Zpracovala: Ivana Slavíková,

Pojem osobnost je odvozen z latinského „persona“, tj. divadelní maska užívaná v antických divadelních hrách. V obecném povědomí má slovo osobnost obvykle hodnotící význam: osobností se rozumí výrazný, vynikající, něčím pozoruhodný jedinec. V psychologii se pojmem osobnost většinou vyjadřuje jednota psychických procesů, stavů a vlastností každého člověka; osobnost je vázána na organismus člověka a rozvíjí a uplatňuje se v interakci s podmínkami jeho bytí.

Psychické procesy vyjadřují, co se v osobnosti v určité chvíli děje, k čemu, k jakým změnám, dochází při interakci člověka s právě přítomnými podněty a příležitostmi v jeho okolí. Psychické stavy (např. radost, vzrušení, nerozhodnost) jsou přechodnými charakteristikami; na jejich základě se rozvíjejí psychické procesy určitého druhu a zároveň se v nich projevují určité psychické vlastnosti. Psychické vlastnosti jsou trvalejšími charakteristikami osobnosti, jejichž uspořádání je typické pro toho kterého člověka. Jsou pojímány buď jako popisné charakteristiky osobnosti, tj. zobecnění projevů chování, nebo – častěji – jako jeho vnitřní determinanty (dispozice, rysy). Psychické procesy a psychické stavy jsou chápány jako prvky popisu osobnostní dynamiky, psychické vlastnosti a vztahy mezi nimi jako popisné prvky struktury osobnosti. Osobnost je všestranně propojený celek a její fungování v reálných životních situacích je vždy dynamické (např. to, zda v určité situaci člověk projeví nějakou svou typickou vlastnost, záleží na jeho kognitivním zpracování dané situace, na cílech, které aktuálně sleduje apod.).

„Osobnost je jednou z nejsložitějších skutečností ve známém vesmíru“ (Smékal, 2002, s. 13). Není proto divu, že v psychologii existují různá pojetí a teorie osobnosti, různé přístupy k jejímu zkoumání a tedy i různé definice pojmu osobnost. Z obsahového hlediska nacházíme mezi jednotlivými definicemi odlišnosti v důrazu na různé aspekty osobnosti, jejich funkci a determinanty, ve způsobu, jakým jsou vysvětlovány vztahy mezi nimi, v pojmech, které jsou pro popis a výklad osobnosti užívány aj. Jen pro ilustraci těchto rozdílů uvádíme definici H. S. Sullivana vycházející ze sociálního kontextu a definici J. Guilforda, která je postavena na jedinečnosti vlastností osobnosti. Podle Sullivana je osobnost „relativně trvalý vzorec opakujících se interpersonálních situací, které charakterizují lidský život“ (Sullivan, 1953, cit. dle Plháková, 2006, s. 204), Guilford vymezuje osobnost jako „jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých“ (Guilford, 1959, cit dle Balcar, 1983, s. 17).

První analýzu různých definic osobnosti provedl již v r. 1937 v knize „Personality: A Psychological Interpretation“ G. W. Allport, s jehož jménem bývá spojováno vydělení psychologie osobnosti jako samostatného psychologického oboru. Allport sám vymezil osobnost poměrně široce jako „dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů individua, která determinuje jeho charakteristické chování a prožívání“ (Allport, 1961; cit. dle Smékal, 2002 s. 25). Osobnost je zde tedy charakterizována dynamikou, tj. neustálým děním, pohybem a probíhajícími změnami, vnitřní organizovaností složek psychické i fyziologické povahy a charakteristickými způsoby chování a prožívání, které jsou určovány specifičností této dynamické organizace.

Podle K. Balcara (1983) nelze osobnost plně definovat stručným výrokem; vzhledem k tomu usiluje každá definice o výčet takových znaků, které jsou nejpodstatnější z hlediska konkrétní teorie a programu zkoumání. V různých teoretických a výzkumných přístupech k osobnosti, které se do výčtu jejích znaků v definicích promítají, je osobnost sledována z různých hledisek; tato hlediska se však nevylučují, ale spíše doplňují.

Dvěma základními výzkumnými přístupy k osobnosti jsou přístup nomotetický (hledání obecných zákonitostí společných všem lidem) a idiografický (zkoumání individuálně specifického). Řada rozdílů mezi těmito dvěma protikladnými přístupy souvisí i s rozlišením mezi výzkumem obecných osobnostních dimenzí a procesů prováděných obvykle se skupinami osob, a výzkumem jednotlivců, který se snaží pochopit tematickou koherenci individuálních životů (Barenbaum a Winter, 2008; cit. dle Blatný, 2011). První, kvantitativní přístup, který byl zejména v první polovině 20. století podpořen rozvojem statistických metod analýzy dat, je orientován především na studium individuálních rozdílů (resp. dimenzí, v rámci nichž se lidé liší). Druhý přístup využívající zejm. kvalitativních metod je zaměřen na studium individuální osoby jako jedinečného, integrovaného celku. Pro výzkum osobnosti jsou stejně důležité oba tyto přístupy i jejich propojení; to, jak se vzájemně doplňují, je nejlépe patrné v psychologické praxi .

Z etap vývoje psychologie osobnosti vychází Vladimír Smékal při rozlišení čtyř skupin či oblastí teoretických pojetí osobnosti (Smékal, 2002, 2003). Zdůraznění dominance jednotlivých oblastí ve Smékalem uvedených obdobích přitom neznamená, že řada modelů a teorií zastávaných různými psychologickými školami a jednotlivými autory nebyla a dosud není uplatňována a rozvíjena paralelně.

• Kolekcionistické (sběrné) pojetí, které převažovalo do padesátých let 20. století, popisuje osobnost jako seznam co největšího množství prvků, které ji vytvářejí, jako „svazek“ individuálně typických psychických vlastností, např. převládajících potřeb, snah a přání, rysů temperamentu a charakteru, schopností aj.
• Strukturní modely a teorie dominující v 60. letech 20. století hledají vztahy mezi vlastnostmi osobnosti, osobnost tedy různým způsobem člení a uspořádávají. Strukturní princip při popisu a výkladu osobnosti využívá celá řada teorií osobnosti. Smékal uvádí jako příklady jeho uplatnění integrativní pojetí osobnosti (osobnost jako zdroj integrace a organizace lidského jednání), hierarchické vymezení osobnosti (rozlišování různých úrovní osobnosti, které jsou uspořádány vzestupně podle složitosti), adaptační pojetí osobnosti (zdůrazňující vnitřní mechanismy a interindividuální odlišnost přizpůsobení se prostředí), situační a interaktivní vymezení osobnosti (osobnost jako produkt specifického zpracování situací, resp. specifických interakcí mezi jedincem a jeho sociálním prostředím).
• Systémové teorie rozvíjené nejvíce v sedmdesátých a osmdesátých létech 20. století hledají souvislosti mezi biologickou, psychosociální a duchovní úrovní osobnosti . Zdůrazňují vnitřní provázanost jednotlivých aspektů osobnosti a jejich souvislost s formativními a situačními vlivy prostředí a s činností člověka, resp. s důsledky způsobů, kterými člověk usuzuje a jedná. V rámci systémových teorií lze rozeznat strukturní či dispoziční přístup zabývající se osobností jako systémem vlastností či dispozic (viz např. výše uvedená definice osobnosti J. Guilforda) a přístup procesuální, který vysvětluje osobnost jako systém činností a vychází tedy především ze zkoumání způsobů, jakými člověk chápe situace, úkoly a požadavky svého okolí a jakými se s nimi vyrovnává. K systémovému přístupu a důrazu na dynamičnost fungování osobnosti se hlásí i V. Smékal, který formuluje následující definici osobnosti: Osobnost je individualizovaný systém (integrace) psychických procesů, stavů a vlastností, které jednak vznikají socializací (působením výchovy a prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka, a determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální styky a duchovní vztahy. (Smékal, 2002, s. 41).
• Metaindividuální (atribuční) přístup se prosazuje zejm. v posledním desetiletí minulého století a v současnosti. Atribuční teorie se zabývá procesy, které člověku zprostředkovávají uvědomění příčin svého vlastního chování či chování jiných lidí a vytváření úsudků a závěrů o tomto chování, a tím o vlastnostech lidí; zaměřuje se také na zkoumání faktorů, které do těchto procesů vstupují a zkreslují výsledné obsahy atribucí (Šikl a Kouřilová, 1996). Zjednodušeně lze říci, že podle atribučního přístupu je možné osobnost člověka vysvětlit na základě vlastností, kterými si sám vysvětluje své jednání a prožitky nebo o kterých si myslí, že mu je jako determinanty jeho jednání připisují ostatní lidé.

V pohledech na vývoj a utváření osobnosti byl v průběhu 20. století opakovaně otevírán spor o roli dědičnosti a prostředí („nature versus nurture“). Původní teorie, které přisuzovaly rozhodující význam buď biologickým nebo enviromentálním faktorům, byly postupně nahrazeny komplexnějšími přístupy zohledňujícími vzájemnou interakci genetických dispozic a vlivů prostředí, její vývojovou dimenzi (rozdílnost působení vlivů prostředí s ohledem na věk a již vytvořené vnitřní podmínky v osobnosti) a aktivní roli osobnosti při svém utváření.
Současný výzkum osobnosti pokrývají podle Evropské asociace psychologie osobnosti témata: vývoj osobnosti, osobnost a její sociální vztahy, otázky posuzování osobnosti a lidské ctnosti . Pokud jde o jednotlivé obsahové charakteristiky či komponenty osobnosti, pozornost je podle Blatného (2011) zaměřována zejm. na otázky temperamentu, výzkum rysů, motivů, sebepojetí a inteligence. Smékal (2003) uvádí, že v poslední době je stále více pozornosti věnováno také zkoumání vnitřních dynamismů jednání a aktuální geneze činů, aktivní úloze vědomí a determinaci a regulaci vnitřního světa osobnosti (tužeb, plánů, projektů).

Stručné shrnutí lekce

Osobnost chápeme jako jednotu psychických procesů, stavů a vlastností každého člověka, která se utváří a projevuje v kontextu vnitřních i vnějších podmínek jeho existence. V psychologii osobnosti, která je samostatným psychologickým oborem, existuje řada různých modelů a teorií osobnosti a přístupů k jejímu zkoumání; s tím souvisí také různorodost definic osobnosti. Odlišné teoretické a výzkumné přístupy k osobnosti se však vzájemně nevylučují, ale spíše doplňují. Osobnost může být zkoumána nomoteticky nebo idiograficky, pro její popis jsou nutné oba přístupy; s prvním z nich souvisí studium individuálních rozdílů, s druhým zkoumání osobnosti jako jedinečného celku. Různé modely a teorie osobnosti uplatňované v historii psychologie osobnosti jako oboru je možné rozdělit do čtyř oblastí: kolekcionistické (sběrné) pojetí osobnosti, strukturní modely a teorie, systémové teorie a metaindividuální (atribuční) přístup k osobnosti. Ze systémového modelu a důrazu na její dynamické fungování vychází definice osobnosti jako „individualizovaného systému (integrace) psychických procesů, stavů a vlastností, které jednak vznikají socializací (působením výchovy a prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka, a determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální styky a duchovní vztahy“. K překonání sporů o roli dědičnosti a prostředí v utváření osobnosti vedly výzkumy prokazující jejich vzájemnou interakci, vývojový aspekt této interakce a roli vlastní aktivity člověka.

Otázky a úlohy k lekci

1. Uveďte alespoň 3 základní charakteristiky (obecné znaky) osobnosti

• Odpověď např.:
  • Sjednocuje (integruje) psychické procesy, stavy a vlastnosti
  • Je v neustálé interakci s „vnějším světem“
  • Funguje dynamicky
  • Determinuje chování a prožívání
  • Odlišuje člověka od ostatních lidských jedinců

2. Předpoklad, že u různých lidí se vyskytují v podstatě stejné psychické vlastnosti a procesy a lidé se vzájemně liší pouze jejich stupněm, je východiskem nomotetického nebo idiografického přístupu k osobnosti?

