Úvod

Rozhodování je proces, kdy je z více možností vybírána jedna, v ideálním případě ta nejvýhodnější. Proces rozhodování neprobíhá izolovaně, ale velmi těsně souvisí s uvažováním. Phillip Johnson-Laird tento těsný vztah vyjádřil takto:

„K rozhodnutí je potřeba posouzení, k posouzení je třeba uvažování a k uvažování je třeba rozhodnutí o čem uvažovat.“ (Johnsonlaird & Shafir, 1993)

S pojmem rozhodování můžeme ztotožnit pojem plánování. Každé rozhodnutí směřuje k výsledné akci a vztahuje se tedy do budoucnosti. Stejně tak plánování není nic jiného, než rozhodování se, jak budeme v budoucnu jednat.

Jak by se mohlo z úvahy Johnsona-Lairda zdát, rozhodování je velmi racionální proces. Z tohoto tvrzení také vycházely první teorie rozhodování a koneckonců to, že se lidé rozhodují racionálně pro to nejvýhodnější možné řešení, je základní postulát ekonomie. Za pravdu tomuto dává jednoduchý model rozhodování autorů (Neumann, Morgenstern, Rubinstein, & Kuhn, 1947). Tento model předpokládá, že se lidé rozhodují čistě na základě užitku, který daná možnost přinese, a pravděpodobnosti, se kterou může nastat. Vyjádřit by jej bylo možné takto:

• očekávaný užitek = (pravděpodobnost daného výsledku) x (užitek výsledku)

Pro přesnější popis bychom měli vzorec přepsat s ohledem na to, že každé rozhodnutí přináší větší množství následků. Tedy vždy nejméně dva – jedním z nich je získaný užitek a druhým vynaložené náklady (tedy záporný užitek). Vzorec by pak vypadal takto:

• očekávaný užitek = (pravděpodobnost výsledku A) x (užitek výsledku A) + (pravděpodobnost výsledku B) x (užitek výsledku B) + …

Lidské rozhodování by pak mělo probíhat, jen jako zjištění přepokládaného užitku pro všechny možnosti a výběr té s nejvyšším výsledkem. Kdybychom chtěli vytvořit počítačový program, který by se měl přesně a racionálně rozhodovat, mohli bychom takovýto model použít jako jeho základ. Pro rozhodování v reálných situacích každodenního života se ale ani v nejmenším nehodí. Jeho slabiny budou lépe patrné, pokusíme-li se jej aplikovat na konkrétní situaci.

Oblíbeným příkladem pro demonstraci rozhodovacích strategií je výběr dovolené. Představme si, že si vybíráme destinaci, kde strávíme dovolenou. Rozhodujeme se mezi dvěmi možnostmi. Pojedeme buď do Řecka, nebo na Máchovo jezero. Zjednodušeně to můžeme vyjádřit těmito dvěma rovnicemi:

• užitek dovolené v Řecku = 0,95*(nezapomenutelný zážitek) + 1,00*(velká finanční ztráta) + 0,80*(spokojenost rodiny) + 0,95*(možnost pochlubit se příbuzným a kolegům v práci) + 0,10*(špatné počasí) + 0,01*(krach cestoví kanceláře)
• užitek dovolené u Máchova jezera = 0,75*(příjemný zážitek) + 1,00*(malá finanční ztráta) + 0,50*(nespokojenost rodiny se stále stejnou destinací) + 0,40*(špatné počasí) + 0,3*(možnost potkat přátele z předešlých let)

První nedostatek je zcela patrný. Je jím přepočet dílčích užitků na „společnou měnu“. Jak můžeme srovnávat nezapomenutelnost zážitku třeba s výtkami rodiny nebo finanční ztrátou? Žádné body užitku, na které bychom mohli výsledky přepočítat, neexistují. V podstatě tím posouváme náš rozhodovací problém o úroveň výš – nerozhodujeme o tom, kterou možnost zvolit, ale rozhodujeme o tom, který faktor má pro nás jakou váhu. Další věc, ve které se tento model poněkud odlišuje od reality každodenních rozhodnutí, je fakt, že při skutečném rozhodování není seznam dílčích užitků konečný. Mohli bychom stále a stále přidávat další proměnné, které by výsledek upřesňovaly. Proces rozhodování by potom byl časově nesmírně náročný, a pokud bychom chtěli zahrnout všechny možné důsledky, k rozhodnutí bychom nedospěli nikdy (Damadio, 2004). Konečně bychom také měli zmínit to, že jen málokdy si jsme vědomi, s jakou pravděpodobností může každý z jevů nastat. Místo skutečné pravděpodobnosti tedy operujeme jen s jejím subjektivním odhadem, který, jak si ukážeme níže, není ani v nejmenším přesný.

Autoři zmiňovaného modelu si samozřejmě byli vědomi toho, že se jedná o zjednodušení, které není možné uplatnit na většinu rozhodnutí. Pozoruhodné je ale to, že ani v případech, kde by se tento model uplatnit dal a vedl by k nejvýhodnějšímu řešení, se lidé podle něj nechovají. I při laboratorních experimentech, kdy je zřejmá pravděpodobnost důsledků, jejich množství i váha, si testovaní jedinci počínají z pohledu ekonomie poněkud nelogicky (Wilson & Keil, 1999). Na tyto nedostatky lidského uvažování se zaměřila dvojice amerických psychologů Daniel Kahneman a Amos Tversky. Zkusme si přiblížit několik těchto „chyb“, kterých se lidé obvykle dopouští.

Odpor ke ztrátě

Zkusme srovnat užitek plynoucí ze zisku deseti dolarů s užitkem plynoucím z jejich ztráty. Zdravý rozum nám říká, že v obou případech je až na znaménko tento užitek stejný. Výsledky studie provedené Kahnemanem s Tverskym (1984) nám ale naznačují, že v praxi pro každou z těchto situací používáme jiný metr. Toto zjištění vyplývá z jednoduchého experimentu. Účastníci dostali nabídku, že můžou hodit mincí a v případě, že vyhrají, získají deset dolarů, pokud ale prohrají, o stejný obnos přijdou. Nikoho nepřekvapí, že většina z nich odmítla. O mnoho překvapivější ale je, že většina účastníků odmítla i nabídku, kdy by v případě vítězství získali dvacet dolarů, přičemž možná ztráta zůstala beze změny na deseti dolarech. Podotkněme, že se jedná o situaci, kdy účastník zná veškeré údaje potřebné k tomu, aby dospěl k jednoznačnému výsledku, že hodit si mincí se mu vyplatí více než nehodit. Vyjádřeno rovnicí:

• užitek z hodu mincí = (0,5 * 20 $) + (0,5 * (-10 $)) = 5 $

Kahneman a Tversky (1984) provedli celou řadu podobných experimentů, kdy zkoušeli, při kterých částkách budou zkoumané osoby ochotny riskovat a kdy ne. Dospěli tak k pozoruhodnému zjištění: subjektivní zisk není lineárně úměrný zisku reálnému. Křivku popisující vztah mezi těmito proměnnými ukazuje graf č. 5. Jak je patrné, ztrátám je připisován větší význam než zisku. Účastníci tedy odmítali i výhodné nabídky proto, že i poměrně malá ztráta může být citelnější než vyšší zisk.

Opomíjení míry výskytu

Odpor ke ztrátě výrazně ovlivňuje naše rozhodování. Ještě více jej však ovlivňuje značně nedokonalá statistika, kterou používáme při odhadu pravděpodobnosti. Typickým zdrojem chyb je pak opomíjení míry výskytu. Přibližme si to příkladem, který používali Kahneman a Tversky při svém výzkumu:

„Jedné noci jeden taxík způsobil nehodu a ujel. V daném městě působí dvě taxikářské společnosti: Modrá a Zelená. Víte toto: a) ve městě je 85% Zelených taxíků a 15% Modrých; b) svědek tvrdí, že viděl Modrý taxík. Soud prověřoval svědkovu schopnost rozpoznat taxíky za snížené viditelnosti. Svědek postupně viděl větší počet taxíku, přičemž v polovině případů šlo o Zelené a v polovině o Modré taxíky, a správně jich rozpoznal 80% a ve 20% se mýlil. Jaká je pravděpodobnost, že nehodu způsobil Modrý taxík, a ne Zelený?“ (Tversky & Kahneman, 1980)

Experiment prokázal, že velká většina dotázaných bude tvrdit, že s 80% jistotou je za nehodu zodpovědný Modrý taxík. Tato odpověď ovšem není zdaleka správná – vezmeme-li v úvahu celé zadání úlohy, zjistíme, že Modrý taxík nehodu způsobil jen s 41% pravděpodobností, zbývajících 59% připadá na Zelené taxíky. Drastická nepřesnost při odhadu pravděpodobnosti plyne z tendence ignorovat míru výskytu. Odpověď 80% by byla pravdivá, pokud by ve městě bylo Modrých i Zelených taxíků stejně. Klíčovou roli hraje ale fakt, že ve městě je Zelených taxíků téměř šestkrát více než těch Modrých, což se odráží i na výsledné pravděpodobnosti.

Můžeme samozřejmě namítnout, že se jedná o poměrně obtížnou logickou úlohu, při níž netrénovaný jedinec neví, na která fakta se zaměřit. Přehlížení míry výskytu se ale vyskytuje i při mnohem obvyklejších situacích. Demonstrují to dva často se vyskytující zkratkovité myšlenkové postupy, označované jako heuristika reprezentativity a heuristika dostupnosti.

Heuristika reprezentativity

Heuristika reprezentativity je jakási myšlenková zkratka, kdy se jedinec řídí podle toho, do jaké míry odpovídá určitý jev jeho představám, a nebere ohled na další údaje. Tversky a Kahneman (1974) tuto myšlenkovou strategii zkoumali v celé řadě experimentů. Zkusme vyřešit například jednu z jimi navržených úloh.

Respondentům bylo řečeno, že dostanou popis vlastností určitého člověka. Dále byli informováni o tom, že tento popis bude náhodně vybrán ze sta popisů, z nich 70 náleží inženýrům a 30 právníkům. Úkolem respondentů bylo posoudit, s jakou pravděpodobností si myslí, že popisovaný je právník a s jakou inženýr. Popis zněl například takto:

„Dickovi je 30 let. Je ženatý a nemá děti. Je to velmi schopný a motivovaný člověk. Má všechny předpoklady pro to být ve svém oboru velmi úspěšný. Dick je oblíbený u svých kolegů.“ (Tversky & Kahneman, 1974)

Jak je patrné, popis neobsahuje žádné vodítko, které by nám naznačilo, jakou profesi popisovaný člověk vykonává. Zkoumané osoby přesto uváděly, že pravděpodobnost je padesát procent pro obě profese. Je tedy patrné, že byla přehlížena četnost obou profesí v základním souboru. Experiment byl opakován s popisy, které jasně naznačovaly příslušnost k jedné z profesí, měnila se ale skladba základního souboru. Opět se ukázalo, že zkoumané osoby přehlíží četnost profesí ve vzorku, z nějž byly vybrány. Výsledky tedy jasně naznačují, že při odhadu pravděpodobnosti klademe mnohem větší důraz na to, do jaké míry daná situace zapadá do našeho stereotypu – tedy jak moc je reprezentativní – a nehledíme na to, jak je ve skutečnosti častá.

