Kde se vzal jazyk?

• „Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ (Bible, Gn, 11;1-7)

Lidé všech národů od pradávna považovali svůj rodný jazyk za známku příslušnosti k lidskému rodu. Jazyk národa jej vymezuje vůči příslušníkům jiných národů, což můžeme ukázat právě na příkladu Slovanů, kteří svůj název tradičně odvozují od „slova“, případně „slyšet“, tedy přeneseně „ti, kteří mluví srozumitelně“, na rozdíl např. od českého Němci – „němí“. Stejně tak staří Řekové nazývali okolní národy, které mluvili jiným jazykem za barbary (barbarós), tedy slovem onomatopoického původu, které v podstatě znamená „nesrozumitelně blábolící“.

Stejně tak si lidé různých národů vytvářeli mýty o vzniku jazyka. Nejčastěji byla schopnost mluvit darem bohů (Boha), nebo byla lidem přinesena skrze nějakého prostředníka.

Tyto teorie dnes nazýváme utopickými. Teorií o vzniku jazyka je však více. Jako další můžeme uvést genetickou, podle které jazyk vznikl jako důsledek náhlé genetické mutace lidí na základě předchozího přípravného biologického vývoje. Mezi přirozené teorie patří onomatopoická – jazyk vznikl nápodobou přírodních či zvířecích zvuků, a interjekční, podle níž jazyk vznikl spontánním vývojem z lidských výkřiků bolesti, radosti, apod., popřípadě jednoduchých popěvků (Čermák, 2011).

Předpokládá se taktéž, že verbálnímu jazyku předcházel jazyk gest. „Lze říct, že z distančních receptorů to byl právě sluch, který převážil nad zrakem, a že vokálně auditivní (vysílací-přijímací) charakter lidské řeči předčil její vizuální ráz. Ten totiž nemá stálého využití, neboť gesta lze jen velmi nedokonale nebo vůbec rozlišit ve tmě. Posunkový signifikant byl tedy odsunut do pozadí v důsledku samotného tlaku fyzického světa, a to přesto, že byl starší než signifikant zvukový, s nímž se proto mohl dlouho spojovat, a že se v různých podobách podle jednotlivých kultur vyskytuje dodnes. V úvahu je třeba brát také fakt, že není-li vzdálenost příliš velká, je úplná clona (oddělující prostor, reliéf, nerovnost terénu, atd.) překážkou pro zrakové vnímání, avšak nikoliv pro vnímání sluchové.“ (Hagège, 1998, str. 24-25).

Z těch kurióznějších teorií lze uvést např. tzv. parazitickou, podle které se náš mozek stal v určité chvíli natolik složitý, že se stal dobrým „infekčním prostředím“ pro vznik jazyka, čímž jazyk započal memetickou evoluci, jež si vynutila další růst lidské inteligence (Pokorný, 2010).

Tato představa se objevila také v beletrii u Williama S. Burroughse, jenž tvrdil, že „psané slovo bylo vlastně virem, který umožnil existenci slova mluveného. Toto slovo dosud jako virus nikdo neoznačil, protože se mu podařilo dosáhnout dokonalé symbiózy se svým hostitelem, i když v dnešní době se tento symbiotický vztah rozpadá…“ (Miles, 1996, str. 159).

V jazykovědě můžeme také rozlišit v zásadě dvě proti sobě stojící teorie o tom, zda se všechny jazyky vyvinuly z jediného (monogeneze), nebo z více jazyků (polygeneze). „Na rozdíl od rozšířené představy je velmi pravděpodobné, že nesmírnou rozmanitost dnes doložených jazyků nelze odvodit z jednoho prajazyka, jehož by užívalo veškeré lidstvo. Je-li něco jedinečného, pak je to schopnost komunikovat prostřednictvím řeči vlastní všem příslušníkům lidského rodu, a nikoliv samotný jazyk. Hypotéza, kterou předkládáme, spočívá tedy v tom, že na počátku byl jediný lidský rod (monogenetismus potomstva), nikoliv však jediný jazyk (polygenetismus jazyků).“ (Hagège, 1998, str. 19).

Doba vzniku jazyka

Zjistit přesně, kdy jazyk vznikl, se dnešní vědě dosud nepodařilo a pravděpodobně to zůstane otázkou i do budoucna. Mluvený jazyk nezanechává žádné stopy, jeho existenci lze vyvozovat pouze na základě výzkumu kosterních pozůstatků našich prapředků, nicméně řeč je tvořena v měkkých tkáních, nikoliv kostech, což značně ztěžuje získávání poznatků o jejím vzniku. „Podle odhadu vznikl před 50 000 – 100 000 lety, podle jiného však už před 1 000 000 let. Nejstarší písemné záznamy, které s jistotou známe, jsou však maximálně 6 000 let staré. Jedním z důvodů pro takový dohad je archeology umožněný poznatek, že lidský mozek za posledních 5 miliónů let dramaticky vzrostl, z asi 400 cm³ na 1 400 cm³ hmoty, tedy třiapůlkrát, a s tím zřejmě šel i paralelní růst jeho schopností. I když byl vývoj jazyka zřejmě postupný, jazyk ve zhruba dnešním smyslu se předpokládá až u Homo sapiens (před asi 300 000 lety), plně rozvinutý však až snad před asi 50 000 – 70 000 lety. Zatímco genetický výzkum nasvědčuje tomu, že člověk měl společný původ v Africe, společný původ jazyků se nikterak doložit nedá. K vývoji jazyka přispěl vedle vlastního nárůstu mozku a neurologických změn ovšem i vývoj anatomických předpokladů pro hlas a artikulaci.“ (Čermák, 2011, str. 66-67).

Jedním z fyzických znaků, které u člověka souvisí s jazykem, je nízko položený hrtan, který znemožňuje zároveň jíst a dýchat, avšak nechává dostatek prostoru pro hltan, jenž pomáhá tvořit lidské hlásky. K poklesu hrtanu dochází během života dvakrát, poprvé asi po 18 měsících života, proto kojenci mohou současně sát i dýchat, podruhé pouze u chlapců v souvislosti s nástupem puberty (Pokorný, 2010).

O tom, jak první jazyky vypadaly, existují pouze domněnky. Jak uvádí Čermák (2011), předpokládá se, že prajazyk nejspíš postrádal rozvinutou syntax, časy a vidy, stejně jako lexikon založený na uzavřených třídách slov.

Francouzský lingvista Hagège (1998) tvrdí, že „… lidé dávali přednost hláskám, tvořeným výdechem (expirací), zatímco mezi živočichy, obklopujícími pračlověka, musely být druhy, které produkovaly zvuky prostřednictvím vdechování vzduchu (aspirací), jako je tomu dnes v případě koňovitých. Jediná oblast světa, kde se s aspirovanými hláskami, zvanými mlaskavé souhlásky čili mlaskavky, můžeme ještě setkat, je jižní Afrika. Jazyky obsahujícími mlaskavky, jejichž výskyt věak nikdy nevylučuje existenci hlásek, tvořených výdechem, zde hovoří Hotentoti, Křováci, Zuluové a další obyvatelé. Nic neprokazuje, že africké mlaskavky jsou pouhými přežitky a že pračlověk začal vydávat zvuky pouze tohoto typu. Připustíme-li, že vývoj jazyků je cyklický, a nikoliv lineární, mohly se složité aspirované hlásky odvíjet od hlásek jednoduchých.“ (str. 25).

Počátky zkoumání jazyka

Člověk se obrací k jazyku jako k sobě blízkému fenoménu, který se zároveň intenzivně brání bližšímu zkoumání, neboť jazyk lze poznat zase jen skrze jazyk. V minulých dobách se mnozí myslitelé snažili přijít na to, co je jazyk a jak vznikl.

Řečtí filozofové diskutovali o tom, zda jazyk vznikl fysei, to zn. od přírody, v podstatě lidskou dohodou (konvencí), nebo thesei, tudíž darováním od boha. Platón v dialogu Kratón užívá rozlišení fysei-nomo, tedy přirozeně-konvencí, a hlavního hrdinu „dárce jmen“ (onoma-thetes) považuje za zákonodárce a hodnotí jej tak vysoko jako vynálezce čísel (Čermák, 2011).

Pokračování tohoto sporu můžeme vidět ve středověkém sporu o univerzálie. „Středověcí myslitelé umístili platónské ideje do mysli boží; skutečnosti tohoto světa jsou tam od věčnosti zapsány jakožto všeobecné plány věcí se všemi druhy a rody. Všeobecnému jménu tedy odpovídá jisté jsoucno nejen v naší představě, nýbrž i ve skutečnosti: Universalia sunt realia, všeobecniny jsou skutečné. Vyznavači reálnosti všeobecnin, jmenují se realisté; hlásali, že univerzálie jsou ante res, tedy před věcmi, před jednotlivinami – Jablko dříve než jablko.“ (Neff, 2007, s. 418).

Úvahy nad původem jazyka částečně zůstávají v prostoru fantazie. Ačkoliv výzkum jazyka již značně pokročil, a to především vlivem rozvoje neurověd, genetiky i díky novým objevům, s každým novým objevem zároveň vyvstávají další nezodpovězené otázky a ve vědecké obci vznikají názorové rozpory. Jazyk se svým způsobem sám sebou brání zkoumání sebe sama.

Co je jazyk?

K tomu, abychom se ptali, co je jazyk, používáme právě jazyk. Obracíme tedy pohled na nástroj, jímž se dorozumíváme, a snažíme se zjistit, čím vlastně je. Tímto se však jazyk sám před sebou umně skrývá; není totiž jiného způsobu, jak jej popsat, než jej k tomuto popisu použít.

Definováním jazyka se v historii zabývalo nemálo lidí, zpočátku především filozofů, poté lingvistů. Už v dialogu Kratylos řeší Platón ústy Sókrata otázku, zda „jméno každý které věci přikládá, to tedy jest jméno každé věci?“ (Platón, 1994, str. 17).

Máme doklady o tom, že zájem o studium jazyka byl i ve Starověkých kulturách, o čemž svědčí nejen četné reformy jazyka a písma ve starověké Číně, ale také doklady o studiu tehdy již mrtvého jazyka sumerštiny Akkady, existence lineárního písma A a B na Krétě, atd. Nejstarší známá gramatika jazyka vznikla v Indii. Jedná se o Pániniho gramatiku sanskrtu Aštádhyáyí (Osm knih) z přelomu 5. a 4. století př. K.

Významným novodobým mezníkem pro zkoumání jazyka je pak Kurs obecné lingvistiky Ferdinanda de Saussura, který poprvé vyšel roku 1916. De Saussure hned v úvodu píše: „Co to však jazyk je? Podle našeho názoru se neshoduje s řečí, jejíž je pouze určitou, třebaže nejdůležitější částí. Je zároveň společenským produktem schopnosti řeči a souborem nutných konvencí, přijatých společenským útvarem proto, aby se užití této schopnosti jednotlivci umožnilo. Jako celek je řeč mnohotvárná a různorodá. Zasahuje zároveň do několika oblastí, fyzické, fyziologické a psychické, a náleží přitom jak do oblasti jednotlivce, tak i společnosti. Nedá se zařadit do žádné kategorie lidských faktů, protože nevíme, jak vymezit její hodnotu. Naproti tomu jazyk je celek sám o sobě a princip klasifikace. Jakmile mu mezi fakty řeči přidělíme místo, zavedeme přirozený řád do souboru, který se žádné jiné klasifikaci nepodvoluje.“ (de Saussure, 2007, str. 46).

Nejznámější je však de Saussurovo rozdělení řeči (langage) na jazyk (langue) neboli kód a promluvu (parole), tedy proces sdělování, fungování jazyka. Zatímco řeč je lidská schopnost sdělování informací pomocí jazyka, jazyk je soubor pravidel pro sdělování těchto informací a řečový akt je proces přenášení informací od mluvčího k poslouchajícímu.

V současné době je jazyk definován jako: „… v mozku uložený systém jednotek, pravidel, modelů a konvenčních kolektivních norem k tvorbě promluv. Tento systém slouží primárně ke kódování a dekódování sdělované informace mnoha druhů a porozumění takovým promluvám, resp. textům, které jsou náplní běžné i méně běžné komunikace.“ (Čermák, 2011, str. 13).

Funkce jazyka

Z výše uvedeného vyplývá, že hlavní funkcí jazyka je komunikace. Nesmíme však opomenout další významnou funkci jazyka – mentální, neboť jazyk je nástroj myšlení. „Podle většiny teoretiků jsou myšlení a řeč dvě různé psychické funkce, které spolu těsně souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Někteří autoři připisují prvořadou roli myšlení, zatímco jazyk, respektive řeč, považují za pouhý nástroj k vyjadřování lidských myšlenek. Z tohoto hlediska jazyk pouze reflektuje způsob myšlení či – obecně řečeno – lidskou mentální aktivitu. Řada současných antropologů, filosofů a psychologů však předpokládá, že způsob myšlení je poměrně výrazně determinován strukturou i slovní zásobou mateřského jazyka.“ (Plháková, 2007, str. 313).

Charakteristiky jazyka

Na světě existuje více než 6000 jazyků členěných do mnoha jazykových rodin, nicméně určitě charakteristiky mají všechny přirozené jazyky společné:

• Produktivita – každý přirozený jazyk se skládá ze složek, které lze vzájemně kombinovat, což umožňuje komunikaci.
• Strukturovanost – individuální způsob užívání jazyka je omezován souborem jeho gramatických pravidel, která musí být dodržována k tomu, aby vůbec byla možná komunikace.
• Arbitrárnost – slova nejsou se svými významy spojena na základě vnitřního vztahu, nýbrž arbitrárně (libovolně), užíván slov je otázkou společenské konvence.
• Dynamismus – jazyky se neustále vyvíjejí (Sternberg, 2001a, str. 261 – 262, in Plháková, 2007, str. 306).

Jazyk jako systém znaků – základy sémiotiky

Jazyk lze také zcela oprávněně chápat jako systém znaků. Společenská dohoda umožňuje používat jazykové znaky (slova) tak, že zastupují skutečnost. Znak je nejjednodušším způsobem definován jako něco, co zastupuje něco jiného. De Saussure (2007) o jazykovém znaku píše: „Znakem nazýváme kombinaci pojmu a akustického obrazu, avšak v běžném úzu tento termín obecně označuje akustický obraz sám, například slovo (arbor, atd). Zapomíná se na to, že když arbor nazýváme znakem, je to jen proto, že v sobě nese pojem „stromu“, stejně jako představa smyslové stránky implikuje představu celku.“ (str. 97).

Existuje několik znakových teorií, avšak nejvíce je obecně uznáváno bilateralistické (diadické) pojetí znaků. Autorem tohoto základního kamene moderní sémiotiky je již výše zmíněný švýcarský lingvistika Ferdinand de Saussure. Znak má dvě navzájem neoddělitelné stránky – označující a označované. Označující (to označující, signifikant, angl. signifier) v mluvené řeči představuje akustický (v psané řeči vizuální) podnět (může jít i o předem dohodnutý jiný materiální podnět), který spustí mentální reprezentaci (mentální koncept; pojem) označované věci. Označované (to označované, signifikát, angl. signified) pak je sama mentální reprezentace příslušné věci. „Znak (nejen jazykový) podle této tzv. bilateralistické teorie představuje jednotu označujícího a označovaného. Označujícím (lat. designans, fr. signifiant) jazykového znaku rozumíme jeho zvukovou podobu, označovaným (lat. designatum, fr. signifié) určitý úsek lidského vědomí, představu, tj. obraz určitého úseku objektivní reality v našem vědomí.“ (Erhart, 2001, str. 7).

Charles Sanders Peirce rozpracoval triadické pojetí znaků. Podle tohoto pojetí je jednou stránkou znaku (jedním vrcholem trojúhelníka) samotný zobrazovaný (zastupovaný) objekt, druhou (druhým vrcholem trojúhelníka) je konkrétní slovní, psané anebo jiné vyjádření znaku, obecněji příslušné materiální zastoupení znaku (znak v úzkém smyslu slova, representamen) – např. kouř zastupuje (reprezentuje, ohlašuje) oheň, tedy je representamen ohně, a třetí (třetím vrcholem trojúhelníka) je mentální interpretace znaku v mozku (interpretant, význam, přesněji účinek, který znak vyvolává v příjemci, tzn. v tom, kdo ho interpretuje – v interpretovi; interpret není totéž co interpretant).

Klasifikace znaků

Nejvíce rozšířené je rozdělení znaků na ikony, indexy a symboly, jehož autorem je C. S. Peirce. Vyjadřuje klasifikaci znaků (representamen) na základě jejich vztahu k objektu, který zastupují. Ikony jsou znaky založené na vztahu podobnosti mezi označujícím (representamen) a označovaným (objektem) a tento vztah podobnosti je utváří. Příkladem jsou fotografie nebo portréty, příkladem v jazyce jsou zvukomalebná slova (onomatopoia), přirovnání a metafory. Indexy jsou znaky, které jsou rovněž založeny na existenci faktického spojení mezi označujícím a označovaným a jsou postaveny na ukazování. Index může být dán příčinnou souvislostí s významem znaku. Příkladem je kouř jako znak (representamen) ohně, stopy zvěře nebo člověka v půdě, jinými příklady jsou např. deixe, anafora, implikace, individualizace, kategorizace, atd. Symboly jsou naproti tomu zcela náhodné a založené nikoliv na faktickém, ale na dohodnutém spojení mezi označujícím (representamen) a objektem, který zastupují. Reprezentace pomocí symbolů se uskutečňují na základě konvencí, a vycházejí tedy z arbitrárního (konvenčního) vztahu; do této kategorie spadá naprostá většina verbálního slovníku (Čermák, 2011).

C. S. Peirce rozpracoval systém dělení znaků mnohem podrobněji. Jednak dále klasifikoval do tří tříd znaky v užším slova smyslu (representamen), jednak vymezil další tři třídy vztahu mezi znakem (representamen) a jeho interpretací (interpretant).

Na jazyk jakožto na fenomén lze nahlížet z mnoha stran. Už jen fakt, že existuje okolo 6 000 jazyků, kde každý z nich je svým způsobem zcela specifický, nabízí obrovský prostor k jedinečnému zkoumání. Bohužel však malé jazyky neustále vymírají, vytlačovány silnějšími. Lidstvo je tak neustále ochuzováno o bohatství kultur, které zanikají se svými jazyky.

Osvojování jazyka

Každé zdravé dítě se v jakémkoliv jazykovém prostředí naučí jazyk – dokonce i několik jazyků zároveň – velmi rychle, bez ohledu na to, o jak složitou schopnost se jedná. Vědci si tedy již nějakou dobu kladou otázku, jak je to možné?

V období 60. let minulého století se vědecká obec v odpovědi na otázku o jazykovém vývoji rozdělila. Část vědců vycházející z behavioristických pozic pokládala vznik jazykových schopností za důsledek učení. Dítě v jejich pojetí pouze napodobuje to, co vnímá ve svém okolí. Tato teorie se však záhy ukázala být neudržitelnou, neboť dítě je schopno používat bezchybně i věty, které nikdy neslyšelo. Druhá skupina vědců, tzv. nativisté předpokládali existenci určitého vrozeného mechanismu v genetickém kódu, který je aktivována ve chvíli, kdy se dítě setká s jazykem. Biologicky orientované teorie přicházejí s představou jazyka jako biologicky naprogramovaného chování.

Psycholingvistické teorie

V současné psycholingvistice figurují tři přístupy k teorii osvojování jazyka. Racionalistický přístup vychází z teorie N. Chomského. Základním zdrojem znalosti nejsou vnější vstupy, nýbrž myšlení. Vědění si tedy osvojujeme díky schopnosti myšlení rekonstruovat to, co je vnímáno jako vstup. Počáteční stav je biologicky programován. Naproti tomu empirický přístup vychází z předpokladu, že k osvojování jazyka dochází hlavně na základě učení, získávaných zkušeností, přirozených jazykových vstupů a jazykové stimulace a faktorů, které působí v komunikačních situacích dítěte. Interakční přístup se pokouší spojovat pozitiva obou výše zmíněných teoretických východisek. Zdůrazňuje také význam prenatální komunikace lidského plodu s vnějším prostředím pro osvojování jazyka (Průcha, 2011).

Své místo ve zkoumání vývoje jazyka má také poměrně nový obor – biolingvistika. Základní (nulovou) hypotézou biolingvistiky je, že jazyk je součástí lidského organismu, funguje tedy stejně jako ostatní biologické systémy.

Rozvoj genetiky napomohl objevení tzv. jazykového genu – FOX P2, který hraje roli u všech produkčních vlastností jazyka. Mutace v tomto genu vedou k narušení artikulace, porozumění jazyku, případně až k autismu. Za jazykovou schopnost však pravděpodobně odpovídá více než jedna sekvence genů.

V současné době se také objevila úvaha, zda jazyk neodpovídá něčemu jako je kvantum v kvantové fyzice.

Řečové oblasti mozku a afázie

„Oblasti, které jsou pro neurologické zpracování řeči nejdůležitější, se nacházejí v perisylvické oblasti dominantní hemisféry.

Základními komponentami neurologického zpracování jazyka jsou:

• Brocova oblast – primárně slouží k motorickému programování řečových artikulačních pohybů.
• Primární motorický kortex – aktivace artikulačního svalstva.
• Fasciculus arcuatus – přenos lingvistických informací ze zadních do předních oblastí mozku.
• Wernickeho oblast – porozumění mluvenému jazyku.
• Gyrus angularis – integrace vizuálních, auditorních a taktilních informací, vykonávání symbolické integrace nutné pro čtení.
• Gyrus supramarginalis – symbolická integrace pro psaní.
• Corpus callosum – přenos informací mezi hemisférami.
• Subkortikální oblasti – thalamické mechanismy pro pojmenování a paměť. Insulární, kapsulární a striatální jazykové a řečové mechanismy.“ (Love, Webb, 2009, str. 226).

Zadní část horního temporálního závitu (gyrus temporalis superior) přebírá signály ze sluchové kůry a vede je tzv. dorzální drahou směrem k Brocově oblasti a do dalších center. K udání taktu při vnímání/chápání a produkování jazyka slouží bazální ganglia spolu s druhostrannou mozkovou  hemisférou.

Nejvýznamnější jazyková centra – Brocova a Wernickeova oblast – byla dobře popsána a lokalizována především díky řečovým poruchám, které vznikají při jejich poškození (afázie). Brocova zóna je nejdůležitější oblast pro motorickou syntax, odpovídá tedy jazykové produkci – slučování slov ve větší celky. Afázie jsou podrobně popsány v kapitole Poruchy řeči – fatické poruchy, afázie. Odlišné poruchy – dysartrie – jsou popsány v kapitole Poruchy artikulace – dysartrie.

Při Brocově afázii chybí funkční elementy řeči, např. pomocná slovesa. Řeč se vyznačuje telegrafickým stylem – chybí syntaktické struktury, dochází k nadužívání idiomatických rčení, která se tvoří v oblastech, které odpovídají za lexikální funkce. Chybí afixy.

Wernickeova afázie se vyznačuje výbornou gramatikou, avšak postižený není schopen porozumět řeči anebo správně pojmenovat předměty (např. namísto „otevři lednici“, řeknou „vypni tv“).

Etapy vývoje řečových schopností

V průběhu vývoje mozku se nejdříve tvoří zadní části mozku, které jsou zodpovědné za vizuální schopnosti, tedy neverbální vnímání obrázků. Dítě se proto nejprve učí imitací. Pokud bychom vycházeli z předpokladu, že ontogeneze (vývoj jedince) kopíruje fylogenezi (vývoj druhu), můžeme se domnívat, že jazyk je výsledkem evoluce a předkové člověka se nejdříve dorozumívali pouze znaky. Tuto teorii by mohl podpořit fakt, že nejstarší nám známá písma jsou obrázkové povahy (fénické písmo, egyptské ideogramy, chetitské logogramy, atd.)

„Prvními hlasovými projevy dítěte jsou pláč a křik, zhruba kolem druhého měsíce k nim přibývá broukání. Nejprve mají tyto projevy povahu spíše pohybové činnosti artikulačních a dýchacích orgánů, teprve v dalších týdnech se spolu se žvatláním stávají prostředkem interakce s dospělými, zejména s matkou.

Přibližně kolem jednoho roku tato předřečová etapa vývoje končí a shluky zvuků, které dítě produkuje, se začínají zvolna podobat slovům daného jazyka. V té době se výrazně projevuje tzv. m-komplex: shluky zvuků začínají hláskou m nebo obsahující hlásku m byly zaznamenány u dětí osvojujících si různé jazyky v různých sociokulturních prostředích. Souvisí se slovem máma (které v mnoha jazycích začíná hláskou m) a dítě jimi dává najevo pocity pohody, spokojenosti a bezpečí.“ (Nebeská, 1992, str. 98).

Dítě se tudíž nejdřív učí labiály (m, b, p), pak dentály a nakonec veláry k, g, ch (v jazycích, kde tyto hlásky existují). Když pak později dojde k neurologickému poškození, člověk nejdříve ztrácí to, co se naučil jako poslední, tedy veláry (k, g, ch), atd.

„Po prvním roce nastává období opakování izolovaných slov, kolem 18. měsíce se objevují první kombinace slov (tzv. dvojslovné období). Mezi druhým a třetím rokem má dítě zvládnut slovník základních výrazů a samo tvoří jednoduché věty. Rozumí přitom mnoha výrazům dalším i relativně složitým syntaktickým konstrukcím, třebaže je samo zatím nepoužívá.“ (Nebeská, 1992, str. 98)

Z právě uvedeného je vidět, že dítě se učí jazyk ve fázích. Je-li ve fázi jednoho slova, nedokáže spojovat dvě (nemá vyvinutou schopnost slučování) atd. Toto je jeden z argumentů pro genetický základ jazyka.

Ve věku od 1,7 do 2,4 let probíhá u dítěte fáze slučování (merge). Slučování (merge) bychom mohli jednoduše znázornit jako x + y = c. Jedná se tedy o základ syntaxe. Fáze slučování je také charakteristická přehnaným dodržováním pravidel (overgeneralization). Dítě samo aktivně tvoří nové konstrukce, správně skloňuje podstatná i přídavná jména, časuje slovesa, nicméně dosud nezvládlo výjimky, které proto časuje a skloňuje pravidelně (např. „Můžu si to vezmout?“).

Mezi 3. a 5. rokem probíhá u dítěte rychlý vývoj řeči, narůstá slovní zásoba, zvyšuje se počet pojmenování nových znalostí, používá složitější syntaktické struktury. Ve věku 4 – 5 let už užívají věty, které se příliš neliší od vět dospělých. Ve věku kolem šesti let dítě v zásadě zvládá synonymii, homonymii, slovní říčky a žerty. Do počátku adolescence nabývá úplné jazykové a komunikační kompetence. Schopnost spontánně si osvojit jazyk se z biologických důvodů ztrácí na počátku adolescence (Nebeská, 1992).

Osvojení si jazyka člověku otevírá svět lidí. Jazyk je klíčem k druhým lidem, neboť umožňuje komunikaci. Od svého vzniku přitahoval pozornost mnoha myslitelů, zároveň však nadále vyvolává mnoho nezodpověditelných otázek. Zkoumat fenomén jazyka tudíž do budoucna zůstává fascinující činností.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Čermák, F. (2011). Jazyk a jazykověda – přehled a slovníky. Praha: Karolinum.

Erhart, Adolf (2001). Úvod do jazykovědy. Brno: Masarykova univerzita.

Hagège, C. (1998). Člověk a řeč. Praha: Karolinum.

Love, R. J., Webb, W. G. (2009). Mozek a řeč – neurologie nejen pro logopedy. Praha: Portál.

Nebeská, I. (1992). Úvod do psycholingvistiky. Praha: H&H.

Neff, V. (2007). Filozofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Praha: Mladá fronta

Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Akademia.

Pokorný, J. (2010). Lingvistická antropologie – jazyk, mysl a kultura. Praha: Grada.

Průcha, J. (2011). Dětská řeč a komunikace – poznatky vývojové psycholingvistiky. Praha: Grada.

Saussure, F. de (2007). Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia.

Zpracovala: Mgr. Klára Machů, Katedra psychologie FF UP v Olomouci