IQ a inteligence « E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc

Úvod

Pojem inteligence patří v psychologii i běžném životě k hojně skloňovaným výrazům. Se samozřejmostí rozumíme tomu, když je někdo (nebo něčí chování) označováno za chytré nebo hloupé. Ve skutečnosti mezi psychology panuje jen pramalá shoda v tom, co to inteligence doopravdy je. Obecně můžeme říct, že inteligence představuje schopnost účelně a efektivně využívat myšlení. U vztahu mezi myšlením a inteligencí máme na mysli především jeho kvantitativní aspekt; snížená inteligence spadá z pohledu medicíny mezi kvantitativní poruchy myšlení.

Mackintosh (2000) uvádí seznam celé řady definic inteligence od nejvýznamnějších badatelů v této oblasti. Inteligence je:

obecná duševní výkonnost (Burt, 1949)
přirozená obecná poznávací schopnost (Burt, 1955)
souhrnná nebo celková schopnost jednotlivce jednat účelně, myslet racionálně a účinně jednat se svým okolím (Wechsler, 1944)
svou vlastní podstatou zásadní schopnost, která se nachází na prvním místě v hierarchii intelektuálních schopností (Butcher, 1968)
obecná logická schopnost, která je užitečná při nejrozmanitějších úkolech, které zahrnují řešení problémů (Kline, 1991)
duševní schopnost se vhodně chovat v těch oblastech kontinuity zkušeností, které obsahují reakci na nový jev nebo automatizaci zpracování informací jako funkci metakomponentů, výkonnostních komponentů a komponentů při osvojování si vědomostí (Sternberg, 1985)

Nejistou pozici psychologů můžeme ještě dokreslit populárním výrokem E. Boringa z dvacátých let minulého století, který prohlásil, že inteligence je to, co se měří inteligenčními testy. Tomuto téměř cynickému pohledu dává za pravdu celá řada výzkumníků dodnes, ač jistě můžeme optimisticky prohlásit, že měření inteligence je užitečné a vypovídající o důležité vlastnosti.

Zajímavým doplněním názoru odborníků je i pohled laické veřejnosti, co to je inteligence. Opakovaně bylo zkoumáno, jaké vlastnosti jsou připisovány inteligentnímu člověku (např. Sternberk a kol., 1981, v českém prostředí se podobným tématem zabývala A. Plháková, 2008). Tento obraz inteligence se označuje jako implicitní teorie. Ve Sternebergovu výzkumu popisované vlastnosti souvisely především s těmito přemi oblastmi: schopnost řešit problémy, verbální schopnosti a praktická inteligence či společenská obratnost.

Vrátíme-li se k nejrůznějším vymezením inteligence, mohli bychom označit několik vlastností, které většina autorů této složce osobnosti přisuzuje.

Inteligence je stabilní v čase. Po dosažení určitého věku (cca 5-6 let) by jedinec měl dosahovat přibližně stejného výkonu bez ohledu na jho náladu atd.
Inteligence je všeobecná kognitivní vlastnost – její vliv se projeví u všech zkoušek, které jsou postavené na řešení problému.
Inteligence dokáže předpovídat úspěch člověka v nejrůznějších životních oblastech, jako je například úspěch ve škole či určitých profesích.

Historie měření inteligence

Ač si dodnes nejsme jistí, co to vlastně inteligence je, tak s jistotou víme, jak ji můžeme měřit. Dá se říct, že ze všech psychologických konstruktů je inteligence jedním z nejlépe měřitelných. I přesto byla cesta k prvnímu inteligenčnímu testu, které opravdu měřil to, co měřit měl, poměrně trnitá.

Jedním z prvních badatelů, kteří vědecky přistupovali k měření inteligence, byl Francis Galton. Galton se pokoušel prokázat, že inteligence podobně jako třeba výška člověka je dědičnou vlastností. Svůj předpoklad prokazuje v knize Hereditary Genius (1892, prvním vydání 1869) a jako míru inteligence používá především to, že jedinec vynikne v oblasti, kterou se zabývá, a získá výjimečné postavení. Aby se Galton vyrovnal s námitkou, že výjimeční rodiče poskytují svým dětem lepší zázemí k do sažení výjimečnosti, prováděl výzkumy na dvojčatech či na adoptovaných dětech.

Všechny tyto výzkumné projekty Galtonovy předpoklady potvrzovaly. Tento věhlasný badatel, který byl údajně doslova posedlý měřením, se ale nespokojil s poněkud diskutabilními ukazateli, jako je společenský úspěch, a hledal cestu, jak duševní schopnosti kvantifikovat. Asocianistická tradice jej přivedla k předpokladu, že kvalita úsudku souvisí s kvalitou počitků, které člověk přijímá. Tedy jedinci, kteří mají ostré smysly a jsou schopni rozeznat nejmenší rozdíly mezi počitky, budou mít nejbystřejší úsudek. Svůj předpoklad ověřoval mimo jiné na návštěvnících Mezinárodní zdravotnické výstavy v Londýně, kde ve své antropometrické laboratoři testoval zrak, sluch, barvocit, sílu stisku a další vlastnosti.

Galtonův přístup k měření inteligence převzal americky psycholog James McKeen Cattel. Sám vytvořil baterii deseti testů vycházejících z Galtonovy tradice, které měly poskytnout obraz o nejrůznějších lidských vlastnostech. Jednalo se opět o heterogenní směsici dovedností, které bylo v té době možné jednoduše a přesně měřit. Obrovské množství dat, které bylo možné touto cestou snadno získat, bylo potřeba nějakým způsobem zpracovat, aby bylo možné hovořit o jakékoli validitě těchto zkoušek. Nástroj vhodný k tomuto účelu přinesla tehdy se překotně rozvíjející statistika. Nový statistický postup – Pearsonova korelace – byl k tomuto účelu ideální. Přeměření vztahu mezi jednotlivými testy přinesly nepříjemné výsledky. Každý z testů měřil zcela jinou vlastnost, bez jakékoli vzájemné souvislosti. Pokud tedy některý z nich inteligenci doopravdy měřil, ostatní testy ji již tedy měřit nemohly. Ba co víc, výsledky těchto deseti zkoušek nedokázaly předpovědět studijní úspěšnost vysokoškolských studentů, ač mezi výkonem v jednotlivých předmětech silná závislost existovala. Bylo zjevné, že tímto způsobem inteligenci měřit jednoznačně nejde. Tato výzkumná větev se tedy ukázala být slepá.

Zcela nezávislá a mnohem produktivnější větev se zrodila ve Francii. Psycholog Alfred Binet byl ministerstvem pro vzdělávání veřejnosti pověřen, aby vytvořil metodu, která dokáže včas identifikovat děti, které nemají předpoklady pro studium na běžné škole. Binet při plnění tohoto úkolu vycházel z čistě pragmatického východiska. Neopíral se o žádný teoretický koncept. Test, který připravil, byl sbírkou nejrůznějších praktických úkolů, podobných těm, se kterými se může dítě setkat v denním životě. Děti překreslovaly geometrické útvary, ukazovaly na různé části těla, vysvětlovaly obsah pojmů, hledaly mezi nimi rozdíly a tak dál. Binet připravil několik sérií takovýchto úkolů podle věku dětí. U každého dítěte pak bylo možné určit, jeho mentální věk – tedy jak obtížnou sadu úkolů dítě ještě splnilo. Binetův originální nápad měřit inteligenci jako mentální věk se ukázal být velmi užitečný a například při posuzování mentálních retardací se používá dodnes.

Binetův přístup k měření inteligence vzbuzoval ze začátku u ostatních badatelů spíše nedůvěru. Výborné výsledky této metody a její jednoduchost však odbornou veřejnost postupně přesvědčili, že tento způsob měření inteligence je nemírně efektivní. Těžiště výzkumu měření inteligence se přesunulo do Spojených států, kde toto téma rozpracovali psychologové Henry Goddart, Lewis Terman a Robert Yerkes. Terman přeložil a upravil Binetovu metodu z roku 1911 a vydal ji jako Stanfordskou revizi Binetova testu (zkráceně Stanford-Binetův test) v roce 1916. Princip testu byl zachován. Rozdílné bylo vyjádření výsledků. Terman použil Sternův koncept inteligenčního, které je vyjádřené jako (mentální věk / chronologický věk) * 100 a nazval jej inteligenčním kvocientem (IQ). Jedinec, u kterého je mentální i chronologický věk v rovnováze má tedy IQ rovno stu. Stanford-Binetův test se stal na několik desetiletí nejrozšířenějším testem pro měření inteligence a ve své čtvrté revizi je používán dodnes.

Za masivní rozšíření Binetova testu vděčíme především Henrymu Goddartovi, který jej v desetitisícových nákladech šířil po Spojených státech, a především tehdejší atmosféře ve společnosti. Již z Galtonových výzkumů vyplývalo, že inteligence je dědičná vlastnost a američtí psychologové nepochybovali, že inteligenční testy tuto vrozenou výbavu dokážou zachytit. Na počátku dvacátého století čelily Spojené státy obrovskému přívalu imigrantů, kteří měli značné potíže se začlenit do nepřipravené společnosti. Americká veřejnost byla znepokojená obavou, že příval jedinců „nižší inteligence“ způsobí degeneraci amerického národa a hledala vhodná opatření. Tento stav vyústil v zavedení přísných imigračních zákonů. Imigranti byli masově testování inteligenčními testy a v případě zjištěné slaboduchosti nebyli do země přijati. Běžná byla také sterilizace slaboduchých jedinců a dalších „společensky nevhodných“ individuí.

Kromě tohoto ne příliš ušlechtilého využití inteligenčních testů si tento nástroj našel místo i ve školství a při výběru zaměstnanců. Se vstupem Spojených států do 1. světové války přibyl požadavek na plošné testování velkého počtu jedinců. Stanford-Binetův test a další zkoušky tohoto druhu ovšem vyžadovaly individuální kontakt examinátora s testovaným, což bylo poměrně nepraktické vzhledem k počtu branců. Tým pod vedením Roberta Yerkese, proto připravil dva testy – army alfa a army beta – které tento nedostatek překonávaly. Jednalo se o první skupinové inteligenční testy typu tužka-papír. Test army alfa byl určen gramotným jedincům, zatímco army beta schopnost číst a psát nevyžadoval. Během krátkého času bylo těmito dvěma metodami otestováno přibližně 1 750 000 branců. Tento vzorek poskytl celou řadu zajímavých zjištění a především zajistil skupinovým inteligenčním testům nehynoucí popularitu.

Rozšíření inteligenčních testů vedlo ke vzniku nových metod. Za zmínku stojí především testy Wechslerovy, které byly poprvé publikovány v polovině čtyřicátých let a které z pomyslného trůnu sesadily více než třicet let kralující Stanford-Binetovy testy. Wechsler také navrhl odlišnou podobu výpočtu IQ. Sternův model měl značné slabiny – vývoj inteligence není v čase rovnoměrný a v dospělosti se v podstatě zastavuje. S tím ale podíl chronologického a mentálního věku nepočítá. Wechslerův deviační inteligenční kvocient označuje, o kolik se jedinec liší od průměru své věkové skupiny. Jednotkou je patnáctina směrodatné odchylky základního souboru. Tento postup vychází z předpokladu, že IQ vykazuje normální rozdělení. Můžeme tedy říct, že v rozmezí dvou směrodatných odchylek (tzn. IQ 70-130) leží přibližně 95% všech jedinců. Wechslerovy testy patří dodnes mezi nejuznávanější metody k měření inteligence a wechslerův deviační skór je dnes v podstatě jediný používaný způsob výpočtu IQ.

Klasické koncepce inteligence

Obrovský rozvoj měření inteligence navazující na Binetovu pragmatickou a ateoretickou tradici vede k prohlubujícímu se dluhu mezi tím, jak dobře umíme tuto vlastnost měřit a jak málo o ní víme. Celá řada badatelů se proto pokusila inteligenci „dodatečně“ popsat, vymezit a najít v ní určitou strukturu. Zmiňme alespoň několik nejznámějších koncepcí inteligence.

Spearmanovo pojetí inteligence

Charles Spearman navázal na poznatky, které učinil Binet a jeho následovníci. Kriticky ale poukazoval na přesvědčení těchto badatelů, že inteligence je jediná univerzální vlastnost bez hlubšího členění. Výsledky testů inteligence spolu korelovaly bez ohledu na to, zdali se jednalo o řešení logických úloh, percepčních testů nebo paměťových zkouškách, tyto korelace ale byly relativně nízké, pohybovaly se mezi hodnotami 0,3 – 0,6. Spearman se domníval, že toto není způsobeno jen určitou nepřesností testů. Tvrdil, že inteligence má více složek – jednak tu je všeobecný faktor „g“ (general factor), který se uplatňuje při jakékoli činnosti, kde můžeme použít inteligenci. A dále tu je nespočet specifických faktorů „s“, které můžou být různé pro různé druhy úloh.

Aby mohl Spearman svou hypotézu ověřit, vyvinul matematický postup – faktorovou analýzu, pomocí níž hypotézu potvrdil. Teorie faktoru „g“ je velmi vlivná dodnes. Při užším pohledu můžeme právě „g“ faktor považovat za jedinou inteligenci, a faktory „s“ jen za specifické schopnosti, které můžeme využít při řešení konkrétního problému.

Thurstonovo pojetí inteligence

Americký matematik a psycholog L. L. Thurstone se Spearmanovým pojetím inteligence nesouhlasil. Tvrdil, že „g“ faktor je jen produktem faktorové analýzy a nepopisuje realitu. Sám tuto matematickou metodu revidoval a izoloval sedm rovnocenných faktorů (tak zvané primární mentální schopnosti), kterými je inteligence tvořená. Jsou jimi:

V – verbální chápání (slovní zásoby, čtení)
W – verbální fluence (plynulost projevu, pochopení myšlenek z textu)
N – numerické schopnosti (např. řešení číselných řad)
S – prostorová představivost (např. manipulace s předměty)
R – usuzování (indukce, vytváření pravidel ze zkušenosti)
M – paměť (především krátkodobá)
P – rychlost vnímání (identifikace chyb, citlivost na detaily)

Thurstonovo pojetí inspirovalo celou řadu badatelů. Po čase se ale ukázalo, že sedm Thurstonem vymezených faktorů není nezávislých a jejich společný vztah lze vysvětlit opět Spearmanovým faktorem „g“.

Fluidní a krystalické inteligence R. B. Cattela

Na další výzkum faktoru „g“ se zaměřil významný badatel v oblasti psychologie osobnosti a Spearmanův žák R.B. Cattel. Tvrdil že „g“ faktor není jednotný, ale uvnitř něj můžeme najít dvě složky, které se liší svým původem. Jedná se o tak zvanou fluidní a krystalickou (též krystalizovanou) inteligenci.

Fluidní inteligence je vrozená a nezávisí na vzdělání či jiné zkušenosti. Můžeme ji měřit například úlohami, je potřeba nalézt určité pravidlo či vztah mezi objekty. Krystalická inteligence naproti tomu závisí na dřívější zkušenosti. Je rozvíjena především vzděláním a podmětným prostředím v dětství. Dobrým indikátorem krystaslické inteligence je například slovní zásoba jedince.

Zajímavý je vztah mezi fluidní a krystalickou inteligencí. Mezi oběma můžeme pozorovat kladnou závislost. Cattel nabízí vysvětlení, že vyšší fluidní inteligence umožňuje jedinci vytěžit více ze zkušenosti, kterou prochází a snáze tedy dosáhne vyšší krystalické inteligence. Pokud by ale takovýto jedinec byl vystaven nepodnětnému prostředí, jeho krystalická inteligence by zůstávala nízká.

Rozdílný je také vývoj obou inteligencí v průběhu života. Fluidní inteligence během dětství rapidně stoupá a vrcholí někdy mezi dvacátým a třiadvacátým rokem věku. Pak pomalu klesá až do smrti. Oproti tomu krystalická inteligence pomalu stoupá celý život, jelikož jedinec stále získává nové zkušenosti, kterými obohacuje svůj mentální aparát.

Inteligence podle J. P. Guilforda

Kritika všeobecného faktoru inteligence, kterou poskytl Thurstone, také nezůstala bez následovníků a byla dále rozpracována. Jedním z jeho pokračovatelů byl další americký psycholog J.P. Guilford. Za svou metodu si tento badatel opět zvolil faktorovou analýzu a pokusil se izolovat veškeré nezávislé faktory, kterými je inteligence tvořena. Guilford identifikoval tři charakteristiky, ve kterých se od sebe jednotlivé komponenty inteligence liší. Jednak identifikoval pět typů myšlenkových operací. Dále čtyři typy mentálních obsahů, na kterých můžou být tyto operace provedeny a nakonec šest typů výtvorů, které při myšlení vznikají. Jednotlivé možnosti shrnuje následující tabulka:

Myšlenkové operace	Obsahy	Výtvory
Kognice (získávání informací)	Figurální (vizuální a sluchové)	Jednotky (elementární prvky poznání)
Zapamatování a uchování v paměti a vybavení (retence)	Symbolické (písmena, čísla, schémata)	Třídy
Divergentní myšlení	Sémantické (slova)	Vztahy
Konvergentní myšlení	Konativní (chování v sociální situaci)	Systémy a struktury jednotek
Hodnocení kvality informace		Transformace dosavadních informací
		Implikace, předvídání závěrů

Model je tedy tvořen 120 komponentami, jelikož jsou možné všechny kombinace uvedených třech kategorií (např. zapamatování symbolických jednotek, nebo hodnocení sémantických vztahů). Guilford svou koncepci dále rozvíjel a některé kategorie dělil na ještě více možností. Paměťové operace rozdělil ještě zvlášť na zapamatování a vybavení a figurální obsahy na vizuální a sluchové. Model kostky je tedy možné rozdělit na ještě větší množství dílčích komponent.

Guilfordova krajně atomizovaná koncepce si vysloužila poměrně ostrou kritiku. Kromě tradiční námitky, že nalezené faktory jsou jen matematické artefakty, které se neopírají o nic reálného, ukázaly další výzkumy, že celá řada dílčích faktorů od sebe nelze vůbec rozlišit. Nehledě na to, že Guilfordův koncept přinášel do praxe jen pramalý užitek.

Teorie mnohačetné inteligence H. Gardnera

Všechny výše uvedené modely inteligence vytvořeny na základě matematické analýzy testových údajů. Zcela odlišnou cestu zvolil H. Gardner, který se opíral spíše o klinickou zkušenost. Gardnerovo přístup odhaluje celou řadu samostatných inteligencí, které jedinec může uplatnit ve vztahu k prostředí, v němž žije. Gardner vymezil osm podmínek, které by měla každá inteligence splňovat, aby mohla být za inteligenci považována:

Jednotlivé inteligence souvisí s odlišnými nervovými strukturami.
Existují jedinci, u kterých dochází nebývalému rozvoji určitého druhu inteligence.
Každá inteligence představuje nezávislý kognitivní modul, pracující podle svých vlastních principů.
Každá inteligence musí mít svou evoluční historii a její prekurzory musí být vysledované už u nižších živočichů.
Jednotlivé inteligence mají rozdílnou ontogenezi.
Inteligence jsou ověřitelné cestou kognitivních experimentů.
Inteligence a jejich nezávislost by měly být psychometricky ověřitelné.
Jednotlivé inteligence jsou kódovány v určitých kulturních symbolických systémech (např. jazyk, matematické symboly, notové záznamy).

Naprosté splnění všech podmínek je poměrně obtížné. Uspokojivě tato přísná kritéria ale splňovaly tyto druhy inteligence:

Lingvistická inteligence (schopnost formulovat věty, číst atd.)
Logicko-matematická inteligence (řešení logických a matematických problémů)
Prostorová inteligence (orientace, tvoření vizuálních představ)
Muzikální inteligence (komponování hudby, hra na hudební nástroje)
Kinestetická inteligence (obratnost, například při tanci či sportu)
Intrapersonální inteligence (porozumění sobě samému, svým motivům a potřebám)
Interpersonální inteligence (porozumění společenským vztahů, empatie)

Gardnerova teorie procházela také značným vývojem. Ve své původní koncepci měla jen šest složek (intrapersonální a interpersonální inteligence spadaly pod personální inteligenci). Dále byly pokusy přidat do tohoto modelu další druhy inteligence. Patří sem zejména přírodní inteligence (porozumění a vztah k živé i neživé přírodě) a existenciální inteligence (tendence k úvahám nad základními otázkami lidské existence).

Triarchická teorie R. J. Sternberg

Další ucelenou teorii poskytuje významný kognitivní psycholog R. J. Sternberg. Jeho pojetí vychází z výzkumu myšlení nikoli ze statistických analýz výsledků inteligenčních testů. Sternberg rozeznává tři složky inteligence, které ovšem nejsou oddělené jako v Gardnerově koncepci, ale vzájemně spolupracují a doplňují se. Jsou jimi praktická, analytická a tvořivá inteligence. Analytická (též komponentová) složka inteligence se asi nejvíce přibližuje tomu, co měří většina inteligenčních testů – jejím úkolem je srovnávat, analyzovat, plánovat. Tvořivá (či zkušenostní) složka inteligence je zaměřena na uplatnění zkušeností při řešení problémů. Úkolem praktické (kontextové) složky inteligence je pochopit pravidla vnějšího světa a efektivně se zde uplatnit. Sternberk podotýká, že inteligentní jedinec nemusí být ten, co má rozvinuté všechny tři složky inteligence, ale ten, který zná své slabé a silné stránky a podle toho vybere vhodný způsob řešení situace.

Cattel-Horn-Carrolova teorie

Rozpolcenou situaci na poli výzkumu inteligence řeší elegantní cestou koncepce CHC (podle prvních písmen příjmení psychologů, kteří mají na jejím vzniku největší podíl). Jedná se zcela eklektický konstrukt, vybudovaný na pevných matematických základech, který propojuje celou řadu teorií inteligence z dílen dalších autorů. Jedná se o hierarchický model inteligence, který můžeme rozdělit do několika vrstev. Nejvyšší vrstva představuje samotný „g“ faktor. Ten se pak rozpadá na deset dílčích faktorů, jakými je například krystalická a fluidní inteligence, nejrůznější paměťové schopnosti, percepční schopnosti a další široké oblasti. Každý z těchto faktorů se pak dále dělí na dílčí specifické schopnosti, kterých je celkem 70.

Sympatické na této koncepci je zejména to, že shrnuje většinu vlivných teorií inteligence a propojuje je do smysluplného a konzistentního celku.