Úvod

Pojmy motivace a motivy jsou stěžejní pro vyjádření aktivity člověka.  Motivy i motivace mají svérázný význam pro psychologické vysvětlení osobnostní dynamiky. Je však potřeba tyto pojmy rozlišovat, i když nejen laikové, ale často i psychologové je používají jako synonyma.

Pokud chceme vysvětlit motivaci, můžeme říci, že se jedná o proces spuštění aktivity člověka, jeho následného zaměření na objekty a cíle a v neposlední řadě i o proces regulace této aktivity. Jinými slovy, motivace představuje komplexní psychický proces, ve kterém dominují prožitek aktuálního stavu a také určitý cíl. Prožitek je tedy spojen se situací, kdy se člověku něčeho konkrétního nedostává, nebo naopak má něčeho konkrétního nadbytek, zatímco cíl se objeví ve chvíli, když člověk usiluje o odstranění napětí nebo narušené rovnováhy, která zmíněný nedostatek nebo nadbytek vyvolala.

Na druhé straně motiv představuje spouštěcí sílu (drive), jež iniciuje aktivitu člověka, zaměřuje ji a taky ji reguluje. Jinými slovy, motiv je fyziologický nebo psychologický činitel, který iniciuje a reguluje aktivitu za účelem dosažení určitého cíle.

Motiv se funkčně velice podobá pojmu potřeba. Také v tomto případě často dochází k zaměňování obou pojmů, i když jejich význam je odlišný. V tom smyslu je nezbytné zdůraznit následující:

• Motiv nás nutí k určitému cíli, zatímco potřeba je pouze stav nedostatku nebo nadbytku něčeho;
• Motiv je obecnější pojem a jako takový zahrnuje jednak potřebu a jednak chování směřující k cíli, kterým je potřeba, tedy daný nedostatek nebo nadbytek, uspokojen. V tomto smyslu pocit hladu reprezentuje potřebu, představa jídla reprezentuje cíl a vše společně tvoří odpovídající motiv, tedy snahu najít a sníst potravu, a tím uspokojit potřebu.

Psychologie motivů a motivace je neoddělitelná od sociální psychologie. Podle N. Rota „socializace zanechává nejsilnější a nejhlubší účinek u motivace, více, než u jakékoli jiné psychické funkce člověka“ (Rot, 1972, 213). Tento výrok platí pro všechny lidské potřeby a motivy, jak vzozené, tak získané. I zde vidíme, že socializace je celoživotní proces utváření individuální osobnosti jedince, přičemž iniciuje a reguluje všechny psychické funkce a procesy, tedy vše, co označujeme pojmem dynamika osobnosti včetně jejích motivačních pochodů.

Problém klasifikace motivů

Psychologická teorie disponuje četnými klasifikacemi lidských potřeb, motivů anebo motivací. Důvodem je nesmírně velký počet lidských motivů a potřeba psychologů orientovat se v tomto motivačním prostoru, zejména při explikaci lidského (individuálního nebo skupinového) jednání. Tyto klasifikační systémy zpravidla navazují na určité širší teoretické koncepce osobnosti, zejména psychoanalýzu S. Freuda, humanistickou psychologii A. Maslowa, personologii G. Allporta a H. Murraye anebo na instinktivistické učení W. McDougalla. Kromě teoretických rozdílů se do jednotlivých klasifikačních systémů motivů také promítají různorodá kritéria a dělení.

Motivy lze rozlišovat motivy podle toho, zda spočívají na vrozených, či získaných potřebách, což vymezuje kategorie biologických a naučených motivů. Mezi biologické, vrozené motivy patří motiv hladu, žízně, odpočinku, sexuální motiv atd., zatímco naučené motivy tvoří četné dynamismy, které člověk získává v kontaktu se specifickou společnosti a kulturou.

Další klasifikace rozlišuje primární a sekundární motivy. Často se vrozené motivy alternativně označují jako primární motivy, zatímco všechny ostatní motivy, jež souvisejí s naučenými potřebami se označují jako sekundární motivy. Avšak N. Rot zdůrazňuje, že v psychologii se často hovoří o primárních motivech v souvislosti s tím, jaký mají význam pro biologické a sociální přežití člověka. V tom smyslu se kromě vrozených, biologických motivů označují jako primární také významné sociální motivy, zejména motiv bezpečí nebo motiv sounáležitosti (Rot, 1972).

Další časté dělení lidských motivů představují kategorie biologické a sociální motivy. Zatímco biologické motivy artikulují tělesné potřeby, sociální motivy spíše souvisejí s psychickými a společenskými potřebami člověka. Někdy se však objeví biologický motiv, jehož původ není vrozený, nýbrž představuje výsledek sociálního učení. Jinými slovy, existuje řada sociálních zkušeností, které se postupně přeměňují do konkrétní potřeby a v doprovodu odpovídajícího homeostatického mechanismu pak výrazně ovlivňují lidskou činnost. Jde především o návykové chování, zejména různé druhy závislosti, např. na nikotinu, alkoholu, droze nebo také gamblerství.  Na druhé straně, motivy, jež vyjadřují psychické potřeby a ke svému naplnění vyžadují sociální kontakt a také se objevují u většího počtu lidských jedinců, označujeme pojmem sociální motivy.

Jiné klasifikace motivů spíše rozpracovávají širší teoretické systémy a výklady osobnosti. Především sem patří instinktivistické pojetí osobnosti W. McDougalla, dále jeho psychoanalytická odnož S. Freuda, poté již zmíněný humanistický výklad potřeb a motivů a konečně také Allportův koncept o funkční autonomii motivů.

• Instinktivistické pojetí W. McDougalla postuluje, že vrozená dynamická výbava člověka mj. sestává z 18 druhu instinktů, ze kterých derivují všechny individuální a skupinové (sociální) motivace člověka.
• Psychoanalytické pojetí S. Freuda hovoří o vrozeném původu dvou hlavních instinktů – života a smrti, ze kterých pramení veškeré dynamické procesy, ať už vědomé, nebo nevědomé, dále individuální a sociální motivy a také kulturní obsahy a hodnoty. Myšlenku o nevědomé motivaci první nevyslovil S. Freud, nýbrž experimentální psycholog Hermann Ebbinghaus, který v roce 1885 publikoval studii o „úmyslném zapomínání“ (srov. Phares a Chaplin, 1997, s. 68-69).
• A. Maslow přišel s humanistickým výkladem potřeb a motivů, podle něhož motivy jsou v určitém hierarchickém uspořádání (obr. 1). V tomto motivačním systému zdůrazňuje význam vyšších motivů nad nižšími potřebami, nicméně prioritu uspokojení diktují nižší potřeby. Základ hierarchie tvoří fyziologické potřeby, nad kterými se nachází potřeba bezpečí. Třetí rovinou hierarchie jsou potřeby sounáležitosti a lásky, čtvrtou pak tvoří potřeba úcty a uznání, zatímco vrchol pyramidy sestává z motivu seberealizace. Další kritérium dynamického uspořádání lidských motivů bere v potaz základní princip naplnění té které roviny potřeb. Nižší potřeby a odpovídající motivace se proto řídí principem homeostáze, což především platí pro fyziologické potřeby a potřebu bezpečí. Vyšší lidské potřeby se zpravidla řídí principem růstu, což napovídá, že jejich uspokojením nedochází k vyhasnutí aktuální potřeby, nýbrž že její intenzita roste dál (Maslow, s. 148-152)
• V souladu s vlastní personologií, v níž postuluje idiosynkratičnost (jedinečnost) osobnosti, vyvinul G. Allport vlastní psychologickou teorii motivace, zejména funkční autonomii motivů (FAM). G. Allport postuloval, že člověk se nachází v neustálém procesu tvoření nových a nových motivů, což jednak souhlasí s paradigmatem o celoživotním růstu osobnosti a jednak podporuje myšlenku o zcela jedinečném strukturálním a dynamickém uspořádání osobnosti každého člověka. Každý člověk si vyvíjí jedinečný motivační systém, který je odlišný od motivačního systému jiné osobnosti. Teorie FAM postuluje, že nové motivace nastávají přeměnou někdejších prostředků, jež sloužily k uspokojení základních potřeb, ve zcela nový, autonomní motiv. Například rybolov dříve sloužil k uspokojení hladu a přežití, později se tento prostředek přeměnil v samostatný motiv, který je sám sobě cílem. Takto lze podle G. Allporta objasnit řadu zájmů, koníčků a dalších motivací současného člověka. Říká, že čím více autonomních motivací osobnost má, tím je kultivovanější, a naopak.

Obr. 1. Hierarchie motivů dle A. Maslowa.

Biologické motivy

Výše jsme uvedli, že biologické motivy se převážně vztahují k vrozeným potřebám organismu, a v tomto smyslu biologické potřeby tvoří fylogenetické pouto mezi člověkem a ostatními živočichy. Univerzálnost vrozených potřeb však neznamená totožnost projevů a praktického naplňování biologických motivů. Na rozdíl od vrozených potřeb je biologická motivace u člověka výrazně ovlivněna socializačními procesy a kulturou, dále také zkušenostmi a cílevědomým úsilím osobnosti. Vrozené a biologické motivy jsou nezbytné pro přežití jedince a lidského druhu. „Vrozené motivy spočívají na fyziologických a neurálních strukturách organismu. Tyto motivy sdílejí všichni lidé. Bezprostředně určují přežití jednotlivců a druhu. My všichni k životu potřebujeme potravu a vodu. To, že jednotlivec může přežit bez sexu, neplatí pro celý druh.“ (Phares a Chaplin, 1997, s. 435).

Nevelký počet biologických motivů sestává z motivů hladu a žízně, sexuálního motivu, tzv. mateřského pudu, dále motivů zachování tělesné teploty, odstranění bolesti, aktivace organismu, odpočinku, spánku aj. Všechny tyto motivy naplňují homeostatický princip - nedostatek či přebytek něčeho v organismu vyvolává nerovnováhu a následnou aktivaci biologického motivu, kdežto dosažení příslušného cíle (ukojení potřeby) vede ke znovunastolení homeostázy. Experimentální evidence svědčí o tom, že mezi nejsilnější biologické motivy patří mateřský pud, dále následují motivy žízně, hladu a sexuální motiv.

Motivy hladu a žízně patří mezi nejfrekventovanější experimentálně zkoumané dynamické činitele chování, zejména u živočichů. Získané poznatky mají univerzální význam a platí í pro objasnění lidského chování. Vrozená povaha motivů hladu a žízně je u člověka výrazně modifikována sociálním učením a kulturou. V tomto smyslu můžeme hovořit o institucionalizaci hladu či žízni. Sociální a kulturní příslušnost určují, co, kdy anebo jakým způsobem se konzumuje (ať už potrava, nebo nápoj). To vše vytváří specifický styl života, který zpětně modeluje určité osobnostní vlastnosti a psychické funkce. Delší absence jídla, kvůli chudobě nebo jiným důvodům, může podmínit vývoj určitých osobnostních rysů, například přehnanou šetrnost, lakotu a další vlastnosti tzv. shromažďovacího charakteru. Taktéž sociální učení a kulturní hodnoty určují preference anebo averze vůči některým pokrmům a nápojům, nehledě na jejích kalorickou a jinou hodnotu. Dalšími významnými činiteli modifikace těchto vrozených potřeb jsou psychického původu. Zejména individuální představivost (přestava určitého pokrmu nebo nápoje), zkušenost a další psychické obsahy zvyšují anebo snižují potřebu jídla a pití. Zde je nutno poukázat na význam individuálních návyků při vyvolávání a uspokojování motivů hladu a žízně. Návyky jakožto získané dispozice osobnosti často stojí za individuální preferencí fyziologicky škodlivé stravy nebo pití, a naopak. Příkladem je individuální obliba tučných hamburgerů, slazených nebo alkoholických nápojů, zatímco jiné produkty, byť nutričně vydatné a zdravé, vyvolávají odpor.

Mateřský pud sestává z potřeb mít potomky a starat se o ně. Pouze druhou potřebu, tedy péče o vlastní dítě, lze považovat za vrozenou, která se aktivuje po porodu a kulminuje v situaci ohrožení dítěte. Mateřský pud patří mezi nejsilnější pudy, což dokazují experimenty s živočichy a taktéž situace potenciální či reálné hrozby. Na druhé straně, potřeba mít vlastní potomky je naučená a situačně ovlivněná sociálním statusem, kulturou a dalšími vnějšími nebo také psychickými předpoklady. Zejména u žen, které mají problém s početím dítěte, se tato potřeba zintenzivňuje a v podobě Franklova paradoxního záměru komplikuje další aspekty seberealizace, včetně prožitku životního smyslu.

Sexuální motiv souvisí s činnosti neurokortikálních a hormonálních mechanismů, zejména hypofýzy, a sekrecí odpovídajících pohlavních hormonů – androgenů u mužů a estrogenů u žen. Přitom neurální a hormonální činnost lze považovat jen za nezbytný základ sexuální motivace, nikoliv však za podmínku její úspěšné realizace. Kromě fyziologie předpokládá plnohodnotná a uspokojivá sexuální činnost účast různých psychických procesů a osobnosti jako celku. Svědčí o tom řada psychosexuálních poruch a anomálii sexuální povahy, které vyjadřují četné psychické potíže a traumatické zkušenosti. Tito psychické činitelé zpětně problematizují křehkou emoční rovnováhu osobnosti, rozkládají její sexuální identitu a v poslední řadě její schopnost plnohodnotné sexuální aktivity.

Sexuální motivace patří mezi nejplastičtější ve smyslu konkrétního naplnění sexuální touhy. Existuje obdivuhodná šíře sexuálního chování, což souvisí s výchovou člověka, jeho zkušenostmi, se sociálními a kulturními podmínkami života. Již S. Freud zdůrazňoval kulturní a sociální bariéry spontánního projevu individuální sexuality. Kultura, náboženství, sociální příslušnost a další restriktivní činitelé institucionalizují lidskou motivaci, která odpovídá očekávaným normám sociální žádoucnosti, mravní slušnosti a nezbytného prodlužování druhu. Z toho důvodu existuje řada zástupných objektů sexuální praxe, podobně jako různé pojetí toho, co je povoleno, a co není, co je přitažlivé, a co ošklivé, kde končí příbuzenství a kde začíná říše sexuální sebeaktualizace.

Sexuální motiv je součástí komplexní emoce partnerské lásky, nikoliv však její základní podmínkou. Láska mezi mužem a ženou nebo mezi homosexuálními partnery setrvává i po odeznění prvotního období sexuální přitažlivosti a praxe. V tomto smyslu je láska je nadřazena sexualitě, emoce navyšuje motivaci, čímž je člověk kultivován a emancipován vůči vrozeným potřebám.

Existuje potřeba pocitu tepelné pohody. Je splněna, pokud je organismus schopen automatického udržení teplotního stavu. V mnoha případech však člověk musí zasáhnout a v zimě zatopit a obléct se, v létě vyhledat stín a ochlazovat se, což původní potřebu mění v odpovídající motiv.

Eliminace přebytečných látek, odstranění bolesti a odpočinek jsou vrozené potřeby, které člověk částečně řeší automaticky, mnohdy však cílevědomě, což označujeme jako příslušné motivy. Mezi další vrozené potřeby, které u člověka přerůstají do odpovídajících motivů, patří cílevědomá aktivita, která zaměstnává a využívá fyzické a mentální procesy jedince. Příbuznou potřebě být aktivní je vrozená potřeba poznávat nové prostory azískávat zkušenosti, což u člověka, na rozdíl od podobné potřeby u vyvinutějších organismů (orientační reflex), přerůstá v jedinečný funkčně autonomní motiv (G. Allport), vyjadřovaný zcela specifickými zájmy, např. turistikou, cestováním, vynalézavostí apod.

Sociální motivy

Řada lidských motivů, které vycházejí zejména z pasychických potřeb a které lze uspokojit pouze v přímém anebo nepřímém kontaktu s jinými osobami, se označuje pojmem sociální motivy. V sociální psychologii se tradičně pojednává o gregárním a afiliačním motivu, motivu sebepotvrzení, motivu bojovnosti, motivu bezpečí aj.

Gregární motiv se manifestuje v tendenci jedince stát se součástí širší skupiny lidi a prožít uspokojení ve společných nebo skupinových aktivitách (srov. Reber a Reber, s. 199).

W. McDougall uvažoval o gregárním motivu jakožto o součásti vrozené motivační výbavy člověka. Ve své knize Úvod do sociální psychologie z roku 1908 zdůrazňoval instinktivní povahu gregárního motivu a jeho klíčový význam pro sociální život lidí. Důkazem jsou dle W. McDougalla evidentní manifestace této potřeby u různých sociálních živočišných druhů včetně některých druhů hmyzu. Tendence patřit do skupiny uspokojuje, zatímco nedostupnost skupiny anebo vyloučení z ní vyvolává u jedince napětí a pocity nevolnosti nebo ohrožení. Člověk se lépe cítí v plném divadle, než když je tam sám, taktéž je příjemnější procházet se ulicemi plnými kolemjdoucích než naopak. Podle behavioristů je gregární motiv naučená záležitost, pocházející z časné zkušenosti dítěte, jeho původní neschopnosti postarat se o sebe a závislosti na dospělých. Tím se podle behaviorisů vytváří sekundární potřeba, návyk být ve společnosti ostatních, čili trvalá charakterová nebo sociální vlastnost, kterou označujeme pojmem gregární motiv.

Motiv afiliace se manifestuje v tendenci člověka sdružovat se s ostatními lidmi s cílem dosáhnout lidského kontaktu. Nedostatek lidského kontaktu a možnosti sdílet vlastní myšlenky a pocity je důvodem závažných psychických a sociálních problémů jedince. Zejména se to projevuje při subjektivním prožívání nouze, v nejasných situacích, při hromadném ohrožení apod. Podle sociálního psychologa S. Schachtera redukuje afiliace s ostatními jedinci nebo širší skupinou lidí úzkost a zároveň zvyšuje kognitivní schopnosti člověka. Z experimentů P. Zimbarda vyšlo, že strach zvyšuje afiliační tendence, zatímco úzkost naopak vyvolává tendenci vzdalovat se od ostatních lidi.

Podle S. Schachtera existuje souvislost mezi pořadím narození a intenzitou afiliace jedince. Ta se nejintenzivněji projevuje u prvorozených, zatímco u dalších sourozenců potřeba afiliace postupně klesá.

Motiv sebepotvrzení lze definovat jako tendenci být kladně vnímán a hodnocen a také akceptován ze strany okolí, zejména referenční skupiny. Součástí této obecné potřeby je i touha po vlastním zvýraznění mezi ostatními jedinci, po veřejném schvalování vlastních myšlenek nebo postupů a touha po obecném veřejném uznání. Podobný motiv měl na mysli A. Adler, když zdůrazňoval vývojový princip superiority. Tendence k nadřazenosti vlastní osoby mj. vyjadřuje potřebu zabezpečit nezbytné podmínky pro vývoj vlastního tvůrčího potenciálu a osobnosti jako celku. Jedná se o ontogeneticky časný motiv, pomocí kterého dítě postupně odbourává uvědomělou a tíživou představu o vlastní nedostatečnosti (tzv. komplex inferiority). 

N. Rot (1980) zjišťuje v motivu sebepotvrzení přítomnost triády specifických potřeb: sociální prestiže, dominance a sociální moci.

• Sebepotvrzení pomocí dobrého jména nebo reputace se manifestuje jako motiv prestiže.
• Sebepotvrzení pomocí možnosti rozhodovat ve sféře individuálního nebo skupinového života se označuje pojmem dominance.
• Touha po moci nad ostatními jedinci nebo skupinami ozřejmuje motivaci k moci. Přestože se jedná o významný sociální a politický motiv, motiv moci nadále zůstává nejméně prozkoumaným dynamismem personálních a skupinových událostí.

K motivu sebepotvrzení náleží příbuzné sociální motivy, zejména motivy nezávislosti, sebeaktualizace a kreativity. Nezávislost jako motiv vývojově graduje a kulminuje v adolescenci. Podstatou motivu nezávislosti je tendence zbavit se cizí kontroly, řízení, nátlaku, zejména při rozhodování o vlastních záležitostech. Motiv sebeaktualizace je ze všech personálních motivů nejspecifičtější a vyjadřuje bytostní potřebu člověka optimálně se vyvíjet. Ve stejném kontextu působí i tvořivost, kterou lze pokládat za nedílnou motivační součást individuální sebeaktualizace. Člověk skrze vlastní tvorbu odhaluje nové prostory pro autentické vyjádření vlastních schopností, materializuje své myšlenky, a tak participuje na budování kulturního dědictví.

Motiv bojovnosti představuje osobnostní úsilí dosáhnout žádoucích cílů za každou cenu, třeba i pomocí donucovacích prostředků nebo násilím. Motiv bojovnosti nebere ohled na potřeby anebo zájmy jiných osob a normy žádoucího nebo slušného chování. Je častější než opačný motiv mírumilovnosti a jako takový je dáván do souvislosti se specifickou výchovou, sociálním učením, historickými, náboženskými a jinými vlivy. Nicméně je nutno rozlišovat motiv bojovnosti od motivu agresivity, neboť agresivita je cíl, negativní směřování k někomu nebo něčemu s cílem poškodit anebo ublížit. Motiv bojovnosti lze naproti tomu pokládat za jeden z prostředků, pomocí kterého osobnost usiluje o dosažení cíle.

Přijatelnou formou motivu bojovnosti je kompetice neboli soutěživost. Soutěživost se v mnoha současných společnostech stává nevyhnutelnou součástí socializace mladých lidi, kteří se připravují zaujmout vlastní místo v tržních a konzumních podmínkách života. Výsledkem je vývoj specifického motivu výkonnosti, jehož naplnění se stává samostatným cílem a nejvyšší hodnotou. Motiv výkonnosti patří mezi nejvíce prozkoumané dynamismy individuálního a skupinového chování v rámci sociální psychologie osobnosti.

Seznam použité literatury a literatura k dalšímu studiu

MASLOW, A. Motivation and personality. New York: Harper, 1954.

PHARES, J. E. a W. F. CHAPLIN. Introduction to Personality. New York: Longman, 1997.

REBER, A. S. a E. S. REBER. The Penguin Dictionary of Psychology. London; New York: Penguin Books, 2001.

ROT, N. Osnovi socijalne psihologije: Socijalizacija. Beograd: ZUNS, 1972.

ROT, N. Socijalna interakcija II: Grupa i organizacija. Beograd: SDPS, 1980.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci