Úvod

Racionalita (z lat. ratio = rozum) bývá často vymezována jako schopnost člověka myslet a konat v souladu pravidly přírody. Za racionální lze považovat takový soulad mezi myšlením a činností v rámci daných omezení a pravidel, které umožňuje dosahování stanovených záměrů a cílů. Z toho vyplývá, že myšlení a jednání, které není v souladu s těmito danostmi, je iracionální. Avšak snaha definovat racionalitu na základě distinkce racionální – iracionální je velice ošidná, protože hranice mezi tím, co je racionální, a tím, co je iracionální, je nejasná a často historicky a konceptuálně proměnlivá. Paul Feyerabend upozorňuje na to, že nemáme žádný kánon racionality, který by nám umožňoval takové rozlišení jednoznačně provést.

Přestože nelze omezovat racionalitu pouze na oblast vědy a vědeckého myšlení, protože ji lze vztáhnout k veškerému lidskému myšlení a jednání a také k normám a hodnotám, je racionalita těsně spojena se způsoby, jakými dosahujeme nových poznatků o světě, jak tyto poznatky začleňujeme do teoretických systémů a jak tyto teoretické systémy, jež nám umožňují vysvětlovat a predikovat jevy, prověřujeme a testujeme. V této souvislosti jde o oblast epistemologie (epistémé – poznání, vědění) a metodologie vědy. Racionalita je v tomto ohledu podstatou vědy, vědeckého myšlení a vědecké metody.

O typech racionality mluvíme na základě způsobů a metod, jakými je zajišťováno dosahování dalších poznatků (dalšího vědění). Jednotlivé typy racionality podrobně rozlišil filosof vědy maďarského původu Imre Lakatos (1922–1974) při své snaze na o racionální rekonstrukci vědy a při aplikaci své originální metodologie vědeckých výzkumných programů na jednotlivé soupeřící metodologie vědy.

Historie vědy a její racionální rekonstrukce

Lakatosovým cílem bylo předložit racionální rekonstrukci vývoje vědeckého poznání, která by se maximálně blížila skutečnému průběhu historie vědy. Racionalita takové rekonstrukce podle něho spočívá v tom, že je schopna předložit normativní soubor regulativů, kterými se řídí činnost vědců a jejichž aplikací se dosahuje správné vědy, jejíž vývoj je totožný s historickým vývojem poznání.

Metodologie a metametodologie

Imre Lakatos vytvořil originální systém metodologie vědeckých výzkumných programů (MVVP; jeho obsah přiblížíme později) a pokusil se ho později aplikovat v oblasti historiografie. Uvědomil si, že stejně tak jako můžeme reflektovat jednotlivé metody vědy na úrovni metodologie, můžeme také reflektovat jednotlivé metodologie na úrovni metametodologie. Jinými slovy, můžeme-li chápat různé vědecké výzkumné programy (VVP) z hlediska jejich metodologie, pak můžeme také různé metodologie těchto výzkumných programů reflektovat jako vědecké výzkumné programy v oblasti metametodologie. Podle Lakatose všechny metodologie fungují jako historiografické (nebo metahistorické) teorie (nebo výzkumné programy) a mohou být kritizovány na základě kritiky racionální historické rekonstrukce, ke které vedou.

Z tohoto hlediska je důležité si uvědomit rozdíl mezi metodologií a metametodologií. Metodologie vědecké racionality je teorií racionality, která se snaží stanovit, co je a co není racionální v konkrétních speciálních případech vědeckého rozhodování. Příkladem může být pravidlo: „Vždy přijmi teorii s vyšším stupněm konfirmace“. Na rozdíl od toho metametodologie poskytuje standardy, kterými zhodnocujeme jednotlivé teorie racionality (metodologie). Příkladem může být pravidlo: „Dobrá teorie racionality musí odpovídat historii vědy“. Historici vědy se většinou shodují s obecnou metametodologií, ale liší se v teoriích racionality, které produkují. Historie vědy tak podle Lakatose poskytuje obsah filosofii vědy prostřednictvím testů soupeřících metodologií. Lakatos v tomto smyslu parafrázuje Kanta následujícím způsobem: „Filosofie vědy bez historie vědy je prázdná, historie vědy bez filosofie vědy je slepá.“

Interní a externí historie

Podle Lakatose je nejlepší metodologií ta, která maximalizuje roli vnitřních faktorů a minimalizuje roli vnějších faktů, když generuje historickou rekonstrukci. Lakatos tak činí důležitý předpoklad, když rozlišuje mezi normativně-interní primární historií a empiricky-externí sekundární historií. Normativně-interní historii přitom považuje za rozhodující pro vývoj vědy, empiricky-externí přístup je pak z hlediska porozumění vývoje vědy irelevantní.

Filosofie vědy tedy může poskytnout normativní metodologie v termínech, v kterých lze historicky rekonstruovat interní historii, a poskytnout tak racionální vysvětlení růstu objektivních znalostí. Jednotlivé soupeřící metodologie mohou být zhodnoceny pomocí normativně interpretované historie. Racionální rekonstrukce historie ale musí být doplněna empirickou (sociopsychologickou) externí historií.

Podle Lakatose lze rozlišit čtyři základní teorie racionality vědeckého vývoje. Každá z nich je přitom určena nějakým charakteristickým vzorem růstu vědeckých znalostí a všechny čtyři teorie racionality jsou normativní rekonstrukce. Znamená to, že předkládají závazné normy, o nichž se předpokládá, že jejich dodržováním lze dosáhnout správného postupu při získávání nových poznatků a znalostí. Jedná se o následující čtyři typy racionality:

• Induktivismus
  • Induktivismus je teorie racionality, která je založena na induktivní inferenci (induktivním odvozování). Z tohoto hlediska existují pouze dvě třídy vlastních vědeckých objevů - skutečné faktické propozice a induktivní zobecnění. Interní historii tohoto typu racionality konstituují pouze tyto dvě třídy. Historici nemohou nabídnout racionální interní vysvětlení, proč byla zvolena ta nebo ona fakta, a ne spíše jiná. Pro induktivismus jako interní teorii racionality je to iracionální, empirický, externí problém. Na základě induktivismu nelze uvnitř interní historie nalézt odpovědi na logiku vývoje vědy.
• Konvencionalismus
  • Konvencionalismus podle H. Poincarého a P. Duhema buduje systém, který organizuje fakta do nějakého koherentního celku, přičemž tento systém nepovažuje za pravdivý, ale pouze za „pravdivý konvencí“. Vývoj vědy z tohoto pohledu je kumulativní a probíhá na základě „prokázaných“ fakt. Změny na teoretické úrovni jsou pouze instrumentální a teoretický vývoj spočívá pouze v konvenci (jednoduchosti), a ne v pravdivostním obsahu. Z této perspektivy považují historici za hlavní objevy invenci a vytváření nových a jednodušších systémů pro uspořádání fakt. Interní historie této racionality spočívá v porovnávání jednoduchosti různých systémů a obsahuje revoluční změny nahrazení systému jednodušším systémem. Stejně tak jako induktivismus se i konvencionalismus obrací k externalistickým programům, aby vysvětlil důvody vědecké změny.
• Metodologický falzifikacionismus
  • Falzifikacionismus K. R. Poppera předpokládá, že teorie je vědecká, jestliže může být v konfliktu se základním tvrzením, a pokud se tak stane, musí být eliminována. Falzifikacionismus musí neustále predikovat nová fakta a snažit se je srovnávat se zkušeností. Interní historie v tomto pojetí je snadno doplněna externími teoriemi historie vědecké změny. Za hlavní externí stimul vědeckých teorií je považována metafyzika, která stojí mimo vědu a vytváří rámec a inspiraci pro vývoj vědy. Skutečné objevy v rámci interní historie se týkají vzniku a odmítnutí konkrétní vědecké teorie, fakta jsou zmíněna, pouze pokud jsou v konfliktu s nějakou predikcí. To je důsledek důsledného dodržování distinkce mezi kontextem objevu a kontextem ověření. Zatímco metodologie objevu neexistuje a objevy jsou záležitostí spíše psychologie, existuje metodologie vědeckého testování. Závažným problémem falzifikacionismu zůstává zdůvodnění vazby mezi metodologií a cílem vědy. Podle Lakatose je falzifikacionismus lepší metodologií než induktivismus a konvencionalismus. Otevírá se jím také cesta pro Lakatosovu metodologii vědeckých výzkumných programů a pro rozlišení mezi interní a externí historií.
• Metodologie vědeckých výzkumných programů
  • Podle Lakatosovy metodologie mohou být VVP zhodnoceny jako progresivní a degenerativní a jeden VVP může být v určité situaci během vědecké revoluce nahrazen jiným. Lakatos se tak snaží nabídnout racionální rekonstrukci vědy, která kombinuje základní prvky falsifikacionismu a konvencionalismu. Vliv konvencionalismu lze rozpoznat ve snaze přijímat konvencí nejen singulární faktická tvrzení, ale také univerzální teorie. Základní jednotkou vývoje vědy zde není teorie, ale výzkumný program. Lakatosův systém se snaží zdůraznit, že primární pro výběr problémů je pozitivní heuristika (PH), a ne anomálie, kterým musí výzkumný program čelit. Pouze když PH slábne, lze věnovat více pozornosti anomáliím. To Lakatosovi umožňuje vysvětlit autonomii teoretické vědy, což se naivní popperovské falzifikaci v linii domněnek a odmítnutí nedaří. Lakatosův systém také je mnohem širší, pokud jde o komponenty zahrnuté do VVP. Např. určité metafyzické předpoklady, které byly u Poppera vždy externí, mimovědecké, se nyní daří zahrnout do interního VVP. Na rozdíl od falzifikacionismu již není nejdůležitějším prvkem falzifikovatelná hypotéza, ale mnohem rozsáhlejší jednotka vývoje vědy – VVP. Zatímco naivní falzifikace v popperovském smyslu vede k okamžitému odmítnutí teorie, Lakatosova sofistikovanější falzifikace teorii umožňuje, aby se s anomáliemi vyrovnala. Odmítnutí se vztahuje až k celému VVP, který je po dlouhé době degenerativní fáze nahrazen jiným programem. Lakatosova metodologie překonává i Duhemův konvencionalismus, v kterém je opuštění konvencionalistického rámce vedeno neartikulovatelným „dobrým“ smyslem. Lakatos se na rozdíl od toho snaží o předložení kritérií progresu, stagnace a případného opuštění VVP. V progresivní fázi teoretický růst anticipuje empirický růst a VVP je schopen predikovat nová fakta. V degenerativní fázi program stagnuje, teoretický růst se opožďuje za empirickým, program reaguje pouze ad hoc modifikacemi a post hoc vysvětleními. V situaci, kdy nějaký jiný VVP vysvětluje více než soupeřící VVP, pak lze takový program opustit a přijmout úspěšnější.

Aby bylo možné vysvětlit neracionální faktory ve vývoji vědy, musí být všechny čtyři zmíněné rekonstrukce doplněny empirickými externími teoriemi. Lakatos říká, že historie vědy je vždy bohatší než její racionální rekonstrukce. Podstatné ale je, že racionální rekonstrukce (interní historie) je primární a externí historie pouze sekundární. Nejdůležitější problémy a vývoj vědy jsou definovány interní historií. Externí historie pouze vysvětluje rychlost a umístění historických událostí, případně to, proč se historie odlišuje od racionální rekonstrukce.

Induktivismus

Za zakladatele novodobé empirické vědy a tradice induktivismu jako vědecké metody je považován britský filosof vědy Francis Bacon (1561-1626). Ve svém hlavním nedokončeném díle Novum Organum (Nové organon) (1620) Bacon vystupuje jako prorok moderní kombinace vědy a technologie. Dílo, jak již vyplývá z jeho názvu, je zaměřeno proti Aristotelovu Organon a demonstruje požadovaný rozchod s jeho názory na vědu a metodu. Bacon zde ostře vystupuje proti aristotelovskému sylogismu, i když lze namítnout, že kritizuje spíše Aristotelovy názory deformované středověkou filosofií, než samotného Aristotela. Nejvyšším úkolem je poznání a dobytí přírody pro zdokonalení lidského života. Z Organonu bývá citováno mnoho myšlenek svědčících o tom, že si Bacon uvědomoval, že k využití přírody je nutná věda a technologie, a z tohoto hlediska kladl požadavky na moderní přírodovědu. Nad přírodou může zvítězit a ovládnout ji jen taková věda, která se sama podřídí přírodě a bude se řídit jejími zákony. „Lidské znalosti a schopnosti se spojují do jednoho: kde není známa příčina, nemůže být využito žádného důsledku.“ Bacon byl přesvědčen, že v přírodě se za hranicemi naší představivosti ukrývá mnoho tajemství, která ještě nebyla objevena.

Bacon neomezoval svůj výzkum pouze na krátkodobé projekty a praktické aplikace, ale v podstatě rozlišil vědu na základní a aplikovaný výzkum. Tzv. základní výzkum nazýval experimenty přinášející světlo a aplikovaný výzkum experimenty přinášející plody a užitek. Avšak vědu jako takovou je třeba reformovat a zdůraznit především její experimentální a induktivní charakter. Předpokladem přetvoření vědy je kritika předcházející scholastiky:

• Očištění rozumu od omylů – překážek pro poznání. Bacon v často citované části Organonu rozlišuje čtyři druhy „idolů“ (tzv. lživých obrazů), které je třeba mít na paměti, abychom uchránili rozum od omylů:
  • Idoly rodu – způsobené povahou člověka jako příslušníka lidského rodu – člověk soudí o přírodě podle analogie s vlastními vlastnostmi.
  • Idoly jeskyně – charakteristické pro určité skupiny lidí – subjektivní preference (shoda/rozdíl, minulé/budoucí).
  • Idoly trhu – jazyk, význam slov.
  • Idoly divadla – lživá mínění, nekriticky přijaté předpoklady, nesprávné názory a teorie.
• Rozlišení metod výzkumu
  • Metoda dogmatická – dogmatik vychází z vlastních obecných vyspekulovaných tezí a z nich odvozuje všechny zvláštní případy; lze ilustrovat obrazem pavouka, který sám ze sebe souká pavučinu.
  • Metoda empirická – vědec, který se snaží o maximální nakupení faktů; lze ilustrovat obrazem mravence, který do mraveniště nesystematicky zavleče všechno, co nalezne.
  • Správná metoda – rozumové zpracování materiálu, kterou poskytuje zkušenost; lze ilustrovat obrazem včely, která přetváří šťávu z květů na med (na základě indukce – induktivně vyvozuje zobecnění z faktů).
• Logický základ reformy vědy
  • Podmínkou reformy vědy je zdokonalení metod zobecňování a vytváření pojmů. Odmítnutí sylogismu ve prospěch nové logiky empirických výzkumů, ve prospěch induktivismu. Základním východiskem je, že věda začíná pozorováním a na jeho základě se dostává k zobecněním (k zákonům a teoriím) a k predikcím. Bacon zdůrazňuje, že dříve se indukce zaměřovala pouze na pozitivní instance, potvrzující dokazovanou tezi. Je však třeba věnovat pozornost i negativním instancím. Jeden takový případ může vyvrátit unáhlené zobecnění, říká Bacon. Bacon v rámci své metodologie také rozlišuje mezi anticipací přírody, kterou myslí unáhlené závěry bez podkladů, a interpretací přírody, pro kterou požaduje důsledné metodické vyvozování důvodů z faktů.

Problém indukce

Jestliže byl Bacon tím, kdo v indukci viděl záruku správné metodologie pro moderní vědu, pak David Hume (1711-1776), skotský filosof a historik, byl prvním, kdo upozornil na problematičnost induktivní inference. Důvodem Humovi bylo širší filosofické východisko. Podle Huma je skutečnost „proudem dojmů“, jejichž příčiny jsou nepoznatelné. Existují tak dojmy našich smyslů (počitky) a dojmy vnitřní činnosti duše (reflexe). To je obdobná pozice, jakou sdílel John Lock (1632-1704). Hume však dále předpokládá, že jestliže za základ všech vztahů zkušenosti je považována příčinnost, tj. vztah mezi příčinou a účinkem, pak příčinnost nelze vyvodit ani intuicí, ani logickou analýzou a dokazováním. Zkušenost se totiž vždy týká minulosti. Z toho, že jeden jev předchází druhý, nelze vyvodit, že jeden je příčinou a druhý účinkem. Hume říká: „Nemůžeme nijak dokázat, že ty případy, o kterých nemáme zkušenost, se podobají těm, o kterých zkušenost máme. Můžeme pouze říci, že nejsou absolutně nemožné.“

Skutečnost, že lidé na základě zkušenosti o působení v minulosti (např. východ a západ slunce), dělají závěry o podobném působení v budoucnosti, je podle Huma jen výsledek zvyku. Hume tím upozorňuje na rozdíl mezi logickou dedukcí a induktivním odvozením. Pro vědu z toho vyplývá, že vědecké závěry z pozorování nelze dosáhnout logickou dedukcí. Důvod spočívá v tom, že dedukce předpokládá, že jestliže přijmeme výchozí premisy za pravdivé, pak také musíme přijmout za pravdivý i závěr, který z nich vyplývá, neboť je v premisách obsažen.

Příklad deduktivního vyvození:

• Všichni havrani jsou černí;
• X je havran;
• X je tudíž černé.

Jsou-li premisy pravdivé, pak je v případě deduktivního odvození pravdivý i závěr. Situace vědeckého odvozování z empirických fakt však je odlišná, i když může být formulována jako deduktivní způsob úvahy. Problém spočívá v tom, že v případě výchozích premis, které jsou založeny na časově omezené zkušenosti, jsou premisy nejisté, jen pravděpodobné. Induktivismus se tak musí vyrovnat s tím, že vědecké závěry (důsledky) nikdy neposkytují jistotu, ale mohou poskytnout jen vysoký stupeň pravděpodobnosti. To ale zásadním způsobem problematizuje celou oblast vědění. Jestliže nemůžeme prokázat, že případy, o kterých nemáme zkušenost, se podobají případům, o kterých zkušenost máme, pak ztrácíme jakoukoli jistotu výpovědí o budoucnosti.

Jak spolehlivé potom mohou být vědecké predikce a jak přesné mohou být vědecké teorie, které jsou vyvozovány z observačních dat?

Bertrand Russell (1872-1970) v díle The Problems of Philosophy (Problémy filosofie) (1912) se v páté kapitole nazvané „O indukci“ snaží nalézt a formulovat princip indukce, který by se vyrovnal s Humovými námitkami a poskytl by vědě alespoň nějaké zdůvodnění indukce. Russell zde vychází z principu uniformity přírody (tj. předpokladu jednotného chování přírody) a zkoumá možnosti zdůvodnění principu indukce jako takového. Táže se zde, zda „je důvod věřit, že vše, co se stalo, stává a stane, je projevem nějakého obecného zákona, ze kterého není výjimek?“ Jestliže se vědě např. daří formulovat úspěšné zákony gravitace a pohybu, máme nějaký důvod předpokládat, že tyto zákony platily v minulosti a také, že budou platit i v budoucnu?

Russell přiznává, že obdobných induktivních očekávání jsou schopna i zvířata. Kůň se naučí chodit stejnou cestou, domácí zvířata očekávají za každodenně se opakujících uniformních událostí potravu. Ale takové hrubé očekávání uniformity je náchylné k chybě. Příklad, ve kterém člověk krmí kachnu celý její život, aby jí stejně jednou zakroutil krkem, jasně ukazuje, že mnoho vytříbených pohledů považovaných za uniformní je k ničemu.

Russell byl nucen přiznat, že odvolání se na zákonitost přírodních procesů nemůže dát našim predikcím jistotu. Humovy závěry jsou nerevidovatelné. Nelze hledat platnost jednotlivých indukcí v obecném zákonu indukce, neboť odvolávání se na takový zákon a jeho případné zdůvodnění je opět založeno na indukci. Chceme-li však dělat vědu, musíme se spolehnout na zákon indukce, protože nemáme jinou možnost, jak ve vědě pokračovat. V tomto stanovisku je Russell blízko názorům svého učitele J. S. Milla a jeho principu „must implies ought“.

Russel formuluje princip indukce následovně:

• a) „Když věc typu A je shledána ve spojení s věcí typu B a nikdy není nalezena odděleně, pak čím větší počet výskytů jejich spojení, tím větší pravděpodobnost, že budou spojeny v novém případě, kdy je jedna z nich přítomna.“
• b) „Dostatečný počet případů vazby A a B poskytuje pravděpodobnost takové asociace, která se blíží jistotě bez omezení.“ (Russell 1912)

Ačkoliv tedy Russell usiloval o zdůvodnění uniformity přírody, byl nucen přejít od jistoty k pravděpodobnosti. Pravděpodobnost je to, co musíme hledat.

Princip indukce byl závazný pro mnoho dalších myslitelů. Hans Reichenbach, spolupracovník Vídeňského kroužku a člen berlínského kroužku empirické filosofie, byl přesvědčen o tom, že bez principu indukce bychom museli na vědu rezignovat, protože indukce určuje pravdu vědeckých teorií. Jeho eliminací bychom zbavili vědu možnosti rozlišit mezi pravdivou a mylnou teorií. Nebylo by možné odlišit vědu od nevědeckých systémů. Možnost, jak se obejít ve vědě bez indukce a induktivního principu vůbec, se pokusil ukázat až K. R. Popper.

Otázky indukce a její odlišnosti od deduktivního odvození, se staly později tématem tzv. Cambridge school a Vídeňského kruhu, který byl také touto školou ovlivněn.

Jestliže jsou empirické pravdy o světě zjistitelné v rámci induktivismu pouze na základě zkušenosti, pak vzniká legitimní otázka po charakteru analytických pravd, pravd matematiky a logiky. V této souvislosti se mluví pak o logicismu.

Logicismus

Bertrand Russell, který se významně zasloužil o rozpracování otázek indukce jako metody vědy, věnoval také velké úsilí pro završení programu logicismu. Russell měl matematické a filosofické vzdělání a po krátkém zaujetí německou klasickou filosofií (I. Kant a G. W. F. Hegel) se vrátil k britské tradici, k empirismu, a tak i k přesvědčení, že veškeré poznání je založeno na zkušenosti (v duchu Bacona, Locka a Huma).

