Úvod

Myšlení jedince hodnotíme především podle jeho slovního projevu – podle řeči a podle způsobu, jakým nám sděluje informace. Nejčastější poruchy myšlení jsou důsledkem nesprávné syntézy z nesprávné analýzy – o nepřiměřený výklad skutečnosti, který je však provázen přesvědčením o správnosti závěrů. Poruchy myšlení můžeme rozdělit na dvě základní kategorie – poruchy formy myšlení a poruchy obsahu myšlení.

Poruchy formy myšlení

Poruchy dynamiky myšlení

• Zpomalené myšlení, útlum myšlení
• Zrychlené myšlení

Poruchy struktury myšlení

• Roztržité myšlení
• Zabíhavé myšlení
• Ulpívavé myšlení
• Nevýpravné myšlení
• Myšlenkový záraz
• Paralogické myšlení
• Inkoherentní myšlení
• Ovládavé myšlení
• Autistické (dereistické) myšlení
• Katatimní myšlení
• Rezonérství
• Magické (symbolické) myšlení
• Vztahovačné (paranoidní) myšlení
• Obsedantní myšlení
• Chudost obsahu myšlení
• Tangenciální myšlení

Poruchy obsahu myšlení

• Bludy
• Obsese

Někteří autoři rozdělují poruchy myšlení na kategorie kvantitativní a kvalitativní. U kvalitativních (někdy též nazývaných nepsychotických) poruch dochází k narušení obvyklého tempa myšlení, a u poruch kvalitativních (psychotických) se objevuje nekvalitní obsah, ke kterému směřuje naše myšlenková produkce. Toto rozdělení koresponduje s poruchou dynamiky myšlení a poruchou obsahu myšlení. Poruchy struktury myšlení jsou důsledkem patologie v zákonitostech myšlenkového procesu. Jedná se typicky o poruchy vzájemného řetězení a vazby myšlenek (asociace), vyvozování vztahů pomocí logických operací a ve schopnosti zaměření myšlení na konkrétní objekt (tzv. intencionalita).

Poruchy formy myšlení

Tyto poruchy jsou vyjádřeny buď postupem myšlení (tempem), pak mluvíme o poruchách dynamiky myšlení nebo svým zaměřením, pak mluvíme o poruchách struktury myšlení (viz. výše).

Poruchy dynamiky myšlení

Zpomalené myšlení

Představuje zpomalení myšlenkových procesů. Myšlení se vyznačuje nedostatkem spontánnosti a malým počtem asociací. Myšlenkový proces navazuje až na silné podněty. Dynamický element je oslaben, odpovědi přicházejí pomalu, po latencích, nemocný nemá potřebu myslet, je duševně unaven, ulpívá na tématu, je těžkopádný při vybavování asociací. Často se zarazí v myšlení, neboť ho nic nenapadá. Útlum myšlení může být vyjádřen v různé intenzitě. Jsou-li současně s útlumem myšlení zpomaleny i ostatní psychické funkce, hovoříme o bradypsychismu. Projevuje se zpomalenou řečí (bradylogií) s typickými dlouhými pauzami mezi slovy, tzv. latence. Extrémní formou je zastaven myšlenkových procesů, tzv. záraz (blok) myšlení. Nebo také mutizmus, kdy pacient nepromluví ani slovo. Mutizmus může být elektivní – tzv. mluvní negativismus, který se vztahuje vůči konkrétní osobě, či se projevuje v určitém prostředí.

Etilogie: Útlum myšlení se vyskytuje při tělesném a duševním vyčerpání, při závažných tělesných onemocněních, intoxikacích, při snížené vigilitě, organickém poškození CNS, zvláště při poruchách intelektu jak ve smyslu mentální retardace, tak i demence, při depresivních stavech. Taktéž může být útlum myšlení navozen medikamentózně.

Zrychlené myšlení

Představuje klinický protipól k útlumu myšlení. Vyznačuje se zrychlením představ a asociací, které se stávají povrchními, je narušena determinující tendence a myšlení podléhá více konstelačním podmínkám. Zrychlené myšlení může mít různou intenzitu. Bývá zesíleno emocemi. V extrémních případech je tempo našich myšlenkových procesů tak vyhraněné, že již nejsme schopni slovně vyjádřit to, co nás napadá, tj. myslíme rychleji, než jsme schopni říci slovy. Naše slovní produkce pak přeskakuje z nesouvisle a nelogicky jednoho tématu na téma. Pokud se zrychlené myšlení odrazí i v jiných psychických funkcích, hovoříme o tachypsychizmu. Vystupňovaná forma zrychleného myšlení je myšlenkový trysk. Odraz v řečové oblasti se nazývá tachylogie či logorea. Logorea může vyústit v pseudoinkoherenci, tj. neschopnost verbalizovat zrychlený myšlenkový proces.

Etilogie: V malé intenzitě se vyskytuje při veselé náladě, v euforii, v počátečních stadiích některých intoxikací (alkoholová ebrieta) a v mánii.

Poruchy struktury myšlení

Roztržité myšlení

Člověk se nedovede dostatečně soustředit na určitý myšlenkový komplex. Myšlení je rušené nějakým problémem, který subjekt zaměstnává, a proto se špatně soustředí. Následkem toho postižený nedokáže udržet determinující tendenci. Řeč je podobná jako u překotného myšlení.

Zabíhavé myšlení

Hlavní myšlenkový směr je přerušován a doplňován vedlejšími, nepodstatnými myšlenkami. Nemocný není schopen spontánně se vrátit k původní myšlence. Řeč je obšírná, se zbytečnými podrobnostmi. Příčinou zabíhavého myšlení nemusí být ani vážné duševní onemocnění, může být také způsobeno nedostatkem intelektových schopností, kdy nedokážeme rozlišit podstatné věci od nepodstatných.

Etiologie: Vyskytuje se u dětí, ve stáří, při organickém poškození CNS (epilepsie, mentální retardace, demence).

Ulpívavé myšlení

Ulpívavé myšlení neboli perseverace. Při této poruše nemocný setrvává na jedné představě, pojmu či větě. V řečové produkci se perseverace projeví opakováním stejného výrazu při různých otázkách. Obdobou perseverace je verbigerace, kdy může jít o část slova, hlásku, zvuk, tón.

Etiologie: Vyskytuje se při únavě, snížené vigilitě, organickém postižení mozku (mentální retardace, demence).

Nevýpravné myšlení

Způsobuje, že postižený člověk se nemůže dostat v myšlení dál, protože se točí kolem jedné myšlenky či tématu. Chceme-li, aby se dostal k jinému předmětu, musíme mu pomoci otázkami. Někdy odpoví správně, ale zase se vrací ke svému původnímu tématu. V řeči se vrací stále k tomutéž, byť i v různých formulacích.

Etiologie: Vyskytuje se ve stejných případech jako ulpívavé myšlení.

Paralogické neboli dyslogické myšlení

Představuje narušení logické vazby myšlení. Jednotlivé myšlenky na sebe navazují podle povrchních, například onomatopoických souvislostí a náhodných asociací. Stránka formální a gramatická nemusí být narušena. Někdy se popisují další dva druhy paralogického myšlení. Při abstrahujícím myšlení nemocný vytrhává část určité skutečnosti a spojuje ji do nepatřičného celku s jinou skutečností (např. chce poslat ruku domů pro peníze). Aglutinující myšlení je charakterizováno vytvářením nových pojmů na základě spojení k sobě nepatřících pojmů a představ. Slovním vyjádřením jsou tzv. neologizmy, nové, nesrozumitelné pojmové útvary.

Etiologie: Vyskytuje se typicky u schizofrenních poruch.

Inkoherentní neboli nesouvislé myšlení

Charakteristické je rozvolnění logických a asociačních vazeb. Dochází k narušení struktury i obsahu myšlení. Řeč se skládá z jednotlivých vět, úryvků, eventuálně slov, která nejsou vázána obsahovým poutem. Extrémní projev inkoherentního myšlení ve verbální produkci se nazývá slovní salát (žargonafázie, schizofázie). Inkoherentní myšlení má dvě varianty odlišující se vznikem, patogenezí a zevní formou, a to myšlení zmatené a roztříštěné.

Zmatené myšlení je projevem obluzeného vědomí. Pozornost nedokáže řídit myšlení daným směrem, determinující tendence není zachována. Při obluzeném vědomí jsou i všechny vjemy nejasné, často se mění v iluzi, střídají se emoce, soudnost je otupena. Nejasné vjemy, iluze i vlastní představy se ve vědomí spojují v nejasné a nesouvislé myšlenky, protože jim chybí řídící element. Člověk nemá vliv na vznik představ, přijímá jednotlivé představy pasivně, a ty se pak spojují bez pravidel do nesouvislých myšlenek. Je to stav podobný snům, proto nazýváme tuto změnu snové či oneirické vědomí a představy vzniklé v tomto stavu jako oneirické, snové.

Roztříštěné (rozbíhavé) myšlení nelze subjektivně pochopit. Logická stavba vět zaniká, věty jsou pronášené bez obsahové souvislosti. Asociace jsou rozvolněny (,,slovní salát“). Typické je toto myšlení u schizoformních psychóz.

Etiologie: Vyskytuje se při onemocněních schizofrenního okruhu, kvalitativních poruchách vědomí.

Ovládavé myšlení

U postiženého opakovaně a po delší dobu vystupuje a převládá určitá myšlenka. Může být emočně nabitá a ovlivňuje všechny myšlenkové procesy a jednání.

Etiologie: Vyskytuje se někdy i u normálních jedinců, u poruch osobnosti a může být úvodem k vývoji bludu.

Autistické (autisticko-dereistické) myšlení

Je charakterizováno sníženým kontaktem mezi subjektivním světem nemocného a objektivní realitou. Náplň myšlení tvoří subjektivní prožitky, fantazie, chorobné obsahy. Těm nemocný připisuje charakter objektivní reality. Přání určí směr, ale tento směr není dále řízen logickými zákony, zkušenostmi či skutečnými možnostmi. Někdy bývá předmětem autistického myšlení nějaká záliba, zřídka obavy. Verbální produkce bývá v těchto případech minimální, nemocný se jeví ke svému okolí netečný. Méně vyjádřená a zpravidla nepatologická forma tohoto typu myšlení se nazývá introvertované myšlení, což znamená ponoření se do vnitřního světa, avšak kontakt s realitou je zachován. Postižený je schopen rozlišovat skutečnosti a fantazii.

Etiologie: Vyskytuje se u schizoidních poruch osobnosti a u schizofrenních poruch.

Katatimní a holotymní myšlení

Myšlení zkreslené emotivitou. Nápady a asociace jsou pod vlivem špatné nebo nadnesené nálady, která tím pádem pozměňuje vnitřní prostor člověka.

Etiologie: Vyskytuje se i u zdravých lidí pod vlivem emočně náročné situace, u poruch osobnosti, u adaptačních poruch a typicky u mánií a depresí.

Rezonérství (plané mudrování)

Jde o neplodné úvahy o bezvýznamných věcech nebo evidentních skutečnostech.

Etiologie: Vyskytuje se typicky u schizoidních poruch, speciálně u hebefrenní formy schizofrenie.

Patologické, magické a symbolické myšlení

Je charakteristické vytvářením individuální symboliky, která je okolí nesrozumitelná. Při magickém myšlení se symbolika vztahuje na zásah tajemných, nadpřirozených sil; je blízké pověrám.

Etiologie: Vyskytuje se typicky u schizofrenní poruchy.

Vztahovačné (paranoidní) myšlení

Pacient s paranoidním myšlením připisuje neutrálním jevům a situacím ve svém okolí zvláštní význam ve vztahu k vlastní osobě.

Etiologie: Vyskytuje se u poruch osobnosti, u schizofrenní poruchy a někdy v souvislosti s poruchami jiných psychických funkcí.

Obsedantní (nutkavé, anankastické, vtíravé) myšlení

Ve vědomí stále dominuje jeden obsah, myšlenka proti vůli jedince, který jej nedokáže potlačit. Tyto myšlenky bývají zpravidla bezvýznamné, postižený si uvědomuje jejich neodůvodněnost a nesmyslnost. Jedinec má náhled (na rozdíl od bludu). Obsedantní myšlení má rys nutkavosti. Obsah obsesí může být mnohotvárný, což se odráží ve verbálním projevu (nutkavé otázky, pochybnosti, nutkavé počínání, tj. aritmomanie, kontrérní myšlenky, tj. představy a myšlenky v protikladu k dané situaci). Obvykle obsese ovlivňují jednání: člověk musí pod jejich vlivem vykonávat často nesmyslné činnosti (kompulze, např. mytí rukou, kontrolování vypnutého plynu. Tyto činnosti mají neutralizovat působení obsese.

Rozdělení obsesivních myšlenek

1. nejistota a pochybnost – pacient si není jist, zda zamknul dveře, zhasnul světlo, apod. → musí se vrátit

2. obavy = různé fobie např.:

• klaustrofobie = strach z uzavřených prostor
• aichmofobie = strach z ostrých předmětů
• hypsofobie = strach z výšek
• agorafobie = atrach z otevřených (zejména veřejných) prostranství
• mysofobie = strach ze špíny a ze znečistění dotykem
• ereutofobie = strach z červenání se
• dysmorfofobie = strach ze znetvořeného různých částí těla, strach z vlastní ošklivosti

Fobie v sobě obsahují znaky poruchy myšlení i poruchy emocí. Obsahem fobie je strach z přesně specifikovaného objektu, či situace. Daný strach je doprovázen emoční nepohodou, cítíme se příslušnou situací ohroženi, není uspokojena naše potřeba bezpečí, a snažíme se z podobných situací uniknout, eliminovat je, vyhnout se jim.

3. obsah založen na konkrétní myšlence - nutkání vykonat něco, co odporuje vžitým konvencím. Např. nutkání vyslovit sprosté slovo v kostele, nutkání matky vyhodit dítě z okna, apod.

4. nutkavé jednání vykonat nějaký čin (kompulze), ačkoli k němu nemá důvod a nesouhlasí s ním. Ustupuje do pozadí schopnost předvídat, co by se mohlo stát.

Etiologie: Vyskytuje se i u zdravých lidí, výrazně vyšší intenzitu má u obsedantně-kompulzivní poruchy, u psychózy afektivního i schizofrenního okruhu a u poruchy osobnosti.

Chudost obsahu myšlení

Projevuje se redukcí spontánního řečového projevu, odpovědi jsou lakonické, neobsahují spontánně žádnou informaci.

Etiologie: Vyskytuje se u schizofrenie, organických poruch a u hluboké deprese.

Tangenciální myšlení

Myšlenky na sebe navazují velmi vzdáleně, respektive nenavazují vůbec, což se například v řeči projeví tím, že odpověď souvisí s otázkou velmi vzdáleně („jeden o voze, druhý o koze“).

Poruchy obsahu myšlení

Jedná se o nesprávné přesvědčení, které vzniklo na chorobném psychotickém podkladu. Mylné přesvědčení není bludem, taková přesvědčení běžně vznikají a nejsou znakem psychické poruchy. Důležité však je, aby dané mylné přesvědčení vzniklo na chorobném podkladu, aby jeho podkladem byla porucha s psychotickými projevy. Pevně se udržuje přesto, že ostatní jej nesdílí, není akceptován ostatními příslušníky kultury nebo subkultury (tedy např. není částí či produktem náboženského vyznání) a přes zřejmé a nevývratné důkazy o jeho neplatnosti. Samotnému vzniku bludu předcházívá bludná nálada, kdy se postižený jedinec domnívá, že dochází k určitým změnám v jeho okolí, a tyto změny však nedokáže identifikovat. Bludné přesvědčení může být znásobeno doprovodnými halucinacemi, které existující blud ještě podporují.

Charakteristika bludů

1. Chorobný vznik – blud je vždy součástí nějaké duševní poruchy, za fyziologických podmínek k němu nedochází.
2. Obsahová zvrácenost, nepravdivost – blud je v kontextu okolí většinou zjevně nepravdivý, nesmyslný.
3. Nevývratnost – přesvědčení není korigovatelné, nelze ho vyvrátit žádnými logickými argumenty.
4. Vliv na jednání - vždy je spojen s motivací a nemocný pod vlivem svého mylného myšlenkového závěru jedná. Bludy tedy nestojí někde na okraji pozornosti jedince, ale v jejím centru.
5. Individuální a soukromý útvar – blud vzniká navzdory přemlouvání a přesvědčování okolí. Je soukromý, není produktem obecného mínění. Na rozdíl od víry blud není uznáván nikým z určitého sociálně-kulturního okruhu, naopak je považován za nesprávný. Je však zarážející, že bludný obsah a tematika na celém světě jsou si podobné.

Vývoj bludu

Blud se typicky vývíjí podle následujícího schématu:

bludná nálada  →  bludná vztahovačnost či bludné vnímání  →  formovaný blud

Blud se rozvíjí postupně. Často mu může předcházet tzv. bludná nálada. Jedná se o pocit nejistoty, neurčitý pocit, že se něco děje, že svět se divně mění. Základem bludu může být:

bludná vztahovačnost – některé věci mají pro pacienta zvláštní skrytý význam.

bludné vnímání - skutečnému vjemu je přikládán neodpovídající význam i vzpomínkový klam.

Tento patický vztah k okolnímu světu znamená již ve své podstatě neurčité vágní přesvědčení, a jakmile dostane určitý obsah, vznikne blud. Krystalizačním momentem může být bludný nápad, kdy se pacientovy náhle spojí některé věci a situace a bludně si je interpretuje. Tímto okamžikem potom přechází bludná nálada, bludné ladění do stádia formovaného bludu. Jedná se o nepravdivý příběh, kterým si interpretuje skutečnost. Maligní variantou vyústění bludu je systemizace bludu s vytvořením systému do sebe logicky zapadajících bludů. Bludy mohou být podpořeny dalšími fenomény – iluzemi, halucinacemi, klamy. Naštěstí nejčastěji blud po léčbě ustupuje a dochází ke korekci bludu. Blud se může rozpadat a zůstává tzv. bludný relikt.

Bludy mohou být spojeny se širokým spektrem poruch centrálního nervového systému. Specificky jsou bludy spojovány s celkovou kortikální atrofií provázenou lézí pravé hemisféry, nebo s poruchou metabolizmu v mediotemporálním laloku. Podle neorovývojové teorie schizofrenie se předpokládá diskonekce limbické oblasti a prefrontální kůry. Ta vede k dezinhibici limbických okruhů (spojeno s hyperdopaminergním stavem) a porušuje se poměr signál/šum. Slabým podnětům jsou přiřazovány silné, důležité významy, dochází ke zvýraznění nerelevantních informací, což může být podstatou bludného myšlení.

Makromanické bludy

Makromanické bludy (expanzivní) jsou charakterizovány přeceňováním vlastní osoby, přeceňováním svých schopností, možností či svého významu.

Megalomanické - jsou spojené s chorobným přesvědčením o zvláštním významu vlastní osobnosti.

Extrapotenční - jedná se o chorobná přesvědčení o nadání schopnostmi a vlastnostmi překračujícími hranice lidských možností

Originární - chorobná přesvědčení o vznešeném původu. Nemocný je přesvědčen, že je např. dědicem francouzského trůnu, Synem Karla Marxe, aztéckým princem apod.

Inventorní (vynálezecké) – jsou chorobné přesvědčení o tom, že postižený je vynálezcem významného objevu. Většinou se jedná o zjevně nesmyslné vynálezy, jako perpetuum mobile, výkonná elektrárna na dešťovou vodu, dům tvaru banánu či párku v rohlíku apod.

Reformátorské – bludy spojené s chorobným přesvědčením o tom, že postižený provede významné změny v chodu společnosti.

Religiozní – vyznačují se chorobným přesvědčením o tom, že postižený je novým spasitelem, Pannou Marií, bude papežem apod.

Erotomanické – chorobná přesvědčení o neodolatelnosti pro druhé pohlaví, což velmi často kontrastuje se skutečností.

Eternity (ahasverizmus) – přesvědčení, že dotyčný je tak výjimečný, že ani nezemře, protože je nesmrtelný.

Etiologie: Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o bludy syntonní neboli kongruentní s náladou, jsou časté u manických stavů, ale také u schizofrenní a schizoafektivní poruchy a poruchy s bludy. Mohou být u psychotických poruch vyvolány účinkem psychoaktivních látek, i u organických duševních poruch. Dříve se často vyskytovaly u progresivní paralýzy.

Mikromanické bludy

Mikromanické bludy (depresivní) jsou charakterizovány naopak podceňováním vlastní osoby (schopností, možností, významu a sebeobviňováním).

Insuficienční – jsou typické naším přesvědčením o vlastní neschopnosti, kdy ovšem toto přesvědčení je mnohdy v příkrém rozporu s našimi dosaženými životními úspěchy.

Autoakuzační – bludná sebeobviňování za různá neštěstí, za války a hladomory ve světě apod.

Obavné – chorobná přesvědčení, že se přihodí katastrofa. Tyto bludy mohou mít několik podob:

Blud ruinační – chorobné přesvědčení o totálním úpadku, zchudnutí.

Blud negační (= nihilistický), kdy postižený se cítí tak špatný a nehodnotný, až popírá existenci (vlastní nebo někoho z rodiny aj.)

Blud enormity – chorobné přesvědčení, že svou činností nebo existencí přivodí katastrofu. (př.: „Vymočím se a zatopím celý svět“).

Blud eternity („Bludný Holanďan) – chorobné přesvědčení o nutnosti věčně trpět za své hříchy, „smrt by byla vykoupením“. Současný výskyt bludu negačního, enormity a eternity se označuje jako Cotardův syndrom a vyskytuje se zejména u deprese v pozdějším věku.

Hypochondrické – chorobná přesvědčení nemocného o tom, že trpí těžkou, většinou nevyléčitelnou chorobou. Bludy hypochondrické mohou být nebizarní (karcinom, tuberkulóza, AIDS…), nebo bizarní (plesnivá játra, kamenné srdce, „zeskleněné srdce“ apod.)

Dismorfofobické – chorobné přesvědčení, že část těla je znetvořená či zohyzděná.

Etiologie: Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o bludy syntonní neboli kongruentní s náladou, jsou časté u depresivních stavů, ale také u schizofrenní a schizoafektivní poruchy a poruchy s bludy. Mohou se vyskytovat u psychotické poruchy (převážně bludné), vyvolané účinkem psychoaktivních látek, i u organických duševních poruch.

Paranoidní bludy

Paranoidní bludy tvoří velkou skupinu, jejichž základem je chorobná vztahovačnost. Pacient předmětům, lidem, gestům, pohledům a situacím přisuzuje zásadní vztah k sobě samému. Podtypy paranoidních bludů potom odrážejí charakteristiky obsahu této vztahovačnosti.

Paranoidní – jsou typické našim přesvědčením, že vše co se kolem pacienta děje, se děje s cílem mu určitým způsobem uškodit. Přechod k bludnému přesvědčení může být pozvolný, nenápadný, zvláště, když obsah bludu má jistý racionální podklad.

Perzekuční – jedná se o přesvědčení, že jsme někým pronásledováni, stali jsme se obětí spiknutí našich pronásledovatelů, kteří nás pozorují a odposlouchávají nám telefony, sledují maily apod. Vyskytuje se často s paranoidním bludem.

Kverulační – pod vlivem chorobného úkorného přesvědčení o perzekuci si nemocný stále stěžuje na policii, podává žaloby a odvolává se k nejvyšším místům.

Emulační (žárlivosti) – jsou typické přesvědčením o nevěře partnera, dané přesvědčení je dokládáno četnými velmi bizarními nebo přesvědčivými důkazy, kdy osoba, která má být nevěrná, je nemocným sledována, vyslýchána aj. (př.: „Všichni vědí, že mě podvádíš!“).

Transformační – chorobný pocit změny osobnosti.

Metamorfózy – chorobný pocit změny v jinou bytost, například zvíře – zooantropie.

Etiologie: Nejčastěji e paranoidní bludy vyskytují u schizofrenie, schizoafektivní poruchy a poruchy s bludy. Rovněž mohou být přítomny u afektivních poruch, psychotických poruch vyvolaných účinkem psychoaktivních látek (blud emulační je charakteristický u alkoholizmu) a u organických duševních poruch.

