Problematika motivace lidské činnosti

V problematice motivace lidské činnosti nacházíme jistou zajímavost, která spočívá především v tom, že určité jednání člověka můžeme posuzovat či hodnotit někdy až zcela protikladně v závislosti na okolnostech a podmínkách, které jedince k danému jednání vedly, a zejména v závislosti na motivaci tohoto jednání (Bedrnová, Nový, 2002). Mnohdy je velmi složité v běžném životě ovlivnit jednání či chování druhého člověka.  Jedná se o záležitost velice obtížnou. Vyplývá to zejména z toho, že většinou nejsme motivováni pouze jedním motivem, ale vždy souborem motivů, které jsou motivy vzájemně propojeny a ovlivňují se.

Činnosti člověka (tj. jeho poznávání, prožívání i jednání) se určitým směrem zaměřují, v daném směru ho aktivizují a vzbuzenou aktivitu udržují. Navenek se pak působení těchto sil projevuje v podobě motivované činnosti, motivovaného jednání (Bedrnová, Nový, 2002).  Samotný motivační akt je doprovázen motivačním  n a p ě t í m, které může být redukováno např. uspokojením potřeby, dosažení cíle, popřípadě spontánním vybitím apod. Z pohledu obecné psychologie je nutné uvést teorii optimální aktivace, kterou navrhl Daniel Berlyne, kde vysoká i příliš nízká aktivační úroveň je subjektivně nepříjemná. To že, aktivační úroveň souvisí s kvalitou výkonu, zdůrazňuje Yerkes-Dodsonův zákon. Jak uvádí Plháková (2003, s.358): „…s rostoucím „nabuzením roste i výkon, ale jen do určitého bodu. Příliš vysoká aktivační úroveň má na výkon rušivý a dezorganizující vliv. Nejvhodnější je průměrná úroveň.“ Typické pro lidskou motivaci je tíhnutí k určitým specifickým cílům, kterých jsme si více či méně vědomi. V utváření a formování motivů našich činností hraje značnou roli okolí, zejména okolí sociální. Pojem tíhnutí implikuje zásadní komponentu motivace, zejména hodnotu a hodnocení. Rovněž indikuje emoční vztah vůči zvolenému cíli, což zpětně potvrzuje hodnotovou osnovu celého motivačního procesu. Jinými slovy – to, co mě přitahuje, znamená určité dobro (hodnotu), a také to, co považuji za dobro, zároveň miluji. Charles Osgood zjistil, že emoční komponenta v procesu hodnocení tvoří 50% rozptylu (ostatních 50% se dělí mezi kognitivní a akční složky). Z toho důvodu hodnotám patří významná role v procesu motivace.

Z uvedeného vyplývá, že motivace velmi výrazným způsobem determinuje lidskou činnost. Právě v těchto způsobech jsou jedinečné formy uskutečňování motivované činnosti vždy spolu determinovány jednak kognitivním zpracováním situace, v níž se jedinec nalézá (tedy procesy poznávacími), jednak specifickým prožíváním každého člověka (Bedrnová, Nový, 2002). Výzkumy ukazují, že problematika motivace je velice složitá. Otázkou je, jakým směrem se bude člověk v jednotlivých motivech ubírat, jakou intenzitu a perzistenci bude mít konkrétní činnost člověka. Z teoretického přístupu pak vyplývá, že motivy, orientované stejným nebo podobným směrem, se vzájemně posilují, čímž podporují vznik a průběh motivované činnosti. Na druhé straně motivy protikladné se většinou vzájemně oslabují. Z toho je zřejmé, že dochází k narušování či dokonce znemožnění motivované činnosti.

Návyky jako zdroj motivace

Teoretické přístupy definují skutečnost, že člověk v průběhu celého svého života realizuje některé činnosti častěji, dokonce pravidelně většinou v určitých situacích. Vzhledem k pravidelnosti dochází k opakování těchto činností a ty se pak stávají svým způsobem stereotypy, čili návyky. Proto člověk většinou jedná v souladu se svým návykem, který aplikuje na řešení stejných situací. Projevuje se tedy podle naučeného vzorce chování. Návyk pak můžeme definovat jako opakovaný, fixovaný a zautomatizovaný způsob činnosti člověka v určité situaci. S návyky se setkáváme ve všech oblastech lidské činnosti. Mohou tedy vystupovat nejen jako výsledky výchovy, ale i v podobě sebeutvářejících aktivit člověka.

Motivační povaha návyku je nepružná, homeostatická, retrográdní a z pohledu vývoje osobnosti omezující. Nepružná proto, že řešení aktuálního stavu či potřeby vždy probíhá dle ustáleného způsobu chování, retrográdní proto, že člověka automaticky vrací na dřívější pozice klidu, spokojenosti (homeostáze). Navíc, člověk řízený návyky rozumově se nenamáhá, při řešení situace se méně opírá o vlastní intelekt, jeho inventivita je nulová – celkem vegetuje. Jakákoliv změna či pomyšlení na změnu ustáleného stylu života se předem zamítá, neboť by vyvolává katastrofické představy a pocit ohrožení. Ideologie zastánců návyků je konzervativismus.

Zájmy jako zdroj motivace

Zájmy jsou motivy, zdroji poznávací činnosti a současně i jejich produktem (Hyhlík, Nakonečný, 1977). Zájem lze také chápat jako odvozenou potřebu, která je uspokojována prováděním určité zájmové činnosti (Říčan, 1975). Zájem je jakýmsi trvalejším zaměřením jedince na určitou oblast předmětů či jevů, které je spojeno s aktivizací jeho činnosti (Růžička, 1992).

Jestliže se budeme zabývat klasifikací, je třeba vycházet z toho, že „nacházíme tolik zájmů, kolik existuje smysluplných činností, které mohou člověka těšit“ (Říčan, 1975).

Za klasický výčet zájmů je možné považovat Stavělův (tamtéž):

1. Zájmy poznávací	4. Zájmy přírodní	7. Zájmy rukodělně materiálové
2. Zájmy estetické	5. Zájmy obchodní	8. Zájmy výtvarné
3. Zájmy sociální	6. Zájmy technické	9. Zájmy sportovní

Zájem tedy můžeme chápat jako specifický druh motivů. Vyplývá to zejména z pojetí zájmů, které se projevují, naplňují či rozvíjejí a obohacují člověka ve všech substrukturách, tedy i v oblasti zaměření a motivace. Každý člověk má zájmy související s jeho orientacemi, preferencemi a motivy.

Hodnoty jako zdroj motivace

V průběhu získávání životních zkušeností se člověk setkává se skutečnostmi, které mu připadají jako nové a neznámé. Tyto skutečnosti se snaží poznat, zhodnotit a přisoudit jim určitou hodnotu či význam.

Hodnota představuje subjektivní pojetí dobra. Hodnota je vývojově nejčasnější a zároveň nejhlubší, nejobecnější a nejstabilnější dispozice osobnosti. Jediná hodnota může být zdrojem mnoha postojů. Postoj je konkretizace obecnější hodnoty. Na tvorbě každé hodnoty se podílejí subjektivní a vnější (sociální a kulturní) činitele. Hodnota je vždy kladná, pojem negativní hodnoty protiřečí samotné podstatě dobra. Hodnocení je psychický proces přidávání či odebírání hodnoty významnému obsahu či situaci. Přidávání či odebírání hodnoty může být subjektivní a skupinové, vědomé a nevědomé, spontánní a záměrné…

Hodnoty mohou být charakterizovány nejen z pohledu prospěchu jedince, ale i z pohledu prospěchu celé společnosti. Mnohdy právě základní hodnocení člověk přejímá ze svého sociálního prostředí a vytváří si tak osobní hodnotový systém. Proto právě toto základní hodnocení může mít spíše protispolečenský směr.  Na jedné straně určitým skutečnostem přisuzuje hodnoty vyšší, na druhé straně hodnoty nižší. Hodnotový systém každého člověka je velice důležitý, individuální, zejména z důvodu ovlivňování jednání člověka. Hodnoty se pak projeví jako zdroj motivační činnosti a motivačního jednání jednotlivců. Je pravděpodobné, že člověk bude motivován k těm činnostem, které povedou ke skutečnostem podle jeho hodnotové hierarchie důležitějším, tj. ke skutečnostem, kterým připisuje vysokou pozitivní hodnotu, a naopak se bude vyhýbat skutečnostem, jimž připisuje hodnoty negativní, resp. bude relativně lhostejný ke skutečnostem bez výraznějšího pozitivního či negativního hodnocení (Bedrnová, Nový 2002). Je zřejmé, že každý člověk bude upřednostňovat jiné hodnoty. Hodnotou pak může být prakticky cokoliv. Existují ovšem obecně platné hodnoty, jako jsou zdraví, rodina, děti, práce, přátelství, vzdělání, společenské postavení, peníze, upřímnost, láska, pravda, svoboda, úspěch atd.

