Vybrané teorie motivace « E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc

Vybrané teorie motivace 20. století

Slovem „hlavní“ bychom rádi upozornil nikoliv na teorie, které by měly být jediné platné v dnešní době, ale na ty, které vycházejí z historických základů, kde autoři konfrontovali jednotlivé pohledy na přesné a výstižné vyjádření tohoto psychického fenoménu, a to převážně od počátku 20. století. Nakonečný (1996, s. 148) uvádí: „Jejich podrobnější přehled podávají mimo jiné autoři C. N. Cofer a M. H. Appley (1968), R.C. Bolles (1975), J.W. Atkinson (1964), B. Werner (1980) a H. Heckhausen. Nejúplnější přehled, s vyloučením psychoanalytických teorií, podal pak K. B. Madsen ve dvousvazkové monografii (1968, 1974, česky 1972, 1979).“ V současné době neexistuje obecně platná a přijatelná teorie motivace. Základní přehled pojetí motivace a pojmů podává B. Werner (1980, s. 442 násl., cit. Nakonečný, 1996, s.148).

O teorii motivace byla vypracována celá řada pojetí, která lze zařadit do několika tříd. Pro komplexnější dokreslení problematiky rozdělení jednotlivých teorií motivace a jejich zařazení do určitých tříd je můžeme dále rozdělit na teorie vycházející:

1. z homeostázy:

(R. S. Stagner, T. F. Karwoski, C. L. Hull, H. Murray, G. L. Freeman, H. Piéron, G. Viaud) – teorie založená na biologickém výkladu motivace. Zde je chápán princip drivů na principu homeostázy, což je určitá tendence všech živých organismů udržovat vnitřní biochemické hodnoty na určité stálé hodnotě (Plháková, 2004). Při docílení nerovnováhy v tomto stavu můžeme brát její vyrovnání jako potřebu organismu. Tato potřeba působí jako motivační síla s cílem znovuobnovit rovnováhu před touto změnou.

2. z incentivy:

(H. F. Harlow, P. T. Zouny, D.C. McCleland, J. W. Atkinson) – pokud bychom brali v úvahu interakční povahu motivace, tak se nám zde rýsuje fakt, že sama motivace nestačí ke spuštění příslušného cíleného chování. Podle Nakonečného (2003, s.107): „K tomu, aby chování podmíněné stávající motivací bylo uskutečněno musí být splněny dvě podmínky: 1. subjekt musí být přesvědčen, že bude dosaženo cíle (subjektivní odhad pravděpodobnosti dosažení cíle), 2. cíl musí mít určitou nezbytnou hodnotu (incentivu), aby se stal žádoucí.“ Samotný pojem incentivy lze pak vyložit jako určitou vlastnost objektu nebo jeho komplexní hodnotu.

3. kognitivní:

vycházející z tvarové psychologie (F. Heider, L. Festinger, E. C. Tolman, J. V. McHuntz, S. Koch) Na základně rozsáhlých výzkumů formuluje základní myšlenku Festinger (1957, s.3) takto: „Trvání disonance, které je psychicky nepříjemné, motivuje osobu k tomu, aby disonanci redukovala a pokusila se docílit konsonance; vyvstane-li disonance, bude se osoba, vedle pokusu redukovat ji, vyhýbat situacím a informacím, které by mohly disonanci nějak zvětšit.“

4. humanistická:

reprezentovaná G. W. Allportem, A. H. Maslowem, E. Fromem, R. Mayem. Vedle behavioristického a psychoanalytického pojetí motivace přispívá humanistická psychologie ke zdůraznění určitého hodnotového systému člověka, který není určován minulostí, ale váže se k budoucnosti. Pojem seberealizace či sebeaktualizace se tak stává klíčovým pojmem humanistické psychologie.

5. z teorie atribuce:

(např. B. Weiner). Tato teorie vyjadřuje tendenci člověka přisuzovat svým vlastním, ale i u druhých osob pozorovaným aktům chování, zejména u úspěchů a neúspěchů, určité vnější a vnitřní příčiny.

6. ze „systémového přístupu teorie motivace“:

(L. von Bertalanffy, A. Gehlen, M. F. Frod). Podstatou je vymezení přístupu jako systému, který plní určitou funkci. Tato funkce je založena na „cirkální kauzalitě“, která provádí svoji autoregulaci pomocí zpětné vazby. Pro fungování tohoto regulačního „nástroje“ je začlenění jedince do prostředí, které má určitou dynamiku, uspořádání a je aktivní i ve smyslu sociálního propojení. Vzhledem ke zmínce o teorii Abrahama Maslowa v historii pohledů na motivaci musíme v textu ještě uvést teorii osobnosti Gorgona W. Allporta, který ve své knize („Personality“ 1937) vytváří jednak dodnes upřednostňovanou definici osobnosti, ale také uvádí zájem o jednotlivce jako jedinečnou bytost (Baštecká, Reiterová, 2005).

Nakonečný (1996, s.149) tento přehled uvádí takto: