Úvod

Pozornost je psychický stav člověka, kterým popisujeme zaměřenost a koncentraci vědomí.

Zaměřenost vědomí – předměty pozornosti

Člověk si ve vědomí ze všech podnětů, které na něho působí, vybírá jen některé, a to podle jejich významu. Vybrané podněty se dostávají do centra vědomí - odrážejí se ostřeji, přesněji a úplněji. Ostatní podněty zůstávají na okraji vědomí. V tomto bodě pozornost úzce souvisí s motivy a motivací.

Předměty pozornosti, tedy podněty, na které se vědomí zaměřuje, mohou být :

• Předměty, jevy anebo události vnějšího světa;
• Podněty z vlastního těla;
• Podněty z vědomí samotného; podněty z paměti;
• Vlastní prožívání;
• Vlastní činnost, jednání, chování.

Pozornost člověka tak může být zaměřena navenek i dovnitř.

Koncentrace vědomí – intenzita pozornosti

Soustředěnost neboli koncentrace vědomí  znamená stupeň aktivity naší psychické činnosti (intenzita pozornosti). Opět je zcela zřejmá souvislost s motivací.

Druhy pozornosti

Podle toho, zda pozornost budí působící podněty, nebo vlastní vůle, rozeznáváme:

• Neúmyslná pozornost (mimovolní):
  • Působící podněty jsou tak významné, že vyvolávají pozornost;
  • Záleží to na jejich síle, velikosti, nevšednosti, nápadnosti, neočekávanosti, kontrastu, změnách, zajímavosti, pestrosti, momentálním biologickém anebo jiném významu
• Úmyslná pozornost:
  • Úmyslnou pozornost člověk vzbuzuje a udržuje svým volným úsilím;
  • Jde o proces vědomého soustředění na určitý předmět nebo děj;
  • Rozvoj úmyslné pozornosti těsně souvisí s rozvojem vůle.

Vlastnosti a individuální zvláštnosti pozornosti

Mezi vlastnosti a individuální zvláštnosti pozornosti patří:

• Intenzita s jakou odrážíme podněty;
• Stálost, tj. jak dlouho se dovedeme soustředit na určitý předmět;
• Rozdělování, což je schopnost současně věnovat pozornost většímu počtu podnětů;
• Rozsah, tj. počet předmětů, jevů anebo událostí, které pozornost najednou obsáhne.
• Přenášení, tj. schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho předmětu anebo jevu na druhý;
• Rozptýlenost anebo kolísání, je protipólem stálosti; roztržitost se pak chápe jako neschopnost soustředit pozornost na to, co je v dané chvíli potřebné, nebo dokonce nezbytné.

Téměř ve všech vlastnostech pozornosti existují mezi lidmi značné individuální rozdíly.

Zpracovala: doc. MUDr. Květoslava Dostálová, CSc., Ústav patologické fyziologie v Olomouci.