Úvod

Kapitola má následující stavbu: 

• Sociální řád, sociální integrace a problém jejich udržování
  • Teoretická řešení problému sociálního řádu a sociální integrace
    • Systémové teorie
      • Teorie konfliktu
      • Strukturální funkcionalismus
    • Fenomenologická sociologie
    • Interakcionistické teorie
      • Symbolický interakcionismus
      • Teorie racionální volby
• Institucionalizace a instituce
  • Jazyk jako klíčová instituce
• Sociální kontrola a socializace
• Jak lze empiricky zkoumat sociální řád a sociální strukturu?
  • Třídní struktura versus sociální stratifikace
• Jak se měří status? Měření sociální stratifikace
  • Objektivní měření sociální stratifikace
  • Subjektivní způsob zjišťování sociálního statusu
• Jak se měří třída? Měření třídní struktury
  • Objektivní měření třídní struktury
  • Subjektivní způsob zjišťování třídní příslušnosti
• Vnímání sociálních nerovností
  • Obraz rozvrstvení společnosti jako výsledek sebezařazení
  • Jaké představy mají respondenti o tvaru celku společnosti
  • Prestiž povolání jako míra skupinových nerovností

Sociální řád, sociální integrace a problém jejich udržování

Člověk se rodí do společnosti, která vytváří důležitou část jeho vnějšího prostředí. V této souvislosti je na místě uvést, že součástí tohoto vnějšího prostředí jsou také materiální i nemateriální podmínky.

V počáteční fázi svého života je individuum spíše přírodním než kulturním či sociálním produktem, a proto je společností postupně připravován na život v ní, je zespolečenšťován.

Říci, že se člověk rodí do společnosti, znamená, že je vystaven vlivu mnoha skutečností, z nichž některé mají více či méně stabilní a prosazující se vliv. Tyto skutečnosti můžeme označit termínem „struktura“.

V sociologii nepanuje jednota v tom, které skutečnosti vytvářejí strukturu, tedy jakousi páteř společnosti, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje život jejích členů. Někteří sociologové dokonce pochybují o tom, že by společnost vůbec takovou páteř měla.

Za strukturu společnosti je někdy považována struktura hodnot nebo norem, jindy struktura ekonomických vztahů, autority, typizací či interakcí. Termínem „sociální struktura“ se v sociologii nejčastěji označuje hierarchie tříd lidí či jejich vrstev. (viz Jak lze sociální řád a sociální strukturu empiricky zkoumat?)

Uvedené struktury vznikají různým podílem aktivní či vědomé činnosti lidí a sociologické perspektivy se odlišují mj. tím, že některé z nich přisuzují rozhodující vliv ve vývoji společenského života anebo takový vliv popírají. V důsledku odlišných pojetí struktury se jednotlivé sociologické perspektivy liší i v odpovědi na otázku, jak společnost vytváří integrovaný celek a jak se tento celek udržuje. Je to problém, který sociologie nazývá problém sociálního řád, sociální integrace a jejich udržování.  Přeformulovat tento problém do jazyka zdravého rozumu znamená ptát se, jak drží společnost pohromadě.

Dnes již klasickou analýzu tohoto problému provedl americký sociolog Joeffrey Alexander. Z jeho analýzy vyplývá, že jednání lidí ve společnosti může podléhat biologickým pudům. Může být také jednáním lidských atomů, tedy individuí jednajících jen s ohledem na sebe, a tak být nahodilé a nepředvídatelné. Je-li jednání lidí založeno na vnějších podmínkách, pak může být koordinováno přinucením nebo odměnami. Může však být založeno také na dobrovolném pořízení se společenskému celku (blíže k tomu viz Alexander 1987).

Nemá smysl vést spory o tom, která z těchto perspektiv je pravdivější nebo objektivnější. Všechny můžeme považovat za nástroje, jimiž se sociologie snaží vysvětlit sociální realitu. Každá z nich odpovídá pouze na určitý okruh otázek, žádná neodpovídá na všechny otázky, které můžeme společnosti klást.

Každé z řešení otázky udržování sociálního řádu přináší jinou odpověď na problém struktury společnosti a v důsledku toho také svou variantu vysvětlení zespolečenšťování člověka a úlohy vědomí v tomto procesu. Lze tedy shrnout: princip vysvětlení sociální integrace, tedy charakter struktury společnosti, do značné míry určuje procesy zespolečenšťování individua a úlohu vědomí v nich.

Teoretická řešení problému sociálního řádu a sociální integrace

Teoretická řešení problému sociálního řádu, sociální integrace a jejich udržování lze rozdělit do dvou velkých skupin: na systémové teorie, fenomenologickou teorii a na interakcionistické teorie. Systémové teorie můžeme rozdělit na teorie konfliktu (představiteli jsou např. Karel Marx a Ralf Dahrendorf) a na strukturální funkcionalismus (představitelem je např. Talcott Parsons). Za představitele fenomenologické sociologie mohou být považováni Peter L. Berger a Thomas Luckmann. Interakcionistické teorie lze rozdělit na symbolický interakcionismus (představitelem je např. Herbert Blumer) a na teorii racionální volby (představitelem je např. James C. Coleman). Hlavní rozdíl mezi skupinami teorií spočívá v tom, jakou roli hraje sociální struktura při utváření a udržování sociálního řádu a integrace společnosti. Zatímco systémové teorie a fenomenologické teorie předpokládají, že sociální struktura je určující pro utváření společenského řádu a člověka, interakcionistické teorie tuto determinující (určující) roli sociální struktury nepředpokládají.

Systémové teorie

Teorie konfliktu

Německý filozof Karel Marx stavěl svou představu třídní společnosti na přinucení. Struktura společnosti je dána rozdělením lidí do tříd, jimiž jsou proletariát a buržoazie. Obě třídy mají ve společnosti jiné postavení a její příslušníci jiné možnosti, a to na základě vztahu k výrobním prostředkům. Vlastníci výrobních prostředků mají do určité doby možnost proletariát ovládat a vnucovat mu podmínky života. Tyto podmínky jsou však nespravedlivé, neboť jsou založené na vykořisťování proletariátu.

Tento strukturální vztah – vztah mezi vlastníky a nevlastníky výrobních prostředků, existuje podle Marxe objektivně, tj. v jeho dikci nezávisle na vůli lidí, a určuje jednání obou tříd. Vztah obou tříd je dynamizován antagonismem výrobních sil a výrobních vztahů sjednocených v sociálněekonomické formaci. Marx předpokládá, že vykořisťování proletariátu dosáhne úrovně, která povede k velkému třídnímu konfliktu – k revoluci, jejímž vítězem se stane proletariát (blíže k tomu viz Marx, K., Engels, B. Německá ideologie. Praha: Svoboda, 1952). Ten nastolí beztřídní společnost, v níž, slovy Marxova kritického pokračovatele německého sociologa Ralfa Dahrendorfa, nebude existovat vnucená dělba práce ani struktura autority, které člověka ujařmují (Dahrendorf 1969). Člověk se stane svobodnou bytostí, která bude jednat v souladu se svými autentickými potřebami.

K. Marx předpokládal, že revoluce provede proletariát, který si bude vědom svého postavení a své historické úlohy. Jeho představa uvědomělé „třídy pro sebe“ však naráží na problém, jak se strukturální podmínky přetaví do vědomí lidí. Na uvedenou otázku K. Marx nenašel uspokojivou odpověď.

Tento problém je variantou obecnějšího problému, tedy vztahu materiálních podmínek a vědomí. K. Marx sice píše, že produkce představ je podmíněna vývojem výrobních sil a jim odpovídajícího styku a pokračuje myšlenkou, že výtvory mozku jsou sublimáty materiálního životního procesu, který je vázán na materiální předpoklady (Marx, Engels 1952). To však není postačující odpověď na vztah materiálních podmínek života a vědomí lidí.

Jinou variantu společnosti založené strukturálně na přinucení nabídl německý sociolog Ralf Dahrendorf. R. Dahrendorf je přesvědčen, že se ve všech společnostech prosazuje struktura autority. V každé společenské organizaci mají lidé na některých pozicích právo vykonávat kontrolu nad lidmi na jiných pozicích. Jen tak může být dosaženo efektivního přinucení k požadovanému chování lidí na kontrolovaných pozicích. R. Dahrendorf mluví o pozicích vykonávajících kontrolu jako o pozicích autority a o pozicích kontrolovaných jako o pozicích bez autority. Existence autority je obecným jevem, doprovází lidstvo všude tam, kde najdeme organizaci.

Autorita však neznamená moc. Dahrendorf spatřuje základní rozdíl mezi autoritou a mocí v tom, že autorita vyplývá ze sociálních pozic nebo rolí, zatímco moc se vztahuje k osobnosti individuí. Legitimita pozic autority je neustále ohrožována držiteli pozic bez autority. R. Dahrendorf se proto domnívá, že zápas konfliktních skupin o legitimitu vztahů autority je věčný a všudypřítomný.

Pozice nadané autoritou tvoří jednu skupinu pozic, proti níž stojí druhá skupina pozic, pozice podrobené. Tento protikladný vztah je však sjednocen kategorií svazek panství, a je to právě svazek panství, který vytváří základní jednotku sociální organizace. V souladu s Maxem Weberem Dahrendorf nazývá svazkem panství sdružení, v němž jsou „…jeho členové na základě stávajícího pořádku podrobeni vztahům autority“ (Dahrendorf 1969).

Pozice ve struktuře panství spojují jejich držitele s konfliktními zájmy. Tyto zájmy však nejsou psychologickou vlastností individuí. Jsou to strukturálně generované orientace jednání držitelů pozic. Objektivní zájmy vyjadřují zájem pozice spojené s výkonem autority na udržení statu quo, tedy na udržení dominance. Pozice podrobené jsou strukturálně spojeny se zájmem na změnu sociálních podmínek, které pro držitele těchto podrobených pozic znamenají snahu změnit držitele autority na pozicích dominantních.

S těmito zájmy, které Dahrendorf nazývá latentní zájmy, jsou v rámci svazku panství spojeni individuální držitelé pozic. Lidé na těchto pozicích si nemusí být latentních zájmů vědomi, a nemusí proto vždy v souladu s nimi jednat. Individuum však vždy jedná adaptovaně nebo neadaptovaně. Adaptovaně jedná, když internalizovalo rolová očekávání spojená s pozicí, neadaptovaně jedná, když tato rolová očekávání neinternalizovalo.

Ta individua, která se nacházejí z hlediska distribuce autority v identické situaci, ještě netvoří skupinu. K tomu jim chybí základní předpoklad, kterým je pocit sounáležitosti jako nutná podmínka organizovanosti. Koncept latentních zájmů však pocit sounáležitosti nepředpokládá. Skupiny držitelů specifických pozic jsou v nejlepším případě potenciálními skupinami; Dahrendorf je nazývá kvazi-skupiny.

Strukturně zakotvené latentní zájmy a z nich odvozené kvazi-skupiny vytvářejí pouhou možnost existence konfliktů. Tyto konflikty Dahrendorf vysvětluje kategoriemi manifestní zájem a zájmová skupina.

Na rozdíl od latentních zájmů jsou manifestní zájmy psychologickou charakteristikou individuí. Dahrendorf je spojuje s emocemi, vůlí a přáním osob, které jsou orientovány na určitý cíl (Dahrendorf 1969).

Dahrendorf soudí, že vědomí je odrazem struktury autority. Ovšem i on, stejně jako Karel Marx, naráží na problém, jak se to děje. Tento problém se snaží vyřešit odkazem na technické, politické a sociální podmínky, za kterých se z kvazi-skupiny stane zájmová skupina. Tím ovšem nebyl problém přijatelně vyřešen, neboť uvedené podmínky jsou stále podmínkami vnějšími a není jasné, jaké mechanismy způsobují proměnu kvazi-skupiny ve skupinu zájmovou.

Dahrendorfova teorie je však velmi efektivně schopna skrze strukturu autority vysvětlit integraci společnosti. Struktura autority rozděluje společnost na dvě skupiny a internalizace rolových očekávání spojených s pozicemi přinejmenším naznačuje průběh socializačních procesů a kritéria posuzování normálního a deviantního chování.

Strukturální funkcionalismus

Jinou sociologickou perspektivou, ze které je možno pohlížet na problém sociální struktury a jejího vlivu na formování individua je strukturální funkcionalismus, jehož nejvýznamnějším reprezentantem je americký sociolog Talcott Parsons.

Strukturální funkcionalismus vychází z představy, že společnost je systémem, který spojuje subsystémy adaptace, cílů, norem a hodnot. V subsystému adaptace lidé jednají s cílem adaptovat se na vnější podmínky společnosti. V subsystému cílů lidé stanovují cíle, pomocí nichž se hodlají adaptovat. V subsystému norem jednají podle norem platných ve společnosti a v subsystému hodnot přejímají a předávají nejzákladnější orientace svého chování. Vzájemná souhra mezi těmito subsystémy založená na plnění funkčních požadavků vůči systému pak udržuje rovnováhu společnosti. Každý subsystém tedy přispívá svým dílem k fungování celé společnosti.

V systému společnosti se nachází mnoho sociálních pozic, s nimiž se pojí určitá práva a povinnosti pro toho, kdo tuto pozici ve společnosti obsadí. S každou sociální pozicí je tak spojeno určité očekávané chování. Toto chování se v sociologické teorii nazývá sociální role. Sociální role je typickou reakcí (chováním) na typické očekávání.

Sociální role je chování vyplývající z očekávání druhých, což znamená, že každé individuum se v sociální struktuře chová jako držitel určité pozice, která má svým fungováním přispívat k dynamické rovnováze společnosti. Sociální pozice se tedy nacházejí ve vzájemných vztazích, které odpovídají požadavkům systému, jež vytvářejí, a těmito vztahy vytvářejí sociální strukturu sociálního systému.

Individua vykonávají role spojené s pozicemi a tak odpovídají na vzájemná očekávání, která vyplývají z požadavků systému. Do takového světa se individuum narodilo a naučilo se v něm žít prostřednictvím procesu socializace. V tomto procesu se naučilo požadavkům, které společnost klade jako podmínku své stabilizace.

Stabilizace společnosti je zajištěna institucemi, což jsou soubory pravidel, jejichž dodržováním se svět stává bezporuchovým. Sociální struktura tak představuje soustavu sociálních pozic a současně síť sociálních vztahů, která spojuje jednotlivé členy nebo sociální skupiny navzájem.

Ve společnosti neexistuje sociální struktura složená pouze z rovnocenných pozic. Sociální struktura je vnitřně hierarchizovaná a lidi na různých pozicích různě odměňuje za očekávaný výkon role. Přispívá-li pozice fungování systému více, je člověk na této pozici odměňován více než člověk na pozici, která přispívá fungování společnosti méně.

Konkrétní výkon konkrétního činitele v konkrétní pozici se hodnotí na základě hodnotového referenčního rámce. Každé individuum poté, co se srovnají požadavky jeho pozice, důležitost jeho pozice, jeho kvalita (status) a jeho konkrétní výkon, obdrží svoje hodnocení. Dostane jakoby známku, číslo, které jej zařadí na určitý bod na stupnici.   

Pokud společnost funguje podle výše popsaného modelu, sociální nerovnost je funkcionálně nezbytná, tedy v zásadě spravedlivá a úvahy o její odstranitelnosti jsou v podstatě škodlivé. Stručně řečeno, lidé jsou ohodnoceni podle toho, jak jsou pro společnost důležití svou pozicí a jaký výkon na této pozici podávají. To je veskrze meritokratická (výkonová) koncepce sociální nerovnosti.

Podle strukturálního funkcionalismu je soudržnost systému založena na hodnotovém vzorci a společnost disponuje mechanismy, jimiž jsou hodnoty předávány následujícím generacím (Parsons 1991).

Fenomenologická sociologie

Problém sociální struktury a utváření individua jejím vlivem řeší také fenomenologická perspektiva. Jejími významnými reprezentanty jsou Peter L. Berger a Thomas Luckmann.

Jedním z důležitých východisek Bergera s Luckmannem je myšlenka, že člověk je nedostatečně biologicky vybaven, a tento nedostatek překonává tím, že konstruuje svůj svět. Na rozdíl od zvířat, která reagují na své prostředí instinkty, lidé jsou instinkty vybaveni nedostatečně. Člověk proto musí instinkty zvířete nahradit insititucemi, které jej orientují v jeho vztahu ke světu. Neustálou externalizací svých zkušeností vytváří sociální řád, a tak si vytváří své stabilní prostředí.

Díky institucím lidé nemusí znovu a znovu řešit situace, do kterých se dostávají, neboť instituce jim dovolují jednat předem danými způsoby. Berger s Luckmannem považují instituce za typizační schémata, která lidem říkají, jak se mají chovat v typických situacích a co očekávat od jiných lidí v typických rolích.

Typizačním schématem může být např. muž,  milý člověk, narušitel, přítel, soupeř atd.  Typizace, podle kterých člověk jedná, „…mohou být stejně tak narušeny  mým chováním, jako  mé typizace jeho vystupováním. Jinými slovy, obě typizační schémata vstupují při kontaktu tváří v tvář do neustálého ‘vyjednávání‘. V každodenním životě je takové ‚vyjednávání‘ obvykle předem připraveno podle typických zvyklostí …“ (Berger, Luckmann 1999).

Sociální řád je však vždy do jisté míry ohrožen, neboť jeho automatismus se může porušit omyly a chybami v komunikaci, které nesplňují typická očekávání druhých lidí. Člověk je schopne zvládat mnoho situací, kterým čelí, protože tyto situace patří do každodenní reality, do přirozeného světa, ve kterém se lidé chovají typickými způsoby v typických situacích.

Každá instituce (typizační schéma) je lidmi sdílena a toto sdílení je zabezpečováno socializací. Svět socializovaného člověka je uspořádaný, relativně uzavřený a stabilní, neboť je uspořádán prostřednictvím typizačních schémat, která na jeho jednání působí, aniž by si je uvědomoval. Člověk totiž konstruuje sociální řád většinou nevědomými procesy, neboť se jim naučil v procesu socializace převzetím typizačních schémat a používá je automatizovaně.

Struktura, která je strukturou typizací, je lidským výtvorem. Lidská činnost totiž podléhá habitualizaci, tedy proměňuje se ve zvyk a tudíž může být v budoucnu bez většího úsilí opakována. Habitualizace osvobozuje od množství voleb. Pomocí habitualizace pak to, co je ve vědomí člověka, sedimentuje a pro další generace se stává objektivní realitou (Berger, Luckmann 1999).

Interakcionistické teorie

Interakcionistické teorie, na rozdíl od systémových teorií nepředpokládají určující (determinující) sociální strukturu. Společnost sestává z  interakcí, které podléhají relativně rychlým proměnám.

Symbolický interakcionismus

Symboličtí interakcionisté zaujímají specifický pohled na sociální strukturu a její vliv na formování člověka. Zdůrazňují vědomé procesy konstruování jednání. Jsou zaměřeni na označování významných objektů v prostředí. Označováním se objektům přidělí význam, významy jsou interpretovány a na základě toho lidé konstruují své jednání.

Představitel symbolického interakcionismu americký sociální psycholog a sociolog Herbert Blumer vychází z představy, že lidské skupiny jsou tvořeny a udržovány vědomým jednáním lidí. Blumer předpokládá, že společnost je výtvorem individuí, která jsou spolu v interakci. Interakce však nejsou prostředkem, skrze který působí vnější determinanty jednání lidí. Představují jednání, jehož prostřednictvím jsou vytvářeny společné definice situací, a tak sociální realita. Život sociální skupiny je proto formativním procesem, nikoliv výrazem předem daných faktorů.

Kromě interpretace zahrnují interakce individuí také proces definování, v němž individuum naznačuje druhému, jak chápe situaci. Prostřednictvím interpretace a definování účastníci interakcí vzájemně přiřazují své definice situace, a tak konstruují společné jednání, tj. sociální realitu. K přiřazování jednání jednotlivých individuí nedochází mechanicky. Interagující individua uzpůsobují své jednání napřed prostřednictvím identifikace jednání druhého, pak jeho interpretací a následně definicí vzájemného jednání. Realita je tedy sociálním produktem, který je vytvářen procesem definování v interakci.

Společnost je podle symbolických interakcionistů konstrukcí vznikající z velkého počtu společných aktů jednání individuí, z nichž mnohé jsou blízce spojeny, mnohé ne, některé se opakují, některé jsou předem vzorovány, ale všechny slouží cílům účastníků, nikoliv požadavkům systému. To ovšem neznamená, že symbolický interakcionismus odmítá existenci struktury. Její aspekty jsou důležité, ale pouze jako věci, které vstupují do procesů interpretování a definování. Orientace společného jednání má značně nahodilý charakter. Je to způsobeno tím, že společenský život dovoluje značné diference v individuálním jednání, a tím také ve směru společného jednání.

Symbolický interakcionismus nevylučuje opakovatelnost jednání, ale zdůrazňuje, že jde o vědomé procesy, jimiž je jednání formováno. Blumer se domnívá, že mnohé sociologické teorie proces formování jednání přehlíží. Podle jeho soudu však k tomuto procesu dochází neustále, i když jde o jednání už ustanovené a opakované.

Podle Blumera je pravda, že převážná část sociálního jednání především v ustálených společnostech má charakter stálých vzorců společného jednání. Ve většině situací individua sdílí společné a předem ustanovené významy očekávaného jednání. Tyto situace jsou tak časté, že vedou k pohledu na společnost jako na ustanovený řád s normami a hodnotami. Podle Blumera však není pravda, že celý rozsah života ve společnosti je výrazem předem ustanovených forem společného jednání. Lidé se často dostávají do nových situací, ve kterých nelze použít již existující pravidla.

Ovšem i v případě předem ustanovených forem společného jednání je nutno aktuální jednání ustanovovat vždy znovu. Již ustanovené formy společného jednání totiž mohou být buď zpochybněny, nebo potvrzeny.  Používání termínů normy, pravidla, hodnoty atd. nesmí zastírat, že každý z těchto termínů označuje skutečnost vyrůstající ze sociálních interakcí, které ji nejen udržují, ale také proměňují. Pravidla společenského života, jež některé sociologické perspektivy považují za pevnou strukturu společnosti, jsou vytvářena a udržována společenským životem; tato pravidla společenský život neurčují.

Symbolický interakcionismus tedy nepředpokládá neměnnou strukturu společnosti, která by rozhodujícím způsobem formovala členy společnosti. Naopak, lidé udržují společenský život vědomými procesy (Blumer 1969).

Teorie racionální volby

Specifickou variantou interakcionismu je teorie racionální volby. Její protagonista, James C. Coleman, se domnívá, že centrálním problémem sociálních věd je fungování sociálního systému. Systém však vysvětluje prostřednictvím jednání individuálních aktérů, kteří jednají účelověracionálně a řídí se principem maximalizace zájmů. Zájem působí jako hnací síla jednání a je indikován množstvím zdrojů, které individuum užilo pro získání kontroly nad událostí.

Základna sociálního systému spočívá ve dvou aktérech, z nichž každý má kontrolu nad určitými zdroji a určitý zájem o zdroje jiného aktéra nebo aktérů. Aktéři tedy nemají úplnou kontrolu nad zdroji, které uspokojují jejich zájmy; tyto věci jsou částečně nebo zcela pod kontrolou jiných aktérů. Sledování určitého zájmu proto vede k transakcím s těmito aktéry.

Transakce přitom nejsou jen směnami; jsou také hrozbami, sliby a úplatky. Jednání jsou vzájemně závislá, a tak produkují makroúrovňové efekty. Výsledkem směnného procesu je redistribuce kontroly nad událostmi, kterou může změnit každá nová informace nebo nový akt jednání. Tak se proměňuje konstelace transakcí, tedy jednání vytvářející sociální systém (Coleman 1990).

Institucionalizace a instituce

Institucionalizací se rozumí vytváření společenských institucí. V sociologickém slova smyslu instituce znamená pravidlo, které upravuje chování a jednání lidí. Jedná se tedy např. o sociální normy, pravidla společenského styku (např. způsob, jakým se zdravíme, oslovujeme, jak se oblékáme, způsob stravování apod.), právní zákony apod. Většina sociologických teorií považuje instituce za mechanismy, které jsou nezbytné pro přežití společnosti. V tomto smyslu jsou instituce vzory chování a jednání, které uspokojují potřeby společnosti. Instituce totiž zakládají kooperaci mezi lidmi, omezují agresivitu vůči jiným lidem apod. Takto chápe instituce např. Talcott Parsons.

Jednotliví sociologové se liší v tom, jakými mechanismy instituce vznikají. Někteří sociologové se mechanismu vzniku institucí příliš nevěnují a o institucích mluví jako o již existujících objektech, jiní sociologové mechanismům vzniku institucí věnují téměř celou svou pozornost, ovšem všichni se shodují v tom, že instituce jsou pro existenci společnosti nezbytné.

Jazyk jako klíčová instituce

V každé společnosti je jednou z klíčových institucí jazyk. Jazyk je institucí proto, že obsahuje různá jazyková pravidla, významy znaků, způsoby jejich spojování atd. Jazyk je základem řeči, je to systém znaků, který slouží k dorozumění mezi lidmi. Řeč můžeme považovat za jazyk v akci. Lidé se samozřejmě i v rámci jednoho jazykového společenství liší v jeho používání (různé formy nespisovného jazyka) i ve způsobech řeči (různorodost mluveného projevu), přesto však základní jazykové zásady všichni dodržují, chtějí-li se navzájem dorozumět. V tomto smyslu pak jazyk, jako ostatně každá jiná instituce, vykonává na jedince sociální nátlak.

Jazyk je centrální součástí kultury a je jádrem všech symbolických systémů. Je hlavním prostředkem sociálního života, protože zprostředkovává sociální interakce. Většina savců disponuje schopností učit se, ale pouze tato schopnost není pro existenci jazyka a kultury dostatečným předpokladem. Pouze lidé jsou schopni pochopit vysvětlení.

Jazyk poskytuje hotové návody pro organizaci, třídění a klasifikaci světa. Také z tohoto důvodu mnozí vědci spatřují těsný vztah mezi jazykem a myšlením, když soudí, že jazyk společnosti je důležitým činitelem v utváření myšlení a vědomí lidí a jejich kultury.

Podle amerického kulturního antropologa Roberta Murphyho se s jazykem v sociologických teoriích pojí další dilema, které lze vyjádřit dvěma krajními postoji:

1. Postoj Talcotta Parsonse, který založen na představě existence univerzálního jazyka, který sdílí všichni lidé ve společnosti prostřednictvím socializace.
2. Postoj Harolda Garfinkela, který byl přesvědčen, že neexistují žádné univerzální výrazy, protože každé slovo v jazyce má aspekt indexikality. To znamená, že může být správně pochopeno pouze v kontextu situace, ve které se používá. Vzájemného porozumění mezi lidmi může být dosaženo jen společnou činností. Sociální interakce vždy zahrnuje konstrukci významů, na níž se podílejí obě zúčastněné strany (blíže k tomu viz Murphy 2001).

Kromě myšlení může jazyk plnit také různé sociální funkce. Např. americký sociolog, představitel teorie konfliktu a teorie racionální volby Randall Collins se domnívá, že interakce lidí mají konfliktní charakter. Urovnávání konfliktů vyžaduje konverzaci, tedy jazykové prostředky. Jejich použitím lidé uspokojují své zájmy a koordinují jednání. Lidská konverzace má podle Collinse určitou strukturu, kterou se snaží odhalit konverzační analýzou. Struktura konverzace ukazuje, jakými prostředky a cestami lidé dosahují alespoň momentální shody (blíže k tomu viz Collins 1975).

Fenomenologicky orientovaná sociologie předpokládá další funkci jazyka, když její představitelé soudí, že lidské vyjadřování má schopnost objektivace, což znamená, že se může projevovat v produktech lidské činnosti, které pak vytvářejí prvky společného světa. Velmi důležitým případem objektivace je vytváření jazykových znaků, jimiž lidé označují věci svého prostředí. Běžné objektivace každodenního života jsou udržovány především jazykovými významy. Jazyk má svůj původ v situaci tváří v tvář, ale může se od takové situace odpoutat. Člověk tak může mluvit o mnoha skutečnostech, které nejsou přítomny „tady a teď“ nebo které sám vůbec nezažil. Jazyk je také schopen zpřítomnit vysoce abstraktní symboly, se kterými pracuje náboženství, filozofie, věda či umění, a předkládat je jako objektivně reálné prvky každodenního praktického života (Berger, Luckmann 1999).

Podle fenomenologické sociologie má jazyk své kořeny v každodenním životě a jeho prvotní funkcí je na tento každodenní život odkazovat. Odkazuje především na činnosti, které jsou ovládány praktickou motivací. Jazyk je pro člověka vnější skutečností a projevuje se vůči němu jako donucovací prostředek, neboť jej nutí přijmout jeho vzorce. Jazyk typizuje zkušenosti člověka a umožňuje mu utřídit je do kategorií, kterým porozumí nejen on, ale také ostatní lidé. Jazyk také zpřítomňuje svět, protože jeho prostřednictvím může člověk teď mluvit o něčem minulém nebo vzdáleném.

Jazyk buduje oblasti významů týkající se určitých okruhů lidských činností i událostí. V rámci takových oblastí významů se objektivizují, uchovávají a hromadí jak osobní, tak dějinné zkušenosti. Takové hromadění zkušeností je selektivní, neboť jen něco bude uchováno, ostatní bude zapomenuto. Tak se vytváří zásoba vědění, která je předávána z generace na generaci a která představuje historické vědomí dané kultury a společnosti.

Jazyk sehrává velmi důležitou úlohu v symbolickém interakcionismu. Např. jeden z jeho představitelů, americký sociální psycholog Georg Herbert Mead předpokládá, že bez jazyka by nebylo společnosti. Jazyk je totiž tou částí sociálního jednání, která umožňuje kontrolu organizace jednání. Jazyk vyrůstá ze situací, kdy postoj jednoho individua vyvolává odpověď v druhém individuu, a tato odpověď vyvolává zpětně odlišnou odpověď v prvním individuu. Jazykové prostředky jsou považovány za formy gest a sociální jednání je pojímáno jako konverzace gest. Gesta umožňují vzájemnou koordinaci sociálního jednání.

Gesto je vyjádřením postoje, za kterým se skrývá idea. Toto gesto pak vzbuzuje v druhém individuu stejnou ideu. Symboly odpovídají významům ve zkušenosti jednoho individua a vyvolávají určitý význam v druhém individuu. Jestliže gesto vyvolává tyto reakce, můžeme mluvit o jazyku.

Jazyk nese soubor symbolů odpovídající určitému obsahu, který je do značné míry identický se zkušeností jiných individuí. Jestliže má dojít ke komunikaci, pak symboly musí pro všechna zúčastněná individua znamenat stejné věci. Jestliže individua odpovídají na stimul různě, pak pro ně stimul znamená různé věci.

Jazyk nesymbolizuje situaci, která už existuje, nýbrž situaci utváří. Objekty, o které v interakci jde, jsou tvořeny komunikací. V ní individua, která se komunikace účastní, vytvářejí významy objektů. Jazyk je také prostředkem, jímž se vytváří osobnost člověka. Dítě přebírá v průběhu socializačního procesu role druhých, a to dělá prostřednictvím jazyka (Mead 1974).

Sociální kontrola a socializace

Různé instituce se od sebe odlišují mírou, ve které zavazují členy společnosti dodržovat je, případně pozměňovat. Proto se s každou institucí pojí určitá sankce, tedy trest, který nás postihne, nejednáme-li podle instituce (a jsme-li při tom odhaleni). Naopak chování a jednání podle pravidel je naším okolím hodnoceno kladně.

Co člověka nutí k tomu, aby dodržoval instituce? Sociologické teorie poskytují vcelku dobře propracovanou odpověď na tuto otázku. Mluví o kontrole, přičemž ji rozdělují na vnitřní (té říkají socializace) a vnější (té říkají sociální kontrola).

Socializace (zespolečenštění) bývá označována za vnitřní kontrolu proto, že v procesu socializace jedinec zvnitřňuje instituce. V rámci socializace se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny.

Socializace sama však pro dodržování institucí nestačí. Vnitřní kontrola je doplněna kontrolou z vnějšku, to znamená, že nad dodržováním institucí bdí i naše společenské okolí. Sociální kontrola používá různé prostředky a má několik podob. Podle amerického sociologa Petera L. Bergera nás kontrolují čtyři základní druhy sociální kontroly.

Za prvé je to právní a politický systém. Tento systém nás kontroluje prostřednictvím zákonů, které jsme všichni nuceni dodržovat (právní zákony platí univerzálně, což je jeden ze základních principů demokratického právního státu). Nedodržování zákonů se trestá podle právních kodexů. I ti, kteří nikdy neporušili zákon, se s tímto systémem setkávají, např. tehdy, když platí daně. Tento systém používá pro vymáhání dodržování zákonů policii a následně soudy a vězeňský systém. Policie může za určitých okolností používat i fyzické násilí, ovšem v demokratických společnostech je tato možnost silně omezena. Jako možnost stále existuje a sociálně působí, protože proč by jinak nosili policisté obušky a pistole?

Za druhé je to ekonomický systém, respektive zaměstnavatel, který rozhoduje o tom, jak se má člověk chovat na pracovišti, v mnoha povoláních také o tom, co má mít na sobě oblečeno a v některých povoláních dokonce i o tom, co může dělat ve svém volném čase. Např. některé americké firmy pořádají večírky a víkendové pobyty nejen pro své zaměstnance (cílem je vytvořit jednotnou firemní kulturu, vnuknout zaměstnancům firemní vizi a strategii a upevnit pracovní týmy), ale i pro rodinné příslušníky zaměstnanců, a to proto, že chtějí svůj vliv rozšířit z pracoviště až do rodin svých zaměstnanců. Když se zaměstnanec neúčastní takových večírků a víkendových pobytů, může přijít o část svého platu nebo dokonce o práci. Zaměstnavatel používá různé formy ekonomického nátlaku k tomu, aby si vymohl dodržování pravidel a norem.

Za třetí je to nátlak morálky, zvyků a obyčejů. Porušení některých pravidel nemusí být postihováno právně nebo ekonomicky, stačí, když je označeno za nemorální. Nátlak morálky, zvyků a obyčejů se projevuje různými způsoby. Může jít o přesvědčování, výsměch, pomluvy, potupení nebo dokonce izolování. To jsou opravdu kruté prostředky sociální kontroly. Krajním prostředkem je naprostá izolace. Vyloučení ze společnosti neznamená jen to, že vás zavřou do vězení: bohatě stačí, když s vámi vaše okolí přestane komunikovat.

Za čtvrté je to nátlak rodiny a osobních přátel. Podle Bergera je tento nátlak nekrutější, protože právě v rodině a mezi přáteli máme své přirozeně nejdůležitější vazby. Také rodina a přátelé mohou používat kruté mechanismy výsměchu, potupy nebo dokonce izolace (Berger 1991).

Jak lze empiricky zkoumat sociální řád a sociální strukturu?

Třídní struktura versus sociální stratifikace

Sociologové rozlišují dvě pojetí sociální struktury: třídní strukturu a sociální stratifikovanou strukturu.

Třídní pojetí sociální struktury je obvykle spojováno s pojmem sociální třída. Zakladatelem tohoto pojetí byl Karel Marx. Marx rozlišoval v kapitalistické společnosti dvě třídy: buržoazii a proletariát. Buržoazií rozuměl třídu kapitalistů, kteří vlastní výrobní prostředky a používají námezdní práci proletariátu. Proletariát je třída námezdních dělníků, kteří nevlastní výrobní prostředky a aby přežili, jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu buržoazii.

Na Marxe (kriticky) navazovali mnozí následovníci, zejména Ralf Dahrendorf a Pierre Bourdieu. Oba kritizují Marxovo jednostranné ekonomizující pojetí třídní struktury, které je založeno pouze na vlastnictví či nevlastnictví výrobních prostředků.

Ralf Dahrendorf doplnil Marxovo ekonomizující pojetí tříd autoritou, která nemusí vyplývat jen z vlastnictví výrobních prostředků, ale může pramenit ze vztahu nadřízenosti. Základní Dahrendorfovou kategorií je svazek panství, který je tvořen vztahy autority, což jsou vždy vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Tam, kde existuje svazek panství, tam se očekává, že podřízený je kontrolován příkazy a rozkazy, varováním a zákazy nadřízeného. Tato strukturální tzv. rolová očekávání jsou legitimní, protože jsou spojena s relativně trvalými sociálními pozicemi (nadřízenost, podřízenost), a nikoliv s osobností jednotlivců. Z rolových očekávání vyplývají tzv. latentní zájmy. Latentní zájmy držitelů různých pozic jsou konfliktní, protože vyrůstají z rozdělení autority (nadřízení, podřízení). Latentní zájmy si držitelé pozic neuvědomují. V situaci, kdy si je držitelé pozic uvědomí, latentní zájmy se změní v zájmy manifestní a jejich nositelé vytvoří třídu, přičemž manifestní zájmy jsou pak jejím třídním vědomím.

Třídy jsou tedy soubory pozic ve svazku panství. Tyto pozice jsou definované buď nadřízeností vyplývající z autority (dominantní třída), nebo podřízeností vyplývající z absence autority (subdominantní třída).

Pierre Bourdieu se ve svém pojetí tříd zaměřil na to, jak se pozice v sociálním prostoru odráží v jednání, kterým rozuměl kulturní praxi (jídlo a způsoby stolování, trávení volného času, rodinný život atd.). Sociální prostor rozdělil na pozice, přičemž každá pozice je spojena se dvěma zdroji: s určitými materiálními statky a určitými kulturními zájmy. Kombinace těchto dvou zdrojů se pak odráží v jednání aktérů na daných pozicích. Aktéři, kteří k sobě mají v sociálním prostoru blízko, provádějí podobnou kulturní praxi, mají podobný pohled na svět, podobný habitus i podobné zájmy. Bourdieu tyto aktéry označuje jako sociální třídu, která se nemusí projevovat uvědomovaným třídním vědomím, ovšem zcela určitě se projevuje stejnou nebo podobnou kulturní praxí. V sociálním prostoru, který je rozdělený na různé pozice, pak můžeme najít více sociálních tříd, které se od sebe odlišují kulturní praxí (Bourdieu 1998).

Každé sociální třídě odpovídá nějaký životní styl, který je determinován ekonomickými zdroji a kulturními zájmy, tedy materiálními a kulturními podmínkami. Kromě toho je životní styl každé třídy determinován také tím, na jakém místě se pozice spojené s touto třídou nacházejí v sociálním prostoru. Např. pozice spojené s dělnickou třídou jsou v hierarchii pozic v sociálním prostoru umístěny nejníže, a to znamená, že nad pozicemi této třídy je mnoho pozic již obsazených příslušníky vyšších tříd. Tento fakt Bourdieu nazývá relativním postavením (postavením ve vztahu k jinému postavení). Relativní postavení má vliv na ambice a aspirace, které příslušníci určitých tříd vkládají do svého života. Je-li nade mnou mnoho pozic a všechny jsou obsazené, pak podle Bourdieua soudím, že nemá cenu se snažit postoupit na vyšší pozice.

Třídně odlišné ekonomické zdroje, kulturní zájmy a relativní postavení tak vytvářejí třídně odlišné situace. Třídní situace dělníka zahrnuje charakteristický způsob práce v továrně (např. manuální rutinní) a životní styl, např. malý byt s nízkou úrovní komfortu, malé ojeté auto, nedbalou zdravotní péči, špatnou výživu, nekvalitní oblékání. Relativní postavení dělnické třídy je nízké a omezené. Všechno, co chtějí dělníci udělat, je omezováno ostatními třídami umístěnými v hierarchii výše. Dělníci nemohou dosáhnout lepšího místa ve společnosti, protože všechna tato místa jsou obsazena příslušníky vyšších tříd. Dělníci musí žít na svém předepsaném místě v práci, doma i ve volném čase. Jsou pro ně vyhrazena místa, kde mohou pracovat, bydlet, trávit volný čas a dovolenou, ostatní místa jsou pro ně nepřístupná.

Životní podmínky a činnosti dělníka omezené vyšší třídou přispívají k omezenému pohledu dělníka. Dělník neusiluje o překročení hranic svých možností, stanovuje si pro sebe pouze omezené cíle, nedělá dlouhodobé plány, které by jej dovedly mimo přirozený svět, kde žije, drží se toho, co má, nemá snahu se stěhovat, má poníženě uctivý postoj k lidem z vyšších tříd, málo si věří v činnostech, které nezná, omezuje okruh svých přátel na nejbližší příbuzné a spolupracovníky a udržuje solidaritu v rámci své třídy.

Nad dělnickou třídou stojí nižší střední třída, kam patří např. řemeslníci, malí obchodníci a nižší státní úředníci, zdravotní sestry a sociální pracovníci. Nad nižší střední třídou stojí vyšší střední třída, kam patří střední management ve vládě, administrativě a soukromém podnikání, středoškolští a vysokoškolští učitelé a profesoři. Třídní situaci střední třídy jako celku charakterizují průměrné životní podmínky. Příslušníci střední třídy pohlížejí dolů na dělnickou třídu, přičemž se snaží udržovat ji na nízké úrovni, a zároveň vzhlížejí vzhůru k vyšší třídě.

Nižší střední třída stojí nejblíže k dělnické třídě a nejdále od vyšší třídy. Její třídní situace je poměrně nízká. Přirozeným habitusem příslušejícím k této situaci a postavení je formalismus v práci, doma i ve volném čase, přísné dodržování odlišností od dělnické třídy ve stylu bydlení, stravování, oblékání, ve způsobech chování, ve volnočasových aktivitách, ve společenském sdružování a kulturní spotřebě, dále nedostatek jakéhokoli pružného sebevědomí spolu se znalostí hranic vlastních možností, které jsou mezi touto třídou a třídami vyššími přesně vymezeny. Investice do mobility směrem nahoru jsou záležitostí mladší generace, od níž se očekává, že postoupí vzhůru.

Vyšší střední třída pohlíží dolů na nižší střední a dělnickou třídu a vzhůru pouze na nepočetnou vyšší třídu. Habitus této třídy charakterizuje mnohem sebejistější přístup k tomu, co z člověka činí distingovanou osobu: úspěch v práci, dobré bydlení, oblékání a stravování a dobrý vkus v kulturní spotřebě. Tato třída má sice lepší životní podmínky než nižší střední třída, ovšem přesto se jedná o životní podmínky pouze průměrné.

Na vrcholu třídní hierarchie stojí vyšší třída. Je tvořena podnikateli a top managementem ve vládě, administrativě a soukromém podnikání, a tradiční vysokou aristokracií. Vyšší třída žije v blahobytu bez jakýchkoli omezení a pohlíží dolů na zbytek společnosti. Její přirozený habitus se vyznačuje velkorysostí v zachovávání odlišného životního stylu. Tato třída nepotřebuje formálně vymezit přesné hranice, protože ostatní třídy jsou od ní velmi vzdálené. Příslušníci vyšší třídy se nemusí houževnatě snažit o dosažení cílů, protože již všeho dosáhli.

Podle Bourdieua třídní situace (ekonomické zdroje, kulturní zájmy a relativní postavení v systému tříd) sama o sobě pro vysvětlení třídně odlišných životních stylů nestačí. Přirozený vliv třídní situace je umocněn výchovou, vzdělávacím systémem a prací. Výchova, vzdělávací systém a práce reprodukuje třídní odlišnost v životních stylech tím způsobem, že učí lidi takovému habitusu, který odpovídá jejich třídní situaci a relativnímu postavení ve společnosti.

Mladý člen dělnické třídy se v rodině, ve škole i v práci učí žít v omezených životních podmínkách s omezenými aspiracemi. Mladý příslušník nižší střední třídy se v rodině učí mít omezené cíle a přesně organizovat svůj život, aby se odlišil od dělnické třídy. Mladý příslušník vyšší střední třídy se doma, ve škole a na univerzitě učí žít velmi dobře, s odlišným vkusem a chováním, a mít vysoké cíle. Mladý příslušník vyšší třídy se doma, ve škole a na univerzitě učí, jak se chovat s okázalostí a jak vést svůj život na vysoké úrovni (blíže k tomu viz Münch, R. Sociological Theory. Volume 3. Development Since 1960s. Chicago: Nelson-Hall Publishers, 1994).

Bourdieu ukazuje, že sociální třídy uvnitř sociálního prostoru spolu soupeří, přičemž toto soupeření je spíše skryté a neuvědomované. Nižší střední třída se úzkostlivě snaží odlišit od dělnické třídy a přiblížit se vyšší střední třídě, vyšší střední třída se snaží odlišit od nižší střední třídy a přiblížit se vyšší střední třídě atd. Skrze odlišné životní styly se neustále reprodukují rozdíly mezi třídními situacemi. Reprodukují se tedy ekonomické zdroje a kulturní zájmy a relativní postavení třídy. Tím se vytváří účinek zpětné vazby třídních životních stylů na třídní situaci, tedy na ty podmínky, které dávají vznik životním stylům.  

Stratifikační pojetí sociální struktury je obvykle spojováno s pojmy sociální status a sociální vrstva. Toto pojetí se odvíjí jednak od Maxe Webera, jednak od americké empirické sociologie, která je zaměřena na měření sociálního statusu a od něj odvozenou sociální stratifikaci společnosti. Max Weber na rozdíl od Marxe nedefinoval sociální třídu výlučně ekonomicky (na základě vlastnictví a nevlastnictví výrobních prostředků) a vědomí nechápal pouze jako odraz těchto ekonomických podmínek, ale rozlišoval ekonomické třídy a statusové skupiny.

Co se týká ekonomických tříd, Weber rozlišoval vlastnické a nevlastnické třídy, a to na základě jejich postavení na trhu. Pojmem statusová skupina rozuměl sociální skupinu, jejíž členové mají podobný sociální původ, požívají podobnou společenskou prestiž, vyznačují se podobnou výchovou a podobným stupněm vzdělání, podobným povoláním a podobným životním stylem (Weber 1946, s. 180–195).

Ekonomické třídy jsou tedy skupiny lidí, kteří se z hlediska svých specifických ekonomických zájmů nacházejí v třídní situaci a v ekonomické pozici, která je založena na vlastnictví nebo nevlastnictví materiálních zdrojů nebo určitých dovedností a kompetencí. Statusové skupiny jsou skupiny lidí nacházející se ve stejné statusové situaci. Weber definuje sociální status jako sociální uznání nebo neuznání. Status je podmíněn specifickým životním stylem a současně: specifický životní styl je projevem statusu (Weber 1946, s. 396–415).

Weber věnuje vztahu mezi ekonomickými třídami a statusovými skupinami velkou pozornost. Soudí, že statusová situace může být totožná s třídní situací, nebo může být determinována průměrnou třídní situací členů statusové skupiny, ovšem ani jeden z popsaných případů není nutný. Je důležité si uvědomit, že třídní situace člena statusové skupiny je ovlivňována životním stylem, který statusová skupina požaduje od svého člena. To znamená, že každá specifická statusová skupina preferuje specifický majetek nebo specifické způsoby výdělku (specifická povolání). Preference se mohou týkat také preferování určitého oblečení a doplňků, způsobu bydlení a zařízení domácnosti, jídla i způsobu stolování, hraní na určité hudební nástroje, hraní určitých her apod.

Často je to tak, že preference jedné statusové skupiny jsou odmítány jinými statusovými skupinami. K tomu, aby se člověk mohl stát členem určité statusové skupiny, nestačí, že má např. majetek nebo povolání. Důležité je, jak jsou majetek případně povolání oceněny. Sociální rozvrstvení není primárně vytvářeno ekonomickými zdroji, ale tím, jak tyto ekonomické zdroje oceňuje příslušná statusová skupina. Pro příslušnost k určité statusové skupině jsou nutné také jiné než ekonomické zdroje. Je to např. vzdělání a různé kompetence, rodinný původ apod.

Dualismus třídní struktury a sociální stratifikace při pohledu na vertikální sociální diferenciaci soudobých společností je příznačným rysem výzkumu sociální struktury. Je tomu zejména proto, že každý z přístupů je zaměřen na jiné problémy sociální struktury.

Pro měření stratifikované sociální diferenciace se používají většinou tyto proměnné: dosažené vzdělání, kvalifikace a pracovní postavení, kterým odpovídají pracovní příjmy, popř. životní úroveň a životní způsob. Vzhledem k tomu, že se teorie stratifikace předpokládají, že vzdělání a kvalifikace odpovídají pracovnímu postavení a pracovním příjmům, je stratifikační uspořádání společnosti považováno za meritokratické (výkonové). Z tohoto předpokladu vychází např. Parsonsova teorie stratifikace.

Pro měření třídní sociální diferenciace se používají proměnné vlastnictví výrobních prostředků (Marx), podíl na moci (Dahrendorf) nebo kombinace vlastnictví ekonomického a kulturního kapitálu (Bourdieu).

Jak se měří status? Měření sociální stratifikace

Objektivní měření sociální stratifikace

Sociální stratifikace se měří na základě měření sociálního statusu. Abychom mohli sociální status měřit, musíme ho operacionalizovat. Operacionalizovat nějaký pojem znamená definovat ho takovým způsobem, aby bylo jasné, podle jakých indikátorů (ukazatelů) poznáme, že se jedná právě o jev, kterým se chceme zabývat ve výzkumu.

V našem případě se jedná o pojem sociální status, na který se nemůžeme respondenta ptát přímo otázkou: jaký je váš sociální status, neboť za prvé respondent by otázce nemusel porozumět (pojem sociální status není pojmem, který by byl běžně ve vědomí lidí, ačkoliv se stal součástí běžné mluvy – a o to je to horší), za druhé – i kdyby respondent měl ve vědomí pojem sociální status, výzkumník neví, jak ho má respondent pro sebe operacionalizovaný, tedy co on sám pod tímto pojmem chápe. Stručně řečeno, bez operacionalizace bychom neměli výzkumnou situaci pod kontrolou.

V české společnosti se sociální status měří v zásadě dvěma způsoby. Za prvé za pomoci mezinárodního socioekonomického indexu statusu (ISEI), který tvoří tři proměnné (vzdělání, povolání a příjem) a který byl zkonstruován na základě teoretického předpokladu o převodu vzdělání v příjem, to znamená, že výše vašeho vzdělání se skrze povolání převádí v příjem. Tyto tři proměnné se používají proto, že jsou zakotveny v ideálním (teoretickém) modelu fungování trhu práce: vzdělání (kvalifikace) člověka má odpovídat jeho pracovní pozici (povolání), a ta by zase měla poskytovat odpovídající příjem. Pokud by tomu tak bylo i empiricky, svědčilo by to o tom, že existuje vertikální sociální stratifikace, v níž jsou lidé odlišeni podle lidského kapitálu, jímž disponují (vzdělání), svého zaměstnání a příjmu, mají tedy odlišný objektivní sociálně-ekonomický status.

Jakým způsobem jsou jednotlivé tři proměnné v ISEI operacionalizovány? Nejvyšší dosažené vzdělání je operacionalizovaného za pomoci šesti stupňů: 1. základní, 2. vyučen bez maturity, 3. vyučen s maturitou, 4. střední s maturitou, 5. nástavba + nedokončená VŠ, 6. vysokoškolské.

Povolání je operacionalizováno za pomoci kvalifikace nutné pro jeho vykonávání, povolání a příjmu pramenícího z daného povolání. Existuje žebříček povolání na základě těchto charakteristik, má rozmezí 90 (soudce) – 10 (pomocný kuchař). Je výsledkem 31 výzkumů v 16 zemích, jeho hodnoty jsou k dispozici pro velký počet skupin zaměstnání (asi 270 skupin).

Příjem znamená čistý příjem respondenta ze všech typů ekonomické aktivity.

Je jasné, že existují i jiné míry sociální nerovnosti, jako např. pohlaví, věk, rasa, národnost, náboženství, typ vzdělání, moc, bohatství, životní styl atd. Přesto zůstalo použití výše vzdělání, povolání a příjmu běžným přístupem, ze kterého vychází řada výzkumníků (Matějů, P., Vlachová, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká republika 1991 – 1998. Praha: SLON, 2000). K tomu dále viz způsoby dosahování statusu.

Druhý způsob, jak měřit objektivní sociální status, je založen na metodice nikoliv mezinárodní, ale speciálně vyvinuté již v 60. letech 20. století pro českou (respektive československou) společnost. Toto specifické měření sociálního statusu je založeno na pěti proměnných (dimenzích), říká se mu tedy pětidimenzionální souhrnný sociální status. Proměnnými souhrnného sociálního statusu jsou: 1. nejvyšší dosažený stupeň vzdělání, 2. složitost vykonávané práce, 3. postavení v řízení, 4. příjem, 5. životní styl.

Nejvyšší dosažený stupeň vzdělání se měří pomocí šestibodové vzdělanostní škály: 1. základní vzdělání, 2. vyučení – dvouleté, 3. střední odborné vzdělání – tříleté příp. čtyřleté, 4. maturita, 5. nástavbové pomaturitní studium, vyšší odborné vzdělání, 6. vysokoškolské.

Složitost vykonávané práce (tato proměnná slouží pro operacionalizaci tzv. zaměstnaneckého statusu) se měří pomocí škály složitosti vykonávané práce, která je originálním českým konstruktem. Tato škála odráží tvořivost, kvalifikovanost, samostatnost, náročnost a odpovědnost vykonávané práce. V základní podobě je škála devítistupňová. Pro běžnou analýzu je však příliš jemná; používá se proto její redukovaná, šestistupňová varianta: 1. práce nekvalifikované a pomocné (např. uklízečka), 2. práce jednoduché a dílčí, polokvalifikované, rutinní (např. poštovní doručovatel, prodavač a pokladní), 3. práce kvalifikované, specializované a rutinní (např. sekretářka, recepční), 4. práce střední složitosti a kvalifikovanosti, zpravidla dílčí (např. vychovatelé, účetní, drobní podnikatelé), 5. práce vyšší střední složitosti a kvalifikovanosti s omezenou samostatností, práce vysoce složité a kvalifikované, specializované s omezenou samostatností (např. ředitelé malých podniků, zdravotní sestry, učitelé ZŠ, personalisté, stavební technici), 6. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a samostatné, práce tvůrčí (např. starostové, vedoucí pracovníci velkých podniků, vysokoškolští a středoškolští učitelé, vyšší státní úředníci, vědci, lékaři, advokáti).

Základem škály složitosti práce je ohodnocení všech profesí obsažených v seznamu zaměstnání a jejich zařazení na škálu od nejjednodušších po nejsložitější práce. Ze seznamu Jednotné klasifikace zaměstnání, který obsahoval přes 11 tisíc povolání, výzkumníci náhodně vybrali 250 povolání. Tento seznam 250 povolání byl předložen třinácti expertům (sociologové, politologové, psychologové atd.). Tito experti hodnotili povolání podle této instrukce: Označte kroužkem stupeň škály složitosti práce, na který byste zařadil příslušnou profesní pozici a jí odpovídající pracovní činnost: jednoduchá 1 2 3 4 5 6 složitá. Ke zjištění významu pojmu „složitá práce“ použili škály, které byly vymezeny výrazy: fyzická – duševní, mnohostranná – jednostranná, samostatná – závislá, tvůrčí – reproduktivní, odpovědná – bez odpovědnosti, specializovaná – nespecializovaná, kvalifikovaná – nekvalifikovaná, řídící – výkonná, oduševnělá – neoduševnělá. Byla zjištěna značná konzistence v hodnocení expertů (Jungmann, B. Složitost práce. In Machonin, P. a kol. Československá společnost. Bratislava: Epocha, 1969).

Postavení v řízení vyjadřuje mocenské postavení jednotlivce. Zařazení této proměnné do souhrnného sociálního statusu vychází z předpokladu, že mocenský vztah je jednou z důležitých dimenzí sociálního postavení. Moc bývá obvykle vymezena jako schopnost kontrolovat jednání druhých a je odvozena od postavení jednotlivce v nějaké organizaci, která kontrolu umožňuje. Proto je mocenský vztah spojován s postavením v řízení, tedy s formální pozicí jednotlivce v organizaci; jedná se vlastně o pravomoc. Toto vymezení mocenského vztahu je zjednodušené, protože kromě postavení v řízení existují ještě další mocenské prostředky, jako je např. vzdělání, informace, peníze apod. Ovšem pro účely empirického výzkumu sociální stratifikace je nutné zaměřit se na takový mocenský prostředek, který lze  operacionalizovat. Operacionalizace postavení v řízení vychází z počtu podřízených. Měří se pomocí šestistupňové škály: 1. zaměstnanci bez podřízených, 2. podnikatelé bez zaměstnanců, 3. zaměstnanci s jedním až devíti podřízenými, 4. podnikatelé s jedním až devíti zaměstnanci, 5. zaměstnanci s deseti a více podřízenými, 6. podnikatelé s více než deseti zaměstnanci. Šestistupňová škála byla nejprve zkonstruována na základě Jednotné klasifikace zaměstnání, po roce 1994 podle Klasifikace zaměstnání.

Příjem jednotlivce se samozřejmě snadno měří, neboť se jedná o objektivní fakt. Sbírají se údaje jak o čistém, tak o hrubém měsíčním příjmu. Údaje o příjmech můžeme zjišťovat buď tak, že předem vytvoříme příjmové kategorie, přičemž respondent se do některé z nich sám umístí, nebo je respondent přímo dotázán na výši svého příjmu a teprve z těchto údajů jsou sestaveny příjmové kategorie.

Životní styl je operacionalizován pomocí indexu kulturnosti trávení mimopracovní doby. Tento index je založen na frekvencích realizace osmi vybraných aktivit: 1. návštěva divadel, koncertů, výstav, 2. studium odborné literatury, 3. chození do přírody, sport, turistika, 4. četba krásné literatury, 5. návštěvy přátel, 6. návštěva restaurací, kaváren, zábav, 7. rukodělné koníčky, 8. náročnější fyzické práce doma. Předpokládá se, že index kulturních aktivit od první do osmé položky vyjadřuje jednotlivé kulturní úrovně statusu, a to od nejvyšší úrovně po nejnižší.

K výzkumu trávení volného času v České republice ve srovnání s evropskými zeměni viz Šafr, J., Patočková V. Trávení volného času v České republice ve srovnání s evorpskými zeměmi. Naše společnost, č.  2, 2010. http://www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=nase_spolecnost&r=1&offset=125&shw=100119

Z těchto pěti proměnných (dimenzí) sociálního statusu byl sestaven souhrnný sociální status. Kromě souhrnného sociálního statusu, který zahrnuje všech pět proměnných sociálního statusu, byly vytvořeny ještě dva tzv. parciální statusy: materiálně mocenský (stručně řečeno materiální) status a kulturní status. Materiální status je tvořen dvěma proměnnými – postavením v řízení a příjmy, kulturní status je tvořen třemi proměnnými – nejvyšším dosaženým vzděláním, složitostí práce a životním stylem (Machonin, P., Tuček, M. Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Praha: SLON, 1996).

Subjektivní způsob zjišťování sociálního statusu

Uvedené dva postupy měří sociální status objektivně, podle měřitelných kritérií. Existuje však ještě další způsob, jak měřit sociální status, totiž subjektivně. Vychází se z toho, že respondent je schopen subjektivně zhodnotit své vlastní postavení (svůj sociální status). Dotazování jsou zpravidla žádáni, aby určili své sociální postavení tak, že sami sebe zařadí na škálu symbolizující společenský žebříček (jedná se o tzv. subjektivní status). Použitá škála mívá zpravidla deset stupňů a její rozsah tedy představuje podstatně širší a třídně neutrální možnost volby. Absence středové kategorie nutí respondenty považující se za střední třídu rozhodnout se, je-li jejich postavení ve společenské hierarchii vzhledem k pomyslnému středu spíše nižší nebo spíše vyšší (Matějů, Vlachová 2000).

Jak se měří třída? Měření třídní struktury

Objektivní měření třídní struktury

Při měření sociálně třídního postavení se vychází z tzv. klasifikace EGP. Touto klasifikací se proslavil současný britský sociolog John Harry Goldthorpe společně s další dvojicí sociologů (Robert Erikson, Lucienne Portocarero). Tito tři sociologové navrhli v roce 1979 klasifikaci sociálních tříd, která dostala zkratku EGP (zkratka vznikla z iniciál jejich jmen). Od té doby prošla klasifikace EGP řadou modifikací.

Sociálně třídní postavení pomocí EGP se určuje na základě dvou skupin kritérií:

Za prvé: Tržní situace (postavení na trhu práce) je operacionalizována zdrojem příjmu (jedni jsou nuceni svou pracovní sílu prodávat, zatímco jiní si pracovní sílu kupují – je to kritérium vlastnictví) a typem pracovní smlouvy:

• zaměstnavatelé,
• zaměstnanci (pracují za plat, který je vázán na postavení; mají uzavřenu smlouvu o zastávané pozici; plat je typický pro manažery, úředníky, učitele apod.),
• námezdní pracující (pracují za mzdu, která je vázána na konkrétní pracovní výkon a bývá stanovena hodinově či podle množství odvedené práce; mají uzavřenu smlouvu o vykonávané práci; mzda je typická pro manuálně pracující).

Kritérium zdroj příjmu indikuje výši příjmu, jistotou zaměstnání a šance na pracovní postup a tudíž zlepšení ekonomické situace.

Za druhé: Pracovní situace je operacionalizována postavením v zaměstnanecké struktuře (vyšší, střední a nižší pozice v rámci pracovního výkonu). Toto kritérium souvisí s autonomií v práci (volnost rozhodování při plnění pracovních úkolů a pracovně-právní ochrana) a s odborností:

• osoby pracující za plat s vysokou mírou autonomie a vysokou kvalifikací (jako jsou odborníci či manažeři),
• osoby pracující za plat s nižší mírou autonomie a střední kvalifikací (administrativní pracovníci, technici, nižší odborníci),
• osoby pracující za mzdu s nulovou mírou autonomie a s nízkou mírou kvalifikace, což znamená, že jsou lehce zaměnitelní (dělníci v manuálních profesích), kde je riziko zrušení pracovní smlouvy nejvyšší.

Výsledná klasifikace sociálních tříd dle EGP pracuje se třemi sociálními třídami: 1. servisní třída, 2. mezilehlá třída, 3. dělnická třída. Každá třída je uvnitř rozdělena na další podtřídy. Obecně však lze říci, že servisní třída je tvořena státními úředníky, zaměstnanci v soukromých hospodářských službách, zaměstnanci v sociálních službách (takzvaní technokraté a odborníci). Příslušníci této třídy se liší od dělnické třídy typem pracovní smlouvy a peněžní odměny, mírou jistoty v zaměstnání a vyhlídkami na platový postup a povýšení. Těší se značné důvěře, neboť jsou na ně delegovány pravomoci a staví se na jejich znalostech, což musí být bráno v úvahu a patřičně kompenzováno. Na základě analýzy sociální struktury současné britské společnosti Goldthorpe dospěl k závěru, že servisní třída sice expanduje, ale zároveň se postupně konsoliduje. Tato třída bude podle jeho názoru představovat spíše konzervativní element v moderních společnostech, bude podporovat daný stav věci, a zároveň lze z její strany očekávat strategie exkluze, tedy uzavírání se vůči příslušníkům dalších tříd. Mezilehlé třídy jsou tvořeny rutinními nemanuálními pracovníky, drobnými vlastníky, živnostníky a řemeslníky s vlastními zaměstnanci i bez zaměstnanců, techniky a mistry. Dělnická třída se od ostatních tříd odlišuje na základě svého tržního postavení – jsou placeni v úkolu nebo podle odpracovaného času – a na základě své pracovní situace – zaujímají zcela podřízené postavení, nemají autonomii v práci a mají nízké vzdělání.

Hranice mezi mezilehlými třídami a servisní třídou na jedné straně, a dělnickou třídou na straně druhé, navíc nejsou příliš ostré, ale spíše „rozmazané“. Dochází tak k situacím, kdy např. rutinní nemanuální pracovník na tom může být v některých ohledech lépe (např. pokud jde o jistotu zaměstnání) než leckterý odborník. Podobně kvalifikovaný dělník na tom může být (pokud jde např. o mzdu) lépe než dílenský mistr apod.

Na základě empirické analýzy dospěl Goldthorpe k závěru, že přinejmenším ve Velké Británii lze hovořit o servisní třídě a o dělnické třídě jako o potenciálních reálných kolektivitách, neboť v nich lze vystopovat intra a intergenerační kontinuitu. Jde tedy o uskupení lidí, kteří se ve své většině nacházejí v podobné tržní a pracovní situaci po celý svůj život, nezřídka i v druhé či další generaci. Tato identita je jednou z podmínek vzniku a uvědomění si společných zájmů a odtud pak východiskem případné kolektivní strategie jednání.

Goldthorpe svým modelem a empirickými výzkumy polemizuje se sociálně psychologickým modelem dosahování sociálního statusu. Goldthorpe ukazuje, že moderní západní společnosti nejsou mobilitně otevřené. Třídy v Goldthorpově pojetí jsou částečně mobilitně uzavřené, jsou to skupiny, které si udržují své třídní postavení v čase; to se týká zejména servisní a dělnické třídy (Šanderová, J. Sociální stratifikace. Problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum, 2000).

Klasifikace EGP se používá i pro výzkum třídní struktury české společnosti, je však upravena proto, aby mohla zachytit specifičnost sociální struktury české společnosti. Výsledná upravená klasifikace EGP pak vypadá takto:

1. Samostatně činní se zaměstnanci (podnikatelé se zaměstnanci)
2. Vysocí odborníci
3. Samostatně činní bez zaměstnanců (živnostníci, řemeslníci, svobodná povolání atp.)
4. Střední odborníci vč. mistrů
5. Rutinní nemanuální pracovníci (řadoví úředníci)
6. Kvalifikovaní dělníci včetně pracovníků materiálních služeb
7. Polokvalifikovaní a nekvalifikovaní dělníci včetně služeb a zemědělští dělníci (Tuček 2003).

Subjektivní způsob zjišťování třídní příslušnosti

Existuje i subjektivní způsob zjišťování třídní příslušnosti. Je založen na zjišťování sebezařazování dotazované osoby do určité sociální třídy (o takových sociálních třídách mluví jako o subjektivních třídách). Dotazovanému bývá předložena buď klasifikace do pěti společenských tříd obsahující kategorie nižší třída, nižší střední třída, střední třída, vyšší střední třída, vyšší třída, nebo obdobná klasifikace se šesti třídami, v níž je mezi nižší třídu a nižší střední třídu zařazena ještě dělnická třída. Výklad pojmu dělnická třída však může mít v některých zemích ideologický obsah, mezinárodní srovnání proto může být problematické. České výzkumy z let 1996, 1997 však ukazují, že pojem dělnická třída není u nás tak ideologicky zatížen, jak se obecně předpokládá, a že tedy klasifikace zahrnující takto nazvanou třídu může být pro určité typy analýz funkční. (Matějů, Vlachová 2000).

Vnímání sociálních nerovností

Podle mnohých výzkumníků sociální struktury je nezbytné zkoumat sociální nerovnosti také jako vztah mezi objektivně existujícími vztahy a jejich subjektivním hodnocením, přáními a případně úmysly je změnit. Vychází se z toho, že lidské činnosti a vztahy se realizují v konkrétním sociálním prostoru, který je určitým způsobem strukturován. Strukturace sociálního prostoru je nejenom objektivní, ale také subjektivní. Subjektivní strukturace sociálního prostoru je odrazem společnosti ve společenském vědomí, odrazem vnímání sociálních nerovností a představ lidí o vlastním sociálním zařazení, o postavení na společenském žebříčku. To, co si lidé o společnosti a svém vztahu k ní myslí, se stává sociálním faktem, který bezprostředně ovlivňuje jejich chování – např. volbu strategií vedoucích k úspěchu a v konečném výsledku i jejich sociální mobilitu (např. Tuček a kol. 2003).

Tým Milana Tučka se zaměřil na tři způsoby měření vnímání sociálních nerovností:

1. sebezařazení na desetistupňové škále (z těchto dat pak statisticky zkonstruoval obraz rozvrstvení společnosti),
2. jaké mají respondenti představy o tvaru celku společnosti,
3. škály prestiže povolání.

Obraz rozvrstvení společnosti jako výsledek sebezařazení

Každý člověk má nějakou představu o tom, zda a jak je společnost rozvrstvena a jakou pozici on sám v tomto rozvrstvení zaujímá. Důkazem je, že pokud položíme v empirickém šetření otázku na sebezařazení na společenském žebříčku (desetistupňový žebříček), pak se naprostá většina dotázaných někam zařadí, aniž by se jim něco muselo vysvětlovat.

Z empirických výsledků sebezařazení jednotlivých respondentů tým statisticky sestavil obraz společnosti. To znamená, že na základě empirických dat statisticky dospěl k subjektivně vnímaným obrazům jednotlivých společností. Podle tvaru rozvrstvení tým zařadil země, které se zúčastnily mezinárodního výzkumu, do pěti typologických uskupení:

1. Obrácená hruška: Austrálie, USA, Kanada, Holandsko, Norsko, Švédsko, Irsko (horní vrstva: třetina populace, střední vrstva: polovina populace, dolní vrstva: desetina populace).
2. Jablko směřující k obrácené hrušce: Francie, původní spolkové země Německa, Severní Irsko (horní vrstva: čtvrtina populace, střední vrstva: polovina populace, dolní vrstva: osmina populace)
3. Hruška směřující k jablku: Velká Británie, Španělsko, Slovinsko, východní země Německa (horní vrstva: osmina populace, střední vrstva: asi 60 % populace, dolní vrstva: čtvrtina populace)
4. Hruška: Česko, Polsko, Portugalsko (horní vrstva: osmina populace, střední vrstva: polovina populace, dolní vrstva: asi 30 % populace)
5. Pyramida: Bulharsko, Rusko, Litva, Maďarsko (horní vrstva: o něco méně než desetina populace, střední vrstva: třetina populace, dolní vrstva: asi 0 % populace) (Tuček a kol. 2003).

Tým si položil otázku, jaký je vztah mezi subjektivním sebezařazením respondenta a jeho dalšími sociálními charakteristikami (jednalo se o zaměstnanecký status, třídní zařazení a pohlaví). Dospěl k těmto závěrům:

1. Ve všech sledovaných zemích sice existuje statisticky významný vztah mezi sebezařazením a zaměstnaneckým statusem respondenta (tedy objektivním hodnocením socioprofesního postavení), ale korelace dosahuje pouze hodnot mezi 0,25–0,30. Nebyl tedy potvrzen předpoklad, že v západních společnostech je vazba mezi subjektivním a objektivním postavením těsnější než v zemích postsocialistických.
2. Pouze u poloviny osob se subjektivní zařazení na společenském žebříčku blíží jejich postavení v klasifikaci EGP (tedy objektivní socioprofesní pozici na trhu práce). Z toho plyne, že subjektivní sociální postavení odráží objektivní sociální postavení pouze do jisté míry, přičemž není rozdíl mezi méně a více stabilizovanými společnostmi.
3. Ve všech sledovaných zemích se paradoxně respondenti zařazovali na společenský žebříček bez ohledu na své pohlaví. To je v rozporu s objektivní skutečností: muži jsou objektivně výrazně častěji v řídícím postavení, častěji podnikají, mají o třetinu vyšší příjmy než ženy a mají v průměru vyšší vzdělání. Tým nabízí několik vysvětlení tohoto paradoxu:
   • I ekonomicky plně aktivní ženy často odvozují své sociální postavení od postavení partnerů.
   • Ženy se poměřují s ženami, muži s muži, a to znamená, že výsledné rozvrstvení společnosti má tudíž dvojí „metriku“.
   • Jak ženy, tak muži odvozují mnohdy své postavení od postavení domácnosti.

Tento paradox zjištěné podobnosti nastoluje otázku, do jaké míry odpovídá subjektivní vnímání sociálního postavení objektivním sociálním nerovnostem (Tuček a kol. 2003).

Jaké představy mají respondenti o tvaru celku společnosti

První otázka směřovala k tomu, jak si respondenti představují tvar své společnosti. Byly jim předloženy jednotlivé tvary = obrazy společnosti: jablko, hruška, pyramida atd. Respondentům byla položena otázka: Který typ nejvíce odpovídá naší společnosti? Odpovědi na tuto otázku poskytují odlišný obraz subjektivního vnímání společenského rozvrstvení v jednotlivých zemích než sebezařazení podle desetistupňových stupňových společenských žebříků uvedené výše.

Tuto odlišnost lze vysvětlit tak, že při sebezařazení na desetistupňovou škálu se apriori nabízí stratifikační hierarchie, která podporuje představu povlovného tvaru výsledného rozložení. Hraje zde roli i autostylizace (respondenti mají tendenci zařazovat se do středu). Pokud se však respondentům nabídnou tvary = obrazy celku společnosti (od jablka k pyramidě), u značné části dotazované populace začne při rozhodování, jak vypadá tvar jejich společnosti, dominovat mocensko-ekonomické kritérium, dělení na bohaté a ostatní, privilegované a neprivilegované, dělení na „my“ a „oni“. Z toho důvodu respondenti v 60–80 % případů volili tvar pyramidy, který vyjadřuje polárně (třídně) vyhrocené rozložení.

Je pak otázkou, která výpověď o společenském rozvrstvení je blíže ke skutečnosti. Ta, která vychází z empirických dat o sebezařazení jednotlivých respondentů a teprve pak následuje statistická konstrukce obrazu celku společnosti, nebo ta, která vychází z nabídky tvarů celku společnosti, ze kterých mají respondenti vybírat tvar, který nejvíce odpovídá jejich společnosti?

Fakt, že 60–80 % populace v postsocialistických zemích vnímá současnou společnost jako pyramidu, zasluhuje zvláštní pozornost, zvláště když převážná část z nich se přiklání k ostré pyramidě (např. Rusko, Polsko). Ovšem i v západních zemích kolem 50 % populace vidí tvar pyramidy, ostrá pyramida má kolem 10 % zastánců. To zpochybňuje zjednodušené představy o společnosti středních tříd, která by měla být pro tyto země charakteristická. I v této skupině zemí se samozřejmě proplétají vztahy meritokratické se vztahy třídními a navíc se i zde dostává do rozporu objektivní skutečnost s jejím subjektivním vnímáním.

Druhá otázka směřovala k tomu, jaký tvar společnosti respondenti považují za ideální? Opět jim byly předloženy jednotlivé tvary = obrazy společnosti: jablko, hruška, pyramida atd. Respondentům byla položena otázka: Který typ (tvar) považujete za ideální? Ve všech zemích převládá jako ideál typ společnost ve tvaru jablka, tedy společnost s početnou střední vrstvou. Tento ideál zatrhla polovina dotázaných. Čtvrtina se domnívá, že ideálem je obrácená hruška, pětina se domnívá, že hruška v obvyklé poloze, 10 % preferuje klasickou pyramidu (Tuček, M. a kol. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: SLON, 2003).

K utváření obrazu sociální struktury současné české společnosti viz Vodochodský, I. Utváření obrazu sociální struktury současné české společnosti. Naše společnost, 2011, č. 1, s. 13–18. Dostupné z http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100123s_Nase%20spolecnost%202001_1.pdf

Prestiž povolání jako míra skupinových nerovností

V 60. a 70. letech 20. století byl prestiži povolání přikládán velký význam. Prestiž povolání byla ve stratifikačních výzkumech zpočátku považována za klíčový indikátor sociálního postavení. Proč? Protože se vycházelo ze strukturálně funkcionalistické teorie stratifikace, která považuje prestiž (úctu, vážnost, ocenění, společenský význam), kterou lidé připisují určitému povolání, za dostatečné vyjádření sociální hodnoty příslušného povolání, a tím i za odpovídající míru sociálního statusu. Ve funkci klasické míry sociálního statusu je tedy prestiž povolání chápána jako určitý atribut statusu povolání. Tento atribut statusu povolání je založen na tom, že společnost poskytuje za výkon společensky významných a důležitých druhů povolání nejenom ekonomickou odměnu, ale také odměnu morální, která se právě projevuje jako prestiž daného povolání.

K výzkumu prestiže povolání lze však přistoupit i tak, že není považována za atribut sociálního statusu, ale za historicky a národně proměnlivé subjektivní hodnocení určitých povolání (Tuček a kol. 2003). V této souvislosti chápeme prestiž povolání jako součást společenského vědomí. Historické proměny prestižních škál poukazují na proměny společenského vědomí, které mohou být chápány jako odraz objektivních změn sociální struktury a struktury povolání ve vědomí lidí (Tuček, Machonin 1993)

Při výzkumech prestiže povolání je nejdůležitější stanovení otázky, kterou se na prestiž ptáme. Pojem prestiž povolání bývá při dotazníkovém zjišťování upřesňován otázkou: Jak si lidí s danou profesí vážíte, jakou vážnost profese požívá? Respondentům je předložen seznam povolání, jednotlivá povolání respondenti hodnotí na určité škále (profese si velmi vážím – profese si nevážím), škála může být desetistupňová, pětistupňová apod. Na základě těchto hodnocení se sestaví škála prestiže povolání. Ve výzkumu prestiže povolání se může také zjišťovat, na co lidé při určování prestiže profese kladou důraz: je jim nabídnut seznam různých hledisek pro posuzování prestiže povolání s tím, aby určili pořadí prvních tří, podle kterých se oni sami rozhodují. Ve výzkumu, který byl prováděn v Československu v roce 1990, bylo výsledné pořadí kritérií takové: 1. vysoké znalosti, 2. důležitost pro společnost, 3. odpovědnost, 4. praktická potřebnost, 5. fyzická namáhavost, 6. zručnost, šikovnost rukou, 7. ostatní (lehkost, s jakou se dají vydělat peníze; možnost řídit a ovlivňovat druhé; nezávislost; vzácnost, výjimečnost profese).

Podrobný rozbor kombinací trojic kritérií hodnocení ukázal, že se kritéria rozpadají do dvou skupin:

1. Znalosti + důležitost + odpovědnost (znaky charakterizující vysoce náročné – složité duševní práce);
2. Potřebnost + namáhavost + zručnost (charakteristiky spíše určitých typů manuální práce).

Další rozbory ukázaly, že první skupina kritérií je využívána lidmi s vyšším vzděláním, kdežto druhá lidmi z dělnických profesí (Tuček a kol. 2003).

Zajímavou otázkou je, jak se změnil žebříček prestiže povolání po roce 1989. V tomto případě lze vyjít z prvního výzkumu prestiže povolání, který byl v Československu proveden v roce 1967 (Machonin a kol. 1969). Výsledná škála prestiže povolání z roku 1967 odpovídá jak objektivnímu stavu stratifikace tehdejší společnosti, tak do značné míry i oficiálnímu výkladu (hodnocení) společenského rozvrstvení, který vycházel ze zdůraznění centrálního řízení, z uznání role pracující inteligence a z preference některých dělnických profesí:

Na vrcholu škály prestiže jsou povolání, která vyjadřují nejvyšší pozice jak ve státní správě (na prvním místě je ministr), tak v řízení státních podniků (na druhém místě je ředitel průmyslového podniku). Dále následují povolání odborníků a kulturní elity: na třetím místě je lékař specialista, na čtvrtém vysokoškolský profesor, na šestém vědecký pracovník, na osmém spisovatel.

Následuje skupina povolání tzv. městské inteligence (ke kterým se neřadí učitel na prvním stupni základní školy); s podobným ohodnocením jsou vnímáni vojáci, okresní tajemníci a předsedové JZD). Jejich prestiž neplyne ze vzdělání, ale vyjadřuje spíše respekt k mocenské pozici.

Následuje skupina s převahou profesí vyjadřujících nižší článek řízení; s nimi profese riskantní nebo namáhavé (horník, kombajnér), nebo dělnické profese vyžadující vysokou kvalifikaci.

Po této skupině následují vesměs manuální profese seřazené podle kvalifikačních předpokladů.

Spolu s učiteli základních škol jsou výjimkou v této logické stavbě veřejní knihovníci, kteří jsou vnímání asi spíše jako skladníci knih než jako osvětoví pracovníci a kněží.

V roce 1990 došlo k propadu profesí z oblasti kultury, masmédií, státní správy a také armády. Do popředí se prosadili drobní podnikatelé. Do úplné špičky postoupili k lékařům ostatní zdravotníci a rovněž učitelé všech stupňů. V oblasti manuálních profesí došlo k určitému přerovnání ve prospěch řemesel (živností). Ještě se zachovala vysoká prestiž horníků a specialistů (inženýrů). Zjištěná škála prestiže dokumentuje hlavně rozkolísanost celého hodnotového systému.

V roce 1992 se propadli horníci a traktoristé, soustružníci, soukromí zemědělci a mistři v továrně. Nahoru se propracovali bankovní úředníci, tajemníci různých politických stran, vojáci z povolání, policisté, operátoři na počítači. Jednoznačně se prosadilo dělení na bílé a modré límečky.

Bylo potvrzeno, že škála prestiže povolání z roku 1992 má jinou logiku než škála prestiže z roku 1990. Škála z roku 1992 již povolání diferencuje na základě určitých obecných sfér společenské práce.

Údaje z let 1996 a 2001 potvrzují ustálení většiny profesí na prestižní škále.

Pokud porovnáme české prestižní škály s mezinárodní škálou prestiže povolání, můžeme konstatovat, že stále trvá značná odlišnost českých prestižních škál od mezinárodní škály. Je možno vyslovit hypotézu o zachování tradic přesahujících období reálného socialismu. Jedná se především o trvající vysokou prestiž kvalifikované dělnické práce, o dědictví vysokého významu učitelského povolání (snad až z doby obrození) a povolání zdravotnických, o problematické postavení kněží (v nízké prestiži kněží se odráží diskutabilní postup církví po roce 1989 ohledně navracení církevního majetku), o vysokou prestiž soukromého zemědělce. Zdá se, že kromě obecného dědictví reálného socialismu intervenují v těchto případech i specifické národní tradice.

Přes odchylky od mezinárodní škály nastoupila hodnotová orientace českého obyvatelstva týkající se prestiže povolání již modernizační trend, který ji sbližuje s vyspělejšími zeměmi Evropy a světa (patrně zhruba s jejich vývojovými tendencemi z 80. let 20. století). Znamená to, že subjektivní veřejné mínění v tomto případě napomáhá prosazení objektivních modernizačních trendů směřujících od extenzivní industrializace ke společnosti vědění a informatizace. To znamená, že na prestiži nabývají povolání spojená s věděním a informatizací, naopak prestiž klesá u povolání spojených s manuální prací (Tuček a kol. 2003).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

ALEXANDER, J. Sociological Theory since 1945. London: Century Hutchinson, 1987.

BERGER, P. L. Pozvání do sociologie. Praha: FMO, 1991.

BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

BLUMER, H. Symbolic Interactionism. Englewood Cliffs, New Jersey: University of California Press, 1969.

BOURDIEU, P. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.

COLEMAN, J. S. Foundation of Social Theory. Cambridge, Massachusetts and London, England: Harvard University Press, 1990.

COLLINS, R. Conflict Sociology: Toward an Explanatory Science. New York – San Francisco – London: Academic Press, 1975.

DAHRENDORF, R. Class and Class Conflict in Industrial Society. London: Routledge and Kegan Paul, 1969.

JUNGMANN, B. Složitost práce. In MACHONIN, P. a kol. Československá společnost. Bratislava: Epocha, 1969.

MACHONIN, P., TUČEK, M. Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Praha: SLON, 1996.

MARX, K., ENGELS, B. Německá ideologie. Praha: Svoboda, 1952.

MATĚJŮ, P., VLACHOVÁ, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká republika 1991 – 1998. Praha: SLON, 2000.

MEAD, G. H. Mind, Self, and Society. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1974.

MÜNCH, R. Sociological Theory. Volume 3. Development Since 1960s. Chicago: Nelson-Hall Publishers, 1994.

MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON, 2001.

PARSONS, T. The Social System. London: Routledge, 1991.

ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace. Problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum, 2000.

TUČEK, M. a kol. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: SLON, 2003.

TUČEK, M., MACHONIN, P. Prestiž povolání v České republice v roce 1992. Sociologický časopis, roč. 29 (1993), č. 3, s. 367–382)

WEBER, M. Class, Status, Party. In GERTH, H. H., MILLS, C. W. (eds.) From Max Weber: Essays in Sociology. New York: Oxford University Press, 1946, s. 180–195.

WEBER, M. India: The Brahman and the Castes. In GERTH, H. H., MILLS, C. W. (eds.) From Max Weber: Essays in Sociology. New York: Oxford University Press, 1946, s. 396–415.

Zpracovali: Helena Kubátová a František Znebejánek, Katedra sociologie a andragogiky FF UP v Olomouci.