Úvod

Lidský hlas je zvukový prostředek lidské komunikace. Vzniká součinností dýchacího, hlasového a artikulačního ústrojí a rezonančních dutin známých jako vokální trakt. Cílem tohoto modulu je seznámit se se stavbou a funkcí hlasového ústrojí a principem tvorby lidského hlasu.

Anatomie lidského hlasového ústrojí

Hlasové ústrojí člověka se skládá čtyř základních částí – z respiračního (dýchacího) ústrojí (plíce, průdušky, průdušnice, mezižeberní svaly a bránice), fonačního ústrojí (hrtan a zde uložené hlasivky), artikulačního ústrojí (mluvidla – měkké patro, dásně, jazyk, zuby, rty) a rezonančních dutin známé jako vokální trakt (hltan, dutina ústní a nosní). Všechna tato ústrojí jsou vzájemně propojena a nemohou existovat ani fungovat nezávisle na sobě.

Respirační ústrojí

Respirační neboli dýchací ústrojí je důležité nejen z hlediska logopedického a fonetického, ale je základním předpokladem fungování lidského organismu. Zajišťuje výměnu plynů mezi organismem a prostředím. Tato výměna plynů se nazývá „plicní ventilace“, (zevní dýchání). Uskutečňuje se nadechnutím (inspiratio) a vydechnutím (exspiratio). Tyto fáze se rytmicky střídají.

Klidný výdech je děj pasivní, dochází k němu vlivem pružnosti plic a hrudníku. Při usilovném dýchání (řeč, zpěv, hra na dechové hudební nástroje, fyzická námaha…) se uplatňují i výdechové svaly (tzv. expiračními svaly) – vnitřními mezižeberními svaly (musculi intercostales interni), břišní svaly (musculi abdominis) i další pomocné výdechové svaly. Vydechovaný vzduch vypuzen z plic  a volně odchází ústy nebo nosem. Při fonaci je vydechovaný vzduch komprimován v průdušnici pod uzavřenou hlasovou štěrbinou. Poměr vdechu a výdechu je při běžném dýchání asi 2:3, kdy se najednou v klidu vdechne a vydechne přibližně asi jen 0,5 litru vzduchu. Při fonaci se vdech zkracuje a výdech prodlužuje na poměr 1:7 až 1:12 a současně se zvětšuje i objem vdechnutého vzduchu na zhruba 1,5 litru. Množství nadechnutého vzduchu i rytmus dýchání se při řeči řídí zčásti i vědomě, zatímco fyziologické dýchání je reflexivní, i když jej dokážeme ovládat (Matug, 2008).

Fonační ústrojí

Fonační ústrojí se skládá z hrtanu, ve kterém jsou uloženy hlasivky neboli hlasivkové řasy (plicae vocales), oddělené hlasivkovou štěrbinou (glottis).

1. Stavba hrtanu

Hrtan je první částí dolních cest dýchacích. Je zavěšen vazivovou membránou na jazylce (os hyoideum) a jejím prostřednictvím bodcojazylkovým vazem na bázi lebky (obr. 1). Hrtan skládá ze tří nepárových chrupavek a chrupavek párových. K nepárových chrupavkám patří chrupavka štítná, chrupavka prstencová, uložená mezi chrupavkou štítnou a první chrupavkou průdušnice, a chrupavka tvořící základ hrtanové příklopky (epiglottis). Chrupavka štítná (cartilago thyroidea) – největší ze všech hrtanových chrupavek. Tvoří ji pravá a levá ploténka, které se vpředu stýkají v ohryzku (prominentia laryngea). U mužů je tato prominece výraznější a je obvykle dobře viditelná na přední straně krku. Chrupavka prstencová (cartilago cricoidea) má tvar prstenu. Je kloubně spojena se štítnou chrupavkou a s chrupavkami hlasivkovými. Hrtanová příklopka (epiglottis) uzavírá vchod do hrtanu při polykání. Párové jsou hlasivkové chrupavky (cartilago arytenoidea), od kterých jsou směrem ke štítné chrupavce napjaty hlasové svaly a vazy. Dále jsou v hrtanu přítomny drobné chrupavky např. párová chrupavka klínovitá.

Obr. 1 - Stavba hrtanu, pohled zboku a zepředu.

Prostornější a větší hrtan u muže a tím také delší hlasivkové řasy podmiňují hluboký hlas. Rozdíl vzniká v pubertě, kdy se u chlapců zvětšuje hlasivková štěrbina 2x a u dívek 1,5x. (Hajn 1996).

2. Svaly hrtanu

Svaly hrtanu se dělí na vnější a vnitřní. Vnitřní svaly spojují chrupavky hrtanu a kontrolují napětí a pozici hlasivek (tj. základní frekvenci hlasu) během dýchání a fonace  a také uzavírání epiglottis  při polykání. Vnější svalstvo tvoří oporu hrtanu a kotví ho k ostatním strukturám – zejména ke kosti hrudní (sternum) a jazylce (os hyoideum). Tyto svaly kontrolují pozici jak hrtanu tak i jazylky a ovlivňují tak velikost rezonančních dutin vokálního traktu a tím i kvalitu hlasu. Všechny svaly hrtanu jsou tvořeny příčně pruhovanou svalovinou.

Vnitřní svaly hrtanu patří především mezi svaly, které se podílí na fonaci. Jsou adduktory a abduktory hlasové štěrbiny a vlastní hlasivkový sval. Adduktory způsobují uzavírání hlasové štěrbiny, neboli addukci, abduktory naopak otevírají, abdukují, hlasovou štěrbinu.  Hlasivkový sval tvoří podklad hlasivek a ovlivňuje tak jejich napětí (obr. 2).

Přehled svalů (obr. 2):

• Musculus thyroarytenoideus – sval hlasivkový (párový sval; značen TA), vede od chrupavky štítné k chrupavce hlasivkové. Tento sval bývá anatomicky rozdělován do dvou svazků – m. thyroarytenoideus internus (neboli m. vocalis, někdy označován též jako m. thyrovocalis). Jeho svazky tvoří vnitřní část hlasivkového svalu, která sousedí s hlasovým vazem. Svazky svalových vláken situovaných na vnějším okraji hlasivky se nazývají m. thyroarytenoideus externus (neboli m. thyromuscularis). Funkčně je význam těchto dvou svazků stále předmětem diskuse. Možná hypotéza je, že thyromuscularis se používá při rychlém zkrácení hlasivek, zatímco vocalis se používá pro jemné ladění napětí nejmediálnějších svalových vláken (Titze, 1994). Kontrakce těchto dvou svazků zkracuje a ztlušťuje hlasivky při zvyšování tuhosti svalu.
• Musculus cricothyroideus (značen CT) neboli tzv. vnější napínač (párový sval) se upíná na přední část chrupavky prstencové a na spodní okraj destičky chrupavky štítné. Tento sval primárně kontroluje frekvenci hlasivek. Jeho kontrakce napíná a prodlužuje hlasivky, a to tak, že tahá k sobě přední části chrupavky štítné a prstencové. Chrupavky štítná a prstencová přitom konají rotační pohyb.
• Musculus cricoarytenoideus lateralis (párový sval; značen LCA) vede od horního okraje chrupavky prstencové ke svalovému výbežku (processus muscularis) chrupavky arytenoidní. Jeho kontrakce rotuje arytenoidní chrupavku tak, že se její hlasivkový výběžek (processus vocalis), na kterém jsou upnuty hlasivky, posouvá do středu, a tím přikládá hlasivky k sobě. Působí tedy jako adduktor.
• Musculus cricoarytenoideus posterior (párový sval; značen PCA) je upevněn na zadní stěnu prstencové chrupavky. Táhne se nahoru a laterálně a upíná se, stejně jako LCA sval, ke svalovému výběžku chrupavky arytenoidní. Tento sval je primární abduktor hlasivek – při kontrakci rotuje arytenoidní chrupavku tak, že se její hlasivkový výběžek posouvá laterálně, a tedy oddaluje hlasivky od sebe. Jeho funkce je opozitní vůči funkci LCA svalu.
• Musculus arytenoideus (značen IA - z angl. interarytenoid muscle), tento sval spojuje  arytenoidní chrupavky. Je rozdělen na m. arytenoideus transversus (nepárový sval) a m. arytenoideus obliquus (párový sval). Kontrakce těchto svalů přibližuje k sobě arytenoidní chrupavky a uzavírá štěrbinu (tzv. chrupavčitou část glottis) mezi nimi. Uzavření chrupavčité části glottis zamezuje unikání vzduchu z plic mimo vibrační část hlasivek (blanitou část glottis).

Obr. 2 - Vnitřní svaly hrtanu, pohled dorsální a vertikální.

Vnější svaly hrtanu připojují hrtan k okolním strukturám a ovlivňují jeho polohu – způsobují depresi či elevaci hrtanu, popř. jazylky. Nastavení určité polohy hrtanu výrazně ovlivňuje především kvalitu hlasu při zpěvu.

Přehled svalů (obr. 3):

• Musculus sternothyroideus – působí jako depresor hrtanu. Je to štíhlý sval lokalizovaný na přední straně krku. Začíná na dorsálním povrchu rukojeti kosti hrudní (manubrium sterni) a na chrupavce prvního žebra. upíná se na štítnou chrupavku hrtanu. Kontrakcí tohoto svalu je štítná chrupavka hrtanu tažena směrem dolů ke kosti hrudní (sternum).
• Musculus thyrohyoideus – působí zdvihač hrtanu. Tento sval je opět lokalizovaný na přední straně krku a je překrytý svaly jazylky (m. omohyoideus a sternohyoideus). Tento sval začíná na štítné chrupavce vede směrem nahoru a upíná se na horní okraj velkého rohu jazylky. Kontrakcí tohoto svalu se zmenšuje vzdálenost mezi štítnou chrupavkou a jazylkou. Při fixované štítné chrupavce tedy tento sval přitahuje jazylku k hrtanu a snižuje její polohu,  při fixované jazylce naopak přitahuje hrtan k jazylce a zvyšuje polohu hrtanu.
• Poloha hrtanu je nepřímo ovlivněna také svaly jazylky popř. jazyka. Infrahyoidní svaly (musculus omohyoideus a musculus sternohyoideus) způsobují snížení polohy hrtanu, naopak suprahyoidní svaly polohu hrtanu zvyšují. Mezi tyto svaly patří musculus digastricus, musculus stylohyoideus, musculus mylohyoideus, musculus geniohyoideus, musculus hyoglossus a musculus genioglossus.

Obr. 3 – Vnější svaly hrtanu a jazylky, pohled zepředu.

3. Stavba hlasivek

Uložení hlasivek

Hlasivky jsou v hrtanu uloženy vodorovně, vpředu jsou uchyceny těsně vedle sebe na chrupavku štítnou, vzadu se upínají na chrupavky hlasivkové (obr. 4). Průchod mezi hlasivkami je jediný volný průchod hrtanem. Při dýchání a tvorbě hlásek [f], [s], [š] a [ch] jsou hlasivky klidně rozevřeny. Znělé souhlásky jsou vytvářeny kmity hlasivek při lehkém přiblíženi hlasivkových řas. Při jejich těsném sblížení bez kmitů vzniká vzduchový proud při výslovnosti [p], [t], [c], [ť] a [k]. Pro vznik samohlásek je potřeba těsného sblížení a kmitů hlasivkových řas (Krčmová, 2007).

Při přiblížení hlasivek k sobě dochází k jejich periodickému zavírání a otvírání, proud vzduchu se tak opakovaně přerušuje a vzniká zvuk, tzv. primární akustický signál. Průchodem zvuku modifikačním ústrojím, vokálním traktem s mluvidly, dochází k úpravám zvuku a tvorbě řeči, zvuk zároveň získává individuální zabarvení. Délka hlasivek se liší podle věku i pohlaví. U dospělého člověka činí průměrná délka hlasivky 1,5 až 2,5 cm (Hajn 1996).

Obr. 4 – Schematický pohled na hlasivky shora včetně jejich postavení při fonaci a dýchání.

V hrtanu se nad hlasivkami nachází na obou stranách hrtanová výchlipka (ventriculus laryngis), která odděluje hlasivky od ventrikulárních řas (plicae ventriculares), jež jsou někdy nazývány nepravými hlasovými vazy. Sliznice hrtanu je pokryta především řasinkovým epitelem (stejně tak jako sliznice průdušnice a průdušek), jenž obsahuje velké množství mukózních žlázek. Povrch hlasivek i ventrikulárních řas je však tvořený vícevrstevným dlaždicovým epitelem, jenž je velmi odolný vůči mechanickému namáhání (Hirano, 1977) (obr. 5).

Artikulační ústrojí (mluvidla) a rezonanční dutiny vokálního traktu

Termínem vokální trakt označujeme soubor dutin nad hrtanem, kde dochází k finální úpravě zvuku.  Mezi hlavní dutiny vokálního traktu patří – dutina nosní (cavum nasi), dutina ústní (cavum oris) a dutina hltanová (pharynx). Velikost a tvar těchto dutin je modifikován mluvidly (např. rty, jazyk, měkké patro a čelisti se zuby). U hltanové dutiny jsou to navíc ještě svaly stěny hltanu. Tyto svaly pak společně s mluvidly nastavují konfiguraci vokálního traktu pro určitou hlásku při řeči i zpěvu (obr. 7).

Obr. 7 - Vokální trakt a mluvidla u člověka, pohled sagitální.

1. Rezonanční dutiny vokálního traktu

A) Dutina nosní (cavum nasi)

Nosní dutina je rezonanční prostor, který se využívá při výslovnosti nosových hlásek, v češtině to jsou zejména souhlásky [m] a [n]. Při většině hlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen měkkým patrem (velum), které se zvedá a přiklápí k zadní stěně nosohltanu. Velum je orgán, jehož primární funkcí je zavírat vstup do nosní dutiny při polykání potravy. Při dýchání je naopak spuštěno a vzduch tak volně prochází mezi plícemi a chřípím nosu.

B) Dutina ústní (cavitas oris)

Dutina ústní se uplatňuje u realizace každé hlásky a to jak při řeči tak při zpěvu. Vpředu je ohraničena rty a vzadu přechází do dutiny hltanové. Objem dutiny ústní je proměnlivý a pozměňuje se jak pohybem jazyka, tak pohybem rtů a čelistí (obr. 8). Těchto změn spolu se změnami dutin hltanu a hrtanu se využívá pro vytváření samohlásek. Taktéž spolupracují i při tvorbě souhlásek. Přehrada v dutině ústní, kterou se souhláska tvoří, člení prostor úst a důsledkem je pak charakteristická výška šumu.

Obr. 8 – Stavba dutiny ústní

C) Dutina hltanová (hltan - pharynx)

Hltan je trubice asi 12 cm dlouhá, má tvar nálevky a navazuje na dutinu ústní. Je uložena pod spodinou lebky před krční páteří. Funkce hltanu je primárně spojena především s posunem potravy do jícnu během trávení. Funkce hltanu při fonaci není zatím ještě podrobně prozkoumána. Je však jisté, že hltan vytváří rezonanční prostor, jenž výrazně ovlivňuje akustické vlastnosti vokálního traktu a modifikuje distribuci energie primárního akustického signálu vznikajícího činností hlasivek. Velikost, průměr a tvar hltanové dutiny jsou ovlivněny jednak pohybem jazyka, měkkého patra a pozicí hrtanu, a jednak  svaly, které se nachází ve stěně hltanu.

Dutina hltanu se skládá ze tří hlavních části:

a) nosohltan (nasopharynx nebo epipharynx) je nejkraniálněji položená část hltanu. Ventrálně komunikuje s dutinou nosní choanami (vnitřními nozdrami).

b) ústní část hltanu (oropharynx nebo mesopharynx) - kraniálně navazuje na nasopharynx v oblasti měkkého patra,vede za kořenem jazyka a kaudálně zasahuje až k jazylce. S ústní dutinou  komunikuje oropharynx pomocí hltanové úžiny. Nejvýznamnějšími strukturami této části hltanu jsou patrové oblouky. Zatímco nosohltan je relativně statická struktura, je oropharynx poměrně dynamický díky měkkému patru a kořenu jazyka, který může se při artikulaci může posouvat do dutiny hltanu.

c) hrtanová část hltanu (laryngopharynx nebo hypopharynx) – kraniálně navazuje na oropharynx, vede od jazylky kaudálně do výšky obratle C6, kde navazuje na jícen. Ventrálně komunikuje s hrtanem prostřednictvím vchodu do hrtanu (auditus laryngis), tento vchod je kraniálně ohraničen epiglottis .

Svaly hltanu se nachází v jeho stěně. Obecně se dají rozdělit na svěrače hltanu (mm. constrictores pharyngis) – ty kontrolují průměr trubice a zdvihače hltanu (mm. levatores pharyngis) – ty kontrolují jeho pozici, tj. přitažení hltanu k lebeční bázi. Z hlediska fonace jsou důležité především svěrače hltanu, které se podílí na konstrikci popř. dilataci trubice v určitých úsecích a tím ovlivňují její rezonanční vlastnosti. Svěrače hltanu jsou celkem tři. Probíhají cirkulárně, šikmo vzestupně (u dolního konstriktoru i sestupně) a to vždy tak, že kaudálněji položený sval kryje část kraniálněji uloženého svalu. Všechny tři konstriktory se upínají do vazivového švu – raphe pharyngis, který sestupuje od tuberculum pharyngeum v zadní stěně hltanu ve střední čáře.

Přehled svalů (obr. 9):

• m. constrictor pharyngis superior – horní svěrač hrtanu. Tento sval se účastní především mechanismu uzavírání měkkého patra během fonace. Vyklenuje zadní stěnu hltanu proti měkkému patru, při současném zdvižení měkkého patra.
• m. constrictor pharyngis medius – střední svěrač hltanu. Jeho svalová vlákna začínají na jazylce a vedou vzhůru od střední čáry. Tato část hltanu se při některých pěveckých technikách nápadně rozšiřuje.
• m. constrictor pharyngis inferior – dolní svěrač hltanu. Tento sval začíná na štítné a prstencové chrupavce hrtanu, jeho vlákna opět vedou vzhůru a upínají se do střední čáry. Při kontrakci tohoto svalu se obě křídla štítné chrupavky  k sobě navzájem přiblíží, čímž se reguluje zároveň i průměr hrtanové dutiny.

Obr. 9 – Svaly hltanu se zaměřením na konstriktory hltanu, pohled dorsální a laterální.

2. Mluvidla

Mluvidla neboli artikulační orgány jsou orgány, které se účastní tvoření hlásek.  Dělí se na aktivní artikulační orgány, kam patří dolní a horní ret pro uzavírání ústní dutiny, dolní čelist (čelistní úhel a její protrakce či retrakce), jazyk (jeho hrot, hřbet i kořen), měkké patro s čípkem a hlasivky. Pasivní artikulační orgány pak zahrnují horní a dolní zuby, dáseň (artikulační základna) a tvrdé patro. Tato kapitola se zaměří  se pouze na aktivní artikulační orgány člověka, především jazyk a měkké patro, hlasivky již byly diskutovány v samostatné kapitole.

A) Rty

Rty se podílí na tvorbě řeči dvojím způsobem. Postavení rtů může být neutrální nebo zaokrouhlování a zaostřování. Dle typu postavení rtů při artikulaci se rozlišují hlásky zaokrouhlené a nezaokrouhlené. Dále se pomocí rtů vytváří samostatné zvuky šumové povahy, tzv. hlásky retné (Palková, 1994).

B) Zuby a čelisti

Zuby, především řezáky, slouží při artikulaci jako pasivní protějšek činnosti rtů a hrotu jazyka. Alveolární výstupek je pasivním protějškem při artikulaci horní části jazyka. Tvrdé patro, které navazuje na alveolární výběžek a tvoří strop dutiny ústní je pasivním protějškem při artikulaci přední části jazyka.

Spodní čelist aktivním pohybem ve směru vertikálním mění velikost čelistního úhlu a tím míru otevření dutiny ústní. Tento pohyb probíhá při artikulaci souběžně s pohybem jazyka. Pohyb dolní čelisti ve směru předozadním ovlivňuje vzájemnou polohu horních a dolních řezáků a tím průchod vydechovaného vzduchu mezi nimi a jazykem.

C) Jazyk (lingua)

Jazyk je svalový orgán  nacházející se v ústní dutině. Svaly jazyka vytvářejí vlastní hmotu jazyka (intraglosální svaly) a zároveň ho kotví k okolním strukturám (extraglosální svaly) (Obr. 10). Primární funkcí jazyka je jeho účast na zpracování potravy v ústech během trávení a polykání sousta a detekce chuti. Během fonace fungije jazyk jako hlavní artikulační orgán, který modifikuje a výrazně ovlivňuje tvar rezonančních dutin vokálního traktu. Právě jeho velká ohebnost ve spojení s jeho přesným nervovým řízením umožňuje vytvářet širokou škálu zvuků.

Intraglosální svaly v jazyku začínají i končí, jsou uspořádány ve třech navzájem kolmých směrech a mění tvar jazyka (Obr. 10):

• musculus longitudinalis superior (povrchový) – táhne se sagitálně pod aponeurosis linguae v celé šíři hřbetu jazyka. Při kontrakci tohoto svalu se jazyk zkracuje.
• musculus longitudinalis inferior (profundus) – jde předozadně po zevní straně m. genioglossus, je propletený se snopci m. genioglossus a hyoglossus. Při kontrakci jazyk zkracuje.
• musculus transversus linguae – jde napříč jazykem od septum linguae k okrajům jazyka, mezi snopci ostatních extraglosálních a intraglosálních svalů. Tento sval při kontrakci jazyk zužuje.
• musculus verticalis linguae – jde od dorsum linguae ke spodině jazyka, mezi snopci všech ostatních svalů. Při kontrakci svalových snopců se jazyk zplošťuje.

Extraglosální svaly začínají na útvarech v okolí jazyka, vnořují se do jazyka a pohybují jím jako celkem:

• musculus genioglossus –  začíná na dolní čelisti, kaudální snopce táhnou kořen jazyka (radix linguae) dopředu, ostatní snopce přitahují jazyk ke spodině úst.
• musculus hyoglossus – začíná na jazylce, táhne jazyk dozadu a dolů,
• musculus styloglossus – začíná na bázi lebky, táhne hrot jazyka dozadu, tělo a kořen dozadu vzhůru.
• musculus palatoglossus – patří ke svalům měkkého patra.

Obr. 10 – Intraglosální a extraglosální svaly jazyka, sagitální a frontání řez.

D) Měkké patro (velum)

Měkké patro je tvořené svalovinou a vazivem. Navazuje dorsálně na tvrdé patro (palatum durum) a společně s ním vytváří strop dutiny ústní. Uprostřed zadního okraje měkkého patra vyčnívá do dutiny ústní uvula palatina (čípek). Při polykání se měkké patro zvedá, uzavírá patrovohltanový uzávěr, což zabraňuje tomu, aby sousta pronikala nahoru nosní dutinou.

Při artikulaci může mít měkké patro funkci jak pasivní, tak aktivní. Pasivně slouží jako protějšek při artikulaci zadní části jazyka. Aktivní činnost měkkého patra spočívá v jeho zdvižení do horizontální polohy za současného uzavírání dutiny nosní proti hltanu. Tento závěr je vytvářen u většiny hlásek kromě tzv. nosovek. Měkké patro je tedy během řeči velmi aktivním orgánem vyjma čípku, který je většinou pasivně rozkmitáván pohyby měkkého patra (Palková, 1994). V relaxované pozici velum visí volně dolů do dutiny oropharyngu.

Svaly měkkého patra

Celkem 5 skupin svalů je zodpovědných za pohyb měkkého patra. Tyto svaly buď měkké patro zvedají, snižují anebo v něm zvyšují napětí (Obr. 11). Jsou velmi těsně spojeny se svaly hltanu.

Obr. 11: Svaly měkkého patra a jejich vliv na pozici měkkého patra v dutině ústní.

Přehled svalů:

• musculus tensor veli palatini –  vede od báze lebky směrem dolů vertikálně kolem hamulu (háčku) (hamulus) křídlatého výběžku (processus pterygoideus) kosti klínové (os sphenoidale). Upíná se do aponeurózy měkkého patra a na zadní část tvrdého patra. Při kontrakci tohoto svalu vzniká v měkkém patře určité napětí a současně dochází k jeho mírnému poklesu. Částečné snížení měkkého patra tak zároveň otevírá vstup do Eustachovy trubice a umožňuje vyrovnání tlaku uvnitř dutiny středního ucha.
• musculus levator veli palatini – začíná rovněž na bázi lebky, vede dolů mediálně a opět se upíná do aponeurózy měkkého patra. Při jeho kontrakci se měkké patro zvedá do horizontální polohy a zároveň je přitahováno posteriorně ke stěně hltanu. Tento sval většinou spolupracuje s předchozím svalem.
• musculus uvulae – začíná na trnech patrové kosti  a v přilehlé aponeuróze, vede posteriorně měkkým patrem a upíná se do čípku (uvula). Kontrakcí tohoto svalu se měkké patro zkracuje a zdvihá k bázi lebky.
• musculus palatoglossus – patří do skupiny svalů měkkého patra ale i k vnějším svalům jazyka. Tento sval začíná na aponeuróze měkkého patra, jeho vlákna jdou dolů směrem dopředu a laterálně a po obou stranách dutiny ústní se upínají do jazyka. Společně s mukózní membránou vytváří v dutině ústní přední patrový oblouk (obr.8). M. palatoglossus působí částečně jako svěrač. Při kontrakci zmenšuje vzdálenost mezi patrovými oblouky, čímž zároveň přitahuje měkké patro k jazyku a snižuje tak jeho pozici.
• musculus palatopharyngeus – patří do skupiny svalů jak měkkého patra, tak svalů zdvihačů hltanu. Vede od měkkého patra a upíná se do svalů hltanu. Společně s mukózní membránou vytváří v dutině ústní zadní patrový oblouk (obr 8). Funkce tohoto svalu se nejvíce uplatňuje během polykání, kdy při jeho kontrakci se sousto posunuje dále do hltanu. Rovněž při kontrakci m. palatopharyngeus se zmenšuje vzdálenost mezi patrovými oblouky, čímž dojde zároveň přitažení měkkého patra k jazyku a snižení jeho pozice. Zajímavé je, že kontrakcí tohoto svalu se zároveň zvedá i hrtan, popř. jazylka. V určitých situacích může tedy tento sval patřit zároveň i k vnějším svalům hrtanu. K elevaci hrtanu dochází při extrémně vysokých tónech.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu:

• Colton, R.H., Physiological mechanisms of vocal frequency control: the role of tension. Journal of Voice, 1988, 2,208-220.
• Čihák, R., Anatomie I, Avicenum zdravotnické nakladatelství, Praha, 1984.
• Elišková, M., Naňka, O., Přehled anatomie, UK Praha, Karolinum, 2007.
• Hirano, M.,  Morphological structure of the vocal cord as a vibrator and its variations. Folia Phoniatrica, 1974, 26, 89-94.
• Hirano, M., Phonosurgery: basic and clinical investigations. Otologia (Fukuoka), 1975, 21(suppl.1), 239-442.
• Hirano, M.,  Structure and vibratory behavior of the vocal folds. In M. Sawashima & S.C. Fanklin (Eds.), Dynamic aspects of speech production (pp. 13-30). Tokyo: University of Tokyo Press 1977 (cit. in Titze, 1994).
• Hajn, V., Antropologie I, UP Olomouc, 1996.
• Chmelíčková, Z. , Zívání: anatomie a fyziologie.  UP Olomouc, 2011.
• Marieb, E. N., Mallat, J., Anatomie lidského těla, CP Books, a.c., Brno 2005.
• Min, Y., Titze, I.R., Alipour, F.,  Stress-strain response of the human vocal fold ligament. NCVS Status and Progress Report, 1994, 7, 131-137.
• Krčmová, M., Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava : Ostravská univerzita, 2007. Sv. 2. vydání.
• Matug, M., Analýza formantů českých samohlásek generovaných nahlas a šeptem. Online, 2008, http://www.vutbr.cz/www_base/zav_prace_soubor_verejne.php?file_id=6629.
• Palková, Z., Fonetika a folologie češtiny. Praha : Karolinum, 1994. 2. vydání 1997.
• Petrovický P., Systematická, topografická a klinická anatomie, UK Praha, Karolinum, 1997.
• Sobottův Atlas anatomie člověka, editoři Putz R.,past R., Grada, Praha 2007, ISBN 3-437-41941-2.
• Titze, I.R., Principles of voice production. New Jersey: Prentice-Hall, 1994.
• Yamawaki Y., Forward Movement of Posterior Pharyngeal Wall on Phonation. American Journal of Otolaryngology. 2003; 24: 400-404.
• Zemlin W.R., Speech and hearing Science, Anatomy and Physiology. 3.rd edition 1988, ISBN 0-13-827429-0.

Zpracovala RNDr. Vlasta Lungová, Ph.D., Katedra zoologie a ornitologie, PřF UP Olomouc