Miroslav Orel, Věra Facová, Robert Sigmund

Úvod

Současná medicína má v rukách velké množství moderních léčebných prostředků. Obzvláště biologická léčba prodělala nesporný pokrok a umožnila léčbu dříve neovlivnitelných poruch a stavů. Za vhodnou však pokud možno považujeme komplexní léčbu, která je nasměrována k působení na úrovni biologické (kdy dochází k ovlivnění mozku a mozkových procesů) a vedle toho využívá i působení na úrovni psychologické (užitím psychologických a psychoterapeutických metod a postupů).

V léčbě jakýchkoli nemocí a poruch je přímo nezbytné postupovat dle soudobých znalostí vědy a poznání – lege artis.

• Slovní spojení lege artis je odvozeno z lege artis medicinae – doslova se jedná o postup „podle zákona umění lékařského“ (z latinských slov lex/legis – zákon a ars/artis – umění).

Cílem léčby je jak řešit aktuální problém, tak prevence znovuobjevení příznaků (relapsu a recidivy onemocnění).

Biologická léčba obecně ovlivňuje mozkové neurony, neuronální, mediátory i synapse a synaptickou transmisi. Konkrétní metody a formy biologické léčby psychických poruch a nemocí dělíme do dvou základních oblastí: hovoříme o farmakologické a nefarmakologické biologické léčbě. Oběma se velmi stručně budeme věnovat.

Farmakologická léčba

Farmakologická léčba optimalizuje psychický stav chemickou cestou – pomocí psychofarmak. Je v současnosti nejrozšířenější a nejčastěji používanou metodou léčby psychických poruch.

Skupin psychofarmak a lékové interakce

Dnes je celkem  běžné, že jeden člověk užívá více léků. Na důležitosti tak nabývají problémy spojené se vzájemným spolupůsobení jednotlivých léčiv v lidském těle, které označujeme lékové interakce.

Některé kombinace léků zvyšují žádoucí účinek, většinou se však objevují účinky negativní. Závažnost důsledků lékových interakcí může být od mírných (např. lehká nevolnost) až po smrtelné.

Farmakorezistence

Pokud pacientovy příznaky nereagují na správně zvolený lék podávaný v dostatečné dávce a dostatečně dlouhé době ani na kombinaci správně volených léků, hovoříme o farmakorezistenci nebolifarmakortezistentní formě onemocnění.

• Samotný výraz farmakorezistence je odvozen z řeckého slova farmakon – lék a latinského slova resistentia – rezistence, odpor, odolnost vůči vnějšímu působení a vlivům.

Bez zabíhání do podrobností uveďme, že ke zvládnutí farmakorezistence existují cesty a možnosti.

Přehled psychofarmak

Psychofarmaka lze dělit podle řady kritérií. Otázky jejich působení, dávkování, vedlejších účinků, indikací i kontraindikací jsou složité a přesahují rámec našeho záměru (jsou řešeny v rámci medicíny, farmakologie, biochemie atd.). Dále tedy uvedeme pouze stručný a ilustrativní rámec jednotlivých skupin psychofarmak. Zájemce odkazujeme na podrobnosti v jiných zdrojích.

Antidepresiva

Antidepresiva představují velmi rozšířenou skupinu léků. Jsou určená především pro léčbu depresivní nálady, ale v současnosti jsou užívána v léčbě celé řady jiných psychických poruch.

Antidepresiva ovlivňují zejména hladiny neuromediátorů (jmenovitě působí zejména na serotoninergní, noradrenergní, popř. dopaminergní systém). Jednotlivé typy antidepresiv se liší místem i mechanismem svého působení. Antidepresiva mohou zvyšovat koncentraci mediátorů v synaptických štěrbinách (inhibicí zpětného vychytávání mediátorů nebo snížením metabolického odbourávání transmiterů). Otázky působení antidepresiv jsou však složitější – existují totiž antidepresiva, která zpětné vychytávání mediátorů ze synaptické štěrbiny naopak stimulují.

Antidepresiva jsou početnou skupinou léků. Prioritně dnes užíváme antidepresiva III. a IV. generace.

Thymoprofylaktika

Thymoprofylaktika (tymoprofylaktika) neboli stabilizátory nálady vyrovnávají poruchové kolísání nálad – působí antidepresivně i antimanicky. Při dlouhodobém a pravidelném podávání snižují významně jak frekvenci, tak intenzitu depresivních i manických epizod. Užívají se zejména při léčbě bipolární afektivní poruchy a rekurentní deprese, mohou se využívat i při léčbě agresivního chování, bolesti, epilepsie apod.

Mezi „klasická“ tymoprofylaktika patří lithium, kyselina valproová a karbamazepin.

Antipsychotika

Antipsychotika mají příznivý vliv na psychickou integraci – používají se k léčbě schizofrenie, hlubokých depresí a mánií, schizoafektivních poruch, delirií i k farmakologickému zvládnutí neklidu, nepřiléhavosti, agitovanosti, agresivity, úzkosti apod.

Dnes se využívají jak klasická antipsychotika (I. generace), tak zejména novější atypická antipsychotika (II. generace). Jsou k dispozici ve více lékových formách (jako tablety, injekce, rychle rozpustné tablety, kapky) -  což je mnohdy výhodou.

Anxiolytika

Anxiolytika potlačují anxiozitu (tedy úzkost, tíseň, bázlivost, strach, trému apod.), působí tlumivě. Jsou velmi efektní, ale jsou určena ke krátkodobému užívání – při léčbě delší než několik týdnů hrozí riziko vzniku tolerance a závislosti.

Hypnotika

Hypnotika působí navození spánku. Podobně jako anxiolytika nejsou určena k dlouhodobému užívání – používají se krátkodobě. Nejmodernější jsou dnes hypnotika IV. generace.

Neuroprotektiva

Neuroprotektiva zahrnují několik skupin léků. Společným rysem je podpůrné a ochranné působení na mozkové neurony, jejich metabolismus, čímž dochází ke zlepšení kognitivních funkcí (zejména myšlení, paměti, pozornosti). Používají se při léčbě stavů po úrazu mozku a stavů po mozkových příhodách, léčbě demencí apod.

• Kognitiva zlepšují pozornost, učení a paměť. V mozku zvyšují koncentraci mediátoru acetylcholinu. Užívají se zejména k léčbě demence Alzheimerova typu.
• Nootropika působí pozitivně na celkový metabolismus mozkových neuronů, užívají se u poruch vědomí, paměti a učení atd.
• Centrální vazodilatancia působí přímo na mozkové cévy, zlepšují prokrvení mozku a tím zvyšují zásobení mozkových neuronů kyslíkem a živinami.

Psychostimulancia

Psychostimulancia zvyšují jasnost vědomí, zrychlují myšlení, potlačují únavu apod. Pro své účinky bývají zneužívány při narkomanii. V současné době se podávají jen při léčbě poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a narkolepsie (záchvatovitého upadání do spánku).

Nefarmakologická biologická léčba

Mimo farmakoterapii existují další metody biologické terapie.

Patří sem zejména:

• Elektrokonvulzivní terapie (ECT – využívající působení elektrického impulsu na mozek);
• Léčba světlem (fototerapie);
• Působením magnetického pole na mozek (TMS – transkraniální magnetická stimulace);
• Zkrácení délky spánku;
• Užívání bylinných přípravků (fytoterapie);
• Určité operativní výkony (stimulace bloudivého nervu);
• Použití akupunktury;
• Pohybové programy, pracovní terapie, arteterapie aj.

Jejich využití má svá pravidla, indikace a limity – zájemce odkazujeme na další zdroje a omezujeme se pouze na ilustrativní výčet.

 

Literatura:

• Bouček, J., Pidrman, V. (2005). Psychofarmaka v medicíně. Praha: Grada Publishing.
• Dušek, K., Večeřová-Procházková, A. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada.
• Fišar, Z., Jirák, R. (2001). Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. Praha: Grada.
• Fišar, Z. (1998). Biochemické hypotézy afektivních poruch. Galén: Praha.
• Hales, R. E., Yudofsky, S. C. Talbott, J. A. (1999). Textbook of psychiatry. London, Washington: American Psychiatric Press.
• Praško, J. a kol. (2011). Obecná psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
• Endler, N. S., Persad, E. (1988). Electroconvulsive therapy – the myths and the realities. Toronto: Hans Huber Publication.
• Endler, N. S. (1998). The origins of electroconvulsive therapy. Convulsive therapy 1998; 4:5-23
• Hales, R. E., Yudofsky, S. C., eds. (2003). Textbook of Clinical Psychiatry. Washington:
• Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J. (2004). Psychiatrie. Praha: Tigris.
• Hrdina, R. a kol. (1997). Farmakologický slovník. Praha: Maxdorf.
• Hrdlička, M. (1999). Elektrokonvulzivní terapie. Praha: Galén.
• Hynie, S. (1995). Psychofarmaka v praxi. Praha: Galén.
• Martínková, J. a kol. (2007). Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. Praha:  Grada Publishing.
• Orel, M. a kol. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.
• Praško, J. a kol. (2011). Obecná psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
• Raboch, J. et al. (1999). Psychiatrie: Doporučené postupy psychiatrické léčby. Praha: Galén.
• Raboch, J., Zvolský, P. et al. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén – Karolinum.
• Raboch, J., Pavlovský, P. (2003). Psychiatrie. Praha: Triton.
• Rahn, E., Mahnkopf, A. (2000). Psychiatrie. Praha: Grada Publishing.
• Seifertová, D., Praško, J., Höschl, C. (2004). Postupy v léčbě psychických poruch. Praha: Academia Medica Pragensis.
• Svoboda, M., ed. (2006). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.
• Švestka, J. a kol. (1995, 1997). Psychofarmaka v klinické praxi. Praha: Grada Publishing.
• Vágnerová, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.