Úvod

Kognitivní funkce jsou psychické děje (procesy) a úkony (operace), které se odehrávají v nervové soustavě, jsou na ni vázány a slouží k poznávání okolního světa a sebe sama. Tímto způsobem se podílejí na interakcích s okolním světem. Ve vědeckém povědomí se dostaly do popředí zejména koncem padesátých a začátkem šedesátých let minulého století v souvislosti s kritikou empirismu a behaviorismu a s rozvojem neurobiologických metod.

Termín kognitivní, kognice pochází z řeckého gnósis (znalost), gnósko (vím, znám) a latinského congnosco (znám, poznávám). V tradici sahající až k Tomáši Akvinskému 1225 – 1274) a Aristotelovi se studium lidského jednání a chování dělilo na dva typy – jednoho založeného na poznání, znalostech a porozumění, tedy kognici, a druhého založeného na pocitech a citech, tedy afektu. Nově se ukazuje, že takové dělení je hrubé a umělé a hranice se postupně stírá.

Kognitivní věda

Kognitivní procesy zkoumají různé vědní obory. Kognitivní věda je široká interdisciplinární oblast studia vědomí a mysli. Zahrnuje neurovědy, kognitivní psychologii, lingvistiku, antropologii, kybernetiku, rozvoj počítačových metod, sémiotiku (sémiologii, popř. biosémiotiku), studium umělé inteligence, teorii systémů, filozofii atd. Cíle studia kognitivních funkcí jsou několikeré:

• Porozumět činnosti mozku a mysli.
• Porozumět slovní mezilidské komunikaci, porozumět podstatě člověka.
• Porozumět poznávacím duševním schopnostem, rozpoznat výjimečné schopnosti jednotlivců, nebo předejít jejich selhání.
• Najít umělé způsoby rozvoje lidského poznání.
• Porozumět poruchám poznání, poškození funkcí, zlepšit diagnostické a léčebné přístupy.

Ve vymezení pojmu „kognitivní“ existuje velká nejednotnost. V nejužším krajním případě termín zahrnuje děje, jimiž si jedinec uvědomuje svět a sebe, a jde tedy o děje bezprostředně svázané s vědomou druhosignální anebo přinejmenším s vyšší nervovou činností. V širokém pojetí zahrnuje vědomé i nevědomé procesy a spadají sem veškeré děje počínaje vnímáním, přes pozornost, analýzu, paměť, asociace a představivost přes myšlení, řešení problémů, pochopení a používání jazyka až po tvorbu konceptu odpovědi a reakci. Někdy věnuje pozornost evolučním a srovnávacím hlediskům. Jindy je popírá. V analytické filozofii počátku 20. století se slovo kognitivní vztahovalo k formálním pravidlům a kritériím správného uvažování. Z této nejednotnosti vyplývají i vážné problémy ve výkladu základních psychologických jevů a kategorií (např. emocí). Existuje i oblast metakognitivní, tzn. kognitivní studium vlastních kognitivních procesů.

Klasifikace kognitivních funkcí

Jednotný seznam kognitivních funkcí neexistuje. Určitá shoda panuje nad zařazením funkcí, které jsou vyhrazeny relativně vyšším úrovním nervové soustavy (bez spolupráce s nějakým konkrétním efektorem – končetinou, řečí, komplexnějšími výkony):

• Pozornost – koncentrace.
• Myšlení; řešení problémů, logické myšlení, inteligence.
• Paměť a učení.

Již mnohem méně jednotně se objevují:

• Vnímání.
• Představivost.
• Řeč, mluva, jazyk, čtení, psaní, komunikace, mluvení, artikulace, grafomotorika.
• Počítání.
• Motorické reakce (končetin) na různé typy podnětů.
• Konstrukční schopnosti.
• Exekutivní funkce jako komplexní funkce zprostředkované frontálním mozkovým lalokem.
• Chování, jednání.

V psychologii souvisí pojem kognice s mentální výkonností – myšlením, inteligencí, s koncentrací a přenosem pozornosti atd. Významný vliv na poznávací procesy mají rovněž motivace, emoce, hodnoty, preference, struktura osobnosti.

Metodika výzkumu poznávacích procesů je obvykle psychometrická (kvantitativní) ve smyslu behavioristické tradice. Jako přídatnou složku zahrnuje vytváření modelů k popisu a vysvětlení určitého chování.

S problematikou kognitivních funkcí úzce souvisí rozsáhlé oblasti jejich praktického testování a rovněž nácvik a rehabilitace porušených kognitivních funkcí.

Pozornost

Je složkou velké části psychických procesů a je složkou všech vědomých (uvědomělých) procesů.

• Pozornost se opírá se o všímavost k podnětům, která může být bezděčná anebo úmyslná.
• Pozornost zaměřuje a fixuje obsah procesů navozených podněty, přitom nemá vlastní obsah.
• Přenos pozornosti na nový podnět může být bezděčný anebo úmyslný.

Pozornost je vázána na stav vědomí anebo alespoň bdělosti a na zásobení signály (přísun informací) z okolního anebo vnitřního světa jedince (včetně samotného mozku). Kognitivní procesy dále přibírají stopy z paměti a na základě syntézy dějů organizují odpovědi a spouštějí exekutivní funkce.

Významné současné odvětví psychologie je kognitivní neuropsychologie. Studuje, jak poranění mozku ovlivní normální kognitivní funkce.

Exekutivní funkce

Exekutivní a další funkce zprostředkované frontálním mozkovým lalokem zahrnují v návaznosti na kognitivní funkce plánování činností a koordinační funkce včetně jejich časové posloupnosti (nejprve – potom, dříve – později, v minulosti – nyní – v budoucnosti atd.) (srovnej syndromy frontálního laloku).

Zpracoval: Jaroslav Veselý, Ústav patologické fyziologie LF UP v Olomouci a Katedra fyziologie a patologické fyziologie LF OU v Ostravě.