Zpracovala: Martina Cichá, Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci
Úvod
V kapitole o limbickém systému je ukázáno, že jsou důvody předpokládat, že základem našich emocí jsou obecně lidské vrozené nervové mechanismy regulace programů chování, především vrozené spouštěcí mechanismy. Funkce emocí měla z tohoto evolucionistického pohledu zásadní význam pro přežití. Jednotlivé vrozené „pohotovosti“ k různým citům jsou ve skutečnosti vrozenými formami evoluční zkušenosti (konstituce). Odpovídají fylogeneticky naprogramovaným normám lidského chování, které byly u různých kultur částečně odlišně překryty tradicí. Kdyby naprogramované normy instinktivního chování nepůsobily, pak by podle Lorenze (1997, s. 69-75) celý aparát lidského rozumu postrádal jakýkoli dynamický podnět. To potvrzují i Michel a Mooreová (1999, s. 190), když tvrdí, že cosi v genotypu určuje výsledek vývoje – nikoli přesně, protože prostředí může výsledek pozměnit, ale v rámci poznatelných hranic, které jsou určeny geneticky.
Pro pochopení biologických mechanismů, které podmiňují odezvu emocí v chování, včetně tolerance anebo intolerance, je nezbytné zmínit se také o tzv. asociativním kortexu, který patří k vývojově nejmladším mozkovým okrskům. Někdy je označován za tzv. sociokulturní mozek. Pro naše téma je zajímavý zvláště již zmíněný čelní lalok (lobus frontalis), především jeho část, tzv. prefrontální kortex (přesněji orbitální část lobus frontalis), který je sídlem vyšších duševních schopností. Zde je limbické emoční hodnocení přezkoušeno z hlediska správnosti, oprávněnosti, užitečnosti a použitelnosti. Původní emoce limbického systému zde mohou být korigovány, pozměněny nebo úplně změněny (Janata, 1999, s. 29).
Také podle Eibla-Eibesfeldta lidi spojuje jejich biologická jednota v „předprogramování“. Lidské chování je podle něj v určitých oblastech předprogramováno fylogenetickým přizpůsobováním, tzn., že nejen zvířata, ale i člověk se za určitých okolností chová pod vlivem vrozených programů činnosti. Domnívá se, že člověk je vyzbrojen nejen vrozenými způsoby pohybů a učení, ale také vrozenými schopnostmi, postoji, způsoby reagování, způsoby poznávání a motivacemi (Nakonečný, 1993, s. 34-35).
I Wilson (in Soukup, 1996, s. 185) předpokládá existenci geneticky daných neměnných univerzálních vlastností lidské přirozenosti, které vznikly pod vlivem přírodního výběru a specifického přírodního prostředí již před několika milióny let. Proto je také přesvědčen, že takové obecné kategorie lidského chování, jakými jsou dominantní postavení mužů, incestní tabu, mimické výrazy obličeje (emoce strachu, averze, hněvu, překvapení a štěstí) a projevy teritorialismu, nejsou pouze produkty kulturního determinismu, ale do jisté míry podléhají genetické kontrole a jako takové představují invariantní charakteristiky všech lidských bytostí. Wilson tvrdí, že chování člověka je ovlivňováno geny již tím, že geny působí na mozek, a ovlivňují tak zpracovávání informací ve směru evolučních programů (Nakonečný, 1993, s. 17).
Násilné chování, agresivita a agrese
V následujícím textu se budeme krátce zabývat problematikou xenofobie a rasismu, v této souvislosti i agresivity a agrese, nikoli jako výlučně sociokulturních záležitostí, nýbrž sociokulturních jevů, které mají svůj biologický základ. Významně souvisí s emocemi, potažmo s limbickým systémem. V tomto případě pak můžeme hovořit o tzv. biologických univerzáliích, stejně jako hovoříme o univerzáliích sociálních a kulturních, tedy o společných lidských atributech.
Jak tvrdí Vevera, Černý a Král (2011), násilné chování je považováno za důsledek nižšího prahu pro aktivaci motorických agresivních odpovědí na vnější podněty bez příslušného zhodnocení jejich negativních důsledků. Podle uvedených autorů je tato dispozice na současné úrovni poznání vnímána jako důsledek nerovnováhy mezi prefrontální kortikální inhibicí (tzv. „Top Down Brakes“) a zvýšenou aktivitou limbických struktur, především amygdaly a insuly (tzv. „Bottom Up Drivers“). Ve funkčním systému, ovlivňujícím toto chování, se uplatňují i další mozkové struktury (obr. 1).
Obr. 1. Iniciace a modulace agrese (Vevera, Černý a Král, 2011).
Podle Loewensteina (1997, s. 64) můžeme strach z cizího, sklon k utváření uzavřených skupin a agresivní reagování na vetřelce bezpečně považovat za vrozené, nikoli naučené, univerzální sklony. Slovy Říčana (1998, s. 71): „Tento strach je patrně instinktivní, odlišnost je signálem možného nebezpečí. Na vědomé úrovni kultura xenofobii překonává, ale zcela neodstraňuje. Mezi těmi, kteří se nám podobají, se pochopitelně cítíme bezpečnější, i když kontakt s cizími vítáme jako příležitost k nové zkušenosti.“
Je zřejmé, že „v podmínkách, ve kterých buď chybí ústřední smírčí instance, nebo je přinejmenším pociťováno ohrožení některých významných životních zdrojů, se tenká vrstva naučených kulturních pravidel soužití rychle hroutí a na povrch přicházejí geneticky, evolučně nabyté xenofobní vlohy. Je iluzorní projekcí, snem ctihodných přátel míru, předpokládat zásadně mírumilovného pračlověka - prakticky všem nám známé archaické společnosti jsou v podstatě válečnické a xenofobní, válka je tmelem jejich kolektivního vědomí.“ (Loewenstein, 1997, s. 65). Xenofobie a rasismus nepochybně velmi úzce souvisí s agresivitou a z ní plynoucí agresí.
Téměř všichni společensky žijící živočichové mají vyvinutý repertoár agresivního chování. Člověk není výjimkou (Janata, 1999, s. 13). Sídlem původní primitivní agrese je amygdala uložená v limbickém systému mozku. Pomocí četných spojení ke kortexu má amygdala schopnost vyjadřovat emoční nuance, jako jsou výrazy přátelství, tolerance, lásky, příchylnosti, nedůvěry nebo strachu. Agrese samotné amygdaly je prudká, intenzivní, neuvážená a neplánovaná. Ovládne jednání člověka bez ohledu na následky (Janata, 1999, s. 26-28).
Lze jen souhlasit s tvrzením Janaty (1999, s. 101), že odlišné etnické skupiny spolu mohou žít dlouhou dobu mírumilovně, ale nakonec stačí zdánlivě bezvýznamný podnět, který naruší kognitivní funkce, a tím i kontrolní zpětnou vazbu prefrontálního kortexu. Dřímající intolerance a s ní spojená agrese v amygdale se projeví náhlým výbuchem násilí.
V této souvislosti je vhodné zmínit se i o lidském podvědomí, vědomí a „svědomí“ v duchu Freudovy teorie o „id – ego – superego“. Wright (1995, s. 339) označuje Freudovo id za „v hloubi skryté zvíře“, které se v nás někdy probouzí. V jádru jsme smyslní, draví a většinou sobečtí, musíme ale vyjít s ostatními lidmi, musíme s nimi spolupracovat, ustupovat jim, sebeovládat se. Z tohoto poznání vyšla Freudova základní představa o lidské psychice jako o místě zápasu mezi zvířecími pohnutkami a společenskou realitou.
Lorenz rozlišuje agresi uvnitř téhož druhu od agrese mezidruhové. Domnívá se, že obojí je přirozeně dána, a že dokonce může být i biologicky užitečná, protože vnitrodruhová hrozba násilím přispívá k rovnoměrnějšímu obsazení území, při výběru pohlavních partnerů apod. Násilné jednání však nemusí být nutně zlem a naopak. Příkladem násilného jednání, které ve své podstatě není zlé, je sebeobrana. Naopak jestliže britská armáda v 18. století rozdávala americkým indiánům pokrývky infikované černými neštovicemi, měla v úmyslu zlikvidovat je, a na tomto zlu nic nemění ani to, že se to mohlo obejít bez násilí (Sokol, 2002, s. 186).
Podle Vevery, Černého a Krále (2011) byly Lorenzovy argumenty, které se na agresi dívaly jako na prostředek přispívající k záchraně druhu, mylné, neboť přírodní selekce působí na úrovni jedinců, a nikoli druhů. Podle těchto autorů antiagresivní zábrany také chrání především jedince, nikoliv druh. Jedinec (nikoli druh) je pod selekčním tlakem a jakákoli výhoda zvýší pravděpodobnost přenosu jeho genů do další generace. Vnitrodruhová agrese je tedy mnohem četnější a intenzivnější než mezidruhová agrese, neboť příslušníci stejného druhu mají podobné potravní a sexuální nároky.
Předmětem skryté anebo zjevné agrese se mohou dokonce stát lidé, které osobně neznáme a o nichž nemáme vůbec žádné nebo máme jen zcela mlhavé a nekonkrétní představy, např. „ti“ nevěřící, skopčáci, barbaři, …. . Mnoho lidí nenávidí „teplouše“, aniž jakéhokoliv homosexuála blíže poznalo. Stejně tak může být předmětem naší „agrese“ něco zcela konkrétního, např. lidé ze sousední vesnice nebo „cizí“ fotbalový klub apod.
Agresi nejčastěji chápeme pouze ve smyslu čistě negativním, tj. jako jednání směřující k přímému poškození druhého. V širším slova smyslu je agrese jakékoliv jednání a chování, jež směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů, které člověk naplánoval a kterých chce aktivně a cílevědomě dosáhnout. Mluvíme o tzv. agonálním myšlení a jednání (Janata, 1999, s. 20). Agrese tedy může být i akceptovatelná, mimo jiné proto, že má ochranný význam, a to jak pro samotného jedince, tak společnost, a tudíž je do určité míry a v určité formě dokonce společností vyžadována (aby se jedinec prosadil, mohl zastávat různé sociální role, např. vykonávat profesi manažera, aby byli chráněni jiní jedinci apod.). Vrozený stupeň agonálního jednání a chování lze tedy modulovat výchovou. Stejně tak platí, že kulturními požadavky určité společnosti je možné zvýšit, nebo snížit úroveň průměrné lidské agresivity (Janata, 1999, s. 34-35).
Lidská agresivita je ovlivněna geneticky, nervově, hormonálně a samozřejmě také kulturně, učením a výchovou. Naše chování, a to i jeho komplikované formy, jsou dalekosáhle geneticky programovány, právě tak jako naše barva pleti, očí a jiné fyzické nebo psychické znaky. Naše kulturní chování je líčeno jako následek vývoje lidského mozku. Ve skutečnosti byl postup zřejmě obrácený. Kulturní chování přispívalo k rozvoji mozku. Společenské a kulturní chování, dělba práce, zdokonalená komunikace, tolerance sociálních rozdílů se schopností podřídit se a poslechnout – to vše přinášelo selektivní výhody (Janata, 1999, s. 33-52). Genetická dispozice tedy tvoří pouze rámec, v jehož prostoru existuje mnoho možností.
O genetických dispozicích svědčí i pozorování Jane Lawick-Goodalové, jež prokázala výskyt opravdových válečných činností u volně žijících šimpanzů. Přitom se u šimpanzích „válečných štváčů“ objevují výrazové pohyby, které v takovýchto situacích přesně odpovídají pohybům lidí - navzájem stupňují své „nadšení“, tj. kolektivní agresivitu, a v sevřeném šiku pak napadají sousední šimpanzí tlupu, a to nejprve jejího nejsilnějšího samce. V pozorovaném případě šimpanzi v krátké době pobili všechny členy nepřátelské tlupy. Protože lidoopům lze sotva připisovat kulturní instituce, musíme učinit závěr, že normy akce a reakce kolektivního útoku jsou přece jen naprogramovány geneticky (Lorenz, 1997, s. 124-125). Další příklady násilného chování anebo agrese je možno najít v kapitole Etologie primátů – agresivita; Etologie primátů - infanticida; anebo Etologie primátů - postkonfliktní chování.
Zajímavé je také zjištění, které uvádí Janata (1999, s. 35), že totiž i výchova je do jisté míry „dědičná“. Máme samozřejmě na mysli „mimogenetický přenos dědičnosti“. Platí to jak o jednotlivcích, tak zřejmě o celých kulturách. Známe individualistické kultury, které mají více „mužských“ rysů a které se vyznačují větší agresivitou a intolerancí ve srovnání s tzv. kolektivistickými „ženskými kulturami“, které jsou v průměru méně agresivní a více tolerantní. Typem prvního druhu by mohla být kultura USA, charakteristickým zástupcem druhého typu kultura nynějšího Japonska.
V uvedeném textu jsme zdaleka neusilovali o úplnost informací k danému tématu. To by koneckonců ani nebylo možné. Chtěli jsme jen naznačit šíři, složitost a také zajímavost této tematiky. Ve skutečnosti jde jen o jakýsi znalostní základ, který vytváří platformu pro serióznější studium, přirozeně také pro výzkumy, které ačkoli pokročily a přinesly nová a zajímavá poznání pravdy, stále prezentují jen její útržky.
Textem jsme také chtěli demonstrovat interdisciplinární přístup ke studiu limbického systému. Ten nám umožňuje integrálně koncipovaná antropologie, jež v sobě integruje biologické i sociokulturní pohledy, ve vazbě na jejich možné aplikace. Věříme, že čtenáře text nejen zaujme, ale též jej motivuje k hlubšímu studiu limbického systému, jeho struktur a funkcí, ve všech naznačených souvislostech.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
CICHÁ, M. Determinanty rasismu a xenofobie z pohledu současné antropologie a jejich význam pro pedagogickou praxi. Disertační práce (vedoucí: doc. RNDr. Jan Šteigl, CSc.). Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 180 s.
CICHÁ, M. Proč by antropologie měla být integrální. In Biologická a sociální dimenze člověka, s. 98-104. Ústí nad Labem: Nakladatelství a vydavatelství Vlasty Králové, 2005. 104 s. ISBN 80-87025-02-4.
CICHÁ, M. Biologická antropologie. Olomouc: Hanex, 2011. ISBN 978-80-7409-039-4.
ČIHÁK, R. Anatomie 3. Praha: Grada – Avicenum, 1997. 672 s. ISBN 80-7169-140-2.
JANATA, J. Agrese, tolerance a intolerance. Praha: Grada Publishing, 1999. 220 s. ISBN 80-7169-889-X.
HONZÁK, R. Amygdala a sexuální apetence. In Vesmír 86, listopad 2007, s. 681 (on-line). Praha: Vesmír, s. r. o. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/amygdala-a-sexualni-apentence. [cit. 4. 3. 2013]
KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Praha: Makropulos, 1995. 223 s. ISBN 80-901776-1-1.
LANGMEIER, M., MAREŠOVÁ, D., MOUREK, J., TROJAN, S. Amygdala (morfologie, funkce, klinika). In Psychiatrie Supplementum 2, ročník 10, 2006, s. 28-31. Praha: TIGIS. ISSN 1212-6845.
LOEWENSTEIN, B. W. My a ti druzí. Brno, Doplněk, 1997. 354 s. ISBN 80-85765-64-0.
LORENZ, K. Odumírání lidskosti. Praha, Mladá fronta, 1997. 195 s. ISBN 80-204-0645-X.
MICHEL, G. F., MOOREOVÁ, C. L. Psychobiologie. Biologické základy vývoje chování. Praha: Portál, 1999. 480 s. ISBN 80-7178-116-9.
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie osobnosti. Praha: Management Press, 1993. 232 s. ISBN 80-85603-34-9.
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. 590 s. ISBN 80-200-0689-3.
RIDLEY, M. Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti. Praha: Portál, 2007. 315 s. ISBN 978-80-7367-135-8.
ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha, Portál, 1998.143 s. ISBN 80-7178-250-5.
SOKOL, J. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Praha, Portál, 2002. 222 s. ISBN 80-7178-627-6.
SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha, Univerzita Karlova (Karolinum), 1996. 303 s. ISBN 80-7184-158-7.
SUSMAN, E. et al. Experience and neuroendocrine parameters of development: aggressive behavior and competencies. In Aggression and Violence: Genetic, Neurobiological, and Biosocial Perspectives. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers Mahwah, 1996, s. 267-289.
TROJAN, S. et al. Lékařská fyziologie. 3. přepr. a dopl. vyd. Praha: Grada – Avicenum, 1999. 612 s. ISBN 80-7169-788-5.
VEVERA, J., ČERNÝ, M., KRÁL, P. Agrese a násilné chování. In Postgraduální medicína (on-line). Dostupné z:
<http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/agrese-a-nasilne-chovani-457912>. [cit. 3. 4. 2013]
WRIGHT, R. Morální zvíře. Praha: Lidové noviny, 1995. 478 s. ISBN 80-7106-127-1.
ZIMMER, C. Jak se duše stala tělem. Výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, 2006. 291 s. ISBN 80-7262-332-X.
Zdroje obrázků: (1) Système Limbique – Images (on-line). Dostupné z: <http://fr.search.yahoo.com/search;_ylt=A7x9QX.Vl1BRYncA0VFjAQx.?p=syst%C3%A8me+limbique+images&fr2=sb-top&fr=yfp-t-703&type_param=&rd=r1>. [cit. 25. 3. 2013]
(2) VEVERA, J., ČERNÝ, M., KRÁL, P. Agrese a násilné chování. In Postgraduální medicína (on-line). Dostupné z: <http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/agrese-a-nasilne-chovani-457912>. [cit. 3. 4. 2013]
Kontakt:
doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D.
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie
Filozofická fakulta UP v Olomouci
Třída Svobody 26
771 47 Olomouc
E-mail: martina.cicha@upol.cz