• Odpověď:
• Nomotetického, který se snaží o vysvětlení osobnosti obecně platnými pojmy a zákonitostmi společnými všem lidem.

3. Pokuste se zařadit následující pojetí osobnosti:

• A. Raymond Cattel (1905-1998) charakterizuje osobnost jako „to, co působí individuální rozdíly mezi lidmi“ (cit. dle Říčan, 2010, s. 14), případně jako „to, co nám umožňuje předpovědět, co daná osoba učiní v dané situaci“ (cit. dle Drápela, 2008, s. 84).
• B. V. S. Merlin (1892-1982) podává následující definici osobnosti: „Osobnost je soustava vztahů ke skutečnosti odrážející se ve vědomí a chování jedince“ (cit. dle Smékal, 2002, s. 27)
• C. Sigmund Freud (1856-1939) rozlišil v osobnosti tři vrstvy (vědomí, předvědomí a nevědomí) a tři složky (id, ego a superego).
• Vědomí zahrnuje uvědomovanou část osobnosti, předvědomí zapomenuté, ale vybaitelné obsahy, nevědomí, které je nejrozsáhlejší a nepřístupnou částí psychiky, obsahuje vytěsněné představy, přání, obavy atd.
• Obsahem id jsou neuvědomované pudové procesy, id je zdrojem energie pro ego i superego a řídí se principem slasti. Ego je vědomé, předvědomé i nevědomé, řídí se principem reality a má sebezáchovnou funkci (využívá energie id k usměrnění původních pudových tendencí do přijatelných způsobů), Obsahem superego, které se řídí principem dokonalosti, jsou vědomě či nevědomě zvnitřněná společenská omezení, zákazy a příkazy.
• D. Ch. H. Cooley (1864-1929) charakterizoval sebepojetí (jáství) člověka jako představu o tom, jak se jevíme druhé osobě, představu o tom, jak jsme druhou osobou hodnoceni, a pocit, který v nás vyvolá zhodnocení předchozích dvou představ.

Odpovědi:

• A. Definice R. Cattela implikuje „dispoziční“ chápání osobnosti jako jedinečného (interindividuálně odlišného) celku psychických vlastností.
• B. V definici V.S. Merlina je vyjádřen interakční přístup k osobnosti
• C. Fredova teorie (strukturální model osobnosti rozlišující id, ego a superego i její topografické členění na vědomí, předvědomí a nevědomí) je klasickým příkladem hierarchické koncepce osobnosti.
• D. Uvedenou Colleyho teorii „zrcadleného já“ je možné chápat jako příklad atribučního přístupu; je v ní vyjádřeno, že sociální realita není člověku vnucována jako neměnná, ale že si ji člověk přetváří a přizpůsobuje v procesu interakce.

Doporučená literatura:

Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Obor v pohybu. Praha: Grada 2010 (6. vydání)

Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal 2004 (2. vydání)

Použitá literatura:

Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN 1983

Blatný, M.: 100 let výzkumu osobnosti v psychologii. In Marek Blatný a kolektiv, Psychologie osobnosti. Hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada 2011, s. 11-19

Plháková, A.: Dějiny psychologie. Praha: Grada 2006

Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Obor v pohybu. Praha: Grada 2010

Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal 2002

Šikl, R., Kouřilová, J.: Obranné tendence v atribuci. Československá psychologie, 40, 4, 315-320.

Použité internetové zdroje:

Hřebíčková, M., Millová, K.: Evropská konference psychologie osobnosti. Akademický bulletin AV ČR, 10, prosinec 2010. Dostupné na: http://abicko.avcr.cz/2010/12/04/psychologie.html

Smékal, V.: Osobnost jako skutečnost člověka a smysl života. Přednáška na Dies academicus 14.5.2003. Dostupné na: http://is.muni.cz/el/1423/jaro2004/PSY102/Skutecnost_cloveka.pdf?fakulta=1423;obdobi=2703;kod=PSY102