Heuristika dostupnosti

Další myšlenková zkratka, kdy opomíjíme podstatné informace, se nazývá heuristika dostupnosti. Jedná se v podstatě o záměnu skutečného výskytu určitého jevu za to, jak snadné je si jej vybavit z paměti. Tversky a Kahneman (1974) toto ověřovali například tímto jednoduchým experimentem. Účastnícím se osobám byl přečten seznam jmen známých osobností a poté se jich experimentátor tázal, zdali na seznamu bylo více mužů nebo žen. Ve skutečnosti bylo mužů i žen stejně, záměrně ale byly do jedné skupiny vybrány o něco méně známé osobnosti než do druhé. Reakce zkoumaných osob tomu přesně odpovídala – známější jména bylo jednodušší si zapamatovat a poté z paměti vybavit, proto byla označována tato skupina výrazně častěji.

Stejný jev ověřovala tato autorská dvojice jiným ještě jednodušším způsobem. Pokládali testovaným osobám otázku, zdali angličtina obsahuje více slov začínajících na písmeno r než slov, kde je toto písmeno na třetím místě. Většina tázaných shodně uváděla, že písmeno r opravdu bývá ve slovech častěji na prvním místě. Důvodem bylo ale jen to, že vybavit si slova začínající na určité písmeno je mnohem jednodušší, než si vybavit ta, kde toto písmeno leží uprostřed, kterých je ve skutečnosti více.

Další jevy při rozhodování

Opomíjení míry výskytu a odpor ke ztrátě nejsou zdaleka jedinými vlivy, které formují naše rozhodnutí. Nejrůznější autoři popsali celou řadu jevů, s nimiž se denně setkáváme a které výsledky našich rozhodnutí poněkud vzdalují od těch, co bychom očekávali podle teorie racionální volby. Uveďme si několik z nich tak, jak je uvádí s odvoláním na další autory Eysenck a Keane (2008).

Teorie podpory

Teorie podpory je další z konceptů navržených autory Tverskym a Koehlerem (1994). Tvrdí to, že lidé odhadují pravděpodobnost událostí podle způsobu, jakým jim byly popsány. Toto se projeví tak, že přisoudíme vyšší pravděpodobnost situacím, které nám byly popsány velmi podrobně se všemi nuancemi na rozdíl od těch, které nám byly popsány jen stručně.

Jak výzkumy dokázaly, nemusí se jednat ani o příliš barvitý či emotivní popis. Johnson, Hershey, Meszarosová a Kunreuther (1993) to prokázali jednoduchým experimentem, kdy zjistili, že lidé jsou ochotni zaplatit více za zdravotní pojištění kryjící výlohy spojené s hospitalizací v případě nemoci či úrazu, než za zdravotní pojištění kryjící výlohy spojené s hospitalizací z jakékoli příčiny. Zřejmě zmínka o nemocích a úrazech, způsobila, že se účastníkům experimentu vybavil pod pojmem hospitalizace mnohem konkrétnější a tedy i pravděpodobnější obsah.

Zarámování

Tento pojem opět z dílny autorů Tverského a Kahnemana (1981) opět poukazuje na vliv způsobu, jakým byl problém zadán. Již klasický je jejich experiment se španělskou chřipkou. Představme si tuto situaci – Spojené státy čelí epidemii španělské chřipky. Nemoc si zřejmě vyžádá 600 obětí. My máme rozhodnout, jaký záchranný program zvolit, abychom dopady epidemie co nejvíce zmírnili. Program A nám nabízí záchranu 200 lidí. Program B s pravděpodobností 1/3 zachrání všechny nemocné, ale s pravděpodobností 2/3 nikoho. Při tomto zadání 72% účastníků zvolilo program A. Zkusme ale zadání nepatrně změnit: program A způsobí jistou smrt 400 lidem, zatímco program B s pravděpodobností 1/3 zachrání všechny a s pravděpodobností 2/3 nikoho. Ač se jedná o stejný úkol, tentokrát program A zvolilo jen 22% lidí, tedy daleko méně, než v předešlém případě. Je tedy patrné, jak snadno naše rozhodování podléhá způsobu, jakým nám byla informace představena.

Vnímaná oprávněnost

Na rozdíl od efektu zarámování, který se zdá být v celku srozumitelný a „logický“, působí efekt vnímané oprávněnosti krajně iracionálně. Zkusme si jej opět přiblížit jedním experimentem, kde byl tento jev zkoumán. Účastníci experimentu – vysokoškolští studenti – měli za úkol si představit, že dostali nabídku koupit si velmi levnou exotickou dovolenou. Tato výhodná nabídka všem trvá jen do zítřka. Na výběr byly tři možná řešení – koupit si dovolenou, nekoupit ji nebo zaplatit poplatek pět dolarů za to, že bude možné dovolenou koupit i pozítří. Experiment probíhal ve třech obdobách – v první si měli účastníci představit, že právě uspěli ve velmi obtížné zkoušce. V druhé, že v této obtížné zkoušce neuspěli. Třetí obdoba byla taková, že se výsledek zkoušky dozví až pozítří.

Experiment přinesl pozoruhodné výsledky. Většina studentů, co u zkoušky uspěli, podle očekávání dovolenou ihned koupili. Stejně tak učinili i studenti, co u zkoušky neuspěli. Jediná skupina, která na nákup dovolené nepřistoupila, byli studenti, co svůj výsledek zatím neznali. Zdůvodnění může být takové, že úspěšní studenti si kupovali dovolenou „za odměnu“, podobně pak ti neúspěšní si dovolenou kupovali jako útěchu. Jen skupina těch, co svůj výsledek neznaly, neměla žádnou dost dobrou záminku, proč si dovolenou koupit. (Tversky & Shafir, 1992, dle  Eysenck & Keane, 2008)

Obhajoba lidského úsudku

Předešlé řádky jistě zanechaly ve čtenáři pocit, že lidský úsudek je opravdu bídný nástroj a možná na mysli vytanula i otázka, jak je tedy možné, že tvorové tak zmítaní iracionálními pohnutkami, tak nepřesní ve svých odhadech a tak slepí k jasným faktům, můžou být tak úspěšní, jako je lidský druh. Odpověď možná najdeme tak, že přeformulujeme otázku. Jsou opravdu tyto vlastnosti lidského úsudku jeho slabinami?

V pracích Kahnemana a Tverského a dalších autorů je toto člověku vlastní zkratkovité uvažování téměř ztotožňováno s chybným úsudkem. Jsou tyto heuristické strategie pro člověka opravdu nevýhodné? Odpověď je samozřejmě, že ne. Lidský druh prošel miliony let evoluce. Každý detail našeho organismu byl podroben nesčetnému množství zatěžkávacích zkoušek. Nebyly to laboratorní experimenty, které dávají vzniknout nejrůznějším teoriím. Šlo zde o mnohem víc – neuspět při jakékoli z těchto zkoušek znamenalo jediné: zánik, smrt, neexistenci. Úsudek člověka byl proto vybroušen do podoby, v jaké jej známe teď. Je to nástroj optimalizovaný na řešení skutečných problémů.

Vraťme se zpět k úlohám, které zadávali Kahneman a Tversky účastníkům svých experimentů. Na první pohled je patrné, že toto nejsou problémy každodenního života. Většin a z těchto úloh je značně umělých a připomínají spíše logické hádanky než situace, které obvykle řešíme. Na podobné chyby v úvahách těchto dvou autorů poukazuje Gigerenzer (1996). Sporným místem je podle tohoto autora také například to, zdali můžeme přisuzovat jedinečným jevům pravděpodobnost, jak jsme dělali například v úloze s právníky a inženýry. Ve skutečnosti je pravdivá právě jedna odpověď a jakékoli rozdělování pravdivosti mezi více možností lze provádět jen v jakémsi hypotetickém světě, který je většině lidí cizí.

Podobně tento autor napadá i výše zmíněnou úlohu s taxíky. Řešení, které považují za správné autoři tohoto problému, nemusí být jediné, ač je matematicky zcela korektní. Vezměme v potaz například to, že svědek, který žije ve městě, kde jsou Zelené taxíky poměrně vzácné (čehož si je nejspíš vědom), tvrdí, že vůz, co způsobil nehodu, měl tuto barvu. Je velmi pravděpodobné, že kdyby svědek měl o barvě pochybnosti, uvedl by barvu Modrou, protože ta se k taxíkům v tomto městě pojí silněji než Zelená, on ale přesto trvá na Zelené barvě. V tuto chvíli zjišťujeme, že nám matematický model situace začíná být poněkud těsný. Objevují se slova jako „nejspíš“, „kdyby“, „možná“, která úkol mnohem více přibližují našemu uvažování. Domníváme se proto, že ve skutečnosti by bylo výhodnější důvěřovat svému intuitivnímu odhadu, nikoli matematickému výpočtu.

Chceme-li hodnotit kvalitu lidského úsudku, měli bychom to dělat v těch situacích, kvůli kterým jsme jim byli obdařeni. Měřit to, jak správně se rozhodujeme, pomocí logických úloh, je stejné jako zkoušet plavce na běžecké dráze.

Rozhodování na základě emocí – hypotéza somatických markerů

Jak jsme naznačili výše, zkoumání lidské racionality ve vztahu k rozhodování nepřináší valné výsledky. Je patrné, že člověk nefunguje jako stroj, který přesně a neomylně vyhodnocuje získané údaje. Ve světle moderních poznatků musíme odporovat filosofům, jako byl například Descartes či Kant, kteří tvrdili, že jen chladný a racionální pohled na svět nás může vést správným směrem. Co je ale tím nástrojem, který dokáže nasměrovat naše rozhodnutí, aby byla pro nás výhodná? Mohly by jím být právě emoce, které byly tak často stavěny do protikladu rozumu, jak jsme uvedli výše. A toto tvrzení je právě základním kamenem hypotézy, která se pokouší vysvětlit lidské jednání poněkud netradičním způsobem – hypotézy somatických markerů.

