Základní pojmy

Etika je filosofická disciplína, která se zabývá otázkami dobra a zla, smyslu života, morálními jevy; teorie morálky. Z řeckého ethos – zvyk, obyčej, mrav, původně obvyklé místo pastvy, pobytu; odtud éthikos – mravní, nauka o mravech; éthos – mravní postoj a smýšlení člověka. Podle Aristotela (Etika Nikomachova 2,1) mravní ctnost se získává návykem, a odtud je odvozen i její název (éthikos), což se jen málo liší od slova zvyk (ethos). Pojem ethos jako mrav tedy odkazuje od počátku k tradici, k tomu, co je zvykem, co se dělá a nedělá, popř. co platí v dané společnosti jako zákon. Individuální aspekt morálního svědomí jedince je však jasně reflektován již u Sókrata: i ve jménu mravních hodnot se někdy jedinec dostává do konfliktu s požadavky, zvyky nebo i zákony společnosti (jako k tomu došlo také v Sókratově případě). Filosofická etika od počátku reflektuje tyto dvě stránky morálky: jednak morálku pojatou jako systém pravidel přijatých společností a na druhé straně jako nepodmíněný nárok, který vyplývá člověku z požadavků vlastního svědomí.

Za zakladatele etiky jako odborné disciplíny se pokládá Aristotelés, z jehož díla je nejvýznamnější Etika Nikomachova. Jeho koncepce etiky vychází z lidského úsilí o blaženost, která se uskutečňuje ve zdařilém životě a je založena na rozvíjení ctností (areté). Aristotelés rozlišuje ctnosti dvojího druhu, jedny jsou rozumové, získávají se poznáním a zkušeností, druhé morální ve smyslu „ethické“, založené na zvyku – ty se získávají úsilím (cvičením) a návykem. Ctnosti jsou tedy schopnosti, ke kterým člověk má (větší či menší) vrozené dispozice (jinak by je nemohl získat), ale musí si je teprve osvojit v průběhu života (nejsou tedy vrozené), a proto velmi záleží na výchově. Velký vliv na principy evropské etiky měl také Platón a jeho idea Dobra. Podle Platóna vše, co je dobré, má své dobro jen díky tomu, že se podílí (participuje) na ideji Dobra, jež byla později ztotožněna v křesťanské, židovské a islámské filosofii s Bohem.

Ve starověku vytvořila významnou etickou školu také stoa (jméno filosofické školy stoiků pochází od řec. stoá poikilé, sloupová síň v Aténách), která prosazovala vnitřní svobodu člověka, jeho nezávislost na nahodilých životních okolnostech (ataraxia; autarkia – neotřesitelnost; duševní klid). Blaženosti má člověk dosáhnout ctností, osvobozením od vášní a „stoickým“ klidem vůči událostem, které nemůže ovlivnit. Stoická škola se po Řecku prosadila i v Římě (Seneca, Marcus Aurelius).

Všechny tyto uvedené filosofické směry se hlásí k etice eudaimonismu.

Eudaimonismus

Eudaimonismus (řec. eudaimonia – blaženost) je etické učení, podle něhož cílem člověka je blaženost. Většina filosofických směrů se v etice řadí k eudaimonismu (Sókratés, Platón, Aristotelés, stoa, i směry, které na ně navazují); výjimku tvoří etika povinnosti (Kantova etika) a směry hédonistické, včetně sociálního hédonismu (utilitarismus). Na rozdíl od hédonismu staví eudaimonismus svou etiku i na jiných hodnotách, než jsou jen samotné pocity člověka; blaženost se zakládá na dosahování pravého, resp. nejvyššího dobra. Proto není možné ji získat přímým úsilím, nýbrž se druží k získání dalších hodnot (jako je „zdařilý život“, ke kterému se dospěje prostřednictvím rozvíjení ctností apod.). Pro blaženost jsou tak dána jistá objektivní kritéria.

Hédonismus

Hédonismus (řec. hédoné – slast) je etické učení, podle něhož je cílem člověka co největší slast, resp. štěstí, které ovšem může být pojímáno různě. Tvrzení, že hédonismus hledá štěstí jen ve smyslové rozkoši, proto neplatí pro všechny stoupence tohoto směru, mezi eudaimonismem a hédonismem není v tomto ohledu zcela ostrý předěl; rozdíl je ve filosofickém zdůvodňování etických norem. Etika hédonismu se neodvolává (na rozdíl od eudaimonismu) k žádným dalším hodnotám, než je samotné prožívání skutečnosti (kritériem dobra a zla je tedy slast, resp. štěstí, anebo bolest a utrpení, tedy pocity libosti a nelibosti). Hédonismus v etice se zpravidla pojí se senzualismem a empirismem v teorii poznání. Hédonistická etika může, ale nemusí být egoistická, podle toho, zda usiluje člověk jen o vlastní štěstí, nebo také o štěstí druhých. K sociálnímu hédonismu se řadí utilitarismus (viz).

Hédonismus hlásala již v řecké antice filosofická škola kyrénská (jedna ze vzájemně značně odlišných tzv. „sokratovských“ škol, založených Sókratovými žáky), jejímž zakladatelem byl Aristippos z Kyrény. Jeho senzualistická filosofie, podle níž jsou lidem dostupné pouze subjektivní počitky, byla spojena s etikou, která za dobro označuje příjemné počitky, tedy rozkoše, a za zlo počitky nepříjemné.

Nejvýznamnějším představitelem hédonismu v řecké antice byl Epikúros ze Samu (asi 341-270 př. n. l.), zakladatel filosofické školy v Aténách (zahrada Epikúrova), který slast chápal jako vyrovnaný stav lidského nitra, duševní klid (ataraxia) a absenci utrpení, zvláště duševního, protože duševní strasti jsou horší než tělesné. Člověk má upřednostňovat podle něho ty slasti, které jsou prosté, přirozené a trvalé před těmi, které takové nejsou, a někdy je lépe snášet i bolest, než se jí vyhýbat za každou cenu. Pro vnitřní klid je nutné se zbavit strachu z bohů a ze smrti, která znamená zánik člověka, takže není třeba se obávat po ní dalších strastí. Významným rysem Epikúrova učení je svoboda rozhodování a s ní spojená obměna Demokritova atomismu; Epikúros zavádí pojem parenklinese, odchylky atomů, což mu umožňuje ústup od fatalismu. Součástí ideálu epikurejské filosofické školy je důraz na přátelství a odstup od politického života. – Výraz „epikurejec“ či „epikurejství“, kterým se začal označovat požitkářský postoj ke světu a poživačný způsob života, tedy neodpovídá filosofii samotného Epikúra a jeho školy, ale jen určitému (odlišnému) pojetí hédonismu.

Etika ctností

V návaznosti na antickou tradici, jmenovitě na Sókrata, Platóna a Aristotela, se v etické teorii ustavila čtveřice kardinálních ctností, které jsou předpokladem, aby člověk mohl obstát jako morální bytost: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. V Platónově teorii základních ctností má rozum, který získal moudrost (sofia), ovládnout další dvě části duše, jimž je přiřazena vznětlivost (thymoeides) a dychtivost (epithymétikon) a přivést je ke statečnosti (andreia) a uměřenosti (sófrósyné). V dialogu Faidros svou teorii duše Platón přibližuje metaforou koňského dvojspřeží, které musí vozataj – rozumná část duše – krotit a usměrňovat. Ctnost spravedlnosti (dikaiosyné) zjednává u Platóna harmonii v lidské duši mezi jejími jednotlivými složkami. Podobně v Platónově teorii společnosti, která je analogií lidské duše, by měly existovat tři složky reprezentující uvedené ctnosti a spravedlnost mezi nimi má vytvářet harmonii.

Vlivem Aristotela, který pojal rozumnost jako ctnost praktického rozumu, byla později namísto moudrosti převzata do čtveřice základních ctností rozumnost (fronésis). Aristotelovo vymezení ctnosti jako středu mezi dvěma krajnostmi je třeba chápat nikoli ve smyslu jakéhosi „průměru“ mezi abstraktními možnostmi, ale jako hledání adekvátní míry, při níž se uplatňuje zkušenost a rozumové ctnosti, především právě rozumnost. (O „praktický rozum“ se jedná proto, že je zaměřen k činnosti, zatímco teoretický rozum směřuje ke zření pravdy – theoría).

Na tomto základě učení o ctnostech se rozvíjela i křesťanské etika. Tomáš Akvinský (1225-1274) ve filosofii navazuje na Aristotela a v teologii především na Aurelia Augustina; výše uvedené čtyři základní ctnosti doplňuje třemi z Augustina převzatými teologickými ctnostmi (víra – lat. fides, naděje – lat. spes, láska – lat. caritas), které jsou člověku dány milostí od Boha, „vlity“ (lat. infusae). Rozumnost chápe Tomáš podobně jako Aristotelés jako ctnost praktického rozumu a v jeho etice má zásadní význam: zatímco teoretický rozum se vztahuje na obecné teorie (např. vědecké), kde jde o subsumování jednotlivin pod obecné zákonitosti, v záležitostech praktického rozumu nelze abstrahovat od okolností daného případu – konkrétní situace morálního jednání rozhoduje o tom, jaký čin je správný právě za daných specifických okolností: Důsledky stejného činu se liší podle různých okolností, a právě předvídání pravděpodobných důsledků je součástí rozumnosti jako ctnosti. Také tato ctnost se utužuje cvičením v praxi a spočívá v hodnocení, jak lze v daných okolnostech uskutečnit (co největší) dobro. Díky tomuto požadavku předvídat důsledky jednání je do tomistické křesťanské etiky zabudován aspekt konsekvencialismu (viz) a odpovědnosti za výsledky jednání, a tak se vyhýbá jednostranné etice smýšlení a deontologii (viz). Na učení Tomáše Akvinského navázaly další fáze scholastiky a novotomismus.

V současném novoaristotelismu dochází ke znovuoživení aristotelské etiky ctností. Nejznámějším dílem v tomto směru je spis Ztráta ctností (After Virtue ) od Alasdaira MacIntyra z roku 1981, který vyvolal širokou diskusi. Cílem člověka je i podle MacIntyra „dobrý život“ jedince jakožto určitý celek, ale také silně zdůrazňuje význam jednotlivých ctností pro naplňování konkrétních sociálních rolí, z nichž vyplývají zpravidla požadavky na jisté specifické ctnosti. Dobra, jež se uskutečňují aplikováním ctnosti v praktické činnosti spjaté s danou rolí, jsou zároveň i dobrem pro celou pospolitost. Role pospolitostí (rodina, profese, národ, náboženství, region, kultura atd.) má u MacIntyra klíčový význam při procesu vytváření identity jednotlivce, a proto je kritikem liberalismu, který předpokládá na pospolitostech (komunitách) nezávislou volbu hodnot ze strany individua (Alasdair MacIntyre je tedy zastáncem komunitarismu – směru, který oproti liberalismu zdůrazňuje roli pospolitosti – komunity).

Etiky mravního citu

V souvislosti s rozvojem novověkého empirismu vznikly některé filosofické koncepce, které měly mimořádný vliv na vývoj etiky a které můžeme označit souhrnným názvem jako etiky mravního citu. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl David Hume (1711-1776). Hume vychází z toho, že morální hodnocení se vztahuje na osoby a jejich činy, když je posuzujeme jako nezúčastnění pozorovatelé, i když se nás tedy osobně nedotýkají. Abychom však mohli hodnotit, co je dobré, musíme mít již zkušenost s tím, co přináší libost a nelibost. Na základě této zkušenosti se také vžíváme do pocitů druhých lidí a hodnotíme, jak se s nimi zachází. Přitom se naše hodnocení netýká jen samého činu, ale i vnitřního postoje, který k němu vede: morální hodnocení se vztahuje nejen na lidské konání, ale chválíme nebo haníme již samotné city, které se v daném jednání projevují. Kladného hodnocení se zpravidla dostává vlídnému, přátelskému jednání a dobrosrdečnému, soucitnému smýšlení. Hume proto staví svou etiku na citu družnosti (angl. fellow feeling). Základním Humovým spisem o etice je Zkoumání o zásadách mravnosti (An Inquiry Concerning the Principles of Morals, 1751).

V Humově etice jsou již obsaženy základy utilitarismu, protože za kritérium morálně dobrého jednání pokládá to, zda výsledky jednání vyhovují přirozené lidské touze po štěstí, přičemž se předpokládá úsilí o štěstí každého jednotlivce. Nejde tedy o egoistickou etiku, protože blahovůle nás vede k úsilí o dobro každého člověka. Na rozdíl od etiky ctnosti zde není motivem jednání vlastní zdokonalení, i když ve skutečnosti je předchozí kultivace mravního citu družnosti nezbytná k tomu, aby se jím člověk mohl nezištně řídit.

Podobně jako Hume buduje etiku na citu i Adam Smith (1723-1790), kterého s Humem pojilo celoživotní přátelství. Ve své Teorii mravních citů (The Theory of Moral Sentiments, 1759) vychází z toho, že k morálnímu jednání vede člověka vcítění se do druhých lidí a základnímu morálnímu citu dává název „sympathy“, který zahrnuje jak aspekt vstřícného přátelského postoje k druhým, tak i účasti, soucitu a solidarity. Adam Smith je zároveň autorem často citovaného spisu klasické politické ekonomie O bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of The Wealth of Nations, 1776), jehož ideje (např. o „neviditelné ruce trhu“) mohou být plně pochopeny jen ve světle Smithovy altruistické etiky.

Humova teze

Humův význam spočívá v oblasti etiky také v tom, že formuloval tezi, podle níž žádné normativní tvrzení nemůže být odvozeno z výpovědi o faktech (tzv. Humova teze). Hume poukázal na to, že filosofové přecházejí z oblasti „toho, co je“, do oblasti „toho, co má být“, aniž by zdůvodnili, jaký je mezi těmito dvěma oblastmi vztah, který by takovýto přechod z jedné oblasti do druhé ospravedlnil. Takový logicky neoprávněný přechod nazývá Hume „naturalistický omyl“ (naturalist fallacy). Ve své argumentaci vychází Hume z tzv. klasické teorie motivace, podle níž existují dva druhy lidských psychických stavů: přesvědčení a touhy. Protože přesvědčení patří do faktuální oblasti, mohou se stát předmětem racionální debaty. Naproti tomu touhy, které se týkají otázek, jaký by svět měl být, do oblasti faktů nepatří. Přesto mají velkou motivační roli pro naše jednání. Proto v etice vzniká důležitá otázka: jsou naše morální soudy spíše přesvědčení, nebo vyjadřují naše touhy? To znamená: jde v nich spíše o výpovědi o faktech (a pak mohou být pomocí faktů potvrzeny či vyvráceny, ale zároveň ztrácejí motivační sílu, protože jde o pouhá konstatování o nějaké skutečnosti), anebo jsou spíše vyjádřením touhy? To by vysvětlilo jejich motivační sílu, na druhé straně pak ovšem nespadají do oblasti objektivních faktů, ale jen subjektivních přání, a proto o nich nelze vést racionální diskurs, nelze ověřovat jejich pravdivost a objektivní platnost. Morální soudy, které se ze své podstaty vztahují k oblasti toho, co „má být“, proto nemohou mít podle Huma racionální povahu. – Humova teze se stala významným základem pro další vývoj etiky empirismu, ovlivnila pozitivismus, novopozitivismus i analytickou filosofii.

Utilitarismus

Utilitarismus (od lat. utilis – užitečný) navazuje na etiky citu novověkého empirismu, a to jak hédonistickým kritériem štěstí, chápaného empiricky jako libost – nelibost, tak i sociálním zřetelem, který dobru jednotlivce nadřazuje dobro všech či aspoň většího počtu lidí. Specifickým rysem utilitarismu je důraz na užitečnost, morální jednání se hodnotí podle faktických následků, nikoli podle smýšlení nebo samotných citů, kterými bylo jednání motivováno.

Zakladatel utilitarismu Jeremy Bentham (1748-1832) formuloval princip „co největší štěstí pro co největší počet lidí“ a domníval se, že se podaří vybudovat na jeho základě nějaká matematicky přesná kritéria. Utilitarismus chápe lidské štěstí tolerantně a pluralitně, takže se záhy ukázalo, že nelze převést každou „libost“ do stejného řádu, na což jasně poukázal další významný představitel utilitarismu, John Stuart Mill (1806-1873), který vedle kvantitativních rozdílů uznával i kvalitativní rozlišování štěstí, jmenovitě rozdíl hodnot vyšších – duchovních oproti nižším – materiálním. V důsledku tohoto rozdílu může být za jistých podmínek větším štěstím i to, když se uspokojení některých potřeb vzdáme. Přínos utilitarismu spočíval mimo jiné v jeho demokratické tendenci (dobro více lidí vyžaduje reformy společnosti).

Vedle toho již Bentham věnoval pozornost také utrpení zvířat, které jakožto cítící bytosti musí být rovněž zahrnuty do kalkulu celkově dosahovaného množství libosti a nelibosti. Utilitarismus tak přispěl k rozšíření úsilí o dobré zacházení se zvířaty v anglické (britské) tradici, jejíž vliv se i dnes projevuje snahou o zlepšení životních podmínek zvířat, zvláště domestikovaných, na něž má člověk bezprostřední vliv. („Animal welfare“ se vztahuje nejen na fyzické, ale i „psychologické“ podmínky, tj. jde o to, aby zvířata nebyla vystavována zbytečné frustraci, jako je odtržení mláděte od matky atpod.).

V morální a společensko-politické praxi utilitarismus upozornil na důležité hodnoty, ale ve sféře teorie zdůvodnění morálních norem se nevyrovnal s některými vážnými problémy, jako je sama definice či měřítko užitečnosti. Hodnoty všech lidí nelze převést na jednotnou škálu, přitom utilitaristické pojetí kalkulu důsledků předpokládá, že existuje jakési objektivní měřítko toho, co je dobrem (resp. štěstím). Vedle toho jsou důsledky jednání zvl. v moderní technické civilizaci často dvojznačné (ekologický problém). Vynořuje se také otázka spravedlnosti: je „užitečné“ dosahovat dobra většího počtu lidí na úkor potřeb či práv jednotlivce? Neřeší také otázku, jak zacházet s lidmi, kteří dobro společnosti a druhých lidí nerespektují. V důsledku těchto problémů prošel utilitarismus různými modifikacemi, které se snažily o jejich řešení např. zavedením utilitarismu pravidel. Utilitarismus pravidel nehodnotí „užitečnost“ jednotlivých činů, ale „užitečnost“ zachovávání samotných morálních norem, tj. nakolik je lidem (lidské společnosti) zachovávání určité konkrétní morální normy dlouhodobě prospěšné. Tím se relativizuje původní princip, podle něhož by moralita jednání byla posuzována striktně na základě následků. Vzniká tak další otázka, zda a do jaké míry mají být pravidla jednání podrobována ověřování pomocí následků, které jejich zachovávání a nezachovávání s sebou přináší. Pokud se klade větší důraz na dodržování pravidel než na užitečnost výsledku jednání, jde již o odklon od utilitarismu směrem k deontologii.

Deontologie a teleologie

Princip následků (důsledků), podle něhož se mravnost jednání hodnotí výlučně na základě toho, jaké následky od něj lze očekávat, se nazývá princip teleologický (řec. telos – cíl); protože v kontextu přírodní filosofie má pojem teleologie jiný význam, v etice není tento pojem často užíván, ale hovoří se o konsekvencialismu (viz).

Deontologický prinicp (řec. deon – povinnost) v etice vyjadřuje přesvědčení, že jednání je morální nebo nemorální (mravné či nemravné) již samo o sobě, bez ohledu na kalkul všech následků, které s sebou přináší. Deontologie staví na předpokladu, že je naší povinností dodržovat morální pravidlo (normu). Závaznost mravního zákona, který platí nepodmíněně, zdůraznil Immanuel Kant (viz kategorický imperativ).

Kategorický imperativ

Kategorický imperativ je morální princip, který platí vždy a za všech okolností (řec. kategorikos – tvrdící, kategoricky; lat. imperativus – přikazující). Immanuel Kant takto nazval svou formulaci všeobecně závazného morálního zákona: Jednej tak, aby sis mohl přát, ať se zásada tvého jednání stane obecně platným zákonem; ve druhé verzi: Jednej tak, aby ses k lidství ve své osobě i v osobách druhých choval vždy jako k účelu a nikdy jako k prostředku. Kategorický imperativ platí bezpodmínečně (tj. ne pouze hypoteticky, za určitých okolností) a nezávisle na zkušenosti (je apriorní). Tím Kant vymezil oblast platnosti morálního zákona jako nezávislou na důsledcích jednání. Morální jednání předpokládá svobodu, ale lidské činy a možnost jejich uskutečnění jsou podřízeny okolnostem, a proto se kategorický imperativ může vztahovat pouze na lidské chtění, tj. na vůli, kterou má jedinec ve svých možnostech, nikoli na důsledky jednání, které často v našich možnostech nejsou. Toto rozlišení reflektuje Kantovo oddělování dvou světů: světa kauzality (determinace) a světa svobody, a zároveň dvou oblastí, na něž se vztahují „čistý rozum“ a „praktický rozum“. Kant hlásá rigorismus povinnosti, podle něho je skutečně morální jen jednání z úcty k samotnému mravnímu zákonu, a rozhodujícím kritériem mravnosti je tedy vnitřní smýšlení aktéra. „Nic není dobrého, nežli vůle dobrá.“ Vůle je autonomní (viz autonomní a heteronomní), sama si stanovuje své zákony. Jde o zásadní verzi deontologické etiky, která vylučuje hédonismus a je silně kritická i vůči eudaimonismu.

Autonomní a heteronomní

Rozlišení autonomní a heteronomní morálky a etiky pochází od I. Kanta a zakládá se na jeho pojetí praktického rozumu (viz též kategorický imperativ), který dospívá k všeobecně závaznému morálnímu zákonu (imperativu). Autonomní vůle je schopna určovat vlastní chtění nezávisle na vnějších podmínkách a vnitřních pohnutkách libosti a nelibosti. Tím se Kant staví proti hédonismu, eudaimonismu i utilitarismu a proti odlišnému zdůvodňování morálních norem vůbec. Platnost morální zákona nezávislého na člověku tím však není nijak zpochybněna, naopak: Je odhalována praktickým rozumem, o němž se Kant domnívá, že každého člověka k nalezení a osvojení morálního zákona uschopňuje. Pokud je však morální pravidlo dodržováno z jiného důvodu, než že si je klade sama autonomní vůle (či praktický rozum), jedná se již o morálku heteronomní (je-li důvodem jednání např. vlastní prospěch, cit, blaženost, či Boží vůle). Při rozlišení autonomní a heteronomní morálky a etiky jde o důvody či motivy, kterými se morální jednání řídí, nikoli o samotné skutky. Kantova etika je striktně deontologická (viz deontologie).

V marxistické etice se termín „heteronomní morálka“ užíval k označení morálních systémů předpokládajících, že mravní zásady mají zdroj mimo lidský svět, např. v náboženství, a že jsou dány nezávisle na zájmech a společenských cílech lidí (Srov. Stručný filosofický slovník (1966), s. 287).

Zpracovala: PhDr. Wendy Drozenová, Ph.D., Filozofický ústav AV ČR Praha

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Anzenbacher, A. (1994). Úvod do etiky. Praha, Zvon.

Aristotelés (1937). Etika Nikomachova. Praha, Leichter.

Hume, D. (1740). A Treatise on Human Nature. C. Borbet, London.

Kant: Kritik der praktischen Vernunft. Čes. překlad: Kant, I.: Kritika praktického rozumu.

Kant: Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785. Čes. překlad: Kant, I.: Základy metafyziky mravů.

MacIntyre, A.: Ztráta ctnosti.

Patočka: Sókratés

Platón: Faidros

Platón: Ústava,Zákony

Rich, A. (1994). Etika hospodářství I., II., Praha, Oikúmené.

Stručný filosofický slovník (1966). Praha, Svoboda.