Úvod

Obecně se předpokládá, že přiměřená podnětová pestrost a novost pomáhá zvyšovat aktivační hladinu našeho organismu, probouzí zájem a zlepšuje naši akceschopnost. Je – li stimulace a podnětová pestrost redukována na minimum, mluvíme o senzorické deprivaci. Tento příspěvek vynechává informace o senzorické a emoční deprivaci v dětství, která zpravidla způsobí nenávratná psychická poškození. Informace, dále se v textu vyskytující, přibližují problematiku senzorické deprivace uměle navozené – experimentální, terapeutické či sebezkušenostní.

Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné poskytuje již více než dva roky lidem nevšední zkušenost. Jedná se o pobyt v absolutní tmě v jednoduše zařízeném prostoru, který dotyčný člověk absolvuje sám. Zpravidla v takovém prostoru zůstává týden a někdy i déle. V pravidelných intervalech je navštěvován terapeutem, který s ním konzultuje to, co je pro klienta momentálně důležité, to co se objeví. Dle poskytovatelů této služby má pobyt v takto upraveném prostředí terapeutický potenciál a rovněž potenciál pro osobnostní růst vyplývající ze sebepoznání (Brodská, 2008; Krumlová, Hrdličková, 2009). Na základě studia literatury o senzorické deprivaci například: (Zuckerman, Persky, 1968; Zubek, 1969; Salzarulo, 1970; Würmle, 1977; Schierloh, Eder, Dodt, 2003; Mason, Brady, 2009) vnímáme tuto poskytovanou službu jako invazivní zásah do prožívání, vnímání a myšlení. Relevantní data vztahující se k této službě v ČR nejsou k dispozici s výjimkou dvou velmi obecných článků v časopise Psychologie dnes (Brodská, 2008; Krumlová, Hrdličková, 2009). Cílem tohoto příspěvku je nejprve přiblížit dostupné údaje o senzorické deprivaci na základě již publikovaných výzkumů převážně z 50. až 70. let 20. století a poté přiblížit Techniku omezené enviromentální stimulace (Restricted environmental stimulation technique – REST), která je v současnosti výzkumně stabilizována především ve Švédsku a USA.

Donald Hebb a John Peter Zubek

Jednou se zásadních postav výzkumu účinků senzorické deprivace na prožívání a chování člověka byl Kanaďan slovenského původu John Peter Zubek. Narodil se v obci Trnovec v tehdejším Československu v roce 1925. S rodinou se dostal do Kanady o pět let později. Studium psychologie absolvoval na Univerzitě Britské Kolumbie. V příštích čtyřech letech začala jeho dráha v akademickém světě. Získal magisterský titul ze sociální psychologie na Univerzitě v Torontu, následoval doktorát v oboru fyziologie a psychologie na Univerzitě Johnse Hopkinse. V roce 1950 byl jmenován odborným asistentem na McGillově Universitě. Ve svých prvních výzkumech se zaměřil na studium smyslových vjemů ve spojení s tělem. Zajímal se především o to, které oblasti mozku jsou odpovědné za rozlišování smyslových modalit (Hebb, 1974, Suedfeld, 1980).

Na směřování jeho další práce měl zásadní vliv Donald Hebb, vedoucí Katedry psychologie na McGillově Univerzitě. Právě on byl jedním z pováných na tajnou schůzku do hotelu      Ritz – Carlton v Montrealu dne 1. 6. 1951.  Předmětem schůzky bylo téma nových výzkumů, které by směřovaly k výsledkům možného ovlivnění chování a prožívání lidí. Jednalo se o zakázku nanejvýš poplatnou tehdejší době počínající tzv. „studené války“. Zpravodajské agentury západu naznačovaly, že Sověti a Číňané testují nové způsoby kontroly lidského chování a rovněž způsoby tzv. „brainwashingu“ při výslechové praxi. Schůzky se zúčastnili někteří představitelé tajných služeb, ministerstva obrany Kanady, USA a Velké Británie a řada dalších vědeckých odborníků. Jednou z možných cest výzkumu se jevila právě senzorická deprivace. Donald Hebb přislíbil, že výzkumy v této oblasti by se mohly zrealizovat právě na McGillově Univerzitě a Allan Memorial institutu v Montrealu (Šulc, Dvořák, Morávek, 1971; Rosner, 2010).

O tři měsíce později univerzita obdržela grantovou dotaci od ministerstva obrany. Započala tím série výzkumů především se studenty – dobrovolníky. Podrobněji o nich referuje např. Rathus (1999): pokusná osoba byla oblečená v pohodlném oděvu (obvykle se jednalo o jakousi variantu pyžama) navlékla si ještě ponožky a měkké rukavice, čímž se omezil přívod kožních podnětů. Pohyby končetin i kinestetické čití se dále omezilo navlečením manžet přes velké klouby. Oči byly zakryty brýlemi, které propouštěly pouze světlo. Experimentální místnost byla vybavena pohodlným lůžkem a klimatizací. Reproduktorem se do ní pouštěl šum o intenzitě 40 dB (v jiné variantě měla pokusná osoba na uších sluchátka). Experimentátor měl možnost pozorovat chování pokusné osoby přes jednostranně průhledné sklo. Zaznamenával vše, co dotyčný řekl a kolikrát se pokoušel o kontakt s experimentátorem. Na počátku výzkumu většina dobrovolníků usnula, po probuzení si dotyční stěžovali na nudu a podráždění. Tyto nepříjemné pocity narůstaly. Další výsledky byly dramatické. Dobrovolníci referovali o halucinacích, přeludech. Bylo u nich možno pozorovat zvýšenou náchylnost k přesvědčování, rovněž narušený byl kognitivní výkon, koncentrace, spánkový rytmus, někdy přetrvávaly pocity podráždění i po ukončení pokusu.

Zprávy o neobvyklých experimentech se pochopitelně začaly dostávat k širší veřejnosti. Ministerstvo obrany dementovalo možná zneužití prohlášeními, která tvrdila, že se jedná o studie, jež mají zjistit, jak lidé reagují na monotónní a nudnou práci. Dále se tvrdilo, že výsledky mohou rovněž sloužit při praktickém řešení problémů polárníků, horolezců, kosmonautů. Skutečné cíle výzkumu byly odhaleny až v roce 1956. Představitelé vlády byli nuceni v Kongresu Spojených států vysvětlit důvody k testování.  Bez dílčích utajení se tento způsob práce ovšem neobešel. Oficiální konec mnoha projektů podobného zaměření se udál až v červenci 1977. Projekty určené k ovládání mysli financované zpravodajskými službami, vládou, ministerstvem obrany se týkaly nejen senzorické deprivace, senzorického přetížení a sociální izolace, ale také hypnózy, LSD, elektrické stimulace mozku, atd. Mnozí vědci si nebyli vědomi toho, odkud přesně čerpají finance a kdo jejich práci sleduje a kdo využije dosažené výsledky (Lilly, 2000; Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Počátky Zubkova samostatného výzkumu

V tomto kontextu se můžeme vrátit zpátky k Zubkovi. V roce 1953 se stal vedoucím Katedry psychologie na Manitobské Univerzitě. Inspirace izolačními experimenty Donalda Hebba byla jednoznačná. Zajímala ho práce s lidskými subjekty a vliv senzorické deprivace na jejich chování a prožívání. Hebbovy výzkumy přestaly být finančně podporovány v roce 1954. Zubek se rozhodl, že na Manitobské Univerzitě založí nové centrum výzkumu senzorické deprivace (Suedfeld, 1974).

Tento záměr se mu podařil díky štědrým grantovým dotacím v roce 1959. Byla vytvořena futuristická, průsvitná kopule z plexiskla. Uvnitř se nacházela zvukotěsná komora, která podle potřeby mohla vytvářet experimentální prostředí konstantní tmy a ticha (senzorická deprivace) nebo světla a hluku (senzorické přetížení). Místnost byla vybavena mikrofony a kamerovým systémem, bylo zde také zařízení nouzového signálu, které umožňovalo vyslat žádost o pomoc, pokud někdo propadl panice. Zubek sám byl první testovanou osobou. Do ticha a tmy se ponořil na deset dnů. Popsal, že prožíval halucinace, ztrátu motivace, intenzivní pocity euforie a neschopnost soustředit se na duševní činnosti (Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Výzkum se posléze rozběhl v plné šíři a to především díky zájmu studentů. Řada dobrovolníků se přihlásila na výzvu, která nabízela 20 dolarů denně, plus veškeré jídlo. Všichni dobrovolníci byli zavázáni povinnou mlčenlivostí. I přes to, že finanční odměna byla na tehdejší dobu (a pro univerzitního studenta) značná, řada pokusných osob končila s experimentem senzorické deprivace již třetí den a někteří i dříve (Zubek, 1969).

Zubek a jeho tým se často setkával s kritikou a varováním, že senzorická deprivace a sociální izolace indukuje psychotickou reakci a vážně ohrožuje duševní zdraví, což může vést k nenávratnému poškození (Schein, Baldwin, 1958; Lyton, 1961). V rámci experimentů, které Zubek prováděl, ovšem nebyl ani jeden zdokumentovaný případ nežádoucí reakce výše popsaného druhu, který by po přerušení experimentu senzorické deprivace samovolně neodezněl (Zubek, 1969; Kaye, 2009; Rosner, 2010). Podobný závěr konstatuje také John Lilly, který se rovněž výzkumu senzorické deprivace věnoval (Lilly, 1977, 2000). Některé studie konstatují navíc možný vliv pozitivní a to především u motivovaných jedinců na základě jejich očekávání (Suedfeld, 1974; Granqvist, Larsson, 2006).

První výsledky

Zubek a jeho kolegové začali publikovat výsledky první série výzkumů na počátku roku 1960. Identifikovali především kognitivní a percepčně – motorické deficity u dobrovolníků. Rovněž si povšimli, že lidé, kteří byli v izolačním zařízení po čtrnáct dnů, měli abnormální EEG záznam ještě dalších deset dní po návratu k normálnímu životu.  Rovněž popisovali příklady halucinatorních zážitků, živých představy, bdělých snů. Pokusné osoby hovořily o stavech výrazné úzkosti, obavách ale i prosté nudě. Typické byly projevy psychického a fyzického neklidu. Zubek a jeho kolegové rovněž zjistili, že negativní důsledky zmírňuje podpora ze strany experimentátora, pozitivní očekávání ze strany pokusných osob a možnost fyzického cvičení v průběhu experimentu (Zubek, 1969; Machač, Machačová, Hoskovec, 1985; Yuksel, Kisa, Aydemir, Goka, 2004).

Významným činitelem pro zmírňování negativních důsledků senzorické deprivace a sociální izolace byla možnost kontaktu s druhou osobou – především vedoucím pokusu. U izolovaného člověka bez dalšího kontaktu stoupá duševní napětí a množí se nepříjemné subjektivní zážitky. Jestliže experimentátor zůstane v kontaktu s pokusnou osobou (setkává se s ní v pravidelných intervalech) a povzbuzuje ji a snaží se v ní upevnit pocit bezpečí, mohou být projevy smyslové deprivace (např. halucinace, vize, emocionální stavy) prožívány jako vzrušující a příjemné (Zubek, 1969; Suedfeld, 1980; Kalweit, 2006;  Kaye, 2009).

Plháková (2003) k těmto závěrům dodává, že právě pobyt v jednotvárném prostředí u člověka aktivuje čerpání stimulů z vnitřních zdrojů. Podobně jako u meditace, jejíž rozmanité formy jsou prováděny v jednoduše zařízeném prostředí, což podporuje koncentraci na probíhající mentální stavy (Cungi, Limousin, 2005).

Plháková (2003) rovněž uvádí, že lidé s vysokou potřebou vyhledávání nových a neobvyklých zážitků, se ochotně zúčastňují meditačních cvičení a právě i pokusů se senzorickou deprivací, při nichž je vnější stimulace velmi stereotypní. Tato potřeba se dá měřit některými dotazníky a je v současnosti respektována jako jedna ze základních dimenzí osobnosti (Blatný, 2010).

O lidech s velkou potřebou otevřenosti vůči zkušenosti se obvykle hovoří jako o lidech, kteří aktivně vyhledávají nové a nevšední zážitky, mají toleranci k neznámému a rádi ho objevují (Plháková, 2003). A je zajímavé, že lidé vyhledávající nové a nevšední zážitky (sensation-seeking) jsou osloveni právě zkušeností s dlouhodobou absencí zevních podnětů. Právě u těchto osob, s vysokým potenciál k vyhledávání nových zkušeností, lze očekávat, že senzorická deprivace a sociální izolace může být prožívána v pozitivní konotaci (Zuckerman, Persky, 1968).

Politický kontext Zubkovy práce

Zubkova motivace k další práci byla jasná. Chtěl prodloužit pobyt v izolaci a rovněž navrhoval, aby se přešlo k razantnějším procedurám, které by pokusné osoby vystavily nejen senzorické a sociální izolaci, ale rovněž výraznému znehybnění v boxech speciálně k tomu určených (imobilizační boxy). Pokusná osoba měla ležet v bedně s pažemi omotanými izolačními tubusy, ty byly navíc připevněny k bokům, nohy připoutané k lůžku, hlava byla fixovány ze tří stran speciálním zařízením, které zabraňovalo pohledu do strany a rovněž bránilo pohybu. Takto imobilizovaný člověk mohl vstát pouze k jídlu a toaletě (Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Z tohoto výzkumného designu nebylo nadšeno vedení univerzity a sám Zubek chápal, že se pouští do značného rizika. Zubkovi nadřízení se obávali možných žalob či mediálních skandálů. Rovněž z etického hlediska se podobné experimenty na studentech jevily jako nežádoucí (Kaye, 2009).

Dr. George C. Sisler, předseda univerzitního oddělení psychiatrie, vyjádřil vážnější obavy ohledně imobilizace ve spojení s izolací a senzorickou deprivací. Týkaly se již výše popsané uměle navozené psychotické reakce – halucinace, bludy, dezorientace. Především u disponovaných jedinců bylo možno tuto psychickou dekompenzaci očekávat. Sisler navrhnul, aby se pokusnými osobami stali příslušníci ozbrojených sil. Zubek začal hledat dobrovolníky, kteří by byli schopni vydržet tuto imobilizaci po dobu 24 hodin. Výsledky nakonec ukázaly, že jen málo kdo byl schopen zůstat v izolačním boxu po dobu alespoň 12 hodin (Rosner, 2010).

V tomto stádiu výzkumu se začaly u Zubkových kolegů objevovat pochybnosti o praktickém využití výsledků. Zubek argumentoval, že získané údaje lze využít například v kosmonautice při plánování meziplanetárních letů. Dále k udržení koncentrace operátorů u radarových obrazovek, u pacientů po úrazu páteře. Praktické využití bylo možno objevit při péči o jedinci, kteří absolvovali vážnější chirurgický zákrok očí (Zubek, 1969).

Legitimita studií byla ovšem vážně zpochybněna, když se o ně opět začaly zajímat vládní agentury. Zubek byl pozván na několik návštěv do USA. Styčnou osobou byl Thomas Myers, vedoucí Armádního výzkumného střediska v Kalifornii, který poukazoval Zubkovi na značnou spřízněnost podobného výzkumu, který realizovala americká armáda. Zůstává otázkou, zda Zubek ve svém výzkumném snažení měl nějaké postraní úmysly, které by vycházely z vládních zakázek ohledně výslechové praxe či ovlivňování chování, jak bylo později naznačováno. Faktem je, že Národní ústav pro duševní zdraví USA mu v roce 1964 poskytl finanční dotaci v hodnotě 90 000 dolarů, což umožnilo pokračovat v izolačních experimentech po další tři roky (Rosner, 2010).

Výsledky většiny experimentů senzorické deprivace a sociální izolace byly publikovány. Do jaké míry byly zneužity vládními agenturami, je spekulativní. Nicméně když se o mnoho let později mohla širší veřejnost seznámit s výslechovými příručkami CIA,  bylo zřejmé, že v praxi výslechu a věznění bylo využito mnohé. Ve stručnosti lze říci, že extrémní formy senzorické deprivace, které realizoval Zubek, umožňují za speciálních okolností ovládnout mysl člověka a radikálně proměnit jeho chování pro aktuální potřeby věznitelů (Kaye, 2009).

Senzorická deprivace, nedotykové mučení a výslechová praxe

V roce 1969 byl Zubek na vrcholu své kariéry. Spolu s několika dalšími kolegy (Peter Suedfeld, Michael Rossi, Marvin Zuckerman, atd.) vydává knihu Senzorická deprivace: patnáct let výzkumu (Zubek, 1969). Ovšem zásadní obrat nastal v situaci, kdy se ukázalo, že převážná většina velkých výzkumů chování a prožívání člověka v Kanadě je přímo, či nepřímo financována vládou spojených států skrze CIA. Skandál se rozpoutal ani ne tak na veřejnosti, jako spíše uvnitř agentury samotné, kdy na základě vyšetřování několika incidentů, které se udály v souvislosti s výzkumem, při němž se podávalo pokusným osobám LSD, došlo k pozastavení toku finančních prostředků. A to se dotklo i Zubkovy práce (Rosner, 2010).

Zubek musel navíc čelit tlaku vědecké rady univerzity v tom smyslu, že jeho práce již nečiní žádný další pokrok a její přínos je tudíž sporný. Podařilo se mu nakonec získat prodloužení dotací do roku 1974, ale další vyhlídky byly spíše pesimistické (Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Zásadní problém pro Zubka znamenalo datum 9. 8. 1971. Velká Británie schválila zákon umožňující internaci bez soudu v Severním Irsku. Toho dne policie zatkla 342 lidí. Dvanáct z nich bylo převezeno do speciálního střediska, kde byli vystaveni metodám hloubkového výslechu. Některé použité metody mohly být odvozeny z výzkumů vlivu senzorické deprivace (Shallice, 1972).

Podezření na mučení vedlo k podrobnému vyšetřování. Výsledek je znám jako tzv. Parkrova zpráva z roku 1972. Výbor k tomu určený konstatoval, že podobné praktiky výslechu byly použity i při jiných událostech například: v Palestině, Malajsku, Keni. Ve zprávě se píše, že techniky výslechu využívající senzorickou deprivaci a izolaci jsou eticky nepřípustné. Bylo zde rovněž nepřímo zacíleno na Zubkovu práci. Autoři zprávy upozorňovali, že velké množství výzkumů ohledně využití a důsledků senzorické deprivace bylo realizováno právě v Kanadě (Shallice, 1972, Kaye, 2009; Rosner, 2010).

V tomto okamžiku se začínají o Zubkovu práci zajímat intenzivně média. Zubek vydal prohlášení, ve kterém svou odpovědnost odmítá tvrzením, že výsledky jeho výzkumu jsou využitelné v mnoha ohledech. Svou práci obhajoval jejím praktickým přínosem pro kosmonautiku, život v polárních oblast a přežívání lidí při závalech, v protiatomových krytech, ponorkách a věznicích. Nevyvracel, že zneužitelnost je možná, ovšem odpovědnost si v tomto ohledu nepřipouštěl. Byl si vědom, že za určitých okolností je možno využití senzorické deprivace ve výslechové praxi přípustné. Dle jeho názoru se jedná především o situace válečného konfliktu, kdy získání určitých informací může být životně důležité. Legitimnost použitých technik v případě incidentu v Irsku odmítl velmi razantně (Rosner, 2010).

Přímo na Manitobské univerzitě, kde Zubek pracoval a realizoval výzkum, proběhlo několik studentských demonstrací, které odsoudily možnou účast akademiků na výzkumu, jehož výsledky by mohly být využity pro ovládání mysli při výslechové praxi. Zubek se odmítal podobných akcí účastnit. Několikrát byl pozván, ale účast vždy odmítl. Což vedlo ve studentských i akademických kruzích k jeho kritice. Řada kolegů z výzkumu se ovšem Zubka opakovaně zastávala a jeho práci obhajovala (Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Například Suedfeld (1974) intenzivně vnímal, jak podobná kampaň Zubka vyčerpává a jak je na ni citlivý, především z toho důvodu, že kdykoliv se v médiích objevily zprávy o Ulsteru, byl kontaktován a žádán o komentář. Pro revoltující mládež se tak stává snadno dostupným terčem.

Zubek byl vystaven intenzivní kritice a jeho zdraví tím trpělo. Navíc byl frustrován potencionální ztrátou finančních prostředků na výzkum. Množily se rovněž jeho konflikty s kolegy. Zubek byl ve velmi špatném stavu, bral antidepresiva, byl dezorientován v čase, trpěl paranoidní představou, že jeho telefon je odposloucháván. V dubnu 1974 mu byla zamítnuta žádost o finanční podporu dalšího výzkumu a 27. dubna 1974 odstoupil z představenstva Kanadské psychologické asociace. Jako důvod uvedl špatný zdravotní stav. Lékař mu doporučil, aby si vzal na několik měsíců zdravotní dovolenou. Na živu byl spatřen naposledy 17. srpna 1974. Druhý den ráno bylo jeho tělo objeveno v řece Red river. Soudní lékař konstatoval, že smrt nastala v důsledku utonutí. Cizí zavinění policie vyloučila. S velkou pravděpodobností se jednalo o sebevraždu či nešťastnou náhodu. Profesor Zubek zemřel ve věku 49 let. (Rosner, 2010).

Otázkou pochopitelně zůstává, kolik toho Zubek věděl ohledně finanční podpory, kterou získával. Jednoduše řečeno, kdo jeho práci podporoval, kontroloval a mohl tak využívat a modifikovat získané výsledky. Pokud se zamyslíme nad designem prováděných studií v závěru výzkumu, nabízí se otázka, k čemu by výsledky byly využitelné? Nutno ovšem říci, že neexistuje jediný důkaz přímého spojení Zubka se CIA. Ovšem Zubek věděl, že část finanční podpory čerpá z fondu, který byl přidružen k Ministerstvu obrany, jež může sdílet všechny informace se zpravodajskými agenturami. Nutno ovšem dodat, že Zubek a jeho kolegové publikovali, tudíž informace byly dostupné volně. Otázkou je, zda volně dostupné informace z výzkumu obsahovaly všechny údaje a postřehy badatelů (Kaye, 2009).

Když vypukla aféra Ulster, Zubek poukazoval na skutečnost, že prováděl základní výzkum. To si ovšem odporuje s filozofií fondu Ministerstva obrany, jehož cílem bylo podporovat výzkum aplikovaný. Zubek byl rovněž ve stálém kontaktu s Donaldem Hebbem, který výzkum senzorické deprivace nastartoval právě na základě oslovení zpravodajskými agenturami v roce 1951. Nicméně většina zainteresovaných osob v psychologickém výzkumu považuje Zubkovu práci a postup při výzkumu za eticky v pořádku. Americká psychologická asociace vydala prohlášení, ve kterém jasně zaznělo, že metody výslechu použité v Ulsteru se zásadně odlišovaly od výzkumu senzorické deprivace. Navíc v historii mučení a výslechu mají podobné praktiky již dlouhou historii (Rosner, 2010).

Nicméně techniky výslechu založené na využití některých aspektů senzorické deprivace se ukázaly jako velmi účinné při získávání důležitých informací. Jsou jasně doložitelné v podobě výslechových příruček, které používala CIA v letech 1963, 1983 a 2003. Pokud se ovšem o jejich použití objeví zprávy na veřejnosti, ohlas je negativní. To se ukázalo nejen v 70. letech 20. století, ale i nyní v souvislosti s válkou v Afganistanu, Iráku a globální válce proti terorismu v souvislosti s únikem informací ohledně podmínek ve věznici Guantánamo a Abú Ghrajb v Iráku. Opatření, jako omezení vizuální stimulace, izolace, „bílý šum“ (speciální brýle, které propouští pouze světlo spolu s neustálým zvukovým podnětem o hodnotě minimálně 40 dB) a pobyt ve stísněném prostoru, jsou navrženy a používány tak, aby maximalizovali pocit zranitelnosti a bezmoci a odstranily vůli vzdorovat, což umožní zisk důležitých informací při výslechu. Jedná se o tzv. „nedotykové mučení“, které nezanechává žádné viditelné rány, ale způsobuje výše popsané změny v chování a prožívání (Kaye, 2009; Rosner, 2010).

Další výzkumná centra senzorické deprivace

Pochopitelně zmiňovaná práce Hebba a Zubka nebyla ojedinělou. Zubek je považován za zásadní postavu výzkumu na tomto poli, nicméně je nutno pro úplnost alespoň uvést některá další pracoviště, kde byl rovněž realizován podobný přístup k experimentální senzorické deprivaci. Suedfeld (in Zubek, 1969) uvádí následující přehled.

1.      Princeton University: Jack Vernon, jeho tým zkoumal vliv senzorické deprivace na motoriku, postoje, vnímání a kognici.

2.      National Institute of Mental Health (Bethesda, Maryland): John Lilly vytvořil a posléze modifikoval prostředí senzorické deprivace vázané na vodní prostředí. Přínos Lillyho bude podrobněji diskutován dále.

3.      Boston City Hospital and Harvard Medical School: Philip Solomon, jeho tým zkoumal především chování a prožívání pokusných osob po opuštění prostředí senzorické deprivace.

4.      Duke University (Durham, Severní Karolina): Cohen, Silverman a Bressler. Výzkum byl zaměřen na fyziologické efekty senzorické deprivace v souvislosti se stresovou reakcí, individuální rozdílnosti v reakcích na senzorickou deprivaci.

5.      Human Resources Research Office (Monterey, Kalifornie): Thomas Myers. Výzkum financovaný armádou. Eminentní zájem směřoval k ovlivnění chování a prožívání, zkoumání poruch vnímání, změn v motivaci a postojích.

6.      University of Michigan: John Pollard. Zkoumal podobnosti a rozdíly mezi efekty senzorické deprivace a užitím psychoaktivních látek. Dále ho zajímal vliv očekávání na prožívání člověka vystaveného senzorické deprivaci.

7.      New York University: Robert Holt a Leo Goldberger. Zajímali se především o vliv osobnostních charakteristik z hlediska prožívání a chování v prostředí senzorické deprivace.

8.      Albert Einstein Medical Center (Philadelphia): Marvin Zuckerman. Je znám především jako autor Sensation seeking scale. Při výzkumu senzorické deprivace, spolupracoval rovněž se Zubkem. Pozornost věnoval především změnám vnímání v souvislosti s izolací, senzorickou deprivací a krátkodobým fyzickým omezením.

9.      Allan Memorial Hospital (Montreal): Hassan Azima, jeho žena Fern Azima a Paul Vispo. Jako první upozornili na možné terapeutické využití senzorické deprivace. Zkoumali možnosti Anaklitické terapie. Ta vychází z rozvoje vztahu mezi pacientem a terapeutem na základě modelu ranného vztahu mezi matkou a dítětem (Raz, 2010).

10.  Richmond Virginia Hospital: Adams, Carrera, Cooper, Gibby, Robertson a Tobey. Zkoumali vliv senzorické deprivace na psychiatrických pacientech z hlediska změny sebeobrazu.

11.  Los Angeles, Kalifornie: Eugene Ziskind, psychiatr s privátní praxí. Zajímal se o indukované halucinace a iluze, které mohou vznikat v situaci senzorické deprivace. Jeho zájem se týkal péče o pacienty, kteří absolvovali nějaký závažnější chirurgický zákrok očí.

12.  University of Pittsburgh: Austin Jones. Zkoumal se svými spolupracovníky rozdíly v reakcích na senzorickou deprivaci u zdravých a psychiatricky vedených jedinců. Dále také demonstroval, že situace senzorické deprivace zvyšuje potřebu po informačních podnětech mnohem více než jakýkoliv jiný postup.

13.  Oklahoma City Hospital: Jay Surley. Podobně jako Lilly využíval senzorickou deprivaci v podmínkách vodního prostředí. Porovnával efekt tohoto postupu s jinými variantami senzorického omezení.

14.  Case Western Reserve University (Cleveland, Ohio): C. W. Jakson. Podobně jako Ziskind se zajímal o možné využití výsledků výzkumu senzorické deprivace u pacientů, kteří se zotavují po očních operacích.

15.  Rutgers – The State University (New Brunswick, New Jersey): Peter Suedfeld. Zájem o kognitivní efekty senzorické deprivace, jejího vlivu na změnu přesvědčení v souvislosti s osobnostními charakteristikami a sourozeneckým pořadím.

16.  Výzkumný ústav psychiatrický Praha – Bohnice (dnes Psychiatrické centrum Praha): Ludvík Šváb a Jan Gross. Podobně jako Azima se oba autoři zajímali o využití senzorické deprivace v Anaklitické terapii. Rovněž jejich zájem směřoval k experimentální senzorické deprivaci a psychickým fenoménům, které vyvolává.

17.  Ústav normálnej a patologickej fyziologie SAV – Bratislava nebo Fyziologický ústav ČSAV a Psychologický ústav UK. Zde se odehrávaly experimenty na zvířatech, především na krysách s minimálním přesahem k potřebám člověka (Svorad, Hoskovec, Šáchová, 1961; Svorad, Hoskovec, 1961; Svorad, Pogády, 1966).

REST – Restricted environmental stimulation technique

V 70. letech 20. století se výzkum senzorické deprivace a izolace v původní podobě studií Hebba a Zubka zastavuje. Laboratoř, kterou Zubek vytvořil, již nikdy poté nebyla uvedena do funkčního stavu (Rosner, 2010). Pozdější a současná renesance v této oblasti bádání vytvořila techniku s názvem REST – Restricted environmental stimulation technique. Můžeme se v literatuře rovněž setkat s ekvivalentem Restricted environmental stimulation therapy (Suedfeld, 1974, 1980, 1983; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003).

Další alternativní názvy jsou: Dark therapy (Phelps, 2008) nebo Dunkel therapy (Kalwait, 2006). V tuzemské literatuře se vžil název Terapie tmou, Léčba tmou (Brodská, 2008; Krumlová, Hrdličková, 2009; Urbiš, 2010, 2011).  Dostupná data naznačují, že v této podobě má senzorická deprivace a sociální izolace možný terapeutický či sebezkušenostní potenciál. Může tedy příznivě působit na zdraví člověka, které chápeme v celé jeho šíři současného uchopení skrze Bio – psycho – sociálně – spirituální dimenze (Engel, 1977; Kebza, 2005; Biderman, Yeheskel, Herman, 2006; Granqvist, Larsson, 2006).

Technika omezené enviromentální stimulace (dále REST) má při své realizaci tři základní podoby, které se v současném použití redukují na dvě hlavní metody. Se všemi experimentoval už zmíněný Zubek (1969) a částečně také například Lilly (1956, 1977, 2000) a posléze především Suedfeld (1974, 1980, 1983, 1989, 1999). Na základě jeho popisu rozlišujeme tři možné varianty.

1.      CHAMBER REST: člověk přebývá v malé místnosti, která je zařízena velmi jednoduše. K dispozici je postel, křeslo. Dotyčný se nachází v prostředí snížené stimulace (tma a ticho). Jídlo a pití jsou člověku poskytovány dle jeho potřeb. V místnosti je rovněž toaleta. Jedinec zůstává v tomto prostoru zpravidla 24 h či déle. Suedfeld (1980) uvádí, že méně než 10 % jedinců přeruší pobyt na základě nepříjemného prožívání před uplynutím základní doby – tedy 24 h.

2.      FLOTATION REST: je realizována ponořením do nádrže s vodou (flotační tank), která má tělesnou teplotu, obsahuje určitou koncentraci soli, což umožňuje, aby ponořený člověk mohl ležet bez obav na zádech – je nadnášen. Osoba má v uších ucpávky, které eliminují zvuk. Flotační tank je uzavřený, což vytváří prostředí totálního zatemnění.  V tomto prostoru setrvá jedinec obvykle 1 h.

3.      IMMERSION REST: jedná se o totéž jako v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že člověk je ponořen ve vodě i s hlavou a dýchá prostřednictvím masky. Skrze ni je zásobován kyslíkem. S touto technikou se pracovalo především experimentálně a z hlediska terapeutického působení se dnes již nevyužívá.

Výzkum metody REST probíhá především v USA a Švédsku. Ukazuje se, že se není potřeba výrazněji obávat možného psychického poškození a to i v případech, kdy osoby v takovéto izolaci (experimentální) setrvali mnoho hodin či dní. Ve skutečnosti pobyt v takovémto prostředí snížené stimulace může být zdraví prospěšný z hlediska odpočinku od dlouhodobé životní zátěže, může pomáhat při odvykání kouření, zvládání stresu, snižování hmotnosti, léčbě hypertenze a maximálního průtoku krve, ulevuje od chronických bolestí, podporuje kreativitu. (Zubek, 1969; Suedfeld, 1980, 1983, 1999; Granqvist, Larsson, 2006; Bood, Kjellgren, Norlander, 2009). V současnosti se často (např. v lázeňství) pracuje s variantou Flotation REST a rovněž v různě uzpůsobená podobě s variantou Chamber REST.

Flotation REST

Varianta IMMERSION REST byla považována za výrazně stresující. Zuckerman (1969, in Zubek) hovoří o tom, že u osob, které tuto proceduru podstoupily, se velmi záhy objevily změněné stavy vědomí, které zahrnovaly halucinace, narušené myšlení a koncentraci, nárůst úzkosti, objevovaly se rovněž sexuální a agresivní fantazie. Tento obraz byl rovněž podporován u laické veřejnosti nepříjemnými skandály, které se týkaly již zmíněné výslechové praxe a rovněž k tomu přispěl i snímek Altered states (v ČR byl film promítán pod názvem Mutace) od amerického režiséra Kena Russella, který byl inspirován románem Paddyho Chayefskyho (Suedfeld, Ballard, Murphy, 1983; Rosner, 2010).

John Lilly (1956, 2000) provedl rovněž několik experimentů této varianty a jeho zprávu lze shrnout následovně: pokusná osoba má zavěšené tělo a kromě vrcholku hlavy je ponořena v nádrži, která obsahuje pomalu tekoucí vodu o teplotě 34, 5 ° C. Na sobě má pouze neprůhlednou dýchací masku (pokrývá celou hlavu). Díky teplotě vody necítí pokusná osoba ani teplo či chlad. Dotykem vnímá pouze ukotvení těla a masku na obličeji. Tím je eliminována značná část tlaků normálně působících na tělo. Hladina zvuku je nízká, osoba slyší především vlastní dech a nepatrné zvuky z potrubí. Jedná se o velmi klidné a monotónní prostředí absolutní tmy. Nic děsivého či extrémně nepříjemného Lilly nezaznamenal.

Závěrem dodává, že po ukončení experimentu, se pokusná osoba cítila, jakoby se právě probudila po osvěžujícím spánku. Toto prožívání přetrvává a člověk zjišťuje, že má po zbytek dne posunuté vnímání času a necítí se tedy unavený vzhledem k tomu, tak jak je to u něj obvyklé.

Lilly (2000) popisuje následující fáze:

1.      Prvních 45 – 60 minut doznívají v prožívání pozůstatky všedního dne.

2.      Nastupuje uvolnění, které je prožíváno jako příjemné.

3.      Počíná narůstat napětí, což je pravděpodobně způsobeno absencí zevních podnětů. Objevují se skryté způsoby vlastní stimulace: záškuby svalů, nepatrné pohyby končetin, mnutí prstů.

4.      Napětí dále narůstá až do té míry, že pokusná osoba opouští nádrž.

5.      Vydrží – li osoba v nádrži i tento nepříjemný stav, napětí ustupuje a spontánně se začínají v prožívání dotyčného objevovat fantazie osobní povahy s příslušným emocionálním doprovodem.

6.      Pokud osoba vydrží i tuto fázi, dochází k intenzivní projekci vizuálních představ. Lilly (2000, str. 135) píše konkrétně toto: „černý závěs před očima (jaký člověk „vidí“ v temné komoře se zavřenýma očima) postupně přejde v trojrozměrný, tmavý, prázdný prostor před tělem. Tento jev okamžitě zaujme pozornost osoby, která čeká, co bude dál. Ponenáhlu se objevily tvary podobné těm, které je občas možné vidět při usínání. Poté se před subjektem otevřel tunel, jehož vnitřní prostor vyzařoval modré světlo. Zhruba v té době ukončilo pokus předčasně pronikání vody do masky“.

Suedfeld (1980, 1999) rovněž upozorňuje, že v metodologickém rámci výzkumu senzorické deprivace obecně a zvláště v případě, varianty IMMERSION REST, byla řada nedostatků, které přímo či nepřímo mohly indukovat v pokusných osobách navození nepříjemných symptomů. Jednalo se především o již zmíněný negativní obraz výzkumu senzorické deprivace v očích laické (ale i odborné) veřejnosti, dále nejasné instrukce, které pokusné osoby dostávaly především vzhledem k času, který měly strávit v nádrži („pokuste se vydržet co nejdéle“). Právě nedostatek struktury na začátku experimentu může indukovat nepříjemné pocity, které byly popisovány jako nuda, úzkost, nepohodlí, podrážděnost.

Rovněž úplné ponoření a závislost přežití na přívodu vzduchu pomocí dýchací masky řadu lidí děsilo. Nutno připočíst negativní pocity z masky na obličeji a zvuk dýchání. Již citovaný Lilly (2000) uvádí totéž v tom smyslu, že mu dosti dlouho trvalo, než vnímal, že zvolený materiál dýchací masky mu nezpůsobuje diskomfort na obličeji.

Podobné problémy byly již diskutovány výše v souvislosti s prožíváním člověka, který je senzorické deprivaci vystaven. Z hlediska základního výzkumu lze ovšem pochopit, že je potřeba zmapovat oblast důkladně a upozornit na možné negativní důsledky a omezení. Pokud se budeme snažit využívat senzorickou deprivaci k terapeutickým účelům, musíme znát optimální zabezpečení, ve kterém bude tato technika nabízena lidem právě k terapeutickým účelům (Mason, Brady, 2009).

Suedfeld, Ballard a Murphy konstatují (1983), že především práce Lillyho (1977) podnítila výzkum techniky omezené environmentální stimulace (REST) s ohledem na vodní prostředí a modifikaci podmínek jejího použití, která se nejvíce blíží dnešní formě tzv. Flotation REST.

Lilly už v roce 1954 uvažoval, že vyhovujícím prostředím pro realizaci experimentů se senzorickou deprivací je voda – ponoření ve vodě. Voda by dokázala nadnášet tělo bez stimulace kůže, pokud by se tělo samotné nebo voda nepohybovala. Teplota vody by musela být udržována s ohledem na vznik tepla v těle. Lilly měl představu nádrže, která by byla umístěna ve zvukotěsné komoře, kam by nemělo přístup světlo. O svém nápadu hovořil s kolegy z Národního ústavu zdraví. Shodou okolností podobné zařízení již existovalo a sloužilo za 2. světové války k výzkumu látkové výměny potápěčů. Takto modifikované prostředí prošlo posléze dalšími změnami, které redukovaly indukci nepříjemných pocitů. Právě zde a právě v něm Lilly realizoval první flotační zkušenost (Lilly, 2000; Singh, Alvarez, Murakami: http://www.chifountain.com/studies_Folder/FloatationTank.pdf, 12. 3. 2011).

V současnosti zásadní modifikace spočívá v nepřítomnosti úplného ponoření a závislosti na dýchacím přístroji a masce. Rovněž atmosféra laboratoře, ve které je deprivační nádrž (flotation tank) umístěna, je nahrazena prostředím civilního rázu – difusní osvětlení, koberec, obrázky na stěnách, atd. Voda má tělesnou teplotu, je nasycena solí v takové koncentraci, aby obličej a ventrální plocha těla byli nad vodou. Tělo jakoby pluje a dýchání je tedy normální, do uší lze aplikovat speciální ucpávky, které brání zaplavení vodou a eliminují zbytky zvukového pole, ruce jsou obvykle volně podél těla nebo za hlavou. Člověk v nádrži si může rovněž zvolit režim difusního osvětlení, či úplné tmy. Může si rovněž pustit relaxační hudbu nebo může být ponořen do ticha. Flotační tank je uvnitř vybaven zařízením, které v případě komplikací vyšle nouzový signál (Lilly, 1977; Suedfeld, 1999).

Ohledně účinku řada výzkumů shodně konstatuje, že cca 1h flotace lze považovat obecně za uvolňující a příjemný zážitek, který nevede k žádným dramatickým změnám vědomí z hlediska indukované psychotické dekompenzace s přidruženými fenomény. Právě tak bývá flotace většinou využívána zákazníky v komerční sféře. Zkušenost tedy není nijak stresující či výrazně ohrožující. (Lilly, 1977; Suedfeld, 1980, 1999; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003).

Očekávaný výsledek se potvrzuje z hlediska osobnostních dispozic jedinců, kteří se dobrovolně účastní experimentů flotace. Jedná se především o tendenci vyhledávat nové podněty (tzv. otevřenost ke zkušenosti). Zde skórují osoby, které flotaci vyhledávají, statisticky významně výše než běžná populace (Suedfeld, Ballard, Murphy, 1983).

Rovněž také u těchto osob lze shledat vyšší tendenci k praktikování sebezkušenostních technik jako je meditace, jóga, relaxace. Tento fakt může zkreslovat dosažené výsledky (Lilly, 1977). Tyto proměnné se nedají v řadě studií odfiltrovat. Suedfeld s kolegy (1983) rovněž konstatuje, že lidé zajímající se o flotaci jsou orientováni na uvědomování si vnitřních pocitů, mají pozitivní vazbu k vlastnímu tělu. Tyto charakteristiky jsou slučitelné s flotační zkušeností. Otázkou je, zda se díky ní mohou zvýraznit.

Pozitivní efekt je měřitelný z hlediska zvládání stresu, zvýšení tvořivosti, ovlivnění životního stylu směrem ke zdraví, navození relaxace a to v celkem krátkém čase, bez potřebného tréninku – jako třeba u meditačních cvičení či autogenního tréninku.

V těchto aspektech je flotace také vhodnou alternativou k variantě Chamber REST, které se podrobněji budeme věnovat níže. Důraz Psychologie zdraví na využívání a trénink self – managementu činí z Techniky omezené environmentální stimulace (REST) zajímavý a důležitý předmět výzkumu (Suedfeld, Roy, Landon, 1982; Suedfeld, 1999; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003; Bood, Kjellgren, Norlander, 2009).

Chamber REST

Dá se říci, že cílené využívání pobytu ve tmě z hlediska možného terapeutického vlivu nebo jakožto cesty sebepoznání, má krátkou historii ale dlouhou minulost. Z hlediska psychologie, jakožto aplikované vědní disciplíny, můžeme lakonicky konstatovat, že vše už tu jednou bylo. Nejinak je tomu s využíváním tmy a samoty, jakožto léčebného prostředku.

To, co dnes nazýváme Chamber REST, se v nejrůznějších variacích provádělo v mnoha kulturách, především v Japonsku, Indii a Tibetu. Zmínky lze nalézt již ve starých spisech Mahámája tantry. Ve Vadžrajánovém buddhismu se meditace ve tmě praktikuje naprosto cíleně. Zde tuto techniku nazývají Yangtik. Meditace ve tmě je popisována jako velice účinná metoda sebepoznání (Kalweit, 2006; Powers, 2009).

Podobné praktiky a formy využití senzorické deprivace a samoty byly využívány rovněž u preindustriálních společností: indiánů kmene Kogi v Kolumbii, rovněž u severoamerických indiánů z Velkých planin. Taktéž starodávné evropské tradice využívaly podobných postupů ritualizovaného pobytu v temnotě. Jednalo se především o staroirské proroky, básníky hledající tvůrčí inspiraci. Tzv. „Jeskynní terapie“ existovala u Etrusků, Italiků a Římanů (Lewis, 1966; Gennep, 1997; Soukup, 2004; Kalweit, 2006).

Zejména v Japonsku je senzorická deprivace formou Chamber REST či sociální izolace v omezeném rozsahu dodnes významným terapeutickým nástrojem, který slouží k tříbení všímavosti k vlastním emočním reakcím a myšlenkám. Jedná se o postupy, které do terapie pomáhal zavést Morito Masatake (1874 – 1938), vedoucí psychiatr na Jikei University’s School of Medicine v Tokiu a Yoshimoto Ishin s metodou Naikan (1916 – 1988). Syntézu obou postupů realizoval David Reynolds a zavedl ji do praxe jako výukovou psychoterapeutickou metodu s názvem Konstruktivní život (Hoskovec, 1963; Černý, 1966, 1968; Benda, 2007; Reynolds, 2007).

Prostředí pro realizaci varianty Chamber REST bylo popsáno ve stručnosti výše. Pro úplnost nyní dodáváme, že je důležité, aby místnost byla dostatečně izolována z hlediska průniku světla a zvuku. K dispozici bývá toaleta, sprcha, pohodlná postel, křeslo. Toto vybavení je bráno jako základ.

Člověk zde přebývající by neměl trpět zimou ani výrazným horkem. Na sobě by měl mít pohodlné oblečení, ve kterém se bude cítit příjemně. V některých místnostech bývá rovněž zařízení na výměnu vzduchu. K dispozici je vždy určitá varianta přivolání pomoci – signální zařízení, telefon. V řadě takto upravených místností bývá vypínač světla, který může člověk použít v krajní variantě nezvladatelného strachu – paniky.

Jídlo a tekutiny jsou podávány dle potřeby. Buď je vše přítomno již v místnosti, nebo v pravidelných intervalech do místnosti přinášeno. Místnost je uzpůsobena tak, aby při donášce nedocházelo k průniku světla. Dle dohody může v průběhu izolace docházet k terapeutickým návštěvám a k rozhovoru dochází přímo v místnosti nebo jsou rozhovory vedeny přes vnitřní telefonní linku.

Jedinec v izolaci může mít k dispozici diktafon a své postřehy zaznamenává. Důležitá je rovněž motivace klienta a jeho příprava. V rozhovoru před absolvováním této zkušenosti by neměla chybět rozprava o možných obavách klienta. Důležité je rovněž, aby si dotyčný pořádně prohlédl místnost za světla a zorientoval se v ní. To vše v základu vede k indukci důvěry a bezpečí.

Klient by měl být poučen o tom, jak zacházet s pocity, které jsou pro něj nepříjemné a jak postupovat, když se objeví. Poskytovatel této služby by měl být rovněž kompetentní posoudit, zda je vhodné, aby určitý klient byl této zkušenosti vystaven a nedošlo u něj k výraznější psychické dekompenzaci. Poskytovatel této služby by měl mít samozřejmě sám bohaté zkušenosti s pobytem ve tmě. Standardně zůstává klient v prostředí snížené stimulace alespoň 24 hodin. Delší pobyty jsou samozřejmě možné, ale rozhodující je první reakce po 24 hodinách (Zubek, 1969; Suedfeld, 1980).

V ČR provozuje podobnou službu Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné pod patronací PhDr. Urbiše a MUDr. Bajgara. Zde se s variantou Chamber REST pracuje tak, že klient zůstává ve tmě a sociální izolaci 7 dnů či déle. Tomu pochopitelně předchází podrobná lékařská prohlídka. Klient je rovněž podrobně připraven způsobem, který byl ve stručnosti popsán výše. Urbiš nedávno absolvoval 50 denní nepřetržitý pobyt ve tmě. Jeden z autorů tohoto článku s ním měl možnost opakovaně komunikovat a přímo v prostoru experimentu ho několikrát navštívil (Urbiš, 2010, 2011).

V řadě studií ohledně vlivu flotace (Flotation rest) sloužila varianta Chamber rest jako kontrolní či komparační procedura. Některé výzkumy ukazují, že pomocí flotace lze dosáhnout rychleji hlubšího stavu relaxace, navíc při léčbě a zvládání chronické bolesti je právě flotace účinnější a díky ní se osoby učí uvolnit napětí v určitých částech těla, což může vést ke zmírnění chronických bolestivých stavů, snižování krevního tlaku, apod. (Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer, 2001; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003).

Z hlediska vlivu na kognitivní funkce se opakovaně potvrzuje, že varianta Chamber – REST zlepšuje učení a vybavování si naučeného. Kdežto Flotation – REST umožňuje zlepšit výkon při složitějších operacích jako je tvořivé – divergentní myšlení a naopak dochází k oslabení deduktivního myšlení.

Varianta Chamber REST umožňuje zlepšení realistického myšlení s ohledem na řešení praktických problémů. Není pochyb o tom, že Chamber REST či Flotation REST lze využít jako jiné varianty navození relaxace v porovnání s meditací či autogenním tréninkem (Suedfeld, 1999; Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer, 2001). Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer (2001) při porovnávání účinku Flotation REST a Chamber REST rovněž zjistili, že flotační zkušenost zlepšuje originalitu a tvořivost, kdežto Chamber REST příznivě ovlivňuje realistické myšlení a schopnost prakticky řešit problémy. Porovnávají výsledky výzkumu se závěry Noye (1969) a Krise (in Plháková, 2003). Dávají je do souvislosti s adaptivní regresí, která je považována za tzv. primární proces, jež se projevuje průniky neregulovaných myšlenek do vědomí, které se častěji objevují ve spánku, při drogové intoxikaci, během denního snění nebo při psychóze. V našem případě zjevně rovněž při senzorické deprivaci ve flotační nádrži.

Podstatou sekundárního procesu je přepracování a transformace primárně – procesního materiálu prostřednictvím na realitu orientovaného myšlení řízeného egem, jedná se tedy o převážně racionální využití rané etapy tvůrčího procesu. Tento aspekt zlepšuje varianta Chamber REST (Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer, 2001).

Plháková (2003) dále uvádí, že kreativní jedinec dočasně regreduje či proniká do světa, ve kterém je vše možné, což umožňuje vytvářet nové zkušenosti, kombinace, asociace. Poté následuje návrat k sekundárnímu procesu, který je potřebný k propracování nové organizace s ohledem na realitu. Právě zde mohou být porovnány podobné a přesto rozdílné zkušenosti Flotation a Chamber REST (Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer, 2001).

Oba pojmy, primární a sekundární proces, zavedl do psychologie Freud (1991, 1994), který primární proces chápal ve spojitosti s fungováním nevědomí. Typicky se projevuje ve snech a k jeho atributům patří přehlížení vnější reality, formálních a logických pravidel, bezčasovost a nepřítomnost protikladů. Sekundární proces je potom výsledkem působení vnějšího světa na lidskou psychiku, bere v úvahu kauzalitu, logiku, časové a prostorové souvislosti, netoleruje dvojznačné a protikladné prvky. Shrnuto: Flotation REST může podporovat aktivitu primárního procesu, tento závěr je vysloven s ohledem na zlepšení kreativní produkce a rovněž přítomností prožitků změněného stavu vědomí. Chamber REST naopak stabilizuje proces sekundární, vede k intenzivnějšímu kontaktu s realitou (Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer, 2001).

Výše uvedená zjištění lze dát do souvislosti s prací Davise, Cohena, Rosenbauma a Gottlieba (1959) či Coopera, Adamse a Cohena (1965) nebo Ludwiga a Starka (1973) kteří konstatovali, že pacienti se schizofrenií snášeli vcelku dobře podmínky senzorické deprivace a u některých bylo možno sledovat snížení výskytu psychotických symptomů a dosažení stability vzhledem k okolnímu prostředí. Podmínky senzorické deprivace se v těchto studiích blížili současnému pojetí varianty Chamber REST. Nutno ovšem doplnit, že tento výsledek je v rozporu s novějším výzkumem Masona a Bradyho (2009), kteří uvádějí, že právě situace senzorické deprivace za určitých okolností může indukovat změněný stav vědomí blízký psychotické reakci zvláště u disponovaných jedinců. I tito autoři pracovali s experimentálním prostředím Chamber REST.

Suedfeld (1999) dodává, že varianta Chamber REST v kombinaci s dalším terapeutickým působením může příznivě ovlivňovat změny postojů a návyků, které jsou pro dotyčného problematické (jídelní návyky, kouření, zneužívaní alkoholu a jiných drog). Zvažuje se rovněž užití této varianty u poruch autistického spektra. Positivní vliv varianty Chamber REST v kombinaci s kognitivně – behaviorální terapií je dokladován také na pacientech s obsedantně kompulzivní poruchou či jinými úzkostnými poruchami (Walker, Freeman, Christensen, 1994).

Phelps (2008) navíc konstatuje, že modifikované využití varianty Chamber REST umožňuje redukci manických a hypomanických stavů u afektivních poruch. Dále dokladuje pozitivní vliv cíleného používání absolutní tmy na stabilizaci cirkadiánních rytmů, nálady a spánku. V případě tohoto výzkumu šlo o využití absolutní tmy od šesté hodiny večerní do osmé hodiny ranní. Autor konstatuje statisticky významné zlepšení experimentální skupiny oproti skupině kontrolní.

Ve srovnání s Flotation REST jde také o možnou délku pobytu v izolaci. Ve flotační nádrži nemůže být člověk umístěn tak dlouho, jako v izolační místnosti. V tomto ohledu se tedy varianta Chamber REST jeví výhodnější z hlediska dlouhodobého terapeutického působení na změnu myšlení a postojů. Lze rovněž uvažovat o dosažení vhledu do problematické životní situace, pokud toto snažení je navíc podporováno terapeuticky. Flotation REST lze spíše využívat jako rekreační nástroj při zvládání stresových reakcí, relaxaci, snížení tenzích bolestí, nespavosti a podpoře kreativity (Suedfeld, 1980).

Varianta Chamber REST je rovněž s úspěchem využívána při změně návykového chování: přejídání, konzumace alkoholu a jiných návykových látek, kouření. Jedinec se díky zkušenosti omezené enviromentální stimulace stává méně zatížený obrannými mechanismy, je více vnímavý k vlastnímu tělu a prožívání. Člověk je schopen si plněji uvědomit vlastní emocionální vzorce, což je východisko možného přerušení návykového jednání (Borrie, 1990).

Shrnutí

Cílem tohoto příspěvku bylo především přiblížení současného pohledu na využití senzorické deprivace v péči o zdraví člověka v kontextu ranných výzkumů z 50. až 70. let 20. století. Terapeutické možnosti senzorické deprivace se jeví jako velmi pravděpodobné. V úvodní části jsme se pokusili přiblížit historický kontext, ve kterém probíhaly první ucelené výzkumy. Zde je nutno znovu poukázat na možná zkreslení původních závěrů vzhledem k nevhodně volenému prostředí, které indukovalo v pokusných osobách různé formy nepříjemného prožívání. Zneužitelnost modifikovaného prostředí senzorické deprivace ve výslechové praxi a při tzv. nedotykovém mučení je jistě možná, což dokládají i současné mediální skandály v souvislosti s válkou v Iráku či Afganistanu (Kaye 2009; Rosner, 2010).

Nicméně díky těmto snahám vznikla zajímavá terapeutická a relaxační metoda REST – Restricted environmental stimulation technique (or therapy), která se jeví jako účinná právě při péči o zdraví člověka a rovněž je podstatné, že umožňuje v řadě případů úlevu bez použití chemických látek (Suedfeld, 1980).

Výzkum Techniky omezené enviromentální stimulace (REST) je v současnosti intenzivně realizován především ve Švédsku a USA. Metoda REST má dvě hlavní aplikační formy. Ta první je vázaná na vodní prostředí a nazývá se Flotation REST. Za jejího původce je považován John Lilly, který první flotaci realizoval již v roce 1954 (Lilly, 1956, 1977; Suedfeld, Ballard, Murphy, 1983). Druhá možnost je tzv. Chamber REST, která probíhá v prostředí jednoduše zařízené, zatemněné a zvukově izolované místnosti se sociálním vybavením. Tento způsob práce je spojován s osobou Petra Suedfelda a Johna Zubka (Zubek, 1969; Suedfeld, 1980; Rosner, 2010). Z hlediska historie je v tomto případě nutno rovněž zmínit dva japonské terapeuty. Prvním byl Morito Masatake a druhým Yoshimoto Ishin (Suedfeld, 1980; Benda, 2007; Reynolds, 2007).

Z hlediska využití obou postupů REST se nám na základě studia dostupné literatury jeví, že varianta Flotation REST je zajímavou metodou, která má podobné spektrum účinků jako relaxace, autogenní trénink, meditace. Její využití souvisí především s léčebným vlivem při snižování hypertenze, léčbě nespavosti, zvládání stresu, poskytuje rovněž úlevu od chronických bolestí, svalového napětí, zlepšuje kreativitu, snižuje intenzitu příznaků syndromu vyhoření. Bez předchozího tréninku dokáže flotace rychle navodit pocit uvolnění. V praxi se běžně osvědčuje hodinová dotace (Suedfeld, Roy, Landon, 1982; Suedfeld, 1999; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003; Bood, Kjellgren, Norlander, 2009; Kjellgren, Buhrkall, Norlander, 2010).

Výsledky některých citovaných studií naznačují, že varianta Chamber REST v kombinaci s dalšími terapeutickými postupy má terapeutický potenciál, který umožňuje restrukturalizaci postojů, názorů, umožňuje rovněž pochopení vlastních emočních vzorců ve vztahu k sociálnímu okolí, působí na sebepojetí a umožňuje rovněž vhled do aktuálních problémů. Zlepšuje realistické myšlení a schopnosti elaborace. Již dříve citované studie dokládají pozitivní vliv na závažné diagnózy jako je obsedantně kompulzivní porucha, autismus, snížení výskytu psychotických symptomů u pacientů se schizofrenií, manické a hypomanické stavy, změny návykového chování, což se týká především konzumace alkoholu, nadváhy, kouření. Nutná je vždy příprava klienta na absolvování pobytu ve tmě, která by měla navodit atmosféru důvěry a bezpečí. V praxi se běžně pracuje s časovou dotací 24 h (Davis, Cohen, Rosenbauma, Gottlieba, 1959; Cooper, Adams a Cohen, 1965; Ludwig, Stark, 1973; Suedfeld, 1980; Borrie, 1990; Harrison, Arreed, 1991; Walker, Freeman, Christensen, 1994; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003; Phelps, 2008; Kjellgren, Buhrkall, Norlander, 2010).

Problémem zůstávají tzv. změněné stavy vědomí. Při užití obou metod REST se vyskytují případy jedinců, kteří hovoří o zvláštních prožitcích, které tradiční psychiatrií mohou být popisovány jako indukované psychotické reakce (Norlander, Kjellgren, Archer, 2003; Granqvist, Larsson, 2006; Mason, Brady, 2009). Zajímavé je, že ani v jedné z těchto citovaných studií nedošlo na základě prožívání pokusných subjektů k přerušení experimentu. Kjellgren, Sundequist, Norlander, Archer (2001) při porovnávání účinku Flotation REST a Chamber REST zjistili častější výskyt změněných stavů vědomí při flotaci, tento výsledek dávají do souvislosti se zesíleným primárním procesem (Noye, 1969). Důležité je zmínit, že změněné stavy vědomí jsou indukovány bez chemických substancí a pokud je člověk dopředu instruován a je mu vysvětleno, že se s podobnými fenomény může setkat, nebývají prožitky pro dotyčného člověka nikterak dramatické a mohou být prožívány dokonce jako zajímavé a přínosné (Suedfeld, 1980; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003; Granqvist, Larsson, 2006).

Při použití obou variant REST rovněž vzniká prostor pro zklidnění a ztišení, které v běžné každodennosti současného člověka v naší kultuře je pouze obtížně realizovatelné. Člověk je dnes denně zahlcen spoustou podnětů, většina lidí běžně rozděluje pozornost mezi několik aktivit najednou, každý den řešíme různé denní těžkosti a starosti. Jsme intenzivně vystaveni intermitentnímu stresu, který je z dlouhodobé perspektivy zdraví škodlivý, což běžně dokládají studie řady autorů (Šolcová a Kebza, 1998, 1999; Křivohlavý, 2001; Kebza, 2005). A právě přetíženost podněty, možnostmi, lákadly a zábavou se zdá čím dál tím větším problémem z hlediska rozhodování se pro něco konkrétního a subjektivně či objektivně důležitého (Yalom, 2006; Postman, 2010).

Myslíme si, že díky zkušenosti s metodou REST, byť jednorázovou, může člověk objevit cestu k sobě samému a prožitkem může být osloven natolik, že do svého každodenního života včlení časový interval, ve kterém poodstoupí od sebe a naladí se na své prožívání, čímž se může stát distancovanějším od oněch běžných starostí a těžkostí, které vytvářejí zkušenost přesně opačnou – tzv. pohlcení okolnostmi. Takto modifikované prožívání sebe sama a okolního světa může být účinným salutoprotektivním činitelem. Myslíme si, že díky zkušenosti, která vzniká v prostředí omezené enviromentální stimulace, jedinec může najít cestu i k jiným technikám, které vytvářejí rovněž prostor pro zklidnění, sebeodstup a rozvíjejí všímavost a pozornost k sobě i světu (Frankl, 1997; Längle, 2002; Benda, 2007; Čálek, 2010).

Pobyt v absolutní tmě je rovněž formou sociální izolace. Yalom (2006) uvádí, že osamělost, experimentálně navozená, může zprostředkovávat osobnostní růst. Zážitek samoty se v jeho studii ukázal jako intenzivně působící proměnná. Yalom je rovněž toho názoru, že pokud přijmeme konfrontaci se samotou, může to výrazně změnit náš život k lepšímu. Jedná se především o možnost navazování autentičtějších mezilidských vztahů. Tato zkušenost rovněž může otevřít cestu k hlubšímu uchopení základních atributů lidské existence, kterými jsou smrt, svoboda, odpovědnost a smysl. Frankl (1997) hovoří o odvaze k samotě. O tvůrčím potenciálu samoty a o tvůrčím vytváření prostoru pro samotu, kterou chápe jako příležitost k meditaci či kontemplaci.

Tváří v tvář „nicotě – prázdnotě“ nám nemůže žádná věc a žádná bytost pomoci, právě v takovém okamžiku prožíváme existenciální osamělost, což nás může dovést k poznání, že ať se k lidem přiblížíme sebevíc, musíme přesto čelit životu sami (Yalom, 2006, 2008).

Použitá a doporučená literatura:

Benda, J. (2007): Všímavost v psychologickém výzkum a v klinické praxi. Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Biderman, A., Yeheskel, A., Herman, J. (2006): The Biopsychosocial Model—Have We Made Any Progress Since 1977? Families, Systems, & Health, 23, 4, 379–386.

Blatný, M. (2010): Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha, Grada.

Bood, S., Kjellgren, A., Norlander, T. (2009): Treating stress-related pain with the flotation restricted environmental stimulation technique: Are there differences between women and men? Pain Research & Management : The Journal of the Canadian Pain Society, 14, 4, 293 – 296.

Borrie, R. A. (1990): The use of restricted environmental stimulation therapy in treating addictive behaviors: International Journal of the Addictions, 25, 8, 995-1015.

Brodská, T. (2008): Tma jako nástroj sebepoznání. Psychologie dnes, 14, 1, 36 – 39.

Cooper, D., Adams, H., Cohen, L. (1965): Personality changes after sensory deprivation. Journal of nervous and mental disease, 140, 2, 103-118.

Cungi, C., Limousin, S. (2005): Relaxace v každodenním životě. Praha, Portál.

Čálek, O. (2010): Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Československá psychologie, 54, 6, 606 – 609.

Černý J. (1966): K psychopatologickým a filosofickým otázkám japonské psychoterapie neuróz podle Moritovy koncepce. Československá psychiatrie, 62, 52 -57.

Černý J. (1968): O některých novějších psychopatologických aspektech japonské koncepce Moritovy psychoterapie a o výzkumech zazenu. Československá psychiatrie, 64, 194 – 204.

Davis, M., Cohen, D., Rosenbauma, G., Dobie, Gottlieb, J. (1959): Sensory isolation: Hallucinogenic effects of a brief procedure. Journal of nervous and mental disease, 136, 6, 486 – 491.

Engel, G. (1977): The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196, 129 – 136.

Frankl, V., E. (1997): Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Freud, S. (1991): Vybrané spisy I. Praha, Avicenum.

Freud S. (1994). Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna.

Gennep, A. (1997). Přechodové rituály. Praha, Lidové noviny.

Granqvist, P., Larsson, M. (2006): Contribution of Religiousness in the Prediction and Interpretation of Mystical Experiences in a Sensory Deprivation, Context: Activation of Religious Schemas. The Journal of Psychology, 140, 4, 319–327.

Harrison, J., Arreed, B. (1991): Effects of Restricted Environmental Stimulation Therapy on the Behavior of Children with Autism. Child study journal, 21, 3, 153 – 166.

Hebb, D., O. (1974): John Peter Zubek. Canadian Psychologist, 15, 4, 398-399.

Hoskovec, J. (1963): Psychoterapeutické aspekty systému zen. Československá psychiatrie, 59, 406 – 411.

Kalweit, H. (2006): Léčba tmou. Praha, Eminent.

Kaye, J., S. (2009): Isolation, Sensory Deprivation, and Sensory Overload: History, Research, and Interrogation Policy, from the 1950s to the Present Day. National Lawyers Guild Review, 66, 1, 1 – 17.

Kebza, V. (2005): Psychosociální determinanty zdraví. Praha, Academia.

Kjellgren, A., Sundequist, U., Norlander, T., Archer, T. (2001): Effects of Flotation – REST of muscle tension pain. Pain research and management, 6, 181 – 189.

Kjellgren, A., Buhrkall, H., Norlander, T. (2010): Psychotherapeutic treatment in combination with relaxation in a flotation tank: Effects on “Burn-Out Syndrome”. The Qualitative Report, 15,  5, 1243-1269.

Krumlová, D., Hrdličková, L. (2009): Tma je měkká jako matčina náruč. Psychologie dnes, 15, 5, 35 – 36.

Křivohlavý, J. (2001): Psychologie zdraví. Praha, Portál.

Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Lewis, I., M. (1966): Spirit possession and deprivation cults. Man, New Series, 1, 3, 307-329.

Lilly, J., C. (1956): Mental effects of reduction of ordinary levels of physical stimuli on intact, healthy persons. Psychiatric Research Reports, 5, 1-9.

Lilly, J., C. (1977): The Deep Self. New York, Simon & Schuster.

Lilly, J., C. (2000): Životopis vědce. Praha, DharmaGaia.

Ludwig, M., Stark, L. (1973): Schizophrenia, Sensory Deprivation, and Sensory Overload. Journal of nervous and mental disease, 157, 3, 210 – 216.

Lyton, R., I. (1961): Thought Reform and the Psychology of Totalism. New York, Norton.

Machač, M., Machačová, H., Hoskovec, J. (1985): Emoce a výkonnost. Praha, Státní pedagogické nakladatelství.

Mason, O., Brady, F. (2009): The psychotomimetic effects of short-term sensory deprivation. Journal of Nervous and Mental Disease, 197, 10, 783–785.

Norlander, T., Kjellgren, A., Archer, T. (2003): Efect of flotation versus chamber restricted environmental stimulation technique (REST) on creativity and realism under stress and non – stress conditions. Imagination, Cognition and Personality, 22, 4, 343 – 359.

Noye, A. (1969): A revision of the psychoanalytic theory of the primary process. International journal of psychoanalysis, 50, 155 – 178.

Phelps, J. (2008): Dark therapy for bipolar disorder using amber lenses for blue light blockade. Medical Hypothese, 70, 224–229.

Plháková, A. (2003): Učebnice obecné psychologie. Praha, Academia.

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha, Mladá Fronta.

Powers, J. (2009): Úvod do tibetského buddhismu. Praha, Beta.

Rathus, S., A. (1999): Psychology in the new millenium. San Diego, Harcourt Brace College Publisher.

Raz, J. (2010): Anaclitic therapy in north american psychoanalytic and psychiatric practice in the 1950s–1960s. Psychoanalysis and History, 12, 55 – 68.

Reynolds, D., K. (2007): Konstruktivní život. Praha, Eminent.

Rosner, C. (2010): Isolation. Canada’s History, 90, 4, 28-37.

Salzarulo, P. (1970): Quantitative data on nocturnal REM sleep in the normal subject in experimental sensory deprivation. Bollettino – Societa Italiana Biologia Sperimentale, 47, 19, 55-61.

Shallice, T. (1972): The Ulster depth interrogation techniques and their relation to sensory deprivation research. Cognition, 1, 4, 385 – 405.

Schein, E., H., Baldwin, M. (1958): The Chinese indoctrination program for prisoners of war: a study of attempted brainwashing. In Maccoby Newcomb and Hartley (eds.): Social Psychology. Henry Holt: New York.

Schierloh, A., Eder, M., Zieglgansberger, W., Dodt, U. (2003): Senzory deprivation changes the pattern of synaptic connectivity in rat barrel cortex. Neuroreport, 14, 6, 1787 – 1791.

Singh, M., Alvarez, R., Murakami, M. (2003): Floatation Tank. 1 – 3, (Vyhledáno 12. 3. 2011 http://www.chifountain.com/studies_Folder/FloatationTank.pdf).

Soukup, V. (2004): Dějiny antropologie. Praha, Karolinum.

Suedfeld, P. (1969): Introducting and historical background. In: Zubek, J., P. (Ed.), Sensory deprivation: Fifteen years of research. Appleton-Century-Crofts: New York.

Suedfeld, P. (1974): Psychological research on the effects of social isolation. Canadian Psychologist, 15, 1,1-15.

Suedfeld, P. (1980): Restricted Environmental Stimulation: Research and Clinical Applications. New York, John Wiley and Sons.

Suedfeld, P., Roy, C., Landon, B. (1982): Restricted environmental stimulation therapy in the treatment of essential hypertension. Behavioral research therapy, 20, 553 – 559.

Suedfeld, P., Ballard, E., Murphy, M. (1983): Water immersion and flotation: From stress experiment to stress treatment. Journal of Environmental Psychology, 3, 147-155.

Suedfeld, P. (1989): Perceptual isolation, sensory deprivation, and REST: Moving introductory psychology texts out of the 1950′s. Canadian Psychology 30, 1, 17–29.

Suedfeld, P. (1999): Health and therapeutic applications of chamber and flotation restricted environmental stimulation therapy (REST). The International Journal of the Addictions 14, 861–888.

Svorad, D., Hoskovec, J., Šáchová, J. (1961): Senzorická deprivace a interindividuální rozdíly v tvorbě podmíněných reflexů. Československá fyziologie, 10, 70 – 71.

Svorad, D., Hoskovec, J. (1961): Vliv stádního faktoru a stáří na tvorbu a obnovu podmíněných reflexů v podmínkách senzorické deprivace. Československá fyziologie, 10, 285 – 286.

Svorad, D., Pogády, J. (1966): Senzorická deprivácia a niektoré problémy klinickém psychiatrie. Časopis lékařů českých, 105, 869 – 870.

Šolcová, I., Kebza, V. (1998): Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, 42, 1, 32 – 41.

Šolcová, I., Kebza, V. (1999): Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, 43, 1, 1999, 19 – 36.

Šulc, J., Dvořák, J., Morávek, M. (1971): Člověk na pokraji svých sil. Praha, Avicenum.

Urbiš, A. (2010): Terapie tmou. Ústní sdělení, Beskydské rehabilitační centrum, Čeladná.

Urbiš, A. (2011): Zkušenosti s pobytem ve tmě. Ústní sdělení, Beskydské rehabilitační centrum, Čeladná.

Walker, R., W., Freeman, F., R., Christensen, D., K. (1994): Restricting environmental stimulation (REST) to enhance cognitive behavioral treatment for obsessive compulsive disorder with schizotypal personality disorder. Behavior therapy, 25, 709 – 719.

Würmle, O. (1977): Experimental examination on the development of altered states of consciousness by autogenic training in comparison to sensory deprivation. Journal of Abnormal Psychology, 82, 5, 264-72.

Yalom, I., D. (2006): Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.

Yalom, I., D. (2008): Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha, Portál.

Yuksel, F.,V., Kisa, C., Aydemir, C., Goka, E. (2004): Sensory deprivation and disorders of perceptions. Canadian Journal of Psychiatry, 49, 12, 865-866.

Zubek, J., P. (Ed). (1969): Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research. New York, Appleton-Century-Crofts.

Zuckerman, M., Persky, H. (1968): Experimental and subject factors determining responses to sensory deprivation, social isolation, and confiment. Journal of Abnormal Psychology, 73, 3, 183-194.

Zuckerman, M. (1969): Variables affecting deprivation results. In: Zubek, J., P. (Ed.), Sensory deprivation: Fifteen years of research. New York.

Klíčová slova: Vědomí, změněné stavy vědomí, senzorická deprivace, sociální izolace, omezená zevní stimulace.

Keywords: Consciousness, altered states of consciousness, sensory deprivation, social isolation, restricted environmental stimulation (REST).