Úvod

Zabíjení mláďat, infanticida, bylo popsáno u mnoha druhů primátů. Většinou se s ním setkáváme v situacích, kdy ve skupině dochází ke změně vedoucího samce, který pak zabíjí mláďata předchozího samce.

Popis

Infanticidu podrobně studovala na hulmanech posvátných (Semnopithecus entellus) americká antropoložka Sarah Hrdy. Hulmani mají jednosamcovou sociální strukturu. Ve skupině je jeden dospělý samec, který je otcem většiny mláďat. Zároveň ale existují skupiny bakalářských samců, kteří se čas od času snaží napadnout samce – vůdce skupiny, a jeden z nich pak přebírá roli vůdčího samce. Pokud se mu to podaří, jako vůdčí samec pak často zabije všechna novorozená mláďata ve skupině. Starší samci v takových případech skupinu opouštějí. Samice, jejichž mláďata byla zabita, přestávají kojit a velice brzo potom mohou znovu zabřeznout. Při páření s novým samcem se často tak i stane, čímž nový vládce tlupy zajišťuje předávaní svých genů další generaci.

Vysvětlení

V této souvislosti vznikla teorie o reprodukční strategii samců, která zajišťuje úspěšnost předání svých genů další generaci. Tato teorie se záhy stala velice populární. V sedmdesátých-osmdesátých letech XX. století vedla k četným výzkumům zaměřeným na studium tohoto jevů i u jiných druhů primátů. Podrobné analýzy však ukázaly, že takové vysvětlení není možné přijmout bez výhrad. Stává se totiž, že samec zabíjí nejenom mláďata jiného samce, ale i svoje vlastní. Mnoho autorů tvrdí, že samec zabíjí mládě, aby vyvolal sexuální receptivitu u samice (obvykle nastává za 2 – 3 dny po úhynu mláděte). V tomto případě ovšem je výsledek považován za příčinu. I když primáti bezesporu jsou velice inteligentní zvířata, nemají schopnost předvídat na tak dlouhou dobu dopředu. Navíc se u mnohých druhů se samicí nepáří jen jeden samec, takže určit skutečného biologického otce bez testu paternity je složité. Za infanticidu už vůbec není možné považovat jakékoliv zmizení mláďat v období změny samce, protože mohou existovat i jiné důvody (predátoři, úrazy, nemoci). Po nešetrném zacházení samce může k úmrtí mláděte často dojít třeba i za několik dní, a mládě tudíž neumírá následkem přímého útoku. V takovém případě lze úmrtí sstěží považovat za infanticidu.

Důležitou roli v četnosti zabíjení mláďat hraje i počet porodů jejich matek. Je zjištěno, že samice, které mají prvé mládě, jsou méně úspěšné v zabraňování samci v zabíjeni mláďat než samice, které již rodily několikrát. Svou roli hraje také věk a zkušenost nového vedoucího samce ve skupině. U paviánů pláštíkových (obrázek 1) se ukázalo, že počet úmrtí mláďat je mnohem nižší, pokud se útoku doupouštějí zralí, zkušení samci, než následkem útoků mladých, sotva dospělých samců. Nakonec je třeba říci, že mláďata zabíjejí nejenom samci, ale také samice. Navíc se infanticida vyskytuje jen v některých populacích – zejména v těch, které žijí v méně příznivých podmínkách. Pak je tento jev obvykle spojen s obdobím sociální nestability anebo s obdobím přemnožení skupin při relativně nedostatečné velikosti teritoria apod. U některých skupin zvířat se zvýšený počet útaků objevuje v období sucha, kdy jsou omezeny zdroje vody a potravy. Může se také jednat o psychicky narušené jedince. Takový případ chování dvou šimpanzích samic pozorovala Jane Goodallová (1967) v rezervaci Gombe Stream.

Obr. 1. Pavián pláštíkový (Papio hamadryas) – druh, u kterého byla studována infanticida. Foto: M.Vančatová

Za nejpravděpodobnější vysvětlení proto lze skutečně považovat reprodukční strategii samců, ale v jiném kontextu. Samec má po získání vůdčího postavení ve skupině potřebu pářit se samicemi mimo jiné i proto, aby toto postavení prokázal a potvrdil. Některé ze samic ses novým samce odmítají pářit – ať už proto, že mají mládě, nebo proto, že samce neakceptují, případně se teprve o akceptaci rozhodují (to může trvat dlouhou dobu). Netrpělivý, nezkušený nebo agresivní samec pak zvyšuje nátlak na samice i za cenu konfliktů. Pak může následovat buď náhodné zraňování mláďat při útoku anebo při napadení samice, nebo klasické přenesení agrese na slabší mládě. Samečci jsou obvykle mimo přímou ochranu samice, a tím se přirozeně stávají častějším předmětem agresí, včetně agresí s letálními následky.

Infanticida u člověka

Infanticida u člověka bývá cílená, letální. Bývá součástí genocidy, někdy snad i může být součástí sexuální strategie mužů anebo i celé skupiny, která je nositelem takové agrese. Jindy bývá ritualizovaná a uplatňuje se jako krajní opatření v extrémních situacích, například při hladomorech. Zásadně se utrácejí novorozenci nebo velmi mladí kojenci, eventuálně novorozenci ze zjevnými vadami. Je to v souladu s tím, že do tak malých jedinců skupina ještě nic neinvestovala, a jejich ztráta tudíž sice je tragická, ale pro skupinu nejsnesitelnější. Zcela jinou oblastí pak jsou kultovní anebo náboženské případy.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Čaljan V.G., N.V.Meišvili, M.A.Vančatová, 1987. Infanticide and primate evolution. In: Behaviour as a One of the Main Factors of Evolution, V.Leonovicova and V.J.A.Novak (Eds.), pp.321-330, CSAV, Praha.

Goodall, Jane, 1967. In the Shadow of Man. Houghton Miffin, Boston.

Hrdy, Sarah Blaffer, 1981. The Woman that never Evolved. Harvard University Press, Cambridge, Mass.

Zpracovala: Mgr. Marina Vančatová, Katedra obecné antropologie, Fakulta humanitních studií UK v Praze