Obsah [Zobrazit/Skrýt]
  1. Úvod
    1. Přehled sociologických řešení sociálních deviací
  2. Sociální deviace jako odchylka od sociální normy
  3. Sociální deviace ve strukturálním funkcionalismu
    1. Anómie a jevy normální a patologické (É. Durkheim)
    2. Sociální deviace ve strukturálním funkcionalismu
  4. Sociální deviace v teoriích konfliktu
    1. Teorie třídního konfliktu
    2. Radikální kriminologie
  5. Sociální deviace ve fenomenologické sociologii
    1. Intersubjektivita a norma normálního (E. Husserl)
    2. Deviace jako problém pro legitimizaci světa (P. L. Berger a T. Luckmann)
    3. Deviace jako stigma (E. Goffman)
  6. Sociální deviace jako nálepka
    1. Sociální deviace v symbolickém interakcionismu - labelling
      1. Deviantní kariéra (H. Becker)
      2. Sekundární deviace (E. Lemert)
      3. Deviace jako redefinice jednání (J. Kitsuse)
    2. Sociální deviace v konfliktním symbolickém interakcionismu
Vytisknout tuto Wikistránku Vytisknout tuto Wikistránku

Sociální deviace a deviantní jednání



Úvod

V sociologii existují v zásadě dvě možnosti, jak chápat sociální deviace a deviantní jednání.

Jednou možností je mluvit o deviantním jednání ve smyslu sociálního jednání odchylného od sociální normy. V rámci tohoto přístupu se sociologové zabývají zejména tím, co je sociální norma, jak vzniká a jak se ve společnosti prosazuje. Tento přístup vychází z toho, že v každé společnosti platí určitý řád, který je souborem norem a pravidel jednání jejích členů. Dodržování tohoto řádu je společností odměňováno, porušování je trestáno.

Řád může být členy společnosti chápán jako legitimní, nebo nelegitimní. Legitimní řád je takový řád, který je většinou společnosti uznáván jako správný anebo spravedlivý. Nelegitimní řád je takový řád, který většinou společnosti není chápán jako správný a spravedlivý. Jeho dodržování musí být vynucováno zvnějšku, obvykle za pomoci nějaké autority, která je schopna jej prosadit či udržet. Nesouhlas některých částí společnosti s daným řádem může však být natolik silný, že budou mít tendenci jej radikálně změnit, např. revolucí.

V každé společnosti, i v té, ve které je řád většinou společnosti považován za legitimní, se vyskytují jednotlivci nebo sociální skupiny, které řád nedodržují, respektive se od něj odchylují. Základní charakteristikou deviantního jednání je tedy odchýlení se od sociální normy jednání.

Druhou možností je mluvit o deviantním jednání ve smyslu sociálního jednání, které bylo jako deviantní označeno. V rámci tohoto přístupu se sociologové zabývají zejména procesem označování (tzv. labelling). Jako deviant je chápán ten, komu byla úspěšně přidělena nálepka devianta. Výzkum v rámci tohoto přístupu je postaven na analýze sociálních procesů, jimiž společnost definuje deviace, a na analýze reakcí individuí, která byla za deviantní označena.

Přehled sociologických řešení sociálních deviací

V zásadě tak můžeme mluvit o dvou typech sociologického řešení sociálních deviací:

Sociální deviace jako odchylka od sociální normy:

Sociální deviace jako nálepka:

Sociální deviace jako odchylka od sociální normy

Tento přístup můžeme označit jako normativní, neboť vychází z předpokladu, že ve společnosti existuje obecný konsenzus ohledně správnosti a spravedlnosti sociálních norem, přičemž tento konsensus je nutným předpokladem pro fungování společnosti. Výzkum se zaměřuje na popis charakteristik deviantů a na analýzu příčin deviantního chování.

V rámci tohoto přístupu může rozlišit tři paradigmata:

Sociální deviace ve strukturálním funkcionalismu

Sociální deviace ve strukturálním funkcionalismu uvedeme příspěvkem francouzského sociologa Émila Durkheima, který ovlivnil strukturální funkcionalismus svým pojetím anómie.

Anómie a jevy normální a patologické (É. Durkheim)

Ve strukturálním funkcionalismu je pohled na deviace silně ovlivněn Émilem Durkheimem a jeho konceptem anómie a rozdělení sociálních jevů na normální a patologické. Ve svém díle Pravidla sociologické metody Durkheim stanovil základní pravidlo pro rozlišování normálního a patologického: sociální jev je normální, pokud se vyskytuje ve společnosti univerzálně, tedy pokud je všeobecný.

Normální jevy jsou takové jevy, které jsou pro společnost funkční. Na tomto základě Durkheim dospěl k závěru, že např. kriminalita je normální, protože tvoří integrální součást zdravých společností, o čemž vypovídá její univerzální výskyt. Durkheim byl přesvědčen, že zločiny jednotlivců zvyšují solidaritu ostatních členů společnosti, protože posilují hodnoty a normy společnosti.

Určitá úroveň kriminality je tedy pro společnost funkční. Klesne-li příliš kriminalita, svědčí to o příliš silné sociální kontrole, což znamená, že chování individuí je příliš silně sociálně regulováno. Důsledkem takové míry regulace je stagnace společnosti a potlačování individuality členů společnosti. Stoupne-li kriminalita příliš, je ohrožena schopnost skupiny kolektivně reagovat a dochází k porušení sociální soudržnosti. Před každou společností tak leží úkol, jak zavádět sociální kontrolu tak, aby nebyla ani příliš silná, ani příliš slabá (Durkheim 1969).

Příliš silná nebo příliš slabá míra sociální regulace má vliv také na výskyt typů sebevražd v dané společnosti. Podle Durkheima leží příčiny sebevražd ve společenském prostředí, nikoliv v individuálních psychických motivech, neboť sebevražda je důsledkem narušení sociální vazby: sebevražednost souvisí s narušením normálních vztahů mezi jedincem a společností, tedy mezi mírou sociální integrace jedince do společnosti a mírou jeho sociální regulace ze strany společnosti. Na základě vztahu mezi sociální integrací a sociální regulací vymezil čtyři základní typy sebevražd: egoistickou, anómickou, altruistickou a fatalistickou.

Egoistická a anómická sebevražda jsou příznačné pro dezintegrovanou společnost, která slabě reguluje jednotlivce a slabě ho integruje do společnosti. Příčinou egoistické sebevraždy je zpřetrhání sociálních vazeb, ztráta kontroly ze strany společnosti a izolace individua. To se projevuje v tom, že jedinec pociťuje absenci kolektivní podpory a odloučenost, což v něm vyvolává pocit izolace, prázdnoty a tragiky existence. Příčinou anómické sebevraždy je to, že dezintegrovaná společnost není schopna omezit v jedinci jeho přirozeně neomezené touhy, žádosti a chutě. Jedincovy touhy totiž dle Durkheima mohou být omezeny pouze zvnějšku (nikoliv vnitřní vůlí člověka), tedy společností a jejími normami. Jedině společnost disponuje nutnou autoritou potřebnou ke stanovení právních předpisů a určující vášním hranice, které nesmějí překročit. Jestliže společnost nedisponuje obecně závaznými sociálními normami, pak neplní tuto funkci a chtivost jednotlivce se stává zdrojem jeho nespokojenosti a utrpení.

Oba výše zmíněné typy sebevraždy tedy plynou z toho, že společnost není dostatečně přítomná v jedincích. Zbývající dva typy, sebevražda altruistická a fatalistická, naopak plynou z toho, že společnost je v jedincích přítomna příliš, takže ti nemají prostor pro rozvíjení vlastní individuality a činí to, co po nich chce společnost. Oba tyto typy sebevraždy jsou příznačné pro plně integrovanou společnost s pevným systémem sociálních norem a tradic. Příčinou altruistické sebevraždy je, že silná regulace ze strany společnosti vede k tomu, že osobní zájmy jednotlivce jsou pohlceny zájmy společenskými. Jedná se zejména o sebevraždy starých nebo nemocných lidí, kteří tzv. nechtějí překážet. O fatalistické sebevraždě se Durkheim zmiňuje jako o okrajovém typu. Zdá se mu zbytečné věnovat jí pozornost, protože v současnosti je málo důležitá. Plyne ze silné kontroly skupiny nad jednotlivcem. Skupina může dohnat svého člena k fatalistické sebevraždě, protože jej nadměrně reguluje (blíže k tomu viz Sedláček 1994; dále viz Durkheim http://www.archive.org/details/suicidestudyinso00durk ).

Durkheim soudil, že pro moderní společnosti, které v jeho době byly ve stavu zrodu, jsou typické sebevraždy egoistické a anómické. Právě tyto dva typy sebevraždy podle Durkheima v moderních společnostech nejen převládají, ale zaznamenávají i velký nárůst.

Durkheim se nedomníval, že by patologické či deviantní jevy mohly být ze života společnosti někdy úplně odstraněny. Myslel si však, že je nutné zajistit, aby nepřekročily určité meze, za nimiž dochází k ohrožení společnosti jako celku. Za hlavní nástroje tohoto boje považoval společností garantované právo, morálku a dokonalejší organizaci sociálních vztahů.

Sociální deviace ve strukturálním funkcionalismu

Strukturální funkcionalismus předpokládá, že 1. ve společnosti za normálního stavu existuje hodnotový a normativní konsensus, 2. jednotlivci jsou s tímto konsensem konformní. Za jakých okolností lidé jednají nekonformně, tedy deviantně? Strukturální funkcionalismus postuluje zhruba tři vysvětlení:

  1. Chyba v socializačním procesu.
  2. Rolové konflikty.
  3. Asymetrie mezi hodnotami společnosti (tedy společensky očekávanými cíli) a dosažitelností legitimních prostředků k dosažení těchto cílů.

Chyba v socializačním procesu

Americký sociolog Talcott Parsons vysvětluje deviantní jednání tak, že tvrdí, že deviantně se chovají ti, kteří nejsou správně socializováni, a proto nejsou konformní s hodnotovým a normativním systémem společnosti. Efektem správné socializace totiž je, že společenské zájmy se stávají zájmy jedince: jedinec je do společnosti integrován za pomoci procesu socializace, ve kterém se naučí, že dodržovat společné hodnoty a sociální normy je považováno za morální a společností oceňované. Správně socializovaný člověk jedná tak, že volí způsoby jednání, které jsou v souladu s hodnotami a normami dané společnosti. Hodnoty a normy jednotlivce jsou v procesu socializace zvnitřněny a stávají se součástí osobnosti člověka (Parsons 1991).

Rolové konflikty

Jiný způsob, kterým Talcott Parsons vysvětluje sociální deviace, se týká rolového konfliktu, k němuž dochází ve dvou situacích.

První typ rolového konfliktu je konflikt mezi složkami role. Sociální role se skládá ze tří základních složek.

První složkou je předpis jednání, který pochází ze společenských norem. Této složce se říká rolové očekávání, protože je založena na právech a povinnostech, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena.

Druhou složkou je individuální interpretace rolového očekávání, tedy způsob, kterým si konkrétní subjekt vykládá rolová očekávání. Právě touto složkou strukturální funkcionalisté jednak ukazují, že své role nepřebíráme pasivně, tak, jak nám je předkládají rolová očekávání, ale že si každý z nás rolová očekávání individuálně nějak upravuje. Jednak ukazují, že individuální interpretce rolového očekávání závisí také na dostupnosti prostředků, které jsou nutné pro výkon role.

Třetí složkou je skutečné chování v roli, které vyplývá z toho, jak konkrétní subjekt interpretoval rolové očekávání a jaké prostředky pro výkon role má k dispozici.

Mezi těmito složkami samozřejmě dost často může dojít ke konfliktu. Jestliže je jednou ze složek sociální role subjektivní výklad rolových očekávání, může se stát, že skutečný výkon role se bude lišit od rolového očekávání. Míra souladu nebo nesouladu rolových očekávání a skutečného výkonu v roli může mít několik příčin:

Druhým typem rolového konfliktu je konflikt navzájem neslučitelných rolových očekávání. Tento typ rolového konfliktu vyplývá z toho, že člověk ve svém životě vykonává mnoho sociálních rolí. To znamená, že každý člověk v moderní společnosti má určitou sestavu rolí. Teď už tušíte, v čem by mohl být problém: někdy se prostě stane, že jednotlivá rolová očekávání v sestavě nejsou navzájem slučitelná, což má konfliktní a často i deviantní důsledky.

Oba typy rolového konfliktu mohou vést k individuálnímu deviantnímu chování, které za určitých okolností může vést k vytvoření deviantní skupiny, pokud ti aktéři, kteří jsou vystaveni rolovým konfliktům, zjistí, že existují i další lidé vystaveni témuž rolovému konfliktu a spojí se v sociální skupinu.

Asymetrie mezi hodnotami a normami

Jiný představitel strukturálního funkcionalismu, americký sociolog Robert K. Merton, viděl příčinu deviantního jednání ve společenské struktuře, která neumožňuje všem lidem, aby dosahovali společensky stanovených cílů. Merton usoudil, že zdrojem deviace je nedostatek symetrie mezi kulturními hodnotami a sociálními normami chování. Zatímco z kulturních hodnot pocházejí kulturně schvalované cíle, sociální normy jsou sociálně schvalované způsoby (prostředky) k dosahování těchto cílů. Dá se říci, že sociální normy chování jsou legitimní a legální prostředky k dosahování cílů.

Jádro Mertonovy teorie spočívá v poznání, že zatímco hodnoty a kulturní cíle z nich odvozené (např. získat peníze) platí univerzálně pro všechny, prostředky k jejich legitimnímu a legálnímu dosažení jsou partikulární, to znamená, že je má k dispozici pouze někdo, protože jsou ve společnosti rozděleny nerovnoměrně. Ne každý člověk tedy má legitimní prostředky k dosažení univerzálně stanovených cílů.

Ve společnosti se potom může nacházet mnoho lidí, kteří jsou povzbuzováni hodnotovým vzorcem společnosti k tomu, aby hromadili bohatství, ale současně jsou jim uzavřeny sociálně přijatelné způsoby, jak toho dosáhnout, protože mají třeba nízké vzdělání, nízký příjem apod. Sociální systém společnosti je uzavřený, a to znamená, že lidé mají pouze omezené šance na sociální vzestup. Na druhou stranu však obecný hodnotový vzorec společnosti ničím neomezuje aspirace členů společnosti. A právě tyto neomezené aspirace vedou k deviantnímu jednání. To se děje obvykle v takových společnostech, které kladou prvořadý důraz na ekonomickou hojnost a společenský vzestup pro všechny své příslušníky. Jedinec v takové společnosti je tak sice motivován k dosahování kulturně předepsaných cílů, jeho šance dosáhnout jich legální cestou jsou však limitovány.

Vzniká napětí, které vede k anómii, která se projevuje čtyřmi typy nekonformního chování:

Typy nekonformního chování Kulturně předepsané cíle – hodnotové standardy Institucionálně vytvořené prostředky – normy
inovace přijetí zamítnutí
ritualismus zamítnutí přijetí
únik zamítnutí zamítnutí
vzpoura nahrazení nahrazení

 Tabulka 1. Typy nekonformního jednání.

Normální způsob chování = konformita přijetí cílů přijetí prostředků

Tabulka 2. Konformita.

Konformita je stav, kdy většina populace přijímá jak předepsané cíle, tak prostředky k jejich dosažení. S konformitou můžeme počítat ve společnosti, která je stabilní. Z druhé strany ovšem, bez konformity není možné udržet stabilitu systému. „O společnosti můžeme mluvit ve skutečnosti jedině díky tomu, že chování se zpravidla orientuje směrem k základním hodnotám společnosti. Jestliže neexistuje žádný depozitář hodnot sdílených jedinci nacházejícími se ve vzájemné interakci, jsou zde pouze sociální vztahy, nikoliv však společnost“ (Merton 2000, s. 147). Merton však soudí, že velká část Američanů se konformně nechová a volí nekonformní způsoby adaptace.

Jak ukazuje tabulka 1, prvním typem nekonformního chování je inovace. K tomuto způsobu chování povzbuzuje velký kulturní důraz na úspěch. Zavedené hodnoty kultury povzbuzují k úspěchu, ale třídní sociální struktura značně omezuje dostupné dráhy vedoucí k tomuto cíli v podstatě jen na dráhy deviantního chování. Možnost použít legitimního způsobu, jak přijít k penězům, je limitována třídní strukturou, která není na žádné své úrovni plně otevřena lidem s dobrými schopnostmi. Převládající tlak postupně omezuje legitimní, avšak vcelku neefektivní snažení a zmnožuje využívání sice nelegitimních, nicméně v podstatě efektivních prostředků. V případě inovace se tedy jednající snaží dosáhnout kulturně stanoveného cíle (např. majetku) společensky nepřípustným způsobem (např. krádeží). Zločinnost se tak stává jakýmsi podivným mobilitním žebříkem. Přemrštěný kulturní důraz na peněžní úspěch pro všechny, a sociální struktura, která omezuje možnost použít legitimních prostředků, produkují tendenci uchylovat se k novátorským praktikám. Tato forma chování ale předpokládá lidi nedokonale socializované, kteří jsou s to opustit institucionalizované prostředky, a zároveň si podržet kulturní hodnotu úspěchu.

U lidí, kteří jsou tak dokonale socializováni, že přijali institucionální normy plně za své, však srovnatelná situace vede k jinému typu chování – opuštěn bude cíl (kulturní hodnota úspěchu), a přetrvá konformita vůči zvyklostem. Tento typ chování nazývá Merton ritualismem. Ritualismus je odmítnutí nebo vytěsnění kulturních cílů a současné lpění na dodržování závazných prostředků (norem a pravidel). Lidé o takovém člověku říkají: „John se už o nic nesnaží, jemu to stačí“. John prostě chodí do práce, přijde domů, lehne si na válendu, dívá se na televizi a pije pivo. Nesnaží se zlepšit svou finanční situaci, nevzdělává se, prostě si vystačí s tím, co má.   V podstatě se jedná o upnutí se na bezpečnou rutinu dodržování norem.

Únik představuje typ jednání, jímž se člověk vyřazuje ze společnosti proto, že neuznává ani její hodnoty (kulturně stanovené cíle), ani její normy a pravidla. Patří sem všechny formy úniku od reality počínaje drogovou závislostí a konče vědomým odmítáním rolových očekávání. „Lidé s tímto způsobem adaptace jsou přesně řečeno lidmi ve společnosti, nikoliv lidmi společnosti. Ze sociologického hlediska představují skutečné cizince. Mezi příslušníky společnosti je lze počítat pouze ve fiktivním smyslu“ (Merton 2000, s. 166). Jsou to společenští vyděděnci, kteří sice od společnosti nic nedostávají, ale zato netrpí pocitem frustrace, který by je provázel, pokud by se snažili od společnosti něco získat.

Merton soudí, že v tomto případě se jedná spíše o individuální než o kolektivní způsob adaptace.

Vzpoura (rebelie) znamená naopak kolektivní způsob adaptace.  „Tato adaptace vede lidi ven ze sociální struktury, k plánování a snaze o nastolení nové sociální struktury, tzn. značně pozměněné“ (Merton 2000, s. 170). Rebelie tedy neznamená jenom odmítnutí existujících kulturních cílů a prostředků k jejich dosažení, ale také snahu nahradit je alternativními cíli a prostředky (Merton 2000).

Všechny typy nekonformního chování mohou být přenášeny z generace na generaci v rámci socializace. V této souvislosti se mluví o tzv. teorii kulturního přenosu. Tato teorie vlastně říká: Nekonformní (deviantní) chování je naučeno, stejně jako je naučeno chování konformní. Samozřejmě se to týká zejména vlivu (tlaku) rodiny, která je základní skupinou, jež přenáší kulturní hodnoty a normy na další generaci.

Rodiče často přenášejí na své děti svoje vlastní neuspokojené ambice. Mnozí rodiče, kteří hodnotí svůj život jako osobní nezdar nebo jako pouze málo úspěšný, nahrazují původní důraz na dosažení svého cíle nadějí, že ho dosáhnou zástupně prostřednictvím svých dětí. Hlavní aspirací takových rodičů je proto profesní kariéra jejich dětí. To má velký význam pro úroveň deviantního chování ve společnosti. Je-li totiž rodičovský neúspěch kompenzován orientací na profesní kariéru dítěte věcí všeobecně rozšířenou, pak jsou to právě rodiče, kteří na své děti vyvíjejí velký tlak, aby dosahovaly vysokých výkonů. A jak jsme již v souvislosti s Mertonovým pojetím deviace uvedli, „právě tento syndrom vysokých aspirací a omezených reálných příležitostí je modelem, který vyvolává deviantní chování“ (Merton 2000, s. 176).

Sociální deviace v teoriích konfliktu

Teorie třídního konfliktu

Způsob vysvětlení sociálních deviací v teoriích konfliktu nabízí teorie třídního konfliktu, která pochází ze 70. let 20. století. Tato teorie vychází z analýzy vazby mezi strukturálními rozpory kapitalismu a formami deviace a sociální kontroly. Deviaci považuje za efekt poruchy v socializaci vnitroskupinových hodnot konsensu, přičemž identifikuje dva typy těchto poruch: a) poruchy v samotném socializačním mechanismu, které se týkají internalizace hodnot a norem, b) změny v obsahu samotných hodnot a norem např. v důsledku technologických a jiných změn ve společnosti. Tyto změny problematizují definování a vymezení normy.

Rozpory kapitalismu ovlivňují významným způsobem život dělnické třídy. Technologické změny způsobují změny v práci, ale také v bydlení, v dopravě apod. Neschopnost rodičů vyrovnat se s těmito dopady vyvolává v mladé generaci pocit třídní porážky. Reakcí mladé generace na tento pocit je vzdor, který se v odpovědi na napětí v rodinách, na rozloženou třídu a na ekonomickou nejistotu, která vyplývá z rozporů kapitalismu, manifestuje na symbolické rovině. Tito mladí lidé se snaží dosáhnout vlastního úspěchu v rámci své třídy, který je symbolickým vyjádřením a zároveň řešením rozporů, jež zůstávají neřešené a skryté v rodičovské kultuře.  

Příkladem takové vzdorovité reakce je revolta vyjádřena určitými životními styly. Jedním z nich je např. životní styl skinheadů, který může být vysvětlen jako pokus o znovunalezení a prosazení vlastností nebo povahových rysů spojených s těžkou manuální prací, která je ohrožena hrozbou technologické změny (Munková 2001).

Teorie třídního konfliktu ukazuje, že se proměnila kolektivní identita přinejmenším dělnické třídy. Děti žijí jinak než jejich rodiče. Příčinu musíme hledat ve strukturálních podmínkách společnosti, např. v technologických změnách, se kterými zakladatel teorie třídního konfliktu německý filozof Karel Marx nemohl počítat. Technologická změna vede k fragmentaci dělnické třídy. Fragmentace znamená, že už nemůžeme počítat s univerzálními vnitroskupinovými normami a hodnotami konsensu.

Radikální kriminologie

Novějším pohledem na sociální deviace v rámci teorie konfliktu je radikální kriminologie. Teorie reprezentující tento pohled netvoří jednotný celek, existuje zde řada různých přístupů a variant. Rovněž radikální kriminologie se zaměřuje na odhalení celospolečenských příčin deviantního chování. Snaží se o kritickou výpověď o aktuálních problémech společnosti, jejichž základem jsou sociální nerovnosti a sociální deprivace celých skupin. Jde jí zejména o odhalení politických a mocenských praktik, které těží z permanentních konfliktů vlastních kapitalistickým společnostem.

Teorie radikální kriminologie jsou postaveny na pozitivní roli konfliktů ve společnosti. Vycházejí z pluralistického modelu moderních společností, ve kterých existuje řada skupin s konfliktními nebo konkurujícími si zájmy a hodnotami.

Americká verze této teorie vychází z toho, že jednotlivé skupiny ve společnosti mají rozdílné možnosti ovlivňovat formulaci zákonů. Tvrdí, že tato možnost formulovat zákony odráží mocenskou pozici jednotlivých skupin. Změny v trestním právu se mění v souladu se změnami v hodnotách a normách dominantních skupin a se změnami jejich umístění v dominantní struktuře. Sociální realita zločinu je tak definována těmi, kteří jsou u moci, a zbytek společnosti tuto realitu akceptuje jako svou vlastní. Ve společnosti je podle této teorie permanentně obsažen konflikt. Využívání policie ke kontrole politických protestů je pak ukazatelem toho, do jaké míry slouží zájmům mocných ve společnosti. Chování, které je vládou považováno za nelegitimní, může být pak následně definováno jako kriminální (Munková 2001).

Sociální deviace ve fenomenologické sociologii

Intersubjektivita a norma normálního (E. Husserl)

Zakladatel fenomenologické filozofie český rodák Edmund Husserl pojímá normalitu (a tudíž také odchylky od normality) v rámci své koncepce subjektivity a intersubjektivity.

Člověk buduje subjektivitu vlastního já, která je pro něj základem orientace ve světě, vztaženosti ke světu. Subjektivita je nositelem způsobilosti vidět, rozlišovat a rozumět. Skládá se ze tří vrstev:

  1. z vědomí vlastního těla, tělesnosti;
  2. z duševního já, které představuje vědomí vlastního já a tvoří jádro identity prožívání, což zakládá možnost se k sobě opakovaně vracet. Vědomí já není neměnný útvar vytržený z času, ale utváří se dynamicky v rámci vnitřního vědomí času;
  3. z duchovně personálního života, tzv. osobní identity, která se projevuje charakteristickými postoji ke světu, k životu i k sobě samému. Osobní identita zahrnuje hodnotící kritéria i osobní preference.

Utváření subjektivity se neděje ve vzduchoprázdnu, ale v přítomnosti druhých, jejichž existence subjekt v průběhu budování subjektivity vlastního já objevuje. Objevuje se intersubjektivita, kterou můžeme chápat jako vztahy mezi subjekty daného společenství a která přináší subjektivitě pojetí toho, co platí nejenom pro ni, ale také pro „všechny“ a pro „každého“. V rámci intersubjektivity subjekt objevuje dalšího nositele subjektivity a získává zkušenost, která mu umožňuje podívat se na svět, na život, na věci ze stanoviště druhého. Tím se otevírá možnost artikulace významů „každý“ a „všichni“. Intersubjektivita je v neustálém procesu výstavby, má tedy určitou dějinnou kontinuitu a zároveň se historicky proměňuje. Každý člověk se tak nachází v síti vztahů s druhými, kterými nejsou jen jeho současníci, ale také předchůdci, na které tak či onak navazuje, a následníci, kteří na jeho život budou tak či onak navazovat.

Za pomoci svého pojetí intersubjektivity Husserl zkoumá otázku, co je normální. Normální je to, co je platné pro každého, přičemž pod pojmem „každý člověk“ je třeba chápat, že se jedná o „normálního člověka“. „Normální“ zároveň znamená „zralý a dospělý“ člověk. Normální je to, co příslušné společenství považuje za normální, obvyklé, očekávané, žádoucí, tedy to, co se neodchyluje od norem chování a průběhů událostí, které konkrétní společenství chápe jako závazné. Tyto normy nemusí být subjektem explicitně uvědomovány, tematizovány a promýšleny. Vzhledem k tomu, že Husserl chápe intersubjektivitu a konkrétní společenství jako neustálý proces výstavby v dějinném průběhu, i norma normálnosti, zralosti a dospělosti se v průběhu historického času mění.

V běžné řeči existují tři významové okruhy normálního a nenormálního.

V prvním okruhu nese označení „normální“ významy - obvyklé, všední, samozřejmé, očekávané; označení „nenormální“ nese významy opačné - neobvyklé, nevšední, nesamozřejmé, neočekávané, překvapivé. V druhém okruhu nese označení „normální“ významy – přirozené, zdravé, nevyvolávající odpor, přijímané s niterným souhlasem; označení „nenormální“ nese významy - nepřirozené, nezdravé, úchylné, odpudivé a vzbuzující odmítavé reakce. Ve třetím okruhu nese označení „normální“ významy - důvěrně známé a obvyklé, domácí, zakládající pocit smíru a bezpečí; označení „nenormální“ nese významy - cizí, rozdílný a odlišný, vše, co ohrožuje a zneklidňuje.

Pro Husserla není normalita něčím předem daným a neměnným, protože soudí, že pojetí normality se utváří na základě souhlasných životních zkušeností ve vzájemném styku a společenské praxi. Normální je to, co je srozumitelné každému a platí pro každého, přičemž pojem „každý“ znamená, dospělý a zralý, za sebe odpovědný jedinec. Lidé se však v tom, co chápou jako normální, mohou lišit a lišit se mohou i v názorech na to, o jak důležité určité odchylky od normality se jedná.

Každé společenství si vypracovává (samovolně) představy o tom, co je a není normální, přičemž na prosazování těchto představ více či méně trvá. Společenství klade na své příslušníky jisté nároky a očekávání, na druhé straně i jednotlivci vystupují se svými požadavky vůči společenství. Jedná se tedy o dvoustranné očekávání: společenství očekává něco od svých členů, členové společenství zase něco očekávají od svého společenství. Právě tato oboustranná očekávání vymezují rámec normálního a nenormálního.

K nejvýznamnější činnosti společenství patří výchova a socializace. Ta má dvě základní funkce. Za prvé zapojit nového člena do daného společenství, za druhé aktualizovat a obnovovat sdílené představy členů společnosti o normálním způsobu života.

Normální a nenormální je třeba posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu společenství v určitém historickém a kulturním kontextu. Proces rozlišování toho, co je a co není normální, s sebou nese spoustu obtíží. Při tomto rozhodování totiž hraje roli např. autorita, která může druhým své pojetí normality vnutit, přičemž autoritou může být tyran – jednotlivec, nebo většina, která vnucuje své pojetí menšině. Tyto a mnohé další obtíže samozřejmě mohou nastat, avšak přesto je proces rozlišování normálního a nenormálního pro každou společnost nezbytný. Rozlišování mezi normálním a nenormálním je procesem, nikoliv jednoznačně jednou provždy stanovenou hranicí. Lze říci, že přestože Husserl tematizuje jednotlivce s vytvářeným vědomím vlastního já, s jeho duchovní dimenzí, jednotlivce nadaného svobodnou vůlí rozhodovat se a činit, nepředstavuje si, že jednotlivec může cokoliv, ani to, že všechno je možné. Vždy existuje dvoustranné očekávání (společnost – jednotlivec), které vytváří rámec pro rozlišování normálního a nenormálního (blíže k tomu viz Mokrejš 2002).

Deviace jako problém pro legitimizaci světa (P. L. Berger a T. Luckmann)

Podle Bergera a Luckmanna lze deviantní jednání a deviantní identitu chápat jako důsledek neúspěšné socializace. Neúspěšná socializace může mít v zásadě tři příčiny: 1. jsou zprostředkovávány různé verze světa, 2. jsou zprostředkovávány různé světy, 3. objevily se rozpory mezi primární a sekundární socializací.

Různé verze světa

Ve společnosti se složitou dělbou práce, a tím pochopitelně i se složitou distribucí vědění, může docházet k tomu, že jednotlivec je pod vlivem odlišných – různorodých významných druhých, kteří mají jeho socializaci na starosti.  To má za důsledek, že různí významní druzí mu zprostředkovávají různé verze sociální reality. Různé verze sociální reality by ani tak nebyly na závadu. Např. dítě se velmi brzy naučí, že je normální, že existuje mužská a ženská verze reality a tuto zkušenost bez problémů jako normální internalizuje. Problém však nastane v situaci, kdy odlišné verze reality mezi sebou soupeří, protože tím je dítěti umožněna volba mezi odlišnými verzemi reality. Dítě může učinit z různých důvodů nesprávnou volbu, např. chlapec internalizuje „nepatřičné“ prvky ženského světa, což se může projevovat jeho „zženštilostí“, tedy nenormálností. Každá společnost má samozřejmě svoje postupy, jak na takové nenormální případy působit, ovšem dle Bergera a Luckmanna v moderní společnosti se složitou distribucí vědění se možnost neúspěšné socializace zvyšuje.

Různé světy

Čím odlišnější verze reality různí významní druzí dítěti předávají, tím neúspěšnější socializace bude. Např. pokud dítě kromě rodičů vychovává chůva z odlišné etnické skupiny nebo sociální třídy, může dítěti zprostředkovávat svět porobené rasy nebo proletariátu. Volba, která se tu potenciálně dítěti nabízí, je více vyhraněná a týká se už přímo odlišných světů, nikoliv jen odlišných verzí téhož světa. V tomto případě může dojít k vytvoření skrývané identity, tedy asymetrie mezi životem na veřejnosti a životem v soukromí.

Neúspěšná socializace tedy v sobě nese možnost individuální volby mezi odlišnými realitami a identitami a otevírá otázku „Kdo vlastně jsem?“ Tak se na scéně objevuje „individualista“ jako zvláštní společenský typ, který má schopnost pohybovat se mezi několika dostupnými světy.

Rozpory mezi primární a sekundární socializací

K této situaci dochází, pokud se při sekundární socializaci vyskytnou subjektivní možnosti volby mezi alternativními realitami a identitami. Jednoduše řečeno, jednotlivec může ztratit identifikaci s tím, kam „správně patří“, tedy jaké místo v sociální struktuře má správně zaujmout; pokud mu sociální struktura znemožňuje uskutečnění jeho subjektivní alternativní volby „správného“ místa, subjektivně zvolená identita se stává vysněnou identitou, kterou však jednotlivec chápe jako svou skutečnou identitu. Nastává rozpor mezi identitou jednotlivci objektivně (v primární socializaci) přisouzenou a identitou jedincem vysněnou, kterou chápe jako skutečnou identitu. Pokud se tento jev rozšíří, pak dochází k napětí a neklidu v sociální struktuře, což může vést k ohrožení reality považované za danou.

Deviace jako problém pro legitimizaci světa

Neúspěšně socializovaní jedinci mohou začít představovat problém pro legitimizaci světa, která se dle fenomenologů děje jeho symbolizací, neboť legitimizace znamená svět vysvětlit a ospravedlnit ho. Jde o to, aby vytvořený svět byl nejenom objektivní, tedy všem dostupný, ale také subjektivně věrohodný. Legitimizace skrze udržování symbolického světa je tak základním procesem, kterým se dle fenomenologů udržuje sociální realita. Je tomu tak proto, že vytvořený svět je třeba předávat dalším generacím a k tomu je nezbytně nutné, aby byl věrohodný a srozumitelný a aby poskytoval základní odpovědi na otázky „proč je to právě takto a ne jinak“, „proč je správné činit toto a nikoliv něco jiného“ apod. Z výše uvedeného je zřejmé, že neúspěšně socializovaní jedinci nejsou se světem, který je jim předáván ztotožněni a mohou začít zastávat odlišné verze symbolického světa. Takoví jedinci se mohou stát nositeli alternativní definice reality a začít vytvářet kacířské skupiny. Tyto skupiny představují hrozbu nejen pro symbolický svět, ale také pro společenskou praxi, neboť mohou začít otevřeně bojovat pro oficiální definici reality.

Společnost má vytvořeny mechanismy, kterými s kacířskými skupinami bojuje. Jedním z těchto mechanismů je terapie. Za pomoci terapie se společnost snaží, aby devianti zůstali uvnitř institucionalizovaných definic reality, tedy pokouší se zabránit deviantům daný symbolický svět opustit. Terapie zde tedy slouží jako zvláštní forma sociální kontroly (ať už se jedná o psychoterapii, psychoanalýzu, pastorační činnost, poradenské programy osobního oddělení v podniku apod.). Tím, že si společnost vytvoří pojmový aparát, kterým deviace vysvětluje (teorie deviace, jejich diagnostika a terapie), udržuje deviacemi ohroženou realitu. Cílem je zahrnout deviantní pojetí do vlastního symbolického světa a tak ho jednou provždy zlikvidovat.

V Bergerově a Luckmannově verzi fenomenologické sociologie tedy devianti a deviantní skupiny představují hrozbu pro sociální realitu a sociální řád, neboť narušují neproblematičnost světa (Berger, Luckmann 1999).

K problému historického vývoje řešení deviantního chování ve společnosti viz např. francouzský filozof Michel Foucault. Foucault tvrdí, že šílenství není přírodním faktem, ale faktem kulturním. Šílenství je chování „jiného druhu“, řeč „jiného druhu“, které je však vždy v určité společnosti jako „jiné“ definováno. Proto nemůžeme o dějinách šílenství pojednat bez dějin kultur, které šílenství tímto slovem označují a jako takové je pronásledují.

Od středověku až po moderní dobu (jejíž počátky Foucault datuje 19. stoletím) bylo šílenství a rozum přísně a jasně oddělováno. To se projevuje v tom, že všichni, kteří se odlišovali, byli vyhoštěni ze společnosti a internováni (např. v nemocnicích), a to proto, aby nenarušovali veřejný pořádek. V moderní době se však šílenství stalo předmětem vědy (psychologie, psychiatrie), což způsobilo, že šílenství se stalo předmětem rozumového zkoumání a šílenci předmětem léčby. Ze šílenství se stal osvětlený a kontrolovaný předmět rozumu. Předpokládalo se, že tato kontrola a léčba přispěje k zachování řádu. Michel Foucault tedy zpochybňuje vědecký status psychiatrie a psychologie, neboť ukazuje, že jsou pouze mocenským nástrojem společnosti: třídí lidi na normální a šílené a šílené se snaží napravit (Foucault 1993).

Deviace jako stigma (E. Goffman)

Jiným typ sociální deviace představuje v rámci fenomenologické sociologie stigma. Stigma se týká přijetí deviantní identity, která hrozí narušovat neproblematičnost světa.

Proces stigmatizace a pojem stigma známe z pojetí amerického sociologa Ervinga Goffmana. Podle Goffmana stigmatizace znamená apriorní negativní hodnocení identity člověka. Procesem stigmatizace se podle Goffmana snažíme ospravedlnit své nepřátelství vůči jinému člověku v interakci, které má svůj zdroj:

Z fenomenologické perspektivy jsou tedy všichni ti, kteří ať už z těch nebo jiných důvodů zpochybňují sociální řád, stigmatizováni, protože vnášejí otázky do doposud neproblematického světa každodennosti.

To ale není všechno. Goffman patří do tzv. dramaturgické sociologie, což je odnož fenomenologie. Proto jde ve svých analýzách ještě dále a říká, že

Sociální deviace jako nálepka

Tento přístup k sociálním deviacím se objevil přibližně v 50. letech 20. století a lze ho označit jako relativistický přístup, který zdůrazňuje různost chování lidí v moderních společnostech. Předpokládá se, že v těchto společnostech není realistické očekávat obecně uznávaný normativní konsenzus. Lidé a sociální skupiny moderních společností mají často konkurující si nebo dokonce konfliktní zájmy. Sociální chování proto není produktem sociálního konsenzu, ale výsledkem dohody skupin s odlišnými zájmy.

Relativismus tohoto přístupu je možno spatřovat v tom, že označení deviantní chování je závislé na reakci sociálního okolí. Odpověď na otázku, kdo je deviantem, je závislá na tom, koho se ptáme.  

Sociální deviace v symbolickém interakcionismu - labelling

Interakcionistické teorie deviace vychází z toho, že lidské jednání je sociálně definováno v procesu, ve kterém dostává etiketu či nálepku deviace. Efektem této sociální praxe je často fenomén sebenaplňujícího se proroctví, neboť nálepka „deviant“ vede takto označená individua na cestu deviantní kariéry. Nálepkování či etiketizace se v sociologické literatuře označují anglickým slovem labelling a toto označení se přeneslo také do češtiny.

Podle teoretiků labellingu jsou nálepky sdílenými významy, které jsou přidělovány určitým osobám v rámci procesů sociální interakce. Pro teoretiky labellingu je deviace vlastnost, kterou určitému chování přiděluje publikum (veřejnost). Deviace je tedy výtvorem publika, které tvoří pravidla, jejichž přestoupení definuje jako deviaci. Publikum aplikuje tato pravidla na chování jednotlivých lidí a definuje-li jednání těchto lidí jako přestoupení pravidel, označuje je za devianty.

Deviant je tedy ten, komu byla úspěšně přidělena nálepka deviant, deviantní chování pak je to, které publikum takto označilo (Munková 2001). Přilepení nálepky „deviant“ je přidělení významu, jenž je produktem interpretací lidí, kteří spolu udržují interakce v určité situaci.

Deviantní kariéra (H. Becker)

Jedním z nejznámějších představitelů teorie labellingu je americký sociolog Howard Becker. Německý sociolog Richard Münch má za to, že Becker vysvětluje sociální deviaci pomocí tzv. deviantní kariéry individua. Deviantní jednání je označením jednání, které skupina, mající moc definovat správná pravidla jednání, označila jako deviantní. Z hlediska této skupiny je deviantní jednání nedodržením pravidla, avšak z hlediska označeného individua může být tato skupina sama označena jako deviantní, pokud ovšem má toto individuum moc definovat pravidla.

Becker zdůrazňuje, že deviant se nestává deviantem okamžitě, ale že kariéru devianta uskutečňuje krok po kroku. Becker identifikuje pět kroků, které deviant v průběhu své deviantní kariéry učiní.

  1. Prvním krokem je čin překračující pravidla. Důvody takového činu mohou být různé, např. experimentování, činnost v gangu, opozice vůči autoritě. Má-li individuum silnou motivaci sledovat konvenční kariéru, má tendenci podrobit se normativní konformitě. V některých situacích však naopak činí další krok v deviantní kariéře.
  2. Druhým krokem je ospravedlnění činu individuem prostřednictvím aktů neutralizace, tj. zřeknutím se odpovědnosti za čin, odkazem na specifické podmínky, jeho bagatelizací apod.
  3. Třetím krokem je učení se deviantním motivům, zájmům, potěšením a slovníku.
  4. Čtvrtým krokem je veřejné označení individua za devianta. To je nejvýznamnější stupeň v kariéře devianta. Individuum tak získává status devianta, kterým je posuzováno jakékoliv jeho jednání.
  5. Posledním krokem se individuum odděluje od konvenčního života. Po tomto kroku již neexistují sociální síly, které by mohly vtáhnout devianta zpět do konvenčního života. Ten naopak směřuje stále více do organizované skupiny deviantů (Münch 1993).

Sekundární deviace (E. Lemert)

V interakcionistické perspektivě nabyla na významu také teorie sekundární deviace amerického sociologa Edwina Lemerta. Tuto teorii interpretuje Münch následujícím způsobem.

Po překročení pravidla má individuum dvě možnosti normalizovat své jednání, nebo být stigmatizováno. V obou případech se na dalším jednání individua podílí reakce sociálního prostředí. Stigmatizované individuum odpovídá na reakci sociálního prostředí dalším deviantním aktem jednání, a to tím spíše, čím je tímto prostředím více stigmatizováno. Tuto odpověď Lemert označuje termínem sekundární deviace.

Do této situace ho může zavést právě stigmatizace sociálním prostředím. Cokoliv totiž stigmatizované individuum udělá, posiluje jeho stigmatizaci.  Reakcí individua pak může být negativní sebeobran, kterou se individuum dostává do situace, kdy hrát úspěšně roli devianta znamená dobře uspokojovat osobní potřeby (Münch 1993).

Deviace jako redefinice jednání (J. Kitsuse)

Americký sociolog John Kitsuse jde ve svém pojetí labellingu ještě dále než Howard Becker. Tvrdí totiž, že v okamžiku, kdy je člověku přilepena nálepka devianta, je deviantovo chování zpětně reinterpretováno ve smyslu potvrzení jeho deviace. Podle Kitsuseho to znamená, že nálepka devianta se nemusí vztahovat jen k aktuálně posuzovanému chování, ale může být použita i pro redefinici minulých chování, kdy ještě jedinec nebyl za devianta označen (Munková 2001).

Teorie labellingu se v 70. letech 20. století stále více přiklání k teorii konfliktu. Richard Münch tuto orientaci nazývá konfliktní symbolický interakcionismus a za jeho nejvýznamnější postavy považuje americké sociology Richarda Quinneyho a Edwina Schura.

Sociální deviace v konfliktním symbolickém interakcionismu

Deviace jako efekt třídního boje (R. Quinney)

Americký sociolog Richard Quinney chápe proces nálepkování jako konflikt mezi skupinami a svou teorii deviace zakládá na následujících propozicích.

  1. Kapitalismus rozděluje společnost na vládnoucí a ovládanou třídu.
  2. Vládnoucí třída užívá stát pro ochranu svých zájmů – udržení kapitalismu.
  3. Trestní zákoník slouží státu a vládnoucí třídě k udržení ekonomického a sociálního řádu.
  4. Instituce, jejichž úkolem je kontrola kriminality, slouží k podpoře trestního zákoníku, a tím pomáhají udržet kapitalistickou společnost.
  5. Rozpory kapitalistické společnosti vedou k ovládnutí podřízených tříd prostřednictvím útisku a násilí právního systému.
  6. Jen vybudování socialistické společnosti vyřeší problém zločinnosti.

Kriminalita je pro Quinneyho konstruována formulací a aplikací definice kriminality, tvorbou vzorců jednání vztahovaných k definici zločinnosti a formováním koncepcí kriminality (Münch 1993).

Deviace jako politický boj (E. Schur)

Americký sociolog Edwin Schur pojímá nálepkování jako politický boj. Ten se v jeho případě neredukuje na střet ovládaných a ovládajících, ale týká se různých konfliktních skupin. O tom, co je definováno jako deviace, rozhoduje politický boj. „Deviatizace“ je výsledkem definování deviace, které se uskutečňuje prostřednictvím morálních bojů, vnímání hrozeb a politizace. Je to souboj o možnost stigmatizovat soupeře. Politika deviace zahrnuje sociální změnu (Münch 1993).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

BERGER, P. L., THOMAS, L. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Krása a bolest. Praha: Panorama, 1985.

DURKHEIM, É. Suicide. New York: The Free Press. A Division of Macmillan Publishing Co., Inc., 1951.

DURKHEIM, É. Pravidla sociologické metody. Praha: Vysoká škola politická ÚV KSČ, 1969.

DURKHEIM, E. Suicide. A Study in Sociology. http://www.archive.org/details/suicidestudyinso00durk

FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha: Lidové noviny, 1993.

GOFFMAN, E. Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003.

MERTON, R. K. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000.

MOKREJŠ, A. Husserl a otázka „Co je normální?“ Praha: Triton, 2002.

MÜNCH, R. Sociological Theory: Development Since the 1960s. Chicago: Nelson-Hall Publisher,1993.

MUNKOVÁ, G. Sociální deviace. Praha: Karolinum, 2001.

PARSONS, T. The Social System. London: Routledge, 1991.

SEDLÁČEK, J. Pojem anómie v kontextu Durkheimovy sociologie. Sociologický časopis, roč. 30, 1994, č. 2, s. 135–145.

Zpracovali: Helena Kubátová a František Znebejánek, Katedra sociologie a andragogiky FF UP

 




Autor příspěvku: kubatova dne 20.2.2012 Chcete-li příspěvek editovat, musíte se přihlásit do systému.
Rubriky: Sociální jednotlivec
Sociální jednotlivec
Klíčová slova:
Novější:
Starší:

Nejnovější příspěvky