Úvod

Pojem emoce pochází z latinského slova emovere, jež lze přeložit jako aktivovat, dát do pohybu. Obdobný základ má i pojem motivace (lat. movere), který však spíše chápeme ve významu procesu.

Každá emoce se projevuje určitým prožíváním (příjemnost, nebo nepříjemnost), které má svoji kvalitu, dále fyziologickými změnami a specifickým chováním. Můžeme tedy říct, že emoce je stav zvýšené aktivity organismu. Často je prožívání nějaké emoce snadno rozpoznatelné i pro vnějšího pozorovatele, protože emoci doprovázejí vnější projevy, jako například postoj těla, výraz obličeje atd. Každá emoce je také něčím vyvolána, ať už jde o podněty vnější nebo vnitřní. Emoce představují „reakce subjektu na podnět, který hodnotí jako důležitý a který viscerálně, motoricky, motivačně a mentálně mobilizuje subjekt pro adaptivní aktivitu“ (Milivojević, s. 15).

Emoce nejčastěji vznikají v nějakém sociálním kontextu, tedy vyplývají z interakce s druhými lidmi. První emoce tudíž obvykle vznikají v prostředí rodiny, kde je dítě vystavováno různým situacím, které mohou vyvolat emoci. Každý člověk je v průběhu svého života ovlivňován jinými lidmi a sám je ovlivňuje. Vhodným psychologickým přístupem k problematice emocí proto je transakční model. Ten pomáhá vysvětlovat význam vrozených a získaných činitelů na vývoj a projevy emocí. Emoční vývoj musí být vnímán v kontextu rodinných emočních interakcí a také v kontextu interakcí mezi rodinou a vnějším světem.

Vnější i vnitřní prostředí člověka se neustále mění a každý jedinec se mu musí nějak přizpůsobovat. Jednou z cest přizpůsobení jsou emoce, které slouží adaptaci, vyrovnání napětí a odstranění nepříjemných pocitů způsobených právě různými změnami vnějšího světa anebo lidského těla. Emoce vznikají následkem působení určitých událostí. Emoce mají viscerální, pohybovou, motivační a mentální složku.

• Viscerální složky jsou takové, které provázejí vnitřní aktivaci organismu.
• Pohybová složka v sobě zahrnuje svalové napětí, postoj těla, pohyby a viditelné chování.
• Motivační stránka ukazuje, že emoce a motivace jsou silně provázané. Emoce nastartují a nasměřují naše jednání.
• Mentální složka zahrnuje myšlení, vnímání a jiné kognitivní procesy, které nám umožňují orientovat se v situaci a zahájit procesy, které povedou k adekvátní reakci.

Pokud se nám podaří přizpůsobit se situaci, ve které se nacházíme, pociťujeme kladné emoce – příjemnost, spokojenost. Pokud se přizpůsobení se nezdaří, přicházejí nepříjemné a frustrující pocity.

Psychologické pojetí o emocích má dlouhou empirickou a teoretickou tradici. Navzdory poměrně uspokojivému objasnění fyziologického pozadí emoční aktivity existuje mezi psychology významná nejdenotnost v otázkách o původu, počtu a klasifikaci dílčích emočních kvalit.

Původ emocí

Otázka o tom, co je rozhodujícím činitelem emočního vývoje u člověka, rozděluje psychology na evolucionisty a environmentalisty. První skupina postuluje, že emoční vývoj je výhradně věcí vrozených předpokladů osobnostního růstu, zatímco environmentalisté tvrdí, že pro tentýž proces jsou rozhodující vnější činitelé, zejména výchova, společnost, kultura a především procesy učení a následná individuální zkušenost.

Emoce a vrozenost

Problematikou vrozenosti emocí se zabývá například etologie nebo srovnávací psychologie. Etologie zkoumá chování zvířat, projevy jejich emocí, reakce na různé podněty. Primární emoce jsou společné pro člověka i vyšší živočichy, což pravděpodobně má základ ve společném orgánu, tedy limbickém mozku, který je hmotným základem pro vznik emocí. Limbický systém je nejstarší kortikální částí, která převádí informace z organismu do různých emocí. Adaptační a komunikační funkce tohoto neuroanatomického základu emoce vyzdvihují viscerální teorie emoce (J. W. Papez, 1937; P. MacLean, 1955).

Hereditární původ emocí rovněž podporují ontologické psychologické studie. Významné jsou především výzkumy K. Bridgesové a C. E. Izarda.

V článku Emoční vývoj v raném dětství přichází K. Bridgesová (1937) s teorií o kontinuálním vývoji lidských emocí, která se zakládá na pozorování novorozenců a batolat. Převratným zjištěním K. Bridgesové bylo, že člověk při narození nevlastní žádnou emoci. Pokud něco existuje, pak jsou to určité vrozené dispozice nebo emoční přednastavení, ze kterých se vyvíjejí dílčí emoční kvality člověka. O tomto emočním potenciálu K. Bridgesová hovoří jako o nespecifickém obecném vzrušení. Z tohoto důvodu je v prvních týdnech života jedno, zda novorozence hladíme nebo taháme za nožičku - jeho reakce bude pokaždé nespecifická a projeví se celým tělem, zdůrazňuje K. Bridgesová.

Emoční vývoj má vlastní průběh, platný pro každého člověka. V průběhu třetího měsíce života se začíná diferenciace emocí na dvě protikladné základní emoce, a to dyskomfort a pohodu. Z těchto základů se dále vyčleňují primární emoce - kolem půl roku života z dyskomfortu vznikají zlost, strach a znechucení, zatímco z pohody se v prvním roce oddělují povznešení a obecná náklonnost. Náklonost se pak dělí na náklonnost k dospělým a později k dětem, atd. (obr. 1)

Obr. 1. Přibližná doba vývoje dílčích emoci během prvních dvou let života dle K. Bridgesové. 

Na konec diferenciace emocí navazuje opačný duševní proces, integrace. V procesu integrace emocí se jednotlivé emoce slučují v obecnější emoční kvality. Integrací emocí se osobnost dospělého člověka rozrůstá a obohacuje komplexními emocemi, zejména sentimenty lásky, vlastenectví, Já-sentimentem atd. Podle K. Bridgesové je stanovené pořadí vývoje emocí všeobecně platné pro lidi všech kultur a společenských pozic, protože je určováno vrozeným psychickým programem.

Kritici tohoto pojetí naproti tomu poukazují na další rozhodující  vlivy při vývoji emocí, zejména působení učení, individuální zkušenosti a dále četných společenských a kulturních činitelů. Poznatky z kognitivní a sociální psychologie a kulturní antropologie stále více zdůrazňovaly vliv vnějších činitelů osobnostního růstu. Koncepce K. Bridgesové o kontinuálním vývoji emocí se proto stala neudržitelnou a bylo potřeba doplnit ji o zkušenostní a sociální rozměr. Povedenou revizi této teorie uskutečnil Carroll E. Izard. Výsledky jeho rozsáhlých šetření (Izard, 1971) lze shrnout následovně:

• Základní lidské emoce vznikají mezi druhým a sedmým měsícem postnatálního vývoje.
• Faciální (obličejové) projevy kojenců (zvedání obočí, svraštění nosu apod.) hovoří o kvalitě aktuálního emočního prožívání, ve kterém již hraje významnou roli jejich časná zkušenost.
• Dospělí zcela přesně dokážou z projevu dítěte rozpoznat, kterou emoci prožívá.
• Během zrání se dítě učí rozpoznávat a vědomě třídit typický výraz tváře pro jednotlivé emoce a osvojuje si jejich slovní označení.
• Osvojení si vnímaného významu obličejové mimiky probíhá mezi 3. a 6. rokem života, zatímco slovní zvládání specifické faciální exprese až ve věku 7 až 11 let.
• Kojenec hned po narození projevuje spokojenost, zájem a dyskomfort.
• V prvních 6 měsících života se ze spokojenosti vyčleňuje radost (3. měsíc), ze zájmu překvapení a z dyskomfortu smutek, znechucení, zlost a strach (5. až 7. měsíc).
• Primární emoce jsouuniverzální a biologicky dané, což dokazuje stejné pořadí výskytu u všech normálních kojenců napříč zkoumanými kulturami.
• Emoční vývoj nemůžeme oddělit od obecného psychického vývoje, zejména pak od zrání kognitivních funkcí. Proto také strach z cizích osob vzniká až poté, co dítě dokáže rozlišovat tváře blízkých osob.
• V pozdějším věku se u dítěte objevují složitější emoce týkající se prožívání vlastního Já.
• Kolem 18. měsíce života již pociťuje nerozhodnost, závist a soucit, a kolem 2. roku je schopno normativního hodnocení sebe sama.
• Z tohoto základu vycházejí další rafinované emoce narůstajícího sebepojetí mladé osobnosti, zejména pýcha, stud a vina.