 

Bludy podle vzniku

Primární blud se vyvíjí v důsledku vlastní poruchy interpretace světa, tedy myšlení a je většinou vedoucím příznakem příslušné poruchy. Obsah tohoto bludu je obvykle nezávislý na momentální náladě, a proto jej označujeme jako blud nesyntonní nebo inkongruentní.

Sekundární blud je odvozen od poruchy jiných psychických modalit, nejčastěji od nálady. Patologický pokles (deprese) nebo vzestup (mánie) nálady vede od určitého stupně k tomu, že dochází k obsahové poruše myšlení s rozvojem bludu. Jedná se vždy o bludy, jejichž obsah odpovídá patologické náladě a je v logice výkyvu nálady (tedy bludy mikromanické a makromanické) V tomto případě hovoříme o tom, že se jedná o bludy syntonní s náladou nebo též bludy kongruentní.

Indukovaný blud

Indukované bludy jsou zvláštním typem bludů. V jejich vzniku hraje důležitou roli emoční vztah. Vznikají u závislého blízkého člověka, který žije ve společné domácnosti s nemocným s psychózou. Blud, respektive bludný systém vzniká u jedince (indukovaného) v kontextu s blízkým vztahem ke druhé osobě (nebo osobám) s již rozvinutým bludem (induktor). Blud u indukovaného je obsahem podobný bludu induktora. Úvodní bludy u induktora i indukovaného jsou obvykle chronické a jsou buď rázu perzekučního nebo velikášského. Induktor bývá většinou ve vztahu k indukovanému dominantní, často jde o relativně izolované jedince. Izolace od společnosti znemožňuje osobě s indukovaným bludem normální korekci testováním reality. Typické je, že u indukovaného blud mizí při separaci od induktora. Ve francouzské literatuře se nalézá další detailnější dělení, např. podle počtu zainteresovaných osob: folie à deux (šílenství ve dvou), folie à trois (šílenství ve třech) atd.

Bludy podle úrovně generalizace

Toto dělení určuje, zda jsou bludy omezené, nebo zda mají tendenci šířit se na další oblasti života. V případě, že má nemocný jeden blud, který se tyká jen určité oblasti reality, hovoříme o bludu solitárním (monosymptomatický blud). Nemocný může mít také několik bludů, které se dále nešíří, potom hovoříme o několika ohraničených bludech. Maligní variantou je situace, kdy se blud (nebo bludy) permanentně šíří i na interpretaci jiných oblastí života jedince. Příkladem může být perzekuční blud spojený na počátku s přesvědčením, že je nemocný pronásledovaný mafií nebo tajnými službami. V další fázi zahrne nemocný do bludu i vlastní rodinu („jsou to agenti…“), ošetřujícího lékaře, vládu apod. Postupně dochází k vytvoření logického bludného systému, který zahrnuje prakticky celý svět. Toto se označuje jako systematizovaný blud. Systematizované bludy jsou vzácnější než bludy ohraničené a jsou typické především pro trvalou poruchu s bludy (dříve paranoia).

Dělení podle obsahu a podle vzniku bludu

Klinicky důležité je dělení podle obsahu, vzniku a míry generalizace bludů. Dělení podle obsahu bludu určuje o jaké hlavní téma se v bludném přesvědčení jedná. Dělení podle vzniku hodnotí, zda blud vzniká jako primární porucha myšlení nebo sekundárně v důsledku vážné poruchy jiné modality psychiky, případně zda je blud indukován. Dělení podle úrovně generalizace určuje, zda jsou bludy stabilní, nebo zda mají bludné interpretace tendence šířit se na další oblasti života.

Zdroje

• Bouček, B. a kol. (2001). Obecná psychiatrie. Praha: Univerzita Palackého.
• Höschl. C., Libiger, J. & Švestka, J. (2002). Psychiatrie. Praha: Tigis.
• Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
• Svoboda, M., Češková, E. & Kučerová, H. (2006). Psychopatologie a psychiatrie: pro psychology a speciální pedagogy. Praha: Portál.
• Thagerd, P. (2001). Úvod do kognitivní vědy : mysl a myšlení. Praha: Portál.
• Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.