Obsah [Zobrazit/Skrýt]
  1. Úvod
  2. Vnitřní struktura slova
    1. Tvarotvorná báze (tvarotvorný základ) a tvarotvorný formant
    2. Slovotvorná báze (slovotvorný základ) a slovotvorný formant
  3. PROČ slovo?
    1. Vymezitelnost slova
    2. SLOVO a/vs. MORFÉM
    3. O návratu slova do morfologie
    4. Korelace termínu SLOVO s teorií textu
    5. Flexivní prototyp slova
  4. Předběžný závěr
Vytisknout tuto Wikistránku Vytisknout tuto Wikistránku

Jak popsat jazyk II – Co je to SLOVO



Úvod

„The word is the fundamental unit of morphology, and yet it is its least well-defined unit, and word and morpheme between them are the terms which have the most different uses. Some of the authorities have even stated overtly that no universal definition of the word is possible“ (Bauer 2004, 108).

Přes toto úvodní, poněkud skeptické prohlášení a přes pochybnosti o univerzálnosti jakékoliv definice slova se v mluvnicích s tímto termínem jako jakýmsi instrumentem jazykového popisu běžně setkáváme. Pokud vůbec bývá slovo nějak definováno, tak obvykle jako jakási jednotka stojící mezi morfémem a větou.

Po pojmem MORFÉM, který se užívá v našich mluvnických popisech na základních a středních školách spíše sporadicky, si lze představit nejmenší jednotku jazyka, jež je schopna nést význam. Významem se myslí nejen význam „věcný“, ale i zobecněný význam gramatický či slovotvorný.

Zacházejme s jednotkou SLOVO nejdříve spíše intuitivně a pokusme se o jeho analýzu na tvz. morfémy (části slov nadané nějakým významem či nějakou funkcí.

Vnitřní struktura slova

V současném tvarosloví se ukazuje jako užitečné pohlížet na strukturu každého slova jako na výsledek dvou funkcí (rolí), jež dané slovo v daném jazyku plní. O těchto dvou funkcích byla již řeč v kapitole JAK POPSAT JAZYK I (METODA). Pro připomenutí jsou to tyto dvě „mathesiovské“ funkce:

Výsledkem funkce pojmenovávací je struktura slova jako výsledek slovotvorných procesů, např. derivace (odvozování), výsledkem funkce usouvztažňovací je tvar slova vycházející z funkce slova ve větě. Mezi oběma funkcemi existují samozřejmě mnohé přesahy a překrývání.

Tvarotvorná báze (tvarotvorný základ) a tvarotvorný formant

Je-li na slovo nahlíženo jako na jednotku reálně vyčlenitelnou v textu (někdy se mu říká „slovo textové“), jejíž tvar je dán výpovědní (usouvztažňovací) funkcí, jsou základními složkami takového slovního tvaru:

Příklad 1

Tvarotvorná báze nese informaci lexikální a je společná pro všechny tvary slova, může ovšem podléhat alternacím. Alternace pak spolupůsobí při tvoření tvaru, a hrají tak roli jakéhosi spoluformantu.

Schéma:

Příklady:

Tvarotvorná báze je buď jednoduchá (jednosegmentová, jednomorfová), nebo lineárně členitá (vícesegmentová, vícemorfová):

Příklad 2

Lineární členitost tvarotvorné báze je však již (převážně) věcí stavby onomaziologické. Zde odráží vznik procesem derivace, kde -k je slovotvorný sufix.

U slovního tvaru lipce funguje alternace k ~ c vyvolaná koncovkou -e (fonologickým složením přední vokál) jako spoluformant tvarotvorného formantu.

Rovněž tvarotvorný formant může být jednoduchý (jednosegmentový, jednomorfový), nebo lineárně členitý (vícesegmentový, vícemorfový). V češtině přitom připadají v úvahu maximálně třímorfové formanty, a to u tvaru imperativu a u většiny neurčitých slovesných tvarů (vyjma infinitivu).

Příklad 3

Dostaly každá půlku pečeného kuřete s rýží.

Segmenty, jež mají dle tradičních gramatických popisů status tzv. kmenotvorné přípony (např. -et- , -a-), jsou dohodou a pro zachování „binarismu“ uváděny v tvarotvorném formantu, ač mají spíše povahu jakéhosi intersegmentu, tedy funkci konstrukční.

Tzv. formant je zde probírán jako formant centrální, hlavní, od tzv. spoluformantů (alternace) se většinou odhlíží.

Slovotvorná báze (slovotvorný základ) a slovotvorný formant

Hledání druhého syntagmatu, slovotvorné báze a slovotvorného formantu, je možné pouze u slovotvorně analyzovatelných slov, tj. u slov, u nichž proběhl onomaziologický morfologický proces. Podmínkou slovotvorné analýzy je existence slova (onomaziologicky a strukturně oprávněný předpoklad takové existence), na němž se analyzované slovo formálně a sémanticky zakládá, tj. s nímž je spjato vztahem tzv. FUNDACE (srov. Dokulil 1962). Slovotvorný proces (morfologický onomaziologický proces) může být ze synchronního hlediska skutečný i domnělý.

Slovotvorná báze

Slovotvorná báze fundovaného (utvořeného) slova je vyhledatelná na základě jeho konfrontace se slovem fundujícím (tj. se slovem, jež je/jeví se jako slovo „základové“) – srov. př. 4. Slovotvornou bází může být buď „celé slovo“, tvar slova, popř. jeho část, jež je obsažena ve slově fundovaném, která do něj vstupuje (srov. i Dokulil 1962, 135).

Příklad 4

(pozn.: zkratka SB = slovotvorná báze)

Příklad ukazuje vstup „celého slova”, tj. celého souboru jeho tvarů, celého jeho paradigmatu, do slova nově utvořeného.

Příklad 5

Příklad 5 naopak dokumentuje vstup jen části slovního tvaru do nově utvořeného slova, a to bez příslušné morfologické charakteristiky (substantivní, adjektivní, slovesné) signalizované tvarotvorným formantem.

Příklad 6

Tento příklad (př. 6) je ukázkou vstupu jen jednoho tvaru slova (ovšem ne celého, zde bez koncového tvarotvorného sufixu) do slova nově utvořeného.

Ne vždy je však možné jednoznačně určit fundující slovo. Typickým příkladem pochybností jsou předložková spojení, jež se mohou jevit jako „základ“ pro nově utvořené slovo (srov. př. 7).

Příklad 7

Model uvedený jako druhý v pořadí se jeví jako výhodnější, protože je uplatnitelný tam, kde příslušné předložkové spojení neexistuje (srov. př. 8).

Příklad 8

Podrobnější poučení o slovotvorné bázi, např. o slovotvorné bázi volné a vázané, lze nalézt např. u Dokulila (srov. Dokulil 1962). Na tomto místě jsou probírány jen případy důležité pro demonstraci metodologickou a relevantní pro zaměření celého výkladu (srov. i Bednaříková 2009a).

Slovotvorný formant

Slovotvorný formant je souhrn všech formálních rysů, jimiž se fundované slovo liší od slova fundujícího (srov. Dokulil, 1962). Jde tedy o všechny signály proběhnuvších morfologických procesů onomaziologických. Nemusí jít tedy jen o část slova fundovaného, jíž se liší od slova fundujícího. Nejde tak jen o morfematické signály (např. slovotvorné prefixy či sufixy), nýbrž i o další průvodní signály, jež pomáhají zvyšovat formální a sémantickou distanci nově utvořeného slova od slova základového.

Příklad 9

(pozn.: zkratka F = slovotvorný formant)

Takto, bez průvodních onomaziologických signálů, spoluformantů, lze stanovit slovotvorný formant v češtině jen u tzv. čisté prefixace (termín Dokulilův), tj. u morfologického onomaziologického procesu, jenž nezpůsobuje změnu tvaroslovné charakteristiky fundujícího slova (od vidových rozdílů prefigovaných sloves se odhlíží), při němž je podržen slovní druh a zachována paradigmatická příslušnost slova. Fundujícím slovem je celé slovo jako soubor jeho tvarů. Výjimkou může být prefixální derivace u sloves typu: vybrat ← brát, napsat ← psát, kde se spoluformantem stává vokalická alternace intersegmentu (kmenového formantu, kmenotvorné přípony).

Další příklady obsahují vedle centrálního formantu i spoluformant(y):

Příklad 10

(pozn.: CF = centrální formant, SF = spoluformant)

——————————————————————————-

——————————————————————————-

Všechny příklady uvedené výše vznikly morfologickým onomaziologickým procesem derivace (sufixací, prefixací nebo jejich kombinací). Centrálním slovotvorným formantem je slovotvorný prefix/sufix, popř. kombinace prefixu a sufixu, signálem spoluformantu jsou změna morfologické charakteristiky (změna paradigmatické příslušnosti), již vyvolal použitý slovotvorný sufix anebo alternace.

Ze synchronního hlediska může být slovotvorný morfologický proces již zatemněný, přesto jsme na základě analogie a konfrontace schopni identifikovat část slova jako slovotvornou bázi, popř. část slova jako afixální slovotvorný formant. Je tomu tak např. u slovotvorných bází, jež existují jako slovotvorné báze slovotvorně paralelních slov.

Příklad 11

U jazyků s tendencí k fúzi mezi morfy je někdy velmi nesnadné stanovit přesnou hranici mezi slovotvornou bází a formantem. Vliv mají především konsonantické alternace zapříčiněné stykem morfů na tzv. morfémovém švu mezi bází a formantem. Tyto alternace jsou podmíněny fonologicky i morfologicky:

CF: -sk-, SF: -í /MLADÝ/

ALE!

CF: -sk-, SF: -í /MLADÝ/ + k~c

Takto provedená deskripce nezachycuje ovšem celý proces, navíc poněkud mísí stránku podstatnou se stránkou jevovou (podrobněji srov. Bednaříková, 2009). Slovotvorný afix podmiňuje morfologicky (ze synchronního hlediska – odhlížíme od původního měkkého jeru) alternaci (palatalizaci) k~c. Obě hlásky na styku dvou morfů (posledního morfu báze -ík-~-íc- a morfu sufixálního) jsou si foneticky tak blízké, že ve výslovnosti i písmu splývají. Dochází tak k jevu tzv. překrývání morfů (overlapping morphs, portmanteau words), kdy formant jakoby překrývá bázi. Tomuto jevu se v českém konextu dostalo označení „morfémový uzel“ (srov. Dokulil 1962). Hranici mezi bází a formantem lze pak vést právě jen tímto morfémovým uzlem. Takto použitá interpretace morfémového uzlu však nedošla obecnějšího uplatnění v popisech slovotvorby češtiny, a to ani např. v Mluvnici češtiny. Daleko častěji se uvádí slovotvorný sufix -ck(ý).

Dalším příkladem jsou případy, kdy sice nedochází k alternaci, ale pouze ke splynutí foneticky identických hlásek na styku dvou morfů (zde posledního morfu báze a sufixálního morfu formantu):

Splynutí foneticky identických hlásek ve výslovnosti i v písmu:

Splynutí foneticky identických hlásek ve výslovnosti (asimilace znělosti), ne však v písmu:

PROČ slovo?

Výše jsme počítali se slovem jako s jednotkou intuitivní, a přesto jsme se mohli pokusit popsat jeho vnitřní strukturu (stačí vzpomenout na školské mechanické členění na předponu, kořen a tzv. část příponou).

I z psychologického hlediska má slovo, zdá se, své oprávnění, protože výraz pro SLOVO má mnoho jazyků a slova dokážou ve svém jazyku identifikovat i negramotní mluvčí (srov. Bauer 2004, 108). Současně ovšem není jiné lingvistické jednotky, jež by se tak snadno používala nelingvisticky, často dokonce i metonymicky za „řeč“ nebo „jazyk“. Lingvistické užití se však musí vypořádat s jistými disparátnostmi:

Kolik různých slov je v textu (1), popř. v textu (2)?

Liší-li se v textu (1) segmenty chlap a chlapa a v textu (2) segmenty psala, psát a psal (negaci zde necháváme stranou) graficky i zvukovým vyzněním, jsou to různá slova? Nebo jde o různé reprezentace téhož slova, a to ve smyslu type a token? Právě pro potřeby takového rozlišení se v gramatikách druhé poloviny 20. století obvykle využívá distinkce lexém a slovní tvar (slovoforma). Zvlášť termín lexém byl s výhodou uveden do popisů lexikologických.

Kolik je v dané větě slov?

Lexém je obvykle chápán (s určitou formou abstrakce) jako technický termín pokrývající jedno z použití termínů slovo (srov. např. Bauer 2000, 249; Bauer 2004, 62), a to ten vyjadřující formálně-významovou jednotku, jež je realizována souborem slovních tvarů (slovoforem). Tento soubor může být i jednočlenný.

Avšak ani na jednoduchý školský dotaz: Kolik je v dané větě slov?, není jednoduché odpovědět.

Zatímco v některých mluvnických popisech, orientujících se ovšem na dynamické chápání morfologických procesů (srov. Loos 2004; Meľčuk 2000), se vytvoření slovoformy popisuje jako syntakticky, popř. komunikačně podmíněná manipulace s kmenem slova, tedy zásadně jen uvnitř slova, je především ve funkcionalisticky zaměřených deskripcích tento proces chápán i externě, tj. zahrnuje i slovní tvary analytické (srov. např. Encyklopedický slovník češtiny 2002; Bednaříková 2012). V tomto smyslu by segmenty jsem strávil (strávil jsem) v textu (3) byly chápány jako realizace (slovní tvar/slovoforma) lexému STRÁVIT.

Další příklady

Má-li být lexém chápán jako jednotka slovní zásoby a její realizace, slovní tvar/slovoforma nejmenší, potenciálně samostatná jednotka schopná syntaktické manipulace, co potom s příklady typu nákladní vlak x rychlík, nákladní auto x náklaďák, naložit (uhlí) x naložit s penězi?

Příklad (4) je ukázkou, jak realita (zde dopravní prostředek, druh vlaku) může být zachycena s různou mírou popisnosti a různou mírou abstrakce. Sufix -ík ve slově rychlík je abstraktnější a méně popisný než segment vlak ve spojení nákladní vlak. Příklady (5) a (6) ukazují dokonce označení reality identické, ovšem opět s různou mírou abstrakce: nákladní auto → náklaďák. Sloveso naložit (např. uhlí) je jiné než sloveso naložit (nějak) s penězi (či s něčím jiným). Lingvistická teorie s s těmito distinkcemi vypořádává například rozlišováním mezi jednoslovným a víceslovným lexémem – příklady (4)–(6), a mezi lexémem a hyperlexémem – příklady (7) a (8) (srov. Encyklopedický slovník češtiny, 2002, 242).

Vymezitelnost slova

Dalším neurastenickým bodem v zacházení se slovem SLOVO je hledání kritérií pro jeho delimitaci. Pracuje-li se s nějakým termínem, je opravdu poctivé vymezit jeho hranice a oblast působnosti. V případě termínu slovo je to ovšem, jak bylo naznačeno již výše, krajně obtížné. V Encyklopedickém slovníku češtiny (srov. Encyklopedický slovník češtiny, 2002, 424) se zdůrazňuje, že je to základní jednotka jazyka, intuitivně vymezená a vzhledem k formální a funkční různorodosti obtížně definovatelná. Slovo SLOVO pochází z běžného jazyka a přes pokusy o terminologizaci si ponechává jistou vágnost.

Podobně Encyklopédia jazykovedy (srov. Encyklopédia jazykovedy, 1993, 408) mluví o základní formální a významové jednotce jazyka, z dalšího však vyplývá, že slovo je definováno jako soubor slovních tvarů.

V českém jazykovědném prostředí podal přehled vymezujících znaků pro slovo např. Filipec (srov. Filipec – Čermák, 1985, 30n.). Samotnou definici termínu slovo považuje vzhledem k jeho komplexnosti za nesnadnou, ale ani v tom nevidí překážku, aby slovo pokládal za konkrétní realitu. Při definici se soustředí na charakterizaci slova jako základní a primární jednotky lexikální roviny jazyka (ač na jiném místě uvádí, že jde o centrální jednotku z hlediska slovní zásoby i gramatiky).

Na slovo jako na realitu je nahlíženo konec konců již v pražské funkčněstrukturální škole (srov. Vachek 2005, 146):

V hesle řešícím obecná kritéria identifikace slova se objevuje jisté řešení:

SLOVO a/vs. MORFÉM

Zájemce o instrumentalistický přístup k lingvistickému popis obvykle nahlíží do některého z terminologických slovníků příslušného oboru či do encyklopedie k tomuto oboru orientované, očekávaje přitom terminologický a koncepční konsenzus platný pro určité období. Vztah či konkurence slova a morfému jako základních jednotek lingvistických deskripcí je nutno korelovat i se vztahem (konkurencí) morfologie a slovotvorby, popř. i lexikologie.

Slovník lingvistické terminologie (srov. Lotko 1999, 68) definuje pojem morfologie jako „část gramatiky jazyka studující jeho morfémy co do povahy a chování, zvl. v oblasti flexe a tvoření slov, popř. i komparace“. Odkazuje přitom ještě na heslo morfématika, v němž se lze dočíst, že morfématika/morfémika je „nauka o morfech a morfémech, zvl. z hlediska analýzy a segmentace jazyka na tyto jednotky“ (srov. Lotko 1999, 68). V úvodu ke slovníku však nenajdeme explicitní prohlášení o vázanosti na některou jazykovědnou koncepci. Slovník si klade za cíl registrovat, nikoli normalizovat (srov. Lotko 1999, 6). Jsou zde pouze vyjmenovány prameny, u nichž byla provedena úplná nebo částečná excerpce. S těmito prameny se vesměs i shodují definice zařazených termínů, pokud ovšem nejsou s ohledem na uživatele slovníku nějak modifikovány. Mezi excerpovanými prameny je uvedena i tzv. akademická Mluvnice češtiny (Mluvnice češtiny 1, 2, 3, 2006, 2006, 2007). Její pojetí morfologie se však od výše uvedené slovníkové definice poněkud liší. Na co je však potřebí zaměřit pozornost, je právě orientace celé definice na pojem MORFÉM.

Encyklopedický slovník češtiny (srov. Encyklopedický slovník češtiny 2002) rovněž není dle prohlášení jeho editorů v předmluvě slovník kodifikační, jakkoliv takové povědomí může u jeho uživatelů vzniknout. Snaží se ale o výklady konsenzuální, slaďující specifická metodologická ukotvení především obecných pojmů s jejich výkladem neutrálním. Morfologie dle této příručky „studuje všechny typy morfémů z hlediska jejich formy a funkce“ (srov. Encyklopedický slovník češtiny 2002, 273). Tradičně se pak pod pojem morfologie řadí nauka o slovních druzích a jejich gramatických kategoriích. Dělí se pak takto pojímaná morfologie na morfologii sémantickou a formální. Sémantická morfologie studuje gramatické významy a funkce morfémů, formální morfologie se zaměřuje na kombinatoriku morfémů (tj. patří do oblasti jejího zájmu deklinace, konjugace, popř. stupňování).

Následuje konstatování, že takovéto pojetí morfologie v českém prostředí dominuje. Uvádí se zde ovšem i další pojetí morfologie, kdy se tato disciplína vedle výše zmíněného zabývá rovněž vznikem nových pojmenování kombinacemi slovotvorných základů a různých typů afixů (s vysvětlením, že se jedná o derivaci, nebo kompozici), zahrnuje tedy takto pojatá morfologie i tvoření slov. Tzv. morfémika (morfematika) je morfologie zabývající se lineární analýzou slova na morfémy. Opět stojí za zdůraznění, že definice morfologie v Encyklopedickém slovníku češtiny opět staví na pojmu MORFÉM.

Pojetí morfologie v reprezentativním díle českého mluvnictví, tj. v Mluvnici češtiny, souzní s těmito konsezuálními výklady jen částečně. Neliší se v akcentaci užšího záběru morfologie (sémantická morfologie studuje gramatické významy a funkce morfémů, formální morfologie se zaměřuje na kombinatoriku morfémů), liší se však v náhledu na základní jednotku této subdisciplíny. Vždyť již v Lingvistickém slovníku Pražské školy (Vachek 2005) je pozornost dávána slovu a jeho rozkladu. Pro připomenutí nechť je toto pojetí morfologie uvedeno, neboť se jedná o první českou verzi Dictionnaire de linguistique de l´École de Prague z r. 1960, jež však do českého prostředí vstoupila (jako česká verze) až zcela nedávno. Heslo morfologie a syntax nás poučí o tom, že „podle [pražských funkcionalistů] se morfologie zabývá rozkladem slova“ (srov. Vachek 2005, 111), a heslo morfologie – její úkoly o tom, že úkolem morfologie „je odhalovat strukturu a systém morfologických protikladů realizovaných slovy a morfémy ve smyslu syntagmatické nebo paradigmatické osy“ (srov. Vachek 2005, 112). Pozornost dávaná slovu a jeho „rozkladu“ je naopak předkládanému textu velmi blízká.

Konečně Mluvnice češtiny 2 praví zcela přesvědčeně, že „za základní jednotku morfologie se tradičně považuje slovo“ (srov. Mluvnice češtiny 2, 1986, 253).

Stručnou zmínku si jistě zaslouží i pojetí morfologie v nejnovější mluvnici češtiny (srov. Cvrček a kol. 2010, 125, 81). Zde se, v souladu s předkládaným pojetím tvrdí že „morfologie (tvarosloví) je vedle syntaxe jednou z částí gramatiky“ a že „předmětem jejího zkoumání jsou tvary slov jednotlivých slovních druhů, jejich forma a funkce“, a dokonce z toho prý plyne, že „morfologie se rozpadá na dvě oblasti: slovotvorbu, tedy morfologii slovotvornou, a flektivní morfologii (skloňování a časování slov)“, na jiném místě téže publikace se však poněkud inkonzistentně dozvíme, že „tvoření slov (slovotvorba) je jednou z oblasti nauky o pojmenovávání (procesu) / pojmenování (výsledku)“. Tzv. slovotvorná morfologie (morfologie lexikální) je pak probrána v rámci zmíněné nauky o pojmenování, ne v rámci morfologie.

Obsáhlé Kapitoly z české gramatiky pak do oddílu Kapitoly z morfologie slova zahrnují vedle Kapitol z tvoření slov i Kapitoly z variantnosti flexe, dále pak části věnované některým slovním druhům a některým gramatickým kategoriím. Pojetí slova a pojetí morfologie zde však není explicitně uvedeno (srov. Kapitoly z české gramatiky 2011). Se slovem (a s větou) se počítá jako se základními jednotkami jazyka majícími svůj denotativní obsah (srov. Kapitoly z české gramatiky 2011, 10). Dále je v textu zdůrazněno, že Kapitoly podávají pouze fakta, nikoliv metody, jimiž se k nim došlo. Množství teorie je dle záměru editora omezeno na minimum. Lze pak potom jen z názvů samotných podkapitol soudit, jak je morfologie vlastně pojímána. Zatímco např. ve slovenské lingvistice je slovotvorba zahrnována do lexikologie, srov. např. názor Horeckého:

O návratu slova do morfologie

Zatímco v českém prostředí bylo slovo vždy pevnou součástí lingvistického popisu (srov. Mathesiovu funkční gramatiku či pojetí morfologie v Mluvnici češtiny 2), v anglosaské lingvistice zaznamenává slovo svou rehabilitaci (spolu s rehabilitací morfologie) v letech sedmdesátých, soustředěně pak v letech devadesátých. Jedná se především o deskripce flexivních jazyků v modelech typu word-and-paradigm a o studium struktury slova dané sérií morfologických operací v modelu item-and-process. Za centrální dimenzi jazyka je slovo považováno i v generativní gramatice „hlavního proudu“, tj. v modelu item-and-arrangement. Zde se morfologie stává mostem, jenž spojuje ostatní moduly gramatiky.

Dá se tedy říci, že poté, co klasické chomskyánské schéma bylo už neudržitelné, a poté, co vzrostl zájem o historickou gramatiku, „restaurovala“ se postupně morfologie a s ní dochází ke comebacku fenoménu SLOVO (srov. podrobněji např. Bednaříková 2009a, 45).

Anglofonní morfologie tak znovuobjevila SLOVO. Po slově se volá jako po základní jednotce jazyka. Již to není MORFÉM, jenž stojí v centru pozornosti morfologické analýzy (Katamba 1993, 112). Jaké důvody vedly morfology pro tento obrat, lze stručně shrnout následovně:

Slovo je považováno za minimální jednotku, jež signalizuje význam, a to nezávisle (na rozdíl od morfému). Teorie založená na morfémech se dostává do nepřekonatelných problémů, jakmile narazí na morfémy kumulativní, na tzv. overlapping morphs a na problém fúzujících jazyků vůbec – srov. např. morfémový uzel při pokusu o analýzu adjektiv typu hornický (provedena ovšem analýza jen části lexikálního komponentu daného slovního tvaru – srov. i Bednaříková 2009a, 46):

Dá se dokonce ukázat na jistou morfologickou naivitu v náhledu na přímočarý vztah mezi abstraktním morfémem a jeho konkrétní realizací. Dalším argumentem mohou být mnohé morfologické procesy, do nichž vstupuje celé slovo, ne pouhý morfém. Mezi zmíněné procesy patří např. některé afixační procesy (především prefixace), dále kompozice a zčásti i konverze. Všechny tyto důvody vedou k chápání slova jako klíčové morfologické jednotky. SLOVO se dokonce stává jakýmsi spojujícím prvkem (srov. i Bednaříková 2009a, 47), v němž se stýká klasická morfologie, morfosyntax, tzv. model word-and-paradigm i převažující směr morfologie generativní (např. Katamba 1993, 89).

Korelace termínu SLOVO s teorií textu

Jedna z předchozích kapitol naznačila, jak proběhl návrat slova do podstatné části současné morfologie. Zůstává ovšem otázka, o návrat jakého slova se jedná. Univerzální teorie (a definice) slova v dnešní pluralizované lingvistice, jak již bylo zmíněno, neexistuje. Jak se však snaží ukázat např. Kořenský (srov. Kořenský 1992, 265; 1994, 301; 1998, 83), je nutno korelovat různé představy slova s různými představami textu:

Ve směru slovo → text je na slovo nahlíženo mathesiovsky, tj. jako na jednotku danou předtextově, sémanticky diskrétní.

Tradiční dokulilovské schéma uplatňuje pohled ve směru slovo ? text. Existuje však onomaziologická potřeba, jež vzniká až s aktem usouvztažnění. Ne vždy tedy musí jít, jak bude ještě ukázáno, o jev předtextový (srov. i Bednaříková 2009a).

Ve směru text → slovo je slovo aktuálním linearizačním činitelem, jehož sémantické vlastnosti jsou určeny kontextem.

Pravda, jak už to bývá, bude někde uprostřed této škály, je však třeba počítat se silnou typologickou vázaností pojetí slova (srov. Kořenský 1998, 86). Např. pro češtinu

Flexivní prototyp slova

Tradiční deduktivní typologie (tj. typologie, jež deduktivní cestou usiluje o stanovení tzv. typologických konstruktů) vychází z extrémů, především z extrémních kombinací vzájemně si příznivých vlastností, a počítá s pravděpodobnostní implikací (existuje-li A, pravděpodobně existuje B). Při stanovování konstruktů/prototypů jsou jí základními parametry diference vertikální (vztah mezi elementem a počtem jeho funkcí) a horizontální (tradiční relace mezi slovníkem a gramatikou, tj. mezi funkcí lexikální a funkcí gramatickou), ale spolu s nimi i amplifikace, tj. rozhojňování jazykového materiálu, především materiálu v lexiku.

Grafické znázornění prototypického slova

Vezmeme-li v úvahu premisy skaličkovské deduktivní typologie (srov. Skalička 1951, 1975; Sgall 1993; Bednaříková 1999), z nichž je možno podtrhnout především to, že jazyk vyjadřuje nejen segmenty reality, ale i jejich vzájemné relace, a že tedy operují v každém jazyce nejen procesy onomaziologické, ale i procesy gramatické (každý jazyk musí mít proto gramatiku, byť by byla realizována např. metaforicky), je možno pokusit se graficky postihnout prototypickou stavbu slova (ve smyslu slovního tvaru/slovoformy) toho kterého jazykového typu (srov. i Bednaříková 2009b). Půjde přitom především o realizaci a kooperaci procesů onomaziologických a gramatických.

Schéma ideálního flexivního slova (slovoformy):

░█ nebo █▒

Pozn.: Černý segment představuje kořen, tečkovaný segment prefix, nebo sufix.

V neterminologickém významu znamená výraz flexe „ohýbání“. Ideální flektivní slovo sestává z pouhých dvou morfů, kořene a jednoho afixu (prefixu, nebo sufixu). Veškeré významy gramatické jsou kumulovány do jednoho jediného formálního elementu, jenž má podobu právě afixu. Přesto tento afix dokáže vyjádřit kongruenci, je tedy slovosled z hlediska gramatické stavby věty (ne však dle komunikačního dynamismu) volný. Nová slova se nemohou tvořit přidáním žádného nového afixu, derivace tudíž nepřipadá v úvahu (na rozdíl od aglutinace – srov. schéma aglutinační níže). Onomaziologickou funkci má změna způsobu flexe, tedy konverze (sloužící i slovnědruhové transpozici) anebo transflexe.

Schéma ideálního aglutinačního slova (slovoformy):

… ░▓▒░█░▒▓░ …

Pozn.: Černý segment je kořen, segmenty tečkované zastupují afixy.

„Glue“ je obvykle lepicí substance, jež se používá ke spojování věcí. Počet morfů prototypického aglutinačního slova je neomezený. Morf kořenný, nesoucí význam lexikální a sloužící jako základ pro „přilepování“ dalších morfů, je ovšem pouze jeden, elementy nesoucí významy buď gramatické, nebo onomaziologické mají podobu afixů. Vždy nesou pouze jedinou, nesloženou informaci. Jejich počet je „nekonečný“, žádný afix však není redundandní. To má ovšem důsledky morfosyntaktické. Nelze vyjádřit morfematicky kongruenci, slovosled je tudíž pevný. Nová slova se tvoří pomocí afixace (prefixace, nebo sufixace, nikoliv však infixace, interfixace nebo transfixace).

Specifika flexivního slova

Příklad 11

Stavba slova mouš-e v uvedeném textu představuje ideální prototypickou strukturu flektivního slova. Sestává z kořene mouš a afixu -e, jenž je polyfunkční a představuje tudíž tzv. kumulativní morfém. V tomto případě jsou zde kumulovány gramatické informace o jmenném rodu, čísle a pádu. Diference mezi lexikální a gramatickou částí je jasná, přesto je zde přítomen silný rys syntetismu, reprezentovaného fúzí morfů. Jde o alternaci ch~š, způsobenou palatalazací vlivem fonologického složení afixu (předního vokálu). Dalším silným rysem flexe je samotná forma slova a její funkce – forma dativu zde totiž není obligatorním komplementem slovesa otevřel, nejde tedy o objektový komplement, ale o volný (nevalenční) dativ s adverbiální (a komunikační) funkcí, zde o tzv. dativus commodi, jenž způsobuje inkluzi děje do zájmové sféry jedince (srov. např. Poldauf, 1964; Bednaříková, 1987, 1996, 2001). Schopnost vyjádřit komunikační funkci pomocí flexe dokazuje vysoce flexivní prototypickou hodnotu jazyka.

Předběžný závěr

Předkládaný návrh popisu jazyka buduje na pojmu SLOVO. Uvědomuje si přitom mnohá úskalí, jež tento přístup přináší. Přes nemožnost univerzální definice této jednotky je na část gramatiky, již tradičně nazýváme morfologií, nahlíženo jako na nauku o vnitřní struktuře slova, jež je dána sérií a složitou kooperací morfologických procesů. Tím je dána na jedné straně vnitřní soudržnost disciplíny, zahrnující jak morfologii flexivní, tak i lexikální (hranice mezi nimi není, a ani nemůže být neprostupná, což je dáno mj. i obtížným rozlišením procesů onomaziologických od procesů gramatických), na druhé straně i propojenost s popisy fonetickými a syntaktickými. Připravované (navazující) kapitoly budou z těchto předpokladů vycházet.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

BAUER, L.Word. In: Morphologie / Morphology. Ein Internationales Handbuch zur Flexion und Wortbildung. An International Handbook on Inflection and Word-Formation. Volume 1. (eds. Booij, G. – Lehmann, Ch. – Mugdan, J. – Skopeteas, S.). Berlin – New York: Walter de Gruyter, 2000, s. 247–257. ISBN 978-3110172782.

BAUER, L. A glossary of morphology. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2004. ISBN 0 7486 1853 8.

BEDNAŘÍKOVÁ, B. Towards (proto)Typing morphological processes. Czech and Slovak Linguistic Review, 2012, roč. 1, č. 1, 44–52.

BEDNAŘÍKOVÁ, B. SLOVO a jeho KONVERZE. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009a. ISBN: 978-80-244-2220-6.

BEDNAŘÍKOVÁ, B. Je čeština „ideální“ reprezentant flexivního typu jazyka? ROMANOSLAVICA, 2009b, roč. XLV, Bucharest: Universitatea din Bucuresti, 41–50.

BEDNAŘÍKOVÁ, B. Systemic Description, or Systematic Prescription? In: Langue and Parole in Synchronic and Diachronic Perspective. Amsterdam: Pergamon, Elsevier Science, 1999, 75–80.

CVRČEK, V. a kol. Mluvnice současné češtiny 1. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 9788024617435.

DOKULIL, M. Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha: Academia, 1962.

Encyklopédia jazykovedy (ed. Jozef Mistrík). Bratislava: Obzor, 1993. ISBN 80-215-0250-9.

Encyklopedický slovník češtiny. (eds. Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J.). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985.

HORECKÝ, J. Slovenská lexikológia. Bratislava: SPN, 1971.

Kapitoly z české gramatiky (ed. František Štícha). Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1845-8.

KATAMBA, F. Morphology. London: The MACMILLAN PRESS LTD, 1993. ISBN 0198700369.

KOŘENSKÝ, J. K otázce procesuálního pojetí slovní zásoby. Slovo a slovesnost, 1992, roč. 53, s. 265–272.

KOŘENSKÝ, J., 1994. Ještě několik slov k možnostem výkladu lexikální složky jazyka. Slovo a slovesnost, 1994, roč. 55, s. 301–302.

KOŘENSKÝ, J. Slovo v textu. Jazykovědné aktuality, 1998, roč. 35, s. 83–88.

LOOS, E. E., 2004. Glossary of Linguistic Terms. Available online. (last modified 5 January 2004) http://www.sil.org/linguistics/GlossaryOfLinguisticTerms/WhatIsAMorphologicalProcess.htm (cited 25 June 2011)

LOTKO, E. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. ISBN 80-. 244-0123-1.

MATTHEWS, P. H. Morphology. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-41043-6.

MEĽČUK, I. Morphological processes. In: Morphologie / Morphology. Ein Internationales Handbuch zur Flexion und Wortbildung. An International Handbook on Inflection and Word-Formation. Volume 1. (eds. Booij, G. – Lehmann, Ch. – Mugdan, J. – Skopeteas, S.). Berlin – New York: Walter de Gruyter, 2000, s. 523–535.
Mluvnice češtiny 1, 2, 3., 1986, 1986, 1987. Praha: Academia.

POLDAUF, I. The Third Syntactical Plan. Travaux linguistiques de Prague, 1964, roč. 1, Praha, s. 241–255.

SGALL, P., 1993. Typy jazyků a jejich základní vlastnosti. Slovo a slovesnost, 1993, roč. 45, s. 271–277.

SKALIČKA, V. Typ češtiny. Praha, 1951.

SKALIČKA, V. K maďarské gramatice. In: Lingvistické čítanky III: Typologie, svazek 1, Praha, 1975, s. 5–48.

VACHEK, J. Lingvistický slovník Pražské školy. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0933-9 -2005.

Klíčová slova
Slovo, slovní tvar (slovoforma), slovotvorná báze, slovotvorný formant, tvarotvorná báze, tvarotvorný formant, spoluformant, morfém, afix, morfologie, syntax, text, typologie, typologický konstrukt (prototyp), flexe, aglutinace

Zpracovala: Božena Bednaříková, Katedra bohemistiky FF UP Olomouc a Universita degli Studi di Udine




Autor příspěvku: Božena Bednaříková dne 7.2.2013 Chcete-li příspěvek editovat, musíte se přihlásit do systému.
Rubriky: Komunikace, řeč
Komunikace, řeč
Novější:
Starší:

Nejnovější příspěvky