jako opětovné znovuzrození, stejně jako nádech a výdech. O tomto stavu bytí se hovoří jako o trvalé kontemplaci. Tuto myšlenku můžeme najít v tradici buddhismu.

Yalom (2008) hovoří o transcendenci smrti na makrospolečenské rovině, která má podobu pomníků, teologie, ideologie, balzamování, plastické chirurgie, výpadů do vesmíru, závislosti na zábavách, víry v mýtus pokroku a lineárního růstu, touhy po věčné slávě a životě.

Yalom (2006) je také toho názoru, že strach ze smrti je primárním zdrojem úzkosti v životě. Podobné postřehy můžeme najít v díle Freuda (1999), také u jeho dcery Anny Freudové (1960), Melanie Kleinové (1961) i Stanislava Grofa (2009).

Smrt jako primární zdroj úzkosti

Yalom (2006) uvažuje o smrti jako o primárním zdroji úzkosti. Toto stanovisko je dále rovněž prezentováno podrobněji v kapitole Pojetí smrti v ontogenezi. Psychopatologické poruchy jsou v řadě případů reakcemi na úzkost. Konkrétní porucha je potom pokusem, jak si s úzkostí poradit.

V případě psychopatologie je tento pokus maladaptivní. Psychopatologie je tedy výslednicí úzkosti a individuálních obran na její potlačení. Terapeut obvykle začíná pracovat s manifestní úzkostí, která je vyjádřena v případě neurotických reakcí konkrétním strachem, konkrétní obavou, konkrétními symptomy (Yalom, 2007).

Badatelé, kteří zkoumají tento problém, se domnívají, že strach ze smrti je složen z několika menších, oddělených strachů. Jiný problém je potom strach a obavy konkrétních, nevyléčitelně nemocných lidí, kteří mají blízko ke smrti. O nich budeme hovořit na jiném místě tohoto textu. Například studie, kterou vypracovali Furer a Walker (2008), ukazuje následující rozvrstvení běžných obav ze smrti u zdravé populace.

• Má smrt způsobí zármutek a ztrátu mým blízkým.
• Všechny mé plány a projekty skončí.
• Umírání může být bolestivé.
• Mé vědomí skončí, už nebudu moci dále nic prožívat.
• Nebudu se moci dále starat o ty, na kterých mi záleží a kteří mě potřebují.
• Bojíme se možných důsledků, pokud existuje život po smrti.
• Bojím se toho, co se stane s mým tělem po smrti.

Choron (1973) rozlišuje tři druhy strachu ze smrti:

• Co bude po smrti.
• Jak bude vypadat mé konkrétní umírání – umírání jako událost.
• Konec života – konec bytí.

Yalom (2006) se domnívá, že právě třetí strach, tj. konec života – konec bytí (absolutní konec vědomí), je centrálním strachem ze smrti. Člověk se děsí, že sám sebe ztratí a stane se ničím. Kierkegaard (1993) hovoří o strachu a úzkosti. Staví je do protikladu v tom smyslu, že strach je spojen s něčím konkrétním, úzkost nikoli. Yalom (2006) je toho názoru, že s úzkostí se dá bojovat jedině tak, že se stane strachem. Úzkost usiluje stát se strachem. Pokud dokážeme přeměnit „strach z ničeho“ na „strach z něčeho“, můžeme zahájit sebezáchrannou operaci. Můžeme se obávané věci vyhnout, vyhledat proti ní vhodné spojence a obrany, vymyslet usmiřující postupy, vymezit hranice.

Podobně definuje problematiku úzkosti a strachu i Freud. Klasická psychoanalýza operuje s pojmy latentní a manifestní. V našem případě takto můžeme zacházet s pojmy úzkost a strach. Úzkost je latentní a konkrétní strach či obava potom manifestní (Freud, 1991, 1994).

Identifikovat primární zdroje úzkosti je pro terapeuta obtížné. S primární úzkostí ze smrti v její ryzí formě se potkáváme zřídka. Úzkost se rychle stává strachem. Již u malého dítěte se vyvíjejí obrany, jež jsou založeny na popření. Budeme o nich hovořit později v následujících kapitolách.

V souladu s Heideggerem (2002) se Yalom (2006) domnívá, že pouze závažné či ohrožující životní prožitky mohou obrany narušit. Úzkost ze smrti se dostane do vědomí, ovšem toto narušení je velmi rychle opraveno. Heidegger (2002) v této souvislosti hovoří o probouzejícím zážitku. I to je samozřejmě možná reakce člověka, který se takto dostává autentičtěji k bytí. Ovšem to, co následuje, můžeme s velkou pravděpodobností chápat jako adaptivní obranu proti faktu vlastní konečnosti.

Strach ze smrti se dá prožívat na mnoha různých úrovních. Člověk se může obávat okamžiku umírání, bolesti při umírání, ztráty vlastní autonomie, ztráty vlastní hodnoty, opuštěnosti, může litovat nedokončených záležitostí, truchlit nad koncem vlastního prožívání atd.

Nelze ovšem zapomínat, že tyto reakce jsou vědomými úvahami dospělých lidí. V žádném případě nejsou totožné s nestrukturovaným primárním děsem ze smrti, který je součástí bytí. Můžeme ho nepřímo pozorovat v boji o sebezáchovu. Utváří se záhy v životě, ještě před vznikem schopnosti formulovat pojmy, existuje před jazykem i obrazem (Yalom, 2006; Raban, 2008; Grof, 2009).

Strach ze smrti je spojen s primární úzkostí. Smrt je prvotním zdrojem úzkosti. Tuto prožitkovou komponentu lze stěží odstranit, je součástí bytí člověka ve světě a vyplývá ze samotné přirozenosti člověka a jeho pobytu ve světě (Tillich, 2004; Yalom, 2008).

Primární zdroj úzkosti je přítomen již v raném dětství, napomáhá při tvorbě charakterové struktury a po celý život nepřestává vyvolávat úzkost, jež se projevuje manifestními obavami a stavbou psychologických obran (Yalom, 2006).

Existenciálně orientovaný terapeut doufá, že ničivou míru úzkosti sníží, nedoufá, že úzkost odstraní. Život se nedá žít a smrti se nedá čelit bez úzkosti. Úzkost může ukazovat cestu k autentickému bytí – k realizaci smyslu v životě. Úkolem terapeuta je snížit úzkost na přijatelnou úroveň a pak tuto stávající úzkost využít ke zvýšení uvědomování smyslu a vitality (Frankl, 1996; Yalom, 2006; Lukasová, 2008).

Výzkum strachu ze smrti

Zajímavá studie se zaměřovala na budoucí adepty lékařství. Autoři pracovali s vědomým strachem ze smrti. Výsledky poukázaly na skutečnost negativního vztahu mezi autoritářstvím a strachem ze smrti. Tedy čím více autoritářství, tím méně strachu ze smrti. Navíc studenti medicíny, kteří si zvolili jako specializační oblast psychiatrii, se smrti báli nejvíce (Livigston, Zimet, 1965).

Některé výzkumy se shodují v tom, že věřící lidé se bojí smrti méně (Westman, 1992; Roff, Butkeviciene, Klemmack, 2002). Existují ovšem rovněž studie, které poukazují na nesignifikantní souvislost mezi strachem ze smrti a náboženskou příslušností (Rasmussen, Johnson, 1994). Jiné výzkumy hodnotily vliv pohlaví na strach ze smrti. Několik takto koncipovaných projektů prokázalo, že ženy mají větší vědomý strach ze smrti než muži (Chiappetta, Floyd, McSeveney, 1976; Cole, 1978; Depaola, Griffin, Young, Neimeyer, 2003).

Frazier, Foss-Goodman (1988) zjistili, že strach ze smrti pozitivně koreluje s neuroticismem a depresivním laděním. Templer (1971) poukázal na podobnou skutečnost u seniorů. Výsledek interpretoval tak, že zvýšený strach ze smrti u starých lidí se vyskytuje jako součást depresivního syndromu.

Adolescenti mají tendenci bát se smrti více než jiné věkové kategorie. Alexander a Adlerstein (1958) testovali kožní galvanickou reakci, kterou lze považovat za fyziologickou míru úzkosti. Zkoumali děti ve věku 5 až 16 let, kterým administrovali slova týkající se smrti. Tato slova byla rozptýlena mezi jinými – neutrálními výrazy.

Výsledky ukázaly, že děti ve věku 5 až 8 let a 13 až 16 let měly na slova související se smrtí mnohem větší emoční reakce než děti, které badatelé z hlediska věku zařadili do intervalu 9 až 12 let. Autoři interpretovali výsledky v tom znění, že věk 9 až 12 let (v psychoanalytické terminologii se jedná o dobu latence) je vlídné období, ve kterém jsou děti příliš zaujaty pravidelným během života a jeho průvodními radostmi, než aby se zabývaly smrtí.

Použitá literatura a literatura pro další studium:

Alexander, I, E., Adlerstein, A., M. (1958): Affective responses to the concept of death in a population of children and early adolescents. The Journal of genetic psychology: Research and theory on human development, 93, 167–177.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti I. Doba ležících. Praha, Argo.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti II. Zdivočelá smrt. Praha, Argo.

Batchelor, M. (2001): Zen. Praha, Aurora.

Benda, J. (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129–140.

Böschemeyer, U. (2010): Unsere tiefe ist hell. Műnchen, Kösel Verlag.

Cole, M., A. (1978): Sex and marital status differences in death anxiety. Omega: Journal of Death and Dying, 9, 2, 139–147.

Čálek, O. (1992): Psychologie a „přirozený svět“. Československá psychologie, 38, 5, 193–207.

Čálek, O. (2010): Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Československá psychologie, 54, 6, 606–609.

Depaola, S., J., Griffin, M., Young, J., R., Neimeyer, R., A. (2003): Death anxiety and attitudes toward the elderly among adults: The role of gender and ethnicity. Death Studies, 27, 4, 335–354.

Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1999): Teorie a terapie neuróz. Praha, Grada Publishing.

Frazier, P., H., Foss-Goodman, D. (1988): Death anxiety and personality: Are they truly related? Omega Journal of Death and Dying, 19, 3, 265–274.

Freud, A. (1960): Discussion of Dr. John Bowlby’s paper. Psychoanalytic study of the child, 15, 53–62.

Freud, S. (1991): Vybrané spisy I. Praha, Avicenum.

Freud, S. (1994): Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna.

Freud, S. (1998): Nespokojenost v kultuře. Praha, Hynek.

Freud, S. (1999): Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924. Praha, Psychoanalytické nakladatelství.

Furer, P., Walker, J. (2008): Death anxiety: A Cognitive – Behavioral Approach. Journal of Cognitive Psychotherapy. 22, 2, 167–182.

Greyson, B. (2006): Near-death experiences and spirituality. Journal of Religion & Science, 41, 2, 393–414.

Grof, S. (2007): Psychologie budoucnosti. Praha, Argo.

Grof, S. (2009): Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha, Argo.

Haškovcová, H. (2010): Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team.

Heidegger, M. (2002): Bytí a čas. Praha, Oikoymenh.

Chiappetta, W., Floyd, H., McSeveney, D., R. (1976): Sex differences in coping with death anxiety. Psychological Reports, 39, 3, 945–946.

Choron, J. (1973): Death and modern man. New York, Collier Books.

James, W. (2007): The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature. New York, Cosimo Classics.

Jaspers, K. (2000): Šifry transcendence. Praha, Vyšehrad.

Jung, C. G. (1993): Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Kierkegaard, S. (1993): Bázeň a chvění, Nemoc k Smrti. Praha, Svoboda-Libertas.

Klein, M. (1961): Narrative of a Child Analysis. London, Hogarth Press.

Kübler-Ross, E. (1992): O smrti a životě po ní: Jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov, Arica.

Kupka, M. (2008): Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí. E – Psychologie, 2, 3, 30–40.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Längle, S. (2007): Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Lifton, R., J. (1973): The Sense of Immortality: On Death and the Continuity of Life. The American Journal of Psychoanalysis, 33, 3–15.

Livingston, P., Zimet, C. (1965): Death Anxiety, Authoritarianism and Choice of Specialty in Medical Students. Journal of Nervous & Mental Disease, 140, 3, 222–230.

Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.

Mareš, J. (2012): Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada.

Mohapl, P. (1988): Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc, Vydavatelství UP.

Mohapl, P. (1992): Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP.

Moody, R. (1991): Život po životě. Český Těšín, Odeon.

Noyes, R., Kletti, R. (1977): Panoramic memory: A response to the threat of death, Omega 8, 181–194.

Paulík, K. (2010): Psychologie lidské odolnosti. Praha, Grada.

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta.

Raban, M. (2008): Duchovní smysl člověka dnes. Praha: Vyšehrad.

Rasmussen, C., H., Johnson, M., E. (1994): Spirituality and religiosity: Relative relationships to death anxie­ty. Omega: Journal of Death and Dying, 29, 4, 313–318.

Ring, K. (1991): Čelem k věčnosti. Havlíčkův Brod, Sygnum Unitas.

Roff, L., Butkeviciene, R., Klemmack, D. (2002): Death anxiety and religiosity among lithuanian health and social service professionals. Death Studies, 26, 9, 731–742.

Rosen, D., H. (1975): Suicide Survivors: A Follow-up Study of Persons Who Survived Jumping from the Golden Gate and San Francisco-Oakland Bay Bridges. Western journal of medicine, 122, 4, 289–294.

Říčan, P. (2004): Cesta životem. Praha, Portál.

Sartre, J., P. (2006): Vědomí a existence. Praha, Oikoymenh.

Smékal, V. (2005): O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychikou a duchovní kulturou osobnosti. Brno, Cesta.

Sobotková, I. (2007): Psychologie rodiny. Praha, Portál.

Staford, B., L. (2006): Are they hallucinations or are they real? The spirituality of death and near – death visions. Journal of Death & Dying, 53, 2, 37–49.

Templer, D. (1971): Death anxiety as related to depression and health of retired persons. Journal of Gerontology, 26, 521–523.

Tillich, P. (2004): Odvaha být. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Westman, A., S. (1992): Existential anxiety as related to conceptualization of self and of death, denial of death, and religiosity. Psychological Reports, 71, 3, 1064–1066.

Wicky, Ch. (2007): Časovost jako výzva k pravé existenci. In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2007): Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Klíčová slova: Vědomí, vědomí smrti, strach ze smrti, umírání, smysl života, úzkost, změněné stavy vědomí, posttraumatický rozvoj.

Keywords: Consciousness, awareness of death, fear of death, dying, meaningfulness, anxiety, altered states of consciousness, posttraumatic growth.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filosofická fakulta UP v Olomouci.