Úvod

Koncepční různorodost psychologického pojetí osobnosti, o které svědčí početné teorie, poukazuje na to, že osobnost se jeví jako nejkomplexnější antropopsychický fenomén. V souladu s tím má psycholog náročný úkol integrovat různorodé empirické poznatky o zkoumané osobnosti v ucelenou, validní a z hlediska terapie užitečnou diagnostickou zprávu. Jak již bylo naznačeno, tento úkol není jednoduchý, neboť každá z často konfrontovaných koncepcí nabízí možnost interpretovat, zkoumat nebo léčit osobnost. Freudova psychoanalýza v souladu se svými dynamickými principy upřednostňuje výklad osobnosti, Cattellova nebo Eysenckova psychometrická teorie klade důraz na metodu výzkumu, Rogersovo humanistické pojetí upřednostňuje vývoj účinné terapie atd.

Volba teoretického rámce výkladu osobnosti je zejména důležitá pro aplikativní psychologii osobnosti - psychodiagnostiku. Teorie vymezuje, co má psycholog u problematické osobnosti zkoumat, taktéž mu poskytuje metodu šetření, dále související pojmový systém pro odborný výklad zjištění stavů apod. To vše má usnadnit diagnostiku problematického jedince a nabídnout vhodnou léčbu.

Psychologický výklad osobnosti představuje odbornou a na základě relevantních poznatků více či méně zdařilou rekonstrukci zkoumaného jedince. Míra souhlasu diagnostické rekonstrukce osobnosti se skutečnou strukturou a dynamikou zkoumaného jedince verifikuje budoucí praktickou hodnotu takové koncepce. Jelikož psychologie postrádá jednotnout teorii osobnosti, hodnota psychodiagnostického výkladu zkoumaného jedince závisí na zvolené teorii ze strany psychologa a na jeho klinické zkušenosti.

J. Berger (1989, s. 382) postuluje, že optimální teorie osobnosti má poskytnout:

• Popis a klasifikaci hlavních vlastností (symptomů) zkoumaného jedince;
• Řád a logiku mezi různorodými a často protikladnými výsledky šetření, nikoliv však za cenu ztráty skutečné osobnosti;
• Přijatelnou míru objasnění a porozumění zkoumaného jedince;
• Redukci subjektivity při výzkumu a interpretaci osobnosti;
• Volbu vhodného terapeutického postupu;
• Uspokojivý odhad budoucího vývoje narušeného stavu.

Dílčí teoretické výklady osobnosti vedly k vypracování několika modelů psychologické interpretace osobnosti. Níže uvádím strukturu hlavních modelů současné psychologické explikace zdravé a narušené osobnosti:

• Model intuitivního poznání;
• Model kognitivního poznání:
  • Model teorie informace;
  • Sylogisticko-probabilistický model.
• Model empatického poznání;
• Interakční model:
  • Psychoanalytická interpretace;
  • Transakční interpretace;
  • Fenomenologicko-metapercepční interpretace.

Model intuitivního poznání

Pojem intuice pochází z latinského nazírání, zření. V encyklopedickém slovníku Larousse (1968, s. 595) je pojem intuice určen jako „bezprostřední uchopení pravdy anebo předpokládané pravdy mimo přítomnost vědomých, racionálních procesů.“ Longmannův slovník současné angličtiny (1982, s. 588) definuje intuici jako „moc poznání, jak něco vzniká nebo se stává bez účasti myšlení.“

Čínský zakladatel Zen Buddhismu Hui-nenga (1959, s. 1816) učil, že základem této náboženské, filozofické a psychologické doktríny a praxe je životní zkušenost člověka, zejména jeho intuitivní poznání, které definuje jako „vhled do samotné podstaty jevu.“ Poznání světa a vlastního bytí je tedy spíše intuitivní a méně intelektuální nebo filosofické. V intuitivním poznání člověk prožívá jednotu všeho se vším v souladu se vztahem: „Já jsem sebou, jsem ty, ty jsi já, my tvoříme jednotu.“ (1959, s. 1817).

C. G. Jung, který se nechal inspirovat hloubkou východní moudrosti, vyzdvihuje kompenzující přínos intuice v individuálním poznání. Intuice dodává nevědomý význam racionálnímu uchopení jevu, a tímto ho podporuje při řešení teoretických a praktických problémů.

• „Dokonce i fyzika jakožto nejpřísnější ze všech aplikovaných věd překvapivě značně spoléhá na intuici, která působí prostřednictvím nevědomí (ačkoliv později lze odhalit logické postupy, pomocí kterých bychom dosáhli totožného výsledku jako s intuicí)“ (Jung, 1973, s. 92).

Shodně s C. G. Jungem také G. Allport (1937, s. 545) pojal intuici jako „bytostné porozumění daného řádu.“ Intuitivní porozumění je podmínkou pro zahájení výzkumu a také pro realizaci jeho jednotlivých etap. Psychologická explorace osobnosti vyžaduje vskutku mnohem více než jen důsledné uplatnění principů racionální logiky.

• „Vynecháním intuice psycholog výrazně omezuje vlastní možnosti. Bez intuice začíná analýzou a končí konceptualizací, čímž obětuje příležitost porozumět živoucím lidem„, píše Allport (1937, s. 547).

Rozsáhlý přehled 30 psychologických definic intuice přináší S. Wilde. To ukazuje na rozmanitost tohoto jevu. H. Welling (2005, s. 22) uvádí 11 rozdílných významů intuice, které shrnuje do 4 kategorií:

• Intuice jako podmínka vědeckého poznání.
  • Četná zjištění potvrzují nenahraditelnou roli intuice při pátrání po uspokojivé odpovědi na otázky různého typu, a to včetně vědeckých. Intuice tudíž nabádá zainteresovaného badatele, aby se soustředil na možnosti, které poskytují optimální řešení problémů, a zároveň pomáhá při odstranění rušivých alternativ.
• Intuice jako součást tvůrčího myšlení.
  • Zde se intuice podobá iluminaci jakožto významnému mentálnímu kroku při tvůrčím řešení problému. Jde o ‘aha‘ zážitek související s ukončením inkubační etapy tvůrčího myšlení.
  • Jedna z cest jak zvýšit individuální účinnost při řešení komplexní situace je dočasný odklad odpovídající mentální činnosti. J. Hadamard (in: Krech, D., Crutchfield, R. S., 1973, s. 371) postuluje, že technika úmyslného zanedbávání problému, tj. jeho odsunutí na pokraj individuálního zájmu, ochrání člověka před frustrujícím pocitem vlastní nekompetence a zároveň povede ke spontánnímu odhalení vyhledávaného řešení.
• Intuice jako tvůrčí inspirace a zdroj tvůrčí činnosti.
  • Toto určení se podobá Jungovu chápání intuice jako latentní schopnosti jedince uchopit podstatu věcí, odhalit skryté, esenciální vlastnosti jevu. Intuice je nezbytná pro uměleckou a tvůrčí činnost, což odborníci hodnotí jako základní podmínku při náboru uchazečů na podobné profesní pozice.
• Intuice jako provizorní vědění nebo nepříliš zřejmá předtucha ve vztahu k danému úkolu, otázce apod.
  • Podobná kvalita nejistoty se jeví zejména u dětí, které často spoléhají na vlastní odhad při hledání přijatelné odpovědi.