Hypotéza somatických markerů byla formulována americkým neurologem portugalského původu Antoniem Damasiem a rychle si získala v odborných kruzích značnou oblibu. Čtenář se s ní může seznámit například v knihách Descartesův omyl (česky 2000) a Hledání Spinozy (česky 2000), v nichž autor velmi srozumitelnou formou objasňuje své poznatky. Nespornými výhodami Damasiovy teorie je to, že:

• teorie je pevně ukotvena v neurofyziologických poznatcích. Oproti jiným teoriím je tedy méně spekulativní. V podstatě bychom ji mohli označit jako logické domyšlení empiricky získaných faktů.
• teorie násilně neodděluje jednotlivé psychické funkce, ale respektuje jejich propojenost. Téma emocí zde není striktně izolováno od racionality, ale tvoří spolu s ní integrovaný rozhodovací systém.

Damasio (2000) si pokládá výše zmíněnou otázku, a to na základě čeho se člověk rozhoduje. Jak to, že nejsme zaplaveni všemi bezvýznamnými informacemi, které se týkají našeho rozhodnutí, ale v řádech sekund nacházíme řešení i v těch nejhůře definovaných životních situacích? Odpověď nachází při zkoumání neurologických pacientů, kterým právě tato dovednost schází. Nejznámějším z těch, na kterých Damasio demonstruje poškození tohoto zdravého rozumu, je pacient s pracovním jménem Elliot.

Na tomto případu můžeme demonstrovat, jaká omezení má naše racionalita. Pokud bychom chtěli „vymyslet“ pro sebejednodušší reálnou situaci nejlepší řešení, museli bychom zvážit tak obrovské množství proměnných, že by nám to i s pomocí výkonného počítače trvalo nesmírně dlouho. Abychom ušetřili čas, musíme zapojit jiný systém, který pracuje na zcela odlišném principu. A právě tímto jiným systémem jsou somatické markery.

Damasio tímto pojmem označuje jakýsi pocit v útrobách, který můžeme pociťovat, kdykoli je v naší mysli přítomen jakýkoli emočně nabitý obsah. Tímto mentálním obsahem může být jak vjem, tak třeba i představa či vzpomínka. Jakékoli rozhodování či plánování probíhá pak tak, že nám v mysli problesknou obrázky nejrůznějších alternativ našeho jednání, možné důsledky našich činů a další asociace a snadno pak podle přítomných somatických markerů poznáme, kterými směry se vůbec nemusíme vydávat, na co si musíme dát pozor a co rozhodně nesmíme opomenout. Tento proces ve většině případů vůbec nezatěžuje vědomí – probíhá zcela automaticky a nevědomě. Jediný jeho důsledek, který obvykle můžeme vnímat, je to, že pokud nám například někdo navrhne schůzku, tak naši mysl nezaplaví nepodstatné detaily, jako jsou kalkulace pravděpodobnosti extrémního zhoršení počasí, či šance onemocnění chřipkou, ale třeba jen úvaha nad tím, zdali ve stejném termínu stihneme i plánovanou návštěvu zubaře. Somatické markery tedy fungují jako jakési síto, které spolehlivě odděluje podstatné od nepodstatného. (Damasio, 2000 a 2004)

Původ a vznik somatických markerů

Položme si otázku, kde se tento důmyslný mechanismus vlastně vzal. Museli jsme se jej naučit nebo nám jej dala do vínku evoluce? Pravdou je obojí.

Už i nejprimitivnější organismy se musely vyrovnávat s problematikou regulace. Jinými slovy, musely mít připravenu odezvu na situace, které je mohou potkat a musely být schopny tuto odezvu ve vhodný okamžik spustit. Jak Damasio (2004) poukazuje, i jednoduchý živočich, jakým je jednobuněčný prvok trepka (Paramecium), je schopen rozlišit celou řadu podnětů a adekvátně na ně reagovat. Je-li vystavena možnému mechanickému poškození, vysoké či nízké teplotě nebo vibracím, dává se na útěk. Zaregistruje-li stoupající koncentraci živin, začne se pohybovat směrem k nim. Zde by bylo nejspíš ještě brzo mluvit o emoční reakci, bezpochyby jde ale o jakéhosi jejího prapředka.

Co ale organismy ležící na vyšších příčkách evoluce? Zde už je rozhodnutí, zdali můžeme použít tohoto pojmu, o mnoho spornější. Výzkumy prokázaly, že komplexní (řekli bychom emoční) reakce můžeme pozorovat i u obyčejných plžů. U mořského plže z rodu Aplysa, který je častým předmětem výzkumů, byla zmapována fyziologická reakce na podráždění velmi podobná té lidské – bušení srdce, stažení se, vyloučení příslušných látek do krevního oběhu. Od lidského strachu se liší snad jen tím, že plž, kterého evoluce nevybavila mozkem, si své emoce neuvědomuje. (Kupferma.I, Castellu.V, Pinsker, & Kandel, 1970)

Je tedy zřejmé, že fyziologické reakce na to, co u člověka označujeme jako emočně významný podnět, není žádná evoluční novinka. Rozhodování se na základě somatických markerů, je o mnoho starší než racionální analýza problému. Lidská emoční reakce je ale na rozdíl nižších organismů nesrovnatelně dokonalejší. Liší se především ve dvou věcech. První je, že člověk, tedy bytost vybavená vědomím, dokáže tyto reakce spouštět zcela účelně vyvoláním si představy daného podnětu. Tato možnost nám poskytuje obrovskou výhodu. Nejsme vázáni jen na aktuální situaci, ale dokážeme plánovat a jednat s ohledem na budoucnost. Můžeme tak odložit okamžité upokojení s vidinou mnohanásobně vyššího zisku v budoucnosti.

