Pojem motiv a jeho charakteristika

Je podstatné uvědomit si rozdíl mezi motivací a motivem, i když spolu úzce souvisí. Dalo by se dokonce říci, že jeden nemůže existovat bez druhého. Motivy jsou dispozice, motivace je proces, který se realizuje funkčním vztahem dispozice a podnětové situace. Tedy pojem motiv ukazuje na statistické hledisko a pojem motivace na procesuální (Nakonečný, 1973).

Motivace: Proces zahájení aktivity člověka, jejího zaměření k určitým objektům a regulace aktivity kvůli dosažení určitých cílů.

Motiv: Iniciační síly, které vyvolávají, zaměřují a regulují aktivitu člověka.

Je velmi těžké říci, co vzniká jako první. Je to motiv, který vede k cíli nebo je to cíl, který je zároveň spolučinitelem při vzniku motivu? Oba tyto pojmy bychom z historického hlediska mohli sledovat také jako klíčové u jednotlivých přístupů a psychologických teorií, které se dlouhodobě zabývají otázkou co motiv je a jak probíhá motivace jako proces. Pojem motiv by se dal definovat jako jeden z ústředních pojmů psychologie, k němuž je přiřazovaná velmi bohatá a pestrá paleta významů. Ve zcela obecné rovině se jím označuje příčina, pohnutka, důvod, podnět, energetizující či energetický impuls, pud a mnohé jiné. Přesnější vymezení však vyplývá z pojetí motivace, lidské bytosti, osobnosti atp. jednotlivých autorů nebo psychologických směrů. V definicích se střetávají dvě hlediska. Buď je motiv jen bezprostřední příčinou chování ve smyslu motiv-stimul. V tom případě se mu nepřisuzuje funkce dynamiky chování. Nebo je motiv zařazený k činitelům dynamizujícím chování, přičemž určuje směr chování. Funkce motivu jsou:

1. Určitý cíl a tím i směr;
2. Určitá intenzita;
3. Variabilita zaměření na cíl;
4. Určitá trvalost.

Samotný motiv pramení buď z podnětů vnitřních, záměrných, nebo bezděčných, ale také z podnětů vnějších. Silně motivujícími faktory jsou potřeby, zvyky, hodnoty, emoce, postoje, ideje, zájmy aj. Motivy bývají různě klasifikovány a hierarchicky seřazovány. Tak například K. Lewin dělí motivy na pravé (biologické) a kvazipotřeby (záměr, úmysl). U některých autorů je možno se setkat s rozlišením „fenomotivů“ a „základních“ motivů. Způsob redukce fenomotivů na základní motivy je různý. Zhruba lze odlišit tři typy. Za prvé typ monistický, kdy autoři redukují fenomotivy na jeden základní. Za druhé dualistický (někdy označován také jako polarizační), v němž je prováděna redukce obvykle na dva vzájemné polární základní motivy, a za třetí pluralistický, v němž je uznáváno více základních motivů. Obecně je však přijímáno rozdělení motivů na motiv primární a sekundární.

Motiv primární

Je označován také jako biogenní, organický, viscerogenní, instinktivní, vrozený, nenaučený. Obvykle je pod pojmem primární motiv (podobně jako primární potřeba) chápán časově prioritní nebo podstatný význam motivu pro chování jedince. Velmi často také bývá termín primární motiv ztotožňován s potřebami.

I když mnozí autoři (McDougall, Young, Murray, Cattel aj.) přistupují k vymezení základních kritérií primárního motivu různě, lze je rozdělit do 3 skupin:

1. Primární motivy jsou determinovány organicky.
2. Primární motivy jsou ty, které určují obecné akty chování.
3. Primární motivy jsou determinovány vrozenými popudy.

Motiv sekundární

V literatuře je často uváděn jako sociogenní, naučený nebo získaný. Časté označení pro motivy, které jsou nějakým způsobem spojeny s primárními motivy (např. uspokojování primárních potřeb). Jde o motivy, které jsou modifikovány určitým socio-kulturním prostředím a jsou získávány během života. Sekundární motivy formují jednání člověka a naopak. Během života dochází k jejich aktualizaci a následně i k jejich případné změně.

Další klasifikace:

a) vrozené a získané motivy: vrozené – souvisejí se základními fyziologickými požadavky organizmu a jeho sociální existencí (např. potřeba bezpečí nebo sounáležitosti); získané -nabyté v průběhu života a socializace osoby.

b) biologické, psychické a sociální:

biologické – základní fyziologické požadavky a řada hédonistických stavů, např. odstranění hladu, žízně, únavy, bolesti atd.; jsou většinou vrozené, avšak řadí se k nim i některé získané potřeby, např. nikotinu nebo alkoholu. Do takto klasifikovaných motivů lze zahrnout potřeby biologické (fyziologické), které vycházejí z podstaty fungování lidského těla a definujeme je jako potřeby primární, jež jsou zcela nezávislé na vnějším prostředí;

psychické – vznikají v průběhu vývoje jedince a mj. mezi ně patří potřeby autonomie, kompetence a vztahovosti. Podle pozitivní psychologie uspokojení těchto motivů zajišťuje prožívání duševní pohody (angl. well-being). Patří sem rovněž postoje, zájmy, normy či ideály, jejichž původ a význam objasňuje princip funkční autonomie. Na psychické motivy navazují sociální, určující a regulující společenské jednání; tyto motivy (např. výkonnost, dominance, hra atd.) sdílí většina osob a lze je uspokojit v přímém kontaktu s jinou osobou nebo skupinou lidí. Zde bychom rádi z důvodu souvislosti uvedli potřeby sociální (společenské, psychogenní), jejichž podstata se vztahuje na člověka jako tvora sociálního, společenského a kulturního. Do této skupiny potřeb řadíme potřeby lásky, dominance a seberealizace. Jedná se o potřeby sekundární. Potřeby primární neboli vrozené vycházejí z fungování organismu jako celku. Sekundární potřeby navazují přímo na primární. Podnět, který vzniká z hlediska primární potřeby, může být posléze asociován s uspokojením plynoucím z dosažení cílového stavu. Vystupuje již v podobě určitého cíle, který získává samostatnou motivační hodnotu. Skutečnost, že potřeba může představovat i ne vždy zcela uvědomovaný nedostatek, znamená, že existují nejen vědomé, ale i nevědomé potřeby, tj. „potřeby, u nichž si subjekt neuvědomuje motivační souvislosti“ (Hyhlík,  Nakonečný, 1977).

c) vědomé a nevědomé motivy; nevědomé studuje a zdůrazňuje psychoanalýza.

POUŽITÁ LITERATURA:

NAKONEČNÝ, M. (1973). Emoce a motivace. Praha: SPN.

HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M. (1977). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.