Úvod

Emoce jsou formou vnitřních prožitků. Jsou součástí větší skupiny prožitků, která zahrnuje tzv. afektivní jevy. Afektivní jevy se klasifikují různě a podle různých hledisek. Kromě emocí se někdy uvádějí i počitky (sensations; jako např. horké, bolestivé) a pocity (sensations, feelings) které se klasicky považují za elementy vnímání, tedy vědomí). Dále se sem řadí afekty (krátkodobé, intenzivní), cítění (sentiments), emoční epizody, nálady (moods), vášně (passions; dlouhodobé, intenzivní) atp. Významný německý psycholog W. M. Wundt (1832 – 1920) přiřadil emocím 3 složky – libost/nelibost, úroveň vzrušení a napětí/uvolnění, které charakterizují emoční prožitek. Libost/nelibost (příjemné/nepříjemné) charakterizuje tzv. valenci neboli zážitkovou hodnotu; může mít různou intenzitu.

Z definičního hlediska je označení emoce je abstrakcí. Každá emoce může mít řadu forem, které jsou různé u různých jedinců anebo u téhož jedince v různém čase. Tzv. prototypický definiční přístup se pokouší o vymezení charakteristického vzoru, prototypu, „jádra“ jednotlivých emocí, kolem něhož se organizuje celý shluk podobných a vzájemně se překrývajících afektů. Prototypické kategorie jsou odlišné od ostře oddělených binárních kategorií ano/ne.

Emoce umožňují poměrně bezprostřední hodnocení podnětů a událostí a označují nám jejich subjektivní význam, aniž bychom je nutně předem museli zpracovávat vědomě anebo myšlením (tedy pojmy). Podle populárního názoru jsou emoce vyhraněny proti rozumové činnosti. Přinejmenším jsou daleko méně pod naší kontrolou, a mnohdy se prosazují i proti našemu rozumu. Ale i když emoční hodnocení ponechává více subjektivních hledisek, než je vlastní racionálnímu posuzování, emoce se významně podílejí na formování výstupů naší aktivity. Mají ve vnitřním životě člověka stejně nezastupitelnou roli jako myšlení a intelekt.

Pro starověké Egypťany bylo sídlem rozumu a citů srdce. Srdce se přikládalo do rakví mumií pro posmrtný žíivot, mozek byl z lebky odstraněn. Podobně chápal sídlo duše i Aristoteles. Tomáš Akvinský (1225 – 1274) odlišoval poznání a afekty a jednání, které na jejich základě vzniká. R. Descartes (1596 – 1650) po svém díle „ „La description du corps humaine“ (1648) vydal v r. 1649 spis „Les passions de l´âme“ („Vášně duše“), v němž spojuje emoce s mozkem. I. Kant (1724 – 1804) už považoval emoce za samostatnou součást duševních procesů a explicitně poukázal na jejich odlišnost od intelektu.

V moderní době pak studium emocí dlouhou dobu zůstávalo odděleno od studia rozumových procesů, takže se nakonec konstittuovaly dvě relativně oddělené oblasti – kognitivní vědy (popř. kognitivní neurovědy; studium poznávacích procesů, jako jsou vnímání, paměť, řešení úkolů, představivost, motorické akce apod.) a afektivní vědy (popř. afektivní neurovědy). Postupem času se stále více stává zřejmým, že oba uvedené typy duševní aktivity často používají stejné nervové struktury, takže se ve velké míře překrývají. Proto se stále častěji hovoří o kognitivní neurovědě emocí.

Podněty k emocím, podobně jako k jiným nervovým dějům, přicházejí z okolního prostředí včetně našeho těla a nervové soustavy samotné. Změny, které provázejí prožívání emocí, se neomezují jen na změny aktivity nervové soustavy, ale jsou spojeny s pozorovatelnými fyziologickými reakcemi i navenek (dechové, kardiovaskulární, kožní a jiné změny).

Teorie somatické zpětné vazby

Americký psycholog W. James a dánský psycholog C. Lange v letech 1884 – 1887 zdůraznili důležitost, jakou pro emoce mají tělesné pochody, které je doprovázejí. Shodně interpretovali emoce jako následek somatických fyziologických reakcí („somatic feedback theory„; periferní teorie emocí). Emoční podněty podle nich nejprve evokují tělesné fyziologické reakce (třes, bušení srdce, zrychlení dechu, pocení, sevřený žaludek atd.). Tyto reakce, o nichž jsou zpětnovazebně informována nervová centra, jsou registrovány v mysli a pociťovány jako emoce. Emoce tedy spočívají ve vnímání probíhajících somatických fyziologických změn mozkem. Fyziologické změny po působení podnětu se objevují automaticky, reflexně, díky preformovaným (nervovým) spojením s orgány a vždy předcházejí emoční prožitky; emoce bez spuštěných a probíhajících fyziologických změn proto nejsou možné. Teorie předpokládá, že každá emoce je spojena s jedinečným fyziologickým stavem, který se např. může projevit i charakteristickým výrazem tváře. Teorie také říká, že přítomnost fyziologických změn, ani to, jak vyvolávají emoce, nejsou závislé na jejich uvědomělém zpracování. Emoce si ale můžeme uvědomit dodatečně. Lze doplnit, že pokud jde o předstírané emoce, je o nich dnes zjištěno, že jsou při nich aktivovány jiné mozkové oblasti než při emocích autentických.

Na původní periferní teorii emocí nově navázali americký filosof J. J. Prinz a portugalský neurovědec A. R. Damasio. J. J. Prinz rozvinul somatickou teorii v tom smyslu, že považuje pociťované zpětnovazební informace z těla za nominální obsah emocí. Kromě této nominální stránky však emocím připisuje i stránku interpretační, která vymezuje vztah toho, co je pociťováno, k podnětu, který pociťované (fyziologické změny) vyvolal (např. strach je vztahem k něčemu, co ohrožuje, radost je odrazem něčeho, co zapůsobilo vysoce blahodárně atd.). Na rozdíl od původní periferní Jamesovy-Langeovy teorie je v podání J. J. Prinze emoce něčím víc než prostou registrací informací o fyzických změnách vyvolaných v těle – je vnitřní reprezentací vztahu k podnětu emoce („embodied appraisal theory„). Takto pociťovaný vztah (intencionální reprezentace) není soudem. je uvědomovaný, ale nemusí nutně souviset s pojmovým (slovním, jazykovým) popisem a nemusí na něm být ani závislý. Může být přítomen i u jedinců, kteří nevládnou jazykovou dovedností (nemluvňata; jiní živí tvorové).

Pokud jde o Damasiův koncept, jeho určitým nebezpečím je možná záměna pojmů. A. R. Damasio označuje jako „emoci“ („emotion“) automatické počáteční propojení mezi registrací podnětu (situace) a tělesnou odpovědí. Zpětná signalizace o tělesné aktivitě do mozku a její reprezentace v somatosenzorické kůře je potom označována jako „vnitřní cítění“ („feeling“). „Vnitřní cítění“ se stává základem pro volbu strategie odpovědí („somatic marker hypothesis„). Podobně jako výše zmíněná intencionální reprezentace u J. J. Prinze je i toto „vnitřní cítění“ u A. R. Damasia něčím navíc k pouhé registraci vzruchů informujících o změnách tělesné aktivity. Zapojení somatosenzorické kůry také znamená, že součástí emocí je podle A. R. Damasia vědomí o nich.

Důležitým doplněním v Damasiově konceptu je přítomnost nervové smyčky „jako kdyby“ („as-if loop“) – totiž „jako kdyby“ probíhala emocí vyvolaná změna somatických procesů. Smyčka vede přímo z oblastí mozku, jež provádějí počáteční vyhodnocení podnětu a spouštějí tělesnou reakci, a jsou tedy odpovědné za „emoce“, do interpretačních oblastí v somatosenzorické kůře, jež organizují „vnitřní pocit“ a strategii odpovědi. Smyčka „jako kdyby“ potom umožňuje, aby se v somatosenzorické kůře rozběhly v odpověď na signály přicházející z oblastí odpovědných za „emoce“ (tj. z amygdaly a prefrontální kůry) procesy odpovědné za „vnitřní cítění“ („feeling“). K tomu může dojít i tehdy, když není aktivována tělesná odpověď – tedy „jako kdyby“ byla (obr. 1). Tímto způsobem mohou být emoce vyvolány přes to, že v daném momentě právě nedochází k tělesným fyziologickým změnám, tj. i když tělesná smyčka („body loop“) není aktivní.

Obr. 1. Koncept smyčky „jako kdyby“. Převzato z: http://www.iep.utm.edu/emotion.

Somatické teorie nahlížejí na emoce nejen jako na stav, ale také jako na proces. Rozlišují v něm časnou a pozdější fázi. Časná fáze proběhne mezi registrací podnětu a spuštěním fyziologických změn. Obsahem pozdější fáze jsou probíhající fyziologické změny, jejich vnímání a prožívání a případně rozumové zpracování. Somatické teorie předpokládají, že v krátkém intervalu první fáze dojde k počátečnímu (reflexnímu) vyhodnocení situace, které je potřebné pro adekvátní fyziologickou reakci.

Nekognitivní teorie

V hodnocení automatičnosti (reflexívnosti) časné fáze jsou teoriím somatické zpětné vazby blízké tzv. nekognitivní teorie emocí. Sdílejí názor, že děje, které probíhají v intervalu mezi registrací podnětu receptory a začátekm emoční odpovědi, jsou čistě reflexní (neuvědomované) povahy. Od teorií somatické zpětné vazby se liší svým důrazem na prvotnost nervových, nikoliv tělesných dějů. To, co probíhá a rozvíjí se reflexně, jsou v první řadě nervové, ne somatické děje. Somatické procesy jsou výsledkem dějů nervových a mohou je zpětně ovlivňovat. Tento výklad je opět možno aplikovat nejen na dospělé osoby, ale také na emoce nemluvňat a živých tvorů mimo člověka.

Nekognitivní teorie nejsou zcela jednotnou skupinou. Zahrnují spektrum konceptů. Na jednom pólu jsou ty, které nepřiznávají žádnou účast kognitivních (uvědomovaných) složek v první emoční fázi. Pokud je kognitivní složka přítomna, přidružuje se následně, teprve když dochází k uvědomění si emočního zážitku a k jeho vědomému pracování. Podle významné představitelky tohoto směru, J. Robinsonové, vznikají veškeré afekty automaticky na základě afektivního vyhodnocení („affective appraisal“; oproti „cognitive appraisal“ níže) podnětu a situace. „Můj návrh je takový, že existuje sada zabudovaných afektivních hodnotících mechanismů, které jsou u primitivnějších druhů a novorozenců automaticky vyladěny na specifický stimul. Avšak jak se lidé učí a vyvíjejí, mohou být tyto mechanismy obohaceny o komplexnější stimuly, zahrnující složité soudy nebo myšlenky“ (“My suggestion is that there is a set of inbuilt affective appraisal mechanisms, which in more primitive species and in neonates are automatically attuned to particular stimuli, but which, as human beings learn and develop, can also take as input more complex stimuli, including complex ‘judgments’ or thoughts.” (Robinson 2001, 41; přeložil M. Polák)). Podobnou pozici obhajoval i R. B. Zajonc (1923 – 2008).

V měkčí verzi nekognitivních teorií se respektuje bazální úloha nervových reflexních automatismů při vzniku emočních reakcí, ale připouští se, že ne všechny emoční prožitky jsou nezávislé na kognitivních (uvědomovaných) funkcích. Nezávislost by se měla ponejvíce uplatnit u tzv. základních neboli primárních emocí.

Představiteli měkčích verzí nekognitivních teorií jsou P. Ekman a P. E. Griffiths. V modelu P. Ekmana má primární úlohu v každé emoci tzv. automatický vyhodnocovací mechanismus („automatic appraisal mechanism“), který je specificky nastaven na to být stimulován určitým podnětem („elicitor“). Pokud je tento automatický mechanismus vybuzen, spustí prováděcí program („affect programme“), který zařídí koordinovaný průběh všech doprovodných tělesných reakcí emoce – autonomních i motorických (včetně obličejovéhos svalstva). Naproti tomu P. E. Griffith neodlišuje vyhodnocovací a prováděcí mechanismus jeden od druhého a spíše upozorňuje na modulární strukturu emočních dějů. Uznává evoluční původ emocí (viz níže), i když jejich význam nemusí vždycky být adaptivní – podle P. E. Griffithse se mohou navzájem podobné emoce a jejich projevy u různých druhů vyskytovat jednoduše proto, že dané druhy měly v minulosti společného předka. V kontrastu k tomuto názoru lze ovšem uvést, že existuje významná shoda v tom, že emoce jsou evolučně účelné mechanismy. Mezi jiným ji posiluje i předpoklad vyslovený Ch. R. Darwinem (1809 – 1882), že emoce mají adaptivní roli, protože významně ovlivňují volby, jednání, chování, a tedy přežití. Podle Ch. Darwina plní emoce funkce hodnotící, motivační a také komunikační, protože v chování těch, kdo je prožívají, se samy projevují navenek.

Zastánci a následovatelé měkčích verzí nekognitivní teorie nevylučují, že v některých emocích nastupuje na místo automatického vyhodnocovacího mechanismu kognitivní (vědomý) vyhodnocovací mechanismus, takže na formování přinejmenším některých emocí se podílí kognitivní zpracování. V rámci vědomých operací samozřejmě může dojít i k pojmovému (slovnímu) zpracování. V této souvislosti se nabízí problém, jak je to s automatismy první fáze u emocí, které jsou uvedeny do pohybu slovem. Ch. Darwin například uvádí své pozorování, že zardění nelze vyvolat jinak, než působením na mysl, nikoliv na tělo.

Kognitivní teorie

Kognitivní teorie staví do popředí argument, že emoční reakce na podnět nejprve nutně vyžaduje interpretaci souvislostí, v nichž podnět působí. Způsob, jakým jedinec situaci vyhodnotí, dokonce může být pro prožívání emoce určující. Stejné východisko bylo vlastní i dřívější dvoufaktorové teorii emocí, kterou v r. 1962 formulovali S. Schachter (1922 – 1997) a J. E. Singer (1934 – 2010). Tito autoři přisoudili emocím dvě stránky – fyziologickou reakci („arousal“), která může být uniformní, i kyž jde o různé emoce, a interpretaci („label“) situace, která emoci zapříčiňuje. Teprve tyto dvě stránky pak spolu určují prožívání emoce. Povaha emoce tedy není předem jednoznačně dána pouze povahou podnětu. Mimořádně ilustrativním příkladem je mylné přisouzení příčiny vzrušení, které může učinit jedinec vystavený více podnětům (D. Dutton a A. Aaron, 1974).

Autoři, kteří reprezentují psychologickou větev kognitivních emočních teorií („cognitive appraisal theories“), zastávají názor, že interpretace situace, která určí, jak se bude emoce utvářet, nastává už v době mezi registrací podnětu a začátkem fyziologické tělesné reakce. Reprezentanty jsou R. S. Lazarus (1922 – 2002), jehož jméno je spojeno s teorií vyrovnávání se se zátěží („coping theory“), I. J. Roseman, K. R. Scherer a jiní. Proces vyhodnocení („congitive appraisal“) situace probíhá podle těchto autorů podle řady kritérií, jejichž vklady se sčítají.

Podobný výklad nacházíme i v kognitivních teoriích soudů („judgment theories“). Emoční soudy se objevily v teorii protichůdných (opačných) procesů („opponent-process theory“) filosofů R. L. Solomona (1918 – 1995) a J. D. Corbita, která vešla ve známost v průběhu 70. let minulého století. Nutnost vynášet soudy se v této teorii odvozuje z existence opačných pólů emocí (smutek – radost, strach – úleva, deprese – euforie atd.). Každá emoce přichází po nějakém podnětu (ten může být i vnitřní, např. vzpomínka), ale stejný podnět může v závislosti na situaci vyvolat protichůdné pocity. Aby se tedy patřičná emoce vůbec mohla rozvinout, je zapotřebí vybrat mezi různými póly. Významnou reprezentantkou teorie soudů je M. C. Nussbaumová.

Je překvapivé – a málo srozumitelné –, že kognitivní teorie počítají s neúmyslnými a nevědomými kognitivními (?) interpretacemi situací anebo neuvědomovaným prováděním soudů. Pokud se zabývají přítomností emocí u nemluvňat anebo u jiných živých tvorů mimo člověka, řeší problém kognitivní evaluace odkazem na nevědomé kognitivní („kognitivní“?) operace. Tato skutečnost svědčí o širokém používání pojmu, který trpí tím, že jeho obsah je už od doby jeho zavedení mlhavý není dostatečně přesně vymezen. Jeho použití je v mnoha případech matoucí. Nevysvětluje, ale spíše zakrývá naši nevědomost. Zatímco R. B. Zajonc například chápe kognitivní procesy jako vyšší, vědomou a komplexní úroveň zpracování informací (obsahů), R. S. Lazarus k nim řadí i elementární procesy vnímání (počitky, pocity). Nesourodost mezi „nekognitivními“ a „kognitivními“ teoriemi emocí tak vůbec nemusí být v rozdílné interpretaci emocí, ale v odlišné interpretaci pojmů, které obě teorie používají.

Emoce jako sociální jevy (sociokonstruktivistické teorie)

Emoce jsou přirozenou složkou našich interakcí s okolím. V případě člověka to platí zejména o jeho sociálních interakcích. Připomeňme si, že po r. 1990 se vžil pojem emoční inteligence. Emoce lidí jsou navíc nepochybně významně modulovány jazykem a jinými společenskými a kulturními prvky. I když zřejmě panuje solidní shoda v tom, že emoce nějak souvisí s vývojem živých tvorů, přece jen existují autoři, kteří na prvním místě zdůrazňují právě sociální stránku emocí. Hlavním argumentem, který je v pozadí sociokonstruktivistických teorií, je, že emoce jsou do té míry modulovány sociální zkušeností, že je možno ji považovat za jejich hlavní determinantu. Významným představitelem tohoto směru interpretace emocí je J. R. Averill.

Neurofyziologické a evoluční teorie emocí

Řídící postavení nervového systému v emocích má bohatou předchozí historii. Bylo například zahrnuto v talamické (diencefalické) teorii emocí, kterou ve 20. letech 20. století propracovávali fyziolog W. B. Cannon (1871 – 1945) a P. Bard (1898 – 1977). Jméno prvního ze jmenovaných je mimo jiné spojeno a formulováním známé koncepce poplachové (alarmové) reakce – „útěk-boj“ („flight or fight“). Podle uvedených autorů jsou senzorickými podněty aktivována nervová centra, která zprostředkují prožívání emocí a jejich doprovodné fyziologické reakce. W. B. Cannon považoval za nejvyšší organizační centrum emocí talamus. Pod vlivem zjištění P. Barda byl tento obraz rozšířen o hypotalamus.

Americký neuroanatom J. W. Papez (1883 – 1958) v r. 1937 vztáhl realizaci emocí na struktury, pro které francouzský lékař P. P. Broca použil název limbický lalok (1878) a definoval tzv. Papezův okruh (obr. 2). Pojímal emoce jako procesy vyvolané senzorickými podněty, které se manifestují komplexními prožitky a motorickými a vegetativními reakcemi koordinovanými specifickými oblastmi v CNS. Dnes se Papezův okruh úzce spojuje s pamětí.

Obr. 2. Papezův okruh. Převzato z http://en.academic.ru/pictures/enwiki/80/Papez_Circuit.jpg.

V r. 1958 formuloval R. Plutchik (1927 – 2006) psychoevoluční teorii emocí, v níže emoce rozdělil na ty, které mají geneticky vrozený základ (tzv. primární, základní emoce) (obr. 3a, obr. 3b), a ty, které vznikají až jejich kombinacemi (emoce sekundární, kombinované, smíšené) (obr. 3a). Jednotlivé základní emoce zastoupené v různé míře v kombinovaných mohou navíc mít různou intenzitu (obr. 3a). Alespoň o základních emocích (tabulka na obr. 3b) by snad bylo možno se domnívat, že jsou přinejmenším druhově, ne-li rodově fixované. V jejich vymezení však mezi autory panuje až zarážející neshoda.

Podle R. Plutchika se základní emoce v organismech začaly formovat už v období kambria (asi před 600 mil. lety). Předci člověka divergovali od větve opic asi před 6 – 8 mil. let a Homo sapiens se objevil v Africe asi před 180 tis. lety. V tomto evolučním pohledu potom není otázkou, zda jiní živočichové mimo člověka mají, nebo nemají emoce, ale to, na které úrovni se které emoce objevily, a to, jak je adekvátně pojmenovat, popsat a klasifikovat.

Obr. 3 a,b. Základní a kombinované emoce podle R. Plutchika. Převzato z http://www.fractal.org/Bewustzijns-Besturings-Model/Nature-of-emotions.htm. Jiné znázornění a podrobnější tabulka jsou přístupné například na http://dragonscanbebeaten.wordpress.com/2010/06/04/plutchiks-eight-primary-emotions-and-how-to-use-them-part-2-of-2/.

Neurofyziologický koncept emocí dále rozvinul americký neurovědec P. D. MacLean (1913 – 2007). Uplatnil termín limbický systém v rámci své teorie trojjediného mozku („triune brain“), když CNS rozčlenil na 3 části – archipallium (mozkový kmen; „ještěří mozek“) (obr. 4a), paleopallium (limbický systém; diencefalon – hlavně hipokampus, amygdala a hypotalamus) (obr. 4b) a neopallium (neokortex; hemisféry velkého mozku včetně některých podkorových jader).

Obr. 4a (archipallium) a obr. 4b (paleopallium) podle P. D. MacLeana. Převzato z http://www.psycheducation.org/emotion/triune brain.htm.

Teorie trojjediného mozku je podle dnešních názorů velmi hrubým přiblížením. Také Názory na to, které struktury tvoří limbický systém, dosud zůstávají rozporuplné. Popis limbického systému se postupně rozrůstá o další oblasti, takže dnes kromě „starého kortexu“ a subkortikálních jader zahrnuje i některé okrsky neokortexu a některá jádra středního mozku. Na druhé straně byly struktury ekvivalentní savčímu neokortexu identifikovány i u jiných obratlovců než u savců. S tím souvisí i posun s nazíráním na kognitivní dovednosti jiných savců a obratlovců, zejména ptáků.

Také došlo ke změně názorů na evoluci mozku. Namísto představy o postupném vytváření a přidávání nových struktur ke starým se dnes mnozí autoři spíše přiklánějí k představě, že vývoj probíhal diferenciací a růstem složitosti už stávajících struktur. V evoluci se podle této představy vlastně nevytvářejí zcela nové struktury, nýbrž přestavují a vylaďují se ty, které existovaly před tím. Takový pohled ovšem nedoceňuje skutečnost, že postupnou diferenciací a specializací předchozích struktur mohou vznikat kvalitativně nové struktury se zcela novými funkcemi.

Neurovědy dlouhodobě řeší otázku, zda odlišné psychické procesy probíhají díky činnosti zvláštních center, specifických pro daný proces, nebo zda se mozkové oblasti, které se využívají pro různé duševní děje, vzájemně překrývají a jednotlivé duševní děje se spíše liší jen různým rozdělením aktivity v nich. Aktivační mapy mozku pro pět emocí (strach, hněv, znechucení, smutek a radost) vytvořené na základě statistické analýzy údajů z předchozích studií (tj. metanalýzy), kterou v r. 2010 publikovali K. Vytalová a S. Hamann, ukázaly, že blíže pravdě bude druhá z obou možností. Ve studii sice mohla být ke každé ze jmenovaných emocí přiřazena odlišná mapa aktivovaných oblastí, ale okrsky aktivity zahrnuté v mapách jednotlivých emocí se ve vysokém stupni překrývaly. S tímto zjištěním byla v souladu i detailnější studie, kterou o dva roky později publikovala skupina autorů kolem K. A. Lindquistové. Nepodařilo se zjistit žádnou oblast, jejíž aktivita by selektivně odpovídala jen jedné emoci. Z metaanalýz vyplynula následující zjištění.

• Při strachu se zřetelně více než při jiných emocích aktivovala levá amygdala a levé putamen, přičemž aktivita v levé amygdale byla v „mapě strachu“ ze všech aktivovaných okrsků největší.
• Hněv byl na rozdíl od ostatních spojen s vysokou aktivitou dolních čelních závitů v obou mozkových polokoulích a s vysokou aktivitou parahipokampu v pravé polokouli. Levé dolní čelní závity byly v“ mapě hněvu“ aktivovány nejvíce.
• Znechucení (odpor) se od jiných emocí odlišovalo nejvyšší aktivitou v pravém putamen a levé inzule. Nejvyšší aktivita ze všech oblastí aktivovaných v „mapě znechucení“ byla v pravé inzule a pravých dolních čelních závitech.
• Při smutku byl aktivován vůbec největší počet oblastí – 35 (v předchozích třech případech šlo o 11, 13, resp. 16 oblastí) – a zřetelně více než při jiných emocích byly aktivovány levé střední čelní závity, pravé střední spánkové závity a pravé dolní čelní závity; nejvyšší aktivita ze všech byla v „mapě smutku“ soustředěna v oblasti levých středních čelních závitů.
• Radost byla reprezentována nejnižším počtem aktivovaných oblastí (9), z nichž nejvíce aktivní byly horní spánkové závity vpravo; „mapa radosti“ se zároveň odlišovala od map ostatních emocí nejvyšší aktivitou v horních spánkových závitech levé hemisféry a v přední části gyrus cinguli pravé hemisféry.

Autoři výše zmíněné metaanalýzy z r. 2012 v některých případech odvodili i obecnější závěry.

• Aktivita amygdaly např. výzrazně narůstá, pokud je působící zevní podnět nečekaný, nový a vzbuzuje nejistotu; v opačném případě je signalizace tichá.
• Přední inzula se zdá být zapojena hlavně ve zpracování podnětů, které přicházejí z vlastního těla.
• Orbitofrontální kůra se ve významné míře účastní integrace podnětů přicházejícíh z těla a ze zevního prostředí, a ovlivňuje tím chování.
• Přední část g. cinguli je klíčovou strukturou pro zaměření pozornosti; organizuje senzorické vstupy a motorickou akci při výběru adekvátní odpovědi a v této činnosti je významně podporována dorzolaterální prefrontální kůrou.
• Dorzomediální prefrontální kůra, ventrolaterální prefrontální kůra (která je nezbytná pro používání jazyka) a hipokampus (který je úzce spojen s pamětí) byly identifikovány jako oblasti, které se podílejí na využití emocí pro interpretace a definování vztahů událostí v okolním světě k samotné osobě (pokud se tak děje ve slovní formě, hovoří se o konceptualizaci).

Emoce u jiných živých tvorů

Názory na přítomnost emocí u jiných živých tvorů zůstávají rozporuplné. Na jednom pólu jsou ti, kdo na takovou otázku odpovídají jednoznačně kladně. Připomeňme si, že autoři talamické teorie emocí a mnozí další při svých pokusech vůbec nepochybovali o přítomnosti emocí u svých pokusných zvířecích objektů. Posuzovali je na základě jejich chování. V moderní době navíc tento přístup našel svůj výraz i v legislativě řady států.

Jiní ve věci přiznání emocí jiným živým tvorům zastávají zcela odmítavé stanovisko – argumentují, že takovou možnost je krajně obtížné ověřit a že pouze promítáme své vlastní city do zvířecího chování. Stále existují i názory, že mezi emocemi v živém světě neexistují fylogenetické souvislosti, a to nejen mezi rostlinami a živočichy, ale ani mezi emocemi u zvířat a člověka. Není od věci mít na paměti, že podobné argumenty se uplatňují i při diskuzích o otázkách přítomnosti anebo nepřítomnosti vědomí (duše) u jiných živých tvorů.

Na to, jaký mají emoce podíl na formování podstaty člověka, není jednotný názor. Člověk se od jiných živých tvorů patrně liší tím, že situacím, které interpretuje, a emocím, které prožívá, dává jména, a spojuje je tedy s pojmy. Na druhé straně jsou emoce a myšlení dvě svébytné aktivity a alespoň do jisté míry mohou probíhat relativně samostatně a odděleně jedna od druhé. Můžeme také vyslovit anebo slyšet jméno emoce, aniž ji prožíváme. Můžeme – vědomě – prožívat vnitřní stavy, které ani neumíme přesně pojmenovat. Pojmy nám pomáhají organizovat naše subjektivní, vnitřní reprezentace (odrazy) světa a zpětně zase mohou ovlivňovat i naše vnitřní prožívání a emoce. Lze pochybovat, zda emoční interpretace („label„) musí být závislá na slovním (pojmovém) aparátu.

V argumentaci odpůrců přítomnosti emocí u zvířat jsou zřetelné znaky behavioralismu. Jeho hlavní metodický přístup spočívá ve zkoumání problémů na úrovni podnět-reakce. Studovaný objekt je nezřídka v postavení „černé skříňky“. Jde o určitý minimalismus, motivovaný oprávněnou snahou vyhnout se obtížně ověřitelným antropomorfním představám.

Moderní přístupy vlastní neurovědám jdou hlouběji. Využívají studium měřitelných nervových procesů, mozkových funkcí anebo fyziologických změn. Mnohé behaviorální a kognitivní výkony jsou závislé na výchozím emočním stavu jedinců, což evidentně platí nejen u lidí, ale i u zvířat. Výchozí emoční stav je možno navodit určitými podněty, využívanými i v kognitivních neurovědách. Na takovém základě pak lze studovat mechanismy, které se uplatňují v emocích lidí, a hledat jejich analogie u ostatních živých tvorů. Tento přístup se označuje jako mechanistický. Reprezentuje ho např. Michael Mendl. Jiný přístup se soustřeďuje na funkce, které emoce plní u člověka, a pak se pokouší analogicky najít emoce, které by plnily podobné role u jiných živočichů. Tento přístup, označovaný jako funkcionalistický, reprezentuje např. Keith Oatley. Evoluční biolog Richard Dawkins je zastáncem kombinace obou přístupů. Vysoce žádoucí jsou aplikace dalších přístupů.

Zatím stále nejsme připraveni získané experimentální údaje jednoznačně interpretovat. Jestliže zvíře na určité podněty reaguje určitými vzorci chování, určitou nervovou aktivitou anebo změnami chemických nebo fyziologických parametrů, znamená to, že:

• Zvíře tyto reakce prožívá a je si jejich prožívání vědomo tak, jako jsou si jich vědomy lidské bytosti?
• Zvíře je prožívá, ale odlišně než lidé; jak odlišně?
• Tyto reakce jsou od počátku mechanicky determinovány, aniž by byly vázány na vnitřní prožitky?

Vědomé prožívání emocí lidem umožňují poznávací mechanismy, jež zatím z velké části zůstávají skryty. V souvislosti s tím vůbec není jasné, jaké podmínky musí být splněny, abychom mohli bez pochybností hovořit o prožívání emocí u zvířat. To ovšem zároveň znamená, že tuto možnost také nedokážeme vyloučit. Obecně zde znovu narážíme na shora uvedený problém definice emocí. U lidí se o emocích nejvíce dovídáme z výpovědí těch, kdo je prožívají. Vědomé prožívání ale neznamená, že stav nutně musí být pojmenován, a dokonce ani to, že má jméno. Prožíváme stavy, které ani pojmenovat nedovedeme.

Mimikou možná dovedeme vyjádřit neméně výrazů, než dokážeme sdělit slovy. Z projevů emocí v chování jiných dovedeme vyčíst nejen informace o jejich vnitřním rozpoložení, ale můžeme z nich odvodit i jejich předpokládanou reakci. Odtud zřejmě vychází předpoklad o adaptační roli emocí. Pokud ovšem emoce svážeme s vědomou schopností je vyjadřovat, potom se dostáváme do širokého kontextu problémů mysli, vědomí, myšlení a řeči. Žádný z těchto problémů dosud není uspokojivě vyřešen tak, abychom ho spolu s problémem emocí mohli interpretovat v rámci ucelené teorie. Samostatnou kapitolou potom je otázka, jak a do jaké míry naše prožívání ovlivňují , modifikují anebo modulují pojmy (slova).

Žádná z výše uvedených teorií emocí nevylučuje přítomnost emocí u jiných živých tvorů mimo člověka, mnohé s touto možností počítají jako s daným faktem. Dokonce lze s takovým předpokladem uvést do souladu i některé prvky výkladu emocí podávaných ze strany sociokulturních teorií. Každý živý organismus žije v pospolitosti, byť ne vždy nutně s jedinci vlastního druhu – v ekologické nice. Živočichové sídlící v určitém ekosystému se naučí reagovat na signály z okolní přírody, které mohou pocházet i od jedinců jiných druhů (varovný křik ptáků, vřešťanů apod.). Reagují-li, je namístě se ptát, zda jsou to reakce strojové, automatické, nebo zda se opírají o vnitřní prožitky. Pokud ano, pak emoce – jako vnitřní prožitky – zdaleka nemusí být omezeny jen na člověka anebo na druhy, jejichž jedinci žijí pospolitě v sociálních skupinách. Ani pospolitý způsob existence ještě sám o sobě nejspíše nemusí být zárukou přítomnosti afektů; na to ale teprve musí odpovědět specificky zaměřený výzkum (vzpomeňme společenstva některých druhů hmyzu) .

Pokud vycházíme z myšlenky evoluce, potom jsme nejspíše nakloněni představě, že emoce před tím, než se objevily u lidí, rovněž prošly dlouhým vývojem. Ch. Darwin měl za to, že prožívání emocí u lidí je na nejvyšším stupni složitosti a že ostatní živočichové je sdílejí jen z části anebo v určitém rozsahu. Lze předpokládat, že emoce se začínají zřetelně manifestovat až na určité úrovni vývoje nervové soustavy a složitosti těla, když začnou vytvářet specifickou organizační doménu v řetězci nervových dějů, které spojují senzorický a motorický systém. V této organizační doméně se pravděpodobně postupně diferencují různé emoční kvality. Takový koncept se opírá o předpoklad, že základní city – a na nižší úrovni pocity – nevyžadují složité zpracování, aby mohly plnit své informační, motivační anebo komunikační adaptivní funkce. Ty se postupně rozvíjejí s tím, jak narůstá složitost nervové soustavy a složitost jejího zpracování podnětů z okolního a vnitřního světa. Evoluční přístup zdůvodňuje, že definiční oblast emocí by měla být rozšířena mimo člověka, ale zároveň by možná měla zůstat omezena na tvory s nervovou soustavou. Nejde o to a priori vyloučit ostatní živé tvory z úvah o jejich „vnitřním světě“, ale o to, že pro označení procesů, které (možná) zajišťují funkce analogické emocím, bude nutno najít odpovídající pojmenování. Ani u všech živočichů s nervovou soustavou si dodnes nejsme jisti, že ve spojitosti s nimi můžeme hovořit o emocích.

Související otázkou pak je samotné slovní vymezení termínu emoce, protože z něho musí být jasné nejen to, v čem se lidské emoce a emoce jiných živých tvorů navzájem podobají, ale také to, co je na nich odlišné. Jeden z podstatných odlišných rysů byl vzpomenut výše – člověk svým emocím dává jména. Až dosud je plně zaměstnán pojmenováváním svých emocí, ale svůj zájem pomalu rozšiřuje.

Zodpovězení otázky o přítomnosti, nebo nepřítomnosti emocí u jiných živých tvorů se dále spojuje s řešením problému, zda také jiní živočichové (a případně i rostliny) mají mysl, vědomí (duši). Zde opět narážíme na hranici vyplývající z našich neujasněných znalostí o tom, co vědomí je a v jakých formách existuje (nebo neexistuje) u jiných živých tvorů. Tato záhada se potažmo promítá i do vymezení myšlení a řeči a jejich úlohy v našem vnitřním životě. Celý komplex otázek je sotva možno zodpovědět bez přihlédnutí k jejich těsnému vzájemnému propojení. V širším kontextu sem nevyhnutelně zasahují souvislosti etické, estetické a filozofické.

Zpracoval: