Úvod

Aby mohl být pachatel (je-li jím fyzická osoba) trestně odpovědný za spáchání trestného činu, musí mít k tomuto činu alespoň určitou míru zavinění. České trestní právo nezná objektivní trestní odpovědnost, tedy takovou odpovědnost, kdy by byl pachatel odpovědný za následek bez toho, aby jej zavinil. Je naopak vystavěno na zásadě odpovědnosti za zavinění, proto vždy musí být pachateli prokázána minimálně taková míra zavinění, kterou vyžaduje určitá skutková podstata trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku. V opačném případě není pachatel trestně odpovědný.

Psychika pachatele je při zkoumání zavinění pachatele velice důležitá – zavinění je totiž určitým subjektivním, psychickým vztahem (postojem) pachatele ke skutečnostem, které zakládají trestný čin (Jelínek: Trestní právo hmotné…, 2010, str. 208). Zavinění patří mezi tzv. subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, vedle pohnutky (neboli motivu) či cíle (záměru). Je však jediným znakem z této skupiny, který je obligatorní, tedy musí být bezpodmínečně prokázán u každého trestného činu, má-li být za něj jeho pachatel odpovědný.

Zavinění

U zavinění zkoumáme dvě složky – složku vědění a složku volní. V jednotlivých případech zkoumáme přítomnost a míru jednotlivých složek a určujeme formu zavinění. Tuto formu musíme srovnat s formou zavinění, kterou vyžaduje konkrétní skutková podstata, a vyvodíme, zda pachatel může být za čin trestně odpovědný.

• a. Složka vědění, neboli složka intelektuální či představová označuje vnímání či představu pachatele o skutečnostech zakládajících trestný čin. Hodnotíme tedy, zda pachatel věděl, že za určitých okolností může určitým jednáním spáchat trestným čin, a zda to považoval za jisté, nutné, pravděpodobné, nepravděpodobné, možné, nemožné apod.
• b. Složka volní označuje míru atraktivity následku pro pachatele – tedy chtění či srozumění, určitou vůli způsobit daný následek.

1. Úmysl – závažnější z obou forem zavinění, která zahrnuje jak složku vědění, tak složku chtění (volní).

• a. Úmysl přímý spočívá v tom, že pachatel nejen ví, že může jednáním způsobit následek (tedy to považuje za nutné, jisté nebo alespoň pravděpodobné), ale také tento následek způsobit chce. Jak složka vědění, tak složka vůle se zde projevují nejsilněji.
• b. Úmysl nepřímý také obsahuje obě složky (vědění i chtění), avšak složka volní je zde oslabena: pachatel ví, že může způsobit následek uvedený v trestním zákoně a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn. Právní teorie a praxe vykládají srozumění jako v zásadě kladný vztah k oběma variantám, které nastanou, tedy jak to, že následek nastane, tak že nenastane. Jedná se zde tedy o čistou lhostejnost, zda například člověk svázaný pachatelem po loupeži v opuštěném domě na samotě zemře hlady, či zda jej náhodou někdo najde a zachrání. Pachatel s žádnou konkrétní možností jeho záchrany nepočítá.

§ 15 odst. 1 a 2 TZ:

• (1) „Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
  • a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
  • b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
• (2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

2. Nedbalost je mírnější formou zavinění, pro kterou je charakteristické, že postrádá složku volní. Pachatel tedy, nehledě na to, zda ví o tom, že může určitý následek způsobit, či nikoliv, takový následek způsobit nechce, ani s ním není srozuměn.

a. Nedbalost vědomá označuje psychický stav pachatele, který sice ví, že může způsobit určitý trestněprávně významný následek, avšak bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane. Pachatel tedy riskuje, a ačkoliv určitý následek způsobit nechce, nedodržuje míru opatrnosti, k jaké je povinen a které je v konkrétní situaci schopen.

b. Nedbalost nevědomá je jedinou formou zavinění, kde chybí obě složky zavinění – jak složka vědění, tak složka chtění. Pachatel tedy nejenže nechce způsobit trestněprávně relevantní následek ale ani neví, že jej může způsobit. Jeho zavinění však spočívá v tom, že to vědět měl a také mohl. Za nevědomou nedbalost by tak byl odpovědný v případě, že by se mu opravdu prokázala povinnost vědět („měl“) a reálná možnost („mohl“) o tomto vědět. Ublížení na zdraví z nedbalosti tak může způsobit např. pachatel-dělník v případě, že nedodrží předpisy bezpečnosti práce, o kterých proběhlo školení a které visí na stěně dílny, avšak on jim nevěnoval pozornost. V důsledku toho manipuluje s elektrickým strojem neopatrně a zraní kolegu – následek způsobit nechtěl a nevěděl, že jej způsobit může, ale z jeho pracovních povinností vyplývá, že je znát měl a mohl.

