Základní principy motivace « E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc

Pojem motivace a její charakteristika

Motivace lidské činnosti, motivace veškerých aktivit člověka, zahrnuje konkrétní formy jednání. Chápeme ji jako jednu ze základních osobnostních substruktur. Jako osobnostní substrukturu ji můžeme považovat za nejzajímavější a zároveň za nejkomplikovanější. V literatuře často často označována jako dimenze osobnosti. Homola (1977, s. 12) uvádí: „Již z tohoto prvního pohledu lze poznat, že pojem motivace je velmi široký. Zahrnuje takové pojmy, jako jsou snažení, chtění, touha, tendence, přání, očekávání, tlak, zájem, tenze, žádost, účel, cíl atd.“ Dle Hartl, Hartlová (2000, s. 328): „se v zaměření motivace uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti.“.

Dá se říci, že i když neexistuje jednotné vymezení pojmu motivace, nacházíme určitý konsensus ve vyjádření toho, že otázkou motivace je, proč se člověk chová jistým způsobem. Plháková (2004, s. 319) uvádí: „Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního.“ Nuttin (1984, s. 143) chápe motivaci jako: „hypotetický proces, jehož podstatným znakem je zaměřování a energetizace chování. Uvádí (tamtéž): konkrétní zaměření na ten či onen objekt určuje učení, avšak účinek vnějších podnětů (stimulů) nelze vždy zcela jasně odlišit od účinků motivace.“

Z tohoto pohledu je zcela nezbytné rozlišit dvě zcela různé úrovně k dosažení „objektů“, a to na:

Konkrétní cestu k dosažení určitých objektů;
Stav motivace k hledání něčeho, co nás odvádí od určitých objektů v procesu motivačního chování, které je cíleně orientováno k něčemu, co nám finálně přinese uspokojení.

Zimbardo (1983, s. 344) zdůrazňuje: „ že chování směřuje k dosažení určitých cílů, že probíhá určitou silou (úsilím), že člověk prožívá touhy a chtění. V tomto smyslu pak pojem motivace vysvětluje psychologické důvody chování, jeho subjektivní význam a současně vysvětluje pozorovanou variabilitu chování, proč se různí lidé orientují na různé cíle.“ Zde narážíme na reakce jiných autorů, kteří jsou přesvědčeni, že subjektivní prožívání situace, dosažení potřeb a vnímání situace má za příčinu, že jedinec se může v dané situaci zachovat různě.

Sem můžeme zařadit především vzájemné působení osoby a situace nebo vzájemně se ovlivňující činitele. Schmalt a Heckhausen (1990, s. 460) vnímají proces motivace jako:„proces kognitivní elaborace s emocionálními podíly, který více nebo méně nutí k určitému skoncování“. Tak například v případě fyziologické potřeby hladu směřuje k najedení. Z obecného hlediska mohou procesy motivace vést k určitému ovlivnění subjektu, a to především ve smyslu jeho zaměření na vyrovnání vzniklého nedostatku či nerovnováhy. Zde pak vzniká bipolární jednotka, kde na jedné straně je jedinec v dané situaci a na straně druhé vztahy vnějšího okolí. V takto nastíněné situaci potom motivace působí podle Nuttina (1984, s. 78) i jako regulační mechanismus ve smyslu: „kontinuitního regulování a aktivního usměrňování chování vůči cílovým objektům“. Dnes je známo, že motivace není jen jednoduchý přímočarý proces vedoucí přímo k cíli, který by procházel všemi úseky jednání rovnoměrně, ale jednotlivé úseky se mohou prolínat, nebo k nim převážně v závěru realizace nemusí vůbec docházet. Proto je nutné podle Heckhause (1980, s. 25) upozornit na fakt, že: „…Jednání je motivováno, tzn. zaměřeno na cíl motivu; jednání samo se však nemá zaměňovat s motivací… Motivace má tedy vysvětlit volbu mezi různými možnostmi jednání, mezi různými možnostmi vjemových daností a obsahy myšlení, jakož i intenzitu a trvání založeného jednání a tím dosažených výsledků. Souhrně lze tedy říci, že motivace je postulovaný proces, určující zaměření (zacílení), trvání a intenzitu chování (jednání). V tomto smyslu je to psychologický hypotetický konstrukt, popisující, resp. vysvětlující „psychologické příčiny chování“.

Mezi základní charakteristiky motivace můžeme dále zařadit její funkci, kterou rozumíme odstranění vzniklé nerovnováhy, a to na poli fyzickém nebo sociálním. Dále je to její schopnost regulace postupu k dosažení cíle a v neposlední řadě i jisté formy učení, kde dochází ke zpevňování vystupující ve formě odměn a trestů, které se týkají motivace s ohledem na jedince. V tomto smyslu je motivace klíčový psychologický fenomén. Chování, ale i postoje lidí se organizují kolem určitých motivů, které tak propůjčují chování psychologický smysl (Nakonečný, 1996).

Historie teoretických základů motivace

Psychologické úvahy o příčinách lidského jednání nalézáme již v 6. a 5. století před naším letopočtem v antice, která je označována za vrcholné údobí řecké filosofie a jejího rozvoje. Zde narážíme na trojici filozofů Sokrata, Platóna, Aristotela (jedná se především o strategické výroky podbarvené etikou). Platón v dialogu Ústava rozvedl teorii, že duše je tvořena ze tří složek. 2005 Jirsa (Psychologie dnes, s. 17-18) uvádí: „V Ústavě slouží dělení duše k vysvětlení motivace našeho jednání, povaze jednotlivých ctností a rozdílnosti lidských charakterů.“

Platonovy tři složky duše:

Část rozumová;
Část vznětlivá;
Část žádostivá.

Podle Jirsy (tamtéž): „Platón ukazuje rozdíl mezi vznětlivou a žádostivou částí duše. Jako samozřejmá se nabízí námitka, že takto lze rozlišit nikoli pouze tři, ale mnohem věší počet částí duše. Avšak Platón rozumně pracuje pouze s takovými příklady protikladných motivací či tužeb, jejichž konflikt nemůže být vyřešen kompromisem. Pokud může dojít ke kompromisu mezi jednotlivými motivacemi, nelze předpokládat, že by došlo k dělení duše na další složky. Konflikt motivací, který lze vyřešit kompromisem není konfliktem dvou protikladů, kde každý táhne duši na zcela opačnou stranu, avšak cosi jako skládání dvou sil, které vyústí v novou sílu vedoucí kompromisním směrem.“ Z uvedeného textu vyplývá, že se Platón v dialogu Ústava zaměřuje především na teorii motivace. Jednotlivé části duše se v zásadě dají charakterizovat pomocí pojmů žádostí a motivací na straně jedné a naplněním těchto tužeb na straně druhé (Jirsa, 2005). Platonovo trichotomní pojetí duše se promítá zejména v teorii o skladbě postoje a hodnoty (kognitivní, konativní, emoční). Jinak, jeho pojednání o třech složkách duše spíše implikuje složitější dispozici, než je motivace – tedy ctnost. Zejména volba střední, kompromisní cesty mezi dvěma protiklady znamená cestu ctnosti a moudrosti.

Dalším mezníkem by se mohly zdát empirismus a britský asocianismus, což jsou významné filozofické směry zabývající se většinou studiem lidského poznávání s přikládaným významem zkušenosti a učení (Plháková, 2006). V 18. století pak představitelé osvícenství, především J. J. Rousseau, který vyslovil myšlenku, že podstatou člověka je citlivost, která byla zkažena kulturou. Východiskem pro nápravu je návrat k přírodě (Nakonečný, 1996). Pokud opustíme vymezení úvah v rámci filozofie (a zejména etiky), tak z pohledu vědeckého pojetí lidského chování měla velký vliv až teorie evoluce Ch. Darwina, který v roce 1859 tuto teorii uvádí v díle O původu druhů (Rádl, 1999). Zde poukazujeme pouze na letmý náznak skutečnosti, že teorie motivace, i když v jiných souvislostech a vědních dimenzích, existují už od nepaměti. Proto případné zájemce odkazujeme na filosofické a historicky dostupné zdroje.

Ani jeden psychický proces nefunguje naprosto samostatně, a tedy ani při výkladu motivace se neobejdeme bez přihlédnutí ke vztahům mezi těmito psychickými procesy, jako např. emoce, učení, kognice, volní jednání.

Vztah motivace, chování a kognitivních procesů

Motivační stavy převážně určují „psychologické příčiny chování“, kognitivní procesy (vnímání, myšlení, představy) určují jeho konkrétní vzorec s ohledem na situaci, v níž se uskutečňuje a to především způsob chování. Předpokládá se i existence tzv. kognitivních potřeb, které souvisejí s nutností orientace v situaci a s tendencí lidských individuí objevovat kauzální vztahy, uspořádávat poznatky do určitých struktur apod. To je vyjádřeno slovem zvědavost, pátrání a dalšími. Vrozená orientační reakce souvisí s potřebou informací o významu situace a je ve své úvodní fázi spojena s celkovou aktivací organismu, tj. s přípravou na biologicky účelnou reakci (útěk apod.). Motivace dále zostřuje vnímavost vůči určitým objektům asociovaným s aktivovaným motivem a snižuje prahy vůči stimulaci vztahující se k aktivované potřebě.

Motivace a emoce

Úzké funkční sepětí obou těchto procesů je zřejmé; vznik potřeb, průběh instrumentálního chování, zejména narazí-li na překážky (frustrace) a dosáhne-li cíle, je spojen s emočními zážitky, nejsilnějšími ve finální fázi dovršující reakce (uspokojení). Některé potřeby a motivy jsou přímo definovány v termínech konkrétních emocí (strach, hlad, únava, porozumění, láska atd.). Motivované chování směřuje k dosahování příjemného a k vyhýbání se nepříjemnému, což původně souviselo s biologickou hodnotou podnětů (to, co bylo biologicky užitečné pro člověka, bylo i příjemné, to, co bylo pro člověka neužitečné, bylo nepříjemné a naopak) a co dnes souvisí se subjektivním významem situací – zde je zřejmý vztah i k vnímání. Motivující je však nejen dosažení smyslového blaha, ale i blaha duševního, resp. duchovního, a vyhnutí se nejen smyslově nepříjemným podnětům, ale i nepříjemným pocitům viny, zklamání a dalším. Emoce a motivace jsou v podstatě dvě stránky téhož funkčního komplexu, jak to plyne z výše uvedeného výkladu a jak to potvrzuje styčný fenomén aktivace, jakož i koncept významu, resp. subjektivního smyslu situace a chování.

Emoce jsou hlavním činitelem na poli hedonistických teorií. Podle hedonistických teorií je emoční kvalita příjemnosti a nepříjemnosti rozhodujícím motivačním kritériem. Hedonický princip byl formulován různě, ale vždy v tom smyslu, že organismus vyhledává příjemnost a vyhýbá se nepříjemnosti. Zásadně se každé zesílení tenze nebo drivu považuje za nepříjemné a jejich redukce za příjemnou. Předpokladem je, že každý organismus už sám o sobě k některým stimulům inklinuje a jiné odmítá, takže je motivován k vyhledávání prvních a k vyhýbání se druhým. Chování pak není koneckonců zaměřeno na obsah, ale na emoční, motivační stav. K řadě představitelů hedonismu v motivaci lidského chování patří např. i Freud v tom smyslu, že vysvětluje chování na základě principu slasti (rozkoše), tj. snahy dosáhnout libosti (pudy hledají radost) (Homola, 1977). Je vhodné funkčně spojit motivace a emoce prostřednictvím hodnocení. Hodnocení a hodnoty jsou v tomto spojení jakýmsi zprostředkovatelem obou procesů, intervenující proměnná mezi emocemi (antecedens) a motivací (konsekvens). Hodnota je sycena emocemi a při odpovídajících podmínkách (stav organismu, ideje apod.) konkretizuje zvolený cíl a vhodné prostředky, které tvoří segmenty motivačního procesu. Říká se, že cíl je vytoužený obsah, což implikuje emoční osnovu hodnocení a celého motivačního procesu, neboť to, co hodnotíme jako dobro, vždy milujeme a naopak.

Motivace a učení

Pokud se budeme zabývat otázkou motivace – proč se člověk chová tím nebo oním způsobem, nalezneme v mnoha literárních zdrojích dva základní koncepty, které byly v tomto smyslu vytvořeny. Těmito koncepty jsou koncept motivace, vysvětlující proč, a koncept učení, vysvětlující, jak probíhají změny chování (Nakonečný, 1995).

Oba tyto fenomény, resp. složky psychiky byly oddělovány. Motivaci byla přisuzována jen funkce energetizace a učení funkce zaměřování chování (behavioristé). Bylo to výsledkem zjednodušeného pojetí drivu v laboratorních experimentech se zvířaty. Ve skutečnosti však je, jak je to empiricky doloženo, motivace podmínkou učení, a to jak u pokusných krys, tak u školáků; např. u sytého psa nelze vypracovat podmíněné potravové reflexy. Svou roli (a ne malou) zde však hrají také emoce. Odměny a tresty jsou nezastupitelnou podmínkou učení, jsou emočnínmi aspekty probíhající činnosti. Podnět pak získává hodnotu odměny či trestu svým vztahem k motivaci a chování. Motivace a zpevnění jsou dvě stránky téhož jevu, téže regulační funkce, a také motivace a učení jsou v tomto smyslu komplementární jevy. Navíc, jak jsme uvedli již výše (v části o motivech), učením vznikají tzv. „sekundární motivační systémy“ (úspěšně užité prostředky se stávají druhotnými cíli), apetity, apetence a averze.

Zde je potřeba zdůraznit Lewinovo rozlišení tří gradací stavu potřeby – hlad, sytost a přesycení – a jejich význam pro sílu motivace a krajní účinek procesu učení. První stav (hlad) může mít podobu touhy po informacích, což někdy charakterizujeme jako zájem (jeho primitivní formou je orientační reflex, vyvinutějším projevem bývá zvědavost). Má největší význam pro učení. Zájem o nové obsahy se dá pěstovat a souvisí s podporou okolí, tedy gratifikaci prvotní zvědavosti dítěte, kladným vztahem vůči jeho spontaneitě, emočním povzbuzením apod. Proto jsou dětí asijských emigrantů v USA lepší ve škole, než americké dětí. Zde bychom doplnili, že motivace:

Více, než kterákoliv jiná psychická funkce charakterizuje osobnost;
Je ze všech psychických funkcí nejvýznamnější pro sociální chování jedince;
Je ze všech psychických funkcí nejvíce ovlivněna sociálními činiteli.

Významný vliv sociálních činitelů také platí pro motivy biologického původu a hlavně pro velký počet získaných motivů. Socializace (učení) zanechává úplnější a hlubší účinek na motivaci, než na kteroukoliv jinou psychickou funkci člověka.

Motivace a osobnost

Nakonec je namístě zmínit se o vztahu motivace a osobnosti, neboť všechny psychické procesy jsou vlastně spojeny jakoby do „jednotného celku“ v osobnosti. Osobností se rozumí organizovaný celek duševního života člověka, jehož centrem je ego, tj. sebepojetí s tendencí po udržování, resp. zvyšování hodnoty sebe sama, což se projevuje individualizací ve zpředmětňování potřeb. V tomto smyslu G. W. Allport rozlišuje ego-angažovanou motivaci a F. Hoppe na základě svých experimentů s aspirací hovoří o tom, že se lidé chovají tak, aby své „sebe-ocenění“ udrželi na nejvyšší možné úrovni (Nakonečný, 1996). Motivační neboli dynamickou funkcí ega je udržování či zvyšování pozitivního sebehodnocení, což je mimo jiné spojeno s aktivní činností subjektu, tj. s ego-angažovaným jednáním (vytváření ego-evalvačních příležitostí, a naopak vyhýbání se ego-devalvačním situacím). Existují ovšem i ego-neangažované motivace (odpočinek, spánek, jedení), ale ego-vztažné motivy se mohou projevit i při uspokojování základních potřeb výše uvedeného druhu, např. odpočinek prostřednictvím rekreace v luxusním prostředí; vztah k reprezentativnímu partnerovi může mít dokonce povahu substituční sexuální motivace.

Motivace a snažení (volní jednání)

Nejvyšší úroveň motivace podle Nakonečného (1995, s. 88) „představuje volní jednání, v němž se podstatným způsobem uplatňuje vedle vnější také vnitřní kontrola jednání.“ Volní akty jsou zaměřeny nejen navenek, ale i dovnitř na podněcování, a slouží tak k utlumování určitých impulsů. Vývoj motivačních systémů je tedy procesem, který začíná u vrozených instinktů a pokračuje přes naučené zvyky až po aktivní volní regulaci chování, v níž se uplatňují vývojově vyšší hodnotové orientace, které ovlivňují rozhodování ve volbě prostředků i cílů. Jak uvádí Provazní a kol. (2002, s. 88), „Volní jednání představuje způsob, jak člověk organizuje svou činnost, aby dosáhl vědomě vytčeného cíle.“

Podstata volního jednání není ještě zcela jasná. Podle L. S. Vygotského souvisí počátky volní regulace jednání s externalizací předtím internalizovaných slovních instrukcí dávaných dětem rodiči. Pokud se člověk rozhodne pro určitou činnost k dosažení určeného cíle, většinou vědomě zvažuje možné prostředky a promýšlí jak individuální (osobní), tak komplexní (společenské) důsledky. Zde je potřeba vymezit rozdíl mezi pojmy chování a jednání. Jednání je vždy volní, proaktivní, insentivní, růstové. Chování je nevolní, reaktivní, homeostatické. Jednání je charakteristické pro vyvinutou osobnost, implikuje duševní vyrovnanost, zdraví, racionalitu. Chování implikuje nevyvinutost (dětí), nevyrovnanost (člověk v afektu), duševní poruchu, psychické či organické potíže (neuróza, psychóza, organicita…). Tyto stavy doprovází osobnostní regres a mechanické projevy, souhlasně s vlastnostmi konkrétního podnětu.

Motivace a motivování

Jak se zmiňuje Jiří Plamínek ve své knize Tajemství motivace (2007, s. 11), „Motivovat znamená nejen brát, ale také dávat. Aby tohle bylo možné, aby motivace nebyla ponížena na pouhou manipulaci, musíte zájmy druhých lidí chápat, rozumět jim. Motivace vás tedy nutí zajímat se o druhé. Už to je velký čin v dnešním povrchním, uspěchaném světě.“

Nejdůležitější lidskou potřebou je podle teorie amerického psychologa Maslowa seberealizace. „Člověk musí být tím, kým může být.“ Tento záměr však nemusí být vždy v souladu se skutečnými schopnostmi a pokus o jeho realizaci může mít katastrofické následky. Maslow ve svém vymezení potřeby vyzdvihuje podstatu lidských potřeb, nikoliv jejich individuální či společenské následky. Souhlasně s tím katastrofický dopad neznamená nepřítomnost autentického snažení jedince, tedy potřeby, která artikuluje samotné bytí člověka. Mnohokrát, když jsme usilovali či bojovali o pravou věc, se ukázalo, že to nemělo smysl, či to dopadlo špatně. Nakonečný (1992, s. 96) uvádí, že „V seberealizaci se uplatňuje vždy obraz, který si člověk vytvořil o sobě samém, představy o vlastní kompetenci, které mohou být neobjektivní. A tak pokus o takovou seberealizaci vede v případě selhání nikoli k růstu osobnosti, ale k jejímu úpadku. Vystoupení této potřeby je podmíněno uspokojením fyziologických potřeb, jakož i potřeb jistoty, lásky a úcty. Je-li tato podmínka splněna, získává potřeba seberealizace značný význam, což znamená, že se stává silným motivem.“