„Když konečně víme, že umíráme, a všechny ostatní bytosti schopné vnímat umírají s námi,
začneme mít palčivý, takřka srdcervoucí smysl pro křehkost a vzácnost každého okamžiku, každé bytosti,
a odtud může vzejít hluboký, čistý, nekonečný soucit se všemi tvory,
které čeká stejný osud jako nás.“ (Sogyal Rinpoche)

Úvod

V následujícím textu se budeme pohybovat na území základních východisek existenciální analýzy, která se dotýkají tématu smrti, vědomí smrti, strachu ze smrti, a tím i zároveň života jako celku (Yalom, 2006).

• Strach ze smrti hraje důležitou roli v našem vnitřním prožívání. Je temný, rušivý. Existující na okraji našeho vědomí.
• Dítě v raném věku se intenzivně zabývá smrtí a jeho hlavním vývojovým úkolem je vypořádat se s hrozivým strachem ze zániku.
• Tento strach musíme zvládnout, a tak proti vědomí smrti stavíme obrany, jež jsou založené na popření a formují charakterovou strukturu.
• Smrt je původním zdrojem úzkosti a prvotním pramenem psychopatologie.
• Život a smrt jsou spolu vzájemně propojeny, existují současně.

Vědomí smrti v historii

Každý velký filozof o smrti přemýšlel a psal. Mnozí tak došli k závěru, že smrt je neoddělitelnou součástí života a přemýšlení o smrti může život člověka obohatit. Přestože materiálnost smrti člověka ničí, myšlenka a uvědomění smrti jej zachraňuje (Yalom, 2008).

Frankl (1999) tento postoj vnímá jako výzvu k jednání. Pokud by člověk totiž byl nesmrtelný, mohl by každé jednání oddalovat do nekonečna. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své fyzické budoucnosti a omezení svých možností, nachází se jedinec pod nátlakem. Je nucen využít času svého života a nenechat bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, které se mu každý den, každou hodinu anebo sekundu nabízejí.

Yalom (2006, 2008) se domnívá, že uvědomění smrti činí člověka pozorným (všímavým) k bytí. Heidegger (2002) ve svém díle Bytí a čas došel k závěru, že uvědomění si vlastní osobní smrti může fungovat jako pobídka, která nás posune z povrchního způsobu bytí k hlubšímu způsobu bytí.

Heidegger (2002) rozlišuje dva základní způsoby bytí člověka ve světě – každodenní způsob a ontologický způsob.

• Každodenní způsob bytí – stav zapomnětlivosti bytí
  • Člověk žije ve světě věcí a vrhá se do každodenních životních zábav. Člověk se vydává všanc každodennímu světu a podléhá starostem o způsob existence věcí. Člověk je pohroužen ve svém okolí a vnímá či obdivuje, jaké to na tom světě je. Většinový člověk žije převážně v tomto stavu. Jedná se o všední způsob existence. Heidegger ho označuje jako neautentický. Člověk si neuvědomuje, že je tvůrcem svého života a světa.
• Ontologický způsob bytí – stav uvědomování si bytí
  • Člověk se nepodivuje nad způsobem existence věcí, ale tomu, že věci jsou. Člověk se pozastavuje a oceňuje zázrak bytí, obdivuje, že něco vůbec je, že něco vůbec existuje, že existuje on sám. Člověk si je vědom svého bytí, je si vědom jeho křehkosti i síly, a je si zároveň vědom odpovědnosti za vlastní bytí. V tomto stavu existuje autenticky, uvědomuje si sebe jako konstituujícího i konstituovaného. Přijímá své možnosti i omezení a zažívá úzkost, která je pro něj výzvou k existenci. Člověk je tak lépe připraven uskutečnit ve vlastním životě změny. Jeho život je postaven na zapojování, propojenosti, odpovědnosti, smyslu a svobodě.

Yalom (2006, 2008) k tomu dodává, že krizové (probouzející) zážitky nás mohou změnit právě v tom smyslu, že se změní náš postoj k sobě i ke světu. Dostaneme se tak z prvního stavu bytí (stav zapomnětlivosti) do stavu druhého (stav uvědomování si). Jaspers (2000) hovoří o limitních, hraničních situacích. V tomto případě je smrt první v pořadí.

Vědomí smrti nám umožňuje žít svůj život autenticky a odpovědně. Zde můžeme odkázat na kapitoly, které mimo jiné poukazují na těsnou propojenost všech pěti základních východisek existenciální analýzy – smrti a smyslu života, smysluplnosti a odpovědnosti a samoty (osamělosti) a svobody. Tuto linii dále rozvíjejí příspěvky Strach ze smrti a dále Smrt jako pozitivní příspěvek k životu.

Probouzející zkušenost

Yalom (2008) považuje za katalyzátory probouzející zkušenosti další naléhavé životní situace:

• Zármutek ze ztráty osoby, na které nám záleželo.
• Vážná nemoc, která ohrožuje život.
• Rozpad důvěrného vztahu.
• Významné životní milníky.
• Traumatické životní události.
• Odchod dětí z domova.
• Ztráta práce.
• Závažná životní rozhodnutí.
• Odchod do penze.
• Stěhování do domova pro seniory.
• Silné emoční sny, které předávají důležitá poselství z vlastního nitra.

Stanislav Grof (2007, 2009) je navíc toho názoru, že k tomuto vnitřnímu přerodu může dospět člověk na základě prožitku změněného stavu vědomí. Což lze doložit opět na tématu osobní konfrontace se smrtí. Konkrétně se jedná o fenomén jevu NDE – Near Death Experience (Zkušenost blízkosti smrti), o kterém píše řada tanatologů v souvislosti se stavem klinické smrti (Moody, 1991; Ring, 1991; Kübler – Ross, 1992; Greyson, 2006; Staford, 2006).

Někteří lidé, kteří se dostanou do stavu klinické smrti, posléze referují o zvláštním prožitku, který je charakteristický řadou intenzivních zkušeností. Podstatné je to, že takovýto zážitek má vliv na jejich další život. Onen vliv v obecné rovině nápadně připomíná to, co Heidegger nazývá ontologickým způsobem bytí (Kupka, 2008).

Grof (2007, 2009) vnímá změněné stavy vědomí, v jeho případě tzv. holotropní stavy vědomí, jako širokou kategorii mentálních stavů, které nejsou patologické a které mohou mít růstový či terapeutický potenciál. Vysvětluje termín holotropní jako směřující k celistvosti (holos – celek, trepein – směřovat k něčemu). Grof (2009) je rovněž zastáncem názoru, že v našem běžném stavu vědomí se ztotožňujeme pouze s malým zlomkem toho, čím skutečně jsme. Podobnou paralelu můžeme objevit i v díle Junga (1993, 1994).

V holotropních stavech (změněných stavech vědomí) si uvědomujeme širší možnosti našeho bytí. Během nich dochází ke kvalitativní, velmi hluboké a zásadní změně vědomí, které však není hrubě porušeno, jako je tomu například u schizofrenie, organických psychotických stavů či delirií. O této problematice psal podrobně již W. James (2007).

Změna postoje ke světu, k ostatním lidem a k sobě, kterou popisuje Heidegger (ontologické bytí), je v některých případech velmi podobná tomu, co popisují badatelé, kteří se věnují právě změněným stavům vědomí, jež se vymykají psychopatologické klasifikaci (Kupka, 2008).

Použitá literatura a literatura pro další studium:

Alexander, I, E., Adlerstein, A., M. (1958): Affective responses to the concept of death in a population of children and early adolescents. The Journal of genetic psychology: Research and theory on human development, 93, 167–177.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti I. Doba ležících. Praha, Argo.

Ariés, P. (2000): Dějiny smrti II. Zdivočelá smrt. Praha, Argo.

Batchelor, M. (2001): Zen. Praha, Aurora.

Benda, J. (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129–140.

Böschemeyer, U. (2010): Unsere tiefe ist hell. Műnchen, Kösel Verlag.

Cole, M., A. (1978): Sex and marital status differences in death anxiety. Omega: Journal of Death and Dying, 9, 2, 139–147.

Čálek, O. (1992): Psychologie a „přirozený svět“. Československá psychologie, 38, 5, 193–207.

Čálek, O. (2010): Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Československá psychologie, 54, 6, 606–609.

Depaola, S., J., Griffin, M., Young, J., R., Neimeyer, R., A. (2003): Death anxiety and attitudes toward the elderly among adults: The role of gender and ethnicity. Death Studies, 27, 4, 335–354.

Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Frankl, V., E. (1999): Teorie a terapie neuróz. Praha, Grada Publishing.

Frazier, P., H., Foss-Goodman, D. (1988): Death anxiety and personality: Are they truly related? Omega Journal of Death and Dying, 19, 3, 265–274.

Freud, A. (1960): Discussion of Dr. John Bowlby’s paper. Psychoanalytic study of the child, 15, 53–62.

Freud, S. (1991): Vybrané spisy I. Praha, Avicenum.

Freud, S. (1994): Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna.

Freud, S. (1998): Nespokojenost v kultuře. Praha, Hynek.

Freud, S. (1999): Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924. Praha, Psychoanalytické nakladatelství.

Furer, P., Walker, J. (2008): Death anxiety: A Cognitive – Behavioral Approach. Journal of Cognitive Psychotherapy. 22, 2, 167–182.

Greyson, B. (2006): Near-death experiences and spirituality. Journal of Religion & Science, 41, 2, 393–414.

Grof, S. (2007): Psychologie budoucnosti. Praha, Argo.

Grof, S. (2009): Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha, Argo.

Haškovcová, H. (2010): Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team.

Heidegger, M. (2002): Bytí a čas. Praha, Oikoymenh.

Chiappetta, W., Floyd, H., McSeveney, D., R. (1976): Sex differences in coping with death anxiety. Psychological Reports, 39, 3, 945–946.

Choron, J. (1973): Death and modern man. New York, Collier Books.

James, W. (2007): The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature. New York, Cosimo Classics.

Jaspers, K. (2000): Šifry transcendence. Praha, Vyšehrad.

Jung, C. G. (1993): Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Kierkegaard, S. (1993): Bázeň a chvění, Nemoc k Smrti. Praha, Svoboda-Libertas.

Klein, M. (1961): Narrative of a Child Analysis. London, Hogarth Press.

Kübler-Ross, E. (1992): O smrti a životě po ní: Jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov, Arica.

Kupka, M. (2008): Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí. E – Psychologie, 2, 3, 30–40.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Längle, S. (2007): Úzkost – královská cesta k existenci, In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Lifton, R., J. (1973): The Sense of Immortality: On Death and the Continuity of Life. The American Journal of Psychoanalysis, 33, 3–15.

Livingston, P., Zimet, C. (1965): Death Anxiety, Authoritarianism and Choice of Specialty in Medical Students. Journal of Nervous & Mental Disease, 140, 3, 222–230.

Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.

Mareš, J. (2012): Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada.

Mohapl, P. (1988): Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc, Vydavatelství UP.

Mohapl, P. (1992): Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP.

Moody, R. (1991): Život po životě. Český Těšín, Odeon.

Noyes, R., Kletti, R. (1977): Panoramic memory: A response to the threat of death, Omega 8, 181–194.

Paulík, K. (2010): Psychologie lidské odolnosti. Praha, Grada.

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta.

Raban, M. (2008): Duchovní smysl člověka dnes. Praha: Vyšehrad.

Rasmussen, C., H., Johnson, M., E. (1994): Spirituality and religiosity: Relative relationships to death anxie­ty. Omega: Journal of Death and Dying, 29, 4, 313–318.

Ring, K. (1991): Čelem k věčnosti. Havlíčkův Brod, Sygnum Unitas.

Roff, L., Butkeviciene, R., Klemmack, D. (2002): Death anxiety and religiosity among lithuanian health and social service professionals. Death Studies, 26, 9, 731–742.

Rosen, D., H. (1975): Suicide Survivors: A Follow-up Study of Persons Who Survived Jumping from the Golden Gate and San Francisco-Oakland Bay Bridges. Western journal of medicine, 122, 4, 289–294.

Říčan, P. (2004): Cesta životem. Praha, Portál.

Sartre, J., P. (2006): Vědomí a existence. Praha, Oikoymenh.

Smékal, V. (2005): O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychikou a duchovní kulturou osobnosti. Brno, Cesta.

Sobotková, I. (2007): Psychologie rodiny. Praha, Portál.

Staford, B., L. (2006): Are they hallucinations or are they real? The spirituality of death and near – death visions. Journal of Death & Dying, 53, 2, 37–49.

Templer, D. (1971): Death anxiety as related to depression and health of retired persons. Journal of Gerontology, 26, 521–523.

Tillich, P. (2004): Odvaha být. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Westman, A., S. (1992): Existential anxiety as related to conceptualization of self and of death, denial of death, and religiosity. Psychological Reports, 71, 3, 1064–1066.

Wicky, Ch. (2007): Časovost jako výzva k pravé existenci. In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85–95.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2007): Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Klíčová slova: Vědomí, vědomí smrti, strach ze smrti, umírání, smysl života, úzkost, změněné stavy vědomí, posttraumatický rozvoj.

Keywords: Consciousness, awareness of death, fear of death, dying, meaningfulness, anxiety, altered states of consciousness, posttraumatic growth.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filosofická fakulta UP v Olomouci.