§ 16 odst. 1 TZ:

„Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

• a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
• b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“

U každého trestného činu musí být nejen prokázána nějaká forma zavinění, ale musí být vždy určena i jeho konkrétní forma z výše uvedených čtyř variant.

Podle forem zavinění se také dělí skutkové podstaty – na úmyslné a nedbalostní. U úmyslných trestných činů musí být prokázána některá z forem úmyslu – nedbalostní zavinění by k odpovědnosti pachatele nestačilo. Proto pachatel, který svým jednáním usmrtil člověka a kterému se neprokáže úmysl, nemůže být trestný za vraždu, ale pouze (v případě, že se prokáže alespoň nevědomá nedbalost), za usmrcení z nedbalosti. Naopak u nedbalostních trestných činů se vyžaduje některá z forem nedbalosti. Některé trestné činy je možno spáchat jak v úmyslu, tak z nedbalosti – v ustanovení takových trestných činů je zpravidla úsloví „byť i z nedbalosti“. Charakter trestného činu je někdy vyjádřen přímo v textu zákona (např. „usmrcení z nedbalosti“).

Obecně však platí, že u základní skutkové podstaty, které většinou nalezneme vždy v prvním odstavci ustanovení, se vyžaduje úmysl (nejde-li výslovně o nedbalostní trestný čin). Naopak u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat, které zpravidla nalezneme v dalších odstavcích a které obsahují další, závažnější znaky zvyšující závažnost činu, postačí ve vztahu k tomuto přídavnému znaku nedbalost (není-li zde uvedeno výslovně, že se vyžaduje úmysl). Tyto okolnosti podmiňují použití vyšší trestní sazby, neboť jednání v nich obsažené je nebezpečnější, než je skutková podstata základní.

§ 17 TZ:

• „K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,
  • a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo
  • b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.“

• (1) Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
• (2) Kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.
• (3) Odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
  • a) na dvou nebo více osobách,
  • b) na těhotné ženě,
  • c) na dítěti mladším patnácti let,
  • d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,
  • e) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,
  • f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,
  • g) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
  • h) opětovně,
  • i) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo
  • j) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.
• (4) Příprava je trestná

Odstavec 1 představuje základní skutkovou podstatu, kde je třeba úmyslné formy zavinění, které je zde navíc výslovně vyjádřeno „úmyslně usmrtí“. Tento úmysl by zde nemusel být vyjádřen, neboť jde o základní skutkovou podstatu, kde se zásadně vyžaduje úmysl. Protože však v trestním zákoně existuje i skutková podstata „ usmrcení z nedbalosti“ (§ 143 TZ), jde zde o výslovné odlišení od této skutkové podstaty. V odstavci 2 je vyjádřen znak úmyslu přímého „s rozmyslem, po předchozím uvážení“, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V odstavci 3 přistupují k základnímu, typickému jednání z odstavce 1 další znaky, které odůvodňují použití vyšší trestní sazby. Proto je v těchto odstavcích (2 a 3) uvedena vyšší výměra trestu odnětí svobody, než u základní skutkové podstaty v odstavci 1. U těchto zvláštních znaků pak postačí alespoň nevědomá nedbalost. Pachatel tedy například usmrtí úmyslně osobu, avšak nemusí si být vědom, že šlo o těhotnou ženu. V tomto případě se musí prokázat alespoň nevědomá nedbalost, tedy že to vědět alespoň měl a mohl. Pokud by se však pachateli neprokázala ve vztahu k tomuto znaku ani nevědomá nedbalost, byl by trestně odpovědný pouze za skutkovou podstatu základní (dle odst. 1.)

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.

ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.

Právní předpisy:

Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů