Úvod
Člověk se každý den dostává do situací, kdy svým jednáním ovlivňuje nejrůznější právní události. Takové jednání nazývá právo právními či protiprávními úkony, podle toho zda je takové jednání právem zakázáno či povoleno. Aby však byl člověk (fyzická osoba) schopen opravdu způsobit svým jednáním určité právní následky, musí jednak on sám splňovat určité podmínky, jednat musí také určité podmínky splňovat jeho jednání.
Způsobilost k právním úkonům (svéprávnost)
Základní podmínkou, kterou musí fyzická osoba splňovat, je právní subjektivita, tedy schopnost vůbec být subjektem práv a povinností. Pojem právní subjektivity upravuje § 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (OZ). Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. (NOZ), nazývá právní subjektivitu „právní osobností“. Takovou schopnost má každá živá fyzická osoba, i nenarozené dítě, za předpokladu, že se narodí živé. Způsobilost být subjektem práv je nezcizitelné právo každé lidské bytosti a nikdo jí nemůže být zbaven ani se jí jakkoli dobrovolně či nedobrovolně vzdát, končí až okamžikem smrti člověka.
§ 7 OZ:
- (1) “Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.”
- (2) “Smrtí tato způsobilost zanikne. Jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije.”
§ 15 NOZ: „Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti.“
§ 23 NOZ: „Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.“
Subjektem právních vztahů tak nemohou být například duchové nebo zemřelí předkové, jak tomu může být například v některých tradičních afrických právních systémech. Dále se způsobilostí k právům a povinnostem nebudeme zabývat a zmiňujeme ji pouze jako nezbytnou podmínku způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti).
Aby jednání člověka mělo nějaký právní význam, musí mít schopnost vlastními úkony nabývat, měnit a rušit práva a povinnosti. Takovou schopnost v právu nazýváme způsobilostí k právním úkonům, nebo také (v novém občanském zákoníku) svéprávností. Jednání člověka, který není pro určitý úkon nebo zcela způsobilý (svéprávný), nemá právní význam a takové jednání je neplatné.
§ 38 odst. 2 OZ “Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.”
Svéprávnost (způsobilost k právním úkonům) značí, že fyzická osoba má určitý stupeň intelektuální vyspělosti. Taková intelektuální vyspělost musí mít dvě složky – rozumovou (rozpoznávací, předvídací) a volní (určovací). Složka rozpoznávací určuje, zda je osoba schopna rozpoznat charakter svého jednání a jeho adekvátnost ve vztahu k zamýšlenému následku. Jinými slovy, tato schopnost znamená, že člověk je schopen například pochopit význam prodeje určité věci a jeho právních následků. Podstatou druhé složky, nazývané volní (určovací), je schopnost podle tohoto poznání ovládat své jednání vůlí, a tedy jednat tak, aby jednání osoby vedlo k zamýšlenému následku. Znamená to tedy, že osoba, která chce prodat určitou věc, tedy ji předat jinému do jeho vlastnictví a obdržet za ni nějakou odměnu, je reálně schopna takového jednání navenek učinit. Jsou-li u určité fyzické osoby obě tyto složky přítomny ve vztahu k danému jednání, bude k němu tato osoba svéprávná (způsobilá).
Způsobilost k právním úkonům nabývá fyzická osoba postupně, spolu s nabýváním psychické vyspělosti, až dosáhne úplné svéprávnosti a může konat všechny úkony (není-li jeho svéprávnost omezena či není-li jí soudem zcela zbaven – viz níže). Úplné způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) nabude fyzická osoba zletilostí.
§8 odst. 1 OZ: „Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.“
§ 15 odst. 2 NOZ: „Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).“
Zletilosti dosáhne fyzická osoba nejčastěji dovršením 18. roku života. Judikaturou (rozhodovací praxí soudů) bylo stanoveno, že tak nastává přesně v 00:00 hodin dne, jehož označení se shoduje se dnem jeho narození před osmnácti lety (k tomu blíže viz rozhodnutí č. 30/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plné způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) tak člověk zpravidla nabude již od prvního okamžiku dne svých osmnáctých narozenin. Nemusí tak tomu však být vždy. Stejný účinek má totiž uzavření manželství dosud nezletilé osoby starší šestnácti let, neboť snoubenec mladší osmnácti let nabude zletilosti (a tím tedy i svéprávnosti) uzavřením manželství. Plně svéprávným pak zůstává i tehdy, pokud by jeho manželství skončilo dříve, než dovrší osmnáct let, a to bez ohledu na to, zda by k tomu došlo smrtí manžela, rozvodem anebo prohlášením manželství za neplatné (např. z důvodu předchozího trvajícího manželství jednoho ze snoubenců). Tento účinek však nemá uzavření manželství zdánlivého (neexistentního). Takové „manželství“ totiž vůbec manželstvím není (např. uzavřou-li manželství dvě děti ve věku deseti let nebo uzavře-li manželství člověk se zvířetem a podobně.)
§8 odst. 2 OZ: „Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.“
§ 30 NOZ (Zletilost):
- (1) „Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.“
- (2) „Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.“
Nabývá-li člověk svéprávnosti postupně, vznikají často otázky, v jakých konkrétních situacích je nezletilá osoba svéprávná a v jakých nikoliv. V průběhu nabývání svéprávnosti totiž člověk ze svéprávný ve vztahu k některým právním úkonům, k jiným nikoliv.
§ 9 OZ: “Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.”
§ 31 NOZ: ”Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.”
§ 32 odst. 1 NOZ: “Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.”
K jakým úkonům tedy budou způsobilí a ke kterým nikoliv? Z logiky věci plyne, že šestileté dítě jistě bude svéprávné k tomu, aby si koupilo lízátko za pár korun. Mezi jasné případy bude patřit i další krajní situace, kdy stejné dítě jistě nebude svéprávné ke koupi automobilu za několik set tisíc korun, byť by mělo dostatečný vlastní majetek, získaný například z dědictví. Mezi těmito jasnými případy však bude mnoho situací nejasných, závislých na posouzení dané situace v jistém čase a místě. Bude desetiletý chlapec svéprávný ke koupi MP3 přístroje za 3000,- Kč? Čtrnáctiletý chlapec k prodeji motorky? Denně se takových situací děje nespočet. Všechny tyto případy bude třeba posoudit podle dané situace, avšak na základě obecných kritérií. To znamená, že druhá strana bude muset na základě předpokládaného věku dítěte posoudit, zda je daný úkon přiměřený rozumové a volní vyspělosti dítěte (tedy zda je k tomuto úkonu svéprávné). Teoreticky to zní složitě, ale v praxi k tomuto posuzování dochází denně. Budete-li pracovat v obchodě s nářadím a chlapec vypadající asi na deset let si u vás bude chtít koupit vrtačku v hodnotě pěti tisíc korun, nejspíš se usmějete a řeknete, aby přišel raději s tatínkem. Pokud by si chtěl koupit dřevěné laťky, smirkový papír, provázek, štětec a několik hřebíků, nejspíš byste mu je bez problémů prodali. Budete přitom usuzovat podle toho, jak starý se vám bude chlapec jevit a nakolik je podle vás obecně tak staré dítě schopno nakoupit takový materiál. Druhá strana tedy není povinna zvlášť zkoumat konkrétní rozumové a volní schopnosti dítěte. Pokud je ale nedostatek těchto schopností zjevný (dítě je například viditelně vývojově opožděné, debilní, apod.), bude muset druhá strana přihlédnout i k těmto individuálním okolnostem.
Způsobilost k právním úkonům zpravidla zaniká smrtí spolu se zánikem právní subjektivity (viz výše). V životě člověka však mohou nastat situace, kdy je jeho způsobilost omezena, či je jí soudem dokonce zcela zbaven. Takové situace upravuje občanský zákoník v § 10. Fyzická osoba tak může být soudem zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům, pokud v důsledku duševní poruchy, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit (žádné) právní úkony. Soud proto fyzickou osoba zbaví způsobilosti k právním úkonům a ustanoví této osobě opatrovníka, který za ni v jejím zájmu jedná.
§ 10 odst. 1 OZ: “Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví.”
V případě, že je fyzická osoba schopna v důsledku duševní poruchy, která není jen přechodná, nebo v důsledku nadměrného požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů, schopna činit jen některé (zpravidla jednodušší) právní úkony, soud může takového osobě rozhodnutím omezit způsobilost k právním úkonům (svéprávnost) a v takovém rozsudku vymezit k jakým právním úkonům tato osoba způsobilost nemá. V tomto rozsahu proto soud, obdobně jako v předchozím případě, ustanoví osobě opatrovníka, která ji v těchto úkonech zastupuje. Takový člověk pak může činit některé běžné úkony (např. běžné nákupy, platby a prodeje do určité výše apod.), ale pro některé (vymezené např. výší částky či typem úkonu) bude potřebovat zastoupení opatrovníka, který byl v rozhodnutí soudu ustanoven.
