Právo by nemělo do sféry myšlení člověka zasahovat, myšlení zůstává autonomní oblastí člověka, v níž by měl každý zůstat svobodný. Ačkoliv právo do této autonomní oblasti nezasahuje, určité aspekty myšlení jsou pro něj významné, a odrážejí se proto v některých právních normách. V takových případech je určitý stav myšlení spojen s určitým právním následkem. Proto je nutné zkoumat duševní stav osoby v daném okamžiku, který je pro tuto situaci rozhodný, například v době uzavření smlouvy nebo v době spáchání trestného činu.

Případy, ve kterých je nutné posoudit psychický stav osoby k určité skutečnosti, najdeme v různých právních oborech. Nejvýrazněji vystupují v právu trestním, kde má stav myšlení vliv například na to, zda bude pachatel určitého činu trestně odpovědným, a v různých odvětvích práva soukromého, zejména v právu občanském a obchodním. Tam bude například platnost smlouvy záviset na tom, zda měly obě strany uzavírající smlouvu způsobilost k právním úkonům, čili zda měly dostatečné psychické schopnosti a vlastnosti, aby byly schopny samostatně takovýto právní úkon učinit. Ve správním právu tak bude důležitá příčetnost a zavinění u pachatele přestupku, podobně, jako je tomu u trestných činů v právu trestním. Takových příkladů najdeme v různých oborech práva mnoho. Dále si uvedeme ty nejvýraznější z nich.

Rozebereme jednotlivé pohledy práva na myšlení, tedy různé právní instituty, které se vztahují k myšlení, psychickému stavu a psychice vůbec. V části týkající se soukromého práva se tato témta především dotýkají otázky způsobilosti k právním úkonům, procesní způsobilosti, simulovaným a disimulovaným úkonům, vnitřní rezervaci (vnitřní výhrada), podvodu a dalším institutům. Na stránkách uvedených níže se budeme zabývat částí týkající se práva veřejného, respektive především práva trestního. Osvětlíme jednotlivé instituty od nepříčetnosti, zmenšené příčetnosti, rozumové a mravní vyspělosti mladistvého, actio libera in causa, trestného činu opilství, subjektivní stránky trestného činu (zavinění a pohnutce), posuzování psychického stavu v trestním řízení a dalším institutům, které mají vztah k lidskému myšlení a psychice.

Trestní právo má za úkol chránit společenské vztahy, zájmy a hodnoty před trestnými činy a jejich pachateli. Co je trestným činem, stanoví trestní zákony, zejména zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Jedině za takové jednání, označené zákonem jako trestný čin, může být jeho pachatel odsouzen a potrestán. Trestný může být pachatel ale také za pokus takového trestného činu, a v některých závažných případech i za jeho přípravu. I v těchto závažných případech musí být ale jistá vůle pachatele projevena navenek (např. koupením zbraně, vniknutím do objektu atd.). Není však možné trestat osobu jen za podezření neprojevené vůle spáchat trestný čin. Nemůžeme proto trestat samotný úmysl spáchat trestný čin, tedy „zločinné myšlenky“. Trestání jen pouhých myšlenek – tzv. „ideozločinu“ – popsal George Orwell ve svém distopickém díle „1984“ o společnosti pod kontrolou ideopolicie a Velkého Bratra. Nic takového ale není v demokratickém právním státě, který zaručuje svobodu myšlení, možné. Myšlení každého člověka je jeho soukromou sférou, do které trestní právo nezasahuje, neprojeví-li pachatel svou vůli ke spáchání činu dostatečně navenek. V okamžiku, kdy je spáchán trestný čin, nebo pokus o něj (popř. příprava trestného činu, u kterého zákon stanoví, že je i příprava trestná – např. trestný čin vraždy, těžkého ublížení na zdraví, obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, loupež, braní rukojmí, vydírání, znásilnění, aj.), pak je psychický stav pachatele důležitý pro určení trestní odpovědnosti pachatele a určení jeho trestu.

1. Nepříčetnost