Úvod

Mystická anebo náboženská zkušenost byla vždy ústřední součástí lidského bytí zřejmě od samého počátku sebeuvědomění člověka. Soubory symbolů či náboženství loveckých společenství jsou ve svém základu šamanské. Sdílejí tolik základních rysů v čase i prostoru, že můžeme celkem snadno odvodit společné historické a psychologické základy. Ve středu šamanské víry stojí osobnost šamana s hlubokou holotropní (extatickou) zkušeností (Furst, 1996).

Výraz šaman pochází s největší pravděpodobností z tunguzsko-mandžuského slova saman. Což doslova znamená, „ten, kdo ví“. Toto označení vyjadřuje hlubokou úctu k rozsáhlým znalostem psychiky a povahy realita, jimiž se šamani vyznačují. V užším a odborně antropologickém smyslu se názvem šaman označují sibiřští léčitelé, kteří nosí obřadní oděv, používají jednostranný buben, upadají do transu a podstupují vizionářské cesty. V širším slova smyslu se tento termín běžně používá pro označení různých druhů domorodých léčitelů z nejrůznějších částí světa, jimž se též lidově říká medicinman, kmenový kouzelník nebo čaroděj (Grof, 2009).

Společenský status šamana byl vždy vysoký. Role, kterou ve společenstvu naplňoval, se týkala mnoha možných pozic. Šaman byl považován za věštce, kouzelníka, básníka, pěvce, proroka lovu a počasí, udržovatele tradic a léčitele tělesných i duševních poruch. Se svými duchovními pomocníky či spojenci je šaman výsostným strážcem tělesné i duševní rovnováhy svého kmene. Jedinečnou vlastností šamanů je to, že používají holotropní stavy vědomí k výše popsaným účelům (Eliade, 1995, 1997; Grof, 2007).

Šamanismus je neobyčejně starý. Archeologické nálezy dokládají, že něco velmi podobného šamanskému kultu existovalo již ve světě neandrtálců v Evropě a Asii před více než 50 tisíci lety (Furst, 1996). Šamanismus však není jen prastarý, ale i univerzální a můžeme se s ním setkat v Severní i Jižní Americe, Evropě, Asii, Austrálii, Mikronésii a Polynésii. Skutečnost, že šamanismus pronikl během lidských dějin do tolika odlišných kultur, napovídá, že holotropní stavy vědomí, jež šamani navozují, využívají toho aspektu lidské psychiky, který antropologové nazývají „prvotní mysl“ (primal mind). Jedná se o základní a prapůvodní stav lidské mysli, který přesahuje rasu, pohlaví, kulturu i historickou dobu (Wats, 1995; Grof 2009). Můžeme snad konstatovat, že tzv. „prvotní mysl“ je předmětem zájmu některých východních nauk, konkrétně se jedná o buddhismus a jeho jednotlivé větve a konkrétní školy (Lesný, 1996).

Při šamanském, holotropním stavu, byly velmi často užívány posvátné (psychedelické) rostliny či houby v kombinaci s dalšími psychofyzickými ritualizovanými aktivitami. V literatuře se můžeme setkat rovněž s pojmem halucinogenní rostliny. Furst (1996) i Masters a kol. (2004) považují termín halucinogenní v tomto kontextu za ne zcela přesný. Navrhují právě termín psychedelický (mysl – duši odhalující), protože určité látky obsažené v těchto rostlinách či houbách navozují rozsáhlé změněné stavy vědomí. Nedochází pouze k indukci halucinací. K dalším ekvivalentům, se kterými se můžeme v literatuře setkat, patří psychodysleptika (mysl rozrušující), fantastikanty, psychotogeny, oneirogeny (sny produkující), entheogeny (zprostředkující náboženskou zkušenost), phanerothymy (pocity zviditelňující), psychotomimetika (psychózu napodobující) nebo schizotoxiny (Strassman, 1995).

Prvotní mysl v kontextu buddhismu

Hovořili jsme o tzv. „prvotní mysli“ či „původní mysli“. Nápadná paralela se nabízí právě s myšlenkovým proudem buddhismu, konkrétně zen – buddhismu. Pro elementární úvod můžeme nastínit několik základních myšlenek, které se vážou k vývoji a historii. Již nyní ovšem můžeme říci, že adept buddhismu se snaží najít cestu k prvotní mysli, k vlastní prapůvodní podstatě.

Théravádový buddhismus

V překladu doslova učení starších, představuje nejstarší dochovanou formu Buddhova učení. Tato tradice se také nazývá jižní buddhismus, neboť je rozšířený především v zemích jižní a jihovýchodní Asie: Srí – Lanka, Barma, Thajsko, Laos, Kambodža.

Učení théravády je zaznamenáno v tzv. pálijském kánonu Tipitaka (tři koše). Ten byl sestaven na prvním buddhistickém koncilu po smrti Buddhy a účastnilo se jej 500 předních Buddhových žáků. K prvnímu štěpení na základě neshod došlo cca 100 let po Buddhově smrti. Konflikty se týkaly řádových pravidel a výkladu nauky. Ve 3. st. př. n. l. se nauka šíří na Srí – Lanku a poté dále do jihovýchodní Asie.

Théraváda zdůrazňuje podmíněnost mezi etickým jednáním, soustředěním a osvobozujícím poznáním. Mezi základní meditační praxi patří meditace vhledu (satipatthána – vipassaná), meditace klidu (samatha) a meditace dobrotivosti (mettá). Cílem théravády je dosažení arahatství – dosažení nirvány (nibbány), což je spojeno s trvalým odstraněním všech forem chtivosti, nenávisti, zaslepenosti. Dochází tak k ukončení utrpení a koloběhu znovuzrození (samsára).

Mahajánový buddhismus

Doslova velké vozidlo, velká cesta. Začal se utvářet v rozmezí 100 př. n. l. až 100 n. l. Charakteristické jsou pro tuto cestu čtyři rysy.

1.      Zdůraznění cesty bódhisattvovské cesty – ten usiluje o rozvinutí šesti dokonalostí dharmy, kterým se říká také páramí (meditace, kázeň – morální jednání, odvaha – odhodlání, štědrost, trpělivost, moudrost), aby se stal v budoucnu probuzeným – tj. buddhou. A mohl ostatním pomáhat na cestě.

2.      Nová kosmologie vycházející z vizualizací zasvěcených Buddhovi jako transcendentní bytosti.

3.      Nové filosofické koncepce založené na meditativním poznání prázdnoty jevů (vzniká mnoho nových textů – súter).

4.      Každý má buddhovskou přirozenost a tu je potřeba aktualizovat.

Tyto faktory přinesly nové interpretace původní nauky a jejich postupná systematizace dala vzniknout v 5. st. n. l. vlastní identitě mahájány. Vliv buddhismu v Indii postupně slábl. Největšího úpadku dosáhl ve 12. století vlivem muslimských invazí. Hlavním náboženstvím Indie se stává Hinduismus. Mahájánový buddhismus se už dávno předtím rozšířil do Číny, Koreje, Japonska, Tibetu, Nepálu, Bhútánu a Mongolska. V posledku samozřejmě také do USA a Evropy (Lesný, 1996; Lopez, 2010; Honzík, 2010).

Historie

V 1. st. n. l. se dostává buddhismus po Hedvábné stezce z Indie Číny. Zde přichází do kontaktu s konfucianismem a taoismem. Od 6. st. n. l. je v Číně buddhismus nejrozšířenějším duchovním proudem, což trvá až do 12. století. Nejvýznamnější buddhistickou tradicí v Číně se stal tzv. Čchanový buddhismus.

Cesta buddhismu do Číny je spojena také s legendárním indickým mnichem – učitelem Bódhidharmou (bódhi – konečné probuzení, dharma – pravda, skutečnost, podstata), který měl do Číny dorazit právě v 6. století. Tato postava i její životní příběh je spíše legendou než historickou skutečností.

Ve 4. století se šíří buddhismus přes Čínu do Koreje a odtud v 6. století dále do Japonska. Korejský buddhismus nejvýrazněji ovlivnil mnich Činul (1158 – 1210). Většina japonských buddhistických škol vznikla během následujících staletí na základech škol čínských. Nejvlivnějšími se staly škola Rinzai: mistr Lin – ťi, japonsky Rinzai a Sótó: mistr Dógen (Cleary, 2008; Chung-Yuan, 2008).

Terminologie

Důležité termíny jsou následující: slovo čchan (v sanskrtu dhjána – džhána) znamená meditační pohroužení. Japonský ekvivalent je zen a korejský son. Důraz je kladen na přímou zkušenost a metodu (meditace v sedě), kterou praktikoval již sám Buddha Šákjamuni. Studium textů a rituály jsou podružné.

Podstatou zenu je aktualizace (uvědomění si) buddhovské podstaty. Takovýto vhled je nazýván čínsky wu, japonsky satori (osvícení, probuzení). Může nastat v meditaci, v kontaktu s učitelem (předání ze srdce do srdce – z mysli do mysli) nebo zcela spontánně.

Vhledy sebou přinášejí různé úrovně probuzení. Nejvyšší je plná aktualizace vlastní přirozenosti. Mistr (učitel) používá při výuce specifické metody, jejichž cílem je rozkolísání pohledu na svět skrze intelekt, skrze konvenční systém logiky a znalostí. Jednou z metod je tzv. koan (čínsky kung – an). Jedná se o paradoxní hádanku, která se nedá vyřešit intelektem, ale pouze prožitkem. Tato praxe je do detailu rozpracována školou Rinzai (Cleary, 2008; Chung-Yuan, 2008; Honzík, 2010).

Sótó zen

Sótó zen (japonsky sótóšu, čínsky cao – tung) je školou zenového buddhismu a jejími zakladateli jsou mistr Tung – šan a Cao – šan. Základy položil v Japonsku mistr Eihei Dógen ve 13. století.  Do Evropy se učení této školy rozšířilo v 60. letech 20. století díky působení mistra Taisena Dešimarua, jeho žákem byl mistr Kaisen, který v současnosti pomáhá učení šířit v Evropě.

V základu tohoto učení stojí myšlenka, že zen není náboženství, ani filosofie. Je to skutečnost v její takovosti. Není třeba se snažit nalézt klid, moudrost, lásku, neboť to vše je již naší součástí. Nic nám nechybí ani nepřebývá. Je potřeba se probudit – aktualizovat přirozenost. K tomu slouží zazen – tichá meditace v sedě. Jedná se o slovo japonského původu a dá se přeložit asi jako „usednout v úplnosti“.

Jedná se o přebývání v bdělé pozornosti, která není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádné formě – prosté sezení.

Během zazenu nahlížíme skutečnost v její takovosti. Praktikující se nesnaží dosáhnout nějakého zvláštního stavu mysli, nějakých zásluh či osvícení – satori. Skutečné vědomí sídlí v srdci hmoty a je touto hmotou. Jedno čínské přísloví to vysvětluje poetičtěji: „Ve vyschlém dřevě zpívá drak, kde jinde bychom měli hledat?“

Zazen není relaxace, není to ani meditace. Zazen znamená usednout přirozeně uprostřed všech věcí, klidně, uvolněně, svobodně. Při praktikování zazenu jsou důležité tři věci. Pozice těla, dýchání a stav ducha. Zazen není nějakou metodou, která pomáhá k probuzení. Zazen je tím probuzením. Je cestou k prvotní mysli.

Rinzai zen

Rinzai (čínsky lin-ťi, korejsky imdžae) je škola, která převzala svůj název od mistra Lin-ťiho (zemřel 866). Praktikoval zen pod vedením mistra Chuang – po a díky němu proslul svým hrubým stylem učení. Lin-ťi vedl své studenty k osvícení tím, že je náhle vytrhl z jejich navyklého chování a myšlenek. Bil je, křičel na ně, překvapoval je. Vycházel možná z úvahy, že velmi často se necháme unášet proudem myšlenek, denního snění, nesoustředěností, nepozorností. Teprve otřes nám připomene, že žijeme v tomto okamžiku. Ne jinak, ne jinde! Lin-ťi vždy obhajoval myšlenku náhlého osvícení. Praktikování zazenu je pro tuto školu stejně důležité. Právě již dříve zmíněný koan (hádanka) je také tím, co způsobí otřes, zasadí ránu. Obojí se týká intelektu, logiky a struktury uvažování. Tato „rána“ umožní kontakt s prvotní, přirozenou myslí. Do Evropy se učení této školy v tradiční podobě nedostalo (Batchelor, 2001).

Prastaré techniky extáze a entáze

Weil (1972) je toho názoru, že touha pravidelně proměňovat vědomí, je vrozenou, geneticky determinovanou a tudíž přirozenou potřebou člověka. Pokud budeme zkoumat úlohu, jakou holotropní stavy vědomí v historii lidstva sehrávaly, nelze se nepozastavit nad skutečností, jak odlišný postoj v porovnání se západní industriální společností zaujímaly k těmto stavům starodávné a předindustriální kultury, které si jich vysoce vážily a věnovaly značné množství času a energie k rozvoji poměrně bezpečných a účinných technik k jejich vyvolání. Holotropní stavy byly využívány jako základní východisko rituálního a duchovního života (Grof, 2009).

V naší euroamerické kultuře jsou náboženské aktivity povolené i formálně podporované. Ovšem z vědeckého hlediska je zaobírání se duchovním životem považováno za iracionální počínání, které svědčí o emoční a intelektuální nezralosti, o nevzdělanosti, primitivní pověrčivosti o magickém a infantilním myšlení. Přímé zážitky duchovních realit v holotropních (změněných) stavech vědomí jsou chápány často jako psychotické zkreslení reality způsobené patologickým procesem v mozku. V naší kultuře ztrácí náboženství prožitkovou složku a kontakt s duchovním zdrojem přímé zkušenosti. V této podobě sotva obstojí před úspěchy materialistické vědy posílené technologickým pokrokem. Vzhledem k tomu, že nám chybí často životaschopná spiritualita založená na osobní zkušenosti, vzdělaní lidé se přiklánějí spíše k ateismu (Grof, 2007).

Podle západní vědy je vědomí vedlejším produktem hmoty. Jedná se o tzv. epifenomenalismus (Kebza, 2005). Tělesná smrt, lépe řečeno smrt mozku, je chápána jako absolutní konec jakékoli formy vědomí. Důvěra založená na zkušenosti ohledně posmrtné cesty duše, kterou díky holotropním stavům vědomí měl k dispozici tzv. „primitivní“ člověk, je odsunuta do pohádek a učebnic psychiatrie. Tento přístup učinil z většiny duchovních tradic patologické jevy. Paradoxní je, že většina vědců si uvědomuje, že nemáme naprosto žádný přesvědčivý důkaz, že vědomí je opravdu vytvářeno mozkem. Žádný vědec se doposud nepokusil stanovit, jak se dá ohromná propast mezi hmotou a vědomím překlenout (Grof, 2007, 2009).

Prastaré domorodé kultury bývají současnými představiteli kulturní antropologie označovány různými termíny. Soukup (2004) používá adjektiva jako preliterární, přírodní či primitivní. Z hlediska stupně technického rozvoje jistě můžeme označit různá etnika přídomkem „primitivní“. Neměli bychom ovšem propadnout běžnému omylu a srovnávat technologický rozvoj s intelektuální kapacitou či emocionální hloubkou. Naopak! Poznání toho mála, co máme díky etnografii a etnologii k dispozici, ukázalo, že některé materiálně méně rozvinuté kmeny – afričtí pralesní lidé, australští aboriginové, lovci z Arktidy i tropických pralesů či sběračské kmeny v Kalifornii – mají nejméně stejně dobře propracovaný metafyzický řád a poetickou představivost jako největší institucionalizovaná náboženství světa. Rovněž lze u těchto etnik nalézt důmyslné systémy názvosloví, která používají k popisu pro své přírodní okolí a příslušníci některých z nich již dávno objevili, jak připravit směsy psychofarmakoterapeutických látek, které se pro industriální svět staly dostupné teprve nedávno díky moderní biochemii (Furst, 1996).

Holotropní stavy vědomí zprostředkovávaly přírodním národům v rámci posvátných obřadů přímý zážitkový kontakt s archetypálními oblastmi reality – božstvy, mytologickými světy, posvátnými silami vesmíru a přírody. Další důležitou oblastí byla léčba a diagnostika nemocí, rozvoj intuice a umělecké inspirace, získávání důležitých informací, desenzitizace strachu ze smrti. Klíčovou roli v těchto aktivitách sehrával již zmiňovaný šaman (Eliade, 1995, 1997).

O významu, jenž starodávné a domorodé kultury těmto stavům přikládaly, svědčí i značné množství času a energie, které věnovaly rozvíjení „technik extáze či entáze“. Tedy způsobů, jak změněného (holotropního) stavu vědomí dosáhnout. Tyto metody zahrnují kombinace různých forem bubnování či jiných způsobů hry na bicí nástroje, hudby, zpěvu, rytmických tanců, změn rytmu dýchání a rozvíjení zvláštních forem uvědomování si veškerých probíhajících procesů. Důležitou roli sehrála senzorická a sociální deprivace – pobyt v jeskyních, na pouštích, v arktických oblastech nebo vysokých horách. mezi extrémní fyziologické zásahy používané pro tyto účely můžeme dále zahrnout půst, spánkovou deprivaci, dehydrataci či pouštění žilou (Grof, 2009). Zvláště účinnou technikou vyvolání změněných stavů vědomí je rituální požívání psychedelických rostlin a látek. Do změněných stavů vědomí se člověk dostával rovněž spontánně a v situacích ohrožení života (Furst, 1996; Kupka, 2008).

Nyní pro přehlednost uveďme základní prastaré techniky vyvolávání holotropních stavů, tak jak je shrnují Furst (1996) a Grof (2007).

1. Přímá nebo nepřímá práce s dechem (pránajáma, jógové cvičení bastrika, buddhistický „ohnivý dech“, súfíjské dýchání, balinéský ketdžak, hrdelní zpěvy inuitských Eskymáků).
2. Zvukové techniky (bubnování, chřestění, rytmické údery s tyčkami, hraní na zvonky a gongy, hudba, zpívání, recitace manter, hra na didgeridoo).
3. Tanec a jiné formy pohybu (vířivý tanec dervišů, sluneční tanec lakotů, lamaistické tance, tranzovní tanec křovaků, hatha jóga, tchaj – ťi, čchi – kung).
4. Senzorická deprivace a sociální izolace (pobyty na poušti, v jeskyních, horách, sněžných pláních).
5. Senzorické přetížení (kombinace akustických, vizuálních a dalších smyslových podnětů během původních domorodých rituálů, extrémní bolest).
6. Fyziologické prostředky (spánková deprivace, dehydratace, pouštění žilou). 
7. Meditace, modlitby (různé druhy jógy, tantra, praxe zenbuddhistických škol Sótó a Rinzai, tibetský Dzogčhen, křesťanský hésychasmus).
8. Psychedelické látky rostlinného nebo zvířecího původu (hašiš, peyotl, teonanacatl, ololiuqui, ayahuasca, eboga, havajská růže, syrská routa vonná, výměšky z kůže ropuchy Bufo alvarius, tichomořská ryba Kyphosus fuscus).

Zážitek zasvěcení

Šamanismus úzce souvisí s umíráním a smrtí. Životní pouť mnoha šamanů začíná tím, že se adept dostane do zasvěcující krize – tzv. „šamanské nemoci“. Tento stav na sebe bere podobu hlubokého prožitku psychospirituální smrti a znovuzrození. Představuje mimořádnou prožitkovou přípravu na smrt skutečnou (Grof, 2009). Zde se nabízí paralela s jevem NDE (Near Death Experience) Zkušenost blízkosti smrti. Řada lidí prožila tzv. klinickou smrt. Zhruba 20 % z nich posléze referovalo o zvláštní zkušenosti, kterou můžeme rovněž označit za holotropní. Tito lidé hovořili o změněném stavu vědomí, který byl velmi intenzivní, a který měl vliv na jejich další život v souvislosti s hodnotovou restrukturalizací (Moody, 1991; Leary, 1999; Greyson, 2006; Staford, 2006; Kupka, 2008). O tomto fenoménu se zmíníme podrobněji dále.

„Šamanská nemoc“ – zážitek zasvěcení, má velmi dramatickou podobu. Může vzniknout spontánně nebo může být navozen velmi účinně jiným šamanem, který si vybírá svého žáka. V tomto iniciačním stavu budoucí šaman obvykle prožije cestu do podsvětí – do říše smrti. Šamanský novic projde intenzivním zážitkem vlastní destrukce a znovuzrození. Díky destrukci a znovuzrození získá šaman kontakt s původní přirozeností, získá rovněž nové schopnosti, které mu umožní vykonávat jeho povolání. Budoucí šaman prožije hluboké propojení s přírodními silami.

Zasvěcující krize obvykle umožní hluboký vhled do povahy i původu nemocí. Aby se někdo šamanem stal, musí nejprve umět vyléčit sebe. Šamanská nemoc je velmi dramatická, dotyčný adept je stižen mnoha nepříjemnými tělesnými i emočními nesnázemi. Posléze prochází intenzivním změněným stavem vědomí, který má povahu již výše uvedené spirituální smrti a znovuzrození. Budoucí adept má vlastně pouze dvě možnosti, buď se uzdraví a stane se šamanem nebo zemře. Ten, kdo úspěšně projde zasvěcující krizí, získá potřebné dovednosti a navíc musí prokázat, že se dokáže zapojit do běžného života svého etnika. Domorodé kultury umějí rozlišit skutečné šamany od lidí pomatených či nemocných. Šamanští mistři jsou velmi zběhlý a orientovaní ve změněných stavech vědomí. Dokáží se ovšem bez potíží orientovat v běžné každodennosti. Obvykle jsou velmi činorodí a podílejí se na společenském a hospodářském i politickém dění. Vykazují obdivuhodnou energii a vitalitu. Tento argument je protiváhou tvrzení západní psychiatrie, která považuje šamany za jedince psychicky alterované a snaží se šamanskou nemoc definovat často jako schizofrenii, či epilepsii (Eliade, 1995, 1997; Grof, 2007, 2009).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Batchelor, M. (2001): Zen. Praha, Aurora.

Capra, F. (2002): Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha, Maťa, DharmaGaia.

Capra, F. (2003): Tao fyziky. Praha, Maťa, DharmaGaia.

Capra, F. (2004): Tkáň života: nová syntéza mysli a hmoty. Praha, Academia.

Cleary, T., F., Keizan, (2008): Předávání světla: zenové učení mistra Keizana. Praha, Půdorys.

Eliade, M. (1995): Dějiny náboženského myšlení: Od doby kamenné po eleusinská mystérie. Praha, ISE.

Eliade, M. (1997): Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Praha, Argo.

Furst, P. (1996): Halucinogeny a kultura. Praha, Maťa.

Greyson, B. (2006): Near-death experiences and spirituality. Journal of Religion & Science, 41, 2, 93-414.

Grof, S. (2000): Dobrodružství sebeobjevování. Praha, Perla.

Grof, S. (2007): Psychologie budoucnosti. Poznatky a poučení s moderního výzkumu vědomí. Praha, Argo.

Grof, S. (2009): Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha, Argo.

Honzík, J. (2010): Jednota v rozmanitosti: buddhismus v České republice. Praha, DharmaGaia.

Chung-Yuan, Ch. (2008): Původní učení čchanového buddhismu: vybrané svazky z předávání světla. Praha, Půdorys.

James, W. (2007): The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature. New York, Cosimo Classics.

Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.

Kebza, V. (2005): Psychosociální determinanty zdraví. Praha, Academia.

Kupka, M. (2008): Klinická smrt jakožto zážitek změněného stavu vědomí. E – psychologie, 2, 3, 30 – 40.

Leary, T. (1999): Neuropolitika. Brno, Books.

Lesný, V. (1996): Buddhismus. Olomouc, Votobia.

Lopez, D., S. (2010): Příběh buddhismu. Brno, Barrister & Principal.

Moody, R. (1991): Život po životě. Český Těšín, Odeon.

Staford, B., L. (2006): Are they hallucinations or are they real? The spirituality of deathbed and near – death visions. Journal of Death & Dying, 53, 1/2, 37-49.

Strassman, R., J. (1995): Hallucinogenic drugs in psychiatric research and treatment. Perspectives and prospects. The Journal of Nervous and Mental Disease, 183, 3, 127-138.

Watts, A. (1995): Cesta zenu. Olomouc, Votobia.

Weil, A. (1986): The natural mind. Boston, Mifflin Company.

Klíčová slova: Vědomí, změněné stavy vědomí, holotropní stavy vědomí, šamanismus, buddhismus, zen.

Keywords: Consciousness, altered states of consciousness, holotropic states of consciousness, shamanism, Buddhism, Zen.

Zpracoval: Martin Kupka, Katedra psychologie, Filosofická fakulta UP v Olomouci.