§ 10 odst. 2 OZ: “Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.”
Zákon pamatuje také na případy, kdy určitá osoba nebyla soudem zbavena způsobilosti k právním úkonům, ani jí tato způsobilost nebyla omezena, přesto však učinila určité právní jednání v duševní poruše, která ji k tomuto úkonu činí neschopnou.
§ 38 odst. 2 OZ: ”Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.”
Jak způsobilost k právům a povinnostem (právní osobnost), tak způsobilost k právním úkonům (svéprávnost), jako způsobilosti hmotněprávní, mají vliv na tzv. procesní způsobilosti. Zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), přímo odkazuje při vymezení způsobilosti být účastníkem (§ 19 OSŘ) a při vymezení procesní způsobilosti (§ 20 OSŘ) na občanský zákoník, neboť obě procesní způsobilosti mají fyzické osoby v takovém rozsahu, v jakém mají způsobilosti hmotněprávní. Je-li tedy fyzická osoba způsobilá mít práva a povinnosti, je také způsobilá být účastníkem občanskoprávního řízení. Tato osoba je dále způsobilá k procesním úkonům natolik, nakolik má dle občanského práva způsobilost k právním úkonům.
§ 19 OSŘ: “Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.”
§ 20 odst. 1 OSŘ: Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Vedle způsobilosti k právním úkonům existuje v občanském právu také způsobilost deliktní, tedy způsobilost k úkonům protiprávním. Jedná se o schopnost založit vlastním jednáním svou občanskoprávní odpovědnost. Příkladem může být jednání člověka, který svým zaviněným jednáním zničí jiné osobě věc, a je tedy odpovědný za způsobenou škodu. O deliktní způsobilosti platí v podstatě totéž, co o způsobilosti k právním úkonům, s tím rozdílem, že v případě osob s omezenou způsobilostí (nezletilí a osoby se způsobilostí omezenou rozhodnutím soudu) zde nebudeme jejich deliktní způsobilost posuzovat obecně (např. pouze s ohledem na jejich věk), ale zcela individuálně vzhledem ke konkrétní situaci. Budeme tedy posuzovat, zda konkrétní osoba v daný čas měla vzhledem ke konkrétnímu úkonu přítomny obě složky (určovací a rozpoznávací), či nikoliv.
Pro názornost je možno ilustrovat rozdíl mezi oběma způsobilostmi na následujícím příkladu. Dvanáctiletý chlapec s opožděným vývojem a nižším intelektem, jenž není na první pohled patrný, bude zpravidla schopen činit obdobné právní úkony jako jeho vrstevníci, druhá smluvní strana (např. prodejce elektroniky v obchodě ) nebude zkoumat, zda konkrétně tento chlapec má dostatečnou způsobilost (ledaže by se v jeho chování projevilo), že ke konkrétnímu úkolu je nezpůsobilý. Chrání se tím také dobrá víra druhé strany, která není schopna u všech právních úkonů, které denně vykoná, zkoumat podrobně rozumovou a volní vyspělost osoby, o níž nejsou na první pohled důvodné pochybnosti. Avšak v případě způsobení určité škody v obchodě s elektronikou se bude zkoumat, zda tento chlapec byl schopen si uvědomit charakter svého jednání a toto jednání ovládat, přestože běžně by děti v tomto věku způsobilé k takovému deliktnímu jednání byly. V případě, že tyto dvě složky (nebo jedna z nich) zde chyběly, nebude tento chlapec odpovědný ani za náhradu škody. V některých případech však bude možno dovodit odpovědnost osoby, který měla na tohoto chlapce dohlížet.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
ŠVESTKA J., DVOŘÁK J., a kol. Občanské právo hmotné 1. 5 vydání. Praha: ASPI Publishing, 2009. 460 s.
FIALA, J. KINDL M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 656 s.
ŠVESTKA J., a kol, Občanský zákoník I, – komentář, Praha: ASPI, 2009. 2720 s.
Právní předpisy:
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinnost od ……..)
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Zpracovali: Lenka Jamborová, Filip Ščerba, Katedra trestního práva, Právnická fakulta UP