Zastánci intuice souhlasí, že se jedná o druh individuálního poznání, který stále není vysvětlen. Shoda rovněž existuje kolem nevědomé povahy a způsobu vzniku procesu. Intuitivní poznání vzniká bezprostředně. Člověk si často neuvědomuje ani to, jak dospěl ke vstupním informacím, jež mu usnadňují kladné řešení problému.

Intuitivní poznání je zcela nezávislé na teoriích, pojmech, pravidlech a pomůckách a také není podmíněno délkou kontaktu s jinou osobou. Tuto schopnost zpravidla vlastní umělci nebo také senzitivní osoby. Souhlasně s třetím významem intuice dle Wellinga J. Berger (1989, s. 384) zdůrazňuje, že při náboru zájemců o klinickou psychologii je potřeba volit primárně intuitivní uchazeče, neboť intuice je důležitým předpokladem úspěšné psychodiagnostiky a psychoterapie.

Model kognitivního poznání

Kognitivní pojetí osobnosti navazuje na kognitivní tradici v psychologii a mj. implementuje zásady teorie informace a sylogisticko-probabilistického způsobu uvažování, které existují jako samostatné modely psychodiagnostické interpretace osobnosti. J. Berger mezi kognitivní postupy explikace testových ukazatelů rovněž zahrnuje model diagnostických indikátorů. Společnými jmenovateli všech modelů kognitivní interpretace zkoumané osobnosti jsou racionalita, analyticko-syntetický přístup k relevantním ukazatelům a také společné empirické úkoly, které zejména řeší:

• Jak probíhá psychický proces rekognice (rozpoznání) relevantních znaků v souvislosti se zkoumaným jevem (konkrétní osobností);
• Jak se z rozpoznaných znaků utváří celek a přesvědčení psychologa, že uchopil podstatu problémů zkoumané osobnosti.

Platnost modelů racionálního poznání se bezpochybně osvědčila ve výzkumu a vývoji umělé inteligence a také při modelování počítačových algoritmů, pomocí kterých lze simulovat a volit optimální kontakt mezi psychologem a klientem.

Model teorie informace

V současné kognitivní psychologii dominují procesy zpracování informace. Výsledkem jsou modely interpretace psychologických dat, jež jsou inspirovány poznatky z oblasti kybernetiky a informatiky. Zásluhou komunikační teorie C. Shanona a N. Wienera a také teorie detekce signálů W. P. Tannera a J. Swetse se obecná teorie informace stává jedním z užitečných modelů současné interpretace lidské psychiky. Díky tomu vnikla nová výzkumná orientace, jejíž výsledky dodaly nový impuls k vývoji kognitivní psychologie směrem ke komunikačním procesům člověka, zejména procesům vnímání a rozpoznávání znaků. Tímto se kognitivní psychologie stává prestižním oborem v psychologii.

Podle teorie informace lze psychologický rozbor osobnosti pojímat jako druh informačního procesu. K tomu však je zapotřebí splnit zásadní podmínku, a sice aby zkoumaná situace byla chápana jako uzavřený systém, ve které se jasně budou rozlišovat a vzájemně na sebe navazovat vstupní podněty, situační vlivy, výstupní odpovědi a hodnotící osoba. Pojem ‘uzavřenost‘ tudíž implikuje apriorní danost všech možných podnětů, odpovědí a vztahů mezi antecedentními a konsekventními složkami systému. Z toho také vyplývá prioritní zájem psychologa o množství informací (vyjádřeno v bitech), které z iniciálního podnětu (zdroj informace) pomocí převodového kanálu (posuzovatel) putují do odpovídajícího cíle (odpověď). Ideální situace znamená bezchybný a bezztrátový přenos veškerých informací k odpovídajícímu příjemci.

Model informace se ukázal být vhodným pro řešení diagnostických a klasifikačních úkolů jednak kategoriálního, jednak dimenzionálního druhu. Kategoriální přístup zastupuje myšlenku o diskontinuitě psychických fenoménů a jako takový je nosným principem nosologické klasifikace psychických poruch. Jedná se o modální klasifikaci aktuálních psychických stavů, která vychází z myšlenky o existenci ideálních typů a stavů osobnosti, do kterých lze zkoumaný duševní fenomén zařadit dle kritéria nejvyššího souladu (ang. the best fit). Na opačném pólu stojí dimenzionální přístup, který postuluje kontinuitu psychických jevů a procesů. V souladu s tímto přístupem se zjištěným rozdílům přisuzuje patřičná nominální hodnota, která vyjadřuje a také pomáhá porovnávat intenzitu sledovaných změn a stavů psychiky.

Stěžejním problémem informačního modelu poznání osobnosti je skutečnost, že člověka a lidskou situaci nelze ani objektivizovat, ani redukovat na vztah typu ‘podnět – reakce‘. Proto je nezbytné, aby psycholog reálně přistupoval k poznatkům získaným v rámci informačního modelu uvažování a komplementárně je - společně s ostatními modelovými poznatky - včlenil do integrálního pojetí o zkoumané osobnosti.

Sylogisticko-probabilistický model

T. R. Sarbin propojil teorii pravděpodobnosti s formálně logickými pravidly sylogismu. Jedná se o racionální model psychologické interpretace osobnosti vhodný pro psychodiagnostickou interpretaci narušených psychických stavů a procesů. Model se opírá o následující zásady:

• Každý psychologický odhad zkoumané osobnosti je myšlenkový úsudek;
• Předmětem hodnocení vždy bývá konkrétní člověk nebo užší segment individuálního prožívání/projevu;
• Interpretace zkoumaných vlastností vyžaduje zařazení hodnocených vlastností do patřičných kategorií;
• Psychologické zobecnění zjištěných poznatků musí souhlasit s platnými pravidly statistického usuzování, zejména s teorií pravděpodobnosti;
• Výsledkem myšlenkového procesu je probabilistické pojetí osobnosti.

Psycholog je si vědom, že testovým vyšetřením nelze postřehnout osobnost klienta jako celek. Z toho důvodu je nucen zaměřit se na vybraný segment, projev nebo skupinu psychických vlastností. Další etapa soustředění na odborné zobecnění a interpretaci obsahově limitovaných údajů je možná jen za předpokladu, že psychologovi bude poskytnuta patřičná klasifikace osobnosti, ve které je zakomponován statistický princip pravděpodobnosti. Přesnost klasifikace empirických zjištění o zkoumané osobnosti tudíž je podmínkou pravděpodobnosti validity psychodiagnostického úsudku.

Užití sylogismu při odborném výkladu osobnosti postuluje souhlas mezi hlavní (vis major) a vedlejší (vis minor) premisou. Hlavní premisa reflektuje danou teorii osobnosti, ale také klinickou zkušenost psychologa. Vedlejší premisa se na druhé straně utváří během klinického šetření konkrétní osobnosti a souhlasí s empirickými nálezy.

J. Berger (1979, s. 83) uvádí příklad, kdy psycholog má odpovědět na otázku, zda u vyšetřované osobnosti propukl schizofrenní proces, nebo zda se jedná o premorbidní schizoidní poruchu osobnosti bez psychotických projevů. Myšlenkový postup psychologa lze rozčlenit na dvě etapy - fázi hlavní (iniciální) a fázi vedlejší premisy (sběr a zpracování výsledků šetření).

Iniciální fáze sestává z následujících klasifikačních (nosologických) situací:

• (i) Schizofrenní pacienti zpravidla jeví příznaky A, B, C.
• (ii) Schizoidní osobnosti zpravidla jeví příznaky A, B, D.

Fáze sběru a zpracování výsledků vyúsťuje v jejich klasifikování do kategorie A, B, C a D a následné vymezení vedlejší premisy. Srovnání empirických dat (vedlejší premisa) s odpovídajícími psychopatologickými stavy (postuláty hlavní premisy) vyúsťuje v diagnostický závěr, který nejvíce souhlasí s vedlejší premisou (angl. the best fit). Například výsledky šetření u pacienta neukazují na žádné náznaky, které jsou obsažené v kategorii D. Psycholog pak může přijmout alternativní premisu vis major (i), totiž že u vyšetřované osobnosti s největší pravděpodobnosti probíhá schizofrenní proces.

S probabilistickou interpretací osobnosti se pojí řada otevřených otázek. Paul E. Meehl (1954, s. 119) zdůrazňuje, že osobnost a její specifické problémy nelze pojmout formálními či matematickými zásadami uvažování, jakými jsou sylogismus nebo teorie pravděpodobnosti. Probabilistický přístup má omezené možnosti, máme-li na mysli porozumění jedinečných a neopakovatelných stavů a procesů konkrétního jedince. Avšak sylogisticko-probabilistickou metodu v psychologii lze použít k operacionalizaci sociálních či klinických výzkumů dílčích osobnostních vlastností nebo také ke stanovení objektivních kritérií pro ověření platnosti výzkumných hypotéz.

Model empatického poznání

Empatie je schopnost porozumět jinému člověku a vcítit se do jeho prožívání. C. R. Rogers (1998, s. 125) vymezil empatii takto:

• „Prožívat stav empatie nebo být empatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem, avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by“. Znamená to tedy cítit bolest nebo radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to, jako bych já cítil bolest nebo radost a podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako by“, pak se jedná o identifikaci.“



C. R. Rogers vnímá empatii jako klíč k porozumění klienta ze strany terapeuta. Empatie pomáhá, abychom porozuměli tomu, co klient říká a prožívá. Emaptie tudíž spolu s ohleduplností a upřímností tvoří triádu základních lidských předpokladů úspěšného psychoterapeuta.

Empatie se u každého člověka vyskytuje odlišně. Inspirován studií C. B. Truaxe z roku 1967, C. R. Rogers vymezil osm přechodných stavů mezi empatií a neempatií. Takovéto rozlišení má praktickou hodnotu při náboru budoucích psychoterapeutů, neboť odhadem empatické otevřenosti psychologa lze předpovědět obecnou schopnost pro navázání vztahu s klientem, na němž závisí úspěch psychoterapie.

Níže uvádíme Rogersovo vymezení extremních pólů dimenze empatičnost-neempatičnost (1998, s. 128 – 129):

• Nejnižší úroveň empatického porozumění:
  • „Terapeut si neuvědomuje ani ty nejzřejmější klientovy pocity. Jeho reakce neodpovídají ani klientově náladě, ani obsahu jeho výroků. Přítomná není měřitelná úroveň empatie, a tedy ani žádná přesnost. Terapeut je zřejmě znuděn, lhostejný, popřípadě aktivně nabízí radu, nevyjadřuje však vlastní uvědomění klientových aktuálních pocitů.“
• Nejvyšší stupeň empatie:
  • „Terapeut přesně interpretuje všechny klientem projevované pocity. Dokáže odhalit také ty nejhlouběji skryté oblasti klientových pocitů, vyjadřuje se k významu jeho zkušeností, kterých si klient takřka není vědom. Vstupuje do pocitů a zkušeností, jež jsou klientem pouze naznačeny, a činí tak citlivě a přesně. Zpřítomnělý obsah může být pro klienta nový, není však cizí. Přestože terapeut v 8. fázi dělá chyby, nejsou takového druhu, aby bránily úspěšnému procesu. Spíše se projevují váhavou reakcí terapeuta, který je k těmto chybám také citlivý, a v průběhu setkání okamžitě mění své odpovědi a dává neustále najevo, že přesně ví, o čem je řeč a co bude obsahem následujícího klientova zkoumání vlastního nitra. Terapeut vykazuje sounáležitost s klientem cestou pokusu a omylu. Tón jeho hlasu vyjadřuje vážnost a hloubku jeho empatického porozumění“.

T. Sarbin rozlišuje dva druhy empatie - imitační a projektivní. Imitační empatie se táže: „Co bych udělal, kdybych byl na jeho místě?“, zatímco tázací forma projektivní empatie zní: „Pokud bych byl na jeho místě, tak bych …“.

Poznávací hodnotou empatie se důkladně zabýval H. Murray, neboť v empatii viděl klíč k porozumění jiným lidem. Podle H. Murraye (1938, s. 248) je empatické poznání interakční a jako takové vyžaduje emoční kontakt dvou lidských jedinců. Problém empatie nespočívá v její vědecké nespolehlivosti, nýbrž v tom, že závisí na dovednostech psychologa, jak zachází s tímto subjektivním zdrojem poznání. Proto jsou umělci často úspěšnější při odhadu jiného člověka než racionálně zaměření psychologové, neboť poznání jiné osoby vyžaduje holistický a empatický vhled do její jedinečnosti, zatímco racionální přístup zůstává parciální a emočně nezaujatý.

Murrayův trichotomní systém rozlišuje recipatii, empatii v užším smyslu a kritickou empatii (1938, s. 248).

• Recipatii lze označit jako vědomí o vnitřním stavu organismu, prožívání napětí, pohody, vzrušení, bolesti, strachu, závisti, lásky… K recipatii se nejblíže pojí sloveso „stávat se“ (angl. becoming) otevřeným a citlivým v nejhlubším možném smyslu, a to nejen vůči vlastní činnosti a slovům, ale především vůči vlastnímu prožívání toho, jak moje postoje ovlivňují mé cítění, myšlení a aktivitu.
• Empatie v užším smyslu označuje prožitek jednoty s jiným člověkem, imaginární sloučení mezi Já a Ty. Člověk tím fenomenologicky a nevědomě nahlíží do nitra rovněž otevřené, blízké osoby. Výsledkem je bezprostřední a nezkreslené vědění o tom, co někdo myslí, prožívá nebo jakým je.
• Kritická empatie vyjadřuje vědomí o probíhajících recipatiích a empatiích a také o všech změnách, které vyvolávají kontakt s jinou osobností.

Empatie jako emoční kategorie se často pojímá v rozporu s myšlením. Avšak tuto diverzitu mezi oběma psychickými procesy psychologové stále méně vnímají, zejména když se hodnotí jejich poznávací přínos. Na tom má nesmírnou zásluhu C. G. Jung a jeho strukturální vymezení racionálních a iracionálních funkcí, přičemž cítění a myšlení, coby z hlediska tvorby hodnot, zahrnul mezi racionální psychické procesy. Tudíž cítění, jehož produkty jsou etické hodnoty (dobro, či zlo), a myšlení, které produkuje logické hodnoty (pravda, či lež) sdílejí totožný racionální základ. Tímto i empatie spadá mezi racionální procesy a jako taková je legitimním zdrojem poznání, který lze uplatnit v psychologickém pojetí osobnosti.

V rámci psychoanalýzy se empatie pokládá za projev obranné identifikace. S. Freud postuloval, že člověk ztotožňující se s jinou osobou rozumí jejímu vnitřnímu prožívání. Tento vhled mu je umožněn schopností empatického prožitku jiného člověka.

Empatie jako poznání se uskutečňuje v relacích člověk-člověk, člověk-živočich, živočich-člověk, živočich-živočich. Psychologický výklad někdy zdůrazňuje regresivní povahu empatie. Empatické prožívání lze tudíž pojmout jako recidivu symbiotického vývoje osobnosti. Dle fenomenologického pojetí J. Bergera (1989, s. 385) empatie svědčí o imaginární jednotě Já a Ty, kterou lze ztotožnit s projekcí nebo projektivní identifikací.

Empatie je nedílnou součástí individuálního porozumění vnitřním pochodům a problémům jiných subjektů. V tom smyslu model empatického poznání působí jako cenný zdroj otázek týkajících se emočního a obecně dynamického pozadí zdravých a narušených osobností. Emoční porozumění je základem pro praktickou činnost dětského psychologa (při omezené verbální komunikaci dítěte) nebo klinického psychologa (kvůli nevědomé dynamice psychopatologických fenoménů). Taktéž empatický model poznání se jeví jako mocný nástroj pro šetření interpersonálních relací jedince.

Kritikové zpravidla poukazují na subjektivní povahu empatie, která není s to odpovědět na základní gnoseologickou otázku o tom, jakým způsobem psycholog integruje relevantní údaje o vyšetřované osobě ve smysluplný a užitečný výklad. Zastánci empatického modelu odpovídají, že psychologické porozumění osobnosti lze chápat jako tvůrčí proces inteligibilního a emočně otevřeného odborníka, který při interpretaci zkoumaných jevů nezaujatě a komplementárně používá jak empatické, tak kognitivní zdroje poznání.

Úsilím každého psychologa je dosažení validního poznání osobnosti, které bude mít nejen dlouhodobější poznávací, ale také praktickou platnost. Otázkou zůstává, zda poněkud metafyzický přístup ke studiu osobnosti, který je více méně zřejmý jak v intuitivních, tak v kognitivních modelech poznání zkoumaného jedince, může přinést očekávané výsledky. Zde je označení „metafyzický“ použito kvůli následujícím důvodům:

• Zkoumaná osobnost je pojatá jako statické, pasivní a reaktivní bytí;
• Panuje názor, že se zkoumaná osobnost během určité doby nebude významně měnit;
• Šetření konkrétních osobností včetně plošných výzkumů dílčích osobnostních vlastností u více lidí zpravidla končí formulací abstraktních pojmů, kategorií nebo definic;
• V souladu s výše uvedeným je psycholog ve svém přístupu ke klientovi vystaven k tomu, aby akceptoval zásadu logického pozitivismu, že jakmile jednou byla stanovena definice osobnosti, zůstává zkoumaný jedinec v podřízené pozici, neboť není s to libovolně měnit vlastní, odborníkem definovanou osobnost.

Další charakteristikou již prezentovaných modelů psychologické interpretace osobnosti je radikální odloučení pozice odborníka od pozice zkoumaného jedince. Porozumění jinému člověku tudíž předpokládá dynamický vztah dvou prožívajících a hodnocení schopných osob, přičemž každý jedinec je subjektem a zároveň objektem zkoumání, nevyjímaje psychologa. Nicméně dosavadní modely reflektovaly proces, ve kterém poznání probíhá směrem od pozorované osoby k psychologovi, nikoliv opačně. V těchto podmínkách se psycholog řídí předem stanoveným protokolem šetření, kdy používá systém metod, jejichž úspěšnost závisí na tom, zda vyšetřovaný přistoupí k odhalení intimních záležitostí, či nikoliv. Zároveň kvalita vzniklé interakce mezi pozorovatelem a pozorovaným, jejich výměna názorů, emocí, gestikulací a mimiky jsou pro takto nastavené jednosměrné poznávání považovány za irelevantní.

Ve složitém a náročném procesu psychologické interpretace osobnosti nesmí chybět poznatky interpersonálního charakteru. Dyáda neboli vztah mezi dvěma jedinci, mezi psychologem a klientem, se musí stát prioritou psychologického zájmu, neboť jde o primární zdroj uchopení a interpretaci vyšetřované osobnosti. V souladu s tím je nutno nahradit model individuální analýzy analýzou interpersonálních vztahů. Tomu bude věnován následující výklad.

Interakční model poznání

Interakční výklad osobnosti zahrnuje psychoanalytickou, transakční a fenomenologicko-metapercepční interpretaci osobnosti. Tyto dílčí modely poznání sdílejí totožný zdroj poznatků, tedy subjektivní údaje o vlastním prožívání, problémech anebo celkovém duševním stavu zkoumané osoby. Posléze psycholog informace shrnuje, třídí, analyzuje a konzistentně sjednocuje do smysluplného výkladu o zkoumaném jedinci.

Avšak tento proces vždy přesahuje strohý metodologický rámec testové situace, neboť jak psycholog, tak klient sdílejí vzájemný lidský kontakt, který zpětně ovlivňuje oba subjekty a v konečném důsledku má zřejmý dopad na poznávací hodnotu psychologického šetření. V souladu s tím psycholog musí při výkladu zkoumané osobnosti brát zřetel na dynamiku kontaktu s vyšetřovanou osobou. Tudíž vnímání, chápání a jednání člověka iniciují a ovlivňují intrapsychické a také interpersonální procesy. Jinými slovy, mé vnímání a hodnocení jiné osoby je vždy ovlivněno mým psychickým stavem, mými obavami, očekáváními apod. Zároveň pokaždé, když někoho zkoumám, si také uvědomuji, že jsem předmětem zkoumání druhé strany, která mě vnímá a hodnotí. Tytéž pochody prožívá i vyšetřovaná osoba, což značně ovlivňuje vzájemný vztah dvou osob a celkovou kvalitu psychologického šetření.

Psychoanalytická interpretace osobnosti

Rozbor interpersonálního vztahu má pro psychoanalytickou explikaci osobnosti zcela jedinečný význam, neboť zahrnuje rozbor komplementárních a zároveň asymetrických pozic dvou jedinců, kteří jsou účastni klinického šetření. V rovině subjektivního prožívání a hodnocení psycholog a klient rozdílně vnímají a hodnotí dyádní testovou situaci, a podle toho jednají. Odtud vyplývá gnoseologická zásada, že psychologická interpretace klienta musí zahrnout analýzu situačních a subjektivních proměn všech aktérů testové situace. Činitelé obou stran tedy zřejmě ovlivňují kognitivní, hodnotící a tvůrčí činnost psychologa jakožto lidské bytosti, a to stejným způsobem, jakým zároveň ovlivňují osobnost a situační výkonnost klienta, který je předmětem odborného zájmu.

R. Schafer (1954 s. 446), který analyzoval interpersonální dynamiku dvou aktérů (psychologa a klienta) v podmínkách nestrukturované testové situace, postuloval, že poznávací hodnota zjištěných údajů o zkoumané osobnosti závisí:

• Na otevřenosti klienta pro spolupráci;
• Na schopnostech psychologa třídit, analyzovat a zpracovat získané informace v odborný úsudek.

R. Schafer rovněž vymezil dvě komplementární roviny psychologické analýzy klinických údajů:

• Analýzu osobnosti psychologa včetně psychických a sociálních aspektů jeho zaměstnání, kde psycholog realizuje sebe jako odborníka a tvůrčí osobnost;
• Analýzu osobnosti zkoumaného klienta včetně jeho sociální percepce a kvality spolupráce s psychologem.

Obě zúčastněné strany tedy vstupují nejen do specifické testové, nýbrž i interpersonální dyády, která značně ovlivňuje psychologa i klienta. Z toho R. Schafer vyvozuje, že pro věrohodné a užitečné poznání zkoumané osobnosti je nezbytné porozumět interpersonální dynamice relace klient-psycholog.

Analýza osobnosti psychologa

Praktickou způsobilost psychologa osobnosti lze zjednodušeně schematizovat jako výzkum, třídění, analýza a odborný výklad psychologického šetření člověka. Nesmíme však zapomenout, že i psycholog je člověk a že je jeho profesní činnost ovlivnitelná různými subjektivními, objektivními a interpersonálními činiteli, což platí zejména pro klinického psychologa. F ormální pracovní pozice a reálná role klinického psychologa se tedy často rozcházejí, což mu brání plně se ztotožnit s kolektivem, snižuje jeho sebepojetí a v konečném dopadu může snížit kvalitu jeho práce. Níže prodiskutujeme dvě roviny činitelů, které potenciálně ovlivňují tvůrčí činnost psychologa a zejména kvalitu odborné interpretace zkoumané osobnosti - subjektivní a interpersonální činitelé.

V rovině subjektivního dění se psycholog jeví jako prožívající bytí, které má za úkol vyšetřit a „poznat“ osobnost jiného člověka. Psycholog a klient při klinickém šetření vstupují do dyádního vztahu, který bývá zahájen vzájemným utvářením prvního dojmu. První dojem může být kladný, lhostejný nebo záporný a v obecném smyslu participuje na dynamice projevů u obou subjektů testové situace. Kladný postoj psychologa zpravidla zvyšuje jeho zájem motivovat klienta a vytvářet optimální podmínky pro příznivý průběh psychologického šetření. Kladný postoj psychologa v zásadě získává klienta, aby se otevřel a spolupracoval a aby umožnil optimální porozumění jeho problémům poskytnutím validních dat. Na druhé straně lhostejný anebo záporný přístup psychologa má opačný dopad na klienta a obecně snižuje poznávací hodnotu psychologického šetření.

Z toho důvodu je nutno poukázat na význam subjektivní „determinace“ psychologického poznání osobnosti a v tom smyslu vyzdvihnout potřebu analyzovat osobnost psychologa a jeho percepce vlastní pozice v kolektivu. Psycholog také může prožívat úzkost nebo být vystaven vlivům nevědomých tendencí nebo konfliktů, používat obranné mechanismy apod., což zajisté představuje potenciální hrozbu pro jeho odbornou činnost a faktor, který nejen kontaminuje výsledky šetření, ale i poznání vyšetřované osoby.

Mezi interpersonálními činiteli subjektivity psychologa dominuje pracovní kolektiv, ve kterém působí, a již zmíněný profesionální status. Psycholog v lékařském kolektivu se často ocitá v nejednoznačném postavení, což způsobují formální a interpersonální podmínky, a následně se rozvíjí konflikt ambivalence. Zatímco klinický psycholog zůstává podřízen lékařům, zároveň je z jejich strany považován za zdatného odborníka na psychiku, který navíc má k dispozici sofistikované psychodiagnostické metody. Takto frustrovaný psycholog pozbývá pracovní motivace a spíše upřednostňuje řešení vlastních problémů než pracovních.

Kromě toho R. Schafer vyzdvihuje další zdroje „subjektivity“ psychologa související s jeho osobností, zejména jeho voyeurské sklony, autoritářskou povahu, iluze o vlastní všemohoucnosti anebo ztotožnění se s rolí svatého.

• Voyeurskými sklony psycholog může zastírat přehnanou laskavost a toleranci vůči klientům.
  • Instrumentální povaha těchto taktik má za cíl otevření klienta a odhalení jeho duševního nitra. Nicméně zájem o osobnost a problémy klienta může být hlubší, osobnější a mimo vědomí psychologa, ve kterém psycholog projikuje vlastní fantazie, konflikty a další iracionální tendence. To podle Bergera (1979, s. 90) může ovlivnit proces získávání validních klinických poznatků a také kvalitu odborného úsudku.
• Autoritářská povaha psychologa.
  • Latentní autoritářské sklony psychologa mohou být vyvolány v testové situaci, kde psycholog zaujímá superiorní pozici, a v souladu s tím řídí psychodiagnostické šetření. Zkušení psychologové si často uvědomují vlastní nadřízenou pozici a jsou schopni zamezit, aby chyby tohoto druhu ovlivnily proces vyšetřování klienta. Avšak u některých začínajících psychologů s autoritářskými rysy může nadřízená pozice působit jako prostor k nevědomé manipulaci nebo zneužití klienta. V souvislosti s tím lze dominantní postavení psychologa vnímat jako latentní zdroj profesních chyb, zejména ve sféře interpretace a výkladu vyšetřované osobnosti.
• Iluze o vlastních prorockých schopnostech.
  • Pokud jde o laické nebo jiné mínění kolegů odlišného odborného zaměření je psycholog vnímán jako osoba, která personifikuje vědění a předvídavost. Vždyť psycholog vlastní validní, spolehlivé a prospektivní metody, které dokážou objektivně zjistit, jaký je duševní stav člověka, ale také jakým směrem se bude ubírat v budoucnu. Ovšemže jde o iluzorní přesvědčení, kterému psycholog často podlehne, zejména pokud je málo zkušený. V takovém případě psycholog manifestuje jistou míru soběstačnosti a profesní omnipotence, za kterou se často skrývá profesní a osobnostní méněcennost.
• Ztotožnění se s rolí svatého.
  • Psychologické povolání je chápáno jako humánní, pomáhající a chápající. Souhlasně s tím je psycholog vnímán jako osoba, která personifikuje lidskost, dobré úmysly, tolerantnost, obětavost a laskavost ve všech situacích. Role svatého nemusí ohrozit odbornou činnost psychologa s přiměřeným vhledem a odpovídajícím přístupem k různým situacím ve svém oboru. To však neplatí pro osobnostně zatížené psychology, u kterých identifikace s rolí svatého může jak narušit dynamiku testové situace a následnou exploraci osobnosti vyšetřovaného jedince, tak vyvolat trvalejší pracovní a interpersonální potíže.

Psychoanalytická interpretace klienta

Psycholog se v testové situaci velmi často setkává se slabou spoluprací klienta. Paradoxem je, že osoba, která psychologa žádá o odbornou pomoc, také latentně nebo explicitně brání, aby neznámý člověk, tedy psycholog, rozebíral intimní sféry jejího života. Jako hlavní důvody negativní motivovanosti klienta uvádí J. Berger (1979, s. 95) zvýšenou nedůvěru člověka vůči testování, strach, že tímto přijde o kontrolu nad celkovou situací, dále obavy, že by testování odhalilo něco intimního nebo zapomenutého, o čemž by se klient nerad dozvěděl, nebo také situační regres osobnosti.

• Nedůvěra vůči psychologovi a testování.
  • Klient si uvědomuje, že je pro něj prospěšné, aby maximálně spolupracoval, a tím psychologovi umožnil náhled do vlastních problémů a citových záležitostí. Obecně je testová situace druhem dyády, která předpokládá vzájemnou otevřenost a komunikaci mezi zúčastněnými osobami. V testové situaci však zpravidla probíhá jednosměrný proces, neboť poměrně uzavřený psycholog rozebírá osobnost poměrně otevřeného klienta. Ke zmíněné komunikační disproporci se často mohou přidat netradiční projevy psychologa, zejména voyeurské sklony, které zvyšují iniciální nedůvěru a zmíněný odpor klienta vůči probíhajícímu šetření. Tímto se analogicky snižuje kvalita psychologického šetření a odborného poznání zkoumaného jedince.
• Obavy klienta před ztrátou kontroly v testové situaci.
  • Mnoho lidí vnímá psychologické šetření jako neznámou, ba i ohrožující situaci, zejména pokud se jí účastní poprvé. Obavy klientů se týkají nečekaných výsledků šetření, ale také nepříjemné skutečnosti, že se musí otevřít. Vstřícnost a zdvořilost psychologa může u klienta spíše vyvolat podezření a pocit, že jde o profesionální taktiku směřující k snadnějšímu přístupu do intimních záležitostí vyšetřované osoby. Testovací situace je rovněž vnímána jako protiklad k běžným situacím v životě, kde si člověk může volit a řídit okolnosti dle vlastních představ. Nedostatek vlastní kontroly nad situací te zvyšuje bezmocnost a bezbrannost psychicky zatíženého klienta, zatímco prožívání skutečné nerovnováhy vůči psychologovi v něm vyvolává obranný postoj. V tom případě se klient často konformuje s požadavky psychologa, jeho jednání lze spíše označit jako pseudospolupráce, zatímco následná psychologická interpretace jeho osobnosti vyústí ve svérázné pseudopoznání.
• Nechuť či obavy člověka seznámit se s nepříjemnými, zpravidla „zapomenutými“ zkušenostmi.
  • Jedna se o ambivalentní tendence klienta, který souhlasí s psychologickým šetřením v naději, že mu pomůže zbavit se psychických problémů, ale ve skutečnosti není motivován ke spolupráci. Příčinou jsou obavy, že zjištěné poznatky o vytěsněných emocích či konfliktech mohou zhoršit jeho současný stav. Ambivalence klienta může ovlivnit vztah s psychologem, ve kterém lze vymezit dvě roviny rozporu:
    • Snahou psychologa je odstranění obranných mechanismů klienta, čímž bude možný přesun nevědomých traumatických zkušeností do jeho vědomí. Toto úsilí však klient prožívá jako hrozbu před novou vlnou úzkosti, což se obecně přenáší na psychologa a testovou situaci. Praktickým důsledkem klientových obav je pokles spolupráce s psychologem;
    • Klient vnímá psychologa jako osobu, která vlastní prostředky a také vědění o tom, jak proniknout do psychiky a vytěsněných emočních zkušeností. Rovněž si uvědomuje, že psycholog očekává, že klient bude ochoten spolupracovat a také přijmout odborné poznatky o vlastní osobnosti. Nicméně strach z poznání sebe sama zvyšuje úzkost a nechuť spolupracovat.
• Nebezpečí výskytu regresivních tendencí.
  • Dlouhotrvající psychické potíže zvyšují očekávání klienta, že mu psycholog pomůže. Psycholog je nekriticky vnímán jako spasitel, což u submisivních klientů může vést k obecné regresi. Situační regrese osobnosti klienta vůči psychologovi ohrožuje dynamiku testové situace, která postuluje vyváženost dvou dospělých jedinců. V opačném případě kontakt přechází v groteskní hru mezi infantilním klientem a vyšetřovatelem, který odmítá roli mocného rodiče. V konečném důsledku nezdařená komunikace devalvuje průběh psychologického šetření a celkovou vypovídající hodnotu odborného poznání člověka.

Výše diskutované souvislosti se nemusí vyskytnout v každém psychologickém šetření, neboť psychodiagnostické testování je poměrně krátkodobé a jako takové neumožňuje vývoj složitější dynamiky mezi psychologem a klientem. Nicméně je třeba mít na vědomí, že k porozumění individuální fenomenologii je nezbytné se patřičně soustředit na oba subjekty této krátkodobé, avšak pro validaci psychologické zprávy o stavu klienta nezbytné interpersonální situace. Psycholog a klient sdílejí tutéž situaci a komplementárně se podílejí jak na průběhu, tak na výsledcích šetření.

Shrneme-li, osobnost psychologa a jeho pracovní pozice mohou působit na všechny etapy šetření. Zejména nesoulad mezi jeho očekáváními týkajících se naplnění vlastní role psychologa s představami a očekáváními ostatních členů kolektivu má zřejmý vliv na pokles pracovní motivace, frustrační tolerance nebo na pocit vlastní způsobilosti. Adekvátní psychologické poznání klienta se zároveň neobejde bez rozboru jeho motivace, vnímání a prožívání všech aspektů psychologického šetření.

Patrná omezení rozboru osobnosti klienta dle modelu, který se opírá o psychoanalytické premisy, lze překonat analýzou sociálních a komunikačních aspektů testové situace. K prvnímu účelu se jako nejvhodnější nabízí transakční model E. Berna, zatímco pro uchopení komunikační povahy testových výsledků lze použit model metapercepční interpretace osobnosti R. D. Lainga.

Transakční výklad osobnosti

Transakční interpretace osobnosti navazuje na postuláty stejnojmenné transakční analýzy. Transakční analýzu lze definovat jako specifickou formu studia dyádní interakce dvou zúčastněných osob.

Pojem dyádní interakce dle transakční analýzy označuje vztah mezi klientem a vyšetřovatelem, který se utváří v průběhu jednorázového psychologického šetření, nebo také během opakované psychoterapie. V podstatě se jedná o komplementární vztah dvou zainteresovaných jedinců s vyhraněnými pozicemi a odpovídajícími rolemi.

Transakční analýza dyádního vztahu se v zásadě opírá o sociální psychologii. Jedná se o sociálně psychologické poznání osobnosti, které:

• Překonává slabosti výkladu izolovaného jedince. Interpretace osobnosti se jinými slovy pokouší porozumět totální interakci mezi psychologem a klientem vytvořené v psychologickém prostředí.
• Používá vhodné, autentické a výstižné pojmy, jež reflektují dynamiku krátkodobého vztahu, který charakterizuje psychologické testování. Psychoanalytické pojmy identifikace, introjekce, transfer atd. tedy spíše náležejí dynamice déletrvající psychoterapeutické situace, kdy lze očekávat plnější rozvoj mezilidské relace terapeut – klient. Souhlasně s tím pojmy ego-stav, transakční podnět, transakční odpověď, komplementární transakce nebo zkřížená transakce apod. umožňují adekvátnější popis krátkodobějšího setkání dvou osob a také relevantnější uchopení psychologických výsledků.

Transakční analýza nezamítá psychoanalytický výklad osobnosti, nýbrž koncepčně na ni navazuje a jejímu hlubinnému pojetí osobnosti dodává nezbytnou sociální dimenzi.

E. Berne postuloval, že osobnost lze vnímat jako reálně existující a poměrně harmonický systém ego-stavů Dítě, Dospělý a Rodič. Neurobiologický základ zmíněných ego-stavů osobnosti experimentálně potvrdil Penfield (in Heathcote, s. 258).

Ego-stav vzniká na základě zkušenosti odpovídajících projevů, postojů a interpersonálních orientací, které člověk prožívá jako skutečné a vlastní Já.

• „Odborným jazykem může být takový stav ego fenomenologicky popsán jako pevně skloubený systém pocitů a operačně jako soustava pevně skloubených modelů chování. Řečeno populárněji, je to příslušná soustava modelů chování vyplývající z určitého systému zážitků. Každý jedinec má zřejmě k dispozici omezený repertoár takových stavů ego, které nejsou rolemi ve hře, ale psychologickou skutečností. Tento repertoár můžeme roztřídit do následujících kategorií: (1) stav ego, který je odrazem stavů ego rodičovských osobností, (2) stav ego, který nezávisle usiluje o objektivní hodnocení skutečnosti, a (3) stav ego, který představuje pozůstatky minulosti, stále aktivní já, jež bylo zafixováno v raném dětství. Odborně se jim říká: exteropsychický, neopsychický a archeopsychický stav ego. Jejich nositele nazýváme populárně RODIČ, DOSPĚLÝ ČLOVĚK A DÍTĚ a tyto jednoduché výrazy se dají použít ve všech diskusích s výjimkou těch nejodbornějších.“ (Berne, 1970, s. 26 – 27).

Setkání člověka s člověkem nebo více lidmi charakterizují specifické transakce. Povahu transakce určují aktuální ego-stavy zúčastněných osob, jež vůči ostatním vystupují z pozice Dítěte, Dospělého nebo Rodiče. Počáteční ego-pozice jednoho člena komunikace působí jako transakční podnět vyvolávající určitou transakční odpověď jiného člena. Maximální počet transakčních kombinaci v rámci dyády může dosáhnout až 6 ego stavů (2 osoby x 3 ego-stavy).

Bern (1982, s. 28) rozlišuje komplementární, zkřížené, jednoduché a skryté transakce:

• Komplementární transakce vzniká ze dvou vzájemně se doplňujících a komunikačně nezávadných ego-stavů. Komplementární transakce může být:
  • Rovnoběžná, vyjadřující dynamiku totožných ego-stavů (např. když ego-stav Dítě jedné osoby komunikuje s ego-stavem Dítěte druhé osoby, taktéž Dospělý s Dospělým nebo Rodič s Rodičem);
  • Šikmá, zahrnující rozdílné, avšak komplementárně se doplňující ego-stavy dvou osob (např. když žena z pozice ego-stavu Dospělý se obrací k manželovu ego-stavu Dítěte);
  • Jednoduchá, vyjadřující povrchový vztah v běžných sociálních či pracovních situacích, jehož relaxační povaha se zpravidla vyskytuje v zábavných a rituálních činnostech.
• Zkřížená transakce reflektuje vztah dvou nebo více odpuzujících se ego-stavů. Příkladem je, když někdo z ego-stavu Dospělý oslovuje totožný ego-stav jiné osoby, zatímco odpověď, kterou vyvolává, spíše vyjadřuje vztah rodič – dítě. Analýza zkřížené transakce často odhaluje její skrytou a instrumentální povahu, neboť někdo ze zúčastněných osob tímto usiluje o nějaký zisk. Důsledky zkřížené transakce mohou být různé. Zájmový nesoulad mezi komunikujícími subjekty často vyvolává napětí a následný konflikt, zatímco zkřížená transakce rovněž obsahuje latentní hierarchický poměr dvou jedinců, který je typický zejména pro psychologické šetření. Formální povaha testové situace může posléze poškodit původní kontakt a přeměnit ho ve svérázný pseudokontakt, ve kterém zúčastněné osoby naplňují předem daný životní scénář a hrají odpovídající hru.
• Skryté transakce. Rozdělují se dále na šikmé a dvojité.

Transakční analýza dnes představuje významnou složku psychologického poznání člověka. Optimální užití transakčního výkladu osobnosti předpokládá dostatečné intelektuální a odborné předpoklady včetně obecné osobnostní zralosti psychologa, zejména jeho emoční, motivační a sociální vyspělost. Využití transakční analýzy by mělo:

• Posílit odborný zájem psychologa o problémy klienta.
• Překonat hierarchickou povahu testové situace, která je častým zdrojem skrytých a zkřížených interakcí, zejména ze strany vyšetřované osoby
• Zachovat profesní a poznávací kompetence psychologa, např. umožnění klientovi pokračovat v jeho hře, kterou psycholog registruje a chápe v kontextu testové situace.

Metapercepční model interpretace

Prioritou metapercepčního psychologického modelu interpretace je porozumění vztahu dvou vzájemně ovlivňujících se osobností. Fenomenologické pojetí lidského kontaktu je aktivistické a postuluje souměrné působení zapojených účastníků dyády. Každý účastník dyády tudíž prožívá a interpretuje komunikující protějšek, což podporuje vývoj konceptu Ty, a zároveň registruje druhou osobu, jak vnímá, prožívá a interpretuje vlastní protějšek, což podporuje vývoj konceptu Já.

Základy metapercepční teorie osobnosti položil existencialistický psychiatr Ronald D. Laing. R. D. Laing se primárně věnoval psychosociální dynamice rodin pacientů trpících schizofrenií. Na základě vlastní zkušenosti postuloval, že sociální vztahy v primárních skupinách jsou funkcí individuálního prožívání všech zúčastněných členů. Z toho plyne zásada, že skutečné poznání osobnosti musí brát v potaz kvalitu subjektivního prožívání v daném sociálním kontextu. Souhlasně s tím poznání osobnosti jiného člověka vyžaduje zainteresovaného psychologa, který zároveň zůstává otevřený pro vlastní sebepoznání. V podobném smyslu P. Tillich (2004, s. 84) postuloval, že „chceme-li poznat Já, musíme na něm participovat.“ V podobném smyslu píše i R. D. Laing (2000, s. 31-32):

• “Naše chápaní druhého člověka… závisí na naší ochotě využít všech svých možností aktu chápání. Zdá se tedy, že je zapotřebí, abychom se k člověku postavili tak, aby nám možnost porozumět zůstala otevřená. Umění porozumět aspektům pozorovaného individuálního bytí vyžaduje, abychom jeho jednání uvedli do vztahu se způsobem, jímž on vnímá situaci, v níž se s námi ocitl. Podobně musíme jeho minulosti porozumět v souvislosti s jeho přítomností, a ne výhradně naopak.“

Pro vlastní analýzu duální interakce použil R. D. Liang Buberův model dialogického vztahu. Podle M. Bubera je subjektivní Já:

• Interakční v tom smyslu, že identita člověka se neustále utváří v sociálním kontextu, tedy v interakci s dalšími prožívajícími, hodnotícími a současně ze strany téhož člověka hodnocenými osobami.
• Metapercepční, neboť pojetí vlastního Já je výsledkem vzájemného působení mezi chápáním reality a fantaziemi osobnosti. V tom smyslu metakognice (vnímání sama sebe) ovlivňuje metaidentitu (pocit vlastní totožnosti) a vice versa.

Porozumět vlastní osobnosti vyžaduje jednotu vlastních interpretací o vlastním bytí s prožíváním a hodnocením mě ze strany jiné osoby. Poznání jiného člověka analogicky spočívá v souladu jejího sebepojetí s tím, co o něm Já vím, vnímám nebo soudím. Jedná se o bilaterální a také symetrické setkání dvou psychicky vyrovnaných osob, v němž se souběžně potvrzuje jejich totožnost. Tento interpersonální poměr vyjadřuje R. D. Laing (2000, s. 35) : “Já uznávám druhého jako osobu, za kterou se on sám považuje“, a také „on uznává mě jako osobu, za kterou se já sám považuji.“ Záporné interakční hodnocení přitom může vést k četným intrapsychickým a interpersonálním potížím.

Základní premisou fenomenologického poznání jedinečné osobnosti a také interpersonálních vztahů se stává individuální prožívání. Prožíváním člověk potvrzuje sám sebe a také jednotu a kontinuitu jiné osoby. „Pouze prožitek je očividný“, píše R. D. Laing (1977, s. 206) a považuje ho za jedinečnou realitu osobnosti s důslednou niterní logikou. Z toho důvodu postuluje, že se prožívání má stát stěžejním předmětem budoucí psychologie.

Poznámky střízlivých kritiků metapercepčního modelu interpretace mířily především k:

• Dyádní situaci psychologického šetření, která vždy nesplňuje podmínky rovnocenné komunikace. Častý výskyt nerovnováhy ve vztahu mezi psychologem má původ ve formálních a odborných požadavcích, kladených na odborné šetření. Psycholog často jedná z pozice legitimní moci, čímž určuje průběh této - v mnoha pohledech umělé – situace. Tímto se omezuje autentičnost kontaktu, zatímco výsledky šetření mohou být zavádějící pro odborné poznání vyšetřované osobnosti.
• Psychologickému hodnocení klienta, jež je v podstatě meta-hodnocením. Odborné hodnocení je často syceno očekáváními a představami psychologa vůči klientovi, jeho profesionálním statusem a odpovídající motivací nebo také povahou meta-identity psychologa.

Předním úkolem psychologa je oddělit tyto vlastní subjektivní činitele od relevantních odborných zjištění a tyto poslední zpracovat pomocí fenomenologické analýzy směrem k vytvoření prospektivní studie o stavu osobnosti a budoucí léčbě klienta.

Použitá  literatura a literatura k dalšímu studiu:

ALLPORT, G. W. Personality: A Psychological Interpretation. New York: Henry Holt and Co., 1937.

BEN-AVI, A. Zen Buddhism: American Handbook of Psychiatry. New York: Basic Books, 1959, s. 1816-1821.

BERGER, J. Psihologija u psihijatriji: Psihijatrija I. Beograd-Zagreb: Medicinska knjiga, 1989.

BERGER, J. Psihodijagnostika. Beograd: Nolit, 1979.

BERNE, E. Jak si lidé hrají. Praha: Portál, 2011.

HEATHCOTE, A. Eric Berne’s Development of Ego State Theory: Where Did It All Begin and Who Influenced Him?. Transactional Analysis Journal. 2010, s. 254-260.

JUNG, C. G. Čovjek i njegovi simboli. Zagreb: Mladost, 1973.

KRECH, D. a R. S. CRUTHFIELD. Elements of Psychology. New York: Knopf., 1982.

LAING, R. D. Rozdělené Self: existenciální studie o duševním zdraví a nemoci. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2000.

LAING, R.D. The politics of experience. 1st Pantheon pbk. ed. New York: Pantheon Books, 1983.

MEEHL, P. Clinical versus statistical prediction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1954.

ROGERS, C. R. Způsob bytí. Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. 1. vyd. Praha: Portál, 1998

TILLICH, Paul. Odvaha být. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004.

WATSON, O. C. Longmans English Larousse. London: Harlow, 1968.

WELLING, H. The Intuitive Process: The Case of Psychotherapy. Journal of Psychotherapy Integration. 2005, roč. 15, č. 1, s. 19-47.

Zpracoval: Doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc., Katedra psychologie FF UP v Olomouci