Logický empirismus vychází z otázky statusu matematických pravd. Předpokládáme-li matematické poznání jako jisté, je otázka, jak zdůvodnit základní matematické pravdy. Matematické pravdy se totiž zdají být na zkušenosti nezávislé. Russellův učitel J. S. Mill (1806–1873) se sice domníval, že matematické pravdy jsou induktivně získány z pozorování obdobně jako jiné vědecké pravdy, ale podle Russella není toto řešení uspokojivé. Proto hledá jiný přístup v logice Giuseppa Peana (1858–1932) a Gottloba Frega (1848–1925). Ti vycházejí z předpokladu redukovatelnosti matematiky na logiku – logicismus. Matematické pravdy jsou v tomto přístupu stejného druhu jako logické pravdy. Můžeme je sice poznat nezávisle na zkušenosti, ale jen proto, že jsou prázdnými pravdami a spíše pouhými lingvistickými konvencemi než tvrzeními o světě. To vede k nové formě empirismu, k logickému empirismu.

Podle Russella tak máme dva druhy pravd – logické pravdy a ostatní empirické pravdy o světě:

• Logické pravdy
  • Logické pravdy jsou nezávislé na zkušenosti, ale jsou to prázdné pravdy - pravdy definic. Matematické pravdy pak jsou stejného druhu.
• Ostatní pravdy o světě
  • Ostatní pravdy o světě jsou pravdy založené na zkušenosti.

Z tohoto rozčlenění pravd pak pro Russella vyplývá úkol jak dospět k logickému empirismu. Matematiku je třeba založit na logice a vědecké empirické poznání je třeba založit na zkušenosti. Pro splnění prvního požadavku Russel navazuje na Frega a na jeho pokus o založení aritmetiky na logice. Je známo, že Russell objevill v tomto Fregově množinovém systému spor – tzv. Russellův paradox -, jehož eliminace při rekonstrukci Fregova systému vyžadovala přijetí určité strategie, jak se s takovou hrozbou vyrovnat. Russell přichází s teorií deskripcí (1905) a teorií typů (1908) a úzce spolupracuje s A. N. Whiteheadem na dedukci matematiky z čistě logických principů. Jejich společným dílem je třídílná Principia mathematica (1910–1913).

Přes některé obtíže, zda teorie typů skutečně je částí logiky tak jako axiomy nekonečna a výběru, se nakonec zdálo, že pravda logicismu je nepochybná a že logické pravdy jsou skutečně obecnější a fundamentálnější než pravdy matematické, takže matematiku je možno založit na logice. Až Kurt Gödel v roce 1931 a John Rosser v roce 1936 ukázali, že „lze konstruovat propozice aritmetiky, které nejsou dokazatelné v PM jako konzistentním systému, ale které jsou přesto pravdivé díky neformálnímu argumentu mimo PM. Tento tzv. Gödelův-Rosserův teorém neúplnosti ukázal, že žádný logický systém Russellova typu nemůže být systémem plně vyhovujícím pro celou matematiku.“ (Gillies 1993, viz též Hofstadter 1999/2012).

Druhou částí úkolu, jak dospět k logickému empirismu, bylo založení vědeckého poznání na zkušenosti – jako protikladného k matematickému poznání. Pro splnění tohoto úkolu Russell považoval za nutné postulovat princip indukce a role pravděpodobnosti. Svůj záměr však neuskutečnil, neboť se v důsledku 1. sv. války obrátil k aktuálním problémům a radikální politice (Gillies 1993).

Otázky principu indukce a pravděpodobnosti se však staly tématem mladých profesorů v Cambridge (tzv. Cambridge school) - W. E. Johnsona, John Maynarda Keynese, Harolda Jeffreyse a Franka Ramseye, kteří všichni přijali přístup známý jako bayesianismus. D. Gillies upozorňuje na to, že bayesianismus se často ztotožňujes induktivismem, ale zde je nutné vidět podstatný rozdíl.

Bayesianismus

Bayesianismus pochází od anglického matematika Thomase Bayese (1702-1761), který byl nekonformním kazatelem, presbyteriánem a členem Královské společnosti. Bayes je autorem významných prací z teorie pravděpodobnosti, které byly publikovány Richardem Pricem (1723-1791) v roce 1763, tedy až po jeho smrti. Price a Bayes jsou považováni za objevitele tohoto přístupu. Price použil Bayesův pravděpodobnostní kalkul k řešení problému indukce, kdy z daných dat nelze logickou dedukcí získat zobecnění anebo predikci se stoprocentní jistotou. Podle Price ale lze k výpočtu pravděpodobnosti takového zobecnění anebo predikce využít Bayesova teorému. Bayesův teorém se týká náseldujícího problému:

• Jestliže známe počet případů, ve kterých nějaká událost nastala nebo nenastala, jaká je šance jejího výskytu, která v konkrétním případě leží někde mezi dvěma hodnotami pravděpodobnosti, které můžeme vypočítat? (Bayes 1763).

Bayes se tak zabývá inverzním problémem pravděpodobnosti (dnes zastaralý název pro pravděpodobnostní rozdělení nepozorovaných proměnných), který se liší od klasických pravděpodobnostních otázek. Klasický přístup k pravděpodobnosti vychází ze znalosti, že událost U se vyskytuje s pravděpodobností X, z níž pak lze spočítat, že U nastane S-krát z N pokusů. T. Bayes ale hledal pravděpodobnost výskytu X na základě N pokusů. Odvodil tzv. Bayesův teorém (1761). V moderní formě a nezávisle na Bayesovi ho v roce 1774 objevil i P. S. de Laplace. Jde o základní matematický zákon, kterému podléhá proces logické inference. Tento zákon určuje, s jakým stupněm pravděpodobnosti můžeme očekávat jistou událost anebo její evidenci v budoucnosti. Slouží k pravděpodobnostní inferenci, k odvození pravděpodobnosti, s jakou událost nastane, přičemž tuto pravděpodobnost počítáme na základě znalosti frekvence, s kterou událost nastala v předchozích pokusech.

Není bez zajímavosti, že Bayesova teorému se používá nejen v mnoha různých přístupech ve vědě a technice, ale i při pravděpodobnostních odhadech ve sportu (ze znalosti minulých výsledků lze odvodit pravděpodobnost budoucích utkání), v informačních technologiích (na teorému jsou založeny tzv. bayesovské filtry používané proti nevyžádané poště), v předpovídání počasí atd.

Z hlediska filosofie vědy je Bayesův teorém zajímavý především jako možný nástroj pro kalkulaci pravděpodobnosti výskytu budoucích výsledků experimentálních situací, a tedy jako možný nástroj konfirmační teorie vědeckých hypotéz. Zastánci takového uplatnění Bayesova teorému předpokládají, že jestliže je nutné se ve vědě omezit na pravděpodobnost induktivní inference, pak je Bayesův teorém prostředkem, kterým lze přímo spočítat hodnotu této pravděpodobnosti. Konfirmační teorie se tedy zabývá logikou, jak mohou být vědecké hypotézy potvrzeny, nepotvrzeny, nebo dokonce vyvráceny evidencí.

Je tedy jasné, že původní Bayesův teorém v těchto souvislostech sehrává novou roli a že je nutné rozlišovat jeho legitimní status jako matematického zákona pravděpodobnostní teorie a legitimitu jeho využití v oblasti řešení fundamentálních otázek induktivní inference. Historií vývoje Bayesova teorému od objevu inverzní pravděpodobnosti (1761) k „neo-Bayesianismu“ (1950) se zabývá E. S. Fienberg (2006) a kromě pozornosti, kterou věnuje především matematickému a statistickému vývoji této myšlenky, si také všímá intelektuálního úsilí o hlubší prozkoumání základů pravděpodobnosti, které bylo v letech 1920–1960 mnohem charakterističtější pro filosofii než pro statistiku. V této souvislosti zmiňuje především R. Carnapa, který přijal Bayesovskou perspektivu jako základ induktivní logiky a svým dílem Logical Foundations of Probability (1950) ovlivnil řadu filosofů jako např. Richarda Jeffreye a Ludwiga von Misese.

Kritici Bayesianismu nepopírají platnost teorému jako matematického zákona, ale spíše jeho nesprávné použití, případně nesprávné ztotožňování bayesianismu a induktivismu. Zatímco induktivismus je teorií o metodě uspořádání vědeckého výzkumu (od pozorování přes zobecnění k predikci), je bayesianismus jen návodem, jak má být stanovena generalizace nebo predikce (Gillies 1993).

Konvencionalismus

Podle I. Lakatose je druhým typem racionality konvencionalismus. Chceme-li představit konvencionalismus jako ucelenou a konzistentní koncepci, je nutné věnovat pozornost konvencionalistické filosofii vědy jednoho z nejvýznamnějších francouzských teoretických vědců – J. H. Poincarého (1854-1912). Poincaré studoval matematiku a fyziku a později  – v letech 1881-1912 – působil jako profesor matematické fyziky na Sorboně. Kromě teoretické fyziky a matematiky se zabýval filosofií a základy vědy. K jeho nejdůležitějším dílům z této oblasti patří filosofické práce Věda a hypotéza (kolem roku 1900 francouzsky a pak anglicky Science and Hypothesis, 1901), Hodnota vědy (The Value of Science, 1904) a konečně Věda a metoda (Science and Method, 1908).

Základy geometrie

Konvencionalismus Poincarého má kořeny v základech geometrie. Později byl přenesen i do jiných oblastí vědy (Gillies 1993). Podle konvencionalismu tohoto typu jsou zákony vědy dohody (konvence), které slouží k co nejvhodnějšímu a užitečnému popisu daných jevů, přičemž fakta jsou hranice těchto konvencí. Poincaré nalezl východisko pro toto přesvědčení v základech geometrie. Euklidova geometrie je klasickým příkladem axiomatického systému, který je zformulován na základě pěti axiomů, z nichž se postupně odvozují další teorémy teorie. Euklidův systém byl zformulován zhruba 300 let př.n.l., a posléze přijat na více než 2000 let. Poincaré se  stejně tak jako mnoho jiných matematiků zajímal o základy a východiska geometrie a hledal zdůvodnění výchozích geometrických axiomů. Přestože se v té době zdálo, že Euklidův systém je popisem skutečné geometrie a jako takový také má fyzikální opodstatnění v Newtonovské fyzice, byly již známy možnosti tzv. neeuklidovských geometrií. Sám Poincaré publikoval v letech 1880-1884 několik článků o neeuklidovských geometriích, které byly brány jako logicky možné, ale ne fyzikálně reálné. Objevy neeuklidovských geomentrií (Lobačevskij 1829-1830, Gauss 1829, Bolyai 1832), které vyšly z úvah o pátém axiomu Euklidovy geometrie, byly z počátku považovány za absurdní a byly ignorovány, a to až do vystoupení B. Riemanna (1854). Neeuklidovské geometrie zobecňují geometrické představy takovým způsobem, že se Euklidova geometrie stává jejich jedním speciálním případem, pro kterou je křivost prostoru nulová a v níž platí pátý Euklidův axiom, podle kterého můžeme bodem vést jednu rovnoběžku s danou přímkou. V ostatních případech, kdy je křivost prostoru kladná, Euklidův axiom neplatí a bodem nelze vést žádnou přímku, jež by byla rovnoběžná s danou přímkou (Riemannova geometrie), nebo je křivost záporná (Bolyai-Lobačevskij) a bodem lze vést více než jednu rovnoběžku.

Povaha geometrických axiomů

Poincaré analyzuje zdůvodnění těchto geometrických představ v knize Věda a hypotéza a zvažuje možnosti empirického a apriorního založení geometrických axiomů. Doposud převládal obecně přijatý názor vycházející z Kanta, že pravdivá struktura prostoru je známa apriori, tj. nezávisle na zkušenosti. Podle Kanta jsou matematické propozice (které obsahují Euklidovu geometrii) syntetické a apriorní. Podle Kanta z přímé linie mezi dvěma body nevyplývá, že je to nejkratší linie. Pojem „přímosti“ neobsahuje kvantitu, ale jen kvalitu. „Nejkratší“ je dodatek a nemůže být odvozen z pojmu přímé linie. Proto jde o syntetické znalosti, které ale nejsou závislé na zkušenosti se světem, nejsou empirické a jsou to vrozené způsoby nazírání na svět. Je-li však povaha geometrických axiomů taková, jak ji Kant charakterizuje, pak na nás musí syntetické apriorní intuice působit takovou silou, že bychom nemohli uvažovat o protikladném tvrzení. A právě existence neeuklidovských geometrií podobmé nazírání zpochybňuje. Poincaré je z tohoto důvodu proti této obecně přijímané představě, že povaha geometrických axiomů je apriorní. Mohou ale být geometrické axiomy experimentální pravdy, které jsme objevili v naší zkušenosti se světem? Poincaré odmítá i tuto možnost, protože nemůžeme provést experimenty na ideálních přímkách a kružnicích.

Uvedené skutečnosti jsou východiskem Poincarého konvencionalistické filosofie geometrie. Geometrické axiomy nejsou ani syntetické apriorní intuice, ani experimentální fakta. Jsou to konvence. Otázka, zda je Euklidova geometrie pravdivá, nemá smysl. Žádná geometrie nemůže být více pravdivá než jiná, může být pouze více vhodná a užitečná. Je zde pouze jediné kritérium, podle kterého můžeme zvolit ten či onen geometrický systém, a tím je kritérium ekonomie a jednoduchosti. Poincaré je tedy přesvědčen, že euklidovská geometrie je množina konvencí a že je to zároveň i nejjednodušší možná konvence, protože uspokojivě souhlasí s vlastnostmi přírodních objektů.

Konvencionalismus a věda

Úvahy o konvencionalismu v geometrii pak lze dále aplikovat na obecnou analýzu vědeckých teorií. Každá vědecká teorie má svůj jazyk, který je ustaven na základě konvence, a jedinou hranicí této svobody je shoda nebo neshoda mezi predikcemi a fakty. Konvencionalistická věda má díky tomu objektivní platnost. Je zde objektivní kritérium, které je nezávislé na vůli vědců a umožňuje posoudit teorie na základě přesnosti jejich predikcí. Podle Poincarého tak jsou i zákony Newtonovy mechaniky konvence, protože to nejsou ani apriorní, ani experimentální pravdy. Zákony Newtonovy mechaniky jsou skryté definice nebo konvence a zároveň nejjednodušší konvence.

Paradoxní je, že sama vědecká praxe Poincarého není v souladu s jeho konvencionalistickou filosofií vědy. Přestože se domnívá, že Euklidova geometrie a Newtonova fyzika jsou nejjednodušší možné konvence a nebude třeba je jako takové nikdy měnit, v rámci teorie relativity se v roce 1905 podílí na vytvoření matematického aparátu nové mechaniky.

Východisko konvencionalismu, které nalezl Poincaré v geometrii a pak ho rozšířil na obecné představy o vědecké teorii, ale nelze podle jeho názoru uplatnit na vědu jako celek. Pro konvencionalistický přístup platí určité hranice, které nelze překročit. Principy jsou sice konvence, ale jako takové jsou dedukovány z experimentálních zákonů. K experimentálním zákonům jako protikladným k principům zastává Poincaré Bayesovský induktivistický postoj (Gillies 1993). Ani oblast matematiky jako celku není záležitost konvence, a ačkoli geometrie je konvence, existují oblasti matematiky (např. aritmetika), pro které Poincaré modifikuje Kantovu teorii syntetických apriorních intuicí. Poincarého stanoviska k podstatě geometrie a aritmetiky zkritizoval v roce 1905 Bertrand Russell.

Konvencionalismus a instrumentalismus

Konvencionalistické přístupy ve filosofii vědy jsou blízké instrumentalismu a v současných diskusích se zařazují do proudu antirealismu. Instrumentalismus jako nejstarší forma antirealismu považuje vědecké teorie za nástroje a pravidla pro kalkulaci hodnot pozorovatelných kvantit. Jsou to instrumenty, jak dostat správná čísla. Teoretická tvrzení nejsou ani pravdivá, ani nepravdivá a nejsou to dokonce ani skutečná tvrzení. Instrumentalismus se snaží eliminovat teoretické termíny jejich redukcí na pozorovatelné entity. Předpokládá, že věda může být přepsána tak, aby nepoukazovala k něčemu nepozorovatelnému. V rámci teorií užíváme teoretických termínů pouze z pragmatických důvodů a teoretické termíny mohou být ospravedlněny pouze observačními důsledky. Klasický empirismus předpokládá, že pomocí vhodných „korespondečních pravidel“ lze všechna tvrzení obsahující teoretické termíny přeložit do tvrzení, která odkazují pouze k pozorovatelným jevům.

Falzifikacionismus

Falzifikacionismus je těsně spjat se jménem K. R. Poppera (1902–1994), který patří k velkým myslitelům 20. století, jež významně ovlivnili vývoj filosofického myšlení. Z hlediska filosofie vědy je jeho pozice ve vztahu k rozvíjejícímu se myšlenkovému hnutí logického pozitivismu a induktivismu výjimečná. Jeho zařazování do proudu logického pozitivismu, s kterým se můžeme občas setkat, je nesprávné. Otto Neurath ho nazval oficiální opozicí Vídeňského kruhu, jehož jednání se Popper nikdy nezúčastnil a ani k němu nikdy nebyl pozván. Pokud jde o otázky vědy, sdílel sice obdobné tematické zaměření a stejný okruh otázek jako Vídeňský kruh, ale zastával radikálně odlišnou pozici, pokud jde o odpovědi na tyto problémy. V roce 1934 formuloval své názory v díle Logika vědeckého bádání (německy Logik der Forschung, anglicky The Logic of Scientific Discovery), které lze stručně a zkratkovitě charakterizovat jako kritiku induktivismu na základě kritického racionalismu. Proti základním východiskům logického pozitivismu zakládá svou kritickou analýzu na antiinduktivismu, antiverifikacionismu a antikumulativismu.

Popperova kritika induktivismu jako metody vědy

K. R. Popper zakládá svou kritiku induktivismu na dvou základních argumentech, které zpochybňují hlavní východiska induktivní metody. První argument se týká pozorování. Říká, že nelze provést pozorování bez určitých teoretických předpokladů. Neexistují nějaká čistá fakta ve smyslu empirických daností, od kterých můžeme začít budovat vědu. Víra, že věda postupuje od pozorování k teorii, je podle Poppera mylná. Je absurdní si myslet, že lze začít od čistého pozorování, které není nějak zatíženo teorií. Pozorování jako takové je vždy selektivní, potřebuje zvolit objekt, definovat úkol, způsob pohledu, problém.

Druhý argument je zaměřen proti samému principu indukce. K. R. Popper se domnívá, že neexistují induktivní odvození analogická deduktivním, podle kterých by byly vědecké generalizace a předpovědi odvozovány z pozorovatelných dat. Říká, že pokud induktivisté zakládají své induktivní závěry na principu indukce, pak je třeba se tázat, jak je založen sám tento princip. Princip indukce může být podle Poppera založen buď na zkušenosti, nebo mimo zkušenost. Pokud bychom se ho snažili induktivně založit na zkušenosti, pak se dostáváme do kruhu, protože každá indukce ze zkušenosti závisí právě na principu indukce. Dostaneme buď definici kruhem, nebo nekonečný regres induktivních principů. Snahu o založení principu indukce mimo zkušenost, a priori, Popper nepovažuje za úspěšnou ze stejných důvodů, z jakých nebyl úspěšný Kant se stanovením apriorního zákona universální příčiny. V podstatě ty samé námitky pak Popper klade proti Russelovi, pokud jde o jeho princip uniformity přírody, který Russell považuje za projev principu indukce (Russell 1912).

Russell sice s Popperem souhlasil, že princip indukce nelze zdůvodnit zkušeností, domníval se však, že i když nám princip indukce nemůže poskytnout jistotu, ale pouze pravděpodobnost, musíme ho buď přijmout na základě vnitřního důvodu, nebo zapomenout na jakékoli ověřování našich očekávání v budoucnosti. Přijmout ho na základě jeho vnitřního důvodu je nutné, pokud chceme být vědci. Nezbývá, než mu slepě věřit, chceme-li dělat vědu. Bez něho bychom se museli vědy zříci. Russell tedy neviděl žádnou jinou možnost, jak metodicky postupovat ve vědeckém poznání bez indukce. Vyjadřoval tak postoj velice blízký postoji svého učitele J. S. Milla, který byl přesvědčen o tom, že přestože je indukce metodou omylnou, musíme ji jako racionální bytosti používat, protože nám nezbývá jiná možnost.

Popper však s takovým názorem zásadně nesouhlasí a předkládá fundamentální kritiku induktivismu. Není žádná nutnost slepě věřit v princip indukce pro to, abychom se mohli zabývat vědou. Náš postup může být neinduktivní. Popper tak předkládá neinduktivní vědeckou metodu – metodu domněnek a vyvrácení, metodu falzifikace.

Popper si při hledání vědecké jistoty všímá té skutečnosti, že pokud pozorování a deduktivní logika nemohou poskytnout pravdivost vědeckým generalizacím, mohou být využity k jejich falzifikaci. K. R. Popper tak nalézá jistotu ne v potvrzování a ověřování teorií, ale v jejich popření, v jistotě jejich odmítnutí. Jediná černá labuť s naprostou jistotou stanovuje nepravdivost teze, že všechny labutě jsou bílé. Vědecké zobecnění nelze potvrdit, ale lze ho falzifikovat.

Popperova metoda předpokládá, že věda nezačíná od jednoduchých pozorování, ale od domněnek. Vědci předkládají domněnky a snaží se je odmítnout, tj. falzifikovat pomocí pozorování a testování v rámci experimentu. Domněnka, která vydrží několik takových testů, sice může být předběžně přijata, ale vědeckou teorií nebo zákonem si nikdy nemůžeme být jisti. Vždy mohou být popřeny nově uskutečněným testem nebo pozorováním. Vědecké poznatky tak mají předběžnou, domnělou povahu. Jsou to domněnky (hypotézy), které mohou být kdykoli falzifikovány novou experimentální situací a nahrazeny nějakými jinými domněnkami. (K. R. Popper uvádí příklad Newtonovy mechaniky jako domněnky, která procházela testy od roku 1687 až do počátku XX. století, kdy byla korigována relativistickou mechanikou.)

Hypoteticky-deduktivní metoda

K. R. Popper vychází z předpokladu, že na základě pozorování a induktivní logiky nelze odvodit žádné zobecnění. Induktivní metoda vědy je tedy chybná a na vědu je třeba pohlížet na základě deduktivní metodologie, která bude postavena proti logickým problémům indukce.

Přijetí zákona nebo teorie chápe Popper vždy jen jako jejich prozatímní přijetí. Všechny zákony a teorie jsou pouhé domněnky, prozatímní hypotézy, které lze odmítnou na základě nové evidence, aniž je nutno odmítnout předchozí evidenci, která vedla k jejich přijetí. Popper tak na rozdíl od logických pozitivistů považuje za argumenty, které věda může přijmout, pouze deduktivně platné argumenty. Vědecký argument proto je vždy deduktivní povahy, vychází z premis, které mají za následek pravdivý závěr. Vztahy mezi hypotézou a pozorováním lze demonstrovat pomocí známých logických vztahů.

Existují tři možná schémata mezi hypotézou a pozorováním:

• Pozitivistické schéma
  • H       ⊃       pf
  • pf
  • H nebo jiná hypotéza?
• Modus ponens
  • H       ⊃      pf
  • H
  • pf
• Modus tollens
  • H       ⊃     pf
  • ¬pf
  • ¬H

Ve všech třech případech je první premisa stejná. Z dané hypotézy H odvozujeme pozorovaná fakta pf. Pozitivistické schéma říká, že se snažíme o verifikaci hypotézy H na základě četnosti pozorování faktů pf. V tomto případě ale nejde o logický typ úvahy, tj. závěr nevyplývá z předchozích premis. Tato struktura je nazývána abdikce, úsudek k nejlepšímu vysvětlení. Přijaté axiomy nám neposkytují jistotu deduktivního závěru. Abdikujeme k hypotéze H v nekonečné řadě pozorování s tím, že předpokládáme zvyšující se pravděpodobnost H se zvyšujícím se počtem pozorování pf.

Ve druhém případě sice jde o správný logický úsudek (tzv. modus ponens), ale ten nám v tomto případě neříká nic důležitého o správnosti hypotézy. Konečně třetí případ (tzv. modus tollens) je schématem Popperovy falzifikace. Na základě přijaté hypotézy H (např. všechny labutě jsou bílé) činíme jistá zobecnění o pozorovaných faktech. Deduktivním důsledkem hypotézy H (všechny labutě jsou bílé) je pozorování pouze takových pf, které z dané hypotézy vyplývají (jen bílých labutí). Podle Poppera stačí k tomu, aby hypotéza byla falzifikována, pouze jediný případ, kdy předpověď nesouhlasí s hypotézou (např. pozorování černé labutě). Takový závěr je proveden deduktivně podle logicky platného úsudku a závěr je získán s jistotou.

Postup Popperovy hypoteticky-deduktivní metody spočívá tedy v následujícím:

• Nejprve je formulována falzifikovatelná hypotéza.
• Z hypotézy se logicky odvozují testovatelné důsledky.
• Důsledky se srovnávají s fakty pozorování. (Jiná fakta, než podle kterých byla hypotéza vytvořena.)

Vědecká strategie tak představuje zvláštní hru, která nikdy nekončí. Vědecká tvrzení nikdy nejsou definitivně verifikovatelná. I když hypotéza prokáže jistou životaschopnost a projde určitým množstvím testů, lze o ní pochybovat na základě dobrého důvodu. Lze ji vždy falzifikovat nalezením neplatného důsledku, nebo lepší hypotézou.

Rozdíl mezi objevem a ověřením

K důležitým rysům Popperovy metody patří rozlišování mezi kontextem objevu a kontextem ověření. Popper se domnívá, že způsob, jakým dojde k tomu, že se objeví úžasná nová myšlenka, není záležitost logické analýzy, ale spíše záležitost empirické psychologie. Popper tím odmítá logiku vědeckého objevu – neexistuje nic takového. Nemůžeme očekávat, že nalezneme nějakou logiku vědeckého objevování, postup, jakým se řídit, abychom se mohli stát úspěšnými objeviteli. Z hlediska logiky existuje pouze postup vědeckého testování předložených domněnek – hypotéz. Pro nové objevné myšlenky je nutná intuice a tu nelze podřídit logické formalizaci. Zdá se, jako by Popper rezignoval na otázku vzniku hypotéz a omezoval metodologii vědy pouze na operace s hotovými poznatky. Z jedné strany je takové hodnocení oprávněné, neboť je tu místo jen pro metodu falzifikace hypotéz. Z druhé strany je však třeba si uvědomit, že experiment v Popperově metodě neslouží jen k vyvracení domněnek, tj. k jejich falzifikaci, ale také k tomu, že možná neúspěšnost experimentu zaručuje prozatímní přežití hypotézy. Od takové metody nelze při verifikaci hypotéz očekávat jistotu, zároveň však tato metoda klade velice přísné požadavky na formu vědeckých domněnek, v jaké mají být předkládány. Musí být falzifikovatelné.

Problémem Popperova pojetí vědy je určitý rozpor mezi jeho charakterizací vědy jako racionální aktivity, jejímž cílem je pravda, a jeho tvrzením, že zde není žádné kritérium pravdy. Co je pak pravda, když zde není žádné kritérium pravdy? Z těchto důvodů přikročil Popper k jisté revizi svého původního cíle - cílem není pravda sama, ale přibližování se k pravdě. Přibližováním k pravdě myslí Popper skutečnost, kdy jsme nuceni volit ze dvou soupeřících teorií jednu, která je blíže k pravdě než druhá. V rámci takové situace se při rozhodnutí, kterou teorii zvolíme, řídíme jejich blízkostí k pravdě. Popper z těchto důvodů zavádí nový termín - verisimilitude (blízkost-k-pravdě).

Verisimilitude – Blízkost-k-pravdě

Popper se snaží definovat „blízkost-k-pravdě“ pomocí pravdivostního obsahu teorie. Pravdivostní obsah však není nějaká měřitelná a vyčíslitelná veličina, ale spíše jen vzájemné porovnání obsahů dvou teorií z hlediska jejich blízkosti k pravdě. Popper říká, že teorie A má menší blízkost k pravdě než teorie B tehdy a jen tehdy, jedstliže i) pravdivostní obsah A je menší než pravdivostní obsah B a nepravdivý obsah B je stejný anebo menší než nepravdivý obsah A anebo ii) pravdivostní obsah A je roven nebo menší než pravdivostní obsah B a nepravdivý obsah B je menší než nepravdivý obsah A.

Popper nemůže přijmout jiné kritérium pro určení pravdivostního obsahu teorie z toho důvodu, že jeho koncepce hypoteticky deduktivní metody odmítá indukci jako jakýkoli předpoklad jistoty. Nemůže proto jako kritérium zavést např. počet pravd a nepravd, které teorie produkuje, nejenom proto, že každá teorie produkuje nekonečné množství pravdivých i nepravdivých empirických tvrzení, ale i proto, že by to byl poukaz k induktivnímu způsobu ověřování.

Pravdivostní obsah teorie tak je neúspěšným Popperovým pokusem, jak v rámci hypoteticky-deduktivní metody prokázat blízkost-k-pravdě teorií. Nehledě na kritiku Millera a Tichého, kteří dokazují, že Popperovo vymezení na základě pravdivostního obsahu teorie neplatí pro dvě nepravdivé teorie (viz Newton-Smith 1981), není zřejmé, co Popper myslí pravdivým a nepravdivým obsahem. Obecně se kritici shodují v tom, že na základě pravdivostního obsahu teorie takto nelze založit blízkost-k-pravdě.

Popper pro rozhodnutí o blízkosti-k-pravdě, nebo, lépe řečeno, rozhodnutí o tom, která ze soupeřících teorií je blíže k pravdě, zavádí další poměrně neobvyklý termín „corroboration“ (koroborace, podpora).

Koroborace

Koroborace teorie vyjadřuje, jak úspěšně teorie zatím prochází testováním. Nevztahuje se žádným způsobem k potvrzení teorie, není důkazem její správnosti, je jen dokladem toho, že teorie dosud nebyla falzifikována a prošla úspěšně řadou testů. Koroborace je stupeň testovatelnosti teorie, jakási zpráva o její minulé úspěšnosti (report of past performance), je výsledkem kritické diskuze teorie v určité době. Koroborace slouží především jako prostředek porovnání teorií a volby teorie. Jedna z teorií je v jisté době více koroborována (podpořena empirickou evidencí, testováním) než jiná. Taková teorie vyhověla většímu počtu provedených testů.

Důležitou charakteristikou je, že koroborace neplatí dopředu, ale jen jako zpětné hodnocení. Na základě koroborace teorie nelze odvozovat její pravdivost, a dokonce ani na její přiblížení se pravdě, a nelze činit ani žádné predikce ohledně její úspěšnosti v budoucnu. Ať má teorie jakýkoli stupeň koroborace nelze očekávat, že by mohla být stejně úspěšná v budoucnu. Zároveň neplatí, že by falzifikovaná teorie byla dále od pravdy než dosud nefalzifikovaná, protože koroborace není náznakem přiblížení se k pravdě. Koroborace nemůže být vztažena k hodnocení teorie jako pravdivé nebo nepravdivé, ani k pravděpodobnosti toho, že by teorie mohla být pravdivá.

Tyto do jisté míry poněkud absurdní požadavky jsou důsledkem Popperovy hypoteticko-deduktivní metody, která nemůže počítat s žádnou pomocí induktivní inference. Je jisté, že kritika se obrací právě k těmto polemickým místům Popperovy metody.

Pokud totiž koroborace není zaměřena do budoucnosti, nevypovídá nic o teorii jako takové a je jen zprávou o její minulé úspěšnosti, na jejímž základě nelze stanovit žádné predikce, potom není ani důvod, proč preferovat jednu ze soupeřících teorií. Koroborace nemůže přispět k volbě teorie. K. R. Popper se dostává ze své pozice kritického racionalismu až na iracionalistické stanovisko, neboť údajně neexistuje žádný způsob, jak vytvořit nutnou vazbu mezi koroborací a blízkostí-k-pravdě v rámci jeho deduktivního metodologického rámce (viz Newton-Smith 1981).

Existuje tedy nějaká možnost, jak zdůvodnit, že by koroborace mohla být znakem blízkosti-k-pravdě? Podle některých se o to K. R. Popper neúspěšně snaží pomocí dvou strategií:

• Inkluzivní strategie pravdivostního obsahu (truth-content strategy).
• Závanu induktivistické strategie (whiff of inductivism strategy).

Inkluzivní strategie

Podle první strategie je ze dvou teorií B a A blíže k pravdě (tedy má větší pravdivostní obsah) teorie B, pokud je splněn inkluzivní vztah B ⊃ A. To znamená, že B má větší pravdivostní obsah, pokud A vyplývá z B. Teorie A je tak speciálním případem obecnější teorie B a platí mezi nimi vztah inkluze (zahrnutí) B ⊃ A. Porovnání dvou teorií, z nichž jedna vyplývá z druhé, je ovšem velmi speciální případ a v historii věky ho lze jen obtížně nalézt. Navíc se volba teorie ve vědě většinou týká neslučitelných, alternativních a konkurenčních teorií. Jako jeden z možných příkladů inkluzivních teorií se uvádí Einsteinova relativistická a Newtonova klasická mechanika. Ovšem podle některých autorů je i tento případ problematický (viz T. S. Kuhn a Newton-Smith 67).

Závan induktivistické strategie

Podle druhé strategie se K. R. Popper snaží zdůvodnit koroboraci jako znak blízkosti-k-pravdě na základě realistického pohledu na vztah vědeckých teorií a skutečného světa. Popper o svém argumentu říká:

• „Je to pravděpodobnostní, ale typicky neinduktivní argument, který je neplatný, pokud by byl použit k ustavení pravděpodobnosti toho, na kolik je teorie pravdivá, ale je platný (a zásadně nenumerický), pokud nahradíme pravdu blízkostí-k-pravdě. Může být použit pouze těmi realisty, kteří nejen předpokládají, že je zde reálný svět, ale také, že tento svět je všeobecně mnohem podobnější způsobu, jak ho popisují moderní teorie, než jak ho popisovaly nahrazené teorie. Na tomto základě lze argumentovat, že by to byl vysoce nepravděpodobný důsledek, pokud by teorie jako Einsteinova správně předpovídala velice přesná měření, která nebyla předpovězena předchozími teoriemi, a nebyla by v ní „nějaká pravda“. To nesmí být interpretováno ve smyslu, že je nepravděpodobné, že teorie není pravdivá (a naopak pravděpodobné, že je pravdivá). Ale může to být interpretováno, že je pravděpodobné, že teorie má obojí – vysoký pravdivostní obsah a vysoký stupeň blízkosti-k-pravdě; což zde znamená pouze „vyšší stupeň blízkosti-k-pravdě“ než mají konkurenční teorie, což vede k předpovědi, že byly méně úspěšnější, a jsou tedy méně dobře koroborovány.
• Tento argument je typicky neinduktivní vzhledem k induktivním argumentům, které používá Carnap, protože pravděpodobnost, že teorie má vysoký stupeň blízkosti-k-pravdě je (stejně jako stupeň koroborace) inverzní vzhledem k počáteční pravděpodobnosti teorie před testováním. Navíc pouze stanovuje pravděpodobnost blízkosti-k-pravdě vzhledem ke svým konkurentům (a speciálně vzhledem ke svým předchůdcům). Přesto zde může být jakýsi závan induktivismu. Vstupuje sem s vágním realistickým předpokladem, že realita, ačkoli neznámá, je v nějakém ohledu podobná tomu, co nám věda říká, jinými slovy, s předpokladem, že věda se může vyvíjet k větší blízkosti-k-pravdě.“ (Popper 1972).

Popper se zde snaží o to, aby argument nebyl chápán ve smyslu absolutního měřítka pravdivosti teorií, ale jen ve smyslu porovnání vzhledem ke konkurenčním teoriím a speciálně k předchozím teoriím. Podle Poppera tak z vysokého stupně koroborace nějaké současné teorie (např. Einsteinovy relativity) vyplývá, že není pravděpodobné, že by měla menší blízkost-k-pravdě, než předchozí teorie. Podle kritiků (např. Newton-Smith) to ale přesto je induktivistický argument a Popper se tím zpronevěřuje svému hypoteticko-deduktivnímu systému. Rekonstrukce induktivního argumentu je následující:

• 1. Stávající teorie je blíže-k-pravdě než předchozí.
• 2. Stávající teorie má vyšší stupeň koroborace.
• 3. Tedy koroborace je znakem blízkosti k pravdě.

Popper sám ale odmítá, aby stupeň koroborace teorie byl interpretován jednoduše jako míra blízkosti-k-pravdě. Podle něho je to nejlépe pouze indikátor blízkosti-k-pravdě, tak jak se jeví v okamžiku t. Není to tedy míra blízkosti-k-pravdě, ale jen znamení, jak se blízkost-k-pravdě jeví v čase t v porovnání s ostatními teoriemi. Popper tak pouze říká, že se zdá, že na základě testů je vzhledem k současné době je blíže k pravdě.

Evoluční pojetí vědy jako racionální aktivity

Popper sice musí čelit této kritice, protože v rámci jeho deduktivního systému je velmi obtížné zdůvodnit (a snad ani neexistuje způsob), jak racionálně založit tvrzení, že koroborace je vázána k blízkosti-k-pravdě, jestliže vzrůstající blízkost-k-pravdě má být cílem vědy a principy porovnání teorií jsou založeny na koroboraci. Pro některé je Popperovo řešení této situace opuštěním toho, co je na jeho systému unikátní. Přesto se však Popper snaží ukázat, jak je možné, že se naše porozumění vesmíru zlepšuje stále zlepšuje, a jak bychom mohli vysvětlit nepochybný vývoj vědeckých poznatků (Popper 1963). Jak tedy může docházet k progresu vědeckých poznatků a k vývoji vědění jako celku?

Popper předpokládá, že vývoj vědeckých znalostí je evoluční proces v mnoha rysech obdobný biologické evoluci přírodních druhů. Evoluční proces vědění Popper popisuje následujícím schématem:

• PS1 → TT → EE → PS2
  • PS1 = daná problémová situace
  • TT = konkurenční domněnky nebo prozatímní teorie (tentative theories)
  • EE = eliminace chyb (error elimination)
  • PS2 = nová problémová situace

V dané problémové situaci (tj. v reakci na anomálie, které nelze stávajícími teoriemi vysvětlit) jsou předkládány konkurenční domněnky nebo prozatímní teorie, které jsou systematicky testovány v empirických testech se snahou je falzifikovat. Proces eliminace chyb tedy funguje obdobně jako přírodní výběr v biologické evoluci. Teorie, které lépe přežijí proces odmítnutí, nejsou více pravdivé, ale spíše více „vhodné“, jinými slovy více aplikovatelné na PS1 (problémovou situaci). Stejně tak jako není přizpůsobeným biologickým druhům zajištěno stálé přežití, ani testování teorií je nemůže uchránit od jejich možného odmítnutí v budoucnu.

Stejně jako motor biologické evoluce produkuje stále adaptivnější formy, které jsou vybaveny více a více komplexnějšími vlastnostmi pro přežití, tak díky vědecké metodě také evoluce teorií představuje určitý typ vývoje. (Tento domnělý rys biologické evoluce ovšem není v současné evoluční teorii přijímán jednoznačně a je často problematizován nebo přímo odmítán. Evoluce není progresivní ve smyslu vytváření stále dokonalejších druhů. Přijatelnější formulace je, že evoluce může vést ke zvyšování strukturní komplexity.) Podle K. R. Poppera evoluce směřuje k více a více zajímavým, hlubším a závažnějším problémovým situacím (PS2). TT a EE fungují analogicky jako genetická variace a selekce.

Popperova hypoteticko-deduktivní metoda je unikátním systémem organizace vědeckého poznání, který se v jakékoliv své části odmítá spolehnout na indukci. Rezignuje sice na kontext objevu – zde není možné podat nějaká pravidla jak postupovat k dalším objevům, to je záležitostí čisté inspirace, vhledu, nápadu a nelze to metodologizovat – a svou metodologii soustřeďuje na kontext zdůvodnění, kde lze stanovit a dodržovat přísná pravidla vědeckého testování falzifikovatelných teorií-hypotéz-domněnek. Strategie vědy a vědeckého poznání tak je „permanentní revolucí“, jejímž motivem je falzifikace hypotéz. Ve vědeckém poznání tak vylučuje induktivismus, bayesianismus i kumulativismus. Hypotézy principiálně nemohou nikdy být zdůvodněny. Indukce je vždy nejistá. Bayesianismus je příkladem chybného použití matematické metody. Důsledné dodržování falzifikační strategie na druhé straně vede k obtížím zdůvodnění pravdy jako cíle vědy, blízkosti-k-pravdě teorií a racionálních kritérií pro volbu teorie, protože vědecké hypotézy (domněnky) nemohou být nikdy pozitivně ověřeny. Pro některé kritiky je to důvod k závěru, že snaha po racionalitě vede k iracionalitě.

Metodologie vědeckých výzkumných programů (MVVP)

Posledním typem racionality je podle Lakatose jeho vlastní metodologická koncepce filozofie vědy, která výrazně předstihuje všechny předchozí typy racionality. Pozici MVVP v historicistickém proudu filosofické reflexe vědy dobře vystihuje teze, že filozofie vědy bez historie vědy je prázdná, historie vědy bez filozofie vědy je slepá. Lakatos je přesvědčen o možné racionální rekonstrukci vývoje vědeckého poznání, a proto je přesvědčen, že centrálním problémem filozofie vědy je normativní posouzení vědeckých teorií a v souvislosti s tím také otázka stanovení univerzálních podmínek, za kterých je teorie vědecká.

Při formování vlastní metodologické koncepce MVVP vychází Lakatos z Popperovy falzifikační strategie, ale zároveň si uvědomuje její nedostatky. Vidí je především v tom, že důsledná aplikace Popperovy koncepce nemůže poskytnout racionální rekonstrukci skutečné historie vědy a její uplatňování také nevede k tak bohaté a proměnlivé vědě, jak ji známe. Lakatos tedy chce korigovat jisté nedostatky Popperova modelu a vytvořit méně zjednodušující systém filosofie vědy. Při vytváření své originální koncepce se inspiruje nejen Popperem, ale reflektuje i vliv Kuhnovy koncepce teorie paradigmat a reakce na Kuhnovu kritiku Poppera. Někteří komentátoři vidí v Lakatosově koncepci MVVP určitou syntézu idejí Poppera a Kuhna, tj. vývoj vědy pojímaný na základě kritiky alternativních názorů (Popper) s úlohou stálosti a neústupnosti v období normální vědy (Kuhn). Syntéza se projevuje v tom, že na rozdíl od Kuhna, v jehož koncepci působí revolučnost a konzervativnost ve vědě po sobě (revoluční změny paradigmatu jsou vystřídány normální vědou), v Lakatosově modelu působí současně. Konečně je třeba připomenout i velký vliv P. Feyerabenda, který odmítal možnost předložení nějaké normativní metodologické koncepce, a tedy i možnost racionální rekonstrukce vědeckého poznání.

Lakatos formuluje svou MVVP v práci Falsification and the methodology of scientific research programmes (Falsifikace a metodologie vědeckých výzkumných programů). Relevantní jednotkou pro analýzu vývoje vědeckého poznání zde nejsou individuální teorie nebo domněnky, ale výzkumné programy. Důvod, proč Lakatos předpokládá mnohem širší základní jednotku vývoje vědy, než je teorie, není nahodilý, ale spočívá v genezi kritiky Popperova modelu. Jde o dvě základní námitky.

1. Popper se snaží charakterizovat vědecké úsilí jako dvojstranný boj mezi teorií a světem (obr. 1). V tomto boji proti sobě stojí teorie a experiment a jeho výsledkem má být falzifikace. Lze říci, že jediné skutečné objevy se týkají vyvrácení vědeckých hypotéz. Podle Lakatose ale historie vědy ukazuje, že jde o trojstranný boj mezi soupeřícími teoriemi a experimenty (obr. 1) a že nejzajímavějšími výsledky experimentů nepochybně je spíše potvrzení než falzifikace. Historie vědy tedy není v souhlasu s Popperovým modelem. Podle Lakatose nemůžeme odmítnout teorii jen proto, že generuje nějaké anomálie, protože v podstatě každá teorie musí nějakým anomáliím čelit. Teorie s anomáliemi je lepší než žádná teorie. Popperův zjednodušený dvojstranný systém neodpovídá skutečné situaci a jeho důsledná aplikace by vedla k falzifikaci všech stávajících teorií a k rezignaci na vědu. Vědecký výzkum je podle Lakatose bojem mezi soupeřícími teoriemi, ve kterých svět působí jako soudce.
2. Lakatos navrhuje sofistifikovanější způsob falzifikace, než je původní zjednodušující falzifikace Poppera. Popper později tuto formu falzifikace přijímá. Podle Lakatose můžeme brát teorii T jako falzifikovanou, tehdy a jen tehdy když:
   • Jiná teorie T´ má přebytečný empirický obsah než T. Tedy T´ predikuje nová fakta, nepravděpodobná nebo dokonce zakázaná v rámci T.
   • T´ vysvětluje předcházející úspěch T, celý nevyvrácený obsah T je zahrnut do obsahu T´.
   • Nějaký přebytečný obsah T´ je koroborován (tj. testován a dosud nefalzifikován).

Obr. 1. Historie vědy podle K. R. Poppera a podle  I. Lakatose.

Sofistifikovanější falzifikace u Lakatose tedy poněkud ztrácí původní ostrost Popperova odmítnutí hypotézy nebo domněnky. Upozorňuje tak spíše na to, že jsou zde dobré důvody pro její odmítnutí. Kromě toho je třeba vidět roli Lakatosovy falzifikace v kontextu jeho trojstranného modelu soupeřících teorií a experimentu. Pro soupeřící teorie je třeba podle Lakatose jisté doby k tomu, aby prozkoumaly možnosti, jak se vyrovnat s modifikacemi a anomáliemi. Nelze jednoduše odmítnout teorii T ve prospěch jiné teorie T´, aniž bychom prozkoumali možnosti, zda nějaké možné modifikace T nevedou k mnohem lepší teorii než T a T´. Tento přijatelný požadavek vede Lakatose k názoru, že jednotkou posouzení nesmí být jednotlivá teorie, ale sekvence teorií, kde je každá teorie generována modifikací svého předchůdce. Taková sekvence je pak nazvána VVP (obr. 2).

Obr. 2. Vědecký výzkumný program podle I. Lakatose.

Historie VVP je tedy odvozena z toho, jak se v jeho rámci mění jednotlivé teorie. Lakatos však pro přináležitost teorie k VVP potřebuje nějaké kritérium, které by určovalo, jaké teorie mohou být do daného VVP zahrnuty. Lakatos proto předpokládá určitou strukturu teorie a také určité heuristiky, jak s touto strukturou při modifikacích teorie pracovat. Jde o následující základní komponenty - i) hard-core (tvrdé jádro teorie), ii) auxiliary protective belt (ochranný pás teorie), iii) negativní heuristika, a iv) pozitivní heuristika (obr. 3).

• Hard-core je tvořen skupinou teoretických tvrzení, které musí sdílet každá teorie, která je součástí VVP. Jde o základní nejobecnější tvrzení teorie (většinou základní teoretické postuláty, zákony ve formální podobě).
• Protective belt je tvořen dodatečnými předpoklady, které obsahuje každá teorie a které mohou být změněny, aniž by bylo narušeno tvrdé jádro teorie.
• Negativní heuristika je tvořena metodologickými principy, které zaručují, že komponenty v hard-core nebudou opuštěny, když teorie bude čelit čelit anomáliím. Je to jakýsi systém zákazů pro manipulaci s tvrdým jádrem teorie.
• Pozitivní heuristika je tvořena metodologickými principy postupu k dalším variantám a modifikacím VVP. Je to jakýsi plán anebo rozvrh, jak vyvíjet další, více sofistikované (důmyslnější) modely.

Obr. 3. Komponenty teorie podle I. Lakatose.

Konkrétní příklad užití Lakatosovy struktury teorie v rámci VVP Newtonovy gravitační teorie je následujíc. HC vytvářejí tři zákony Newtonovy dynamiky (I. zákon – zákon setrvačnosti, II. zákon – zákon akce a reakce, III. zákon – zákon síly) a Newtonův zákon univerzální gravitace. To jsou základní postuláty, nejobecnější tvrzení teorie, která nesmějí být modifikována. To je zajištěno NH, která říká, že anomálie vznikající v důsledku aplikování teorie nejsou důvodem k opuštění HC. Naopak, způsob, jak se vyrovnat s anomáliemi, se hledá v PB, tj. v pomocných (auxiliary) hypotézách, observačních hypotézách, v počátečních podmínkách atd. Způsoby a návody, jak postupovat pro odstranění anomálií, jsou obsaženy v PH. Je to množina doporučení, pokynů a rad, jak změnit a vyvinout vyvratitelné (falzifikovatelné) varianty výzkumného programu, tedy jak změnit vyvratitelný ochranný pás teorie.

Lakatos si tedy uvědomuje, že žádná teorie nemůže sama o sobě být zdrojem testovatelných predikcí, protože teorie je jen množinou obecných postulátů s jejich deduktivními důsledky. Pro to, abychom získali testovatelné predikce o teoretickém systému, abychom mohli teorii testovat v nějaké experimentální situaci, je nutné určit nějaké počáteční podmínky systému a přijmout některé dodatečné pomocné hypotézy. K takovým pomocným hypotézám patří nutné předpoklady o zanedbání mnoha dalších vlivů, které pro danou experimentální situaci považujeme za nepodstatné (tj. předpokládáme, že tyto aspekty výrazně neovlivňují experimentální situaci) a zároveň jsme nuceni pracovat s určitou úrovní aproximace, kterou považujeme pro danou experimentální situaci za postačující.

Lakatos v konkrétním příkladu Newtonova VVP předpokládá pozitivní heuristiku vyvíjení stále důmyslnějších modelů sluneční soustavy. Když selhaly prediktivní schopnosti původního jednoduchého modelu sluneční soustavy, který pracoval s dodatečnými předpoklady, jež redukovaly slunce a planety na pouhé hmotné body rotující kolem společného centra gravitace vytvářeného pouze gravitační silou slunce, bylo možné modifikovat a propracovat tento model tak, aby slunce a planety nebyly brány jako bodové, ale aby byly symetrickými kulovitými tělesy, aby byly také započítány jednotlivé gravitační příspěvky sil ostatních těles sluneční soustavy, případně i další meziplanetární síly, a konečně aby bylo přihlédnuto i k nesymetričnosti jednotlivých planet. V každém z těchto jednotlivých a stále důmyslnějších modelů sluneční soustavy se anomálie jednotlivých modelů neberou jako evidence proti HC Newtonova VVP. Tím se Lakatos mnohem více přibližuje skutečné historii vědeckého poznání, protože vědci skutečně mají uspokojivý stupeň víry ve své základní teoretické postuláty (HC), které brání před jednoduchou falzifikací, jak ji prezentuje K. R. Popper. Na druhé straně se I. Lakatos domnívá, že vědci také mají nějaké velmi obecné řídící ideje (PH), s jejichž pomocí se mohou pokusit se s anomáliemi vypořádat.

Progresivní a degenerativní změny VVP

Ne všechny změny ochranného pásu jsou ale stejné. Podle Lakatose je nutné rozlišit mezi progresivními a degenerativními změnami VVP. O progresivní změny jde v tom případě, když změna nejen řeší vyrovnání se s anomálií nebo anomáliemi, kterým VVP musel čelit, ale také umožňuje VVP činit nové, dříve nemožné predikce. Teoretický růst v tomto případě anticipuje empirický růst. Modifikace VVP v tomto případě umožní predikci nových faktů, a ne jen vysvětlení post hoc. Pokud však jde o změnu, která je pouhým manévrem ad hoc a která slouží pouze jednomu účelu, totiž k vyrovnání se s anomálií nebo s anomáliemi, kterým VVP musel čelit, a nevede k nějakým novým predikcím, pak jde o změnu degenerativní. Když teoretický růst zaostává za empirickým růstem a VVP reaguje na tyto skutečnosti pouze explanacemi post hoc, VVP stagnuje.

Lakatos tímto zdůrazňuje popperovský motiv vzrůstajícího pravdivostního obsahu teorie a zároveň se staví proti ad hoc postupu ve vědě. Snaží se o strategii, v které by koroborace mohla sehrát pozitivní roli. Úspěšné predikce naznačují najen to, že teorie nemá být zavržena, ale také to, že lze nalézt vazbu na cíl vědy. VVP je správný, zdravý a živý do té doby, dokud je dostatečné množství prováděných změn progresivních. Když se však problémy VVP násobí a změny jsou ad hoc, pak je VVP degenerativní. Pokud je potom takový VVP v dostatečně degenerativní fázi a je zde jiný VVP, který je progresivní a nastupuje na jeho místo, pak degenerativní VVP musí být opuštěn (obr. 4).

Obr. 4. Soupeřící VVP.

Jestliže na rozdíl od logických pozitivistů K. R. Popper přiznává metafyzice metodologický vliv, je Lakatosova heuristika pokusem zahrnout metafyziku do struktury vědecké metodologie jako její základní část. Čím silnější je heuristika VVP, tím lépe. V ideálním případě by VVP nemohl nikdy být překvapen novými fakty, ale naopak by plně anticipoval budoucí vývoj poznání. Nakolik toto daný VVP nesplňuje, natolik se musí opírat o ad hoc modifikace vzhledem k faktům.

Díky konstruktivnímu prvku poskytuje MVVP plnější popis růstu vědeckých znalostí než Popperův falzifikační model, který začíná testováním domněnek, které jsou již zde. Popper důsledně odlišuje mezi kontextem objevu a kontextem zdůvodnění. Vědecká metodologie je podle Poppera uplatnitelná pouze v kontextu zdůvodnění a rezignuje na jakoukoli logiku objevování. To je záležitostí psychologie. Lakatosovi se naopak v rámci MVVP daří poskytnout racionální popis toho, jak se teorie objevují, a MVVP tak zahrnuje nejen moment zdůvodnění, ale i objevu. Překvapivé však je, že Lakatos odmítá, že by heuristicky-konstruktivní komponenta VVP také poskytovala nějakou epistemickou justifikaci (ospravedlnění poznání) pro své závěry. Termín „normativní“ neznamená podle Lakatose pravidla, která by vedla k řešení problémů, ale jen direktivy k posouzení řešení, které jsou již zde. Metafyzika tak poskytuje pouze metodologickou stimulaci, ale nemá poznávací váhu.

Kritika a základní problémy MVVP

Podle některých autorů (viz např. Newton-Smith) patří k základním problémům MVVP identifikace HC a PH. HC je to, co normálně nazýváme základní teoretické postuláty nebo axiomy teorie. (V tomto bodě Lakatos počítá s určitým konvencionalismem v přijetí obsahu HC. HC je držen v důsledku závazného konvenčního rozhodnutí – nepřijímá však jen singulární tvrzení jako Popper, ale také univerzální termíny a teorie.) Není tak úplně jasné, co vše je zahrnuto do tvrdého jádra teorie (HC) a co do ochranného pásu teorie (PB). Protože takové rozlišení je pro Lakatosovu MVVP fundamentální, může mít tato nejasnost fatální vliv na celou koncepci.

Obdobný problém se týká i pozitivní heuristiky (PH), jejímž úkolem je postup podle předem připraveného plánu v případě nutnosti reakce na danou anomálii. Zdá se však, že vědecká komunita v mnoha konkrétních případech možných anomálií, kterým by musely čelit stávající např. fyzikální teorie . (Např. konceptuální anomálie obecné teorie relativity nebo případně hypotetický objev, že existují skryté proměnné v kvantové mechanice.) Ani žáci Lakatose (Zahar, Worrall) nepodávají nějaké přesnější určení PH. Kromě toho Lakatos dokonce tvrdí, že dvě teorie, které jsou matematicky a observačně ekvivalentní, mohou být zahrnuty do různých VVP a síla PH těchto programů může být odlišná (Gillies 1993).

Problém kritérií pro porovnávání VVP

K dalším výrazným obtížím MVVP patří otázka kritérií, podle kterých porovnávat různé VVP a případně volit či opouštět takový program. Lakatos se sice v otázce řešení volby teorie výrazně přiblížil ke skutečné historii vědy tím, že zdůraznil trojstranný boj mezi alternativními teoriemi a experimentem v rámci daného VVP, ale tím zároveň posunul otázku volby do jiné úrovně. Vědci v Lakatosově systému se nerozhodují jen o volbě teorie v rámci VVP, ale občas jsou nuceni i k volbě samotného VVP. Působí poněkud paradoxně, že Lakatosovo úsilí o vytvoření normativní koncepce nevede k nějakému detailnímu způsobu měření degenerace VVP a neříká ani v jakém stadiu degenerace může být prokázán neúspěch VVP.

Lakatos používá pro posouzení VVP jen měřítko relativní velikosti tříd úspěšných predikcí a úspěšných vysvětlení známých faktů soupeřících VVP. To však podle mnoha autorů (např. Kuhn, Feyerabend, Newton-Smith) nemůže být skutečným měřítkem, protože každý VVP produkuje třídu nových predikcí té samé nekonečné velikosti. Měřítko pro velikost nekonečné množiny vět nemůže existovat. Kuhn a Feyerabend požadují, aby Lakatos specifikoval kritéria, která mohou být použita k rozlišení progresivního a degenerativního programu, jinak takové vágní rozlišení neříká vůbec nic. Lakatos se ale brání takové kritice a říká, že tyto kritéria předkládá. Kuhn má pravděpodobně na mysli, že taková kritéria nemají praktickou sílu, když nejsou nějak časově vymezena. To, co je degenerativní, se může stát počátkem dlouhé periody progresivního vývoje. Není-li specifikován takový časový limit, říká Feyerabend, Lakatosovy standardy nejsou nic jiného než verbální ornamenty (Newton-Smith 1981).

Lakatos také klade velkou váhu na nové predikce, které VVP poskytuje. To ale podle Newtona-Smithe vede k dilematu: Buď je dosažení nových predikcí hodnotné pro predikce samé, nebo jejich hodnota spočívá v tom, že slouží k dosažení jiných cílů. Říci, že hodnota spočívá pouze v nich samých, je poněkud libovolné. Pokud ale slouží k dosažení jiných cílů, je nutné říci jakých, a jak jsou pro jejich dosažení vhodná. Např. nové predikce nám dávají nejlepší a nejrychlejší způsob zvýšení observačního obsahu našich teorií. Co ale znamená, observační obsah teorií? K posouzení observačního obsahu je třeba nějaké měřítko. Pokud je takovým měřítkem princip kumulativismu (nová teorie vysvětluje vše staré a ještě něco navíc), je to historicky nepravděpodobné. Pokud by ale kumulativitu popřel, pak se mu nepodaří poskytnout poskytnout správný základ pro observační obsah teorií (viz Newton-Smith 1981). Jinými slovy, důraz na nové predikce, jako měřítko progresivity VVP je problematický. Lakatos by se pravděpodobně bránil naznačené kritice, ale faktem je, že vazba nových predikcí k teoretickému a empirickému obsahu VVP by měla být specifikována přesněji, vzhledem k roli jakou v Lakatosově koncepci hrají.

Normativní posouzení znamená, že lze rozlišit mezi tím, co patří k degenerativnímu programu a co k progresivnímu. Lakatos ale neposkytuje prostředek k takovému rozlišení. V rámci Lakatosovy koncepce neexistuje kritérium pro to, kdy má být VVP v degenerativní fázi opuštěn a nahrazen jiným, progresivnějším. Protože VVP procházejí nelineárním vývojem a mohou mít degenerativní i progresivní fáze, je podle Lakatose racionální pracovat na degenerativním programu v naději, že se jeho fáze změní v budoucnu na progresivní. Lakatos v tom vidí jistou racionalitu. Vědec může zůstat u degenerativního programu dokonce i potom, co byl nahrazen jiným. Co nemůže udělat, je popírat jeho špatnou pozici. Jinak je ale plně racionální hrát takovou riskantní hru, iracionální je klamat se, že je to riskantní. Lakatos však přiznává, že vědci mohou u degenerativního programu zůstat pouze v soukromí. Jejich články nebudou přijímány k publikaci v odborných časopisech, jejich výzkumu budou odepřeny finanční dotace, apod.

Tím se ztrácí samozřejmě síla normativního modelu VVP. Možnost případů oživení i degenerujícího programu a liberalizace volby VVP vede k tomu, že tedy neexistuje objektivní kritérium pro posouzení VVP. Volba programu není otázkou pro metodologa vědy, ale rozhodnutím pro konkrétního vědce. Dokonce taková rozhodnutí mohou být stejně racionální. To jistě znehodnocuje celý Lakatosův metodologický normativní program.

Lakatosovo úsilí tedy pravděpodobně selhává při obhajobě jeho MVVP. Daří se mu sice vytvořit metodologii a použít ji k určení progresivních změn v historii vědy. Zároveň je také schopen uvažovat i o jiných metodologiích, které mohou být také použity k určení progresivních změn ve vědě. Nevysvětluje, ale jaký dává důvod aktuální historie pro volbu jedné z těchto metodologií. Jsou to obdobné obtíže, kterým musí Lakatos čelit při volbě VVP. Jestliže v případě volby VVP nebyl schopen předložit skutečná měřítka stupně degenerace VVP a specifikovat tak důvody k jeho opuštění, pak ani v případě volby té či oné metodologie neuvádí konkrétní aktuálně historické důvody, proč byla zvolena. Jistá je pouze dominance Lakatosovy MVVP.

Viděli jsme, že obhájení metodologie bylo problematické i pro falzifikacionismus K. R. Poppera. Jako anti-induktivista se pokoušel jen obtížně zdůvodnit vývoj a progres vědy jako směřování k pravdě. Nedařilo se mu zdůvodnit v rámci jeho důsledného falsifikacionismu vazbu mezi jeho metodologií a cílem vědy, tj. postup vědění k pravdě se stále vzrůstající verisimilitude (blízkostí-k-pravdě). Lakatos za to Poppera kritizuje a zároveň uvažuje o tom, zda jsme oprávněni v rámci jeho koncepce považovat koroboraci nových predikcí VVP za zdůvodnění (evidenci) blízkosti-k-pravdě teorií uvnitř programu. Lakatosova domněnka je, že taková koroborace pouze dává podporu teorii založené na předběžném metafyzickém předpokladu, že vzrůstající koroborace je znakem vzrůstající blízkosti-k-pravdě. Lakatosův pokus o obhájení racionálního modelu tedy ztroskotává z podobných důvodů jako Popperův. Chybí zde důvod, aby to, co je předloženou metodou vědy, bylo bráno jako prostředek k tomu, co je míněno cílem vědy (Newton-Smith 1981).

Lakatos by, stejně tak jako Popper, musel být schopen zdůvodnit vazbu mezi koroborací a blízkostí-k-pravdě aby mohl nabídnout rozumný test pro soupeřící metodologie. Nejlepší metodologie by pak byla ta, která by nejlépe formulovala principy, jejichž dodržováním by vědci dosahovali vzrůstající blízkosti-k-pravdě.

• MVVP ustavuje stejně jako jiné metodologie také historiografický VP. MVVP musí být doplněna empirickou-externí historií pro vysvětlení jedinečnosti historie vědy. Ale MVVP umožňuje rozlišit mezi interní a externí historií značně odlišným způsobem. To, co se zdá být pro jiné externí iracionální historií lze zahrnout v termínech MVVP do interní historie díky tomu, že základní jednotka je širší a dlouhodobější. Lakatos předpokládá, že také v tom překonává MVVP všechny předchozí typy racionality.

Podle Lakatose jsou metodologie induktivismu, konvencionalismu a falzifikacionismu méně uspokojivější, než MVVP díky tomu, že jsou více závislé na externích faktorech. Lakatos se snaží také o zhodnocení své koncepce MVVP vzhledem ke Kuhnovu a Feyerabendovu pojetí a tvrdí, že i v tomto případě převyšuje MVVP jejich koncepce, neboť všude tam, kde oni poukazují k iracionálním změnám, bude možné při použití MVVP ukázat, že jde o racionální změny. Podle některých autorů to není příliš efektivní argument, protože např. Feyerabend tvrdí, že zde není žádný objektivní kánon racionality a že v tomto případě jde pouze o zdání racionality a větší mystifikaci metodologií (viz Newton-Smith 1981).

Lakatosova koncepce metodologie vědeckých výzkumných programů je pokusem o racionální rekonstrukci vývoje vědeckého poznání. Lakatos navazuje na Poppera a snaží se korigovat některé zjednodušující prvky falsifikační strategie, tak aby metodologická koncepce, kterou tím získáme, odpovídala maximálně skutečné historii vědeckého vývoje. Racionalita takové rekonstrukce spočívá v tom, že je schopna předložit normativní soubor regulativů, kterými se řídí činnost vědců a jejichž aplikací se dosahuje správné vědy, jejíž vývoj je totožný s historickým vývojem poznání. Filosofie vědy bez historie vědy je prázdná, historie vědy bez filosofie vědy je slepá.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Bacon, F. ([1620] 1974) Nové organon. Svoboda, Praha.

Bayes, T. (1763) „An essay towards solving a Problem in the Doctrine of Chances“, Philosophical Transactions of the Royal Society of London, 53 (1763), s. 370–418. http://www.stat.ucla.edu/history/essay.pdf

Fienberg, E. S. (2006) When Did Bayesian Inference Become „Bayesian“? Bayesian Analysis, 1, Number 1, s. 1–40.

Gillies, D. A. (1993) Philosophy of Science in the Twentieth Century: Four Central Themes, Blackwell Publishers, Oxford.

Hofstadter, D. R. ([1999] 2012) Gödel, Escher, Bach. Argo/Dokořán, Praha.

Lakatos, I. (1970) „History of Science and Its Rational Reconstructions“, PSA: Proceedings of the Biennial Meeting of the Philosophy of Science Association, Vol. 1970, s. 91-136.

Newton-Smith, W. H. (1981) The Rationality of Science, Routledge & Kegan Paul, Boston.

Popper, K. R. ([1934] 1997) Logika vědeckého zkoumání, OIKOYMENH, Praha.

Popper, K. R. (1972) Objective knowledge. An Evolutionary Approach. Oxford Uni. Press. Oxford.

Popper, K. R. (1963) Conjectures and Refutations. Routledge & Kegan Paul, London.

Russell, B. ([1912] 1927) Problémy filosofie. Čin, Praha 1927.

Zpracoval: PhDr. Vladimír Havlík, CSc., Filozofický ústav AV ČR.