Základ typologie hodnotových orientací položil německý psycholog Spranger. Definoval šest osobnostních typů podle převažujícího zaměření:

1. Typ teoretický – snaží se hledat pravdu, kritiku, uvažuje racionálně až intelektuálsky, pro něj je nejvyšší hodnotou poznání.
2. Typ ekonomický – měří všechno užitečností, praktičností, je zaměřen na prospěch, prosperitu, na hromadění majetku, nejvyšší hodnotou je užitek.
3. Typ estetický – nejvyšší hodnoty spatřuje ve formě a harmonii, patrné jsou jeho tendence individualismu a soběstačnosti, nejvyšší hodnotou je krása.
4. Typ sociální – charakterizuje člověka nesobeckého, altruistu, pro něhož je láska tou nejsprávnější, nejhodnotnější formou vztahů, nejvyšší hodnotou vůbec.
5. Typ politický – za nejvyšší hodnotu považuje moc, má tendenci neustále vyhledávat soutěž, vliv a příležitost ovládat druhé.
6. Typ náboženský – má tendenci vidět nejvyšší hodnotu v jednotě, je zaměřen k absolutním božským hodnotám, hledá mystickou náboženskou zkušenost.

Tento model bychom mohli z hlediska rozvoje člověka ještě rozšířit o typ technický či sportovní. Z výše uvedeného vyplývají konkrétní hodnotové orientace každého člověka.

Na tomto místě je také potřeba naznačit fylogenetickou a ontogenetickou povahu hodnot a hodnocení a jejich obecný dispoziční význam. Hodnoty člověka v jistém smyslu představují vývojový fenomén, který slouží k poznání skutečnosti, její interpretaci a určení konkrétního vztahu jedince. Důkazem je dominující emoční složka hodnocení, která, jak již víme z výpočtu Osgooda, tvoří 50% rozptylu. Významu emocí rovněž dosvědčuje funkce limbického mozku, který jako nejstarší kortikální struktura přijímá, zpracovává a univerzálním jazykem emoce interpretuje skutečnost. Tato interpretace (hodnocení) iniciuje a výrazně reguluje aktivitu jedince. Prostřednictvím limbického systému si rozumíme s ostatními lidmi, ale také s živočichy (kteří rovněž vlastní limbický mozek). Při narození člověka je tento systém již připraven k činnosti, což se projevuje v časné schopnosti novorozence prožívat libost a nelibost. Tyto nediferencované emoční kvality jsou základem vývoje specifických emocí, ale také subjektivního systému hodnot. Hodnoty (buď idiosynkratické a také naučené, sociální) představují nejobecnější a nejhlouběji postavené dispozice, které určují vývoj, podobu a činnosti dalších dynamických činitelů osobnosti včetně potřeb, motivů, postojů, cílů, ideálů aj.

Princip komplexního původu

Jak je již patrno z názvu, jedná se o celkové začlenění a promítnutí vztahu jedince ke všem jednotlivým socializačním činitelům a jejich zpětnému působení na jedince. Primárně je však důležité zdůraznit, co zahrnujeme do původu hodnot. Zde se jedná o historické, sociální a individuální činitele.

Historické podmínky

Globálně tyto podmínky mají velkou důležitost. Podílejí se na definování obsahu nejsložitějších hodnotových systémů. Zanedbávání historie, kultury či tradic má v důsledku negativní vliv na aspekty hodnotové identity společnosti a jednotlivce (Cakirpaloglu, 2004). Je důležité apelovat na jedince, aby si vážil své historie a historie rodu a svým chováním udržel, byť i v potřebně pozměněné podobě, historii svého rodu a společenských zásad dané země, i když to zní trochu archaicky. Přesto je to však nezbytné, protože v atmosféře „globalizační doby“ se tyto podmínky stírají a ztrácejí na významu.

Sociální podmínky

Zde jsou zastoupeny všechny socializační činitele, které se podílejí na vývoji osobnosti.

a) rodinné klima a příslušnost

- zde bych rád uvedl výzkum, který proběhl v USA (1985) v malé obci Dynamon v severní Kalifornii. Zimbardo se při svém bádání zaměřil na možnosti a podmínky výskytu, důsledků a prevence nesmělosti, bázlivosti, stydlivosti a všeho, co anglický pojem shyness znamená (Cakirpaloglu, 2004). V této vesnici byl experimentálně zaveden alternativní způsob života. Jednalo se především o komunální uspořádání každodenního života, který byl pozitivisticky zaměřen na mezilidské vztahy občanů. Zimbardo přikládal velký význam těmto příznivým socializačním podmínkám, především vlivu pro obecný vývoj dětí. Jak uvádí Cakirpaloglu (2004, s.374): „Tyto děti pak ve srovnání s ostatními vrstevníky ze Spojených států byli velmi pokročilé v intelektuálních výkonech a také byly lépe sociálně kompetentní, obratné a přirozené.“

b) sociální původ – i když se podílí na vývoji člověka a jeho společenského vědomí, neovlivňuje je přímo, ale zprostředkovaně. Mezi zprostředkující činitele můžeme zahrnout životní styl, sociální zájmy aj.

c) styl života – bývá pro každého ryze subjektivní záležitostí a občas může docházet k záměně s hodnotovým (materialistickým i nematerialistickým) systémem.

d) vrstevní zájmy – zájmy jedince mohou být krátkodobé nebo dlouhodobé. U dlouhodobých zájmů, může docházet k jejich prolínání. Cakirpaloglu (2004, s. 376) tvrdí že: „Zájmy mohou být i hodnotově neutrální. Příkladem je zájem jedince o vlastní vzdělání uvnitř nevzdělané a ke vzdělání nezaujaté společnosti.“

e) vrstevní identifikace – jedná se o velmi důležitou subjektivní představu o určité struktuře, která představuje společnost a jedincovu reflexi objektivní stratifikace společnosti jedincem. Zde narážíme na zařazení do skupiny a vzájemné vztahy mezi členy skupiny. Cakirpaloglu (2004, s. 377) uvádí: „V případě, že se objeví jedinec s mimořádnými vlastnostmi, může se jeho hodnocení a rozhodování stát klíčovou determinantou skupinové akce. Ve většině situací však skupinová dynamika převáží nad jednotlivcem v tom smyslu, že platné normy a případné hodnotové změny přenáší na své členy prostřednictvím četných mechanizmů sociální interakce. Druhy skupinové dynamiky (mechanizmy vlivu skupinové diskuse, identifikaci se skupinovými normami, konformitu jedince) experimentálně zkoumal a analyzoval Kurt Lewin.“

Důležitost individuální charakteristiky

Stejně jako dvě předešlé složky tvoří nezastupitelnou úlohu při stabilizaci a formování hodnot (někteří autoři hovoří o jejich ukotvení). Individuální složka je velmi podstatnou a nezastupitelnou pro objasnění hodnot a jejich fungování v hodnotovém systému. Obecně se však dá předpokládat, že vliv sociálních činitelů v procesu formování individuálních hodnot se realizuje pomocí psychologických mechanizmů učení (Cakirpaloglu, 2004).

Ideály jako zdroj motivace

Ideálem rozumíme určitou ideovou či názornou představu něčeho subjektivně žádoucího, pozitivně hodnoceného, co pro daného jedince představuje významný cíl jeho snažení, skutečnost, o kterou usiluje (Bedrnová, Nový, 2002). Z jednotlivých ideálů pak můžeme definovat určitý typ osobního profilu v podobě životních cílů, osobního života či života pracovního. Ideály vznikají na základě působení konkrétních sociálních faktorů, působících na vývoj a utváření osobnosti člověka. Podstatnou úlohu zde hrají také procesy učení, nápodoby a identifikace. Zatímco idealizace znamená jejích neurotickou podobu, cíle, které osoba není s to dosáhnout. A to je hlavní rozdíl mezi ideálem a idealizací. V tomto tkví neurotický konflikt a bludný kruh neurotického snažení, kterým se také zabývala Karen Horneyová. Zájemce o tuto problematiku odkazuji na její knihu Neuróza a lidský růst. Oba pojmy však výrazně motivují jedince, ideály směrem k seberealizaci, jejích iracionální podoba k psychickým potížím.

Postoje jako zdroj motivace

Pokud v této části hovoříme o možných zdrojích motivace, tak nesmíme opomenout význam postojů. Pojem postoj do psychologie jako první zavádějí W. J. Tomas a F. Znaniecki (1918). V literatuře se můžeme setkat s celou řadou jejich definic. Bedrnová, Nový (1998, s.58) uvádějí: „Postoje člověka bývají vymezovány jako trvalé soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí jednat pro nebo proti vzhledem ke společenským objektům.“ Oproti tomu můžeme uvést již klasickou definici G. W. Allporta, který postoje vymezuje jako určité mentální nervové vztahy pohotovosti, organizované zkušeností a vyvíjející direktivní nebo dynamické vlivy na odpovědi individua vůči všem objektům a situacím, s nimiž je ve vztahu (in Nakonečný, 1998, s. 217). Samotným předmětem (objektem) postojů může být vše, co pro jedince existuje v jeho světě nebo jak uvádí Hewstone a Stroebe (2006, s.283): „Může být jím cokoliv, co člověk registruje nebo čím se v mysli zabývá“. Při rozboru literatury věnující se tématu postojů vždy nalezneme velkou část věnovanou struktuře (model jednosložkový, dvousložkový a třísložkový) a funkcím (instrumentálním, ego-defenzivním, hodnotově expresivním a kognitivním) postojů, které zde z důvodu rozsahu a zaměřenosti práce na jiné téma nebudeme uvádět. Ve spojitosti postojů jako případného zdroje motivace je nutné zmínit teorii inkongruence.

Teorie inkongruence

Tato teorie je postavena na předpokladu, že postoje mezi sebou či jejich jednotlivé složky mají přirozenou tendenci k jisté míře vzájemné kongruence (shody, souladu). V případě, kdy míra inkongruence překročí jistou mez, dochází nejdříve ke vzniku napětí, které se neustále zvyšuje. Tendence odstranit nepříjemný stavu napětí – motivuje. Následně dochází ke vzniku motivačních sil, které mají za úkol dosáhnout opětovně dostatečné míry kongruence (Homola, 1977). Postoje zaměřené na jednání jsou velmi často v úzkém spojení s potřebami. V případě, že jsou postoje příliš protikladné, dochází k aktivaci potřeby celistvosti. Toho může být dosaženo změnou složek postoje nebo, celého postoje, nebo pokusem změnit vnější proměnné, pokud je to možné. Z uvedeného vyplývá, že postojům můžeme přičítat vlastnosti motivů. Zvláště postoje se silnou afektivní složkou mohou být motivačně velmi silné a dlouho se udržují (Homola, 1977). Podle Newcomba (In Nakonečný, 2000, s. 131): „zásadní rozdíl mezi motivem a postojem spočívá v tom, že postoj determinuje způsob jednání, kdežto motiv je příčinou jednání a vyjadřuje jeho psychologický smyl.“ Z výše uvedeného lze o postoji uvažovat jako o pohotovosti k aktivaci určitého motivu, nebo jako o určité predispozici jednání, myšlení, percepci a cítění vůči nějaké věci či objektu. Proto by však postoje neměly být slučovány s motivy. A nejen proto: postoje se skládají z triády kognice, emoce a činnost – u motivu dominuje emočně-akční komponenta. Dále, postoje jsou nejčastěji vědomé dispozice (míra uvědomění klesá s nárůstem emoční složky, tedy u předsudků, taktéž u tzv. nevědomých postojů); motivy, které doprovází přání si uvědomujeme, ostatní jsou vesměs nevědomé potřeby.

Motivace v opačném případě může sloužit také jako zdroj postojů. Tato situace velmi často nastává při vnímání nových informací, které jsou velmi podstatné při utváření nových postojů. Zde může docházet ať již v individuální rovině nebo rovině skupinové k určitému motivačnímu nebo kognitivnímu zkreslení.

POUŽITÁ LITERATURA:

BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I., a kol. (2002). Psychologie a sociologie řízení. Praha: MP.

CAKIRPALOGLU, P. (2004). Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia.

HEWSTONE, M., STROEBE, W. (2006). Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál.

HOMOLA, M. (1997). Motivace lidského chování. Praha: SPN.

HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M. (1977). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.

NAKONEČNÝ M. (2000). Sociální psychologie. Praha: Academia

NAKONEČNÝ, M. (1998). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.

PLHÁKOVÁ, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

ŘÍČAN, P. (1975). Psychologie osobnosti. Praha: Orbis.

Zpracoval: Jan Šmahaj, Katedra psychologie FF UP v Olomouci.