Úvod

Slovo či pojem charakter vychází z řeckého slova χαρακτήρ, v překladu „rytina“, „vyrýt“ apod. V psychologii se tímto pojmem označuje souhrn vlastností, které označují psychosociální bytí každého jedince. Charakterové vlastnosti nejsou vrozené, nýbrž získané pomocí sociální zkušenosti. Charakter se významně podílí na tom, jaký vztah má člověk sám k sobě, ale také k ostatním lidem, společenským skupinám a institucím. Můžeme říci, že jeho podstata sestává z různých hodnot, a to především etických, morálních, estetických apod., přičemž na získávání těchto osobnostních dispozic se podílí především dlouhodobý proces sociálního učení.

Gordon Allport (1961) je toho názoru, že charakter představuje psychologický konstrukt o konkrétním člověku, který vzniká na základě hodnocení ostatních lidí. Jeho slovy, charakter představuje zhodnocenou osobnost, zatímco osobnost představuje charakter, kterému je odebrána hodnota. Člověku je takto přiřazen charakter, který je buď označen jako dobrý nebo špatný. Zajímavým fenoménem současné americké psychologie je, že se zde pojem charakter užívá spíše výjimečně. Alternativně se používají pojmy morálka či prosociální chování. Avšak je více důvodů k tomu, abychom zachovali tradiční pojem charakter. Můžeme uvést alespoň některé z nich:

• Pojem „charakter“ zahrnuje jednak hodnoty, jednak také další vlastnosti získané během života, zejména zájmy a postoje, které utvářejí specifický osobnostní profil člověka;
• Pojem „charakter“ umožňuje vyjádřit jak dobrý, tak špatný charakter – na rozdíl od pojmu morálka, který implikuje pouze „dobrou“ osobnostní vlastnost;
• Teorie osobnosti vznikaly na základě výzkumu charakteru cílevědomého jedince. Z. Freud, A. Adler, E. Fromm, K. Horneyová, W. Reich se zabývali zkoumáním rozdílů mezi zdravými a narušenými osobnostmi, na základě čehož následně vznikly teorie o charakteru.

Z hlediska současné psychologie se charakter jeví jako teoretický konstrukt vztahující se k jedinečnému souhrnu získaných psychických vlastností zabezpečujících individuální etiku a morální smýšlení. Toto vymezení vyjadřuje, že:

• Charakter vyjadřuje představu vnějších pozorovatelů o osobnosti člověka;
• Charakter každého člověka je jedinečný a neopakovatelný, je to poměrně souvislý systém interiorizovaných zásad osobnosti;
• Charakter se utváří postupně během života v sociálním kontaktu;
• Hodnoty charakteru určují, jak se člověk postaví k různým situacím a problémům.

Psychoanalytická teorie charakteru

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud pojal vysvětlení osobnosti z výrazně moralistického pohledu, o čemž ostatně svědčí i jeho psychosexuální teorie charakteru. Charakter tvoří hlavní místo v psychoanalytické koncepci vývoje osobnosti, zatímco jádrem charakteru je svědomí či morálka.

Charakter je psychologickým zástupcem libida, tj. psychologické síly sexuální povahy. Vývoj charakteru se formuje podle přeměny libida zejména během prvních pěti let života. V tomto období prochází dítě pregenitálním stádiem vývoje – je to první etapa psychosexuálního vývoje, kdy se dítě mění z původní biologické danosti v socializované bytí.

Pregenitální období sestává ze tří fází vývoje. Jedná se o fázi orální (spojená s potěšením ze sání a kojení), anální (spojená s příjemnými pocity při vyměšování) a falickou (dítě pociťuje slast při hře se svými genitáliemi, sexuální impulzy jsou směřovány k rodiči opačného pohlaví). Každá z těchto etap je spojena s určitou tělesnou oblastí, jejímž drážděním vzniká pocit slasti (ústa, konečník, genitálie). Z. Freud také byl zastáncem principu biologické determinace, podle kterého existuje předem daný počet, pořadí a funkce jednotlivých vývojových etap. Po pregenitálním období nastupuje období latence a genitální sexuality, během které se vytváří pravé erotické vztahy.

V průběhu pregenitálního období se dítě potýká s požadavky, které na něj kladou dospělí ve snaze naučit ho návykům a vtisknout mu určité normy a hodnoty, které odpovídají měřítkům společnosti. To by také mělo zaručit důslednost v myšlení, cítění a chování jedince. Sociální přenos však nikdy není zcela harmonický. První psychosociální zkušenosti mohou do značné míry ovlivnit budoucí vývoj osobnosti dítěte, a proto je důležité, aby byly především pozitivní.

Kladné zkušenosti z dětství zabezpečují bezproblémový pohyb libida, až k fázi genitálního charakteru, který se následně dále rozvíjí – tzn. psychický růst. Dítě je v prvních letech života zcela závislé na rodičích a některé psychosociální požadavky mohou být díky jeho nevyvinutému myšlení špatně interpretovány, načež může vzniknout negativní zkušenost. Podle Z. Freuda negativní zkušenosti natrvalo ovlivní vztah dítěte k okolnímu světu.

Na formování specifického charakteru se podílí mnoho činitelů (tabulka 1).

Tabulka 1. Psychosexuální zkušenost a vývoj charakteru (upraveno dle Gerriga a Zimbarda).

Orální charakter

V období orální fáze (0 – 1,5 roku) psychosociálního vývoje dítě prožívá příjemné pocity zejména v souvislosti s kojením a sáním. Hlavní zónou citlivosti se stávají jeho ústa, pomocí kterých poznává okolní svět. Dítě získává informace o vlastnostech předmětů tak, že si je vkládá do úst, a tím si vytváří svoje první zkušenosti. V tomto období je důležité, aby matka citlivě reagovala na potřeby dítěte, které vnímá svět egocentricky. Nedostatečné uspokojování potřeb dítěte může mít za následek jeho první traumatickou zkušenost, která vede k zastavení přeměny pudové energie (libida) a tím zabrání bezproblémovému rozvoji genitálního charakteru. Důsledkem zablokování libida v orálním období vývoje vzniká tzv. orální charakter.

Karl Abraham přidal ještě rozdělení orální fáze na etapu receptivní a agresivní (v tomto období u dítěti rostou první zoubky). Zastavení pohybu libida vede v receptivní etapě k vývoji orálně receptivního charakteru, v agresivní etapě k vývoji orálně agresivního charakteru.

Orálně-receptivní charakter – jelikož novorozenec přijímá svými ústy potravu a také zkoumá různé předměty, kritickou událostí v tomto vývojovém stádiu (tedy asi v osmém měsíci života dítěte) může být snaha rodičů nahradit kojení jiným druhem potravy. Příliš náhlá změna tohoto návyku může způsobit traumatickou zkušenost dítěte a s tím i vývoj, který bude odpovídat této receptivní povaze. Člověk s orálně receptivním charakterem se projevuje jako pasivní a závislý a často bývá upoutaný na jiné lidi.

Orálně-agresivní charakter – může vzniknout v době, kdy dítěti rostou zuby, které se mu tak stávají „zbraní“, kterou se brání v případě, že jsou ohroženy jeho egoistické potřeby. Pokud rodiče dítěti takové chování umožňují, upevňuje se orální agresivita, která se stává trvalým rysem osobnosti. Člověk ustrnulý v orálně-receptivní fázi tak neustále mluví, nadává, kritizuje apod.

Anální charakter

V této fázi vývoje (1,5 – 3 roky) je oblast slasti přesunuta do oblasti konečníku. Dítě prožívá příjemné pocity v souvislosti s vyprazdňováním střev. V tomto věku by se dítě mělo naučit určitým návykům, které se týkají vyměšování, zadržování a uvolňování stolice. Tyto anální praktiky jsou mu zároveň hlavním zdrojem uspokojení. Budování hygienických návyků a události kolem defekace ovlivňují nejen psychiku samotného dítěte (zvláště specifický vývoj jeho svědomí), ale také sociální vztahy v rodině. Rodiče dítěti přikazují způsob, místo a dobu vyprazdňování a nedodržení těchto pravidel má za následek trest. Postupný vývoj ovládání vylučovacích potřeb má potom dvojí účinek – jednak vědomou regulaci fyziologických potřeb, která posiluje Ego, a jednak schopnost odkládat bezprostřední uspokojování, která rozvijí Superego. Rodiče se mohou k dítěti v této etapě vývoje chovat permisivně (tolerantně) nebo restriktivně. V souvislosti s jejich výchovným stylem se rozvíjí dva typy análního charakteru: expulsivní a retentivní.

Expulsivní charakter vzniká při nedostatečném výchovném působení a laxním přístupu rodičů, kteří nejsou dostatečně důslední ve vytváření a upevňováních základních hygienických a sociálních návyků dítěte. Následně pak vznikají typické charakterové rysy – nedbalost, drzost, bezstarostnost atd.

Retentivní charakter se utváří při příliš urputné snaze rodičů netolerovat hygienické návyky a chyby dítěte, což vede k zastavení libida a vzniku typických vlastnosti, zejména starostlivosti, čistotnosti, puntičkářství apod.

Falický charakter

V tomto životním období (mezi 3. – 6. rokem) se zdrojem slasti dítěte stávají jeho pohlavní orgány. Při jejich autostimulaci dítě prožívá vzrušení a příjemné pocity. Objevuje se zájem o osoby opačného pohlaví a jejich intimitu (sourozenci, rodiče). Sexuální impulsy jsou v této etapě směřovány k rodiči opačného pohlaví. Dítě si začíná uvědomovat souvislosti vlastního narození i to, jakou roli v něm hrají jeho rodiče.

Z. Freud je toho názoru, že vývoj dítěte v této etapě probíhá u chlapců a dívek odlišně, což způsobuje rozdílný vývoj mužského a ženského charakteru. V tomto období vývoje se u chlapců mohou formovat různé charakterové vlastnosti a psychosociální problémy, zejména Oidipův komplex. Pokud je otec autoritativní, u chlapce to budí strach z kastrace a v souvislosti s tím podněcuje jeho tendence k napodobování otce. Výsledkem je ztotožnění se s hodnotami, postoji a normami trestajících otců, což Anna Freudová označila pojmem „identifikace s agresorem“. Pokud je otec lhostejný vůči erotizaci chlapeckého vztahu k matce, dochází k vytvoření komplexu matky a odpovídajícího charakteru dospělého muže. Takovýto muž jedná v souladu a hodnotami a preferencemi matky, zejména při volbě partnerky.

Psychický vývoj dívek má ve falickém období jiný průběh a dopad. Jakmile dívka zjistí, že nemá penis, prožívá podle Z. Freuda pocit méněcennosti. Tímto se stávající kladný postoj k matce mění v ambivalentní pocity, které Z. Freud označuje pojmem Elektřin komplex. Matka se stává nevýrazným objektem ztotožnění, což narušuje vývoj Superega u dívek. Z toho důvodu je podle Z. Freuda morálka žen méně vyvinutá než morálka mužů. V tomto období se původní náklonnost k otci může vyvinout v erotickou lásku, což vede ke vzniku komplexu otce. Stejně jako komplex matky u chlapců ovlivňuje i komplex otce u dívek výběr partnera a řadu dalších heterosexuálních relací.

Genitální charakter

Bezproblémový vývoj v období pregenitální fáze vede ke vzniku genitálního charakteru. U člověka s tímto charakterem dochází ke splynutí jednotlivých erotogenních oblastí v jedinečný zdroj slasti. Mezi typické vlastnosti genitálního charakteru patří spontánnost, stálost, cílevědomost, zodpovědnost, morální cítění, společenskost.

Pojetí charakteru Ericha Fromma

Erich Fromm rozdělil charakter na produktivní a neproduktivní typ. Tyto typy se diferencují v závislosti na procesu individualizace člověka a naplněňování jeho potenciálu. E. Fromm tvrdí, že každý člověk vlastní potenciál k všestrannému a svobodnému rozvoji. Tudíž rozvoj individuálních možnosti je závislý na společnosti, která člověka podporuje, ale v některých oblastech jej rovněž může omezovat. Při příznivých okolnostech tak vzniká produktivní typ charakteru, při nepříznivých neproduktivní typ.

Produktivní charakter

Člověk s tímto typem charakteru je vnímavý ke své přirozené potřebě lásky a tvořivosti. Podle E. Fromma předpokládá humanistická etika „zrání a rozvinutí všech možností člověka; tomuto cíli bývá podřízena veškerá ostatní činnost”. Tyto dvě základní potřeby (láska a tvořivost) jedince jsou společenské povahy. K jejich uspokojování dochází prostřednictvím sociálního kontaktu, který se odehrává v rámci mezilidských vztahů. Ty člověku slouží k potvrzování jeho vlastní hodnoty a jedinečnosti. Naplnění těchto základních potřeb je nezbytné pro vývoj vlastních morálních a skutečných hodnot jedince. Produktivní charakter se vyvíjí v souvislosti s rozvojem etického cítění člověka.

Neproduktivní charakter

V případě, že je správný vývoj základních vnitřních potřeb nějakým způsobem narušen, vznikají u člověka pocity osamělosti, nejistoty, bezmocnosti a nespokojenosti, což dále působí na hodnoty a morálku. Důsledkem toho je neschopnost člověka zaujmout autentický postoj vůči okolnímu světu i k sobě samému a také vznik odpovídajících neproduktivních charakterových orientací. Člověk s neproduktivním charakterem není schopen navázat autentické lidské vztahy a komunikovat v souladu se svými skutečnými postoji a hodnotami, neboť není schopen chovat se autenticky ani vůči sobě samému. Projevuje se zde určitá odcizenost osobnosti.

E. Fromm popsal 5 typů neproduktivního charakteru – vykořisťovatelský, receptivní, shromažďovací, tržní a nekrofilní.

Vykořisťovatelský typ se vyznačuje vyhledáváním dobra mimo vlastní osobu. Ostatní osoby vnímá jako prostředek dosažení vlastních cílů (dobra), k čemuž používá sílu a podvádění. Takovýto člověk je nedůvěřivý, cynický, závistivý a žárlivý.

Receptivní typ představuje konzumní orientace člověka, jehož přesvědčení je, že dobro se nachází mimo vlastní osobu. Mezi typické vlastnosti tohoto jedince patří loajalita, instrumentální altruismus, poslušnost a laskavost k osobám, které vlastní to, co chce získat.

Shromažďovací typ žije v přesvědčení, že okolní svět představuje hrozbu a je nutné se před takovým světem chránit. Takovýto člověk se vyznačuje shromažďováním věcí, spořivostí, potřebou řádu a jistoty. Tyto tendence kompenzují hluboce zakořeněné pocity nejistoty a ohrožení.

Tržní typ vnímá sebe sama, ostatní osoby a předměty jako zboží, jejichž hodnotu určuje trh (nabídka – poptávka). Lidé s tržním charakterem jsou soutěživí, ctižádostiví, agresivní, kvazispontánní, spolehliví a přizpůsobiví.

Nekrofilní typ vyjadřuje charakter, který touží proměnit vše živé v neživé. Podle E. Fromma je u člověka normální touha k životu a náklonnost k živým věcem, a pakliže je toto omezeno, vzniká nekrofilní charakter a velebení všeho neživého. Existuje několik stupňů nekrofilního charakteru – od pedantní dokumentace nedůležitých událostí vlastního života až po lásku k mrtvým lidem. Biofilie a nekrofilie jsou dva protikladné typy charakteru, přičemž biofilie je normální produktivní zdravý typ, zatímco nekrofilie patří mezi neproduktivní charaktery.

Pojetí charakteru Wilhelma Reicha

Wilhelm Reich je zakladatelem tzv. orgonové teorie. Pojem orgon označuje přírodní sílu, která prostupuje vším včetně člověka a jeho psychiky. Přítomnost orgonové síly je nezbytná pro rozvoj osobnostních možností a duševního zdraví jedince. Zastavení individuálního růstu člověka má za následek znatelnou poruchu přirozeného genitálního vývoje člověka. Důsledkem dlouhodobé stagnace je trvalá přeměna genitálního charakteru ve specifickou charakterovou neurózu nebo také biopatii.

Genitální charakter

Genitální charakter se projevuje autenticky, nezkresleně. Základními autentickými potřebami člověka podle W. Reicha jsou vědění, tvůrčí činnost a láska. Člověk s genitálním charakterem řeší problémy přirozeně. Jeho myšlení, morálka a chování jsou důsledné a nonkonformní vůči mínění veřejnosti či normám tradiční morálky. Zdravý člověk nepotřebuje morálku a společenské normy, protože je sám schopen řídit své chování tak, jak je to člověku přirozené.

Neurotický charakter

Neurotický charakter se vyvíjí v souvislosti s narušením přirozenosti člověka a v rámci přísné patriarchální výchovy. Jedinec se brání před vnějšími zásahy vytvořením mentálního krunýře (psychické bariéry). Toto chování negativně ovlivňuje jeho myšlení, emoce i aktivitu. Neurotický člověk bývá úzkostlivý, pociťuje nechuť k práci a sníženou motivaci. Mentální izolace a dlouhodobé napětí brání vytváření uspokojivých mezilidských vztahů a s tím zaniká i možnost příznivého působení okolí a rozpuštění psychické bariéry.

Biopatický charakter

Biopatický charakter vzniká pří chronickém omezování rozvoje základních lidských aktivit a schopností. Následkem je biopatie, jež je nebezpečná pro jedince samotného i pro okolí. Jádrem této zhoubné formy neurotického charakteru je nezvratná emoční porucha, kterou Reich nazval emoční mor. Typické odcizení od sebe a okolního světa se v krajním případě může přenést na větší množství lidí. Charakterová biopatie je typická pokřiveným žebříčkem hodnot a morálního smýšlení, mrzutostí a nepřátelskostí, jsou narušené i sociální funkce (destrukce biologických i sociálních tvořivých sil člověka). Příkladem může být člověk, jenž sám sebe velebí, ostatní kritizuje a znevažuje.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALLPORT, G. W. Pattern and Growth in Personality. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc., 1961.

GERRIG, R. J. a P.G. ZIMBARDO. Psychology and Life. New York: Pearson Education, 2004.

FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity. Praha: Lidové noviny, 1997.

FROMM, E. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.

FREUD, S. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.

REICH, W. The Sexual Revolution: Toward a Self-Regulating Character Structure. New York: Farrar, Straus and Giroux, 1963.

HUDEC, Z. Sex a politika: „levý freudismus“ v evropské kinematografii 70. let (I.). Aupo Philosophica-Aesthetica 30 – 2006. Str. 27-52. http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_Philosophica-Aesthetica_30__Kontexty_V.pdf.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci