Potřeby jako základní zdroj motivace

Občas dochází ke kladení rovnítka mezi potřebou a motivem. Nakonečný ve své knize rozlišuje pojem potřeba a pojem motiv x motiv = potřeba (Nakonečný, 1996). Potřeba je definována jako nedostatek něčeho, který je vždy subjektivně prožíván, ovšem ne vždy zcela uvědomován. Nakonečný (2003, s. 125) upozorňuje: „Je však nutno rozlišovat psychologický a nepsychologický (např. biologický či ekonomický) význam pojmu potřeba.“ Z tohoto vymezení je zřejmé, že potřeby jsou základním zdrojem motivace pro člověka. Na potřebu můžeme pohlížet i v rovině prožívání. Může být pociťována jako určitá tenze, která vyvolává snahu vedoucí k odstranění tohoto napětí. Směřuje k odstranění příslušného nedostatku. Základ je ovšem v konkrétním cíli, který umožní uspokojení dané potřeby. Mentalisticky potřeby vymezuje S. L. Rubinštejn (1963). Potřeby jako výchozí pohnutky k činnosti, jsou prožíváním žádosti něčeho, co se nachází vně člověka. Vyjadřují lidskou závislost na světě a zaměřenost na svět. Ve svých potřebách se člověk projevuje současně pasivně i aktivně, jako cílevědomá bytost. Dá se říci, že potřeba je tedy pasivně-aktivní stav. Pasivní aspekt potřeby se může projevit pozitivním nebo negativním stavem – v závislosti na stupni uspokojení potřeby. Potřeba dle Homoly (1972) je chápána jako určitá fyziologická podmínka nebo jako hypotetický pojem pro označení určitého, mnohdy konečného zdroje motivační síly. Hlavním znakem potřeby je pak přesycení či nedostatek. Proto je potřeba jakýmsi pocitem člověka, kterého nutí něco udělat vzhledem k pociťované nepříjemnosti či nedostatku.

Dospělého a duševně zdravého jedince považujeme za sebevědomou osobnost, schopnou uvědomovat si většinu vlastních potřeb (a co je nejdůležitější, v motivačním procesu řízení odkládat jejich přímé uspokojení). Hlavním důvodem ztotožnění pojmů potřeba a motiv v psychologii člověka je právě spojení aktuální potřeba+vědomí o její přítomnosti. Z toho důvodu psychologické klasifikace potřeb zároveň vystihují třídění motivů.

Teorie funkční autonomnie motivů – Gordon W. Allport

Podle autora, harvardského profesora Allporta (1937, s.194), funkční autonomie: „hledí na motivy dospělých jako na různorodý, sebeudržující se a současný systém, který vyrůstá z antecedentního systému, je však na rozdíl od něho funkčně nezávislý. Je tím myšleno, že určitá aktivita nebo forma chování se může stát samotným cílem pro sebe samého, jež může být spuštěna z nějaké jiné specifické příčiny (Hall, Lindzey, 2002). Allport jej nazval obecným zákonem motivace s tím, že to ovšem není pouze jediný princip, který vysvětluje vývoj lidské motivace (Nakonečný, 1996). Principem „funkční autonomie motivů“ je v podstatě přeměna prostředků, které sloužilí k dosažení sekundárního cíle. Vztah potřeb a zpevnění je to, co získává hodnotu odměny nebo trestu a zároveň se současně stává motivujícím činitelem, který může mít formu potřeby, zájmu nebo jiné formy motivu. Motivující je také očekávání odměny a vyhnutí se trestu. Allport (1937, s.194) uvádí že: „Motivy jsou nekonečně různé, samonosné, v přítomnosti exitující systémy, které vyrůstají z předchozích systémů, ale jsou na nich nezávislé. Každý motiv má určité východisko, které tkví v organických napětích a difuzní dráždivosti, ale toto spojení je jen historické; jak individuum zraje, je přerušeno. Motivace patří vždy do přítomnosti. Žádný instinkt nemůže udržet svou motivační sílu, protože je přeměněn přetvářející silou učení.“

Allport ve svých pracích uvádí existenci dvou úrovní funkční autonomie:

• perseverující funkční autonomie – ta je blízká tomu, co představují „jednoduché neurologické principy“. Jako příklad perseverující funkční autonomie můžeme dle Allporta  uvést chování dítěte, které opakovaně hází hračku na zem a dospělý mu ji podává, nebo také tendenci lidí pokračovat v práci a myslet na neukončené úlohy.

• adekvátní, vlastní (propriate) funkční autonomie – je “nejvyšší úroveň organizace osobnosti“ (Allport, 1961, s.237). Tento typ funkční autonomie má co do činění s komplexní adekvátní organizací, která determinuje celkové nastavení zralého životního systému. Podle Allporta (1961, s.237) se jedná o „smysl pro zodpovědnost za svůj vlastní život“. Jako příklad adekvátní funkční autonomie Allport uvádí řemeslníka, který dělá stále vysoce kvalitní práci, ačkoli za vynikající kvalitu není zvlášť hodnocen nebo bývalého námořníka, který má stále velmi úzký vztah k moři, ačkoli mu již dávno neslouží k obživě.

Homola (1977, s. 139) uvádí: „Funkční autonomie motivů umožňuje, podle Allporta, opravdu systematickou psychologii osobnosti. Nevypichuje genetické složky, vysvětluje chování vzdělaného člověka a je cestou k porozumění konkrétních motivů každé jednotlivé osobnosti.“

POUŽÍTÁ LITERATURA:

NAKONEČNÝ, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia.

NAKONEČNÝ, M. (2003). Obecná psychologie. Praha:  Academia.

RUBINŠTEJN, S. L. (1963). Zasády a cesty rozvoja psychologie. Bratislava.

HOMOLA, M. (1977). Motivace lidského chování. Praha, Státní pedagogické nakladatelství.

HALL, C.S, LINDZEY, G. (2002). Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN.

ALLPORT, W.G. (1937). Personality: A psychological interpretation. New Yourk: Holt and Co.

ALLPORT, W.G. (1961). Patter and growth in personality. New Your: Holt and Co.

HOMOLA, M. (1997). Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.