Úvod

Morálkou se zabývá více vědeckých oborů a podléhá tudíž většímu počtu vědeckých náhledů. Jeden se od druhého liší. Současná psychologie chápe morálku jako získanou součást osobnosti. V tom spočívá rozdíl od teologického a filozofického pohledu, který morálku chápe více zvnějšku - totiž spíše jako vnější činitel, který existuje ve společnosti v podobě nepsaných, ale velmi pozorně vnímaných etických pravidel. Ve Filosofickém slovníku (1976) je morálka definována jako forma společenského vědomí a také sociální instituce, která iniciuje a usměrňuje chování lidí v různých oblastech života. Takové pojetí je poměrně blízké behaviorismu, který morálku definuje jako souhrn společenských a kulturních směrnic, jež řídí chování člověka ve společnosti. Účinnost takového souhrnu směrnic je zajištěna strachem ze sankcí, které by následovaly po nežádoucím chování jedince. Tento druh etického pozitivizmu je typický zejména pro časný behaviorismus.

V psychologii se zároveň vyskytují (a také používají) pojmy morálka a svědomí. Význam těchto pojmů samozřejmě není plně totožný, a proto může být zavádějící používat je jako synonyma. Morálka má spíše normativní charakter a souvisí se stanoveným kulturním a společenským systémem pravidel a omezení majících za cíl regulaci lidských vztahů a dosažení společných cílů. Na druhé straně svědomí je spíše psychologický pojem, o němž se v psychoanalytickém slovníku (1979) píše, že představuje systém individuálních morálních vlastností nebo částí osobnosti, který vyjadřuje morální hodnoty.

Morálka nemůže existovat bez člověka a jeho svědomí. Ale na druhou stranu i svědomí je utvářeno skrze zvnitřňování určitých morálních zásad. Znamená to, že tyto dva jevy jsou komplementární.

Dvěma výše zmíněnými pojmy (morálka, svědomí) se zabývali představitelé psychoanalýzy (např. Z. Freud), humanistické psychologie (E. Fromm) a Ich-psychologie (E. H. Erikson), dále vývojoví psychologové (např. J. Piaget a L. Kohlberg). Freudova teorie psychosexuálního vývoje uvádí, že zejména pro vývoj chlapeckého svědomí je klíčové falické období. Výkladem procesu učení mravních norem se ale v rámci této teorie Z. Freud hlouběji nezabýval , což je poněkud zvláštní, když uvážíme, že za vysvětlení vývoje svědomí považuje proces internalizace. Výzkumné výsledky podporující teorii o morálním růstu podali J. Piaget a L. Kohlberg a jsou uvedeny níže.

V pracích E. Fromma nalezneme obecnější koncepci vývoje morálky. Zdůrazňuje, že malé děti se řídí především morálkou typu musím. Tu by v průběhu dospívání měla nahradit morálka typu mám. E. Fromm také upozorňuje na závislost morálky na etice. Morálku, která je řízena vnějšími zdroji moci, nazývá autoritativní. Naopak morálku, která se řídí interními etickými zásadami jedince, označuje jako humanistickou. V tom smyslu morálka je etikou a vice versa.

Proces socializace zvnitřňuje normy, příkazy a zákazy společnosti, a pomáhá tak regulaci prosociálního chování. Také napomáhá udržovat vnitřní pohodu a rovnováhu. A. Adler a K. Horneyová (in Cakirpaloglu, 2009) se zmiňují o tom, že přítomnost morálních problémů u různých psychopatologických stavů doprovázejíí pocity viny, strach a tíha svědomí.

Jean Piaget: Model dichotomií morálky

Nosnou myšlenkou Piagetovy teorie vývoje morálky je skutečnost, že morální myšlení se rozvíjí v závislosti na rozvoji kognitivních funkcí. Například dítě nemůže abstraktně uvažovat o dopadu svých činů, když nemá dostatečně osvojené abstraktní myšlení.

Svou teorii J. Piaget empiricky podpořil výzkumem, kde připravil různé příběhy, které předkládal dětem různého věku. V krátkých příbězích se vždy řešil nějaký morální problém. J. Piaget (1932) zjistil, že děti řeší problém určitým způsobem v závislosti na tom, kolik jim je let (tedy jak mají rozvinuty kognitivní funkce).

Metoda, kterou J. Piaget použil, se skládala z několika fází:

1. Nejprve vytvořil soubor příběhů;
2. Tyto příběhy vyprávěl dětem různého věku;
3. Zaznamenával jejich odpovědi a morální dilemata;
4. Odpovědi třídil do jednotlivých skupin;
5. Na základě analýzy výsledků vymezil dvě hlavní etapy vývoje morálky:
   • Morální heteronomii;
   • Morální autonomii.

Devítileté děti podle všeho nejsou schopny chápat motivaci někoho, koho mají morálně posoudit. Děti starší 9 let už mohou posuzovat i záměry člověka, jehž činy hodnotí. Před dosažením této věkové hranice hovoří J. Piaget (1932) o tzv. morální heteronomii a po devátém roce o morální autonomii.

Morální heteronomie

Podle Piageta (1932) je malé dítě fyzicky, mentálně a emociálně nevyvinuto. Z toho důvodu:

• Zaujímá podřízenou pozici ve vztazích s okolním světem a významnými osobami;
• V jeho povaze dominují egocentrismus a nerealistické hodnocení vlastních a cizích skutků;
• Proces socializace probíhá ve znamení automatického osvojení příkazů, norem a hodnot rodičů a jiných autorit;
• Výsledkem procesu je morálka, která je převážně závislá na vnějších kritériích;
• Jedná se o tzv. heteronomní morálku, neboť usiluje o shodu mezi subjektem a vnější autoritou;
• V emocionální rovině dítě čelí morálnímu rozporu, ze kterého vzniká napětí a strach z trestu.

Morální autonomie

Přechod z heteronomní na autonomní morálku je podle J. Piageta (1932) zapříčiněn obecným vývojem poznávacích procesů osobnosti a vhodnými citovými interakcemi se členy primární rodiny a dalšími významnými osobami. V tom smyslu se další vývoj morálky se zakládá na:

• Zrání a funkčním propojení nejvyšších struktur mozku a následném vývoji schopností pro logické a abstraktní uvažování.
• Citové podpoře ze strany dospělých, a zvláště na nepodmíněném přijetí dítěte z jejích strany.
• Emoční rovnováze, kterou ovlivňují příznivé interpersonální zkušenosti, zejména solidarita, sympatie a vzájemné porozumění v rodině.
• Emoce, inteligence a morálka představují aspekty totožného psychického procesu. Následkem  toho se děti průměrného a vyššího intelektu žijící v podněcujících podmínkách se snadněji vyvíjejí směrem k morální autonomii, zatímco morální vývoj u dětí s nižším intelektem a z nefunkčních rodin zůstává převážně heteronomní.

Lawrence Kohlberg: Šest etap vývoje morálky

Lawrence Kohlberg se rovněž věnoval otázkám vývoje morálky a Piagetovu teorii přezkoumal a doplnil některými novými empirickými poznatky. Na rozdíl od J. Piageta, jenž se zaměřoval na dětství jako na stěžejní období pro vývoj morálky, se L. Kohlberg soustředil na období adolescence. Hlavními rysy Kohlbergova pojetí morálního vývoje jsou:

• Revize a doplnění Piagetovy teorie morálního růstu novými empirickými poznatky.
• Zdůraznění významu adolescence pro rozvoj nejvyšších forem mravního cítění a usuzování.
• Nahrazení Piagetova modelu dichotomní morálky triádou prekonvenční, konvenční a postkonvenční morálky.
• Dílčí sekvence morálního vývoje lze zkoumat pomocí volby způsobu, kterým jednotlivec řeší morální dilemata.
• Kohlbergova koncepce morálního vývoje je epigenetická a diskontinuitní.

Epigenetičnost morálního vývoje znamená, že všechna stádia musí nastat a nelze je přeskakovat (např. nelze uskutečnit přechod od prvního ke třetímu apod.). Diskontinuita morálního vývoje vyjadřuje, že proces narůstajících morálních zkušeností jedince není plynulý, ale že spíše jednotlivé kroky vždy následující až po vyřešení morálního dilematu.

Metoda

L. Kohlberg podpořil svou teorii o vývoji morálky četnými empirickými daty. Vymyslel řadu fiktivních situací, ve kterých byl hlavní aktér Heinz vždy postaven před určitý morální problém.

Jednotlivé příběhy Kohlberg prezentoval chlapcům od 10 do 16 let. Chtěl, aby se rozhodli, jak by se měl Heinz rozhodnout a aby pro to uvedli své důvody. Jejich odpovědi poté roztřídil do jednotlivých skupin a definoval jednotlivá morální stádia (1969, s. 379-381).

• Prekonvenční morálka:
  • Egocentrická (v jednání/myšlení pozornost zaměřená k sobě samému).
  • Řídí se obavami před trestem.
  • Klade důraz na konkrétní zisk.
  • Dominantními motivy jsou osobní zájem a poslušnost.
  • Skládá se z dvou vývojových fází:
    • Fáze orientace na trest;
    • Fáze naivního instrumentálního hédonismu.
• Konvenční morálka:
  • Konformní (přizpůsobivá).
  • Přizpůsobováním se dítě snaží splnit vnější požadavky a také svou potřebu sociální obliby.
  • Hlavní motivací v této fázi je být hodný a jednat v souladu se zákonem.
  • Konvenční morálka se dělí na:
    • Morálku hodného dítěte;
    • Morálku vyššího řádu.
• Postkonvenční morálka:
  • Pro tento stupeň morálky je charakteristická vysoká míra osobní autonomie.
  • Morální uvažování je autentické a vyjadřuje základní lidské hodnoty člověka.
  • Tento typ morálky je nezávislý, důsledný v projevu a jeho nositel jde pevně za svými cíly.
  • Je sebedeterminující (sebeurčující).
  • Skládá se z dvou vývojových fází:
    • Fáze morálky společenské dohody;
    • Fáze morálky individuálního svědomí.

Empirická verifikace Kohlbergovy teorie morálky

Od dob Kohlbergových výzkumů proběhlo množství longitudinálních výzkumů, které jeho pořadí morálních stádií potvrdily (např. Colby et al., 1983; Walker, 1989; Walker a Taylor, 1991b). Tyto studie vesměs potvrzují, že:

• Vývoj morálky je pomalý a postupný proces;
• Dospívající se ve svých skutcích a hodnoceních nejčastěji řídí morálkou 4. vývojové etapy;
• 5. Etapu morálního vývoje dosáhne jen neznačný počet lidí. To podle J. C. Gibbse (1991) nasvědčuje, že nejvyšší stupeň morálky nadále zůstává spekulací těch, kteří se touto otázkou zabývají mimo oblast skutečné a spontánní mravnosti.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

BERK, L. E. Development Through the Lifespan. Chicago: Illinois State University, 2001. 2nd ed.

CAKIRPALOGLU, Panajotis. Psychologie hodnot. Olomouc: Votobia, 2004.

COLBY, A., L. KOHLBERG, J. C. GIBBS a M. LIEBERMAN. A longitudinal study of moral development: Monographs of the Society for Research in Child Development. 59, 241, 1 – 75.

GIBBS, J. C. Toward an integration of Kohlberg’s and Hoffman’s theories of morality. In: W. M. Kurtines & J. L. Gewirtz (Eds.). Hillsdale, NJ: Erlbaum, 1991, 183 – 222. Handbook of moral behavior and development, 1.

KOHLBERG, L. Stage and sequence: The cognitive-developmental approach to socialization. In: D. A. Goslin (Eds.). Chicago: Rend McNally, 1969, 347 – 480. Handbook of socialization theory and research

PIAGET, J. The Moral Judgment of the Child. London: Kegan Paul, Trench, Trubner and Co., 1932.

RYCROFT, C. A Critical Dictionary of Psychoanalysis. London: Penguin Books, 1979.

WALKER, L. J. (1989). A longitudinal study of moral reasoning. Child development. 1989, 60, 157-166.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie LF UP v Olomouci