Emoce a učení

Jak už bylo řečeno, pro osvojování si a chápání emocí je důležitý kulturní a sociální kontext a příslušná individuální zkušenost. Každý jedinec vyrůstá v kultuře, v níž je zvykem na určitou situaci reagovat určitým způsobem. Kulturní kontext tedy má vliv jednak na kvalitu dané emoce, tak na způsob jejího vnějšího projevu. Obojí si osvojujeme pomocí sociálního učení, stejně jako obecně platné normy, zvyky a obyčeje.

Sociální učení a vznik emoce

Klasickým důkazem o působení vnějších činitelů na vývoj emoce je Watsonův experiment, jehož hlavním aktérem byl devítiměsíční Albert. Malý Albert si s oblibou hrával s bílými laboratorními potkany. Watson několikrát záměrně vyvolal silný zvuk, na který malé děti reagují strachem, což způsobilo, že se Albert začal bát nejenom bílých potkanů, ale také dalších předmětů bílé barvy, např. matčina kožichu atd. Mezi neutrálním podnětem, který je představován potkanem a traumatickou událostí (nečekaný, silný zvuk) vzniká mentální asociace (strach), která poté generalizuje na obdobné situace. Ze sociálních činitelů a učení tak vzniká zkušenost a odpovídající emoce na určitý podnět. Watson tak měl za to, že objevil důkaz o získaném původu lidských emocí.

Teorii o vnějším původu emoce potvrzují také kulturní a sociální preference k různým druhům potravy. Například Číňané či Korejci jsou známí konzumací psího masa, jež pro ně představuje opravdovou lahůdku, a vyvolává tak příslušnou emoční touhu, zatímco pro Evropana již samotná představa vyvolá znechucení. Zajímavá je i emoční odpověď, kterou vyvolává narození dvojčat. Tak podle antropologů se v některých australských kmenech očekává, že po narození dvojčat bude jedno z nich ůzabito; rodiče se zde za dvojčata stydí, protože více mláďat se zpravidla rodí živočichům, se kterými se tito lidé nechtějí ztotožnit. Naopak u příslušníků kmene Bankundo v Kongu je narození dvojčat vítané a jejich matka je předmětem úcty celého kmene.

Mezi dalšími významnými oblastmi člověka, ve kterých se projevuje vliv sociálního učení a kultury, patří sexualita a smrt. Například v kulturách, které označujeme za patriarchální, existuje nulová tolerance vůči sexuální aktivitě před svatbou. Pokud k něčemu dojde, je toto chování chápáno jako zavrženíhodné. Také se jinak přistupuje k nevěře u žen a u mužů. I když ani u jednoho pohlaví není takové hování žádoucí, mužům je promíjeno daleko snadněji - pokud ne přímo tolerováno. Naproti tomu žena, která je nevěrná, je odsuzována, okolí jí dává najevo své opovržení a ona sama se stydí a prožívá hanbu.

Taktéž smrt člověka vyvolává v různých kulturách různé emoce. V naší kultuře je ztráta milované osoby doprovázena velkým smutkem a bolestí, ale třeba u některých filipínských kmenů se nijak dlouhý smutek nedrží, obvykle bývá jen jednodenní, zvlášť pokud zemřel někdo už starý. Ještě odlišnější postoj je obvyklý u sibiřských kmenů, kde je smrt vnímána jako zcela přirozená, téměř pozitivní událost a příbuzní jsou uklidněni tím, že duše odešla do ráje.

Klasifikace lidských emocí

Emoce bývají nejčastěji rozlišovány a tříděny do skupin podle určitých společných znaků, zejména délky trvání a kvality emočního projevu.

Podle délky trvání se emoce dělí na afekty, nálady a dlouhodobé emoční vztahy.

• Afekty jsou emoce, které rychle vznikají, mají krátký ale bouřlivý průběh, jsou velmi intenzívní. Jde např. o afekty hněvu, smutku, studu, zlosti, děsu, radosti atd. Osoba při nich může ztratit racionální náhled. Afekty mají tendenci k okamžitému jednání („vybití“).
• Nálady trvají déle než afekty, nejsou tolik intenzívní a spíše tvoří ideální půdu pro vznik dílčích emocí. U nálad není patrný žádný konkrétní podnět. Ovlivňují stupeň, ráz a trvání ostatních psychických funkcí, jako jsou pozornost, paměť, motivace, myšlení, chování, zájmy, postoje atd.
• Dlouhodobé emoční vztahy mohou být vášně, tedy intenzivní, dlouhodobé a trvalé city, směřující ke konkrétní bytosti (například láska k určitému člověku, domácímu mazlíčkovi apod.), ke skupinám (politická příslušnost), věcem (plyšový medvídek, auto), idejím (náboženství), aktivitám (charita, volejbal) atd.

Podle kritéria kvality emočního projevu se emoce dělí na nižší a vyšší. .

• Nižší nebo také primární emoce jsou spojeny s instinkty (vrozené reakce, vnuknutí) a pudy (cílená činnost až nutkání vycházející ze základních životních potřeb, například hlad, sex). Řadíme mezi ně city somatické (například pocit únavy, bolesti, hladu a jiné) a city obranné nebo útočné, které slouží jako obranný mechanismus proti ohrožujícím vlivům. Skupinu nižších nebo také primárních emocí tvoří radost, smutek, strach a hněv. Jejich projevy jsou např. pláč nebo leknutí.
• Mezi vyšší emoce se řadí trvalejší city a sentimenty. Vyšší emoce se často označují jako morální city, protože jsou součástí etických, estetických, sociálních a intelektuálních postojů a jednání. Získávají se v průběhu života (nejsou vrozené) a jsou ovlivňovány společností. Mívají zpravidla podobu dlouhodobého emočního stavu a jako takové působí na charakter a sociální motivaci osobnosti.

Různí psychologové uvádějí odlišný počet primárních emocí.

Podle J. Watsona primární emoce tvoří radost, strach, smutek, hněv.

Podle R. L. Atkinsonové (2003) existuje 6 primárních emocí - překvapení, znechucení, smutek, vztek, strach a štěstí.

Klasifikace R. Plutchika (in Atkinson et al., s. 398) rozlišuje 8 primárních emocí podle situací, které je vyvolávají - smutek (ztráta milovaného člověka), strach (ohrožení), vztek (překážka), radost (potenciální partner), důvěra (přijetí ve ve skupině), znechucení (odporný objekt), očekávání (nové území) a překvapení (objevení nového objektu).

Podrobnou klasifikaci více než 30 lidských emocí nabízí Z. Milivojević (1999). Mezi hlavní emoce v jeho systému patří: přání, frustrace, spokojenost, štěstí, radost, naděje, nuda (strukturální a situační), lhostejnost (strukturální a situační), naštvanost, pohrdání, sebepohrdání, méněcennost, nenávist, nenávist sebe sama (sebepohrdání, sebefrustrace, sebetýrání a sebedestrukce), závist (konstruktivní a destruktivní), vzdor, znechucení, strach, tréma (podněcující nebo inhibující), úzkost (reálná, neurotická a morální), starostlivost, důvěra, stud, pýcha, vina, láska, žárlivost, smutek, deprese, humor atd.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ATKINSON, R. L., R. C. ATKINSON, E. E. SMITH, D. J. BEM a S. NOLEN-HOEKSEMA. ATKINSON, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003.

BRIDGES, K. M. B. Emotional Development in Early Infanty. Child Development. 1932, roč. 4, č. 3, 324 – 341.

MILIVOJEVIĆ, Z. Emocije: Psihoterapija i razumevanje emocija. Novi Sad: Prometej, 1999.

IZARD, C. E. Measuring emotions in infants and children. New York: Cambridge University Press, 1982.

IZARD, C. E. Innate and universal facial expressions: Evidence from developmental and cross-cultural research. Psychological Bulletin. 1994, č. 115, 288 – 299.

IZARD, C. E. a B. P. ACKERMAN. Motivational, organizational, and regulatory functions of discrete emotions: In M. Lewis and J. M. Haviland-Jones (Eds.). New York: Guilford, 2000, 253 – 264. Handbook of Emotions, 2.

ZARD, C. E., C. E. a J.A. ABE. Developmental ganges in facial expressions of emotions in the strange situation during the second year of life. Emotion. 2004, roč. 3, č. 4, 251 – 265.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci.