Úvod

Pohled obsažený v názvu kapitoly se určitě nepřijímá snadno. Smrt vnímáme většinou jako strašné zlo, jako neštěstí, které by nemuselo být. Pokud bychom si ovšem představili život bez smrti, a pokud bychom takový život bez konce mohli žít, zjevně by onen život ztratil něco ze své dynamiky a naléhavosti (Yalom, 2006).

Podobný pohled na věc nalezneme překvapivě jak u Freuda, tak i Frankla. Freud (1998) tvrdí, že pokud je v životě přítomna smrt a je více na očích, život se stává zajímavým, napínavým, život tím dostává smysl. Dodává k tomu, že právě omezení radostí a pomíjivost zvyšují cenu života a krásy.

Pro Frankla (1996) je smrtelnost výzvou k jednání a k uskutečnění hodnot. Základní charakteristikou člověka je podle Frankla to, že svým životem jedinec směřuje a ukazuje k něčemu jinému, než je on sám. Tím se život stává šťastným, a pokud ne, tedy alespoň smysluplným, protože to, co je příjemné, nemusí být smysluplné, a to, co je smysluplné, nemusí být příjemné (Längle, 2002).

Člověk potřebuje ke svému životu určitou míru napětí, nejistoty a utrpení. Díky nim roste. Lidský život tak někdy opravdu začíná až na druhém konci zoufalství (Sartre, 2006; Lukasová, 2009). Tyto myšlenky odkazují opět k Heideggerovi a k jeho dvěma způsobům bytí člověka ve světě. Jung (1993) zmiňuje, že čínský znak pro „krizi“ je kombinací dvou symbolů: „nebezpečí“ a „příležitost“. Krize je tedy šancí. Křižovatkou v životě. Co rozhoduje o tom, jak naložíme a jak „přečteme“ onen životní podnět, kterou cestou se vydáme, záleží na nás. Lépe řečeno, na našem postoji k životu (Paulík, 2010).

Konfrontace s vlastní smrtelností

Yalom (2006) tuto skutečnost uvádí rovněž a dodává, že při práci s nevyléčitelně nemocnými zjistil, že řada z nich svou krizi a své ohrožení využívá jako příležitost ke změně a osobnímu růstu. Lidský život tak začíná na „druhém konci zoufalství“ anebo v okamžiku uvědomění si vlastní smrtelnosti.

Mohapl (1988, 1992) hovoří o tzv. „terciárním zisku“ z nemoci. Myslí tím skutečnost, že díky závažnému onemocnění či terminální diagnóze se u mnoha lidí vytvoří určité charakteristiky, zkušenosti a vhledy, které by jinak nevznikly, a které dotyční v rozhovorech hodnotí jako pozitivní změny v životě. Mareš (2012) popisuje tzv. posttraumatický růst či posttraumatický rozvoj.

Yalom (2006) uvádí následující přehled tzv. „terciárních zisků“ či posttraumatického růstu:

• Přeskupení životních hodnot – odsunutí nepodstatného.
• Pocit osvobození – schopnost dělat to, co chci a nedělat to, co nechci.
• Život v přítomném okamžiku („tady a teď“) – uvědomění si, že jedinou skutečností je přítomnost. Život se neodkládá na „jindy“.
• Radostné ocenění základních věcí v životě a prosté uspokojení z bytí, což se projevuje pozorností a všímavostí.
• Hlubší komunikace a blízkost s milovanými lidmi.
• Méně obav z mezilidských vztahů, méně strachu z odmítnutí, větší ochota riskovat.

Opět se na tomto místě nabízí srovnání s jevem NDE (Zkušenost blízkosti smrti). Tento fenomén zkoumal především Moody (1991). Před ním se této problematice věnoval rovněž americký psychiatr Russel Noyes (1977). Oba autoři shodně konstatují, že lidé, kteří se takto dostali do těsné blízkosti smrti, ještě o mnoho let později popisovali cennost své zkušenosti.

Hovořili o tom, že si uvědomili, jak je život křehký, cenný a krátký. Získali životní elán, schopnost ponořit se do přítomného okamžiku. Došlo u nich k přehodnocení životních priorit, zvýšila se empatie s ostatními lidmi.

Podobnou paralelu nacházíme v článku Rosena (1975), který přibližuje problematiku sebevražedného jednání. Tento autor se zajímal o jedince, kteří přežili sebevražedný pokus, a konstatoval, že tato zkušenost u většiny z nich změnila jejich život k lepšímu. V popisu oné změny zaznívaly podobné charakteristiky jako výše uvedené: opětovné nalezení smyslu, zázrak života, cit pro přítomný okamžik, blízkost k lidem a soucit s ostatními.

Pokud máme to „štěstí“ a potkáme smrt, dostaneme se možná na křižovatku života a můžeme se vydat po cestě, která nám říká, že bez ohledu na to, co děláme, nakonec se stejně smrti musíme postavit sami. Stejně jako životu. Nikdo se za nás nepřimluví, nikdo za nás nežije a nikdo za nás nezemře. Vyrosteme, rozhodujeme se a oddělujeme se od druhých. Životu i smrti čelíme nakonec sami.

Popření smrti je popřením vlastní podstaty, což vytváří rozsáhlá omezení pro uvědomování a prožívání. Člověk vlastně takto vytváří prostor pro intrapersonální osamělost. Disociuje prožitky, které jsou spojeny s podstatou bytí. Přijetí smrti člověka naopak zachraňuje, nutí ho žít autenticky, smysluplně a zvyšuje pozornost ke každodennosti existence. Důkazem toho jsou zkušenosti lidí, kteří touto konfrontací nebo setkáním prošli.

Tělesnost smrti nás ničí, ale myšlenka smrti nás zachraňuje. Vědomí smrti dává životu smysl a hloubku. Nikoli naopak. Vhled v tomto duchu mění životní perspektivu a může přenést člověka ze způsobu života charakterizovaného konzumem, nesnášenlivostí, umrtvováním či drobnými obavami do autentičtějšího způsobu bytí (Yalom, 2006, 2008).

Život ze zorného úhlu konečnosti je plnější. Smrt, a s ní vědomí naší konečnosti, je organickou součástí života – nikoli jen nějakou událostí, která někdy nastane. Smrt je sice něco, co nastane v budoucnu, je ovšem také hybnou a formující silou našeho nynějšího života. Tedy přítomného okamžiku. Neustále totiž něco vzniká a zároveň zaniká – umírá.

Nejistota ohledně hodiny smrti nutí člověka žít tak, aby to, co dává jeho životu smysl, nespočívalo pouze v budoucnosti. Pokud chce člověk ve smrti obstát, je vybízen, aby si zařídil svůj život tak, že naplnění jeho smyslu bude obsaženo i v přítomnosti. I když se rozhoduji v kontextu minulosti a budoucnosti, smysl mého konání nezávisí na cíli, jehož mám dosáhnout, není závislý na úspěchu mého jednání, tedy na budoucnosti. Smysl spočívá v nepodmíněnosti mého sebenasazení, které je vždy ve spojení s přítomností (Wicky, 2007).

Použitá literatura a literatura pro další studium:

Alexander, I, E., Adlerstein, A., M. (1958): Affective responses to the concept of death in a population of children and early adolescents. The Journal of genetic psychology: Research and theory on human development, 93, 167–177.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti I. Doba ležících. Praha, Argo.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti II. Zdivočelá smrt. Praha, Argo.

Batchelor, M. (2001): Zen. Praha, Aurora.

Benda, J. (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129–140.

Böschemeyer, U. (2010): Unsere tiefe ist hell. Műnchen, Kösel Verlag.

Cole, M., A. (1978): Sex and marital status differences in death anxiety. Omega: Journal of Death and Dying, 9, 2, 139–147.

Čálek, O. (1992): Psychologie a „přirozený svět“. Československá psychologie, 38, 5, 193–207.

Čálek, O. (2010): Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Československá psychologie, 54, 6, 606–609.

Depaola, S., J., Griffin, M., Young, J., R., Neimeyer, R., A. (2003): Death anxiety and attitudes toward the elderly among adults: The role of gender and ethnicity. Death Studies, 27, 4, 335–354.

Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1999): Teorie a terapie neuróz. Praha, Grada Publishing.

Frazier, P., H., Foss-Goodman, D. (1988): Death anxiety and personality: Are they truly related? Omega Journal of Death and Dying, 19, 3, 265–274.

Freud, A. (1960): Discussion of Dr. John Bowlby’s paper. Psychoanalytic study of the child, 15, 53–62.

Freud, S. (1991): Vybrané spisy I. Praha, Avicenum.

Freud, S. (1994): Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna.

Freud, S. (1998): Nespokojenost v kultuře. Praha, Hynek.

Freud, S. (1999): Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924. Praha, Psychoanalytické nakladatelství.

Furer, P., Walker, J. (2008): Death anxiety: A Cognitive – Behavioral Approach. Journal of Cognitive Psychotherapy. 22, 2, 167–182.

Greyson, B. (2006): Near-death experiences and spirituality. Journal of Religion & Science, 41, 2, 393–414.

Grof, S. (2007): Psychologie budoucnosti. Praha, Argo.

Grof, S. (2009): Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha, Argo.

Haškovcová, H. (2010): Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team.

Heidegger, M. (2002): Bytí a čas. Praha, Oikoymenh.

Chiappetta, W., Floyd, H., McSeveney, D., R. (1976): Sex differences in coping with death anxiety. Psychological Reports, 39, 3, 945–946.

Choron, J. (1973): Death and modern man. New York, Collier Books.

James, W. (2007): The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature. New York, Cosimo Classics.

Jaspers, K. (2000): Šifry transcendence. Praha, Vyšehrad.

Jung, C. G. (1993): Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Kierkegaard, S. (1993): Bázeň a chvění, Nemoc k Smrti. Praha, Svoboda-Libertas.

Klein, M. (1961): Narrative of a Child Analysis. London, Hogarth Press.

Kübler-Ross, E. (1992): O smrti a životě po ní: Jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov, Arica.

Kupka, M. (2008): Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí. E – Psychologie, 2, 3, 30–40.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Längle, S. (2007): Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Lifton, R., J. (1973): The Sense of Immortality: On Death and the Continuity of Life. The American Journal of Psychoanalysis, 33, 3–15.

Livingston, P., Zimet, C. (1965): Death Anxiety, Authoritarianism and Choice of Specialty in Medical Students. Journal of Nervous & Mental Disease, 140, 3, 222–230.

Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.

Mareš, J. (2012): Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada.

Mohapl, P. (1988): Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc, Vydavatelství UP.

Mohapl, P. (1992): Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP.

Moody, R. (1991): Život po životě. Český Těšín, Odeon.

Noyes, R., Kletti, R. (1977): Panoramic memory: A response to the threat of death, Omega 8, 181–194.

Paulík, K. (2010): Psychologie lidské odolnosti. Praha, Grada.

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta.

Raban, M. (2008): Duchovní smysl člověka dnes. Praha: Vyšehrad.

Rasmussen, C., H., Johnson, M., E. (1994): Spirituality and religiosity: Relative relationships to death anxie­ty. Omega: Journal of Death and Dying, 29, 4, 313–318.

Ring, K. (1991): Čelem k věčnosti. Havlíčkův Brod, Sygnum Unitas.

Roff, L., Butkeviciene, R., Klemmack, D. (2002): Death anxiety and religiosity among lithuanian health and social service professionals. Death Studies, 26, 9, 731–742.

Rosen, D., H. (1975): Suicide Survivors: A Follow-up Study of Persons Who Survived Jumping from the Golden Gate and San Francisco-Oakland Bay Bridges. Western journal of medicine, 122, 4, 289–294.

Říčan, P. (2004): Cesta životem. Praha, Portál.

Sartre, J., P. (2006): Vědomí a existence. Praha, Oikoymenh.

Smékal, V. (2005): O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychikou a duchovní kulturou osobnosti. Brno, Cesta.

Sobotková, I. (2007): Psychologie rodiny. Praha, Portál.

Staford, B., L. (2006): Are they hallucinations or are they real? The spirituality of death and near – death visions. Journal of Death & Dying, 53, 2, 37–49.

Templer, D. (1971): Death anxiety as related to depression and health of retired persons. Journal of Gerontology, 26, 521–523.

Tillich, P. (2004): Odvaha být. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Westman, A., S. (1992): Existential anxiety as related to conceptualization of self and of death, denial of death, and religiosity. Psychological Reports, 71, 3, 1064–1066.

Wicky, Ch. (2007): Časovost jako výzva k pravé existenci. In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2007): Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Klíčová slova: Vědomí, vědomí smrti, strach ze smrti, umírání, smysl života, úzkost, změněné stavy vědomí, posttraumatický rozvoj.

Keywords: Consciousness, awareness of death, fear of death, dying, meaningfulness, anxiety, altered states of consciousness, posttraumatic growth.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filosofická fakulta UP v Olomouci.