Druhý rozdíl je neméně významný. Člověk není vázán jen na omezený počet základních situací a rejstřík příslušných reakcí tak, jak to navrhoval například Plutchik ve své teorii (viz např. Plháková, 2004). Evoluce nás samozřejmě vybavila jakýmsi seznamem podnětů a příslušných reakcí, které mají následovat – jako je například strach z výšek. Tento seznam ale není uzavřen a člověk do něj každou vteřinu svého života připisuje další a další položky a ty staré stále upravuje. Jak Damasio (2004) uvádí – dospělý člověk se již nesetkává s žádnými podněty, které by neměly emoční náboj. Vše se pojí s nějakou zkušeností či asociací a tedy i s určitým somatickým markerem.

Toto je důvod, proč v našem rejstříku najdeme i estetické city, lásku k vlasti, či schopnost se obětovat. Nebyly sepsány v tom stručném manuálu, co nám poskytla evoluce, získali jsme je v průběhu výchovy.

Somatické markery z pohledu neurofyziologie

Jak bylo uvedeno výše, nespornou výhodou hypotézy somatických markerů je její velmi dobrá zakotvenost v poznatcích z  neurochirurgie. Její autor nachází oblasti mozku, které by mohly být odpovědné za správný průběh emoční reakce, a přisuzuje jim konkrétní úlohy v tomto procesu. Toto rozhodně nemůžeme považovat za návrat k frenologickému pojetí lidského mozku, jak by mohlo čtenáře napadnout – Damasio chápe mozek jako komplexně fungující celek, jehož části jsou mezi sebou hojně propojeny a jakákoli jejich aktivita je doprovázena mnohostrannou zpětnou vazbou. Přesto zde můžeme odhalit určitá „uzlová místa“, na jejichž správné činnosti jsou přímo závislé konkrétní projevy činnosti organismu.

Pokusme se zde popsat několik částí mozku, jimž Damasio právě takovýto význam připisuje. Bude se jednat samozřejmě o velmi zjednodušený popis zúžený jen na ty funkce, které s hypotézou somatických markerů přímo souvisí.

• Časné senzorické korové oblasti. Při přijetí libovolného senzorického podnětu je informace předána korovým senzorickým oblastem. Každému smyslu náleží celá soustava takovýchto oblastí, které jsou mezi sebou spojeny většinou obousměrnými neuronovými drahami. Přijatý podnět tedy není zpracováván lineárně, tak jako například výrobky na průmyslové lince, vzruch je mnohonásobně rozdělen a současně zpracováván jednotlivými oblastmi, které si stále vyměňují své odezvy. Damasio se domnívá, že tento proces je základem pro vznik vědomí. Senzorické oblasti se aktivují i při pouhé představě určitého vjemu, tato aktivita by proto mohla být neuronálním ekvivalentem mentálních reprezentací. (Damasio, 2000)
• Amygdala. Tato mandlovitá struktura umístěná v podkorové části spánkového laloku bývá všeobecně považována za spouštěč poplachové reakce. Damasio ve své práci prokazuje, že správná funkce amygdaly je zcela nezbytná pro vyvolání somatických markerů. Veškeré senzorické informace jsou z talamu přenášeny (mimo jiné) do amygdaly, která dokáže spolehlivě rozeznat nepříjemné či nebezpečné podněty a předat tuto informaci hypotalamu, který spouští příslušnou tělesnou reakci. (Bechara, Damasio, & Damasio, 2003)
• Ventromediální prefrontální kůra. Jedná se o malou oblast mozkové kůry umístěnou na spodní vnitřní straně nejpřednější části mozku. Tato oblast patří v souvislosti s rozhodováním k nejčastěji zkoumaným částem mozku. Její úloha může připomínat činnost amygdaly – podílí se na vyhodnocování emočního náboje mentálního obsahu. Zásadním rozdílem je ale to, jaký druh obsahů tyto struktury vyhodnocují. Amygdala reaguje na takzvané primární spouštěče (primary inducers), mezi něž se řadí vjemy nesoucí určitý emoční obsah, patří sem také například i slovní sdělení vyvolávající emoce. Narozdíl od toho ventromediální kůra reaguje na sekundární spouštěče (secondary inducers). To jsou emočně nabité obsahy, které jsme si sami, třeba v důsledku určité asociace, vyvolali v mysli. Patří sem tedy představy a vzpomínky. Pro zpracování těchto sekundárních spouštěčů musí ventromediální kůra spolupracovat s amygdalou. Výzkumy prokázaly, že na detekci negativních emočních obsahů se podílí ventromediální kůra pravé hemisféry. Předpoklad, že by levá strana mohla být spojena s detekcí pozitivních obsahů, zatím nebyla prokázána (Bechara, 2004). Podobná specializace byla odhalena i u pravé a levé amygdaly. (Bechara, et al., 2003)
• Primární somatosenzorická kůra a další somatosenzorické oblasti. Primární somatosenzorická kůra, umístěná bezprostředně za Sylviovou rýhou, je nezbytná pro vnímání tělesného stavu. Na tomto úkolu se podílí i další oblasti – celá somatosenzorická oblast zahrnuje část temenního i týlního laloku, i některé oblasti kůry insuly. Bez správně fungujících somatosenzorických oblastí bychom nevnímali doteky, teplotu, bolest, ale ani vnitřní vjemy pozic kloubů, stavu vnitřních orgánů atp. Výzkumy ukazují, že i tyto struktury mají rozdílnou funkci v levé a pravé hemisféře. Obě hemisféry jsou zodpovědné za vnímání tělesného stavu, ale jen ta pravá je zodpovědná za jeho uvědomování. (Damasio, 2000)

Zkusme zjednodušeně popsat, jak podle Damasiova modelu probíhá emoční reakce. Na začátku je nějaký spouštěč. Jak jsme uvedli výše, může jím být vjem, ale také třeba jen představa. Pokud je spouštěčem vjem, je odeslán (s několika mezistanicemi) do senzorických oblastí v mozkové kůře, kde dochází k jeho uvědomění. Současně putuje také do amygdaly, která vyhodnotí jeho emoční náboj. Pokud amygdala zjistí, že se jedná o emočně významný podnět, ihned alarmuje hypotalamus, který vyvolá tělesnou reakci. Ta je vnímána pomocí somatosenzorických oblastí a prezentuje se nám jako emoce.

Pořadí je poněkud jiné, když podnětem není vjem (tedy primární spouštěč), ale představa (sekundární spouštěč). Její počátek leží v časných senzorických oblastech mozkové kůry. U vzniklé představy je ihned zjišťován emoční náboj, tentokrát ale tuto úlohu nezastává samotná amygdala, ale klíčovou roli sehrává prefrontální kůra. Podle nalezeného emočního náboje je opět díky hypotalamu vyvolána tělesná odezva. Jako v předešlém případě somatosenzorické oblasti zajistí přístup téhle informace do vědomí.

Tento popis ovšem nezachycuje všechny možnosti. Všímavý čtenář teď jistě může podotknout, že takovýto mechanismus neodpovídá našemu popisu procesu rozhodování. Tvrdili jsme, že v naší mysli se míhají jednotlivé možnosti se svými důsledky a jsou posuzovány na základě somatických markerů, které spouští. Zde by Cannonova námitka, že tělesná reakce je příliš pomalá, než aby mohla být považována za příčinu emoce, platila dvojnásob. V mysli bezpochyby můžou běžet obrázky ve zlomcích vteřin. Tělesná odezva nám ale nemůže poskytovat tolik různorodých informací s takovou frekvencí. Damasio nachází odpověď i na tuto otázku.

Aby tato tělesná odpověď mohla být dostatečně rychlá, opatřila nás evoluce druhou možností, jak ji získat. Kromě výše popsané tělesné smyčky, existuje i jakási zkratka, která se pomalé reakci těla vyhne. Jak je z výše uvedeného patrné, senzorické oblasti dokážou produkovat obrazy (nejen vizuální) i bez přítomnosti smyslového podnětu. Stejným mechanismem jsou vybaveny i somatosenzorické oblasti. Díky tomu můžeme vnímat emoce mnohem dřív, než by nám je mohla poskytnout tělesná odezva. (Damasio, 2000)

Tento – zdálo by se – kostrbatý mechanismus je příkladem toho, že evoluce nic nebere zpět. Jednou vytvořený systém není opuštěn a nahrazen systémem novým, místo toho je zlepšován a obohacován, dokud neplní svou úlohu dostatečně. Kdybychom chtěli na chvíli převzít úlohu evoluce a dali bychom si za úkol navrhnout nejefektivnější mechanismus vnímání emocí, zřejmě bychom se neobtěžovali s umisťováním nějakých tělesných či kvazi-tělesných smyček do tohoto procesu. Asi bychom rovnou spojili oblast vyhodnocující emoční náboj (tedy amygdalu) s oblastí zodpovědnou za uvědomování si podnětu (tedy senzorické oblasti). Evoluce ale nepracuje jako inženýr, který může ze svých plánů cokoli vyškrtnout. Jak Damasio (2000) vysvětluje – rekce těla na emoční podnět je mnohem starší než cokoli připomínající vědomí. To, že si dokážeme tuto reakci uvědomit, je evoluční novinka. Ještě novější je ale to, že ji náš mozek dokáže simulovat.

Ověřování hypotézy somatických markerů

Z toho, co jsme napsali o Elliotovi, u kterého byla schopnost využívat somatických markerů narušena, je patrné, že ověření této teorie není nijak jednoduché. Selhání tohoto pacienta, stejně tak jako dalších jemu podobných, se týkala výhradně rozhodnutí ve skutečném životě, zatímco v laboratorních testech podával vynikající výkony. Jeho emoce přímým způsobem měřit nemůžeme, tak jak tedy zkoumat, příčinu jeho selhání? Odpověď na tuto otázku nám poskytl jeden z Damasiových studentů Antoine Bechara.

Bechara navrhl test, který simuluje rozhodnutí ze skutečného života, aniž by je bylo možné „vymyslet“ na základě předešlých zkušeností. Jedná se o tak zvaný Iowský herní test (Iowa gambling task). Test spočívá v tom, že zkoumané osobě jsou předloženy čtyři balíčky karet s výzvou, že může brát karty z libovolného balíčku, kolikrát chce, a že za každou kartu bude odměněna určitou částkou, za některé karty bude ale pokutována. Hra končí po stém sejmutí karty, testovaný o tomto čísle dopředu neví. Úkolem hráče je co nejvíce rozmnožit startovní částku. Hráč brzo zjistí, že první dvě hromádky (A a B) poskytují dvakrát vyšší odměny, než zbývající dvě (C a D). To, na co hráč ale musí postupně přijít, je poznání, že v dlouhodobém průměru se mnohem více vyplácí brát karty z balíčků C a D, jelikož ty jsou zatíženy výrazně nižšími pokutami (Bechara, Damasio, Tranel, & Damasio, 2005).

Pozoruhodné je to, že hráč si většinou neuvědomuje, které balíčky se vyplácí více, přesto se postupně těm rizikovým začíná vyhýbat. Příčinou by měla být právě tělesná odezva, která se objeví, kdykoli testovaný jedinec zvažuje výběr takovéto rizikové hromádky. Že tomu tak opravdu je, prokázal až experiment, kdy byla u hráče v průběhu experimentu sledována fyziologická aktivita – především tedy tepová frekvence a kožně galvanická reakce. Výsledky v plné šíři potvrdily hypotézu somatických markerů. Testováni byli jak pacienti se stejným poškozením mozku, jaké bylo přítomno u Elliota, tak zdraví lidé. U obou těchto skupin bez rozdílu následovala po každé odměně či trestu příslušná tělesná reakce. Schopnost vytvářet a vnímat somatické markery vyvolané primárními spouštěči tedy zasažena nebyla. Diametrální rozdíl se ale objevil u tělesných reakcí předcházejících volbě hromádky. U zdravých jedinců byl výběr rizikových hromádek doprovázen silným vzrušením, zatímco u jedinců s poškozením ventromediální kůry žádná odezva přítomna nebyla. Jejich chování tomuto také přesně odpovídalo – zdraví lidé se začali těmto rizikovým hromádkám vyhýbat, zatímco skupina pacientů stále ulpívala na hromádkách, které na první pohled sice nabízely vyšší zisk, ale také mnohem větší pokuty. (Bechara, Damasio, Tranel, & Damasio, 1997)

Následovala pak celá řada dalších experimentů, které měly ověřit jednotlivé kroky v procesu vzniku emoce. Všechny výsledky hypotézu somatických markerů potvrzovaly. Pacienti s poškozením pravé amygdaly se ukázali také jako mimořádně špatní hráči a jak měření ukázala, tělesné reakce u nich podle očekávání zcela chyběly jak při výběru, tak při odměně či trestu (Bechara, et al., 2003). Špatné výsledky se objevily také u pacientů s poškozením primární somatosenzorické kůry na pravé hemisféře. Tito lidé stižení anosognosií (stav vzniklý poškozením primární somatosenzorické kůry na pravé hemisféře vedoucí k ochrnutí levé půlky těla, které si ovšem pacienti vůbec neuvědomují a popírají je) v testu nebodují nikoli z toho důvodu, že by u nich tělesná reakce nevznikala, ale proto, že si ji neuvědomují (Damadio, 2004).

Literatura

• Bechara, A. (2004). The role of emotion in decision-making: Evidence from neurological patients with orbitofrontal damage. Brain and Cognition, 55(1), 30-40.
• Bechara, A., Damasio, H., & Damasio, A. R. (2003). Role of the amygdala in decision-making. Amygdala in Brain Function: Bacic and Clinical Approaches, 985, 356-369.
• Bechara, A., Damasio, H., Tranel, D., & Damasio, A. R. (1997). Deciding advantageously before knowing the advantageous strategy. Science, 275(5304), 1293-1295.
• Bechara, A., Damasio, H., Tranel, D., & Damasio, A. R. (2005). The Iowa Gambling Task and the somatic marker hypothesis: some questions and answers. Trends in Cognitive Sciences, 9(4), 159-162.
• Damadio, A. (2004). Hladání Spinozy. Praha: Dybbuk.
• Damasio, A. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta.
• Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
• Gigerenzer, G. (1996). On narrow norms and vague heuristics: Reply. Psychological Review, 103(3), 592-596.
• Johnson, E. J., Hershey, J., Meszaros, J., & Kunreuther, H. (1993). Framing, Probability Distortions, and Insurance Decisions. Journal of Risk and Uncertainty, 7(1), 35-51.
• Johnsonlaird, P. N., & Shafir, E. (1993). The Interaction between Reasoning and Decision-Making – an Introduction. Cognition, 49(1-2), 1-9.
• Kahneman, D., Knetsch, J. L., & Thaler, R. H. (1991). Anomalies – the Endowment Effect, Loss Aversion, and Status-Quo Bias. Journal of Economic Perspectives, 5(1), 193-206.
• Kahneman, D., & Tversky, A. (1984). Choices, Values, and Frames. American Psychologist, 39(4), 341-350.
• Kupferma.I, Castellu.V, Pinsker, H., & Kandel, E. (1970). Neuronal Correlates of Habituation and Dishabituation of Gill-Withdrawal Reflex in Aplysia. Science, 167(3926), 1743-&.
• Neumann, J. V., Morgenstern, O., Rubinstein, A., & Kuhn, H. W. (1947). Theory of games and economic behavior (2 ed.). Princeton: Princeton University Press.
• Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under Uncertainty – Heuristics and Biases. Science, 185(4157), 1124-1131.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The Framing of Decisions and the Psychology of Choice. Science, 211(4481), 453-458.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1980). Causal schemas in judgments under uncertainty. In M. Fishbein (Ed.), Progress in social psychology (pp. 49-72). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
• Tversky, A., & Koehler, D. J. (1994). Support Theory – a Nonextensional Representation of Subjective-Probability. Psychological Review, 101(4), 547-567.
• Wilson, R. A., & Keil, F. C. (Eds.). (1999). The MIT Encyclopedia of the Cognitive Sciences. Cambridge, MA: MIT Press.